Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

Třetí a poslední osoba pilotující koště je z trojice nejmladší. Oproti dvěma předchozím, které se barvou oblečení ze všeho nejvíce podobají havranům, je ta třetí oblečena do jasných, veselých barev, které jí ani tro­chu nesluší a pravděpodobně jí neslušely ani před třemi lety. Cestuje s vý­razem neurčité dobrosrdečné naděje. Ve vlasech má květy, ale ty už, stejně jako ona, začínají mírně vadnout.

Tři čarodějky přeletí hranice Království Lancre a za kratičkou chvilku se ocitnou nad městem Lancre. Tam začnou klesat směrem k vřesovištím za městem, až nakonec přistanou u velkého menhiru, který označuje hra­nice oblastí jejich působnosti.

Jsou zpět.

A všechno je zase v pořádku.

Asi tak na pět minut.

Bábi Zlopočasná do něj šťouchala násadou koštěte tak dlouho, dokud nepochopil, co mu naznačuje, a neodtáhl otráveně pryč. Pak vzala ze stěny klíč, který visel na hřebíku vedle loňského výtisku Almanachu a kalendáře pro rodinu a venkov, a vykročila po cestičce vedoucí k domku.

Celou zimu byla pryč! To zase bude práce! Musí zajít k panu Zkůže­nému a vyzvednout od něj kozy, vymést pavučiny a jejich majitele z ko­mína, vylovit žáby ze studny a vůbec se celkově vrátit k práci. To zna­mená, že se musí ostatním lidem hezky začít znovu starat o jejich záleži­tosti, protože co všechno by mohli natropit, kdyby kolem sebe neměli ča­rodějku, aby na ně dohlídla, to si raději ani neodvažovala představit…

Ale ze všeho nejdříve si povolí hodinku klidu, v sedě a s nohama na­hoře.

V konvici na vodu měla hnízdo červenka. Ptáci se dovnitř dostali otvo­rem v rozbité okenní tabulce. Bábi opatrně vynesla konvici ven, zaklesla ji nade dveřmi, v místě, kde se na ni nedostanou lasičky, a uvařila si trochu vody na pánvi.

Pak natočila hodiny. Čarodějky sice hodiny skoro nepotřebují, ale Bábi si je nechávala pro jejich tikání… tedy hlavně pro jejich tikání. Když v domku tikaly hodiny, muselo být každému jasné, že se tam žije. Patřily ne­božce její mamince, která je každý den pravidelně natahovala.

Když maminka zemřela, nebylo to pro Bábi příliš velké překvapení. Jednak proto, že Esme Zlopočasná byla čarodějka a čarodějky vidí do bu­doucnosti, ale především díky tomu, že v té době už měla poměrně roz­sáhlé léčitelské znalosti a poznala charakteristické příznaky. Proto měla čas se na to připravit a celý ten den neuronila ani slzu. Rozplakala se teprve o den později, když se přímo uprostřed pohřební hostiny zastavily mamin­činy hodiny. Upustila podnos šunkových závitků s křenem, utekla ven, a dokud se nevyplakala, seděla na záchodě, aby ji nikdo neviděl.

Přišel čas myslet právě na takové věci. Přišel čas myslet na minulost…

Hodiny tikaly. Voda vařila. Bábi Zlopočasná vylovila z jednoho ze skromných zavazadel, která přivezla na svém koštěti, sáček s čajem a vy­pláchla konvici na čaj.

Oheň se hezky rozhořel. Neútulnost dlouho neobývaných místností za­čala rychle ustupovat. Stíny se prodlužovaly.

Přišel čas myslet na minulost. Čarodějky dokáží nahlédnout do budouc­nosti. Věci, které se budou muset už brzo vyřešit, musí vyřídit ona sama…
Stařenka Oggová se poněkud nebezpečně zakývala na židli a přejela prstem po horní ploše skříně. Pak prst důkladně prozkoumala. Byl doko­nale čistý.

„Hmph,“ odfoukla si mírně zklamaně. „Zdá se, že je tady docela čisto.“

Její snachy se zatetelily úlevou.

„Zatím!“ dodala významným tónem Stařenka.

Všechny tři mladé ženy se k sobě přitiskly v němé hrůze.

