Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo
|
|  Yüklə 1.48 Mb.
|
|
Když Silver vyletěl z truhličky jako Claymorova mina, vrhl se Jeník stranou. „Toho si nevšímejte,“ řekla Magráta zasněně, když se elf zmateně pokoušel bránit útočícímu kocourovi. „Je to jen takový starý sentimentální chudák, který by neublížil ani kuřeti, věřte mi.“ Ze záhybů sukně vytáhla nůž, otočila se a bodla elfa, který stál za ní. Nebylo to právě nejpřesnější bodnutí, ale ani být nemuselo. Ne s ocelovou čepelí. Pohyb doplnila tím, že si elegantně pozvedla lem šatů a kopla třetího elfa přímo pod koleno. Když se její noha vracela pod sukni, měl Jeník dojem, že zahlédl kovový záblesk. Loktem srazila ječícího elfa k zemi a odklusala do temnoty za dveřmi zbrojnice, odkud se vrátila s kuší. „Jeníku,“ řekla, „který z nich tě trápil?“ „Všichni,“ odpověděl jí Jeník slabým hlasem. „Ale ten, co bojuje se Silverem, bodnul Diamandu.“ Elfovi se konečně podařilo strhnout si Silvera z obličeje. Z několika hlubokých ran mu prýštila modrozelená krev a Silver se zuby drápy držel ruky, která se s ním pokoušela udeřit o stěnu. „Tak dost,“ poručila Magráta. Elf se podíval na kuši a ztuhl. „Já o milost prosit nebudu,“ řekl. „Výborně,“ přikývla Magráta a vystřelila. Poslední živý elf se válel sem a tam po dláždění a svíral si rozdrcené koleno. Magráta půvabně překročila nehybné tělo druhého elfa, zmizela ve zbrojnici a vrátila se s válečnou sekerou. Elf se přestal hýbat a soustředil svou pozornost na Magrátu. „Tak a teď,“ začala Magráta, jako kdyby mluvila o počasí, „ti nebudu vykládat o tom, že máš nějaké šance nebo naději, protože nemáš. Položím ti pár otázek. Ale ze všeho nejdřív bych ráda získala tvou pozornost.“ Přišlo to, co elf čekal, takže se stačil odvalit stranou a těžká sekera rozdrtila jen dlaždice. „Slečno?“ ozval se Jeník slabě, když Magráta znovu pozvedla sekeru. „Copak?“ „Naše mami říká, že oni necítí bolest, slečno.“ „Ne? Ale rozhodně je můžeme zbavit života.“ Magráta spustila sekeru. „Ale okamžik, pořád ještě tady máme brnění,“ řekla. „Mohli bychom na něj natáhnout brnění. Co ty na to?“ „Ne!“
Elf se pokoušel odlézt po dláždění. „A proč ne?“ naklonila Magráta hlavu ke straně. „Lepší než sekera, ne?“ „Ne!“ „Proč ne?“ „Je to, jako když vás někdo zakope zaživa do země,“ zasyčel elf. „Žádné oči, žádné uši, žádná ústa.“ „Tak kroužkovou košili,“ řekla Magráta. „Ne!“ „Kde je král? Kde jsou všichni?“ „To neřeknu.“ „Dobrá,“ zamračila se Magráta. Znovu zmizela ve zbrojnici, a když se vrátila, táhla za sebou kroužkovou košili. Elf se znovu pokusil odplazit chodbou. „To nepůjde,“ upozorňoval Jeník. „Nikdy se vám nepodaří přetáhnout mu to přes ruce.“ Magráta se natáhla pro sekeru, kterou si předtím opřela u dveří. „Oh, to ne, slečno!“ zasténal Jeník. „Nikdy se vám nevrátí,“ zasyčel elf. „Ona si ho odvedla.“ „Uvidíme,“ ušklíbla se Magráta. „Tak dobře, Jeníku. Co s ním mám udělat?