Ana səhifə

Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo


Yüklə 1.48 Mb.
səhifə17/22
tarix27.06.2016
ölçüsü1.48 Mb.
1   ...   14   15   16   17   18   19   20   21   22

Myšlenky odkapávaly v hrobovém tichu její hlavy jedna po druhé. Pře­mýšlela, jestli se jí pokusí znovu zazpívat a jestli by tomu znovu odolala. Možná, že když teď ví, co má čekat…

Na dveře někdo tiše zaklepal.

„Máme tam dole vaše přátele, paní. Pojďte si se mnou zatančit!“

Magráta se zoufale rozhlížela po místnosti.

Byl to právě tak obyčejný pokoj pro hosty jako kdekoliv jinde. Na sto­jánku džbán na vodu a velké umyvadlo, ta strašlivá osobní skříň, zcela ne­dostatečně ukrytá za závěsem, postel zčásti zaplněná balíčky, otlučená židle, ze které zmizela všechna politura, a malý kousek koberce, zašlý vě­kem a zšedlý zažraným prachem.

Dveře se otřásly. „Pusťte mě dovnitř, půvabná paní.“

Oknem tentokrát uprchnout nemohla. Jediné místo, kam by se mohla ukrýt, byla postel, a to by mohlo fungovat sotva nějakých pár vteřin.

Její oči byly jakoby nějakým strašlivým kouzlem přitahovány k osobní skříni, která byla vidět za závěsem.

Magráta otevřela dveře a zvedla poklop. Šachta pod ním byla každo­pádně dost široká, aby jí prošlo lidské tělo. Ostatně tyhle osobní skříně byly podobnými věcmi proslulé. Několik neoblíbených králů našlo svou smrt právě tam a odpravila je ruka vraha, který se vyzbrojil lezeckou do­vedností, kopím a rozhodným politickým názorem.

Něco dopadlo s těžkým úderem na podlahu.

„Paní, mám vám zazpívat?“

Magráta se rozhodla.

Nakonec povolily dveřní závěsy, protože rezavé hřeby postupně vylezly z kamene.

Před otevřenou osobní skříní povlával napůl odtažený závěs.

Elf se usmál, přistoupil k závěsu a odhrnul ho úplně.

Dubový poklop byl zvednutý a opřený o stěnu.

Elf se naklonil nad otvor a nahlédl dolů. V tom okamžiku se za ním jako duch vztyčila Magráta a udeřila ho do hlavy židlí, která se rozpadla na kusy.

Elf se pokusil obrátit a udržet rovnováhu, ale Magrátě stále ještě zbýval v rukou dostatečně velký kus židle, aby ho se zoufalou silou udeřila ještě jednou. Elf padl dozadu převážil se do otvoru, pokusil se zachytit víka, ale jediné, co se mu podařilo, bylo že ho za sebou zaklapl. Magráta zaslechla dutý náraz a zuřivý výkřik, když Elf zmizel v temnotě šachty. Bylo by přemrštěné doufat, že se při dopadu zabije. Vždyť dole dopadne do měk­kého.

„Bude to sice měkké,“ pomyslela si Magráta, „ale jinak dost nestravi­telné.“

Když se schováte pod postelí, poskytne vám to sotva několik vteřin, ale někdy těch pár vteřin stačí.

Pustila zbytky židle. Celá se třásla. Byla však pořád ještě naživu a to byl dobrý pocit. A o to právě v životě jde. Žijete, abyste z toho měli radost.

Magráta vyhlédla do chodby. Musela se přesunout. Zvedla ze země nohu židle, protože i s touhle chabou zbraní se cítila o něco lépe, a vyšla z místnosti.

Směrem od velké síně se ozval další výkřik.

Magráta se obrátila opačným směrem, k Dlouhé chodbě. Dala se do běhu.

Někde přece musí být nějaká cesta ven, branka, okno, cokoliv…

Okna na Dlouhé chodbě, která sloužila i jako hradní galerie, dal některý z minulých osvícených panovníků zasklít. Měsíční svit teď tvořil na zemi velké stříbřité obdélníky, přerušované inkoustově černými pruhy stínů.

