Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

V sérii Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo:

BARVA KOUZEL (oceněno Ludvík ’94)

LEHKÉ FANTASTICKO (oceněno Ludvík ’94)

ČAROPRÁVNOST

MORT

SOUDNÉ SESTRY

PYRAMIDY

STRÁŽE! STRÁŽE!

ERIK

POHYBLIVÉ OBRÁZKY

ČARODĚJKY NA CESTÁCH

MALÍ BOHOVÉ

Terry Pratchett

DÁMY A PÁNOVÉ

Copyright © 1992 by Terry and Lyn Pratchett

Translation © 1997 by Jan Kantůrek

Cover art copyright © 1992 by Josh Kirby

First published in Great Britain 1992 by Victor Gollancz Ltd.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

Většina příběhů zachycených v knihách o Úžasné Zeměploše se dá číst nezávisle na ostatních; jsou to samostatné příběhy. Je lepší číst je v určitém pořadí, ale není to nezbytně nutné.

Tahle je jiná. Nemohu se v ní vyhnout tomu, co se stalo předtím. Bábi Zlopočasná se poprvé objevila v Čaroprávnosti. V Soudných sestrách se stala neoficiální náčelnicí malé skupiny čarodějek skládající se z klidné Stařenky Oggové, která vládne rozsáhlé rodině, a mladé Magráty, té s čer­veným nosem, věčně rozcuchanými vlasy a sklony projevovat rozbředlý sentiment nad dešťovými kapkami, růžemi a koťátky.

Příběh, který prožily, nebyl nepodobný tomu, z nějž vychází ona pro­slulá hra O skotském králi. Všechno to skončilo tím, že se Verence II. stal králem oné malé horské lesnaté zemičky Lancre.

Technicky se to stát nemělo, protože pravda je taková, že on nebyl pravý dědic, ale čarodějkám se zdálo, že je pro tuhle práci nejvhodnější, a jak s oblibou říkaly - dobrý konec, všechno dobré. Dopadlo to tak, že Ma­gráta dosáhla velmi nejistého Porozumění s Verencem… skutečně velmi nejistého, protože oba byli tak stydliví, že když se setkali, okamžitě zapo­mínali, co. chtěli jeden druhému říci, a když už se některému z nich něco říci podařilo, ten druhý si to chybně vysvětlil a .urazil se. Oba strávili spoustu času přemýšlením o tom, co svými slovy myslel ten druhý. To, co se mezi nimi odehrávalo, by mohla být láska nebo něco skoro stejně skvě­lého.

V Čarodějkách na cestách se naše tři čarodějky vydaly přes polovinu světadílu, aby se postavily Víle kmotřičce, která udělala osudu nabídku, již nedokázal odmítnout.

Tohle je příběh o tom, co se stalo, když se vrátily domů^*.

A TEĎ ČTĚTE DÁL…

A teď čtěte dál…

Kde to začíná?

Těch začátků je dokonce několik. Ó ano, některé věci jen vypadají jako začátky. Opona jde nahoru, pohne se první pěšák, je vystřelen první vý­střel^* - ale to není začátek. Představení, hra i válka jsou jen malé odbočky na široké cestě událostí, která se může táhnout celé tisíce let do minulosti. Podstatné je, že je vždycky nějaké předtím. Vždycky je to případ onoho ,A teď čtěte dál’.

Převážné množství lidské zvídavosti bylo vyplýtváno na nalezení ko­nečného Předtím.

Současný stav vědomostí by se dal shrnout zhruba takto:

Na začátku nebylo nic a to vybuchlo.

Další teorie o úplném začátku zahrnují bohy, kteří tvoří vesmír z žeber, vnitřností nebo varlat svého otce^**. Jejich nekonečná řada. Jsou zajímavé, ne snad tím, co říkají o kosmu, ale tím, co říkají o lidech. Hej, děti, z čeho myslíte, že udělali vaše město?

Tenhle příběh ale začíná na Zeměploše, která cestuje vesmírem na zá­dech čtyř slonů stojících na krunýři obrovské želvy. Zeměplocha není vy­robena z žádných částí těl.

Kde však začít?

Před tisícem let? Ve chvíli, kdy se z oblohy s jekem vyřinula kaskáda žhavých balvanů, změnila Ploskolebčí horu v obrovskou jámu a pokácela prales na patnáct kilometrů kolem?

Trpaslíci balvany vyhrabávali, protože byly z jakéhosi podivného železa a trpaslíci, navzdory všeobecnému přesvědčení, milují železo víc než zlato. Spočívá to v tom, že přestože je železa mnohem víc než zlata, o železe se mnohem hůř zpívá. Trpaslíci prostě milují železo.

A právě to ony kameny obsahovaly. Lásku k železu. Lásku tak silnou, že k sobě přitahovala všechny kovové předměty. Oni tři trpaslíci, kteří na­šli první z kamenů, se od nich dokázali odtrhnout teprve potom, co si svlékli své kroužkové kalhoty.

Mnoho světů se skládá ze železa, nebo alespoň jejich kůry mají velkou příměs železa. Jenže Zeměplocha má kůrku asi jako lívanec.

Když na Ploše očarujete jehlu, ukáže vám ke Středu, kde je nejsilnější magické pole. Je to jednoduché.

Jinde, na světech, které byl navrženy s menší představivostí, se střelka otáčí díky své lásce k železu.

V tom čase byla láska jak trpaslíků, tak lidí k železu nezbytnou nutností.

A teď tedy přetočme čas o tisíc let kupředu, do chvíle tak padesáti let před tím neustále ubíhajícím teď, podívejme se na úbočí jednoho kopce a na mladou ženu, která po něm prchá. Neutíká před něčím ani za něčím, ale prchá jen tak rychle, aby si udržela jistý náskok před mladým mužem, ale ne zase tak velký, aby ho to přestalo bavit. Vyběhne z lesa a ocitne se v krásném údolíčku, kde na mírném svahu stojí kameny.

Jsou vysoké asi jako dospělý muž a silné zhruba jako tlustý člověk.

Ty kameny tak nějak vypadají, že za moc nestojí. Když už někde stojí kamenný kruh, o němž vám vaše představivost říká, že se k němu nesmíte přiblížit, měly by to být obrovské megality a prastaré kamenné oltáře, které sténají temnými vzpomínkami na krví zalité oběti. Ne jen takové neohra­bané kusy kamene.

Nakonec se ukáže, že dívka tentokrát přece jen běžela příliš rychle a mladý muž ve svém pronásledování plném smíchu jí nestačil, ztratil ji z dohledu a nakonec se sám vrátil do městečka. Ona to v té chvíli ještě neví a zůstane bezmyšlenkovitě stát na okraji svahu a upravuje si květy ve vla­sech. Je to prostě už takové odpoledne.

Ví o kamenech. Nikdo se o kamenech nikdy nedoví z řeči, nikdo o nich totiž nemluví. Je to proto, že ti, kteří vědí o nebezpečí kamenů, o nich nic neřeknou, protože vědí, jak mocným magnetem je zákaz.

Je to prostě tak, že vstoupit mezi kameny… to je něco, co se nedělá. Zvláště ne, jsme-li půvabné dívky.

Jenže to, co tady máme, to není půvabná dívka, alespoň ne v tom běž­ném slova smyslu. Tak především není krásná. Našli bychom tady jistý úhel brady a křivku nosu, jež by za dobrého větru a příhodného světla mohl dobromyslný lhář nazvat hezkými. Je tady určitý lesk očí, jejž nacházíme u lidí, kteří zjistili, že jsou mnohem chytřejší než ostatní, ale zatím nepřišli na to, že nejchytřejší, co mohou udělat, je zabránit těm ostatním, aby na to přišli také. Spolu s oním nosem ve vás ta tvář vyvolává výjimečnou nejis­totu. Otevřete ústa a najednou zjistíte, že jste se stali cílem pronikavého pohledu, který jako by prohlašoval: snažte se, aby to, co řeknete, bylo opravdu zajímavé.

V téhle chvíli se osm nevelkých kamenů na mírném úbočí stalo středem pozornosti právě toho pronikavého pohledu, o němž jsme mluvili.

Hm.

Pak se k nim opatrně přiblížila. Nebyla to opatrnost zajíce připraveného dát se na útěk, spíš ostražitost lovce.

Na horkém letním nebi zpíval skřivan. Kromě onoho ptačího zpěvu bylo naprosté ticho. O kus dál v malém údolí a na úbočí nedalekých kopců cvr­kali cvrčci a bzučely včely a travnatý porost byl plný tichých zvuků. Ko­lem kamenů je však vždycky ticho.

„Jsem tady,“ řekne dívka. „Ukažte se mi.“

Uvnitř kruhu se objeví postava tmavovlasé ženy v rudých šatech. Kruh je nevelký, dal by se přehodit kamenem, ale tahle postava zdánlivě přichází z obrovské dálky.

Ostatní lidé by utekli. Dívka však ne, a to ženu v kruhu nesmírně za­jímá.

„Takže jste skuteční.“

„Samozřejmě. Jak se jmenuješ, děvče?“

„Esmeralda.“

„A co si přeješ?“

„Nic.“

„Chtěla jsem jen zjistit, jestli jste skuteční.“

„Pro tebe jistě… ty máš dobrý zrak.“

Dívka přikývne. Od její pýchy by se odrazil i hozený kámen.

„A teď, když jsi to zjistila,“ pokračuje žena v kruhu, „co si přeješ?“

„Nic.“

Dívka nakloní hlavu ke straně.

„Jak víte, že jsem tam šla?“

„Vidím to na povrchu tvého vědomí, děvče. To by viděl každý. Každý, kdo má… dobrý zrak.“

„Jednoho dne to taky dokážu,“ odpoví dívka sebevědomě.

„Kdoví? Možná, že ano. Copak jsi chtěla od trollů?“

„Já… chtěla jsem si s nimi popovídat. Víte, že trollové si myslí, že čas běží pozpátku? Říkají, že když můžete vidět minulost, máte ji před -“

Žena v kruhu se zasmála.

„Jsou stejní jako ti hloupí trpaslíci! Jediné, co trolly zajímá, jsou ob­lázky. Na oblázcích není nic zajímavého.“

Dívka neurčitě trhne jedním ramenem, jako by chtěla naznačit, že ob­lázky mohou být pro někoho nekonečným předmětem zájmu.

„Proč nemůžete vyjít z kamenného kruhu?“

Na tváři ženy v červených šatech se mihl výraz, který naznačoval, že to byla nevhodná otázka. Ostentativně ji ignorovala.

„Mohla bych ti pomoci najít mnohem zajímavější věci, než jsou ob­lázky,“ řekla.

„Skutečně nemůžete vyjít z toho kruhu, že ne?“

„Dovol, abych ti dala to, po čem toužíš.“

„Já můžu jít kamkoliv, ale vy jste uvězněná ve svém kruhu,“ řekla dívka.

„A ty snad můžeš jít kamkoliv?“

„Kdybych byla čarodějka, mohla bych jít kamkoliv.“

„Ale čarodějka nikdy nebudeš.“

„Cože?“

Dívka pohodila hlavou. „Takže vy víte i tohle, co? Dobrá, tak to říkají, a co? Jenže já mám v úmyslu stát se čarodějkou, ať si říkají, co chtějí. Člo­věk se může naučit hodně věcí sám. Nemusí poslouchat spoustu hluchých starých žen, které vlastně nevědí, co je to skutečný život. A, dámo z kruhu, já budu tou nejlepší čarodějkou, jaká kdy žila.“

„S mou pomocí by ses jí mohla stát,“ řekla tmavovlasá paní. „Myslím, že tě hledá ten tvůj mladík,“ dodala přátelsky.

Další z těch nedbalých pokrčení ramen, která naznačují, že pro ni za ni si ji ten mladík může hledat třeba celý den.

„Takže budu, že ano?“

„Může z tebe být velká čarodějka. Můžeš se stát čímkoliv. Vstup do kruhu. A já ti ukážu jak.“

Dívka popojde o několik kroků kupředu, ale pak zaváhá. V ženině tó­nuje cosi podivného. Její úsměv je příjemný a přátelský, ale v tom hlase je něco maličko zoufalé, příliš naléhavé, příliš hladové.

„Ale já se učím mnoho věcí už -“

„Vstup okamžitě do kruhu!“

Dívka znovu váhá.

„Jak mám vědět, že -“

„Vstup do kruhu!“

Ale to se stalo před dlouhým časem, kdysi v minulosti^*. A kromě toho, ta mrcha je teď…

…mnohem starší.

Ledová země…

Ne zima, protože tu musí předcházet podzim a následovat alespoň den jara. Tohle je země ledu, ne čas ledu.

Tři postavy na koních se dívají dolů, po svahu pokrytém sněhem, ke kruhu osmi kamenů. Z jejich strany vypadají kameny mnohem větší.

Možná byste ty postavy nějakou chvíli pozorovali, než byste si uvědo­mili, co je na nich podivného - tedy podivnějšího než jejich oblečení. Od nozder jejich koní se vznášejí obláčky dechu, které se srážejí v mrazivém vzduchu. Od tváří jezdců nikoliv.

„A tentokrát,“ řekla postava uprostřed, žena v rudých šatech, „neutr­píme porážku. Země nás přivítá. Teď už musí lidi nenávidět.“

„Ale byly tam čarodějky,“ řekl druhý jezdec. „Pamatuju si čarodějky.“

„Kdysi to tak bývalo,“ přikývla žena. „Ale dnes… chudinky, jsou to jen ubohé chudinky. Zbývá v nich sotva nějaký zbyteček síly. A jsou ovlivni­telné. Poddajná mysl. Plížila jsem se kolem, můj drahý. Plížila jsem se tam po nocích. Vím, jaké čarodějky tam teď mají. Ty nechtě na mně.“

„Pamatuju si čarodějky,“ řekl třetí jezdec váhavě. „Měly myšlenky jako… jako kovové.“

„Ale už nemají. Říkám vám, nechtě je mně.“

Královna se shovívavě usmála na kamenný kruh.

„A pak si je můžete vzít,“ řekla. „Co se mě týká, já dám mnohem raději přednost smrtelnému manželovi. Především smrtelnému. Spojení světů. Abychom jim ukázali, že tentokrát jsme rozhodnuti zůstat.“

„To se králi nebude líbit.“

„A kdy záleželo na tom, co se mu líbí?“

„Nikdy, paní.“

„Teď je ten správný čas, Hladhubene. Kruhy se otvírají. Už brzo se bu­deme moci vrátit.“

Druhý jezdec se opřel o hrušku sedla.

„A pak budu zase lovit,“ řekl. „Kdy? Kdy?“

„Brzo,“ odpověděla mu Královna. „Už brzo.“

Byla to jedna z těch nocí, při nichž ovce v panice přeskakují ohrady a psi strachem tiše skučí ve svých boudách.

Ale zajímavá věc - vítr byl teplý a ani ne tak silný jako hlučný. Ječel v lesích a kvílel v komínech.

Za nocí, jako byla tahle, si obyčejní lidé vlezou co nejdříve do postele a stáhnou pokrývky přes hlavu, protože cítí, že občas nastanou chvíle, kdy svět patří někomu jinému. Ráno bude všechno znovu normální, po zemi se sice budou válet ulámané větve, došky a šindele budou strhané ze střech, ale svět bude lidský. Zato teď… teď je nejlepší zalézt co nejdál pod pe­řinu…

A přece jeden člověk bděl.

Jasoň Ogg, mistr kovářský, zatahal za rukověť měchů své výhně, jen tak, spíš pro efekt, a znovu se usadil na kovadlině.

V kovárně bylo teplo, přestože se pod střechou proháněl vítr.

Jasoň Ogg dokázal okovat cokoliv. Kdysi mu donesli mravence, jen tak, ze žertu, a Jasoň proseděl v kovárně celou noc se zvětšovacím sklem a ko­vadlinkou, kterou si udělal z hlavičky špendlíku. Mravenec stále ještě žil někde v kovárně - občas mohl člověk zaslechnout, jak při chůzi ťuká no­žičkama po kamenné podlaze.

Ale dnes v noci… no, dnes v noci musel zaplatit nájemní smlouvu. Aby nebylo mýlky, kovárna mu patřila. Patřila jejich rodu už celé generace. Jenže kovárna, to je víc než hromada cihel, malty a železa. Nedokázal to pojmenovat, ale cítil to všude kolem. Byl to rozdíl mezi mistrem kovář­ským a obyčejným mužským, který složitým způsobem opracovává železo a vydělává si tak na živobytí. A tenhle rozdíl měl něco společného se žele­zem. A taky s tím, že Jasoň měl dovoleno patřit ve svém umění k těm nej­lepším. Byl to opravdu jistý druh nájmu.

Jednoho dne si ho vzal otec stranou a vysvětlil mu, co je v těchto nocích jeho povinností.

Nastane čas, řekl mu, nastane čas - a ty ho poznáš, aniž ti to bude muset někdo říkat - nastane prostě čas, kdy přijde někdo s koněm, který bude po­třebovat nové okutí. Ty je přivítáš. Okováš koně. Musíš se dokonale sou­středit! A nepokoušej se myslet na něco jiného než na toho koně.

Za ty roky už si na to celkem zvykl.

Vítr zakvílel mnohem hlasitěji a odněkud sem dolehl praskot vyvráce­ného stromu.

Zaskřípala branka v plotě.

Pak někdo zabušil na dveře. Jednou. Dvakrát.

Jasoň Ogg si vzal širokou černou pásku z měkké látky a pečlivě si ji pře­vázal přes oči. Otec mu vždycky říkal, že tohle je velmi důležité. Chránilo ho to před rozptylováním pozornosti.

Odsunul závoru na dveřích.

„Dobrý večer, pane.“

ošklivá noc.

Jasoň ucítil mokrého koně, kterého majitel zavedl do kovárny, a uslyšel klapot jeho kopyt na dláždění.

„U výhně je přistavena konev s vařící vodou a naše Drahuš nám připra­vila nějaké sušenky. Jsou v té piksle z výprodeje, s obrázkem Ankh-Mor­porku, co stojí na krbu.“

dĚkuju vám. doufám, že se cítíte dobře.

„Děkuju, cítím se skvěle, pane. Nebude to trvat dlouho. Vím, že jste velmi… velmi zaměstnaný.“

Slyšel, jak podivně zvučné kroky přešly kovárnou ke staré kuchyňské židli vyhrazené zákazníkům, nebo přesněji řečeno spíše pro vlastníky zá­kazníků.

Jasoň si už zvečera rozložil na pracovní desku vedle kovadliny potřebné nářadí, podkovy a hřeby podkováky. Teď si otřel ruce do zástěry, vzal pil­ník a pustil se do práce. Nerad koval koně studenými podkovami, ale pra­coval v kovárně od svých deseti let. Dokázal koně okovat i jen po hmatu.

Jednu věc musel přiznat. Byl to nejklidnější a nejposlušnější kůň, s ja­kým se kdy setkal. Škoda, že ho nikdy neviděl. Musí to být skvělý kůň, když je tak poslušný…

Otec mu říkal: „Ne, aby tě napadlo zkusit se na něj podívat.“

Slyšel, jak bublá nalévaná voda, pak zvonění lžičky v šálku a tiché za­cinknutí, když ji někdo odložil na stůl.

Nikdy žádný zvuk, říkal mu otec. Kroky a slova ano, ale jinak neuslyšíš jediný zvuk. Žádné mlasknutí rty, žádné zafunění nosem, nic takového. Žádný dech.

Oh, a ještě jedna věc. Když strhneš staré podkovy, neházej je do kouta k ostatnímu starému železu, určenému k roztavení a překování. Odlož je zvlášť. Roztav je zvlášť. Měj na ně zvláštní tyglík a z toho materiálu uko­vej nové podkovy. Dělej si, co chceš, ale ani kousek z toho železa nesmíš přibít koni ani jinak spojit s žádným jiným tvorem.

Abychom už řekli všechno, Jasoň si jednu sadu starých podkov nechal, brával si ji na soutěže v házení podkovami a na různé vesnické trhy v okolí, kde se házení podkov provozovalo. Občas se soutěžilo o nemalé částky. Vyhrával s nimi tak často, až z toho začal být nervózní, takže po­slední dobou podkovy trávily většinu času na hřebu, na stěně za dveřmi kovárny

Vítr občas zalomcoval okenicemi nebo se zatočil nad výhní, až uhlíky zapraskaly.

Několik tupých nárazů, praskot dřeva a vyděšené kvokání slepic dávaly tušit, že kurník na konci zahrady nadskakuje pod nárazy vzduchu. Zákaz­níkův majitel si nalil další šálek čaje. Jasoň dokončil další podkovu a pustil kopyto na zem. Pak nastavil ruku. Kůň přesunul váhu a zvedl poslední nohu.

Takový kůň - takový se našel jeden z milionu. Možná ani to ne.

Nakonec byl Jasoň hotov. Legrační věc. Tohle kování mu nikdy netr­valo dlouho. Jasoň nepotřeboval hodinky a také žádné neměl, ale provázel ho neodbytný pocit, že ta práce, která určitě zabrala přinejmenším celou hodinu, byla současně hotova během několika minut.

„Ták,“ oznámil. „A je to.“

DĚKUJI VÁM. MUSÍM ŘÍCT, ŽE SUŠENKY BYLY SKVĚLÉ. JAK DO NICH DOSTANOU TY KOUSKY ČOKOLÁDY?

„To nevím, mylorde,“ odpověděl Jasoň a vrhl soustředěný pohled na vnitřní stranu černé pásky.

VÍTE, CO MYSLÍM? TA ČOKOLÁDA BY SE PŘECE MĚLA PŘI PEČENÍ ROZTOPIT, NE? JAK MYSLÍTE, ŽE TO DĚLAJÍ?

„To bude pravděpodobně nějaký výrobní tajemství,“ uvažoval nahlas Jasoň. „Na takový věci já se radši nikdy neptám.“

TAK MLUVÍ CHYTRÝ ČLOVĚK. VELMI MOUDRÝ POSTOJ. JÁ MUSÍM -

Musí se zeptat, když už kvůli ničemu jinému, tak proto, aby věděl, že se odvážil.

„Mylorde?“

ano, pane oggu?

„Rád bych se vás na něco… měl bych jednu otázečku…“

ano, pane oggu?

Jasoň si olízl rty.

„Kdybych si…, kdybych si sundal tu pásku, co bych viděl?“

Na dlažbě znovu zaťukaly ty podivné kroky, něco ve vzduchu se změ­nilo a Jasoň by byl přísahal, že jeho podivný návštěvník teď stojí přímo před ním.

jste věřící muž, pane oggu?

Jasoň se nad tím rychle zamyslel. Co se týče různé víry, nebyli Lancre­ští právě horlivci. Byli tady Přátelé zázraku devíti dnů a Přísní offliáni a všude v okolním kraji, na skrytých paloucích a ve skalách bylo množství oltáříků a obětišť určených malým bohům. On sám nikdy necítil opravdo­vou potřebu takové víry, právě tak jako trpaslíci. Železo bylo železo a oheň byl oheň - začněte myslet na věci metafyzické a za chvíli si budete seškra­bávat vlastní palec z čela svého kladiva.

V CO VĚŘÍTE, ALE SKUTEČNĚ VĚŘÍTE PRÁVĚ TEĎ, V TÉTO CHVÍLI?

Stojí ode mě jen několik centimetrů, pomyslel si Jasoň. Mohl bych zvednout ruku a dotknout se…

Ve vzduchu se vznášel slabý odér. Nebyl nepříjemný. A navíc byl velmi slabý. Byl to pach, nebo snad vůně, kterou ucítíme ve starých, dávno za­pomenutých a nevětraných místnostech. Kdyby měla staletí nějaký pach, pak by takhle byla cítit ta úplně nejstarší.

pane oggu?

Jasoň polkl.

„No, abych řekl pravdu, mylorde,“ odpověděl nakonec, „tak zrovínka teď… ze všeho nejvíc věřím na tu černou pásku, co mám přes voči.“

JSTE MOUDRÝ ČLOVĚK, PANE OGGU. VELMI MOUDRÝ. A TEĎ… MUSÍM JÍT.

Jasoň slyšel, jak se zvedla západka na vratech. Ozvalo se zadunění, jak se jedno křídlo otevřelo a hnáno větrem narazilo do zdi. Pak na dláždění dvora zazvonily podkovy.

VAŠE PRÁCE JE, OSTATNĚ JAKO VŽDY, SKVĚLÁ.

„Děkuju vám, mylorde.“

MLUVÍM K VÁM JAKO JEDEN PROFESIONÁL K DRUHÉMU.

„Děkuju vám, mylorde.“

nebude to dlouho trvat a znovu se sejdeme.

„Jistě, pane.“

AŽ BUDE MŮJ KŮŇ ZASE POTŘEBOVAT NOVÉ PODKOVY.

„Jistě, mylorde.“

Jasoň zavřel vrata a zasunul závoru, i když to, kdybyste se nad tím za­mysleli, nemělo vlastně vůbec žádnou logiku.

Ale tak zněla dohoda - okováte, cokoliv vám přivedou, a honorář za to spočívá v tom, že dokážete okovat cokoliv, co vám přivedou. V Lancre byl kovář vždycky a široko daleko se vědělo, že lancreský kovář patří k těm nejlepším a nejdovednějším vůbec.

Byla to prastará smlouva a měla co dělat se železem.

Tohle byl kraj oktarínové trávy. Úrodná zem, úrodný kraj, kde se da­řilo především kukuřici.

A tady jí vidíme hned celé pole, které se ve vánku mírně vlní mezi ploty. Není to velké pole. Ani nijak významné. Je to prostě obyčejné pole, na kterém teď roste kukuřice, i když v zimě bylo holé a poskakovaly po něm jen vrány a holubi.

Vítr utichl docela.

Kukuřice se však vlnila dál. To nebyl obyčejný pohyb vyvolávaný vět­rem. Vlny vycházely ze středu pole jako kruhy, které se vytvoří na vodě, když do ní vhodíte kámen.

Vzduch začal syčet a zanedlouho se naplnil vzteklým bzukotem.

Pak se ve středu pole začala mladá kukuřice ohýbat a se šustěním se po­kládala.

V kruzích.

A ve vzduchu nad polem se hemžily včely, houfovaly se a zuřivě bzu­čely.
Do dne letního slunovratu chybělo několik týdnů. Království Lancre líně podřimovalo v horku, které se ve vlnách převalovalo nad lesy a poli.

Na nebi se objevily tři malé body.

Po nějaké době by v nich pozorovatel rozeznal tři ženské postavy na košťatech, letící způsobem, který připomíná proslulé tři létající kachny, je­jichž sádrovou podobu najdeme v mnoha domácnostech.

Prohlédněme si je pozorněji.

Ta první - říkejme jí vedoucí - letí v pyšně vzpřímeném sedu, pohrdá odporem vzduchu a zdá se, že nad ním skutečně vítězí. Její rysy by se daly všeobecně popsat jako velmi zajímavé, možná dokonce jako hezké, ale tvrdit o ní, že je krásná - to by si nikdo nedovolil. Rozhodně nikdo, kdo by nechtěl, aby mu vzápětí narostl nos délky a tvaru salátové okurky.

Druhá je malá, kulatá a křivonohá, s tváří připomínající jablko, které někdo příliš dlouho zapomněl ve sklepě. V obličeji má výraz nekonečně dobré nálady. Hraje na bendžo a řekněme - protože v této chvíli nás lepší slovo nenapadá - zpívá. Je to jakási píseň o ježkovi.

Oproti koštěti první postavy, které je až najeden dva menší pytle nezatí­žené, se koště té druhé téměř ztrácí pod spoustami věcí. Namátkou uveďme třeba červeného plyšovéha oslíka, vývrtku ve tvaru čurajícího chlapečka, několik lahví opletených slámou, větší počet panenek v národ­ních krojích a mnoho a mnoho podobných nadnárodních kulturních skvostů. V proutí koštěte pak hnízdí nejsmrdutější a nejdivočejší kocour na světě, který většinou spí.