“ Nakonec elfa odvlekli do zásobárny vedle hladomorny a připoutali ho kovovými okovy k okenní mříži. Když Magráta zavírala dveře, stále ještě sténal pod dotekem železa. Jeník se snažil dodržovat uctivý odstup. Tentokrát to ovšem bylo kvůli tomu podivnému úsměvu, který se Magrátě usadil na obličeji jako maska. „Tak a teď se podíváme na tu tvou ruku,“ řekla. „Mně nic není,“ odpověděl Jeník, „ale Diamandu bodli v kuchyni nožem.“ „To ji jsem slyšela křičet?“ „Hm. Ji taky. Hm.“ Jeník se fascinovaně díval, jak Magráta lhostejně překračuje mrtvé elfy. „Vy jste je zabila,“ neudržel se. „A udělala jsem to nějak špatně?“ „Ehm. To ne,“ odpovídal Jeník opatrně. „Ne, to vůbec ne, udělala jste to naopak… docela dobře, vážně.“ „A jeden je v tom… v odpadní šachtě,“ vzpomenula si Magráta. „Víš, v které… v té, co vede shora… prostě v díře. Co je dnes za den?“ „Úterý.“
„A ty šachtu čistíš vždycky v…“ „Ve středu. Jenže minulý týden jsem se k tomu nedostal, protože jsem musel -“ „V tom případě už si s ním nejspíš nemusíme lámat hlavu. Jsou tady ještě další?“ „Já… myslím, že nejsou. On, slečno královno?“ „Copak, Jeníku?“ „Nemohla byste spustit tu sekeru? Cítil bych se mnohem lip, kdybyste ji spustila dolů. Tu sekeru, slečno. Vy s ní pořád máváte kolem. Každou chvilku by mohla spustit.“ „Jakou sekeru?“ „Tu, co držíte.“ „Aha, tuhle myslíš.“ Zdálo se, že si jí Magráta všimla až teď. „Ta tvoje ruka se mi nelíbí. Jdeme do kuchyně a já ti ji dám do dlah. A ty prsty vypadají ještě hůř. Oni Diamandu zabili?“ „Nevím. A taky nevím, proč to udělali. Vždyť ona jim pomáhala.“ „Já vím. Počkej chvilku.“ Magráta znovu zmizela ve zbrojnici, a když se vrátila, nesla s sebou objemný pytel. „Tak jdeme, Silvere!“ Silver udiveně vzhlédl a přestal se olizovat. „Víš, co je na Lancre legračního?“ zeptala se Magráta, když pomalu sestupovali ze schodů. „Nevím, slečno. Co?“ „My nikdy nic nevyhodíme. A chceš slyšet ještě něco?“ „Ano, slečno.“ „Oni ji samozřejmě nemohli malovat za života. Rozumíš, v té době se žádné portréty nemalovaly. Ale zbroj… to je jiná! Jediné, co potřebovali, bylo hledat. A víš co?“ Jeník najednou pocítil strach. Měl strach už předtím, ale to byl strach okamžitý a fyzický. Jenže tahle Magráta ho děsila mnohem víc než elfové. Bylo to, jako kdyby na vás najednou zaútočila ovce. „To nevím, slečno.“ „Nikdo mi o ní neřekl ani slovo. Myslel by sis, že je to samý goblén, vyšívání a procházky v dlouhých šatech.“ „Cože, slečno?“ Magráta výmluvně mávla rukou. „Tohle všechno!“ „Slečno!“ ozval se Jeníkův výkřik odněkud z výše jejího pasu. „Co se děje?“ „Prosím, spusťte tu sekeru.“ „Aha. Promiň.“
Když se ze stájí ozvaly podivné zvuky, vzal pochodeň a vyšel z kůlny. Jeho ptáky si prohlížel elf. Na předloktí mu seděla lady Jane. Červenkauva, stejně jako pan Zapotečný, se příliš nezajímal o nic, co nesouviselo s jeho momentální vášní. Uvědomoval si, že je na hradě obrovské množství hostů, a co se jeho týkalo, každý, kdo si prohlížel jeho sokoly, pro něj byl bratr nadšenec. „To je můj nejlepší pták,“ řekl pyšně. „Už je skoro vycvičená. Je moc dobrá. Cvičím ji osobně. Je neuvěřitelně chytrá. Už umí jedenáct povelů.“ Elf zachmuřeně přikývl, pak stáhl rarožce z hlavy koženou čepičku a ukázal směrem k Červenkauvovi. „Zabij!“ přikázal. Oči lady Jane zableskly ve svitu pochodně. Pak nadskočila a plnou silou zaútočila zobákem a oběma spáry elfovi na hrdlo. „Mně dělá to samé,“ připustil klidně Červenkauva. „Omlouvám se. Jinak je velmi inteligentní.“