Magráta přebíhala od stínu ke stínu a postupovala zdánlivě nekonečnou chodbou. Před očima se jí jako ve zrychleném filmu míhaly jeden za dru­hým portréty monarchů. Král za králem, jeden podobný druhému, licousy, koruny, plnovousy, přihlouplé výrazy. Královna za královnou, korzety, tuhé živůtky. Škarohlídi laločnatí, malí pejsci a -

Najednou jí padl do oka - snad díky jakémusi triku měsíčního světla, snad kvůli zvláštnímu výrazu na té namalované tváři - jeden portrét a ta podoba na okamžik zatlačila do pozadí její strach.

Ten portrét nikdy předtím neviděla. Tak daleko totiž ještě doposud ne­došla. Strašlivá prázdnota v obličejích všech těch nudných královen na ni padala jako těžká pokrývka. Ale tahle…

Tahle ji jakýmsi způsobem oslovila.

Magráta zůstala stát.

Ten portrét jistě nebyl malován za života. Za dnů téhle královny byla pravděpodobně v místním kraji známá jediná barva - modrá - a ta se ještě používala hlavně na tělo. Před několika generacemi však na lancreský trůn dosedl král Lulu I., historik samouk a romantik. Pátral po časných dějinách Lancre a tam, kde nebyly získané vědomosti příliš hojné, postupoval podle těch nejlepších tradic nejbystřejších znalců folklóru a místního etnika. Od­vodil díky svému pronikavě logickému úsudku z daných, byť by poněkud omezených skutečností* jisté závěry a zároveň extrapoloval z paralelně příbuzných pramenů**. Na základě takových postupů nechal mimo jiné namalovat i portrét královny Krokuše Popudlivé, jedné ze zakladatelek království.

Měla na sobě helmici s křídly, ukončenou ostrým bodcem a záplavu tmavých vlasů spletených do copánků vyztužených zaschlou krví. Byla mohutné postavy a viditelné části jejího těla byly ozdobeny ornamentálním tetováním, v němž převažovaly jako hlavní vzor modré spirály. Měla hrudní plát velikosti alespoň 95 D - a ramenní chránítka, ze kterých vyční­valy ostré bodce. Měla kolenní chránítka ze kterých vyčnívaly ostré bodce, a ostré bodce vyčnívaly i z jejích sandálů. Kraťoučká sukně byla zdobena klasickým vzorem tartanu, v němž převažovala barva krve. Jednou rukou se nedbale opírala o dvoubřitou válečnou sekeru, která měla na horní straně topůrka ostrý bodec, a druhou rukou laskala paži zajatého nepřátelského bojovníka. Zbytek zajatého nepřátelského bojovníka byl v jednotlivých ku­sech rozvěšen po borovicích v pozadí. Na obraze byl i Ostrý bodec, její oblíbený válečný kůň, pocházející z dnes už dávno vyhynulého lancres­kého horského chovu. Ostrý bodec měl zhruba tvar i přítulnost sudu s dy­namitem. Byl tam i její válečný vůz, který se, co do výzdoby, věrně držel tématu ostrých bodců a navíc měl kola, jimiž byste se mohli oholit.

Magráta na obraz zírala v němém úžasu. O tomhle se před ní nikdy ni­kdo ani slovem nezmínil.

Vykládali jí o gobelínech, o vyšívání a různých takových nickách a taky o tom, jak podávat ruku šlechticům k políbení. O Ostrých bodcích jí nikdy nikdo nevyprávěl.

Na konci galerie, v místech, odkud přišla, se ozvaly tiché zvuky. Podka­sala si sukně a dala se do běhu.

V temnotě za ní se ozvaly kroky a spokojený smích.

Dál ambitem, pak temnou chodbou nad kuchyněmi a kolem -

Ve stínech se něco pohnulo. Zableskly zuby. Magráta zvedla nohu od židle a zarazila se uprostřed pohybu.

„Silvere?“

O nohy se jí otíral kocour Stařenky Oggové. Srst po celém těle měl po­loženou. To Magrátu vyděsilo ještě víc. Tohle byl přece Silver, bezmezně uznávaný král celé lancreské kočičí populace a otec její větší části, v jehož přítomnosti chodili vlci po špičkách a medvědi lezli na stromy. Měl strach.

„Pojď sem, ty hloupé zvíře!“

Chytila ho za kůži za krkem a dala se na útěk, zatímco Silver jí vděčně zaťal drápy do ruky, až narazil na kost* a rychle se jí vyšplhal na rameno.

