Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo
|
|  Yüklə 1.48 Mb.
|
|
„Děkuji vám, Vaše Vznešenosti.“ „V dnešních dnech už pro mě nikdo netančí. Cožpak toho chci příliš mnoho?“ „Jak říkáte, Vaše Milosti.“ „A vy, čarodějky, už ve mě nevěříte.“ „Máte pravdu, Vaše Parohatosti.“ „Hm, chudinko paní Oggová - poslyšte, došla jste až sem, dobrá, ale jak si představujete, že se dostanete zpátky?“ „Protože mám železo,“ řekla Stařenka a její hlas najednou zazněl ostře. „Ale samozřejmě, že nemáte, chudinko paní Oggová. V této říši se nesmí objevit žádné železo.“ Stařenka vytáhla ruku z kapsy zástěry a pozvedla v ní podkovu. Casanovlez slyšel kolem rychlé hroky, když se neviditelní elfové tlačili z jejího dosahu. Někdo převrátil ohřívač s rozpálenými kameny a z těch se vyvalila další oblaka páry. „Dejte to pryč!“ „Dám, odnesu to pryč, až půjdu,“ řekla Stařenka. „A teď mě poslouchejte. Už zase dělá potíže. Musíte jí to zarazit. Buďte fér. Nestojím o to, aby začaly znovu staré potíže.“ „A proč bych to dělal?“ „Takže vy chcete, aby znovu získala svou moc?“ Ozvalo se pohrdavé odfrknutí. „Už nikdy nemůžete znovu získat vládu ve světě tam nahoře,“ pokračovala Stařenka. „Je tam příliš mnoho hudby. A je tam i příliš mnoho železa.“ „Železo rezne.“ „Ne to, co lidé nosí v hlavě.“ Král si znovu odfrkl. „Ale i tak… přesto… jednoho dne…“ „Jednoho dne možná,“ přikývla Stařenka. „Ano, na to si klidně připiju. Jednoho dne. Kdo ví? Jednoho dne. Každý z nás občas potřebujeme nějaké to ,jednoho dne‘. Ale to není dnes. Je vám to jasné? Takže byste měl vyjít nahoru a uvést věci znovu na správnou míru. Jinak udělám jednu věc. Přivedu lidi a řeknu jim, aby do Dlouhého muže kopali železnými krumpáči a ryli železnými rýči, rozumíte. A oni řeknou proč by ne, vždyť je to jen starý pahorek, a staří mágové a knězi na penzi se budou probírat hromadami hlíny a budou psát knihy o pohřebních obřadech a tradicích a tak podobně a to bude další železný hřeb do vaší rakve. A mně to bude tak trochu líto, protože abych se vám přiznala, vždycky jsem pro vás měla slabost. Jenže abyste rozuměl, já mám děti a ty se neschovávají při bouřce pod schody, protože se hromu nebojí, nedávají na zápraží misky s mlékem pro elfy, nespěchají, aby byly doma před setměním, a než bych se dívala, jak se vracejí zpátky do těch temných starých časů, to se postarám, aby vás přitloukly na kříž.“ Ta slova doslova proťala vzduch. Muž s parohy vstal. A zvedal se dál. Jeho paroží se dotýkalo střechy. Casanovlezovi spadla brada. „Takže vidíte,“ řekla Stařenka. „Ne dnes. Jednoho dne možná. Prostě si zůstaňte tady dole a vyseďte si to do toho vašeho ,jednoho dne‘. Ale dnes to není.“ „Já… rozhodnu se.“ „Výborně. Jen se rozhodněte. A já vás přestanu obtěžovat.“ Muž s parohy upřel pohled na Casanovleze. „Na co tak zíráš, trpaslíku?“ Stařenka Oggová do Casanovleze strčila. „No tak, odpovězte hezky tady pánovi.“ Casanovlez polkl. „Při plnovousu mé babičky,“ zajíkl se, „na tom obrázku vás moc nevystihli, co?“
I bezmocní, slepí a němí mají svého boha. Herne, bůh pronásledovaných, se plížil křovím a horečnatě si přál, aby i bohové měli své bohy. Elfové k němu byli obráceni zády, protože se nakláněli nad mraveništěm, aby jim nic neuniklo. Herne se proplazil trsem hustých plazivek, napjal se a skočil. Zaťal jednomu z elfů zuby do lýtka s takovou zuřivostí, že se setkaly. Elf divoce vykřikl a otočil se, takže Herne odlétl stranou. Vyskočil ze země a dal se na útěk. V tom byla ta potíž. Nebyl stavěný k boji, nebyl v něm ani gram válečníka. Měl jedinou možnost - zaútočit a dát se na útěk. Jenže elfové běželi rychleji. Přeskakoval padlé kmeny, klouzal po návějích listí, a přestože se mu pomalu začínal únavou kalit zrak, viděl koutkem oka, že ho po obou stranách dohánějí elfové, vyrovnávají s ním krok, čekají, až… Najednou listí před ním vybuchlo. Malý bůh si letmo všiml spousty tesáků, rukou a pomstychtivosti. Pak tam byli dva neupravení lidé, z nichž jeden mával nad hlavou železnou tyčí. Herne nečekal, co se bude dít. Prolétl podivnému zjevení mezi nohama a prchal dál. V pleskajících uších mu však ještě dlouho potom zněl válečný křik: „Další vošklíbři! Číšníku, naporcujem si je na gáblík! Platit u kolegy!“ Stařenka Oggová s Casanovlezem došli mlčky ke schodům vedoucím k východu z jeskyně. Když se nakonec ocitli na čerstvém nočním vzduchu, řekl trpaslík: „No maucta!“ „Prosakuje to dokonce až sem nahoru,“ řekla Stařenka. „To místo je velmi mužkoulatorní.“ „Ale já myslel, u všech bohů, že -“ „On je mnohem chytřejší než ona. A taky mnohem línější,“ vysvětlovala mu Stařenka. „On si klidně počká.“ „Ale vždyť vypadal jako -“ „Pro nás na sebe mohou vzít takovou podobu, jaká se jim zlíbí,“ pokračovala Stařenka. „Vídáme je v takové podobě, jakou jsme jim dali.“ Nechala plochý kámen zapadnout na původní místo a oprášila si ruce. „Podívejte, koneckonců je to její manžel. Nemůže ji vystát. Je to něco, co byste mohl nazvat nezávislým manželstvím.“ „Počká si na co?“ zeptal se Casanovlez a rozhlížel se, jestli někde kolem nezahlédne elfa. „Jak bych vám to řekla?“ mávla Stařenka rukou, „všechno to železo a knihy a hodiny a školy a čtení a takové věci. On si myslí, že to časem všechno pomine, rozumíte? Že to jednoho dne bude všechno totam a lidé se při západu slunce zahledí k obzoru a tam, budou oni.“ Casanovlez se přistihl, že obrací pohled k obzoru nad pahorkem a představuje si mohutnou postavu, která se rýsuje na pozadí zapadajícího slunce. „Jednoho dne se vrátí,“ řekla Stařenka tiše. „To bude tehdy, až zrezaví i to železo, které mají lidé v hlavách.“ Casanovlez naklonil hlavu ke straně. Jeden se nepohybuje většinu svého života mezi příslušníky jiného druhu, aniž se naučil číst jazyk jejich těla, zvláště když ten je vytištěn tak velkými písmeny. „Kdyby se to ale stalo, vám by to zas tak moc líto nepřišlo, že?“ „Mně? Já je zpátky nechci! Jsou to nespolehliví, krutí a nafoukaní paraziti a my je tady k ničemu nepotřebujeme.“ „Chcete se se mnou vsadit o půl tolaru?“ Stařenka najednou vypadala zmateně. „Nedívejte se na mě takhle! Esme má pravdu. Samozřejmě, že má pravdu. Už tady elfy nechceme. To dá rozum.“ „Esme je ta malá štíhlá?“ „Pch, to tedy ne! Esme je ta dlouhá nosatá. Znáte ji -“ „To máte pravdu.“ „Ta malá, to je Magráta. Je to dobrá duše, ale trochu moc měkká. Nosí ve vlasech květy a věří písním. Ta by podle mě tančila s elfy dřív, než byste stačil okem mrknout.“