Stařenčin poměr k ženám jejích synů byla jediná skvrna na její jinak velmi přátelské a dobrotivé povaze. Zeťové - to bylo něco jiného - pamato­vala si jejich jména, dokonce data jejich narozenin, a když vstupovali do rodiny, bylo to, jako když zaběhlá přerostlá kuřata najdou útočiště pod kří­dly dobromyslné kvočny. Vnoučata - to byly její poklady, milovala je do jednoho a bez rozdílu. Na druhé straně se každá žena natolik neopatrná, že se odvážila provdat za Oggovic mládence, musela smířit s tím, že se její život změní v jedinou řadu duševních muk a nepopsatelného domácího poddanství hraničícího s otroctvím.

Stařenka Oggová nikdy nevykonávala žádné domácí práce, naopak, ona sama byla příčinou toho, že je muselo vykonávat mnoho ostatních lidí.

Slezla ze židle a usmála se na své snachy.

„Udržovaly jste dům opravdu celkem v pořádku,“ řekla. „Skutečně dobrá práce.“

Pak jí náhle úsměv z tváře zmizel.

„Ale okamžik! Co takhle pod postelí v pokoji pro hosty?“ řekla. „Tam jsme se ještě nedívaly, že?“

Španělská inkvizice by byla Stařenku vyloučila ze svých řad pro příliš­nou krutost.

Otočila se, když do pokoje vproudil větší počet dalších členů rodiny, a její tvář se stáhla do zasněného úsměvu, který se objevil pokaždé, když se vítala s vnoučaty.

Jasoň Ogg postrčil kupředu svého nejmladšího. Byl to čtyřletý Žuchlík, který něco držel v ručičkách.

„Tak copak to tady máme?“ rozzářila se Stařenka naplno. „Ukaž Sta­řence.“

Žuchlík k ní natáhl ruce.

„No né, tak ty jsi pro mě vypěstoval -“

A pak se to stalo. Právě tam, přesně v té chvíli a přímo před jejíma očima.

Byla pryč osm měsíců.

Teď se jí začala zmocňovat panika. Technicky vzato byla zasnoubená s králem Verencem II. No, ne tak docela zasnoubená… Došlo mezi nimi, a tím si byla téměř jistá, k nevyslovenému všeobecnému pochopení v tom smyslu, že zasnoubení je to, co si oba přejí. Připouštěla, že mu pak dala najevo, že ona sama je svobodný duch a v žádném případě se nechce dát jakýmkoliv způsobem spoutat, a samozřejmě to tak cítila, tedy víceméně, ale…, ale…

Ale… tedy… osm měsíců je osm měsíců. Během osmi měsíců se mohlo stát cokoliv. Měla se z Genovy vrátit rovnou, ale když ty dvě se tak skvěle bavily…

Otřela prach ze zrcadla a prohlédla se kritickým zrakem. No, není toho mnoho, s čím by se dalo pracovat. Bez ohledu na to, co provedla se svými vlasy, stačily pouhé tři minuty k tomu, aby se jí zapletly jako zahradní ha­dice odložená v kůlně^*. Koupila si nové zelené šaty, ale ta věc, která se tak skvěle a dokonale klenula na sádrovém modelu v obchodě, vypadala na Magrátě jako špatně složený deštník.

A Verence tady zatím osm měsíců vládl. Je pravda, že Lancre bylo krá­lovství tak malé, že když si člověk navečer lehl a chtěl si natáhnout nohy, potřeboval k tomu cestovní pas, ale Verence byl skutečný král a svobodný a takoví králové přitahují mladé ženy, které hledají pracovní příležitost v oddělení královen.

Oblékla se, udělala se šaty, co bylo v jejích silách, a pak s pomstychti­vým výrazem několikrát protáhla svými vlasy kartáč.

Poté se vydala na hrad.

Strážní povinnost v lancreském hradě většinou vykonával ten, kdo právě neměl nic jiného na práci. Dnes stál u brány hradu Stařenčin nejmladší syn Jeník a na sobě měl velmi špatně padnoucí kroužkovou zbroj, která byla, abychom tak řekli, putovní. Když Magráta procházela kolem, postavil se do postoje, který pravděpodobně považoval za pozor, ale pak odhodil píku a rozběhl se za mladou ženou.

