Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

„Někdo by řekl, že důležité je tohle.“

„To ne. Tohle je osobní. Osobní není totéž co důležité. Lidé si to jenom myslí.“

„Ty už to děláš zase!“

„Copak?“

Bábi zpomalila. Její myšlenky se naplnily úlevou. Má mu říct o svých vzpomínkách? Už už otvírala ústa, aby to udělala, ale pak si to rozmyslela. Ne. Začal by být sentimentální.

„Byla bych věčně nenaložená a hašteřivá,“ řekla.

„To jsem považoval za samozřejmé.“

„Pch! A co ty? Myslíš, že bych se smířila s tím tvým věčným pitím a děvkařením? Vážně si to myslíš?“

Výsměšek se zatvářil vyděšeně.

„Jaké děvkaření?“

„No, mluvíme přece o tom, co by mohlo být?“

„Ale vždyť já jsem mág! My přece nelítáme za žádnými sukněmi! Na to máme zákony. No… pravidla. Tedy… doporučení.“

„No ano, ale to bys nebyl mág.“

„A opilý jsem jen velmi výjimečně!“

„Kdyby sis vzal mě, tak bys byl opilý denně.“

Konečně ji dohonil.

„Takhle snad nemyslí ani ten mladý Rozšafín,“ ušklíbl se. „Ty ses pro­stě v duchu rozhodla, že by to bylo hrozné, co?“

„Přesně.“

„Proč?“

„Ale to se ptám já tebe!“

„Na takové věci teď nemám čas,“ odpověděla mu Bábi. „Jak už jsem řekla, osobní není totéž co důležité. Tak se snažte být alespoň užitečný, pane mágu. Víš, že je čas kol v obilí, že?“

Výsměšek se dotkl rukou dýnka klobouku.

„Samozřejmě.“

„A víš taky, co to znamená?“

„Říkali mi, že to znamená, že slábnou stěny mezi jednotlivými reali­tami. Ty kruhy jsou… Ctibum pro to má takové zvláštní slovo… izore­zony. Jsou to myšlené čáry, které spojují nějaké… něco jako… stejné úrovně reality. To je přece hrozná pitomost. To bys potom mohla projít z jednoho vesmíru do druhého.“

„A zkoušel jsi to někdy?“

„Ne!“

„Kruh, to jsou napůl otevřené dveře. Nedá mnoho práce je otevřít doko­řán. Stačí na to dokonce i pouhá víra. Proto tam kdysi dávno postavili Ta­nečníky. Lidé o to požádali trpaslíky a ti to udělali. Tanečníci jsou vlastně hromové železo, které někdy padá z nebe. Je na nich něco velmi zvlášt­ního. Jako by z nich vyzařovala láska k železu. Neptej se mě, jak to fun­guje, ale elfové je nenávidí ještě víc než železo obyčejné. Oni… jim zastí­rají smysly, nebo něco podobného. Ale elfí myšlenky dokážou projít na druhou stranu…“

„Vím, co myslíš. Potomci elfů. Elfové a lidé mohou mít děti, to je pravda, i když nevím, jak se někdo může chlubit tím, že je potomkem elfů. Tak vznikli ti míšenci, dnes už skoro celí lidé, kteří jsou hubení, mají špi­čaté uši, sklony se pořád hloupě chichotat a stačí, aby se chvilku zapomněli na sluníčku, a už jsou spálení. Ale o těch já nemluvím. Ti nikomu neublíží. Já mluvím o skutečných, divokých elfech, které jsme tady neviděli už -“

Cesta od mostu k městu se stáčela širokým obloukem mezi dvě vysoké stráně porostlé hustým lesem. Stromy byly tak mohutné, že se v některých místech jejich koruny splétaly nad cestou do zelené klenby. Jílovitý okraj cesty lemovalo husté kapradí, jehož listí se stáčelo jako zelené vlny.

Zelená stěna se zachvěla a zašuměla.