„Je pořád ještě naživu, ale jen tak tak.“ Zvedla lem svých šatů a pokusila se ho roztrhnout. „Čert aby tu věc vzal. Pomoz mi, Jeníku.“ „Slečno?“ „Potřebujeme obvazy!“ „Ale -“
„Přestaň tak hloupě zírat.“ Sukně konečně povolila. Několik krajkových růží vzalo zasvé. Jeník nikdy nevěděl, co pod šaty nosí královny, ale přestože začal s jistými výzkumy u Milušky Ochládkové a pomalu se propracovával vzhůru, nikdy ho nenapadlo, že by královny mohly nosit kovové spodní prádlo. Magráta se udeřila rukou do hrudního plátu, až to zadunělo. „Padne mi skoro jako ulité,“ řekla a Jeník se neodvážil poukázat na to, že v jistých partiích je mezi pancířem a Magrátou spousta prázdného místa. „Ne že by tomu pár nových přesek a nějaký ten nýt tady a tam nepomohly. Myslíš, že mi sluší?“ „Ó, a jak,“ vypravil ze sebe Jeník. „Jak bych to… Ta ocel, je pro vás jako dělaná.“ „Myslíš to vážně?“ „No jak by ne,“ improvizoval Jeník, co mu mozek stačil, „máte do nich postavu.“ Dala se do práce, ošetřila mu ruku a dala mu předloktí i prsty do dlah. Pracovala systematicky a místo obvazů používala pruhy hedvábí. S Diamandou už to bylo horší. Magráta čistila, šila a obvazovala, zatímco Jeník seděl, přihlížel a pokoušel se nevšímat si neodbytné pulsující bolesti v ruce. Neustále opakoval: „Oni se jenom smáli a bodali do ní. Nepokusila se dokonce ani utéct. Bylo to, jako kdyby si s ní hráli.“ Magráta se z jakéhosi neznámého důvodu zadívala na Silvera, který měl tolik slušnosti, že se zatvářil rozpačitě. „Špičaté uši a vlas, který člověk touží pohladit,“ řekla nepřítomně. „Jak jsou fascinující. A když jsou spokojení, vydávají tak příjemné zvuky.“ „Prosím?“ „To jsem se jen tak zamyslela nahlas.“ Magráta vstala. „Tak dobrá. Rozdělám oheň, donesu pár samostřílů a nabiju ti je. Ty za mnou zamkneš, nebudeš otvírat a nikoho nepustíš dovnitř, rozumíš? Kdybych se náhodou nevrátila… zkus se dostat z hradu a běž tam, kde někdo žije. Třeba k trpaslíkům na Ploskolebčí horu. Nebo k trollům.“ „Co chcete dělat?“ „Já musím především zjistit, co se stalo s ostatními.“ Magráta otevřela pytel, který si donesla ze zbrojnice. Byla v něm helma. Helma ozdobená křídly, která Jeníkovi připadala velmi nepraktická. Byl tam i pár železných rukavic a rozsáhlý výběr zbraní všeho druhu. „Ale tam venku je jich mnohem víc!“ „Je lepší, když jsou venku, než kdyby byli tady vevnitř.“ „Umíte bojovat?“ „Nevím,“ odpověděla Magráta. „Zatím jsem o tom jenom dost četla.“ „Ale kdybychom počkali tady, jistě by nakonec někdo přišel.“ „Ano, toho se taky bojím.“ „Já tím chci říct, že byste tohle nemusela dělat!“ „Ale ano. Zítra se mám vdávat. Tak nebo tak.“ „Ale -“
„Buď zticha!“ Ona jde na jistou smrt, pomyslel si Jeník. Nestačí vzít si meč. Je potřeba vědět taky, kterým koncem do nepřítele píchat. Já mám být stráž a ona se jde nechat zabít - Ale - Ale -