„Mohla byste trochu zpomalit, slečno?“

Předběhl ji, tryskem vyběhl po schodech, chopil se trubky, která tam vi­sela na skobě ve zdi, a zatroubil amatérskou fanfáru. Pak se na jeho tváři znovu objevil výraz paniky.

„Počkejte tady, slečno, zrovínka tady na místě… počítejte do pěti a pak zaklepejte.“ Po téhle prosbě proběhl dveřmi a s bouchnutím je za sebou zavřel.

Magráta chvíli čekala a pak se chopila klepadla.

Po několika vteřinách se dveře otevřely a v nich se objevil Jeník Ogg. Byl celý zčervenalý a na hlavě měl obráceně nasazenou napudrovanou pa­ruku.

„Próóósím? Cóóó si ráááčte?“ zazpíval protáhle nadutým tónem a po­koušel se při tom vypadat jako komoří.

„Zapomněl sis sundat helmu, než sis nasadil paruku,“ pomáhala mu Magráta.

Jeník splaskl a posmutněl. Zašilhal očima nahoru.

„Copak? Všichni jsou na senech?“ zeptala se Magráta s porozuměním.

Jeník zvedl paruku, sundal si helmu a paruku vrátil na hlavu. Pak si přes ni s nepřítomným výrazem nasadil helmu.

„No právě, a komoří, pan Vzorflok, má zase ty své potíže a je upoutaný na lůžko. Takže jsem tady zbyl jenom já, slečno. A to ještě než půjdu domů, musím udělat večeři, protože paní Kurdějcová je nějaká daremná.“

„Mě nemusíš uvádět a ohlašovat,“ usmála se na něj Magráta. „Já to tady přece znám.“

„Ne ne, to musí být přesně podle protokolu,“ bránil se Jeník. „Jen běžte hezky pomalu a důstojně a ostatní nechtě na mně.“

Rozběhl se kupředu a otevřel velké dvojité dveře -

„Sléčnááá Mágratááá Čésnekóóvááá!“

- a rozběhl se k dalším dveřím, které jim stály v cestě.

U třetích dveří už mu docházel dech, ale snažil se, seč mohl.

„Sléčnnn… Mágráá-áá Čésnkóó-áá… Jé-óó Véličééns-óóó krá-. Ale k sakru, to mi řekněte, kam se zase vypařil?“

Trůnní sál byl prázdný.

Verence II., krále lancreského, nakonec našli na dvoře před stájemi.

Někteří lidé jsou zrození k tomu, aby byli vladaři. Jiní se po nějakém čase ve funkci dopracují k tomu, že se stanou vladaři. Nebo alespoň něčím jako vrchním generalissimem, tatíčkem národa a dobrodincem vlasti. Jenže Verencovi roli krále víceméně vnutili. Nebyl k ní ani zrozen, ani vychová­ván a dosedl na trůn jen díky jedné z oněch složitých zápletek kolem taj­ných náklonností, otcovství, sourozenectví a dědictví tak běžných v každé královské rodině.

Aby bylo jasno, Verence byl vychováván jako dvorní šašek, člověk, je­hož zaměstnáním bylo bavit společnost, vyprávět vtípky a polévat si kal­hoty pudinkem. Díky téhle roli zcela přirozeně, získal až hrobově vážný přístup k životu a došel k pochmurnému rozhodnutí, že se už nikdy v ži­votě ničemu nezasměje, zvláště ne tehdy, bude-li někde na dosah pudink.

Do role vladaře tedy nastoupil jako dokonalý neznalec a ignorant. Ni­kdy mu nikdo neřekl, jak má být králem, takže to musel postupně zjišťovat docela sám. Poslal si pro knihy, které se oním předmětem zabývaly. Ve­rence totiž vlastnil nekonečnou víru v užitečnost vědomostí získaných z knih.

Nakonec si vytvořil neobvyklý názor, že být dobrým králem znamená udělat z království místo, kde by se všem žilo lépe než kdykoliv předtím.

Teď právě zkoumal jakési složité zařízení. Mělo to dvě oje k zapražení koně a zbytek vypadal jako vůz naložený několika větrnými mlýny.