Na cestu vyskočil jednorožec.
Tisíce vesmírů, které se stáčejí do sebe jako lano pletené z jednotlivých pramenů…

Samozřejmě i tady dochází k únikům, k jakémusi mentálnímu ekviva­lentu úniku z vysílací frekvence, s jakým se setkáte u levných hi-fi rádií a která má za následek, že během slabších hudebních pasáží zaslechnete švédské zpravodajství ze světa. Zvlášť když jste skoro celý život používali vlastní mozek jako přijímač.

Napojit se na myšlení jiného člověka je velmi obtížné, protože žádné dva mozky nepracují na té samé… řekněme vlnové frekvenci.

Ale tam někde v neznámu, v místě, kde se prolínají paralelní vesmíry, jsou miliony mozků totožných s tím vaším. Důvod je zcela jasný.

Bábi Zlopočasná se usmála.
Když se na místě objevila Stařenka Oggová, stála kolem dveří Magrá­tina pokoje malá skupinka, v níž byl král, Miluška Ochládková a dva tři zvědavci, kteří sem zabloudili.

„Co se děje?“

„Vím, že je uvnitř,“ řekl Verence a svou korunu svíral v rukou známým způsobem aj-seňor-mexičtí-bandité-přepadli-naši-vesnici. „Miluška ji sly­šela křičet ,běžte pryč‘ a já mám dojem, že něco hodila na dveře.“

Stařenka Oggová s pochopením přikývla.

„Předsvatební nervozita,“ řekla. „To se stává.“

„Ale všichni bychom se měli zúčastnit představení,“ stýskal si Verence. „V každém případě by se měla představení zúčastnit i ona.“

„No, nevím,“ zavrtěla hlavou Stařenka. „Když jsem viděla našeho Ja­soně a ostatní mládence v těch parukách ze slámy… Víte, oni to myslí dobře, ale nemyslím, že je to něco, co by mělo mladé děvče - tedy dost mladé děvče - vidět večer před svatbou. Požádali jste ji, aby odemkla dveře?“

„Udělal jsem něco lepšího,“ odpověděl jí Verence. „Já jsem jí to přiká­zal. To bylo správné, ne? Kdyby mě neposlouchala už ani Magráta, to bych byl pěkně ubohý král.“

„Aha,“ zabručela Stařenka po krátkém zamyšlení. „Ty jsi asi nestrávil mnoho času v dámské společnosti, co? Tím myslím všeobecně.“

„No, já -“

Koruna se začala Verencovi v rukou nervózně otáčet. Nejen, že bandité přepadli vesnici, ale Sedm statečných se rozhodlo, že místo na pomoc pů­jdou na kuželky.

„Tak já ti něco řeknu,“ řekla mu Stařenka a popleskala ho přátelsky po zádech, „ty běž na představem a pošplechtej s ostatní šlechtou. Já už si s Magrátou poradím, neboj se. Já byla nevěstou třikrát, a to jsou jen ty úředně přiznané případy.“

„Dobře, ale měla by být -“

„A já si zase myslím, že když budeme zacházet s tím ,měla by‘ a ,musí‘ opatrněji, mohli bychom se k té svatbě nakonec dopracovat. Tak a teď všichni běžte.“

„Někdo by tady měl zůstat,“ řekl Verence. „Jeník bude na stráži, ale -“

„Nikdo se mi do toho nebude plést, ano?“ řekla Stařenka. „Nechte to na mně, já to vyřídím.“

„Když…, jestli jste si jistá…“

„Běžte!“

V duchu napočítala do sta.

Pak:

„Magráto?“

„Vím, jak ti je,“ chlácholila ji přes dveře Stařenka. „První noc před svatbou jsem měla taky trochu strach.“ Naštěstí se zarazila včas a už nedo­dala, co měla na jazyku: protože hrozilo nebezpečí, že se tam jako nežá­doucí, předčasný host objeví náš Jasoň.

„Já nemám strach! Já mám vztek!“

„A proč?“

„Ty dobře víš!“

Stařenka si sundala klobouk a poškrábala se na hlavě.

„Pendrek vím,“ odpověděla.

„A on to ví taky. Já věděla, že on to ví, a já vím, kdo mu to řekl,“ huhlal tlumený hlas za dveřmi. „Všechno to bylo předem naaranžované. A vy jste se mi všichni museli smát za zády!“

Stařenka se zamračila na neosobní dřevěné dveře.

„Houby,“ zavrtěla hlavou. „Pořád tápu v nevědomosti, holka.“

„No, já už o tom mluvit nebudu.“

„Všichni odjeli na představení,“ snažila se Stařenka udržovat řeč.

Ticho.

„Později se vrátí.“

„Pak začne pitka a hýření, budou tady žongléři a chlápci, co si strkají la­sičky do kalhot,“ mámila Stařenka Magrátu.

Ticho.

„A za chvíli máš zítra a co chceš dělat potom?“

„Vždycky se můžeš vrátit do své chalupy. Nikdo se tam nenastěhoval. Nebo se můžeš nastěhovat ke mně, kdybys chtěla. Ale budeš se muset roz­hodnout, je ti to jasné, protože tam nemůžeš zůstat zamčená věčně.“

Stařenka se opřela o stěnu.

„Vzpomínám si, jak mi kdysi dávno moje babička vyprávěla o královně Amonii, no já říkám o královně, ale ona vlastně nikdy královnou nebyla, jenom asi tři hodiny, a to je právě to, co ti chci říct. Hráli si na svatební oslavě na schovávanou a ona se schovala do velké dubové truhly někde v podkroví, víko spadlo a zámek zapadl, a když ji po sedmi měsících našli, byl svatební dort už trochu okoralý.“

Ticho.

„No, když se mnou nechceš mluvit, tak je zbytečné, abych tady stála celou noc. Ráno se budeš cítit líp, uvidíš.“

„A proč si dneska nehupsneš brzo do postele?“ pokračovala Stařenka v načatém monologu. „Stačí zazvonit a náš Jeník ti donese šálek něčeho teplého. Abych ti řekla pravdu, tady venku je trochu vlezlo. Je zajímavé, jak se v těch starých kamenných budovách drží vlhko a chladno.“

Ticho.

„Tak já tedy jdu, ano?“ obrátila se Stařenka k mrtvému tichu za dveřmi. „Vidím, že tady asi nejsem nic platná. Opravdu si nechceš promluvit?“

„Před svým bohem stůj, před svým králem se klaň a před svým manže­lem kleč. To je můj recept na šťastný život,“ prohlásila Stařenka ke dve­řím. „Dobrá, tak já teda jdu. Víš, co? Vrátím se zítra brzo ráno, pomůžu ti s přípravami a takové ty věci. Co říkáš?“

Ticho.

„Takže jsme dohodnuté,“ přikývla Stařenka. „Číriou!“

Stařenka zavrtěla hlavou. Napadaly ji alespoň tři způsoby, jak se dostat do pokoje, a jen při jednom z nich to bylo dveřmi. Jenže i čarodějnictví má své místo a svůj čas a tady nebylo správné ani jedno, ani druhé. Stařenka Oggová vedla dlouhý a šťastný život mimo jiné i proto, že věděla, kdy ne­být čarodějkou, a tohle byla jedna z oněch chvil.

Sešla po hlavním schodišti a vyšla z hradu. Jeník stál na stráži u hlavní brány a horlivě nacvičoval karatistické údery. Malíkové hrany svištěly nočním vzduchem. Když se objevila Stařenka, zarazil se a upadl do roz­paků.

„Byl bych se taky rád podíval na představení, mami.“

„Myslím, že král bude velmi štědrý, až ti bude vyplácet odměnu za vy­konané služby,“ utěšovala ho Stařenka. „Připomeň mi, abych mu to připo­mněla.“

„A ty tam nejdeš?“

„Víš, já… já se jdu trochu projít do města,“ odpověděla mu Stařenka. „Předpokládám, že Esme jela s nimi, že?“

„Já nevím, mami.“

„Musím ještě vyřídit několik drobností.“

Ušla sotva pár kroků, když se za ní ozval hlas: „Vítej, luno na nebi mé radosti.“

„Tedy vy se dovedete připlížit, Casanovlezi.“

„Objednal jsem pro nás večeři u Kozla a křoví,“ oznámil jí trpasličí hrabě.

„Ó, to je ale hrozně drahý podnik,“ užasla Stařenka Oggová. „Tam jsem ještě nikdy nebyla.“

„Mají tam některé speciální potraviny a ingredience, teď, když se sem sjeli svatební hosté,“ vysvětloval jí Casanovlez. „Už jsem s nimi všechno dohodl.“

Pokrmy působící jako afrodiziaka nepatřily k věcem, které by se v Lan­cre uchytily. Jedinou výjimkou byl ústřicovomrkvový^* koláč Stařenky Og­gové. Co se týkalo kuchaře u Kozla a křoví, tak pro toho byly potraviny a sex spojeny jen jistými komickými gesty, zahrnujícími věci jako třeba okurky. Nikdy neslyšel o čokoládě, slupkách z banánů, avokádu se zázvo­rem, ibiškovém cukroví ani o tisíci dalších potravin, které lidé příležitostně používali, aby s jejich pomocí dovedli svého partnera po hlučných cestách milostné romance do tichého místa, kde ho chtěli mít. Casanovlez strávil náročných deset minut podrobným popisem požadovaného menu a velká částka peněz při tom změnila majitele.

Zorganizoval dokonale promyšlenou romantickou večeři při svíčkách. Casanovlez vždycky věřil v umění svádět.

V mnoha okolních zemích žil bezpočet vysokých žen, dostupných ze štafliček, které by mohly sloužit jako důkaz o tom, že i planá jabloň může urodit královské jablko. Bylo skutečně neuvěřitelné, že trpaslíci, rasa, pro kterou zmíněné umění spočívalo z největší části v tom, jak takticky zjistit, jaké pohlaví pod mnoha vrstvami kůže a kroužkové zbroje jejich partner ukrývá, mohli zrodit někoho, jako byl Casanovlez.

Bylo to totéž, jako kdyby se mezi eskymáky zrodil přirozený odborník na pěstování vzácných druhů tropického ovoce. Mohutné a neustále zadr­žované vody trpasličí sexuality si našly skulinku kdesi u dna té vysoké hráze - proud, který vytryskl, byl malý, ale tak silný, že by dokázal pohánět dynamo. Všechno, co jeho trpasličí bratři dělali jen zřídka, a to ještě když už byla příroda opravdu neodbytná, on dělal neustále, jednou v uzavřených nosítkách, jindy někde na mezi, a jednou dokonce hlavou dolů, pověšený na stromě - ale, a to je velmi důležité, vždy pečlivě a s pozorností k po­drobnostem pro trpaslíky tak typickou. Trpaslíci byli ochotní strávit celé měsíce prací na drahém šperku a ze stejných důvodů byl Casanovlez velmi oblíbeným hostem mnoha dvorů a paláců a z jakýchsi tajemných důvodů dostával nejvíce pozvání v době, kdy byli místní páni na cestách. Jako vět­šina trpaslíků měl i on ten dar, že mu neodolal žádný zámek, což je při ně­kterých okamžicích sur la boudoir dovednost nejen vítaná, ale pro zdar věci doslova nepostradatelná.

A Stařenka Oggová byla přitažlivá dáma, což není totéž jako krásná. Prostě Casanovleze fascinovala. Byla to osoba, v jejíž přítomnosti se téměř každý cítil neobyčejně příjemně a vyrovnaně, a to nejen proto, že měla srdce tak široké, že by se jí tam vešla tři fotbalová hřiště a kuželkářská dráha nádavkem.

Jednorožec pohodil hlavou a zahrabal kopytem. Z boků mu stoupala řídká pára.

„Nevím, jestli to zabere,“ šeptala Bábi. „Jseš si jistý, že už ti v prstech nezbývá ani troška nějakého toho ,vhúúúš‘ nebo ,vhamm‘?“

„Mohl bych stvořit nějakou iluzi,“ řekl mág. „To není těžké.“

„To by nám nepomohlo. Jednorožec je tvor ze světa elfů. Magie na ně nezabírá. Iluze okamžitě prohlédnou. A jakby ne, když oni sami dokážou vytvořit ty nejdokonalejší. Co ten úvoz? Dokázal bys vylézt nahoru?“

Oba současně se podívali na prudké svahy úvozu. Úbočí byla z červe­ného jílu a kluzká jako kněží.

„Musíme ustupovat pozpátku,“ řekla Bábi. „Pomalu.“

„Co jeho vědomí? Nemohla by sis ho Zapůjčit?“

„To už si Zapůjčil někdo jiný. To ubohé stvoření je její mazlíček. Po­slouchá jen ji.“

Jednorožec šel pomalu za nimi a pokoušel se je pozorovat oba najednou.

„Co uděláme, až dojdeme na most?“

„Doufám, že jsi nezapomněl plavat?“

„Ten most je pěkně vysoký.“

„Ale pod mostem je hluboká tůň. Pamatuješ? Jednou jsi tam skočil. Byla to taková teplá měsíční noc…“

„Tenkrát jsem byl mladý a hloupý.“

„Teď jsi starý a hloupý, no.“

„Myslel jsem si, že jednorožci jsou víc… načechraní.“

„Dívej se dobře! Pozor na jeho romantické kouzlo! Vnímej jen to, co máš před očima! Je to po čertech velký kůň s dlouhým rohem na jednom konci!“ varovala ho Bábi.

Jednorožec znovu zahrabal kopytem v zemi.

Bábi ucítila, jak jí pod nohama zaskřípěl písek na dláždění mostu.

„Dostal se sem náhodou a teď nemůže zpět,“ vysvětlovala Výsměškovi. „Kdyby tady byl jen jeden z nás, už by dávno zaútočil. Tak, teď jsme tak asi v polovině mostu -“

„Tu řeku zčásti napájí voda z tajícího sněhu,“ zabručel Výsměšek ne­spokojeně…

„Hm, to máš asi pravdu,“ přikývla Bábi. „Sejdeme se v tůni.“

A byla tatam.

Jednorožec, který se až dosud rozhodoval mezi dvěma cíli, teď měl před sebou jen Výsměška.

Do jedné počítat uměl.

Sklonil hlavu.

Výsměšek neměl nikdy rád koně, zdálo se mu že jsou to zvířata, která mají jen velmi malou dávku příčetnosti.

Když jednorožec zaútočil, Výsměšek vyskočil na zábradlí a bez zvlášt­ních aerodynamických ohledů se vrhl do ledových vln řeky Lancre.
Knihovník divadlo miloval. Na každé premiéře, bez ohledu na to, které divadlo v Ankh-Morporku ji dávalo, seděl v první řadě a jeho chápavé schopnosti mu dovolovaly tleskat dvakrát silněji než kdokoliv jiný nebo - v případě potřeby - házet dvakrát tolik slupek z burských oříšků.

A teď se cítil opuštěný. Na hradě bylo knih, že by je spočítal na prstech dvou rukou, snad s výjimkou spisků o etiketě, chovu hospodářských zvířat a vedení státu. Králové zpravidla mnoho nečtou.

Nečekal, že ho představení přivede k vytržení. Nahlédl ještě před začát­kem mezi kusy pytloviny, které oddělovaly šatny, a zahlédl tam půl tuctu objemných mužů, kteří se hádali. To mu nepřipadalo jako nejlepší základ pro Thespidův večer, i když tady pořád ještě zbývala možnost, že jeden z nich může hodit některému z ostatních do obličeje dort se šlehačkou^*.

Podařilo se mu získat pro sebe tři sedadla v první řadě. To sice nebylo zvykem, ale bylo zajímavé pozorovat, s jakou ochotou mu lidé uvolňovali místa. Získal dokonce několik sáčků burských oříšků, přestože nikdo ne­věděl, jak se mu to podařilo.

„Oook?“

„Ne, díky,“ odpověděl Rozšafín Ctibum.

„Rád si promluvím s někým, kdo rád hovoří! Hopla! Sem a tam! Nacpi si to do bot a vykuř!“

„Myslím, že taky o buráky nestojí,“ překládal Rozšafín.

Opona se zvedla, přesněji řečeno, pekař Povozník ji odtáhl stranou.

Představení začalo.

Knihovník je pozoroval s rostoucí nespokojeností. Bylo to hrozné. Ob­vykle se mu líbily i špatně zahrané kusy za podmínky, že vzduchem pole­toval dostatek cukrovinek, ale tihle lidé nebyli dobří ani ve špatném hraní. A taky se nezdálo, že by se někdo z nich chystal hodit cokoliv sladkého.

Vylovil ze sáčku burský oříšek a zmáčkl ho mezi prsty, zatímco upřeně pozoroval levé ucho tkalce Krejčího.

Najednou cítil, jak se mu ježí chlupy. To je u orangutana velmi nápadná věc.

Podíval se na úbočí kopce, které se črtalo za tápajícími herci, a tiše zavrčel.

„Oook?“

„Tiše!“ sykl. „Konečně se začínají chytat…“

Jeden z herců ve slaměné paruce promluvil a k jeho slovům se ozvala podivná ozvěna.

„Co to říkala?“ naklonil Rozšafín hlavu ke straně.

„Oook!“

„A jak udělala tohle? To je skvělá maska, co si -“

Knihovník se najednou cítil nesmírně opuštěný.

Všichni diváci v hledišti upírali nehybné pohledy k travnatému jevišti.

Zamával Ctibumovi dlaní před očima.

Vzduch nad úbočím kopce se chvěl a tráva se pohybovala takovým způ­sobem, že lidoopa rozbolely oči.

„Oook?“

„Oook?“

To byla další taková věc.

Alespoň na těch šatech se měla nějakým způsobem podílet. Měla… ona přece bude ta, která je bude mít na sobě! Ona měla celé týdny vybírat látku, chodit na zkoušky, měnit názory. Měnit materiál, fazónu a do­plňky…

…i když samozřejmě byla moderní a takové malichernosti k životu ne­potřebovala…

…jenže kdyby u toho byla, mohla by si vybrat.

Šaty byly z bílého hedvábí se vkusným množstvím krajky. Magráta vě­děla, že se v módě příliš nevyzná. Věděla, co je tohle či ono, ale nevěděla, jak se to jmenuje. Všechny ty volánky, plisování, sámky a kdoví co.

Přiložila si šaty pod krk a podrobila se kritické prohlídce.

Na zdi viselo malé zrcadlo. Po jistém duševním boji se vzdala a šaty si oblékla. To nebylo, jako kdyby je měla na sobě zítra. Kdyby si je nezku­sila, až do smrti by přemýšlela o tom, jestli by jí padly nebo ne.

Padly. Přesněji řečeno, nepadly. Ještě lépe řečeno, padly tak, jak by Magráta nikdy nevěřila, že na její postavu nějaké šaty mohou padnout. Ať už za ně Verence zaplatil cokoliv, vyplatilo se to. Krejčí provedl s látkou neuvěřitelné věci. Šaty byly prohnuté v místech, kde byla Magráta rovná, a vzdouvaly se tam, kde Magráta nikoliv.

Závoj byl přidržován na hlavě ozdobnou páskou, pošitou hedvábnými květy.

Přece zase nezačnu brečet, říkala si Magráta. Musím zůstat rozzlobená. Budu si tu zlost pěstovat, dokud se nezmění v zuřivost, a až se mi to po­daří, tak -

- tak co?

Mohla by zkusit chovat se s ledovou odměřeností. Mohla by kolem nich jen tak majestátně proplout… ty šaty se k podobnému účelu skvěle ho­dily… to by je naučilo.

A potom co? Rozhodně by nemohla zůstat tady, kde to všichni věděli. A navíc by se jistě brzy rozneslo i to s tím dopisem. Novinky se v Lancre ší­řily rychle, rychleji než projímadlo nemocným oslem. Možná by měla najít nějaké místo, kde nejsou žádné čarodějky, a začít znovu, i když v téhle chvíli byly její pocity vůči čarodějkám takové, že by raději dala přednost kterémukoliv jinému zaměstnání, pokud ovšem existovalo pro bývalou ča­rodějku nějaké jiné zaměstnání.

Magráta bojovně pozvedla bradu. Podle toho, jak se cítila teď, když v ní žluč bublala jako horký pramen, by snad dokázala stvořit nějaké nové po­volání sama. A při troše štěstí by nemuselo zahrnovat ani mužské, ani haš­teřivé staré babky, které do všeho strkají nos.

A ten zatracený dopis si nechá, aby na to nikdy nezapomněla.

Celou tu dobu přemýšlela, jak je možné, že Verence měl všechno při­praveno týdny před tím, než se vrátila, a ono to zatím bylo takhle jednodu­ché. Jakou ti z ní museli mít legraci…
Stařenku Oggovou sice na okamžik napadlo, že by měla být někde jinde, ale pro ženu v jejím věku bylo pozvání na večeři při svíčkách něco, co se nestává každý den. Jsou jisté příležitosti, kdy musí každý člověk za­pomenout na zbytek světa a utrhne si kousek štěstí sám pro sebe. Každý z nás má právo na tichý okamžik klidu a štěstí.

„To je po čertech dobré víno,“ řekla a uchopila další láhev. „Jak jste ří­kal, že se jmenuje?“ Zamžourala na vinětu. „Chïteau Maison? Chïteau - to cizozemsky znamená kočičí voda, víte, ale to oni jen tak říkají, to není skutečná kočičí voda. Pravé kočičí ch… voda je mnohem ostřejší.“ Zara­zila zátku tupým koncem svého nože do lahve, pak strčila do hrdla prst a divoce lahví zatřásla, aby v ní „rozmíchala všechnu dobrotu“.

„Ale já jsem zásadně proti tomu, aby se víno pilo z dámských bot,“ po­kračovala. „Já vím, že se to jako čeká, ale já prostě nevidím, co je tak skvělýho, když jdete domů a v botách vám čvachtá víno. Už nemáte hlad? Jestli nechcete tadyhle tu chrupavku, dojím ji. A co tady ten velký rak? Ni­kdy předtím jsem něco takového nejedla. A ta majonéza! Nebo tahle malá vajíčka naplněná bůhví čím. Ale musím vám říct, že ten ostružinový džem smrděl po rybách!“

„To byl kaviár,“ zabručel Casanovlez.

Seděl, bradu si podpíral rukou a ve fascinovaném vytržení pozoroval Stařenku.

Překvapilo ho, že cítil neobyčejnou slast a spokojenost, přestože nebyl v poloze vodorovné.

Věděl, jak by podobná večeře měla probíhat. Byla to jedna ze základ­ních zbraní každého svůdce. Ten milostný vzorec se skládal ze silných, sladkých vín a lehkých a drahých jídel. Pak vědoucí pohledy, které na sebe narážejí nad stolem, a nohy, které se proplétají pod ním. Pak trochu slad­kého likéru, nějakou tu broskev a banán. Loď touhy tak pomalu, ale jistě kormidluje do vytouženého přístavu.

A najednou tady byla Stařenka Oggová.

Stařenka vychutnávala dobré víno svým velmi svérázným způsobem. Casanovleze nikdy nenapadlo, že by si někdo mohl nalít na suché bílé víno dávku portského jen proto, že bílé v láhvi došlo.

A co se týká jídla… to vychutnávala také. Casanovlez se v životě nese­tkal s nikým, kdo by měl takovou práci lokte. Předložte Stařence dobrou večeři, a ona se do ní pustí s pomocí nože, vidličky a beranidla. Stařenka pojídající humra, to byl obraz, který Casanovlez nezapomene. Zbytky kru­nýře, jež jí odletovaly od lokte, budou sbírat v hostinci jistě několik týdnů.