Jednoho z nich klidně střelila do oka, jen tak, klíčovou dírkou. To bych já nedokázal. Já bych nejdřív řekl něco jako „Ruce vzhůru!“, jenže oni stáli v cestě a ona je jednoduše… z té cesty odstranila. Stejně jde na smrt. Pravděpodobně však zemře statečně. Přál bych si, aby tady byla naše mami. Magráta stočila špinavý zbytek svatebních šatů a nacpala je do pytle. „Máme nějaké koně?“ „Na dvoře… jsou… koně elfů, slečno. Ale bojím se, že na žádném z nich nedokážete jet.“ Teprve když to řekl, došlo Jeníkovi, že to nebyla ta nejsprávnější slova. Zvíře bylo černé a mnohem větší než to, co si Magráta zvykla nazývat koněm. Obracelo po ní oči a snažilo se natočit tak, aby ji mohlo kopnout. Magrátě se podařilo vysednout do sedla, teprve když mu prakticky všechny nohy připoutala ke kruhům ve stěnách. Když pak ale nasedla, kůň se změnil. Projevoval odevzdanost krutě zbičovaného tvora a zdálo se, že ztratil vlastní vůli. „To je tím železem,“ řekl Jeník. „Co to s nimi dělá? Bolet je to přece nemůže?“ „Nevím, slečno. Vypadá to, jako by prostě tak nějak zmrzli,“ „Až budu venku, spusť mříž.“ „Slečno -“ „Chceš mi snad říct, abych nejezdila?“ „No -“
„Tak raději mlč.“ „Ale -“
„Vzpomínám si na jednu lidovou písničku, která se zpívá o něčem podobném,“ řekla Magráta. „Té dívce unesla jejího snoubence Královna elfů, a ona vůbec naplakala a nelomila rukama, naopak, ona vesele vyskočila na svého koně, jela do hor a zachránila ho. No a já udělám to samé.“ Jeník se pokusil usmát. „Vy budete zpívat?“ řekl nedůvěřivě. „Já budu bojovat. Bojuju přece o všechno, ne? A všechno ostatní už jsem zkusila.“ Jeník chtěl říci: ale to je přece něco úplně jiného! Jít někam a bojovat, když jste obyčejný člověk, je úplně něco jiného, než když to někdo udělá v lidové písni! Ve skutečném životě se umírá! V lidové písni vám stačí nezapomenout melodii a nevynechávat moc textu. Ve skutečném životě nemůžete místo slov, která se vám nelíbí, zpívat jen tak nějaké tralalá, tralalí, pom, pom! Ale nakonec řekl: „Ale, slečno, jestli se nevrátíte -“ Magráta se otočila v sedle. „Já se vrátím, Jeníku Oggu!“ Jeník pozoroval, jak pobídla mátožného koně do klusu a zmizela za padacím mostem. „Hodně štěstí!“ vykřikl. Pak spustil mříž a vrátil se zpět do hradu, tam, kde na stole v kuchyni ležely tři natažené kuše. Ležela tam i kniha o bojových uměních, kterou král objednal zvlášť pro něj. Rozdmýchal oheň, obrátil si židli, tak aby viděl na dveře, a otevřel si knihu v místě, kde začínal úvod pro pokročilé. Magráta byla na poloviční cestě k náměstí, když jí začala klesat hladina adrenalinu a dohonil ji styl jejího minulého života. Podívala se na zbroj, kterou měla na sobě, na koně a pomyslela si: já jsem se zbláznila. To všechno ten zatracený dopis! A taky jsem měla strach. Myslela jsem si, že všem ukážu, co ve mně vlastně je. A teď to pravděpodobně všichni zjistí. Skládám se z pár kostí, trochy svalů a nějakých těch vnitřností. S těmi elfy jsem měla neuvěřitelné štěstí. A nemyslela jsem při tom. Jakmile začnu myslet, všechno pokazím. Teď ale nemyslím, že by mi štěstí přálo znovu… Štěstí? Toužebně si vzpomněla na pytel plný amuletů a talismanů, který ležel někde na dně řeky. Nikdy skutečně nefungovaly, jestli může soudit podle svého života, ale možná - a to byla strašlivá myšlenka - možná že bránily tomu, aby to bylo ještě horší. Ve městě svítilo jen několik světel a většina domů měla zavřené okenice. Koňské podkovy hlasitě cvakaly po dláždění. Magráta upírala oči do stínů. Kdysi to bývaly jen stíny. Teď to mohly být brány kamkoliv. Od středu se sem blížila hustá mračna. Magráta se zachvěla. To bylo něco, co nikdy předtím neviděla. Byla opravdová noc. Na Lancre padla noc a byla to jedna z těch starých nocí. To nebyla ta obvyklá nepřítomnost dne, během níž hlídkovaly hvězdy a měsíc, ale součást něčeho, co existovalo dávno předtím, než vzniklo první světlo, o jehož nepřítomnosti by se dalo mluvit. Vystupovalo to zpod kořenů stromů, z nitra balvanů a plazilo se to krajem. Pytel se vším, co Magráta považovala za nezbytné magické předměty, sice ležel na dně Lancre, ale byla čarodějkou déle než deset let a cítila tu hrůzu ve vzduchu. Lidé měli paměť špatnou. Společenstva měla paměť dobrou, roje si pamatují, zakódují potřebné informace, aby je propašovaly přes cenzuru vědomí, předávají ji od babičky k vnoučeti v malých nesmyslných kouscích, které vědomí nepovažuje na nutné zapomenout. Občas se pravda udržuje při životě navzdory snahám úředních správců informací. Magrátě v hlavě začaly bzučet útržky prastarých vět.
Magráta seděla na koni, kterému nevěřila, a svírala meč, který neuměla používat, zatímco z paměti se jí vynořovala další šifrovaná poselství. Ti tam i dobytek, i dítě zcizí… Ukradnou mléko… Milují hudbu a unesou hudebníka… Ukradnou všechno, řeknem zkrátka… Nikdy nebudem tak svobodní jak oni, krásní, chytří ani půvabní; jsme jenom zvěř. Lesem za městem zavál mrazivý vítr. Vždycky to byl příjemný les, který zval k nočním procházkám, ale cítila, že teď už příjemný není. Stromy budou mít oči. A vítr s sebou ponese vzdálený smích. Oni si vezmou všechno. Magráta pobídla koně. Někde ve městě se s třesknutím zavřely dveře. A strach je jediné, co oplátkou ti dají. Na ulici opodál se ozvalo bušení. Jakýsi muž tam něco přitloukal na dveře. Ustrašeně se ohlédl, spatřil Magrátu a bleskově zmizel uvnitř. Předmět, který přibíjel na dveře, byla podkova. Magráta přivázala koně ke stromu a sklouzla ze sedla. Zabušila na dveře, ale uvnitř domu vládlo hrobové ticho. Kdo to tady vlastně bydlí? Doškář Tkadlec? Nebo je to tkadlec Pekař? „Otevřete! To jsem já, Magráta Česneková!“ Vedle dveří se na zemi něco bělalo. Ukázalo se, že je to miska smetany. Magráta si znovu vzpomněla na Silvera. Páchnoucí, nespolehlivý, krutý a mstivý - ale krásně přede a za to dostane noc co noc svou misku mléka. „No tak! Otevřete!“ Po chvíli se závora odsunula a v úzké štěrbině pootevřených dveří se objevilo oko. „Co je?“ „Vy jste tkadlec Pekař, že?“ „Já jsem doškář Tkadlec.“ „A víte, kdo jsem já?“ „Slečna Česneková?“ „No tak, pusťte mě dovnitř.“ „Jste sama, slečno?“ „Samozřejmě!“ Škvíra se rozšířila na Magrátinu velikost. V místnosti svítila jediná svíčka. Tkadlec před Magrátou pomalu ustupoval, až narazil na stůl. Magráta se rozhlédla. Zbytek Tkadlecovic rodiny se ukrýval pod stolem. Ze šera tam dole k Magrátě vzhlížely čtyři páry vyděšených očí. „Co se děje?“ zeptala se. „Ehm…“ odkašlal si Tkadlec. „Já jsem vás v tom létacím klobouku nepoznal, slečno.“ „Myslela jsem, že hrajete představení? Co se stalo? Kde jsou všichni? Kde je můj budoucí manžel?“ „Ehm…“ Ano, pravděpodobně to bylo skutečně tou helmou. Magráta k tomu názoru došla později. Jsou jisté předměty, jako meče, magické klobouky, královské koruny a prsteny, které do sebe vstřebají něco z povahy svých majitelů. Královna Krokuše pravděpodobně v životě neviděla gobelín a trpělivosti měla méně než ústřice blech*. V tomto okamžiku bylo lepší si myslet, že se část její osobnosti vtělila do helmice a teď se přenášela na Magrátu jako jistá forma nemoci královského skalpu. Bylo jednodušší nechat to na Krokuši. Magráta chytila Tkadlece za límec pod krkem. „Jestli ještě jednou řekneš ,Ehm‘,“ zasyčela mu do obličeje, „useknu ti obě uši.“ „Eh…jejej… chtěl jsem říct, slečno… to všechno Dámy a Pánové, slečno!“ „A jsou to opravdu elfové?“ „Slečno!“ zasténal Tkadlec a oči měl plné zoufalství. „Neříkejte to! Slyšeli jsme je na ulici. Bylo jich hodně. Starému Doškářovi odvedli krávu a Zkůženým kozu a vylomili dveře u -“ „Proč jste dali ven tu misku s mlékem?“ Tkadlec několikrát otevřel a zavřel ústa naprázdno. Pak ze sebe vypravil: „Víte, moje Eva říkala, že její babička jim vždycky dávala ven misku s mlékem, aby byli spoko-“ „Aha,“ usekla Magráta ledově. „A král?“ „Král, slečno?“ pokoušel se Tkadlec získat čas. „Král,“ přikývla Magráta. „Menší muž, vodnaté oči a uši mu trochu odstávají, což tobě už brzo nebudou.“ Tkadlecovy prsty se proplétaly jako utýraní hadi. „No… no… no…“ Všiml si Magrátina výrazu a vzdal se. „Hráli jsme tu hru,“ začal. „Říkal jsem jim, abychom raději tancovali Kbelíky a hole, ale oni chtěli hrát tu hru. Začalo to všechno dobře a potom, potom, potom… najednou tam byli oni, byly jich stovky, a všichni se dali na útěk, někdo do mě vrazil, já padl do potoka a pak všude kolem byl strašlivý hluk. Pak jsem zahlédl, jak Jasoň Ogg chytil první věc, která mu přišla do ruky, a srazil čtyři elfy najednou a -“ „Jiným elfem?“ „Správně, a pak jsem našel Evu a děti a všichni lidé běželi domů, jako když jim za patami hoří, a byli tam ti jezdci na koních a slyšel jsem, jak se smějí, a když jsme přiběhli domů, řekla mi Eva, abych na dveře přitloukl tu podkovu a -“ „A co král?“ „Nevím, slečno. Naposled jsem ho viděl, když se smál Doškářovi, který měl na hlavě slaměnou paruku.“ „A Stařenka a Bábi Zlopočasná? Co se stalo s nimi?“ „Nevím, slečno. Nepamatuju si, že bych je viděl, ale lidé utíkali na všechny strany -“ „A kde se to vlastně stalo?“ „Slečno?“ „Kde se to stalo?“ opakovala Magráta a snažila se mluvit pomalu a srozumitelně. „Nahoře u Tanečníků, slečno. Víte kde. Tam, co jsou ty staré kameny.“ Magráta ho pustila. „No jasně,“ ušklíbla se. „Magrátě nic neříkejte, Magráta by o takových věcech neměla vědět. U Tanečníků? Tak dobrá!“ „My jsme za to nemohli, slečno! Ta hra byla jenom jako!“ „Pch!“ Odsunula závoru na dveřích. „Kam jdete, slečno?“ zeptal se Tkadlec, který nebyl v horní polovině lancreského žebříčku přirozeně chápavých. „Co myslíš?“ „Ale, slečno, železo přece nemůžete -“ Magráta bouchla dveřmi. Pak kopla do misky tak prudce, že se mléko rozstříklo až na druhou stranu ulice. Jasoň Ogg se opatrně plížil mokrým kapradím. Kousek od sebe uviděl postavu. Potěžkal kámen, který svíral v ruce a - „Jasoni?“ „To jsi ty, Tkadleci?“ „Ne, to jsem já - Krejčí.“ „Kde jsou ostatní?“ „Dráteník a Pekař právě teď našli Tesaře. Neviděl jsi Tkadlece?“ „Ne, ale zato jsem viděl Povozníka a Doškáře.“ Z teplé země, do které bušil déšť, stoupala mlha. Sedm zbývajících tanečníků zalezlo do mokrého křoví. „Já nechci vidět to peklo, které začne ráno!“ zasténal Povozník. „Ta až nás najde, jsme ztracení!“ „Nic se nám nestane, když si najdeme nějaké železo,“ uklidňoval ho Jasoň. „Na tu železo nepůsobí! Stáhne nás zaživa z kůže!“ Sedící Povozník si v hrůze přitáhl kolena k hrudi a roztřásl se jako list.“ „Kdo?“
„Paní Zlopočasná!“ Doškář ho strčil loktem do žeber. Z listí nad nimi stékaly čůrky vody a mizely za všemi límci bez rozdílu. „Nedělej zbytečnou paniku! Viděl jsi, co se tam dělo! Nevím, proč bych si měl dělat ještě starosti s nějakou bábou!“ „Stáhne z nás kůži, to si piš! Řekne, že to byla naše vina.“ „Já jenom doufám, že ještě bude mít tu možnost,“ zabručel Dráteník. „To jsme mezi dvěma mlýnskejma kamenama,“ posteskl si Doškář. „Ne, to nejsme,“ zavzlykal Povozník. „Tam jsem byl. Ty ležej v rokli u potoka nad Kyselou Prdelí, co bejval starej mlejn. Tam nejsme! Ale přál bych si, abysme tam byli! Jsme tady v tom pitomým křoví! A oni nás určitě hledají! A ona taky!“ „Co se vlastně stalo, když jsme začali hrát to před -“ začal Tesař. „Tak zrovna tohle mě teď nezajímá,“ zarazil ho Jasoň. „Teď mě zajímá akorát to, jak se teď v noci dostaneme domů?“ „Ona na nás bude určitě čekat!“ zakvílel znovu Povozník. Ve tmě něco zacinkalo. „Co to tam máš?“ obrátil se Jasoň po zvuku. „To je pytel s rekvizitama,“ odpověděl Povozník. „Ty jsi řekl, že je to moje povinnost, dohlížet na pytel s rekvizitama.“ „Ty jsi ho táhl celou tu cestu až sem?“ „Myslíš, že si chci přidělat ještě další malér kvůli tomu, že jsem někde nechal ležet pytel s rekvizitama?“ Povozník se nekontrolovatelně roztřásl. „Jestli se dostaneme domů,“ utěšoval ho Jasoň, „promluvím s naší mámou a ona ti sežene ty nový pilulky ze sušenejch žab.“ Přitáhl si pytel a rozvázal ho. „Tady jsou naše zvonce,“ řekl, „a taky hole. A kdo ti řekl, abys s sebou vlekl i tahací harmoniku?“ „Já si myslel, že kdybysme náhodou chtěli tančit Kbelíky a –“ „Nikdo už nebude nikdy tančit Kbelíky a -“ Z úbočí deštěm nasáklého kopce se ozval smích a praskot kapradí. Jasoň měl najednou dojem, že se stal středem veškeré pozornosti. „To jsou oni!“ zašeptal Povozník. |