Verence zvedl hlavu a nepřítomně se usmál. „Ahoj, ahoj,“ řekl. „Takže jste už v pořádku zpátky?“

„No -“ začala Magráta.

„Tohle je univerzální sklizňostroj,“ přerušil ji Verence, „právě ho při­vezli z Ankh-Morporku. Dech budoucnosti, chápeš? Začal jsem se vážně zajímat o zlepšení zemědělské výroby a půdních výnosů. Budeme muset urychleně přejít na ten nový trojpolní systém.“

Magrátu jeho řeč poněkud vyvedla z rovnováhy. „Ale já mám dojem, že v celém Lancre máme jen tři pole,“ řekla, „a vím taky, že tam není mnoho půdy, a navíc není příliš úrodná -“

„Je velmi důležité dosáhnout správný poměr mezi obilninami, luštěni­nami a kořenovou zeleninou,“ pokračoval Verence zvýšeným hlasem. „Také velmi vážně uvažuji o jetelovinách. Moc by mě zajímalo, co si o tom myslíš ty?“

„No, já -“

„A taky si myslím, že je načase dělat něco s prasaty!“ vykřikl Verence. „Lancreské pruhované! Jak je otužilé! Ale my bychom mohli zvýšit jeho váhu, a tedy výtěžnost! Promyšleným chovem a hlavně křížením! Třeba, řekněme, se stoským tulením! Nechal jsem si poslat kance - Jeníku, byl bys tak laskav a přestal hrát na tu zatracenou trumpetu?“ Jeník spustil trubku.

„To jsem troubil fanfáry, Vaše Veličenstvo.“

„No ano, to chápu, ale nikdo od tebe nečeká, že je budeš troubit pořád dokola. Pár jásavých tónů úplně stačí.“ Verence se zhluboka nadechl. „A taky se někde něco pálí.“

„Á je… do háje, to je mrkev…“ Jeník odspěchal.

„To je lepší,“ přikývl Verence. „Kde jsme to skončili?“

„Mám dojem, že u prasat,“ napověděla mu Magráta, „ale já vlastně při­šla kvůli -“

„Všechno to začíná u půdy,“ přerušil ji Verence. „Když budeš mít dob­rou zem a zlepší se všechno ostatní. Jo, abych nezapomněl, svatbu plánuju na den letního slunovratu. Myslel jsem si, že by se ti to líbilo.“

Magrátiny rty vytvořily velké O.

„Můžeme to samozřejmě ještě posunout, ale ne o mnoho, kvůli sklizni, víš?“ pokračoval Verence.

„Taky jsem si myslel, že by bylo hezké uspořádat předtím nějaký velký trh nebo festival,“ svěřoval jí.

„Požádal jsem taky ankh-morporský salon Khanael, aby nám poslal svého nejlepšího krejčího a výběr látek, a jedna z dívek od dvora je asi tvé velikosti a myslím, že se ti bude výsledek moc líbit,“ sděloval jí dále.

„A pan Rudykopalsson, trpaslík, sešel z hor jen kvůli tomu, aby pro tebe vytvořil korunu,“ rozehříval se Verence čím dál tím víc.

„Můj bratr a společnost pana Zeni Vínozpěva nemohou přijet, protože jsou na turné v Klači, ale pan Mášrecht, hrotepec, napsal speciální hru pro svatební představení. Tvrdí, že je to něco takového, co nemůžou zkazit ani obyčejní venkované.

Takže všechno je dohodnuto, že?“

Magrátin hlas, mírně ochraptělý, se konečně vrátil z dalekých krajů.

„Poslyš a nepředpokládá se, že se taky zeptáš mě?“ zajímala se mírně podrážděně.

„Cože? Ach tak. Hm. Ne, vlastně ani ne,“ odpověděl jí Verence. „Krá­lové se neptají. Všechno jsem to promyslel. Jsem král, rozumíš, a ty jsi, bez urážky, přece jen moje poddaná. Nemusím se tě ptát.“

Magráta otevřela ústa ke vzteklému výkřiku, ale na poslední chvíli sta­čila do cesty této akci vkodrcat její soudnost.

Velmi pravděpodobně.

Hm.

Možná ale, že ne zase tak pravděpodobně. Protože on sice je drobný a příjemný človíček s laskavýma vodnatýma očima, ale je také král a snaží se starat o spoustu věcí. Ale pravděpodobně by přišel. Velmi pravděpo­dobně.

Chceš na to vsadit celý zbytek života? Nechtěla jsi to vlastně sama tak, jak to zařídil? Cožpak jsi nedoufala právě v něco takového, když jsi se sem vracela? No?

Verence se na ni díval s jistým zájmem.

„Jde o to tvé čarování?“ zeptal se nakonec. „Nemusíš toho samozřejmě úplně nechat. Já chovám k čaro­dějkám opravdovou úctu. Můžeš být královna-čarodějka, i když mám po­cit, že v tom případě bys musela nosit dost odvážné oblečení, chovat si kočky a rozdávat lidem otrávená jablka. Někde jsem to četl. Je to ten pro­blém, že? To čarování?“

„Ne,“ zamumlala Magráta, „v tom to není… hm… říkal jsi něco o ko­runě?“

„Musíš mít přece korunu,“ přikývl Verence. „To královny mívají. Ově­řoval jsem si to v knihách.“

Znovu zasáhl její mozek. Královna Magráta, šeptal jí. Ta myšlenka jí nastavila zrcadlo představivosti…

„Nezlobíš se, že ne?“ řekl Verence.

„Cože? Oh. Ne. Já? To víš, že ne.“

„Výborně. Tak to bychom měli vyřízené. Snad je to všechno, co mys­líš?“

„Hm -“

Verence si spokojeně zamnul ruce.

„S luštěninami už dokážeme skvělé věci,“ pokračoval tak klidně, jako by ani právě kompletně nepřeorganizoval Magrátin život, aniž se s ní o tom poradil. „Fazole, hrách… vždyť víš. Distributoři dusíku. A vápno. Vě­decké spojení. Mrkni se na tohle.“

A optimistickým krokem vyrazil.

„Víš,“ vykládal jí cestou spokojeně, ,já si myslím, že dokážeme tohle království přinutit k práci.“

Magráta mu kráčela v patách.

Takže všechno je vyřízeno a připraveno. Žádná nabídka, jen konstato­vání. Nikdy si nebyla jistá, jak bude ta chvíle vypadat, ani v tom nejtem­nějším nočním čase, ale přesto měla jakousi neurčitou představu, že by v té události mohly hrát jistou roli růže a západ slunce a slavíci. Jeteli příliš velkou úlohu nepřisuzovala. Fazole a ostatní luštěninoví distributoři dusíku rozhodně nevystupovali jako hlavní představitelé.

Na druhé straně byla Magráta ve své podstatě mnohem praktičtější, než by usoudili ti, kdož nedohlédli dál než k jejímu nepřítomnému úsměvu a sbírce více než tří set kusů okultní bižuterie, z nichž ani jeden ve skuteč­nosti nefungoval.

Tak takhle to vypadá, když se má dívka vdávat za krále? Všechno za vás vyřeší a vyřídí. Žádní bílí koně. Minulost přeskočí přímo do budouc­nosti a vás unáší s sebou.

Možná že je to normální. Králové jsou velmi zaměstnané osoby. Ma­grátiny zkušenosti, co se vdavek za krále týče, byly velmi omezené.

„Kam to jdeme?“

„Do staré růžové zahrady.“

Á… tak to už bylo lepší.

Až na to, že tam nebyly žádné růže. Ze zahrady obehnané zdí zmizely pěšinky i besídky a teď byla plná po pás vysokých zelených stonků po­krytých bílými květy. Na květech zuřivě pracovaly včely.

„Fazole?“ zaváhala Magráta.

„Správně! Vzorková setba. Vodím sem farmáře, aby si ji prohlédli na vlastní oči,“ vysvětloval jí nadšeně Verence. Pak ale posmutněl a těžce si povzdechl. „Oni přikyvují, mumlají a usmívají se, ale obávám se, že když se vrátí domů, pokračují ve svém hospodaření postaru jako předtím.“

„Já vím,“ přikývla Magráta. „Se stejným přístupem jsem se setkávala, když jsem lidem dávala lekce v bezbolestném porodnictví.“

Verence pozvedl obočí. Představa toho, jak právě Magráta učí snědé a plodné venkovanky základy porodnictví, se zdála poněkud nereálná do­konce i jemu.

„Vážně? A jak rodily předtím?“ zeptal se překvapeně.

„No, prostě postaru,“ odpověděla Magráta

Chvíli se dívali na bzučící fazolové políčko.

„Samozřejmě, až budeš královnou, nebudeš muset to -“ začal nejistě Verence.

Přišlo to tiše a měkce, skoro jako polibek, stejně lehce jako dotek slu­nečních paprsků.

Žádný vítr, jen náhlý těžký klid, při němž vám začne znít v uších.

Fazolové stonky se začaly ohýbat, lámat a rychle poléhaly ve velkém kruhu.

Včely divoce zabzučely a začaly rychle mizet v dálce.

Nějakým vyprávěním a vysvětlováním se ani neunavovaly. Jsou jisté věci, které víte.

„Věřily byste? Uprostřed těch mých zatracených bylinek!“ prohlásila Bábi Zlopočasná.

„Přímo v palácové zahradě!“ mračila se Magráta.

„Chudáček malý! Akorát ji zvedal, aby mi to ukázal!“ dodávala rozhoř­čeně Stařenka Oggová.

Bábi Zlopočasná se zarazila.

„Náš Žuchlík pěstoval semínka hořčice a řeřichy pro svou Stařenku,“ vysvětlovala Stařenka Oggová trpělivě. „Donesl mi hezky ukázat mističku a přesně v té chvíli, kdy jsem se sehnula - pic ho! Polehlý kruh jako v obilí!“

„Tohle je vážná věc,“ zavrtěla hlavou Bábi Zlopočasná. „Už kolik let to nebylo tak špatné jako letos. Všechny víme, co to znamená, že. Teď ale musíme -“

„Ehm,“ odkašlala si Magráta.

„- udělat především jedno -“

„Promiňte,“ vskočila jí do řeči Magráta. Byly tady jisté věci, které po­třebovala vysvětlit.

„Ano?“

„- budižjízemělehká -“ dodaly obě starší čarodějky sborem.

„- mi sice kdysi řekla, že ty kruhy jsou nebezpečné, ale nikdy mi nevy­světlila proč.“

Starší čarodějky si vyměnily významné pohledy.

„Nikdy ti nevyprávěla o Tanečnících?“ naklonila Bábi Zlopočasná hlavu ke straně.

„Nikdy ti neřekla o Dlouhém muži?“ dodala Stařenka Oggová.

„O jakých Tanečnících? To myslíte ty staré kameny tam na blatech?“

„Všechno, co v téhle chvíli potřebuješ vědět,“ odpověděla jí Bábi Zlo­počasná, ,je, že je musíme za každou cenu zastavit.“

„Koho je?“

Bábi se zatvářila jako nevinnost sama…

„No přece ty kruhy, samozřejmě,“ odpověděla.

„Ale ne,“ zavrtěla Magráta hlavou. „Poznám to podle způsobu, jak mlu­víte. Řekla jste oni, jako by to byla nějaká ošklivá nadávka. To nebyli ně­jací obyčejní oni, to byli Oni s velkým O.“

Jak se zdálo, upadly obě starší čarodějky do rozpaků.

„A kdo je Dlouhý muž?“ útočila dál Magráta.

„Ale my jsme přece o žádném Dlouhém muži nemluvily,“ kličkovala Bábi.

„No, když jí řekneme o Tanečnících, tak se asi nemůže nic stát,“ zabru­čela Stařenka.

„Asi ne…, ale znáš to… tedy víš, jak to myslím… je to Magráta,“ od­pověděla jí Bábi.

„Co to má všechno znamenat?“ mračila se na ně Magráta.

„My si myslíme, že tvoje pocity k Nim budou poněkud jiné než naše, to je to, co se ti pokoušíme vysvětlit.“

„Rozuměj, mluvíme prostě o -“ začala Stařenka.

„Neříkej to jméno!“

„No jo, vlastně, vidíš. Promiň.“

„Vždyť sama víš, že kruh nemusí Tanečníky pokaždé najít,“ obrátila se Bábi ke Stařence. „Vždycky je tady naděje, že je to jenom náhoda.“

„No jo, ale když se udělá uvnitř -“ chtěla namítnout Stařenka.

Magráta jí vztekle skočila do řeči.

„To děláte naschvál! Celou tu dobu mluvíte v hádankách, abych vám nerozuměla! Děláte mi to vždycky. Ale až budu královnou, tak s tím bu­dete muset přestat!“

To je zarazilo.

Stařenka Oggová naklonila hlavu ke straně. „Takže mladý Verence se konečně vyjádřil, co?“

„Ano!“

„A kdypak dojde k té šťastné události?“ zeptala se Bábi Zlopočasná odměřeně.

„Chyba, velká chyba, vybrali jste si moc špatně,“ zavrtěla smutně hla­vou Stařenka Oggová. „To je přece nejkratší noc v roce -“

„Gyto Oggová!“

„A potom budete mými poddanými,“ ignorovala Magráta tu krátkou mezihru. „A budete se mi muset klanět a kdeco!“

Už když ta slova vypouštěla z úst, věděla, jak jsou hloupá, ale hněv jí nedovolil zarazit se včas.

Bábi Zlopočasné se zúžily oči.

„Hmm,“ zabručela. „Tak to všechno budeme muset dělat, povídáš?“

„Každopádně,“ zaplétala se Magráta víc a víc, „a jestli ne, mohla bych vás dát uvrhnout do hladomorny.“

„No tohle,“ zakroutila hlavou Bábi. „A to se podívejme. Ale to by se mi nelíbilo. To by se mi ale ani trošičku nelíbilo.“

Všechny tři znaly hradní podzemí včetně mučírny a hladomorny a vě­děly, že ty prostory v posledních letech sloužily svému účelu jen výji­mečně a teď nebyly používány vůbec. Verence II. byl ten nejmírnější a nejmírumilovnější vládce v dějinách celého Lancre. Jeho poddaní ho přijí­mali s určitým dobromyslným pohrdáním, což je úděl všech, kdo tiše, cíle­vědomě a nezištně pracují pro veřejné blaho. Kromě toho Verence by si raději uřízl nohu, než by vsadil do vězení čarodějku, i když by mu to z dlouhodobého hlediska ušetřilo mnoho nepříjemností a pravděpodobně by to bylo i méně bolestivé.

„Královna Magráta, hm?“ řekla Stařenka Oggová, která se snažila ales­poň částečně uvolnit ovzduší. „Božíčku. Fakt je, že ten starý hrad už potře­boval dávno trochu oživit a -“

„No, tak teď to bude to pravé,“ prohlásila významně Bábi.

„Myslím, že nemám zapotřebí zatěžovat se podobnými záležitostmi,“ ušklíbla se Magráta. „Ať je to, co je to. Je to vaše věc. Na takové hlouposti teď nebudu mít čas, to vím skoro určitě.“

„A já zas jsem si jistá, že si už nějakou tu zábavu najdete, Vaše rádoby Veličenstvo!“ usekla Bábi Zlopočasná.

„Pch!“ zvýšila Magráta hlas. „To jistě! Můžete si klidně najít nějakou jinou trou-, můžete si, ke všem čertům, najít v Lancre novou čarodějku! Rozumíte? Nějakou jinou hloupou holku, která udělá všechnu špinavou práci a nikdy jí nikdo nic nevysvětlí a před kterou si můžete trousit ty své polovičaté poznámky. Já mám na práci jiné věci. A lepší!“

„Lepší věci než být čarodějkou?“ nadhodila Bábi.

A Magráta se do to ho vrhla po hlavě.

„Samozřejmě!“

„No maucta,“ sykla Stařenka sama pro sebe.

„Aha. V tom případě předpokládám, že by ses chtěla urychleně vrátit na hrad,“ prohlásila Bábi hlasem, který řezal jako nůž.

„To bych řekla!“

Magráta zvedla své koště.

Bábina ruka vystřelila jako blesk a uchopila koště za násadu.

„Tak to zase prr,“ zasyčela. „Takhle ne. Královny jezdí ve zlatých kočá­rech a takových pitomostech. Každému, co jeho jest. Košťata jsou pro ča­rodějky.“