Ana səhifə

Pokračování knihy Všechno bylo jinak


Yüklə 0.97 Mb.
səhifə1/19
tarix26.06.2016
ölçüsü0.97 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19
VIKTOR SUVOROV
DEN “M”
pokračování knihy Všechno bylo jinak
Bohdanu Vasiljeviči Rezunovi, stážistovi vojenského učiliště protitankové bateäe 637. pěšího pluku 140. pěší divize 36. pěšího sboru 5. armády Jihozápadního frontu

(C) AO “Vsje dlja Vas” 1994

Translation rJ Jana Jelínková 1995

(C) Jota 1996

ISBN – 80-85617-68-4
Ú V O D – mým čtenářům
Po vyjití knihy Ledoborec v Německu (česky vyšla pod názvem Všechno bylo jinak, aneb Kdo začal druhou světovou válku v nakladatelství Naše vojsko v Praze v roce 1995 v překladu D. Běloševského a R. Řežábka) jsem dostal tři kubíky pošty od bývalých německých vojáků a důstojníků: dopisy knihy deníky frontové dokumenty fotografie. Po vyjití Ledoborce v Rusku – toho přišlo víc.

Na pořad dne se dostala leninská otázka – Co dělat?

Psát odpovědi? A stačí mi na to život?

Mám ale právo odpovědi nepsat?

Tady nešlo o povinnou zdvořilost. Každý dopis je svým způsobem zajímavý A všechny dohromady – to je celý poklad. Je to historická vrstva, kterou nikdo nestudoval. Jsou to tisíce svědectví a každé vyvrací oficiální verzi války Možná, že nějaká vědecká instituce má ještě větší sbírku rukopisných svědectví. Já ale věřím, že moje sbírka je zajímavější. Frontoví vojáci, kteří prožili dlouhý a těžký život, mi najednou, na sklonku let, začali psát, začali mi otvírat své nitro, vyprávět mi o tom, co ještě nevyprávěli nikomu. Velká část dopisů není už od frontových vojáků, ale od jejich potomků – dětí a vnuků. A všechno je důvěrné: “můj otec, v kruhu svých nejbližších, vyprávěl… Ohromilo mne, že VŠECHNA svědectví, jak živých účastníků války tak i ta, která se uchovala ve vyprávění jejich blízkých, se neshodují s tím obrazem začátku války, jaký nám půl století malovala oficiální historická věda. Není ale možné, že frontoví vojáci a jejich potomci překrucují pravdu? Takovou domněnku by bylo možné připustit, kdyby té pošty byl řekněme metrák. S takovou drobností bychom si ani nemuseli lámat hlavu. Ale dopisů je MNOŽSTVÍ. Dovedete si představit, co znamená to slovo MNOŽSTVÍ? A všechny jsou jen o jednom. Všichni se prece nemohli domluvit. Domluvit se přece nemohli autoři tisíců dopisů z Ruska s autory tisíců dopisů z Německa, Polska, z Kanady Austrálie… Příklad. Z oficiální verze války jsme věděli, že když vypukla válka, malíř Iraklij Toidze v návalu ušlechtilého hněvu namaloval obraz “Matka vlast”, vyzývající k boji. Plakát se objevil hned v prvních dnech války rychle získal světovou proslulost a stal se grafickým symbolem války, kterou komunisté nazývají “Velká vlastenecká”. A mně lidé v dopisech píší, že se plakát na sovětských ulicích neobjevil v prvních dnech války ale hned ten první den. V Jaroslavlu – k večeru 22. června, v Saratově – odpoledne. V Kujby– ševu ten plakát vylepovali 22. června na vagóny vojenských transportů‘ které zablokovaly nádraží. V Novosibirsku a v Chabarovsku se plakát objevil nejpozději 23. června. Letadla tehdy létala s celou řadou mezipřistání a v průběhu 24 hodin nemohla do Chabarovska doletět. Ale i kdybychom připustili, že plakáty do letadla naložili 22. června a ono prece jen doletělo za noc do Chabarovska, pak zbývá ještě otázka, kdy vlastně ty plakáty vytiskli7 22. června? Dejme tomu. Kdy ale v tom případě Iraklij Toidze stvořil svoje veledílo? AŤ to vezmeme tak nebo tak, muselo to být před 22. červnem. To znamená, že je netvořil v návalu ušlechtilého hněvu, ale ještě dřív než ten ušlechtilý hněv v něm mohl vzplát. Ale odkud tedy mohl vědět o německém vpádu, jestliže sám Stalin žádný vpád nečekal? Záhada historie. A tady je rozluštění. Dopis z Argentiny Autorem je Nikolaj Ivanovič Kadyrov Před válkou byl jako nadporučík na povolávacím středisku v Minsku. Na každém povolávacím středisku bylo uloženo určité množství tajných mobilizačních dokumentů v zapečetěných balících s označením “Otevřít v Den “M”