Musela teď být nedaleko kuchyní, protože to bylo Silverovo teritorium. Byla to neznámá oblast plná tmavých koutů a stínů, terra inkognita, kde maso hradu v podobě koberců, čalounů, obložení a omítek zmizelo a pro­svítaly jen jeho kamenné kosti.

Byla si jistá, že za sebou slyší velmi rychlé a tiché kroky.

Kdyby si rychle pospíšila za následující roh a -

Silver se jí na rameni napjal jako ocelové pero. Magráta se zastavila.

Ještě jeden roh a ty kroky budou -

Téměř jako by ji řídil nějaký cizí mozek, se jí ruka s nohou od židle po­zvedla a pomalu napřáhla dozadu. Pak jediným pohybem vyrazila kupředu a bodla nohou židle jako nožem. Když rozštípnutý konec nohy zasáhl elfa plnou silou z boku do krku a částečně mu ho roztrhl, změnil se triumfální sykot v bolestivý jek. Elf se odpotácel do tmy. Magráta zachvácená pani­kou se vrhla k nejbližším dveřím a zalomcovala klikou. Dveře se otevřely. Proběhla jimi, zabouchla je za sebou, horečnatě hmatala po vnitřní straně, až nahmátla závory, a když slyšela jak zapadají na svá místa, svezla se na kolena.

Do dveří zvenčí něco narazilo.

Po nějaké chvíli otevřela Magráta oči a pak ji napadlo, jestli skutečně otevřela oči, protože temnota kolem ní zůstávala stále stejná. Kolem sebe měla pocit prostoru. V hradě byly všechny možné věci, staré ukryté míst­nosti, tajné chodby a průchody… mohla tady být hluboká jáma, mohlo tady být prostě cokoliv. Natáhla ruku, nahmátla rám dveří, pomalu vstala a opatrně ohmatávala stěnu vedle dveří.

Byla tam police. Tohle je svíčka. A tady svazeček sirek.

Takže, vysvětlovala svému zběsile pádícímu srdci, to musí být místnost, která se běžně používá. Většina lidí v Lancre stále ještě používala křesadla. Jen král si mohl dovolit nechat si dovézt až z Ankh-Morporku sirky. Měly je i Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová, ale ty si je nekupovaly. Zařídily to tak, aby je dostaly. Bylo snadné zařídit, aby vám lidé něco dali, když jste byli čarodějkou.

Magráta zapálila ohořelou svíčku a otočila se, aby zjistila, kam se to vlastně dostala.

Oh, ne…
„Ale ale, co to tu máme,“ podivil se Výsměšek. „Tenhle strom už mi připadá jako starý známý.“

„Mlč.“

„A já měl dojem, jako když někdo tvrdil, že stačí, když prostě pořád půjdeme do kopce,“ pokračoval Výsměšek.



„Mlč.“

„Pamatuju si, jak jednou, když jsme byli někde tady v lese, jsi mě ne­chala -“

„Mlč.“

Bábi Zlopočasná si sedla na pařez.



„Ocitli jsme se v bludišti,“ řekla. „Někdo si s námi ošklivě pohrává.“

„Pamatuju si jednu takovou pohádku,“ začal Výsměšek zeširoka, „kde se nějaké dvě děti ztratily v lese a přiletělo velké hejno ptáků a zasypali je listím.“ Naděje vykukovala z jeho hlasu jako špička střevíčku zpod krino­líny.

„Jasně, to je přesně taková blbost, jaká může napadnout jen ty připito­mělé ptáky,“ ušklíbla se Bábi. Přetřela si rukou několikrát čelo.

„To všechno ona řekla po chvilce. „Je to elfí trik. Odvést poutníky stranou a nechat je zabloudit. Kalí mi myšlenky. Mate mi hlavu. Mou sku­tečnou hlavu. A je vážně dobrá. Vede nás přesně tam, kde nás chce mít. Nutí nás chodit dokola. A to dělá mně!“

„Třeba se ti myšlenky jen trochu zatoulaly k jiným věcem,“ utěšoval ji Výsměšek, který se stále ještě nevzdával naděje.

„Samozřejmě že se mi rozeběhly k jiným věcem, když pořád zakopáváš, padáš a žvaníš nesmysly,“ zamračila se na něj Bábi. „Kdyby pan mág Chytrolín nechtěl vylovit věci, které nikdy neexistovaly, tak bych tady pře­devším vůbec nebyla, ale byla bych uprostřed dění a věděla bych přesně, co se děje.“ Zaťala pěsti.

„No, myslím si, že taky nemusíš být u všeho,“ odpověděl jí klidně Vý­směšek. „Podívej, jaká je překrásná noc. Můžeme si tady hezky sednout a -“

„Aha, tak na tebe už to taky působí,“ řekla Bábi. „Všechny ty nesmy­slné růžové sny, všechny ty významné pohledy přes místnost a podobné pitomosti. Nedokážu si představit, jak si udržíš své místo hlavního mága.“

„Hlavně tak, že si vždycky pečlivě prohledám postel, než do ní vlezu, a ujistím se, že z toho, co si chci ukrojit, už někdo kus snědl,“ přiznal Vý­směšek až s odzbrojující upřímností. „Není to nijak zvlášť těžké, vážně. V té funkci musíš hlavně podpisovat spoustu listin a mít dost silný hlas, abys -“

Výsměšek se vzdal.

„Ale stejně jsi vypadala dost překvapeně, když jsi mě uviděla,“ pokra­čoval. „Obličej ti zbledl jako křída,“

„Jako křída by zbledl každý, kdo by viděl dospělého mužského, který tam stojí a tváří se jako ovce, kterou vedou na porážku,“ zabručela Bábi.

„Tak ty nepřipustíš ani tohle, co?“ usmál se Výsměšek. „To je vážně úžasné. Neustoupíš ani o chlup.“

Kolem proletěl další list.

Výsměšek se ani nepohnul.

„Víš,“ ozval se pak naprosto klidným hlasem, „buď ve zdejším kraji za­číná podzim opravdu velmi brzo, nebo tady žijí ptáci z té pohádky, o které jsem se zmiňoval, nebo na tom stromě nad námi někdo je.“

„Já vím.“

„Ty to víš?“

„Samozřejmě, protože já dávala pozor, co se kolem děje, zatímco ty jsi kličkoval provozem na třídě Vzpomínek,“ odpověděla mu Bábi. „Je jich alespoň pět a sedí přímo nad námi. Jak jsou na tom ty tvoje magické prsty?“

„Možná že už bych se zmohl na ohnivou kouli.“

„To nám nepomůže. Nemůžeš nás odsud odnést?“

„Oba dva ne.“

„A sebe?“

„To asi ano, ale samotnou tě tady nenechám.“

Bábi obrátila oči v sloup. „Tak je to přece pravda,“ povzdechla si. „V každém chlapovi je kus galantního milovníka. Koukej zmizet, ty změkčilý starý troubo! Oni mě nechtějí zabít. Zatím určitě ne. Ale o mázích asi vědí své a roztrhají tě, než řekneš švec.“

„Tak a kdo je teď změkčilý?“

„Proč bys měl umřít, když bys mohl dělat něco užitečného?“

„Nemyslím, že útěk je něco zvlášť užitečného.“

„Rozhodně to je užitečnější než zůstat tady.“

„Kdybych utekl, nikdy bych si to neodpustil.“

„A já ti nikdy neodpustím, jestli tady zůstaneš, a ve mně je mnohem méně odpuštění než v tobě!“ upozornila ho Bábi Zlopočasná. „Až bude po všem, pokus se najít Gytu Oggovou. Řekni jí, ať se podívá do mé staré krabice. Bude vědět, co tam má hledat. A jestli teď okamžitě nezmizíš, tak -“

Do pařezu vedle Výsměška se se zadrnčením zarazil šíp.

„Ti hnusáci po mně střílejí! vykřikl. „Kdybych měl svou kuši -“

„Na tvém místě bych si pro ni zaskočila,“ doporučila mu Bábi.

„Jasně. Hned jsem zpátky!“

Výsměšek zmizel. O chvilku později se na místě, kde předtím stál, ob­jevilo několik kusů zdiva očividně pocházejícího z hradeb.

„Tak toho bychom měli z krku,“ zabručela si Bábi pro sebe. Vstala a rozhlédla se po okolních stromech.

„Prima,“ řekla jasným hlasem. „Tak tady mě máte. Jak vidíte, neutíkám. Pojďte si pro mě. Jsem tady. Všechny jsme tady.“


Magráta se poněkud uklidnila. Samozřejmě že nějaká taková místnost tady musela existovat. Každý hrad takovou měl. A samozřejmě že tahle byla používána. Středem vedla v prachu vyšlapaná cestička k věšáku, na němž viselo hned vedle držáku s píkami několik beznadějně zamotaných kroužkových košil.

Jeník sem pravděpodobně chodil denně.

Byla to zbrojnice.

Silver seskočil Magrátě z ramene a vydal se do pavučinami opředených uliček, aby se věnoval svému oblíbenému pátrání po něčem malém a piští­cím.

Magráta ho jako ve snu následovala.

Lancreští králové nikdy nic nevyhodili. Rozhodně nikdy nevyhodili nic, čím bylo pořád ještě možné někoho zabít.

Byla tady zbroj pro lidi. Byla tady zbroj pro koně. Byla tady dokonce zbroj pro havrany, i když projekt vzdušné útočné síly, který byl celoživot­ním snem krále Gurnta zvaného Hloupý, se v konečné fázi nějak nedokázal odpoutat od země. Byly tam další píky, kopí, šavle, rapíry, kordy, flerety, jedno-, jedenapůl- i dvouruční meče, řemdihy, kropáče, palcáty, palice, obušky a další podobné vojenské nářadí. Byly nahromaděny v obrovských hromadách a tam, kde střecha prosakovala, byly pokryté rzí tak, že tvořily jediný rezavý škvarek. Byly tady dlouhé luky, krátké luky, pistolové luky, třmenové luky a samostříly, navrstvené na hromadách jako dřevo a ošet­řené se stejnou péčí. V dalších hromadách byly nakupeny kusy zbroje a br­nění, červené rzí. Rez byla prakticky všude. Celá ta obrovská místnost bylá plná umírajícího železa.

Magráta pomalu kráčela dál jako nějaká loutka poháněná hodinovýn strojkem, která nezmění směr, dokud nenarazí na nějakou překážku.

Světlo svíčky se matně odráželo v helmicích a hrudních plátech. Zvláště strašidelné byly koňské zbroje. Udržované ve vztyčené poloze prohnilými dřevěnými výztuhami se podobaly kostrám a stejně jako kostry vnucovaly člověku myšlenky na vlastní smrtelnost. Oční otvory, připomínající prázdné oční důlky, jako by nepřátelsky zíraly na malou postavu s oharkem svíčky v ruce.

„Paní?“


Hlas se ozval za dveřmi, daleko za Magrátou. Ale ovinul se kolem ní a jeho ozvěna se odrážela od stovek let ukrytých ve starých, napůl rozpad­lých zbrojích.

Sem vstoupit nemohou, uvědomila si Magráta. Je tady příliš mnoho že­leza.

„Kdyby si paní chtěla hrát, dovedeme sem její přátele.“

Jak se Magráta obracela, zachytilo se světlo okraje něčeho podivného a jasně zazářilo.

Magráta odtáhla stranou obrovský štít.

„Paní?“


Magráta natáhla ruku.

„Paní?“


Magrátiny prsty se dotkly zarezlé helmice zdobené křídly.

„Pojďte si zatančit na svatební hostinu, paní.“

Magrátina ruka se sevřela na mocně vypuklém hrudním krunýři, zdobe­ném ostrými bodci.

Silver, který pronásledoval v jednom z ležících brnění svou myš, vystr­čil hlavu z holeně.

S Magrátou se náhle udala změna. Dalo se to poznat už na jejím dechu. Původně dýchala rychle a trhaně - strachem a únavou. Pak na několik vte­řin jako by přestala dýchat úplně. A nakonec se jí dech znovu vrátil. Byl pomalý, klidný a vyrovnaný.

Silver viděl, jak Magráta, kterou považoval za něco jako myš v lidské podobě, zvedla ten klobouk s křídly a posadila si ho na hlavu.

Magráta dobře znala tajemství síly klobouků.

Duševním sluchem zachytila dunění válečných vozů.

„Paní? Přivedeme sem vaše přátele, aby vám zazpívali.“

Obrátila se. V očích se jí odrazilo světlo svíčky.

Silver rychle zalezl do bezpečí svého brnění. Vzpomněl si, jak kdysi v lese zaskočil lišku. Obvykle si Silver s takovou liškou poradil a ani se při tom nezapotil, ale jak se ukázalo, tahle měla mladé. To bohužel zjistil, až když za ní vlezl do jejího doupěte. Než se mu podařilo utéct, přišel o kus ucha a velké množství chlupů.

Liška měla tenkrát úplně stejný výraz jako Magráta teď.

„Silvere? Pojď sem!“

Kocour se otočil a pokusil se najít ve zbroji nějaké bezpečnější místo. Ošklivé brnění mu říkalo, že marně.


V hradních zahradách se znuděně potulovali elfové. Rybičky v ozdobné kašně už pozabíjeli.

Pan Zapotečný seděl na kuchyňské židli u stěny stáje a zabýval se puk­linou, ve které bylo hnízdo.

Uvědomoval si, že je v hradu nějak podivně rušno, ale to zahrnovalo lidi, což pro něj byli tvorové až druhotné důležitosti. Čeho si ale všiml okamžitě, byla změna zvuku přicházejícího od úlů a také ozvěny praskají­cího dřeva.

Krajní úl dopadl na zem. Když plástvemi, medem i voskem prošla noha jedné ze tří postav, které se u úlů zastavily, vyrojily se rozzuřené včely a obklopily elfy jako temný mrak.

Elfí smích ustal, když se za živým plotem objevila bílá postava s hlavou pokrytou závojem a pozvedla dlouhý kovový válec.

Nikdo nevěděl, co pan Zapotečný do stříkačky lije. Byl v tom starý ta­bák, vařené kořínky, úlomky akátové kůry a byliny, o kterých neslyšela dokonce ani Magráta. Teď ze stříkačky vyletěl tenký proud kapaliny, který zasáhl prostředního elfa přesně mezi oči a ostatní dva pokropil.

Pan Zapotečný se zájmem,přihlížel, dokud se jejich trhavé pohyby ne­zpomalily a těla neznehybněla.

„Vosy,“ odplivl si znechuceně.

Pak vešel do svého altánu, našel si příhodnou bedýnku, zapálil lampu a s velkou péčí a opatrností, netečný k žihadlům, začal opravovat poškozený úl.
Jeník už v ruce skoro nic necítil, snad jen onu horkou tupou bolest, která naznačovala, že má zlomenou přinejmenším jednu kost, a věděl, že dva z jeho prstů na tom budou ještě hůř. Navzdory tomu, že byl jen ve spodcích a vestě, se potil. Nikdy si neměl sundávat svou zbroj, ale ono je těžké říkat ne, když na vás ze dvou metrů míří elf lukem. Jeník totiž věděl to, co mnoho ostatních lidí, pravděpodobně naštěstí, neví - totiž, že kroužková zbroj vás před šípem chrání poměrně špatně. Zvláště špatně, když vám šíp míří přímo mezi oči.

Odvlekli ho dlouhou chodbou před dveře do zbrojnice. Ve skupině byli alespoň čtyři elfové. Jeník si vzpomněl na to, jak do Lancre přijela putovní společnost Magická lucerna. Okouzleně pozoroval, jak byly na jedno ze Stařenčiných prostěradel promítány různé obrazy. Elfí obličeje mu připo­mněly ty obrazy. Byly tam někde oči a ústa, ale všechno statní vypadalo jako dočasné, prozatímní, podoby elfů jim klouzaly po tvářích jako ob­rázky na plátně.

Moc toho nenamluvili. Jen se hodně smáli. Byli to veselí chlapíci, zvláště když vám kroutili ruku, aby zjistili, kdy praskne.

Elfové spolu krátce promluvili svým jazykem. Pak se jeden z nich obrá­til k Jeníkovi a ukázal na dveře zbrojnice.

„Chceme, aby paní vyšla ven,“ řekl. „Musíš jí to říct a řekni jí taky, že jestli nevyjde, pohrajeme si s tebou znovu.“

„A co s námi uděláte, když ven vyjde?“ zeptal se Jeník.

„Oh, my si s tebou stejně znovu pohrajeme,“ řekl elf. „To je na tom právě to nejveselejší, že? Ale ona musí mít naději, že? Tak teď s ní pro­mluv.“

Postrčili ho ke dveřím. Zaklepal na ně a doufal, že to znělo dostatečně uctivě.

„Eh. Slečno královno?“

Magrátin hlas byl velmi tlumený.

„Ano?“

„To jsem já, Jeník.“



„Já vím.“

„Jsem tady, venku. Ehm. Obávám se, že slečně Poťuklové něco udělali. Ehm. Říkají, že mi ublíží ještě víc, když nevyjdete ven. Ale myslím, že byste ven chodit neměla, protože oni si kvůli všemu tomu železu dovnitř netroufnou. Takže na vašem místě bych je neposlouchal.“

Zevnitř se ozvalo jakési vzdálené chřestění a pak ostré zadrnčení. „Slečno Magráto?“

„Zeptej se jí,“ zavrčel na něj elf, „jestli tam má nějaké jídlo a vodu.“

„Slečno, oni říkají -“

Jeden z elfů ho odstrčil stranou. Dva se postavili po každé straně dveří a jeden k nim přiložil své špičaté ucho. Pak si klekl a pokoušel se dovnitř nahlédnout klíčovou dírkou, i když při tom dával pozor, aby se nedotkl ko­vání.

Ozval se zvuk, který nebyl hlasitější než tiché kovové klapnutí. Elf na okamžik znehybněl a pak se bez jediného zvuku převrátil na zem. Jeník zamrkal.

Z elfova oka vyčnívaly tři centimetry střely z kuše. Stabilizační peříčka byla při průletu klíčovou dírkou téměř oholena. „Páni!“ užasl.

Dveře zbrojnice se otevřely a odhalily obdélník temnoty.

Jeden z elfů se začal smát.

„Tak ho vidíte,“ řekl. „Jak hloupé… Paní? Chcete si poslechnout svého bojovníka?“

Chytil Jeníka za zlomenou ruku a zakroutil.

Jeník se pokoušel nevykřiknout. Před očima mu tančila rudá světélka. Přemýšlel, co by se stalo, kdyby omdlel. Přál si, aby tady byla jejich mami.

„Paní, řekl elf, jestli co nejdříve -“

„Dobře,“ ozval se Magrátin hlas odněkud ze tmy.

„Já tedy vyjdu. Ale musíte mi slíbit, že mi neublížíte.“

„Oh, samozřejmě, to vám slibuju, paní.“

„A pustíte Jeníka.“

„Jistě.“

Oba elfové stojící po stranách dveří na sebe kývli.

„Prosím!“ opakovala plačtivým hlasem Magráta.

„Slibuji.“

Jeník zasténal. Kdyby to byla jejich mami nebo paní Zlopočasná, bojo­valy by, dokud by nezemřely. Mami měla pravdu - Magráta byla vždycky ta hodná a něžná…

…která právě využila klíčovou dírku a střelila jednoho z elfů kuší do oka.

Jakýsi osmý smysl přinutil Jeníka přenést svou váhu. Jestli elf jen na okamžik povolí svůj stisk, Jeník byl připraven se mu vytrhnout.

Ve dveřích se objevila Magráta. V rukou nesla prastarou dřevěnou truh­ličku, na jejímž boku bylo napůl oloupanou barvou napsáno „svíčky“.

Jeník se zoufale rozhlížel prázdnou chodbou.

Magráta se zářivě usmála na elfa, který Jeníka držel. „Tohle je pro vás,“ řekla a podala mu truhličku. Elf ji automaticky přijal. „Ale zatím ji nesmíte otevírat. A nezapomeňte, slíbil jste, že mi neublížíte.“

Oba zbývající elfové se pomalu k Magrátě přiblížili zezadu. Jeden z nich pozvedl ruku s kamenným nožem.

„Paní?“ řekl elf s truhličkou, která se mu v rukou mírně otřásala.

„Ano?“ podívala se na něj Magráta s dokonalou odevzdaností.

„Lhal jsem vám.“

Nůž jí dopadl na záda.

A zlomil se.

Elf se podíval na Magrátin nevinný výraz a otevřel truhličku.

Silver v té bedýnce strávil dvě velmi rozčilující minuty. Technicky vzato, kočka uzavřená v krabici může být mrtvá, nebo živá. Její stav nepo­znáte, dokud se do bedýnky nepodíváte. Je ovšem pravda, že pouhé ote­vření víka naprosto neomylně určí stav kočky, i když v tomto případě tady byly tři definovatelné stavy, ve kterých se kočka mohla nacházet, a sice: být živá, mrtvá, nebo k smrti rozzuřená.

1   ...   14   15   16   17   18   19   20   21   22


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət