Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo
|
|  Yüklə 1.48 Mb.
|
|
A co teprve chřest… mohl by zkusit zapomenout, jakým tempem konzumovala chřest, ale obával se, že by se mu ta vzpomínka vždycky připlížila zpět. To snad bude podstata čarodějnické profese, pomyslel si. Mají vždy dokonale jasno v tom, co chtějí. Kdybyste překonali nebezpečné útesy, přepluli divoké řeky a na lyžích sjeli strmé svahy velehor, abyste dovezli Stařence Oggové bonboniéru, vyjedla by z ní nugátový střed všech vrstev dříve, než byste si stačili rozepnout vázání. To bylo ono. Cokoliv čarodějky dělaly, dělaly na sto procent. „Ty krevety už nedojíte? Šoupněte mi sem ten talíř!“ Pokusil se pod stolem o malou hru nohama, aby nevyšel ze cviku, ale poté, co se ošklivě udeřil do kotníku o Stařenčinu okovanou botu, toho musel nechat. Pak tady byl cikánský houslista. Zprvu byla Stařenka poněkud rozladěná a stěžovala si na to, že jí někdo hraje do ucha, zatímco se ona pokouší soustředit na své jídlo, ale pak mezi dvěma chody vytrhla neodbytnému primasovi housle z rukou, smyčec zastrčila do vázy s kaméliemi a přeladila housle tak, že jejich zvuk vzdáleně připomínal bendžo. Pak zahrála Casanovlezovi tři různé verze písně, kterou, aby jemu, cizinci, vyšla vstříc, nazvala Il porcupino Nil Sodomy Est. Pak se zase chvíli věnovala vínu. Další věc, která na Casanovleze dělala nezapomenutelný dojem, byl způsob, jakým se Stařence při každém úsměvu tvář poskládala do desítek vodorovných linií, a Stařenka se smála ráda a často. Abychom řekli pravdu, začal si Casanovlez i přes vinný mráček, ve kterém se vznášel, uvědomovat, že se skvěle baví. „Pokud jsem dobře pochopil, tak pan Ogg neexistuje, že?“ navázal po chvíli hovor. „Jakpak to, že ne? Jistěže existuje pan Ogg,“ pohoršila se Stařenka. „Ale pohřbili jsme ho už před roky. Museli jsme. Byl totiž mrtvej, víte?“ „Musel to být pro ženu těžký život, když najednou zůstala tak sama.“ „Příšerný,“ přikývla Stařenka, která od chvíle, kdy byla její nejstarší dcera dost stará, aby ji zastala v domácích pracích, neuvařila jediné jídlo a nevěděla, co je prachovka. Denně měla ke každému jídlu čtyři chody, které jí střídavě vařily její k smrti vystrašené snachy. „Musela jste se cítit velmi osamělá, zvláště v noci,“ pokračoval Casanovlez a vedl hovor tímto směrem spíše ze zvyku než pro cokoliv jiného. „No, ještě že mám Silvera,“ řekla Stařenka. „Ten mi aspoň zahřívá nohy.“ „Silver -“ „To je kocour. Poslyšte, myslíte, že by tady našli něco sladkého?“ Později si řekla o láhev, do které si slila zbylé nápoje.
Na zahradní zdi bylo vosí hnízdo. Ráno tam bude viset vosí márnice. To byla jedna z těch věcí tak typických pro včely. Vždycky hlídaly vchod do úlu a bránily ho v případě potřeby i za cenu svých životů. Jenže vosy měly neuvěřitelnou schopnost najít někde vzadu vhodnou skulinu ve dřevě a vzápětí už ti žlutočerně pruhovaní loupežníci plenili úl, aniž jste o tom věděli. A bylo legrační, že jim v tom nebránily ani samy včely. Česno úlu hlídaly dokonale, ale když vosy našly nějakou jinou cestu dovnitř, nevěděly včely, co mají dělat. Opatrně zmáčkl rukojeť stříkačky. Z ústí vystříkl oblak nazelenalé páry a zanechal na zemi mokrý pruh. Vosy jsou docela pěkný hmyz. Jenže když držíte na včely, musíte bojovat proti vosám. Zdálo se, že ve Velké síni probíhá jakási oslava. Matně si vzpomínal, že dostal nějakou pozvánku, ale tyhle věci ho všeobecně téměř nezajímaly. A zvláště teď. Věci se nějak zvrtly. Ani jeden z úlů nejevil jedinou známku nadcházejícího rojení. Ani jediný. Jak v šeru procházel kolem úlů, zaslechl bzukot. To se někdy během teplých večerů stává. Jenže tohle bylo něco trochu jiného. V česně úlu stály celé oddíly včel a vířily vzduch kmitajícími křídly, aby vchod ochladily. Pak se ovšem ještě ozýval bzukot včel, které poletovaly kolem. Byly rozzuřené a na stráži.
Po nějaké chvíli přinesla voda po proudu dokonale promočený mágovský klobouk, který se zvedl, a pod ním se objevil neméně dokonale promočený mág. Bábi se naklonila, podala mu pomocnou ruku a řekla: „Osvěžující, co? Hned se mi zdálo, že ti studená koupel udělá dobře.“ Výsměšek si pokusil vytřít z ucha bláto. Pak se podezřívavě podíval na Bábi. „Jak to, že nejsi mokrá?“ „Vždyť já jsem.“ „Ne, to tedy nejsi. Jsi jenom navlhlá. Já jsem promočený skrznaskrz. Jak můžeš plout kus řekou a být jen navlhlá?“ „Já prostě rychle schnu.“ Bábi Zlopočasná se podívala na kamenitou stráň. Kousek dál vedla příkře stoupající cesta směrem do Lancre, ale znala ještě jiné, mnohem méně známé a kratší cesty lesem. „Tak,“ řekla víceméně pro sebe. „Takže ona mi chce zabránit v tom, abych tam došla, co? No, tak to bych se na to podívala!“ „A kam chceš dojít?“ zeptal se Výsměšek. „To si právě nejsem jistá,“ odpověděla Bábi. „Jediné, co vím, je, že ona nechce, abych se tam dostala, takže já musím dojít tam, kam nechce, abych se dostala. Jenže jsem nepočítala s tím, že se tady objevíš právě ty a budeš mít srdeční nával. Tak jdeme.“ Výsměšek si vyždímal roucho. Popadalo mu z něj velké množství ozdobných penízků. Pak si sundal klobouk a odšrouboval jeho špičku. Pokrývky hlavy často přijímají myšlenkové vibrace svého nositele. Tak například klobouk minulého arcikancléře Neviditelné univerzity způsobil obrovské množství nepříjemností. Trávil příliš mnoho času na hlavách mágů a nasbíral tolik magických vibrací, že si vyvinul vlastní osobnost. Výsměšek, podobnému nebezpečí zabránil tím, že dal svůj klobouk vyrobit podle speciálních požadavků do jednoho ankh-morporského kloboučnictví, jehož majitelé byli naprosto šílení. Nebyl to obvyklý mágovský klobouk. Málokterý z mágů dokázal využít špičku svého klobouku, snad jen někteří z těch prozíravějších v ní nosili rezervní ponožky. Jenže Výsměškův klobouk byl rozčleněn na několik oddělení. Jak ona oddělení, tak klobouk sám skrýval různá překvapení. Tak především měl klobouk čtyři teleskopické nohy a v lemu krempy srolovaný velký kus toho nejkvalitnějšího hedvábí, s jehož pomocí se z klobouku dal vytvořit malý, ale praktický stan. Ve vnitřních stěnách dýnka byly kapsy a v nich železná dávka potravin na tři dny. Když se odšroubovala špička, objevila se nádoba se zásobou lihoviny na stejnou dobu, která sloužila pro ty nejnaléhavější případy, jako třeba když měl Výsměšek žízeň. Výsměšek na Bábi zamával malým špičatým pohárkem. „Trochu brandy?“ „Co to máš na hlavě?“ Výsměšek si zmateně sáhl na temeno. „Já -“ „Mně to připadá jako pálenka z medu a jablek. A co je to za věc, co máš na hlavě?“ Výsměšek si zvedl z hlavy malou klícku. Bylo v ní malé kolo podobné těm, ve kterých běhají veverky, a to bylo uzavřeno do poměrně složité pavučiny skleněných trubiček. V klícce byly i dvě malé mističky na potravu. A byla tam také malá, chlupatá a v tomto okamžiku na kůži promočená myš. „Oh, víš, to je taky jedna z těch věciček, které vymýšlejí mladí mágové,“ vysvětloval jí Výsměšek rozpačitě. „Souhlasil jsem s tím, že jim to… jaksi… vyzkouším. Myší chlupy se otírají o ty skleněné trubičky a začnou se dělat jiskřičky, rozumíš a… a…“ Bábi Zlopočasná se podívala na arcikancléřovy poněkud špinavé vlasy a pozvedla obočí. „No tohle? Co ti mládenci asi vymyslí příště?“ „To já vážně nevím, já dokonce ani nevím, jak to vlastně funguje, tomuhle rozumí mladý Ctibum. Myslel jsem si, že bych jim mohl pomoct…“ „No, naštěstí už plešatíš, takže to měli kam postavit, co?“ V temnu ložnice otevřela své oči Diamanda, pokud to ovšem byly její oči. Perlově jí opalizovaly. Tu píseň stále ještě spíš tušila než slyšela. A svět se změnil. Svět vypadal jako vzorec utkaný z jemných stříbřitých čar, které se neustále pohybovaly, jako by bylo všechno pokryto filigránem. Kromě míst, kde bylo železo. Tam byly stříbrné linky zpřetrhány, ohýbaly se v nepřirozených úhlech a mizely. V těch místech byl svět neviditelný. Železo deformovalo svět. Vyhýbej se železu. Vyklouzla z postele, obalila kliku pokrývkou a otevřela dveře. Jeník Ogg stál téměř v pozoru. V současné chvíli střežil lancreský hrad a zjišťoval, jak dlouho vydrží stát na jedné noze. Pak ho napadlo, že to není ta nejvhodnější činnost pro martialartistu, a proto změnil své postavení v č. 19, dvojitý kop letící chryzantémy. Po chvíli si uvědomil, že něco slyší. Bylo to víceméně rytmické a připomínalo mu to cvrkot velkého cvrčka. Přicházelo to odněkud z hradu. Opatrně se obrátil a přitom se měl nesmírně na pozoru pro případ, že by, zatímco je otočen zády, zaútočily nepřátelské hordy. Tohle si musel dobře promyslet. On přece neměl hlídat to, co se dělo uvnitř hradu. „Střežit“ znamenalo hlídat před nebezpečím zvenčí. K tomu přece hrady byly. Proto měly všechny věže, mosty, hradby a cimbuří. Měl doma na stěně připíchnutý velký plakát, který dostal zdarma s knihou Encyklopedii dobývacích strojů. Věděl, o čem mluví. Jeník nebyl zvláště rychlý myslitel, ale jeho myšlenky se v tomto okamžiku velmi rychle obrátily k elfovi uvězněnému v podzemí. Jenže vězení bylo zamčeno. Sám přece dveře zamykal. A taky byla všude kolem spousta železa a mami byla, co se železa týkalo, velmi nekompromisní. Stejně ale… Byl velmi systematický. Zvedl padací most a spustil ochrannou mříž, pak nahlédl přes zeď, aby zjistil co a jak. Jenže všude byla tma a vál slabý větřík. Teď onen zvuk cítil. Zdálo se, že vychází přímo z kamene. Zadíral se mu do myšlenek jako ostří pily. Nemohl se přece dostat ven, že ne? Ne, to dá rozum. Lidé přece nestavěli podzemní hladomorny tak, aby se z nich dalo jen tak uprchnout. Síla zvuku začala kolísat a tóny se pohybovaly po stupnici nahoru a dolů. Jeník opřel svou rezavou píku o zeď a vytáhl meč. Uměl s ním zacházet. Cvičil denně celých deset minut s pytlem nacpaným travou a pokaždé, když skončil, bylo to tomu pytli po čertech líto. Vklouzl do hradu zadním vchodem a pomalu se přesunul k chodbám vedoucím do podzemí. Nikde nebylo živé duše. Samozřejmě, vždyť všichni odjeli na představení. Jenže teď už by se měli každou chvíli vrátit a celý hrad by měl oživnout. Hrad mu najednou připadal velký, starý a studený. Každou chvíli. Musí dorazit. Zvuk utichl. Jeník opatrně nahlédl za roh. Byly tam schody a pod nimi otevřené dveře do vězeňské cely. „Stůj!“ vykřikl Jeník pro všechny případy. Výkřik se odrazil od chladných kamenů. „Stůj! Nebo…, nebo…, nebo… Stůj!“ Pomalu sestoupil po schodech a nahlédl pod klenutý oblouk vchodu. „Já vás varuju! Studuji školu Šťastné cesty nefritového lotosu!“ Dveře do kobky, kde byl uvězněn elf, byly dokořán. A vedle nich se o kamennou stěnu opírala postava v bílém. Jeník zamrkal. „Nejste vy slečna Poťuklová?“ Usmála se na něj. Oči jí v šeru zářily. „Ty na sobě máš kroužkovou zbroj, Jeníku,“ zapředla. „Cože, slečno?“ očima znovu zabloudil k otevřeným dveřím. „To je hrozné. Musíš šiji okamžitě sundat, Jeníku. Jak můžeš něco slyšet, když máš to hrozné železo i přes uši?“ Jeník si uvědomoval, že má nekrytá záda, ale neodvážil se ohlédnout. „Já slyším dobře, slečno,“ odpověděl a pokusil se ustoupit tak, aby stál zády ke stěně. „Ale neslyšíš správně“ řekla Diamanda a zavlnila se kupředu. „Železo tě ohlušuje.“ Jeník ještě nebyl zvyklý na nedostatečně oděné mladé ženy, které by k němu přistupovaly se zasněným výrazem na tváři. Horečnatě si přál, aby mohl vstoupit na Šťastnou cestu ústupu. Podíval se stranou. V otevřených dveřích cely stála vysoká hubená postava. Stála v jakémsi přikrčeném postoji, jako by se chtěla udržet co nejdále od předmětů, které ji obklopují. Diamanda se na Jeníka usmívala velmi zvláštním způsobem. Dal se na útěk.
„Jak to děláš?“ „Já prostě pořád přesně vím, kde jsem,“ odpověděla mu Bábi. „No a co? To já vím taky.“ „Ne, to právě nevíš. Ty jsi prostě jen tady. To ale není totéž.“ „Dobrá, ale zajímalo by mě, jestli náhodou taky nevíš, kudy vede nějaká slušná cesta.“ „Tohle je zkratka.“ „Mezi dvěma místy, na kterých už budeš vědět, kde jsi?“ „Pořád ti říkám, že jsem se neztratila. Já jsem… směrově stabilizovaná.“ „Pch!“
Ale tohle musel Esme Zlopočasné přiznat. Možná že skutečně zabloudila a on měl jisté důvody, proč si to myslet. Pokud tomu tak nebylo, pak by v lese musely existovat dva naprosto stejné stromy, se stejným tvarem a postavením větví a na obou by musel viset útržek Výsměškova roucha. Ale v Esme bylo něco, že by se to u každého jiného člověka, který by na sobě neměl černé šaty obstarožního střihu a vysoký černý špičatý klobouk, muselo nazvat duševní vyrovnaností. Neochvějnou duševní vyrovnaností. Bylo téměř nemožné představit si, že by Bábi udělala nějaký neohrabaný nebo nedůstojný pohyb, pokud by sama nechtěla. Všiml si toho už tenkrát před lety, i když tenkrát spíš žasl nad tím, jak skvěle její tvary zapadají do okolního prostoru. A - Roucho se mu znovu zachytilo o větev. „Počkej chvilku!“ „To tvoje oblečení je pro tuhle krajinu naprosto nevhodné.“ „Copak mě napadlo, že se budu potulovat po lesích? Tohle je, u všech všudy, obřadní roucho!“ „Tak si ho sundej.“ „A jak potom lidé poznají, že jsem mág?“ „Já jim to řeknu, spolehni se.“ Bábi Zlopočasná začínala být vystrašená. Kromě toho se bez ohledu na to, co tvrdila, opravdu ztratila. Háček byl v tom, že na cestě od splavu u lancreských peřejí do městečka jste se prostě nemohli ztratit. Bylo to celou cestu do kopce. Navíc ona chodila místními lesy prakticky celý život. Byly to její lesy. Byla si naprosto jistá, že už dvakrát prošli kolem jednoho a téhož stromu. Visel na něm útržek Výsměškova roucha. Jako když najednou zabloudíte ve vlastní zahradě. Byla si také jistá, že několikrát zahlédla jednorožce. Šel po jejich stopě. Pokusila se mu proniknout do myšlenek. Se stejným úspěchem se mohla pokusit vyšplhat po kolmé ledové stěně. Ne že by její myšlenky byly úplně v pořádku, ale byla si už alespoň jistá, že je příčetná. V době, kdy stěny mezi vesmíry zeslábnou a rovnoběžné prameny děje Když se prolnou s dějem Teď, prosáknou z jedné strany na druhou i další věci. Někdy jsou to jen slabé signály, ale pro dostatečně vnímavý a zkušený přijímač snadno slyšitelné. V hlavě cítila slabé, ale naléhavé myšlenky tisíců Esme Zlopočasných.
Podívala se na sebe do zrcadla. Musí přestat myslet tímhle způsobem. Jak se zdá, strávila celý život snahou být co nejméně nápadná, slušná a ohleduplná, omlouvat se každému, kdo do ní vrazil, prostě být dobře vychovaná. A co se stalo? Lidé se k ní chovali, jako když je nenápadná, ohleduplná, dobře vychovaná. Každý do ní prostě vrazil. Ale ona přilepí ten zatracený dopis na zrcadlo, aby všichni věděli, proč odešla. Byla skoro rozhodnutá, že se vydá někam do velkých měst a stane se kurtizánou. Ať už je to cokoliv. Pak zaslechla zpěv. Byl to bez diskuse nejkrásnější zvuk, jaký kdy Magráta slyšela. Proudil jí ušima přímo do zadního mozku, přecházel jí do krve a do morku kostí… Hedvábný kabátek jí vyklouzl z prstů a spadl na zem. Vrhla se ke dveřím a zbyteček jejího vědomí, stále ještě schopný normálního myšlení, jí připomněl klíč. Píseň naplňovala celou chodbu. Sevřela rukama záhyby sukně svatebních šatů, aby se jí snáze běželo, a pospíchala ke schodišti… Z vedlejší,chodby najednou někdo vyběhl a vrazil do ní, takže oba padli k zemi. Byl to Jeník Ogg. Hustým závojem melodie rozeznávala jeho vyděšenou tvář, rámovanou kápí zbroje z rezavého - - železa. Píseň se najednou změnila, přestože prakticky zůstávala stejná. Její celková harmonie ani ten úžasný rytmus se nezměnily, ale najednou to všechno začalo skřípat, jako kdybyste melodii slyšeli jinýma ušima. Jeník ji táhl ke dveřím do komnaty. „Jste v pořádku, slečno královno?“ „Co se to děje?“ „Já nevím, slečno královno. Ale myslím si, že nás obsadili elfové.“ „Elfové?“ „Jo. A taky dostali slečnu Poťuklovou. Ehm. Víte, když jste jí z postele dala pryč všechno to železo -“ „O čem to mluvíš, Jeníku?“ Jeníkova tvář byla bílá jako křída. „Ten, co byl uvězněný v podzemí, začal zpívat a oni si ji už předtím označili, takže ona teď dělá, co chtějí -“ „Jeníku!“ „A naše mami říká, že oni vás nezabijou, když to není nezbytně nutné. Rozhodně ne hned. Prý si s vámi užijou mnohem víc, dokud vydržíte naživu.“ Magráta na něj mlčky zírala. „Musím utéct! Pokoušela se mě přinutit, abych si sundal zbroj! Musel jsem ji tam nechat, slečno. Rozumíte mi, slečno?“ „Elfové?“ „Musíte se držet něčeho železného, slečno. Oni železo nenávidí!“ Uštědřila mu políček a uhodila se při tom o jeho kroužkovou zbroj. „Ty mluvíš z cesty, Jeníku!“ „Jsou tam venku, slečno! Slyšel jsem, jak se spouští padací most! Oni jsou tam a my jsme tady a oni nás nezabijou, ale budou si nás pěkně držet naživu a -“ „Vojíne, pozor!“ Nic jiného ji nenapadlo. Jak se zdálo, zabralo to. Jeník se trochu sebral. „Podívej,“ začala Magráta konejšivým hlasem, „každý přece ví, že žádní elfové už dávno ne…“ hlas se vytratil. Oči se jí zúžily. „Každý mimo Magrátu Česnekovou ale ví, že je to jinak, co?“ Jeník se roztřásl. Magráta ho chytila za ramena. „Naše mami a paní Zlopočasná říkaly, že o tom nemáte vědět!“ zakvílel Jeník. „Říkaly, že je to záležitost pro čarodějky.“ „A kde tedy jsou teď, když by měly udělat kus čarodějnické práce?“ prohlásila jízlivě Magráta. „Já je nějak nevidím. Jsou snad za dveřmi? Nejsou. Nebo pod postelí? Ale podívejme, ani tam je nevidím! Jsem tady jenom já, Jeníku Oggu. A jestli mi okamžitě neřekneš všechno, co víš, postarám se, abys litoval dne, kdy jsem se narodila.“ Když Jeník její varování zvažoval, poskočil mu několikrát ohryzek. Pak se jí vytrhl ze sevření a naklonil hlavu směrem ke dveřím. Zpěv umlkl. Magráta měla na okamžik pocit, že za dveřmi slyší vzdalující se kroky. „To bylo tak, slečno královno, naše mami a paní Zlopočasná byly nahoře u Tanečníků a -“ Magráta ho pozorně poslouchala. Nakonec řekla: „A kde jsou všichni teď?“ „To nevím, slečno. Jeli na představení…, ale už měli být zpátky.“ „A kde se hraje to představení?“ „To nevím. A slečno?“ „Ano?“
„Proč na sobě máte ty svatební šaty?“ „Toho si nevšímej.“ „Říká se, že když vidí novomanžel nevěstu ve svatebních šatech dřív než těsně před svatbou, že to nosí smůlu,“ upozorňoval ji Jeník, který se snažil najít v mnohokrát omílaných hloupostech útočiště a únik před vlastním strachem. „No, jestli ho uvidím první, tak bude mít smůlu určitě,“ procedila Magráta mezi zuby. „Slečno?“ „Copak?“
„Mám strach, jestli se jim všem něco nestalo. Náš Jasoň říkal, že budou během hodinky zpátky, a teď už je to kolik hodin.“ „Ale vždyť je tam alespoň stovka hostů a prakticky celé město. Tolika lidem jistě nemohou nic udělat ani elfové.“ „Myslím, že to by ani nepotřebovali.“ Jeník přešel k nezasklenému oknu. „Podívejte se, slečno. Mohl bych odsud seskočit na sýpku u stájí. Je krytá doškama, takže se mi nic nemůže stát. Pak bych se mohl proplížit kolem kuchyní a zadní brankou ve středové bráně, a to všechno s vojenskou dokonalostí.“ „A k čemu?“ „Abych přivedl pomoc, slečno.“ „Ale jseš si jistý, že existuje nějaká pomoc, kterou bys mohl přivést?“ „A napadá vás něco jiného, slečno?“ Nenapadalo. „Je to od tebe… velmi odvážné, Jeníku,“ řekla Magráta. „Zůstaňte tady, nevycházejte z komnaty a budete v naprostém bezpečí,“ zabručel Jeník. „Víte co? Co kdybych zamkl dveře a vzal klíč s sebou? Nemohla byste jim otevřít, ani kdy by vám zpívali přímo za dveřmi.“ Magráta přikývla. Jeník se usmál. „Přál bych si, abychom tady měli ještě jednu kroužkovou zbroj, ale všechno je to uloženo ve zbrojnici.“ „O mě se neboj,“ uklidňovala ho Magráta. „A teď si pospěš.“ Jeník přikývl. Na okamžik zůstal stát na okenní římse a pak se spustil do tmy. Magráta přistrčila ke dveřím postel a pak si na ni sedla. Napadlo ji, že mohla jít s Jeníkem. Jenže to by znamenalo nechat hrad opuštěný, a to jí nepřipadalo správné. Kromě toho měla strach. V komnatě byla jediná svíčka a ta už z poloviny vyhořela. Až dohoří celá, nezbude nic než měsíční svit. Magráta měsíční svit vždycky milovala. Až dodnes. Venku bylo ticho. A přitom sem měl doléhat zvuk oslav z ulic města. Najednou se jí do hlavy vplížila ošklivá myšlenka, že nechat Jeníka odejít s klíčem od téhle místnosti nebylo právě nejchytřejší, protože kdyby ho náhodou chytli, mohli by si klidně odemknout zvenčí… Odkudsi sem dolehl výkřik, který zněl velmi dlouho. Pak se noční ticho zase zavřelo. Po několika minutách se ozvalo šramocení kolem zámku, zvuky, jaké by mohl způsobit někdo, kdo se pokouší manipulovat klíčem zabaleným v mnoha vrstvách látky, aby se náhodou nedotkl železa. Dveře se začaly otvírat, ale pak se vzpříčily o postel. „Nevyjdete ven, má paní?“ Dveře znovu zaskřípěly. „Nepůjdete si s námi zatančit, půvabná paní?“ Hlas měl podivnou harmonii a ozvěnu, která Magrátě zněla v hlavě ještě několik vteřin potom, co doznělo poslední slovo. Dveře se s třeskotem rozletěly. Do místnosti vklouzly tři postavy. Jedna se sklonila pod postel a ostatní nahlédly do temných koutů. Pak jedna z nich přešla k oknu a vyhlédla ven. Zvětralá zeď klesala k doškové střeše na jejím úpatí a byla úplně prázdná. Postava zamávala na dvě temné siluety, které se pohybovaly po nádvoří a jejichž světlé vlasy vlály ve větru. Jedna z nich ukázala rukou vzhůru, kde po stěně hlavní budovy šplhala štíhlá bytost v bílých šatech nadouvaných větrem. Elf se zasmál. Tak tohle bude mnohem zábavnější, než čekali. Magráta se vytáhla přes okenní římsu a udýchaná se zhroutila na podlahu. Pak se zvedla a dopotácela ke dveřím, ve kterých samozřejmě nebyl klíč. Zato tam byly dvě silné dubové závory, které rychle zastrčila. Místo okna byla v otvoru připevněna dřevěná okenice. Bylo jí jasné, že podruhé už to tak snadné nebude. Celou tu dobu, co šplhala po stěně, čekala, kdy se jí zaboří do zad šíp…, ale ne, něco tak jednoduchého by pro elfy asi nebyla ta správná legrace. Rozhlédla se tmou. Tak… byla v nějaké místnosti. Nevěděla dokonce, ani která to je. Našla svíčku a svazeček sirek a po jistém úsilí se jí podařilo svíčku zapálit. Na posteli byla hromádka truhliček a balíčků. To znamená, že je to… pokoj pro hosty. |