“. Na konci 30. let začalo takových balíků přicházet stále víc. A v prosinci přišly ještě tři ohromné balíky každý opatřený pěti pečetěmi. A stejné označení: “Otevřít v Den “M”



“Balíky byly tajné a příkaz zněl – uložit je do sejfu. Mělo to ale háček – nevešly se tam. Bylo nutno dát zhotovit ocelovou bednu a použít ji namísto sejfu. Uplynulo šest měsíců a 22. června vypukla válka. Co teďs dokumenty? Molotov v rozhlase řekl, že začala válka, ale signál k otevření balíků nepřišel. “Když je otevřeme, zastřelí nás”. A tak důstojníci sedí a čekají. Ale signál nikde. Náležitý signál tehdy vůbec nepřišel. Ale k večeru přišel telefonický rozkaz – balíky s těmi a těmi čísly zničit neotevrené, a balíky s jinými čísly otevřít. Ničilo se toho tehdy mnoho, včetně dvou ze tří ohromných balíků. Jenže jak je zničit, když v každém je po 500 listech silného papíru. Pálili je v železném bubínku a pojistili se zápisem: “My nížepodepsaní jsme pálili balíky a přitom jsme byli nuceni rozhrabovat hořící listy pohrabáčem. Nikdo se přitom do ohně nedíval.” A podepsali se. Co kdyby potom někdo pojal podezření, jestli při pálení neprojevili nemístnou zvědavost7 Proto ten zápis: “Zvědavost jsme neprojevili.” Z jednoho ze tří ohromných balíků byla však pečeY tajemství sňata, bylo rozkázano otevřít ho a obsah použít podle určení. Otevřeli ho. Uvnitř byl balík plakátů “Matka Vlast tě volá!” Plakáty byly vybaleny v noci na 23. června. Ale doručeny byly v prosinci 1940.