Pak tady byl meč. Přes Jeníkovy pochyby Magráta teoreticky věděla, co se dělá s mečem. Vy se ho pokoušíte zabodnout rychlým pohybem do svého nepřítele a ten se vám v tom snaží zabránit. Nebyla si tak docela jistá, co se děje potom, ale doufala, že má člověk povoleno víc pokusů. Pochybovala i o své zbroji. Helmice a hrudní plát byly oukej, ale zbytek byl kroužkový. A jak dobře věděl Jeník Ogg, kroužková zbroj byla z pohledu letící střely jen řada volně propojených otvorů. Magráta pořád ještě cítila ten vztek, stále jí zmítala čiročirá zuřivost. Bohužel se nedalo vyhnout faktu, že zuřivostí zmítané srdce obklopoval zbytek původní Magráty Česnekové, až dosud místní staré panny, kterou patrně zůstane i nadále. Ve městě žádné elfy nezahlédla, ale dalo se snadno poznat, kde byli. Domy měly vyvrácené dveře. Městečko vypadalo, jako by ho navštívil Čingiz Kohen*. Teď jela po stezce, která vedla ke kamenům. Ta byla nyní mnohem širší než předtím. Koně a povozy, které po ní putovaly vzhůru k horám, ji rozjezdili a lidé, kteří po ní prchali dolů k městečku, ji změnili v bahnisko. Věděla, že ji někdo pozoruje, a skoro se jí ulevilo, když ještě dřív než ztratila z dohledu hrad, vystoupili z lesa na cestu před ní tři elfové. Prostřední se usmál. „Dobrý večer, děvče,“ řekl. „Jsem pan Hladhuben a pokaždé, když se mnou budeš chtít promluvit, ukloníš se.“ Jeho tón dával tušit, že nepřipouští možnost, že by ho neposlechla. Cítila, jak se všechny její svaly chystají udělat, co elf žádá. Královna Krokuše by neposlechla… „Shodou okolností jsem prakticky královna,“ odpověděla mu. Poprvé se dívala elfovi přímo do tváře a mohla si ji podrobně prohlédnout. Tenhle měl vysoké lícní kosti, vlasy svázané do koňského ohonu, oblečený byl do směsice hadrů, krajek a kožešin. Spoléhal pravděpodobně na to, co se říkalo, totiž že elfům sluší všechno. Při jejích slovech nakrčil svůj klasický nos. „Je jen jedna královna Lancre,“ řekl, „a ty to v žádném případě nejsi.“ Magráta se pokusila soustředit. „A kde máte tu vaši?“ zeptala se. Ostatní dva elfové pozvedli luky. „Ty hledáš naši Královnu? My tě k ní rádi odvedeme,“ řekl Hladhuben. „A paní, pro případ, že by tě náhodou napadlo použít ten tvůj ošklivý železný luk, bych tě rád upozornil, že další bojovníky máme ukryté v lese podél cesty.“ A skutečně, z lesa u cesty se ozýval jakýsi šustot, který byl následován tupým úderem. Elfové zneklidněli. „Ustupte mi z cesty,“ řekla Magráta. „Myslím, že to je od tebe velmi špatný nápad,“ řekl elf. Jeho úsměv se rozšířil, ale vzápětí zmizel, když se ozval další tupý úder, tentokrát z druhé strany cesty. „Věděli jsme o tobě už od chvíle, kdy jsi vyjela z městečka,“ pokračoval elf. „Odvážná dívka jede zachránit svého milence! Jak romantické! Chyťte ji!“ Za oběma ozbrojenými elfy se zvedl obrovský stín, do každé ruky sevřel jednu elfí hlavu a udeřil jimi o sebe. Pak stín překročil ležící těla, a když se Hladhuben otočil, uštědřil mu ledabylý hák, který elfa zvedl ze země, přenesl ho přes cestu a udeřil s ním o strom. Magráta tasila meč. Ať to bylo co chtělo, bylo to horší než elfové. Tvor byl zablácený, chlupatý, mohutný skoro jako troll a ruka, kterou natáhl k udidlu Magrátina koně, se zdála nekonečná. Pozvedla meč - „Oook?“
„Dejte prosím ten meč pryč, slečno!“ Hlas se ozval někde za ní, ale zněl lidsky a ustaraně. Elfové nikdy nebyli ustaraní. „Kdo jste?“ zeptala se, aniž otočila hlavu. Obluda, stojící u hlavy jejího koně, na ni vrhla široký úsměv plný zažloutlých tesáků. „Ehm, jmenuju se Rozšafín Ctibum. Mág. A on je taky mág.“ „Vždyť na sobě nemá žádné šaty!“ „No, jestli opravdu chcete, tak ho přinutím, aby se vykoupal,“ řekl Rozšafín a v jeho hlase se ozval náznak hysterie. „Vždycky když vyleze z lázně, obléká si starý župan.“ Magráta se trochu uvolnila. Člověk, jehož hlas zněl takhle, nemohl nikoho ohrožovat, a když, tak jen sám sebe. „Na které straně stojíte, pane mágu?“ „Kolik jich je?“ „Oook?“ „Až slezu z koně, splaší se,“ upozorňovala Magráta. „Požádal byste svého… přítele, aby poodstoupil? Mám strach, aby nepřišel k úrazu.“ „Oook?“ „Hm. Pravděpodobně zbytečně.“ Magráta sklouzla ze sedla. Kůň zbavený železa se vzepjal. Asi tak padesát centimetrů. „Oook.“
Kůň se pokoušel vstát. Magráta zamrkala. „Víte, on je momentálně trochu nenaložený,“ vysvětloval jí Rozšafín. „Jeden z… elfů ho postřelil… šípem.“ „Ale to oni přece dělají, když chtějí získat kontrolu nad nějakou osobou!“ „Hm. Jenže on není osoba.“ „Oook!“
„Geneticky vzato, jsem myslel.“ Magráta se s mágy setkala už předtím. Občas některý z nich navštívil Lancre, i když většinou nezůstávali dlouho. Na přítomnosti Bábi Zlopočasné bylo něco, co je nutilo vydat se brzy na cestu. Nevypadali jako Rozšafín Ctibum. Ztratil větší část svého roucha a z klobouku mu zůstala jen krempa. Obličej měl pokryt zaschlým blátem a kolem jednoho oka měl podlitinu hrající mnoha barvami. „To vám udělali oni?“ „No, to bláto a roztrhané šaty - víte, k tomu jsem přišel v pralese. A na elfy jsme -“ „Oook.“
„- narazili několikrát. Ale tohle mám od toho, jak mě praštil knihovník.“ „Oook.“
„Díky bohům,“ dodával Rozšafín. „Praštil mě, až jsem upadl do bezvědomí. Jinak bych dopadl jako všichni ostatní.“ Tahle konverzace v Magrátě vyvolala neblahé tušení. „Jací ostatní?“ „Jste sama?“ „Co je s ostatními?“ „Máte vůbec nějakou představu o tom, co se děje?“ Magráta si vzpomněla na hrad a na městečko. „No, troufla bych si hádat,“ přikývla. „Nehádejte, je to ještě mnohem horší,“ zavrtěl hlavou. „Co je s ostatními?“ naléhala Magráta „Jsem si skoro jistý, že došlo ke zlomovému průniku mezi kontinui, a přísahal bych, že jsou navíc nevyrovnané energetické hladiny.“ „Tak co je s těmi ostatními?“ Rozšafín Ctibum se nervózně rozhlédl po okolním lese. „Měli bychom zmizet z té cesty, tam vzadu jsou další elfové.“ Rozšafín zmizel v houští a Magráta ho následovala. Kousek od cesty objevila dalšího mága, opřeného jako žebřík šikmo o strom. Tvář mu skoro mizela pod širokým úsměvem. „To je náš kvestor,“ představil ho Rozšafín. „Obávám se, že jsme to trochu přehnali s těmi pilulkami ze sušených žab.“ Obrátil se ke kvestorovi a zvýšil hlas. „Jak… se… cítíte… pane?“ „Ale to víte, že si dám kousek pečené lasičky, když budete tak laskav,“ řekl kvestor a zářivě se usmíval neznámo na koho. „A proč tak ztuhl?“ zeptala se Mágráta. „My si myslíme, že je to nějaký vedlejší účinek těch pilulí.“ „A nemůžete mu to nějak rozehnat?“ „No promiňte, ale po čem bychom pak přecházeli potoky?“ „Zastavte se tady zítra, pekaři, a vezmeme si další tucet těch chřupavých!“ řekl kvestor. „Kromě toho se zdá, že je docela šťastný,“ pokračoval Rozšafín. „Vy jste válečnice, slečno?“ „Prosím?“ „No, já myslel… víte to brnění a zbraně a -“ Magráta se podívala sama na sebe. V ruce pořád ještě svírala meč. Helmice jí sice stále padala do očí, ale od chvíle, kdy ji vycpala kusem svatebních šatů, to bylo o hodně lepší. „Já… no, víte… totiž… ano. Ano, to jste uhodl přesně. To skutečně jsem,“ řekla. „Je to přece poznat, ne? Ano, rozhodně jsem válečnice.“ „Asi jste taky přijela na svatbu, že? Jako my.“ „Přesně. To víte, že jsem tady taky kvůli svatbě. Máte pravdu.“ Přehmátla na rukojeti meče. „A teď mi řekněte, co se vlastně stalo,“ naléhala. „A chtěla bych především slyšet, co se stalo s ostatními.“ „Jak bych vám to…“ Rozšafín nepřítomně uchopil cíp potrhaného roucha a začal ho žmoulat v prstech. „Všichni jsme se vypravili na představení, rozumíte? Na hru. Vždyť víte. A byla to vážně veliká legrace. Byli tam všichni ti neohrabaní venkované v dřevácích, ne? Měli slaměné paruky, dělali, že jsou šlechta, jako dámy a pánové, rozumíte, a všechno dělali špatně. Byla to psina. Kvestor se smál jako blázen. No, je pravda, že se už předtím smál i na stromy a kameny. Ale prostě a jednoduše, každý si to ohromě užíval. A pak… a pak…“ „Chci vědět všechno,“ řekla Magráta. „Víte… totiž… je tam taková chvíle, kterou si nějak nepamatuju. Myslím, že to mělo něco společného s hraním. Víte najednou to všechno bylo jakoby skutečné. Víte, co tím myslím?“ „Ne.“ „Byl tam nějaký chlapík s červeným nosem a křivýma nohama a ten hrál Královnu vil, nebo něco takového, a pak najednou… byl to pořád on, ale … všechno najednou zmizelo a zůstali jen ti herci… pak tam byl kopec… víte, byli asi dobří, protože jsem věřil všemu, co hráli… a pak si pamatuju, jak někdo říkal, abychom pleskali dlaněmi o sebe… a všichni vypadali tak divně a všude se ozýval zpěv a bylo to prostě fantastické a… a…“ „Oook.“ „Pak mě knihovník omráčil,“ dodal Rozšafín prostě. „Proč?“ „No, lepší bude, když vám to řekne svými vlastními slovy,“ obrátil se Rozšafín ke knihovníkovi. „Oook, ook, eek. Ook! Ook!“ „Odplivni si, Julie! Přes šestipenci!“ zajásal kvestor. „Nerozuměla jsem tomu, co mi váš knihovník řekl,“ stěžovala si Magráta. „Hm. Jsme všichni v meziprostorové trhlině,“ vysvětloval jí Rozšafín. „Vznikla díky víře. Ta hra byla poslední kapka, která ji otevřela. Tady někde v nejbližším okolí musela být velmi citlivá oblast nestability. Těžko se to popisuje, ale kdybyste měla gumovou plachtu a pár olověných závaží, mohl bych vám názorně předvést -“ „Pokoušíte se mi říct, že tyhle… věci existují jen proto, že na ně lidé věří?“ „Ne, to ne. Jsem si skoro jistý, že existují stejně. Ale jsou tady, protože na ně věří lidé tady.“ „Ook.“ „Knihovník utíkal s námi. Zasáhli ho šípem.“ „Eeek.“ „Jenže oproti lidem ho po té ráně jenom strašlivě svědila kůže.“ „Ook.“ „Obyčejně je mírný jako beránek, vážně.“ „Oook.“ „Jenže elfy nemůže ani cítit. Oni mu totiž páchnou.“ Knihovník zavlnil nozdrami. Magráta toho o džunglích mnoho nevěděla, ale na mysl jí přišly opice, které sedí na stromech a větří pach tygra. Lidoopové nikdy neobdivovali vybarvení srsti a lesk oka, protože si byli dobře vědomi především zubatosti tlamy. „Ano,“ přikývla. „To chápu. Trpaslíci a trollové je také nenávidí. Ale myslím, že ani ti je nemohou nenávidět víc než já.“ „Nemůžete bojovat sama se všemi elfy,“ upozornil ji Rozšafín. „Vždyť se rojí jako vosy. A taky létají. Knihovník říká, že přinutili lidi, aby padlé kmeny použili místo beranů, a ty… ty kameny? …ten kruh, porazili. Prý tam byly na úbočí nějaké kameny. Tak ty. Nevím proč.“ „Viděl jste na představení nějaké čarodějky?“ zeptala se Magráta. „Čarodějky, čarodějky,“ zamyslel se Rozšafín. „Jistě byste si jich všiml,“ pomáhala mu Magráta. „Byla by to jedna štíhlá a vysoká, která se velmi přísně dívá, a malá kulatá, která by louskala oříšky a pořád se smála. Bavily by se velmi hlasitě mezi sebou. A obě by měly vysoké černé špičaté klobouky.“ „Nemyslím, že jsem si jich všiml,“ odpověděl jí Rozšafín. „Pak tam určitě nebyly,“ řekla Magráta. „Být čarodějkou mimo jiné znamená dbát taky na to, aby si vás lidé všímali.“ Už už se chystala dodat, že jí se to nikdy moc nedařilo, ale nakonec to neudělala. Místo toho řekla: „Musím se podívat tam nahoru.“ „Tak na to budete potřebovat armádu, slečno. Chtěl bych vás jen upozornit, že už teď byste byla v maléru, kdyby se byl knihovník neukryl v těch stromech.“ „Jenže já žádnou armádu nemám. Takže mi nezbývá nic jiného než to zkusit sama, že?“ Tentokrát se Magrátě podařilo pobídnout koně do klusu. Rozšafín pozoroval, jak odjíždí. „Víte, lidové písně jsou zodpovědné za spoustu věcí,“ prohlásil potom jen tak k nočnímu nebi. „Oook.“ „Ona se jede nechat zabít.“ „Oook.“ „Maucta, pane Květináč, prosil bych dva mázy úhořů, kdybyste byl tak laskav.“ „Taky to ovšem může být její osud nebo jedna z takových věcí.“ „Oook.“
„Tisíc rukou a krevetu.“ Rozšafín Ctibum se najednou zatvářil rozpačitě. „Chce snad jet někdo za ní?“ „Oook.“
„Hopla, támhle ho máte i s jeho velkýma hodinama.“ „Bylo to ,ano‘?“ „Oook!“ „Ne vaše, myslím jeho.“ „Důdlí nůdlí, tady máme konečně ten sulpicon!“ „No, já si myslím, že se to dá brát jako ,ano‘,“ uvažoval Rozšafín nahlas. „Oook?“ „Dostal jsem překrásnou novou vestu.“ „Jenže na druhé straně,“ rozumoval Rozšafín, Jsou hřbitovy plné lidí, kteří se někam odvážně, ale neuváženě vrhli.“ „Ook.“
„O čem to mluví?“ řekl kvestor, který na své cestě jinam krátce prošel skutečností. „Myslím, že řekl, že jestli se nic nestane, budou brzo hřbitovy plné kdekoho,“ odpověděl mu Rozšafín. „Do prkýnka. Tak jo. Pojďme.“ „Jakpak by ne!“ ušklíbl se kvestor. „Podejte palčáky, pane kormidelníku!“ „Buďte tak laskav a držte zobák!“ Magráta sesedla a pustila koně. Věděla, že je teď nedaleko Tanečníků. Na nebi se vlnilo barevné světlo. Přála si vrátit se domů. Bylo mnohem chladněji, než obvykle bývalo touhle roční dobou. Jak šlapala dál, zavířily ve větru řídké sněhové vločky a vzápětí se změnily v déšť. Výsměšek se zhmotnil na hradě a okamžitě se musel opřít o sloup, protože mu chvíli trvalo, než chytil dech. Transmigrace vždycky způsobila, že se vám před očima rozblikala modrá světla. Nikdo si ho nevšímal, na hradě vládl naprostý zmatek. Ne každý utekl domů. Za posledních pár tisíc let přešly přes Lancre mnohokrát armády a vědomí o silných a bezpečných hradních zdech se hluboce vrylo do lidského podvědomí. Prchejte do hradu. Teď se tam ukrývala podstatná část populace celého království. Výsměšek zamrkal. Lidé se hemžili sem a tam a usměrňoval je při tom menší mladík v poněkud volné kroužkové zbroji a s jednou rukou v pásce. Zdálo se, že je to jediný člověk, který ví, co se děje. Když si byl jistý, že je schopen kráčet rovně, zamířil Výsměšek k mladíkovi. „Co se to tady děje, mladý -“ začal, ale najednou se zarazil. Jeník Ogg se ohlédl. „Ta prohnaná povětrnice!“ prohlásil Výsměšek popuzeně. „Prý ,tak se vrať a vezmi si ten svůj samostříl‘, řekla mi a já pitomec jí na to skočil. I kdybych to dokázal ještě jednou, stejně nevím, kde jsme to byli!“ „Pane?“ obrátil se k němu Jeník. Výsměšek se otřásl. „Co se tady děje?“ „Já nevím,“ odpověděl mu po pravdě Jeník, který měl slzy málem na krajíčku. „Myslím, že na nás zaútočili elfové! Nic z toho, co mi lidé říkají, nějak nedává smysl! Museli se objevit v průběhu představení! Nebo co já vím!“ Výsměšek se rozhlédl po vyděšených, zmatených lidech. „A slečna Magráta se vydala bojovat s nimi úplně sama!“ Výsměšek se zatvářil nechápavě. „Kdo je slečna Magráta?“ „Má se stát královnou! Nevěsta! Rozumíte? Magráta Česneková!“ Výsměškův mozek se pokoušel vstřebat fakta jedno po druhém. „A proč se vypravila na elfy?“ „Oni zajali krále!“ „A věděl jste, že zajali i Esme Zlopočasnou?“ „Cože? Bábi Zlopočasnou?“ „Vrátil jsem se, abych ji zachránil,“ řekl Výsměšek a pak si uvědomil, že to zní jako nesmysl nebo zbabělost. Jeník byl ale příliš rozrušený, než aby si toho všiml. „Doufám jenom, že nesbírají čarodějky,“ řekl. „To by museli sebrat i naši mámu, aby měli kompletní sadu.“ „Buď klidný, mě tedy nedostali,“ ozval se Stařenčin hlas hned za ním. „Mami? Jak ses sem dostala?“ „Na koštěti. Měl bys postavit na střechu pár chlapů s luky. Tamtudy jsme se dostali dovnitř my. A mohli by se tamtudy dostat dovnitř i jiní.“ „Co budeme dělat, mami?“ „Všude kolem se potulují skupinky elfů,“ řekla Stařenka, „a nad Tanečníky je vidět velkou záři -“ „Musíme na ně okamžitě zaútočit!“ vykřikl Casanovlez. „Dáme jim okusit chladné oceli!“ „To je člověk, tenhle trpaslík!“ liboval si Výsměšek. „Má pravdu! Skočím si pro svou kuši!“ „Je jich příliš mnoho,“ oznámila jim Stařenka rezolutně. „Bábi i Magráta jsou někde tam venku,“ oznámil jí Jeník. „Slečna Magráta se najednou začala chovat divně, oblékla si brnění a vyrazila ven, aby je všechny pobila.“ „Ale hory se elfy jenom hemží,“ zamračila se Stařenka. „Je to dvojitá dávka pekla ještě s nějakým tím ďáblem navíc. Jistá smrt.“ |