Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

„Ale já už přece dělám ty nejodpornější práce,“ odpověděl jí Jeník.

„Tak dohlédnu na to, aby byly ještě odpornější.“

Magráta zvedla jeden z balíčků. Byl to kus železné tyče pečlivě obalený pruhy natrhanými z prostěradla.

„Je tím obložená kolem dokola,“ podívala se Magráta na Jeníka. „Proč?“

Jeník sklopil oči k zemi. Boty měl pokapané zlatou barvou.

„To máte tak, naše mami říkala, že…“

„No?“

„Naše mami říkala, že mám dohlídnout, aby měla kolem sebe pořád že­lezo. Takže jsme s Miluškou donesli pár tyčí z kovárny, zabalili je do těch prostěradel a. Miluška je položila kolem ní.“

„Abychom ji uchránili před… Dámami a Pány, madam.“

„Cože? To jsou jen staré nesmyslné pověry! Vždyť každý ví, že elfové byli hodní, ať si Bábi říká, co chce!“

Jeník, který stál za ní, se tiše otřásl. Magráta vybrala zabalené kusy že­leza z postele a hodila je na zem do rohu místnosti.

„Nevěřím na žádné babské povídačky, děkuju pěkně. Není tady náho­dou ještě něco jiného, co bych měla vědět a co mi nikdo neřekl?“

Jeník mlčky zavrtěl hlavou, ale při pomyšlení na bytost v hladomorně ho zachvátil pocit provinění.

„Pch! Tak dobrá, můžeš jít. Verence chce, aby království bylo moderní a výkonné, a to znamená žádné podkovy nade dveřmi a takové pitomosti. Běž, běž odsud.“

„Jak si přejete, slečno královno.“

Konečně tady mohu udělat něco dobrého, pomyslela si Magráta.

Jasně. Musím uvažovat klidně a logicky. Půjdu za ním a promluvím si s ním. Magráta totiž věřila na to, že prakticky cokoliv se dá vyřešit, když si spolu lidé rozumně a v klidu promluví.

„Jeníku?“

Zastavil se u dveří.

„Prosím, madam?“

„Už král sešel do Velké síně?“

„Myslím, že se pořád ještě obléká, slečno královno. Vím jistě, že zatím ještě nezazvonil, abych ho ohlásil fanfárou.“

Verence, který nestál o to, aby byl neustále ohlašován falešným troube­ním, však už před nějakou chvílí sešel do Velké síně inkognito. Magráta se vydala k jeho pokoji a zaklepala na dveře.

Proč se stydět? Vždyť od zítřka to bude právě tak její pokoj jako jeho, ne? Vzala za kliku a ta povolila. Magráta, která v duchu doufala, že bude zamčeno, dost nerada vešla dovnitř.

Dalo se těžko říci, že místnosti na hradě patřily někomu konkrétnímu. Během uplynulých století se v každé z nich vystřídalo mnoho bydlících. Jejich atmosféra se podobala jejich zdem. Byly posety děrami po skobách na obrazy, které se poslední obyvatelé pokusili zakrýt plakáty dávno roz­padlých rockových skupin. Těm kamenům by nedokázal vtisknout svou pečeť nikdo. Spíše naopak, ony vás tiskly mnohem tíživěji.

Vstoupit do mužské ložnice bylo pro Magrátu totéž, co pro cestovatele vstoupit na území označené na mapách nápisem „Zde jsou draci“^*.

A tahle místnost byla trochu jiná, než měla být.

O tom, že existují pohodlné ložnice, se Verence dozvěděl dost pozdě. Když byl malý chlapec, spala celá jejich rodina na slámě na půdě jejich chalupy. Jako učedník cechu šašků a kašparů spal na slaboučké rohoži v dlouhém a studeném sále, který sloužil jako ložnice více než tuctu dalších smutných a utrápených mladíků. Když pak dostudoval a stal se šaškem na lancreském hradě, spal, jak velela tradice, stočen do klubíčka přede dveřmi ložnice svého pána. A najednou, mnohem později, než bylo obvyklé, zjis­til, že existuje něco jako pérová postel a měkké matrace.

A Magráta teď odhalila jeho tajemství.

To prostě nebylo pro něj.

Uprostřed místnosti stálo proslulé Velké lože lancreské, o kterém se ří­kalo, že se v něm může pohodlně vyspat tucet lidí, i když historie nezmi­ňovala ani nenaznačovala, proč a při jaké příležitosti by to dělali. Bylo z dubu a skutečně obrovské. A na první pohled bylo také jasné, že v něm nikdo nespává.

Magráta poodhrnula přikrývky a ucítila slabou vůni čisté vyžehlených povlaků a prostěradel, ale současně s ní i téměř neznatelný závan prozra­zující, že ložní prádlo už dlouho nikdo nerozhodli ani nevětral, protože po­stel nebyla užívaná.

Rozhlížela se po místnosti, až se jí pohled zastavil na malém zátiší u dveří. Ležela tam pečlivě složená noční košile, svícen a malý polštářek.

Co se tedy Verence a jeho spaní týkalo, koruna pro něj znamenala jen to, že ulehl na opačnou stranu dveří.

Oh, bohové. Vždycky spával na zemi přede dveřmi svého pána. A teď, když se stal králem, uléhal přede dveřmi vedoucími do jeho království.

Nemohli jste nemilovat člověka tak sentimentálního. Fascinovaná Ma­gráta si sice uvědomovala, že je někde, kde by vlastně být neměla, ale na­konec se ještě jednou vysmrkala, utřela si zbytky slz a pátrala dál. Hro­mádka svršků, naházených bez ladu a skladu vedle postele, potvrzovala, že si Verence osvojil stejný způsob ukládání šatstva, jaký praktikuje větší polovina lidstva, a že má stejné potíže se složitými topologickými úkony potřebnými k tomu, aby si obrátil ponožky tou správnou stranou ven.

Byl tam malý toaletní stolek a zrcadlo. Za rám zrcadla byl zastrčen su­chý a vybledlý květ, jenž Magrátě připadal jako jeden z těch, které obvykle nosila ve vlasech.

Neměla tam déle zůstávat. To později připouštěla. Ale zdálo se, že v té chvíli nad sebou ztratila všechnu kontrolu.

Uprostřed toaletního stolku byla dřevěná mísa plná zašlých cizích mincí, kousků provázků a všemožných zbytků, jaké si lidé večer vyklepá­vají z kapes.

A kus složeného papíru. Ve skladech se trochu třepil, jako když ho ně­kdo nosil delší čas v kapse.

Zvedla ho a rozložila.

Lancre patřilo k těm největším. Bylo tak velké že si mohlo dokonce do­volit vlastní armádu^*, která stála^** k jeho obraně.

Králové a královny a šlechticové všech možných nižších aristokratic­kých hodností teď proudili přes lancreský most provázeni zamračeným po­hledem na kůži promočeného trolla, který se pro tento den vzdal služby.

Dveře do Velké síně byly otevřeny dokořán. Pestrým davem se prodírali žongléři a polykači ohně. Na nízkém pódiu byl malý orchestr, jehož čle­nové hráli na lancreské jednostrunné housle a proslulé horské dudy, speci­alitu hor Beraní hlavy. Zvuk orchestru se ale naštěstí téměř beze stopy ztrácel v hukotu davu.

Stařenka Oggová a Bábi Zlopočasná procházely oním zmíněným da­vem. Jako úlitbu této slavnostní příležitosti odložila Stařenka Oggová černý špičatý klobouk, který denně nosila, a vzala si místo něj klobouk stejného tvaru, ale červený a ozdobený svazkem voskových třešní.

„Je tady celý širý svět,“ rozhlížela se Stařenka a hbitým pohybem se­brala orosenou sklenici z podnosu kolemjdoucího sloužícího. „Náš Jeník mi říkal, že tady viděl dokonce několik mágů z Ankh-Morporku. Jeden z nich prý řekl, že jsem měla dobrou figuru, povídal Jeník. Celé dopoledne jsem se pokoušela si vzpomenout, kdo by to mohl být.“

„Asi měl už dřív špatný vkus,“ odpověděla jí Bábi, ale byla to automa­tická jízlivost bez kouska srdce. Stařence to dělalo starosti. Měla dojem, že mysl její přítelkyně je něčím zaměstnána natolik, že Bábi není ve své kůži.

„Jenom ti připomínám,“ pokračovala po chvilce Bábi, „že existuje jistá šlechta, kterou bych tady velmi nerada viděla. Nebudu klidná, dokud to všechno nebude za námi.“

Stařenka Oggová se zvedla na špičky a natáhla krk, aby viděla přes hlavu jakéhosi malého monarchy.

„Nějak ti nevidím Magrátu,“ zabručela. „Támhle je Verence, baví se tam s několika jinými králi, ale Magrátu jsem zatím ani nezahlídla. Náš Je­ník mi říkal, že mu řekla Miluška Ochládková, že Magráta byla dneska ráno skutečný uzlíček nervů.“

„Všichni ti vysoce urození lidé,“ zabručela Bábi a rozhlížela se po ko­runovaných hlavách kolem sebe, „připadám si jako ryba na suchu.“

„Podívej,.já to vidím tak, že si holt budeš muset udělat nějakou vlastní vodu,“ usmála se andělsky Stařenka Oggová, sebrala ze stolu se studenými masy pečené kuřecí stehno a zasunula si ho do rukávu.

„Nepij tolik. Musíme se mít vážně na pozoru, Gyto. Pamatuj, co jsem ti řekla. Nedej se ničím rozptýlit natolik, aby -“

„Jestlipak tohle není ta roztomilá paní Oggová!“

Stařenka se otočila.

Nikdo za ní nebyl.

„Tady, dole,“ řekl hlas.

Sklopila hlavu a její pohled narazil na široký úsměv.

„A do pihele temnýho!“ vyklouzlo jí.

„To jsem já, Casanovlez,“ připomínal jí Casanovlez, který byl o to víc trpaslíkem, o co větší^* na. pudrovanou paruku si posadil na hlavu. „Vzpo­mínáte? V Genově jsme spolu protančili noc!“

„To není pravda!“

„No, kdybychom byli chtěli, mohli jsme.“

„Je to milé, že jste se objevil právě tady,“ řekla Stařenka poněkud ne­přesvědčivě. Problém s Casanovlezem byl v tom, jak si uvědomila, že čím silněji jste s ním udeřili o zem, tím rychleji se odrazil a vrátil zpět, a to vět­šinou z té nejnepravděpodobnější strany.

„Naše hvězdná znamení se proplétají,“ pokračoval Casanovlez. „Jsme jeden druhému souzeni. Chci vaše tělo, paní Oggová.“

„Já ho pořád ještě používám.“

Přestože měla Stařenka Oggová podezření, že stejným způsobem druhý největší milenec světa mámí cokoliv, co má alespoň přibližně ženskou po­dobu, musela připustit, že to na ni udělalo hluboký dojem. Když byla mladší, měla mnoho obdivovatelů, ale čas jí nakonec ponechal tělo, o kte­rém se dalo říci jen to, že je pohodlné, a tvář podobnou proslulé reklamní paní Vínosuché, Šťastné rozince. Z dávno zasypaných ohňů začal stoupat slabý dým.

Kromě toho se Casanovlez Stařence docela zamlouval. Mnoho mužů se k ženám přibližovalo až příliš rafinovaně a jeho přímočarý útok byl osvě­žující.

„To by nefungovalo,“ odpověděla mu. „Jsme prakticky nekompatibilní. Já měřím sto šedesát pět a vy nemáte víc než sto patnáct. A mimoto jsem dost stará na to, abych mohla být vaší matkou.“

„To tedy těžko. Mojí máti je skoro tři sta let a má mnohem hezčí knír než vy.“

To byla další taková věc. Podle trpasličích měřítek byla Stařenka Og­gová ve věku, kdy tak tak vyrostla z puberty.

„Běžte, vy!“ usmála se a pleskla ho laškovně přes tvář, až mu v uších zazvonilo. „Vy víte, co říct, aby se obyčejné venkovské holce zatočila hlava, jen co je pravda!“

Casanovlez se mírně nadmul a se šťastným výrazem si upravil paruku.

„Mám rád děvčata, která mají ducha,“ řekl. „Co takhle kdybychom si my dva, až to tady skončí, udělali takové malé téte-à-téte?“

Stařence Oggové zmizel z tváře jakýkoliv výraz. Její kosmopolitní zna­lost světových jazyků ji v tomto okamžiku nechala na holičkách.

„Omluvte mě na minutku,“ usmála se na něj. Odložila mu na hlavu svou nedopitou sklenici a začala se prodírat davem, dokud nenarazila na pří­hodně vyhlížející hraběnku, do které strčila někde v oblasti honzíku.

„Hej, vaše nobleso, co je to teta-a-teta?“

„Promiňte? Já vám přesně nerozumím.“

„Teta a teta? To se dělá v šatech, nebo jak?“

„Aha. To znamená důvěrnou schůzku, dobrá ženo.“

„To je všechno? Aha. Tss?“

Stařenka Oggová si probojovala cestu zpět k rozechvělému trpaslíkovi.

„Beru,“ přikývla.

„Myslel jsem si, že bychom si mohli vyjít na takovou intimní malou ve­čeři ve dvou, prostě jen vy a já,“ rozplýval se Casanovlez. „Do některé z místních hospůdek?“

Nikdy, ani jedinkrát v dobách svých romancí nebyla Stařenka na malé intimní večeři. Její milostná dobrodružství byla proslulá spíše svým množ­stvím než kvalitou.

„Oukej,“ bylo jediné, na co se v té chvíli zmohla.

„Co kdybyste utekla té své guvernantce a sešla se se mnou v šest?“

Stařenka Oggová se otočila po Bábi Zlopočasné, která je s nesouhlas­ným výrazem pozorovala zpovzdáli.

„Ona přece není moje -“ začala.

Pak si uvědomila, že Casanovlez pravděpodobně nemohl svou po­známku myslet vážně, že to byl jen žert.

Lichotky, vtip a okatý obdiv také nebývaly součástí Stařenčiných dob­rodružství.

„Dobrá, tak platí,“ odpověděla.

„A teď to tady trochu obejdu, aby lidé zbytečně nemluvili a já vám ne­zničil pověst,“ uzavřel rozhovor Casanovlez, uklonil se a políbil Stařence ruku.

Stařence poklesla dolní čelist. Nejen že jí v životě ještě nikdo nepolíbil ruku, ale co víc, nikdy v životě nikdo neměl obavy o její pověst; ona sama už teprve ne.

Když druhý největší milenec světa vyrazil, aby oslovil jakousi vévod­kyni, Bábi Zlopočasná, která přihlížela z diskrétní vzdálenosti^* - se k ní přitočila a sdělila jí velmi přátelským hlasem: „Ty nemáš ani morálku tou­lavé kočky, Gyto Oggová.“

„Ale jdi, Esme, dobře víš, že to není pravda.“

„Dobrá. Tak jinak. Ty máš morálku toulavé kočky.“

„To už je lepší.“

Stařenka Oggová si koketně poplácala záplavu bílých kadeří a přemýš­lela o tom, jestli by měla dost času zaskočit domů a vzít si korzet.

„Musíme být na stráži, Gyto!“

„Jistě, jistě.“

„Nesmíme dovolit, aby naši pozornost odvedly jiné myšlenky.“

„To víš, že ne.“

„Ty neposloucháš jediné slovo z toho, co ti říkám, že?“

„Cože?“

„Dobrá.“

Bábi Zlopočasná se otočila a -

- měly zaznít housle. Hukot davu měl utichnout a dav sám se měl zcela přirozeně rozestoupit, aby mezi ní a Výsměškem vznikl volný prostor.

Měly zaznít housle. Mělo se prostě stát něco úžasného.

Neměl to ovšem být knihovník, který se jí na své cestě k bufetu omylem opřel klouby ruky o nárt, ale to bylo to jediné, co se opravdu stalo.

Skoro si toho nevšimla.

„Esme?“ řekl nejistě Výsměšek.

„Vzoromile?“ odpověděla stejným tónem Bábi.

V tom okamžiku se objevila udýchaná Stařenka.

„Esme, mluvila jsem s Miluškou Ochládkovou a ta mi řekla, že -“

Zuřivé dloubnutí loktem do žeber, kterým ji počastovala Bábi Zlopo­časná, Stařence málem vyrazilo dech. Stačil jediný pohled, aby pochopila, co a jak.

„Ach,“ omlouvala se, Já jen… já jsem… právě jsem chtěla odejít.“

Pohledy na sebe znovu narazily.

Kolem znovu prošel knihovník, tentokrát s plnou náručí rozličného ovoce.

Bábi Zlopočasná mu nevěnovala pozornost.

Kvestor, který teď byl zhruba v uzlovém bodě své křivky, poklepal Vý­směška po rameni.

„Povídám, arcikancléři, ta křepelčí vajíčka, to je skutečně velká deli-“

„KUŠ! Pane Ctibume, najděte někde ty žabí pilulky a dejte pozor, aby se nedostal k nožům.“

Jejich pohledy se do sebe znovu ponořily.

„No tohle,“ řekla Bábi po chvíli, která jí připadala jako celý rok.

„Tohle je snad nějaký kouzelný večer,“ řekl Výsměšek.

„Ano. To je to, čeho se bojím.“

„Jsi to vážně ty?“

„Ano, jsem to skutečně já.“

„Ani trošku jsi se nezměnila, Esme.“

„Ty taky ne. Jsi pořád ten samý nestydatý lhář, Vzoromile Výsměšku.“

Pomalu vykročili jeden k druhému. Než k sobě došli, proklouzl mezi nimi knihovník s podnosem plným laskonek. Za nimi lezl po čtyřech Roz­šafín Ctibum a sbíral po zemi rozsypanou lahvičku pilulek ze sušených žab.

„To jsou věci!“ prohlásil okouzleně Výsměšek.

„Neuvěřitelné.“

„Slabé slovo.“

„Máš pravdu.“

„Ty jsi ty a já jsem já. Úžasné. A přitom se to stalo teď a tady.“

„Ano, jenže tenkrát bylo tenkrát.“

„Poslal jsem ti spoustu dopisů.“

„Nedostala jsem jediný.“

Výsměškovi se zablesklo v očích.

„To je zvláštní. A já je zaklínal všemi těmi určovacími zaříkadly,“ za­vrtěl hlavou. Přelétl ji kritickým pohledem od hlavy k patě. „Kolik vážíš, Esme? Vsadím se, že nemáš zbytečné deko navíc, co?“

„Proč to chceš vědět?“

„Měj pochopení pro slabosti starého pána.“

„Dobrá, tak padesát sedm kilo.“

„Hmmm… to by mohlo být asi tak… pět kilometrů na střed, ucítíš lehký náklon doleva, ale žádné starosti…“

Bleskovým pohybem ji uchopil za ruku. Cítil se mladý a myšlenky měl jako mladé víno. Mágové na univerzitě by nad ním užasli.

„Dovol, abych tě odsud odvedl.“

Luskl prsty.

Vždycky musí dojít k alespoň přibližnému zachování hmoty. To je jedno ze základních magických pravidel. Jestliže něco přesunete z bodu A do bodu B, musí se něco, co bylo v bodě B, objevit v bodě A.

A pak je tady pohybová energie. I když se Plocha otáčí poměrně po­malu, různé body jejího průměru se otáčejí ve vztahu ke Středu různou rychlostí, takže mág, který se promítá v jediném okamžiku směrem na Střed, by měl počítat s tím, že musí přistát v běhu.

Pět kilometrů na lancreský most představovalo slabé trhnutí, na které byl Výsměšek připravený. Přistál tak, že se opíral o zábradlí mostu a Esme Zlopočasnou svíral v náruči.

Celní troll, který ještě před zlomkem vteřiny seděl na jejich místě, se rozpleskl jak dlouhý tak široký na podlaze Velké síně, a to nešťastnou ná­hodou přímo na kvestorovi.

Bábi Zlopočasná se podívala na spěchající vodu a pak na Výsměška.

„Okamžitě mě vezmi zpátky,“ řekla. „Na něco takového nemáš právo.“

„Má milá, mám dojem, že mi tak nějak došly síly. Vůbec tomu nerozu­mím, jsem z toho celý pryč, prsty mě neposlouchají,“ usmál se Výsměšek. „Ale samozřejmě se tam můžeme vrátit pěšky. Je překrásný večer. Vždyc­ky tady bývaly překrásné večery.“

„Bylo to před padesáti lety!“ bránila se Bábi. „Nemůžeš se tady najed­nou jen tak objevit a tvrdit, že všechny ty roky nebyly.“

„Ale já přece vím, že byly,“ souhlasil Výsměšek. „Teď jsem hlavní mág. Stačí mi vydat příkaz a tisíc mágů mě… hm…, když o tom tak pře­mýšlím, asi neposlechne. Řeknou ,cože?‘ nebo se začnou hádat. Ale všim­nout si mě musí.“

„Byla jsem několikrát na univerzitě,“ zabručela Bábi. „Je to rozhádaná smečka tlustých dědků s dlouhými vousy.“

„Přesně! To jsou oni!“

„Hodně jich pochází z hor Beraní hlavy,“ pokračovala Bábi. „Znala jsem v Lancre několik mládenců, kteří se stali mágy.“

„Velmi magické místo, tohle Lancre,“ souhlasil

Výsměšek. „Ve vzduchu musí být něco kouzelného.“

Pod nimi se hnaly chladné temné vody, které věčně tančily, jak jim při­tažlivost pískala, a nikdy netekly do kopce.

„Před mnoha roky byl nějaký Zlopočasný dokonce arcikancléřem,“ vzpomněl si Výsměšek.

„Ano, slyšela jsem o tom. Byl to nějaký vzdálený bratranec. Nikdy jsem se s ním nesešla,“ přikývla Bábi.

Oba se chvíli mlčky dívali z mostu. V proudu tu a tam zavířil kus dřeva nebo ulomená větev.

„Vzpomínáš -“

„Mám… velmi dobrou paměť, díky za optání.“

„Přemýšlela jsi někdy o tom, jak by náš život vypadal, kdybys řekla ano?“

„Ne.“

Bábi pokrčila rameny. To bylo něco, co říkají romantičtí blázni. Ale dnes v noci bylo opravdu ve vzduchu něco zvláštního…

„A co požár?“ nadhodila.

„Jaký požár?“

„Který se přehnal naším domem hned potom, co jsme se vzali? Oba jsme uhořeli.“

„Jaký požár? O žádném požáru nic nevím!“

Bábi se otočila zády k vodě.

„Samozřejmě, že ne! Nic takového se nestalo. Ale podstata věci spočívá v tom, že se mohlo stát. Nemůžeš říkat, co by se stalo, kdyby se nestalo tamto, protože zdaleka nevíš o všem, co se mohlo stát. Teď si můžeš mys­let, že by to či ono bylo dobré, ale ono se to nakonec mohlo zvrtnout v něco strašného. Tohle nikdo z nás neví. Minulost už máme za sebou, takže nemá cenu o ní mluvit. A já to taky nedělám.“

„Kalhoty času,“ řekl Výsměšek zamyšleně. Sebral kousek zvětralého zábradlí a hodil ho dolů. Kamínek zapadl do vody a udělal žbluňk, jak to v takových případech kamínky dělají.

„Prosím?“

„To je jedna z těch věcí, kterými se zabývají v budově Silnoproudé ma­gie. A to si říkají mágové! Měla bys slyšet jejich rozhovory. Ti magoři by nepoznali magický meč, ani kdyby je kousl do nohy. To jsou dneska celí ti mladí mágové. Myslí si, že magii vymysleli oni.“

„Vážně? Měl bys vidět děvčata, která se v dnešní době chtějí stát čaro­dějkami,“ uklidňovala ho Bábi Zlopočasná. „Sametové klobouky, černá rtěnka a černé krajkové rukavice bez prstů. A jak jsou nafoukaná.“

Stáli teď bok po boku a pozorovali řeku.

„Kalhoty času,“ opakoval Výsměšek. „Jeden se vydá jednou nohavicí, druhý druhou. A všude je tam to…, jak oni tomu říkají… to… kontinui­nuinummm. Když jsem byl mladý, existovala jen jedna jediná slušná uni­verzita, tamta, a jediné, čeho se člověk musel obávat, byly obludy, které se sem pokoušely dostat z Podzemních rozměrů. Jeden pořád věděl, co a jak a kde je jeho místo. Teď se ukazuje, že takových věcí jsou celé miliony. A pak je tady ta pitomá kočka, kterou objevili, co ji strčíš do krabice a ona je mrtvá i živá současně. Nebo tak nějak.

A oni pobíhají kolem a říkají úžasné, zázračné, fantastické, hurá, tady máme další kvantum. Požádej je, aby provedli jednoduchou levitaci, a bu­dou se na tebe dívat, jako kdyby sis ucvrnkla do kalhot. Měla bys slyšet, jak mluví mladý Ctibum. Vykládal mi o tom, jak jsem se nepozval na vlastní svatbu. Já!“ Z kamenné stěny rokle se odlepil ledňáček, zazářil vzduchem, se slabým zašplouchnutím narazil na hladinu a znovu se odrazil vzhůru. V zobáčku se mu kroutilo něco lesklého.

„Pořád mele o tom, že se všechno děje současně,“ pokračoval Výsmě­šek otráveně. „Říká, že vlastně nemáme žádný výběr. Prostě se jen rozhod­neš, kterou nohavicí chceš putovat. On říká, že jsme se vzali, rozumíš? Tvrdí, že všechny věci, které se mohly stát, se staly. Takže existuje snad ti­síc mých vlastních já, která se nestala mágem, zrovna tak jako existuje tisíc tvých já, která… třeba odpověděla na mé dopisy. Pch! Pro ně jsme něco, co se mohlo stát. Tak a teď mi řekni, považuješ to za vhodné myšlenky pro dospívajícího mladíka? Když jsem začínal studovat já, byl arcikancléřem starý Šedomil Spold zvaný Sedák, a kdyby se byl některý z mladých mágů jen slovem zmínil o nějaké takové pitomosti, vzal by ho svou holí přes záda. Pch!“

Kdesi hluboko dole skočila do vody žába. „Víš, tak si říkám, kolik vody jsme od té doby už kolem nás nechali protéci.“

Výsměškovi začalo pomalu docházet, že se jejich dialog změnil v mo­nolog. Obrátil se k Bábi, která vytřeštěnýma očima zírala na říční hladinu, jako kdyby poprvé v životě viděla vodu.

„Pitomče, pitomče, pitomče,“ řekla najednou.

„Prosím? Já jenom chtěl -“

„Ne. Ne ty! Nemluvila jsem na tebe. Pitomec! Já jsem pitomec. Ale ne­bývala jsem přece hloupá! A já si myslela, že mě opouští paměť. A ona taky ano Courala se mi bůhví kde a donášela.“

„Cože?“

„Cože?“

Výsměšek trochu posmutněl.

„To nemůžu,“ odpověděl.

„Vždyť jsi to před chvilkou udělal.“

„To je právě to. Když jsem říkal, že to znovu nedokážu, nežertoval jsem. Transmigrace je nesmírně vysilující.“

„Kdysi jsi byl zvyklý provádět to neustále, pokud si vzpomínám,“ řekla Bábi Zlopočasná. Dovolila si usmát se. „Nohama jsme skoro nestáli na zemi.“

„To jsem byl mnohem mladší. Teď už mi to jednou úplně stačí.“

Bábiny boty zaskřípěly, jak se otočila na štěrku a vykročila směrem k městečku. Výsměšek se rozběhl za ní.

„Kam ten spěch?“

„Mám na práci něco velice důležitého,“ odpověděla mu Bábi přes ra­meno. „Nemůžu je všechny nechat na holičkách.“