Před námi se rýsuje následující obrázek: plakáty byly vyhotoveny s předstihem, natištěny v nákladu dostačujícím pro celou zemi a v zapečetěných balících byly rozeslány na všechny příslušné instituce. Měli s nimi nějaký záměr. Ale 22. června provedl Hitler preventivní vpád a v ten okamžik, mírně řečeno, mnohé z těch plakátů ztratily aktuálnost. Sovětský svaz byl donucen vést obrannou válku na vlastním území, ale připravené plakáty vyzývaly k docela jiné válce. Obsah připravených agitačních materiálů neodpovídal duchu obranné války Proto ten rozkaz – zničit nerozpečetěné. Možná, že to byla malířská veledíla, možná že by také získala světový věhlas. Ale uměki, kteří je vytvořili, měli zkrátka smůlu. Jenom Iraklijovi Toidzemu to vyšlo –jeho plakát (a možná že navzdory autorovu záměru) byl univerzální: Matka Vlast volá! A kam volá, to nenamaloval. Proto se jeho plakát hodil i pro obrannou válku. Proto také byl vydán rozkaz vylepit Toidzeho plakát po celé zemi. Tak to bylo se všemi symboly “Velké vlastenecké” – byly připraveny dopředu. Píseň Svatá válka byla napsána před německým vpádem. Monumentálním symbolem “velké vlastenecké” je skulptura “voják osvoboditel” s dítětem na rukou. Tento obraz se objevil v deníku Pravda v září roku 1939, třetí den po zahájení sovětského “osvobozovacího tažení” na Polsko. I kdyby byl Hitler neudeřil, stejně bychom se stali “osvoboditeli”. Skulpturní, grafické i hudební symboly “osvobozenecké” války už byly vytvořeny některé z nich, jako například Toidzeho plakáty už byly vytištěny v masovém nákladu. Je možné namítnout: Cožpak se dá věřit důstojníkovi, který upadl do zajetí a po válce se z jakýchsi důvodů neocitl doma ve vlasti světového proletatiátu, ale v Argentině? Budiž, nebudeme mu tedy věřit. Ale i ti, kteří se po válce vrátili do vlasti světového proletariátu, vypravují neméně podivuhodné příběhy Po vyjití Ledoborce se kremelští historikové pokoušeli ve spoustě článku vyvrátit skutečnost, že Stalin připravoval “osvobození” Evropy Vedlo to až k absurditám. Jeden literární vědec objevil, že slova písně Svatá válka byla napsána už v době první světové války Lebeděv-Kumač prostě ukradl cizí slova a vydával je za vlastní. Moji kritikové se chytili tohoto objevu a mnohokrát v tisku opakovali, že slova písně byla napsána čtvrt století před německým vpádem. Správně. Cožpak ale já toto popírám? A cožpak toto je důležité? Stalin v ÚNORU 1941 potřeboval píseň o velké válce proti Německu. A Stalin si takovou píseň objednal – to je to důležité. A jak to vykoumali vykonavatelé Stalinova rozkazu, jestli ji přeložili z japonštiny nebo z mongolštiny jestli ji ukradli nebo složili sami – to je jiná otázka a nemá nic společného s mou knihou. Odpověďna tuto otázku nic nemění, nic nedokazuje, nic nevyvrací. A o Lebeděva-Kumače tu vůbec nejde. Píseň je hudební dílo. Proto Stalin dal v únoru tento úkol nikoli básníku Lebeděvu-Kumačovi, ale skladateli Alexandru Vasiljeviči Alexandrovovi. V dopisech, které jsem dostal, jsou svědectví, že píseň o válce neskládal jen Alexandr Alexandrov A na “osvobozeneckou” válku se nepřipravovali jenom skladatelé a básníci, ale také lékaři, učitelé, zpěváci, tanečníci, akrobaté i kouzelníci. Překvapuje, že oficiální tisk o tom mluví také. Zde je svědectví spisovatele Konstantina Simonova uveřejněné v deníku Krasnaja zvezda 7. listopadu 1992. Simonov byl oblíbencem Stalina, Chruščova i Brežněva, byl to hrdina, nositel sedmi řádů, laureát čtyř Stalinových cen, za Stalina byl kandidátem členství ústředního výboru komunistické strany Simonov podává svědectví, že v létě roku 1940 povolali spisovatele-civilisty a začali je připravovat na válku. Sám Simonov byl v četě básníků spisovatelské roty Rok byli ve výcviku a 15. června 1941 jim byly uděleny vojenské hodnosti. Simonov dostal hodnost intendanta II. třídy, což odpovídalo hodnosti podplukovníka. Zatímco dav v ulicích nemohl v těch dnech pochopit smysl zprávy TASSu (Tiskové agentury Sovětského svazu) ze 13. června, sovětští spísovatelé a básníci sí tou dobou už zkoušeli vojenské uniformy a nazouvali holínky. Simonov pokračuje: “22. června začala válka a pro nás už byly dopředu nachystány příkazy kdo kam má jít, od ústředních novin až po divizní.” Každá ze 303 Stalinových divizí měla svoje vlastní noviny Jestli by do každých divizních novin poslali po jednom spisovateli, tak kolik vlastně jich bylo připraveno? Noviny armádních sborů také požadovaly spisovatele a básníky a námořnictvo, vojenské okruhy a fronty též. V akademii nás učilí, že si máme všímat podrobností, i těch nejnepatrnějších. Jenom z nich je možné poskládat si představu o tom, co se děje. Řídím se radami svých učitelů. Všímám si podrobností. A podrobnosti jsou donebevolající. S vojenskými hodnostmi si Stalin těžkou hlavu nedělal. Vojenští letci tehdy sloužili v hodnosti četare, velitelé leteckých rojů a dokonce zástupci velitelů eskader byli také četaři. Důstojnické hodnosti začínaly až od hodnosti velitele eskadry A tady je civilista Konstantin Simonou spisovatel, který nebyl v armádě, po roce přípravy v 25 letech, a jeho první hodnost je na úrovni podplukovníka. To je ovšem vážná věc. A Simonov zdaleka nebyl sám. Vojenská zavazadla si balil a kontroloval doklady plukovní komisař Michail Šolochov podplukovník Alexandr Tvardovskij, velitel praporu Alexej Surkov brigádní komisař Alexandr Fadějev, intendant III. stupně Leonid Pervomajskij, brigádní komisař (hodnost se rovnala generálské) Vsevoloď Višněvskij a celý Svaz spisovatelů téměř v úplnosti. Výjimka platila jen pro neschopné služby ve zbrani. Představte si, že jste sovětský rozvědčík-analytik. Na váš stůl přišla docela bezvýznamná zpráva, že v roce 1940 Hitler shromáždil všechny německé spisovatele a básníky rok je nechal prohánět po střelnicích a cvičištích, teď jim udělil hodnosti až po generálskou a chystá jejich přepravu na sovětské hranice. Přeprava je tajná, s prvky maškarády Někteří z nich jsou vydáváni za proviantní důstojníky, jiní za odborníky na zásobování vojenskými oděvy a obuví. Jak byste vy na místě sovětského rozvědčíka-analytika, reagovali na takovou zprávu? Jaké hlášení byste o tom podali svým nadřízeným? Jenomže v Německu se nic podobného nestalo, to se stalo v Sovětském svazu. A jestli podobná hlášení dostávala německá rozvědka, jak na ně mohla reagovat? Co měla hlásit svým velitelům? Na jedné straně chlácholivá prohlášení TASSu a na druhé… Po preventivním Hitlerově vpádu nutnost té maškarády odpadla a intendantské hodnosti spisovatelů byly změněny na standartní armádní. Ale to, proč se s celou tou maškarádou před válkou začalo, mělo svoji příčinu! Okamžik! Co měl vlastně Stalin v úmyslu se svými spisovatelí a básníky v případě, že by Hitler nezaútočil? Nechal by je, aby se rok nebo dva pyšnili v důstojnické uniformě a pak by jim odebral vojenské hodnosti a vrátil je do Moskvy? Anebo co vlastně? V létě roku 1939 byl tentýž Konstantin Simonov válečným dopisovatelem v Žukovově armádní skupině na Chakhin-golu. Tehdy se docela dobře obešel bez vojenské přípravy i bez důstojnické hodnosti. Ale v létě roku 1940 najednou někdo rozhodl o zahájení masové vojenské přípravy pro novináře, spisovatele a básníky V létě 1940 Hitler ještě plán BARBAROSSA neměl. Ale soudruh Stalin už jakési záměry choval. Naši spisovatelé a básníci se drobet opozdili: kurs vojenské přípravy sice absolvovali, hodnosti získali, byli přiděleni na jednotlivé fronty k armádám a sborum, zavazadla si už stačili uložit a jen jim zbývalo rozjet se do určených frontových redakcí… a vtom přišel Hitlerův vpád. Hitler nezastihl v okamžiku posledních příprav pouze Konstantina Simonova a jeho spisovatelské druhy ale také celou Rudou armádu: při nakládání, na cestách nebo při vykládání. Stalin měl všechno promyšleno a připraveno k útoku. Všechno, včetně oslavných plakátů a frontových redakcí, připravených opěvovat hrdinské činy vítězného sovětského lidu na bitevních polích. A jestliže jsme neuvěřili bývalému důstojníkovi z Argentiny uvěřme tedy deníku Krasnaja zvezda a hrdinovi-laureátovi-nositeli-intendantovi. Dopisy, které jsem dostal od svých čtenářů, nejsou mým vlastnictvím – to je naše paměti, jsou to naše dějiny naše minulost a naše budoucnost. Neznajíce minulost, nedokážeme se jí zbavit ani v budoucnosti. Proto slibuji: jednou dopisy o válce uveřejním. Nevím, kolik svazků to bude, vím ale, že to je to nejzajímavější, co kdy bylo o válce napsáno. Všem, kterým jsem zatím neodpověděl osobně, se omlouvám. Prosím je, aby pochopili situaci, ve které jsem se ocitl. Všem, kteří mně napsali, jsem vděčen. Byly i nesouhlasné dopisy Jejich autorům jsem obzvláště vděčen. Napadlo mne, že se stanu i hlavním kritikem svých knih. Každý z nás dělá chyby, každý je omylný S vaší pomocí chci chyby opravit, chci své knihy pročistit tak, aby jejich smysl byl srozumitelný pro každého. Jsem připraven naslouchat každé kritice v dopisech i v tisku. Za rok jsem nasbíral přes tři sta recenzí na Ledoborec. Někdy to jsou celé obrovské stránky Někdy se mi chtělo ostře se ohradit, ale v akademii nás učili pokoře, učili nás vážit si protivníka, snažit se pochopit jeho postoje, vytěžit něco dokonce i z hněvu našich nepřátel. Snažím se o to. Všem, kteri psali zdrcující i pochvalné recenze, jsem vděčen. Slibuji, že jednou vydám celou knihu s odpověďmi na kritiku, a pokusím se zodpovědět všechny vzniklé otázky Všichni pracujeme pro stejnou věc. Všichni se snažíme pochopit naši minulost, i když z různých pozic.

Viktor Suvorov

13. září 1993, Oxford

S VRZÁNÍM



V dějinách nebyla ani jedna válka, v níž by príčiny jejího vzniku a jeji cile nebyly objasňovány ze strany útočníků a jejich u†enýrh lokajů ve zvrácené, zfalšované podobě. Sovetskaja vojennaja enriklopedija, sv 6, s. 559
Ruský voják nosil kožené boty

Ale komunisté zavedli náhražku. A sovětský voják namísto v kožených botách začal chodit v keprových. V posádkových městech ovšem příslušníci “panských” pluků a divizí nosili boty kožené. Jen ať si cizinci myslí, že se sovětským vojákům dobře žije. Také sovětská okupační vojska v “táboře socialismu” – v Německu, Polsku i Maďarsku – byla obuta do kožených bot – jen ať všichni věří, že Sovětský svaz je velmoc. Ale všechny svoje vojáky tento velestát koženými botami vybavit neuměl, a tak sovětští vojáci doma – ve Svazu – nosili boty keprové. Bylo to nevhodné. V přímém i přeneseném smyslu. Zvlášť nevhodné to bylo, když měli před sebou čestný internacionální úkol. V létě roku 1968 mne, důstojnického holobrádka, zanesl vojenský osud do Karpat na hranice bratrského socialistického Československa. V zemi řádila kontrarevoluce a naší ušlechtilé Sovětské armádě nezbylo, než aby zasáhla a pomohla bratrskému národu, jenže.. V keprovkách se to nehodilo. Prostě se nesluší, aby voják-osvoboditel dupal po Evropě v méněcenných botách. Je to trapné. My důstojníci jsme pochopitelně museli mít holínky, kdyby na sůl nebylo, ale obyčejní vojáčci byli obuti nevhodně. Zmíráme netrpělivostí. Čekáme v lesích týden, pak další. Čekáme celý měsíc a potom druhý A už se schyluje k srpnu. Máme už těch lesů plné zuby. Kéž by ti naši náčelníci udělali aspoň nějaké rozhodnutí: ať se vrátí naše divize do svých tábořišť a posádek, anebo ať‘ dají rozkaz poskytnout internacionální pomoc bratrskému národu… Ale rozhodnutí nepřichází, a proto čekáme. Od rána cvičení, až se koupeme v potu a pak večeře u ohně a dohady: půjdeme do Československa, nebo nepůjdeme… A zase cvičení od samého rána a někdy i od večera… A znova dohady. A potom – bylo to nějak navečer – v průseku, podél kterého ležel náš prapor, se objevily obrovské náklaďáky Ural 375. Na každém bylo několik tun kvalitních kožených bot: Vyberte si! A holínky se sypou z aut rovnou do průseku, podobně jako velké sklápěčky sypaly hrubý kámen do vířící vody pří stavbě přehrady na Jeniseji. Spousta bot. Nepočítaně. Nějaká evidence jistě existuje, ale tady je zbytečná: Vybírejte! Je toho dost pro všechny. Staršino, kolik jich máš v rotě? Sto dvacet devět? Tak tady máš sto dvacet devět párů! Velikosti? Však se domluvíte. Můžete si je povyměňovat se sousedy A kolik jich máš ty? Dvě stě padesát sedm? Tady jich máš celou hromadu! A ve všech průsecích naráz se válí na zemi tisíce párů. Desetitisíce párů. Statisíce. Všichni se musí přeobout za jedinou noc! Všechny hadrové boty vyhodit a pěkné kožené obout! V našem lese rozhodně nejsme sami. Napravo od nás je další prapor a nalevo taky prapor. Před námi jsou jacísi dělostřeki a dál ve smrčině ještě jeden prapor a za ním další a tak pořád dál. A všechny sousední lesy i ty vzdálené jsou přecpány vojskem. Nás nejsou jenom prapory, jenom pluky, nebo divize – nás jsou celé armády Přezouvá se 8. gardová tanková armáda a 13. armáda taky a ještě nějaké další někde vzadu. Všem naráz řádně dodali boty. I do zásoby. Také na výměnu. A tak si naši vojáci po všech průsecích vyšlapují v nových botách. Je to příjemná podívaná. Je to teletina. Extrakvalita. Paráda. Ze státních rezerv Všechny naše pohraniční lesy rázem naplnilo vrzání kožených bot, lahodnější než jarní trylky slavíků. A to vrzání vedlo k úvahám a závěrům. Velitel našeho praporu svolal důstojnický sbor. Byl to takový ostřílený harcovník. Podplukovník Protasov Neměl rád zbytečná slova: “Soudruzi důstojníci,” povídá, “je třeba něco vypít a zajíst. Kdo ví, co nás čeká zítra?” Nasedli jsme do obrněného transportéru – a do sousední vesničky A tam v hospodě už pijí jak důstojníci od dělostřeků, tak od ženistů, i političtí. Není tam k hnutí. Všem je jasné, že naše milovaná vlast pro nic za nic své syny nehýčká. A když je to tak, sluší se to zapít. Možná, že pijeme naposledy. Možná, že budeme muset bojovat za svobodu bratrského československého lidu a kdoví, třeba i položit život v boji proti kapitalistům. A tak jsme pozvedli naše polní lahve a připili na Československo, na jeho svobodymilovný lid, prahnoucí po naší pomoci, kterou my mu také poskytneme. Nezištně. Jsme dobří. Pomáháme všem. Když o to požádají. A když o to nepožádají, pomůžeme také. Zkrátka a dobře, sedíme a popíjíme. Rozkaz zatím nepřišel, ale všem už je to jasné – nám důstojníkům i našim vojáčkům i hospodské, která nám dolívá, i tomu dědkovi, co se usadil v koutě se sklenicí piva. Stařík by si rád přisedl do naší společnosti a pronesl moudrá slova, my však v takové situaci nemůžeme navazovat kontakty s civilním obyvatelstvem, abychom nevyžvanili vojenské tajemství. A také záměry našeho velitelství. A stařík seděl v koutě jako na jehlách – tolik se mu chtělo pohovořit s námi. Ale nevyšlo mu to. Ale když jsme odcházeli, dědek jen tak mimochodem, jako by sám pro sebe, ale tak, aby to všichni slyšeli, povídá: “Zrovna jako v jednačtyřicátém.”

Něco takového jsme vůbec nečekali a nemohli jsme to pochopit. “Ty dědo, o čem to mluvíš?”

“No o tom vrzání. V červnu jednačtyřicátého Rudá armáda tady v těch místech zrovna tak vrzala novýma koženýma botama.” Od té chvíle jsem ztratil klid. Po “osvobozovacím tažení” do Československa jsem byl odvelen do stejných míst v Karpatech. A tak jsem přitom prochodil, prošlapal i projezdil jak Podkarpatsko, tak i Zakarpatsko. A jak byla příležitost, hned jsem se vyptával starých lidí, místních obyvatel, živých pamětníku: “Jak to vlastně tenkrát bylo?” A mnoho svědků mi to potvrdilo: V jednačtyřicátém roce, před německým vpádem, Rudou armádu v pohraničních oblastech přezuli do kožených bot. A to nejen na Ukrajině, ale i v Moldávii a v Bělorusku, a také v Litvě i v Karélii. A kromě toho bylo do pohraničních oblastí přivezeno množství bot pro miliony vojáků, kteří sem měli být na poslední chvíli převeleni z vnitrozemských oblastí. Miliony vojáků zaštítěných zprávou TASSu se 13. června 1941 daly do pohybu z vnitrozemských oblastí směrem k západní hranici, zatímco na pohraničních nádražích pro ně vykládali z vlaků kožené boty Například na nádraží ve Žmerince vykládali kožené boty z vagonu na začátku června 1941 a rovnali je do hranic pod širým nebem podél trati. Ptal jsem se: “Byla to velká hromada?”

“Až do nebe,” odpověděla mi tehdy stará vesničanka.

“Jako Cheopsova pyramida,” řekl učitel místní školy

Ve Slavuti ta hromada Cheopsovy pyramidy nedosáhla – leda tak do poloviny Ve vsi Zaleščiky v květnu jedenačtyřicátého zahnali na skládání kožených bot málem všechny práceschopné obyvatele, že to je nácvik bezplatné komunistické práce.

Na hory kožených bot si pamatují lidé v Kovelu, v Baranovičích, v Grodnu. Řeči o tom jsem začínal oklikou: “A copak jste před válkou na nádražích vykládali z vagonů?”

“Tanky” odpovídají, “děla, vojáky jsme ţrykládali, potom ještě zelené bedny a… kožené boty” Nemohu říct, že by ty boty nějak zdůrazňovali. Když někdo prožil celý život vedle nádraží, mohl tam vidět asi ledacos – na kolejích, na nástupištích i na nakládacích rampách. Všechno si člověk nezapamatuje. A přece bylo v samotném faktu skládání bot něco zvláštního a mystického, co poutalo pozornost lidí tak, že si to zapamatovali na celý život. nr boty si lidé zapamatovali v podstatě ze tří důvodů. Zaprvé – bylo jich moc. Neobyčejné množství. Za druhé – skládaly se přímo na zem, někdy podložili celtu, někdy ani to ne. Bylo to neobvyklé. A za třetí – celé to bohatství padlo do rukou Němcům, a právě to je ta oknlnost, která utkvěla v paměti. Níkdo z místních obyvatel nevěděl a nemohl vědět, proč v jedenačtyřicátém roce přivezli takové množství bot až na hranice. I pro mne byl nepochopitelný účel, pro který v roce 1941 sovětským vojákilm na hranicích namísto špatných keprových bot byly vydány kvalitní kožené. Pokud šlo o rok 1968, bylo všechno pochopitelné: šli jsme osvobozovat bratrské Československo. Co ale měli v úmyslu naši otcové v roce 1941? Mimochodem, můj otec prošel válkou od prvního dne až do toho posledního a pak ještě prošel od prvního do posledního dne krátkou zarputilou válkou proti japonské armádě v Číně. Zeptal jsem se ho, jak vstoupil do války kde, kdy v rámci které divize, kterého sboru. A v jakých botách? Pověděl mi to. Jeho vyprávění jsem si potom ověřil v archivech. Po ukončení vojenské služby v Karpatech jsem studoval na vojenské akademii a měl jsem možnost (a přání) hrabat se v archivech. Materiály o výrobě bot, o jejich dodávkách pro Rudou armádu, o distribuci bot i jiného materiálu byly tenkrát tajné. Měl jsem přístup k tajným materíálům, ale nedařilo se mi mezi milionem papírů najít ten jeden potřebný Údaje jsem musel shromažďovat jedno zrnko po druhém. Sbíral jsem je a nevycházel z údivu: válka dávno skončila, od jejího konce uplynulo téměř třicet let, ale údaje o skladování, přemístňování a ztrátách vojenských bot v předválečném období jak byly utajené, tak také utajené zůstaly. Proč?


V Anglii se říká: zvědavost zahubila kocoura. Tuto moudrost jsem tehdy neznal. Ale kdybych ji byl znal, stejně bych své práce nezanechal: kocoura zvědavost může zahubit, ale já nejsem kocour. Až za mnoho let jsem pochopil, že zvědavost může zahubit nejen kocoura…
***
Ukázalo se, že na hranice byly na příkaz sovětské vlády vyvezeny nejen miliony párů kožených bot, ale i miliony souprav oblečení, desetitisíce náhradních dílů pro tanky statisíce tun pohonných hmot pro letadla, tanky i automobily miliony beden s náboji a patronami. A to všechno zůstalo na hranicích, když došlo k německému vpádu. A zase ta otázka: za jakým účelem to všechno natahali na hranice, když do devětatřicátého roku byly všechny tyto zásoby uskladněny daleko ve vnitrozemí? Proč by tam nemohly zůstat? Až by začala válka a naše armáda by povstala k obraně, pak by se z bezpečné dáli přiváželo jenom tolik zásob, kolik by bylo zapotřebí, bez hromadění nepotřebných přebytků v nebezpečných oblastech. Otázek bylo mnoho, nebyly však odpovědi. Hledal jsem dál. Výsledky pátrání jsem předložil v knize Ledoborec. Den “M” je druhá kniha. Pro ty, kteří četli Ledoborec, je Den “M” jeho pokračováním. Ale Den “M” je možné číst i jako samostatnou knihu. V Ledoborci jsem záměrně skoro nepoužíval archivní materiály Byli by mi mohli vytknout: “Cituješ to a ono, ale jak máme prověřit, zda to cituješ správně a jestli vůbec takový archivní dokument existuje?” Teďuž je možné dostat se do archivu a prověřit všechno. Proto v této knize používám i archivní, i opublikované materiály Hlavním zdrojem mi však jsou materiály uveřejněné, které jsou dostupné pro každého. Chci ukázat: dívejte se a poslouchejte, to jsem si nevymyslel já. To říkají sami komunisti. Jen je třeba pozorně je poslouchat. Studiem archivních materiálů i materiálů uveřejněných v tisku jsem nabyl přesvědčení, že přesuny milionů párů kožených bot na hranice, stejně jako přesuny munice, náhradních dílů, milionů vojáků, tisíců tanků a letadel, že to všechno nejsou chyby ani omyly nýbrž záměrná politika, proces, do kterého byly zavlečeny desítky milionů lidí. Tento proces byl započat rozhodnutím sovětského vedení na doporučení maršála Sovětského svazu B. M. Šapošnikova. Cílem tohoto procesu bylo připravit průmysl, dopravu, zemědělství, území Sovětského svazu, sovětský lid a Rudou armádu na vedení “osvobozovací” války na území střední a západní Evropy Tento proces byl nazván stručným termínem MOBILIZACE. Byla to tajná mobilizace. Sovětské vedení připravovalo Rudou armádu a celou zemi na dobytí Německa a celé západní Evropy Dobytí západní Evropy – to byl hlavní cíl, pro který Sovětský svaz rozpoutal druhou světovou válku. Konečné rozhodnutí začít druhou světovou válku učinil Stalin dne 19. srpna roku 1939.

PROČ STALIN ZLIKVIDOVAL

  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   19


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət