Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

„Je to jistá smrt v každém případě,“ upozornil ji Výsměšek. „To je právě to jediné, co je na smrti jisté. Jistota.“

„Nemáme žádnou naději,“ řekla Stařenka.

„No, já myslím, že jedna možnost by tady byla,“ ozval se Výsměšek. „Já tedy nerozumím všem těm věcičkám kolem kontinua, ale podle toho, co říkal mladý Ctibum, se všechno musí stát někde, chápete, co myslím, což znamená, že se to právě tak dobře může stát tady. I když šance, že se to stane, je třeba jen milion ku jedné, madam.“

„To je všechno moc hezké,“ řekla Stařenka, „vy se mi tady snažíte říct, že za každého pana Výsměška, který se dnes v noci zachrání, musí dalších 999 999 Výsměšků zemřít?“

„Ano, ale na těch ostatních chlápcích mi vůbec nezáleží,“ odpověděl jí Výsměšek. „Ti se o sebe jistě dokážou postarat. Dobře jim tak, to mají za to, že mě nepozvali na mou svatbu.“

„Cože?“

Jeník rozčileně přešlapoval z nohy na nohu.

„Musíme se s nimi pustit do boje, mami!“

„Podívej se kolem sebe!“ pozvedla Stařenka ruce. „Lidé jsou k smrti unavení, mokří a zmatení. To přece není armáda!“

„Mami, mami, mami!“

„Copak?“

„Mně se zdají dost hrozní už teď.“

„Ale já myslím hroznou jako skvělou, mami!“

Stařenka Oggová se podívala na tu necelou stovku lancreských podda­ných. Na myšlenku, že by se vůbec s někým mohli pustit do boje, bylo po­třeba si zvykat opravdu pomalu.

„Ty jsi se o tom něco učil, Jeníku?“ zapátrala.

„Mám pět ročníků časopisu Luky a střelivo, mami,“ odpověděl jí Jeník skoro pyšně.

„Tak to teda zkus, jestli si myslíš, že by to na ně mohlo zabrat.“

Jeník, roztřesený vzrušením, vylezl na stůl, vytáhl zdravou rukou meč a bušil jím do dřeva, dokud neutichl veškerý hovor.

Pak pronesl řeč.

Poukázal na to, že jejich král byl zajat a jejich předpokládaná královna se ho vydala úplně sama zachránit. Promluvil o tom, že ti ostatní, kteří ne­jsou tady, ale ukrývají se pod postelemi ve svých domcích, budou po slav­ném vítězství litovat, že nebyli tady, ale pod tou, už výše zmíněnou postelí, kde se schovávali. Otevřel jim oči i v tom směru, že je to vlastně lepší, že je jich tady jen hrstka odhodlaných, protože to znamená, že na těch pár hlav, které zůstanou naživu, padne větší procento příslušné slávy a poct. Třikrát použil slovo „sláva“. Řekl, že v časech budoucích se budou lidé s úžasem ohlížet k tomuto dni, ať už je dneska kolikátého chce, a budou si ukazovat jizvy utržené v boji, tedy alespoň ti, kteří boj přežijí, a také budou slavní a ti ostatní jim budou jistě objednávat pití. Poradil Lancreským, aby napodobili chování proslulé lancreské vratinohé lišky a natáhli si nějaké šlachy, ale přitom je nechali dost pružné, aby dokázali hýbat rukama a no­hama. Možná, připustil, by bylo lepší, kdyby je teď raději trochu povolili a natáhli, až přijde ten pravý čas. Připomenul jim, že Lancre očekává, že každý splní svou povinnost. Ehm. Hm. Takže?

Ticho, které následovalo, po nějaké chvíli přerušila Stařenka Oggová. „Oni o tom tak trochu přemýšlejí, Jeníku. Proč neodvedeš tady pana mága do jeho pokoje a neporadíš mu s jeho kuší?“

Významně pokynula ke schodišti.

Jeník zaváhal, ale ne na dlouho. Dobře si všiml záblesku v oku své matky.

Když Jeník s mágem zmizeli, vylezla na tentýž stůl.

„Nuže,“ začala, „abyste tomu rozuměli. Když vyrazíte z hradu, můžete narazit na elfy. Ale když zůstanete tady, každopádně narazíte na mě. Mu­sím připustit, že elfové jsou asi horší než já. Ale já jsem hrozně neod­bytná.“

Tkadlec zvedl roztřesenou ruku.

„Prosím, paní Oggová?“

„No co je, Tkadleci?“

„Jak se vlastně chová ta vratinohá liška?“

Stařenka se poškrábala na hlavě.

„Pokud si vzpomínám,“ řekla, „tak její zadní nohy jdou takhle, zatímco přední nohy se pohybují takhle.“

„Ne, ne ne,“ oponoval jí kupec Kvárník. „To ocas jí jde takhle. Nohy jdou takhle.“

„Jenže to pak není pohyb vratinohý, ale jen oscilační,“ vmísil se do ho­voru další muž. „To mluvíte o kruhoocasém ocelotovi.“

Stařenka přikývla.

„Takže tohle bychom měli,“ řekla.

„Okamžik, já si nejsem jistý, jestli -“

„Ano, pane Kvárníku?“

„No… vlastně…“

„Výborně, výborně,“ usmála se Stařenka, když se Jeník vrátil. „Právě mi říkali, Jeníku, jaký na ně tvá řeč udělala dojem. Jsou dokonale poblu­dění.“

„Páni!“

Někdo zvedl ruku.

„Vy jdete s námi, paní Oggová?“

„Já půjdu hned za vámi,“ odpověděla mu Stařenka.

„Aha. To jo. V tom případě až k tlamě pekelné.“

„Úžasné,“ obrátil se Casanovlez ke Stařence, když se dav váhavě vydal směrem ke zbrojnici.

„Prostě musíte vědět, jak jednat s lidmi.“

„S Oggy v čele jdou kamkoliv?“

„Ne tak docela,“ zavrtěla Stařenka hlavou. „Ale každý, kdo si dovede spočítat, co je pro něj dobré, jde kamkoliv, když má Oggy v patách.“
Magráta vyšla z lesa a před jejím pohledem se otevřela blata.

Kolem Tanečníků, lépe řečeno kolem místa, kde Tanečníci dříve stávali, vířila oblaka mlhy. Ze svého místa dokonce v klamném světle viděla jeden nebo dva kameny, které někdo povalil a skutálel na úpatí pahorku.

Pahorek sám zářil. S krajinou něco nebylo v pořádku. Vlnila se tam, kde se vlnit neměla. Vzdálenosti byly zkreslené. Magráta si vzpomněla na dře­vořez, který kdysi měla v jedné ze svých starých knih jako záložku. Na ob­rázku byl obličej ošklivé stařeny, ale když jste se na něj dost dlouho dívali, našli jste v něm i obličej mladé ženy. Z nosu se stal krk, z obočí náhrdel­ník. Ty dva obrazy se prolínaly, jeden se měnil v druhý, prostor se na nich pohyboval sem a tam. A Magráta, jako každý jiný, na ně s přihlouplým vý­razem šilhala a pokoušela seje zahlédnout oba najednou.

Krajina před ní se prakticky chovala stejně. To, co bylo kopcem, bylo současně i neznámou zasněženou krajinou. Lancre i království elfu se sna­žily zaujmout ve stejném okamžiku stejný prostor.

Ta dotěrná bílá krajina to neměla zase tak jednoduché. Lancre se brá­nilo.

Přímo na hranici proměnlivého území byl vidět kruh stanů podobný předmostí na nepřátelském pobřeží. Byly ve veselých barvách. Všechno kolem elfů bylo barevné a krásné, dokud se obraz nezměnil a vy jste to ne­zahlédli i z té druhé strany…

Něco se dělo. Několik elfů už bylo v sedlech a jejich druhové vyváděli mezi stany další koně.

Vypadalo to, jako když ruší tábor.

Před ní seděli v půlkruhu další elfové, i když slovo seděli není pravdě­podobně to správné. Oni lenošili - elfové se dovedou zabydlet i na napja­tém drátu. A tady kolem byla spousta krajek a sametu a nějaká ta pera, i když bylo těžko říci, zda právě tihle elfové jsou urození. Elfové si oblékali to, co se jim právě zalíbilo, a byli přesvědčení, že bez ohledu na to, co to je, vypadají v tom prostě skvěle^*.

Všichni elfové napjatě pozorovali Královnu a byli zrcadlem jejích ná­lad. Když se usmála ona, usmáli se i ostatní. Když řekla něco, co považo­vala za zábavné, smáli se.

V této chvíli byla předmětem její pozornosti Bábi Zlopočasná.

„Co se to děje, stará?“ řekla Královna.

„Není to jednoduché, co?“ usmála se Bábi. „Ale ty sis myslela, že to snadné bude, co?“

„Ty jsi musela použít nějaká kouzla, co? Něco se nám brání.“

„Žádná kouzla,“ zavrtěla Bábi hlavou. „Vůbec žádnou magii. Je to tím, že jste byli pryč příliš dlouho. Věci se mění. Země teď patří lidem.“

„To je nemožné,“ zachmuřila se Královna. „Lidé jen berou. Rozrývají zem pluhy. Oni zem jen plení.“

„Někteří ano, to připouštím. Ale jsou jiní, kteří vracejí víc, než si vez­mou. Dávají zemi svou lásku. Mají zem i v kostech. Ukazují zemi, k čemu byla stvořena. A od toho tady lidé jsou. Bez lidí by bylo Lancre jen kusem země s nesouvislým zeleným porostem. Ty zelené kousky by ani nevěděly, že se jim říká stromy. Žijeme tady dohromady, paní - my a půda. Už to není obyčejná hlína, je to země. Je jako kůň, kterého někdo zkrotil a oko­val, nebo dobře vycvičený pes. Pokaždé když lidé do země vmáčknou rad­lici nebo zasadí semeno, ta zem se vám vzdaluje,“ vysvětlovala Bábi Zlo­počasná. „Věci se prostě mění.“

Verence seděl vedle královny. Místo panenek měl v očích černé špend­líkové dírky a neustále se nepřítomně usmíval. Jeho úsměv by ve vás mohl vyvolat vzpomínku na kvestora.

„Možná. Ale až se my dva vezmeme,“ řekla Královna, „bude mě muset země přijmout. Podle vašich vlastních zákonů. Vím, jak to chodí. Být krá­lem je víc než jen nosit korunu. Král a zem jedno jsou. Král a královna jedno jsou. A já budu královnou.“

Usmála se na Bábi. Bábi stál po každém boku jeden elf a byla si jistá, že další stojí za ní. Při podobných příležitostech se elfové nezatěžovali zkou­máním svých myšlenek. Věděla, že stačí jediný neopatrný pohyb a elfové ji bez milosti zabijí.

„Co se stane s tebou, to teprve rozhodnu,“ řekla Královna. Pozdvihla půvabnou, aristokraticky štíhlou ruku, spojila ukazováček a palec do kroužku a ten si přiložila k oku.

„A teď přijíždí někdo,“ řekla, „komu nepadne zbroj s mečem, který ne­umí používat, a sekerou, již téměř neuzvedne, protože je to tak romantické, že? Jakže se to jmenuje?“

„Magráta Česneková,“ odpověděla Bábi.

„Je to mocná zaříkávačka a kouzelnice, že?“

„Umí to s bylinami.“

Královna se zasmála.

„Dokázala bych ji zabít odsud.“

„Jistě,“ přikývla Bábi, jenže to by vůbec nebylo zábavné, že? Klíčem je pokoření, o to vám jde, nemám pravdu?“

Královna přikývla.

„Víš, ty často myslíš jako elf.“

„Myslím, že už brzo bude ráno,“ řekla Bábi. „Krásný den. Jasné světlo.“

„Ale ne tak brzo, jak by sis přála.“ Královna vstala. Na chvilku se zadí­vala na krále Verence a pak se proměnila. Její šaty změnily barvu z rudé na stříbrnou a světlo se od nich odráželo jako od rybích šupin. Vlasy se jí roz­pustily, přečesaly, upravily a najednou byly žluté jako kukuřice. Na tváři se jí rychle odehrála celá řada drobných změn a netrvalo dlouho, než řekla: „No? Tak co myslíte?“

Vypadala jako Magráta. Nebo, lépe řečeno, jak si Magráta přála vypadat a jak ji ve své náklonnosti Verence viděl. Bábi přikývla. Jako zkušená od­bornice dovedla Bábi ocenit dokonale rafinovanou odpornost stvořenou ji­nou odbornicí.

„A vy teď půjdete a postavíte se před ni v téhle podobě, že?“

„Samozřejmě. Později. Až úplně na konec. Ale nelitujte ji. Ona jen pro­stě a obyčejně zemře. Mám ti ukázat, čím jsi mohla být ty?“

„Ne.“

„Je to snadné. Ale vždyť máme ještě čas. Mohla bych ti ukázat babičku Zlopočasnou.“

„Musí to být hrozné pomyšlení, vědět, že nemám žádné přátele. Že až umřu, bude to všem jedno. Že jsi se nikdy nezapsala do jediného srdce.“

„To ano.“

„A já bych se vsadila, že o tom přemýšlíš… během těch dlouhých ve­čerů, kdy ti jedinou společnost dělá tikot hodin a chlad v místnosti a ty jdeš, otevřeš svou krabici a díváš se na -“

Královna krátce pokynula rukou, když se Bábi pokusila vytrhnout el­fům.

„Nezabíjejte ji,“ řekla. „Ona je opravdu mnohem zábavnější živá.“

Věděla, že existuje něco jako pravděpodobnost pro hrdiny. Písně a ba­lady a pověsti a ságy byly plné příběhů o tom, jak jediný člověk zaútočil a porazil nesmírné množství nepřátel.

Jenže teď jí začínalo pomalu docházet, v čem je potíž. Tamto byly po­věsti, hrdinské balady, oslavné ódy, zkrátka pohádky právě proto, že popi­sovaly věci způsobem, který, abychom netlačili na pilu, nebyl právě věro­hodný.

Teď, když na to měla čas, si uvědomila, že nezná jediný podobný případ z historie.

V lese vpravo od ní pozvedl elf natažený luk a pečlivě zamířil.

V tom okamžiku za ním zapraskala větévka. Otočil se.

Spatřil před sebou rozzářenou tvář kvestora, který na něj vesele zahale­kal: „Jeden, dva, tři, teplí bratři, ty starej papriko, ty fazole jsou rozva­řené!“

Elf změnil cíl.

Ze zeleně nad jeho hlavou se spustil pár chápavých nohou, ty uchopily elfa za ramena a prudce ho vytáhly nahoru. Ozvalo se zapraštění, když na­razil hlavou do větve nad sebou.

„Oook.“

Na druhé straně cesty natáhl luk další elf. Pak se mu začal svět rozplý­vat před očima…

V hlavě elfa je asi tohle:

Máme pět základních smyslů, ale ty jsou podřízeny smyslu šestému. Na Zeměploše pro něj neexistuje jméno, protože je to síla tak slabá, že se s ní jen výjimečně setká vnímavý kovář, který ji nazývá láskou k železu. Možná by ji objevili i navigátoři, kdyby ovšem na Ploše nebylo mnohem spolehlivější magické pole než pole magnetické. Cítí ji včely, protože včely cítí všechno. Řídí se jí holubi. A v celém, vesmíru ji používají el­fové, protože díky ní neustále vědí, kde jsou.

Pro lidi to musí být těžké, bloudit neustále neznámou krajinou. Lidé jsou vlastně pořád tak trochu ztracení. Je to jejich základní charakteristický rys. A hodně to o nich vypovídá.

Zato elfové se ztratit nedokážou. To je zase jejich základní charakteris­tický rys. A taky to o nich hodně vypovídá.

Elfové mají absolutní postavení. Záplava stříbřité síly nezřetelně osvět­luje krajinu. Živá stvoření ji sama trochu vyzařují a vypadají v celkové záři jako výraznější skvrny. Ta energie se jim přelévá ve svalech, bzučí jim v hlavách. Ti, kteří se to naučí, mohou číst jejich myšlenky jen podle drob­ných změn v intezitě zabarvení mozků.

Pro elfa je svět něco, po čem stačí se natáhnout a může si to vzít. Jen kdyby nebylo toho strašlivého kovu, který jim odsává sílu a ničí jejich zá­řivý svět. Působí na ně jako těžké závaží na gumovou plachtu, oslepuje je, ohlušuje a nechává je bez orientace, opuštěnější, než kdy byl který člo­věk…

Elf se svezl kupředu.

Rozšafín Ctibum sklonil meč.

Většina ostatních lidí by na to okamžitě přestala myslet. Jenže Rozšafí­nův nešťastný osud ho nutil hledat vzorce, podle kterých se odehrává běh tohoto nevděčného světa.

„Vždyť já jsem se ho skoro ani nedotkl,“ zabručel užasle pro sebe.

Nevěděli, kde jsou. Nevěděli, kde byli předtím. Už si nebyli jistí ani tím, co jsou zač. Jenže lancreští tanečníci Morrisova tance se už dostali do stadia, kdy bylo snazší pokračovat než přestat. Zpěv přivolával elfy, ale tentýž zpěv je i fascinoval…

Tanečníci vířili, poskakovali, otáčeli se a kývali po cestě. Tančili ma­lými vesničkami, kde elfové opouštěli oběti, které mučili, a v záři planou­cích domů se dívali se na zástup podivných zpívajících lidí…

„S kamarádem věrným dů-a-dý-dý-dů, zpívejte, tádá-a-dů!“

Šest tyčí o sebe narazilo přesně v rytmu.

„Kam to vlastně jdeme, Jasoni?“

„Řek bych, že už jsme minuli Kluzkou Díru a teď se pomalu vracíme k městu,“ odpověděl Jasoň, když obkroužil Pekaře. „Jen vydrž, Povozníku.“

„Voda mi natekla do klávesnice, Jasoni!“

„To je fuk! Oni to stejně nepoznají! Na lidovku je to dobrý až až!“

„Myslím, že jsem si při tom posledním rázu naštípnul hůl, Jasoni!“

„Jen tanči dál, Dráteníku. A teď, mládenci… co takhle Trhání lusků? Když už jsme tady, tak si to můžeme pěkně procvičit…“

„Támhle někdo jde,“ upozornil je Krejčí, když krok sun krok probíhal kolem Jasoně. „Vidím tam pochodně a nějaké postavy.“

„Lidi, dva, tři, nebo elfové?“

„Copak já vím?“

Jasoň se otočil a vytančil kousek kupředu.

„Je to náš Jasoň?“

Když se to zvolání odrazilo od mokrých stromů, Jasoň se zajíkl.

„To je naše mami! A náš Jeník. A - spousta lidí! Dokázali jsme to, mlá­denci!“

„Jasoni,“ zasténal Povozník.

„Co je?“

„No?“ ozvala se Bábi. „Copak tam vidíte?“

„To, co chci vidět,“ odpověděla Královna. „Dobře to víš. A teď… vyje­deme si na hrad. Svažte jí ruce. Ale nohy jí nechtě volné.“

Znovu.se dalo do deště, i když kolem kamenů se déšť měnil na sněho­vou plískanici. Voda stékala Magrátě po vlasech a momentálně jí uhladila věčně rozcuchané lokny.

Z míst, kde mezi stromy bojovalo léto se zimou, se valily kotouče mlhy.

Magráta pozorovala, jak elfí výprava nasedá na koně: zahlédla Verence, který se pohyboval jako loutka. A Bábi Zlopočasnou, kterou přivázali na dlouhý provaz za královnina koně.

Kopyta koní začvachtala v rozbředlé zemi. Mnozí z nich měli postroje zdobené stříbrnými zvonky.

Elfové na hradě, noc plná duchů a stínů, to všechno se najednou v její paměti změnilo v pevný uzel a zajizvilo se. Ale při zvonění těch stříbrných zvonků měla stejný pocit, jako kdyby jí někdo brousil zuby pilníčkem na nehty.

Královna zastavila výpravu několik kroků před Magrátou.

„Ah, tady máme odvážnou dívku,“ řekla. „Přijela zachránit svého mi­lého a úplně sama? Jak dojemné. Zabte ji někdo.“

Jeden z elfů pobídl koně kupředu a pozvedl meč. Magráta sevřela vá­lečnou sekeru.

Kdesi za ní zadrnčela tětiva. Elf sebou trhl. Trhl sebou i ten za ním. Střela letěla dál, a když proletěla kolem jednoho z padlých Tanečníků, její dráha se mírně zakřivila.

Pak zpod stromů vyběhla Jeníkova neuspořádaná armáda a zaútočila. Jedinou výjimkou byl Výsměšek, který se horečnatě pokoušel znovu na­táhnout svou kuši.

Jak se zdálo, Královnu to nepřekvapilo.

„A těchhle je sotva stovka,“ řekla. „Co si o tom myslíš, Esme Zlopo­časná? Hrdinský poslední boj? Není to překrásné? Miluju způsob, jakým lidé myslí! Myslí jako v písních.“

„Slez z toho koně!“ vykřikla Magráta.

Královna se na ni usmála.

Vnímal to Jeník. Pocítil to Výsměšek. Podlehl tomu Rozšafín. Zaplavilo je romantické kouzlo.

Elfové se železa bojí, ale přiblížit se k němu nemusí.

Nemůžete bojovat s elfy, protože jste o tolik zbytečnější než oni. A je správné, že jste o tolik zbytečnější. A oni jsou tak krásní. A vy nejste. Vy jste přece ten, koho vždycky vyberou do školního mužstva, až když už jim nic jiného nezbývá, dokonce i po tom tlustém spolužákovi, který má neu­stále ucpaný nos. Vy jste ten, komu pravidla vysvětlí, až když prohraje, a potom vám nevysvětlí ta nová pravidla. Vy jste ten, který ví, že všechno zajímavé se stane ostatním. Všechny ty pocity, jako sebelítost, smutek, po­cit odstrčenosti a pohrdání sebou samým, se najednou spojily do jediné mocné směsi. Nemůžete bojovat s elfy. Někdo tak zbytečný jako vy, tak tupý jako vy, tak obyčejně lidský jako vy nemůže nikdy zvítězit. To nejde, bylo by to proti běhu vesmíru…

Lovci říkají, že občas některé z pronásledovaných zvírat vyjde z houští a čeká na oštěp, který má ukončit jeho život…

Magráta napůl pozvedla sekeru, ale pak jí ruka klesla k boku. Podívala se na zem. Správný pocit člověka před elfy byl stud. Jak mohla vykřiknout tak hrubě na něco tak krásného, jako je elf…

Královna sesedla a pomalu došla k Magrátě.

„Nedotýkej se jí,“ ozvala se Bábi.

Královna přikývla.

„Ty tomu dokážeš odolávat,“ řekla. „Ale jak vidíš, nezáleží na tom. Můžeme Lancre obsadit bez boje. S tím nic neuděláš. Podívej se na tu malou odvážnou armádu, jejíž bojovníci stojí jako ovce. Lidé jsou tak nad­šení.“

Bábi spustila pohled ke svým botám.

„Nemůžeš vládnout, dokud jsem naživu.“

„Tady neplatí žádné triky,“ upozornila ji Královna. „Žádná přihlouplá venkovanka s pytlíkem bonbonů.“

„Tak ty sis toho taky všimla, co?“ přikývla Bábi. „Gyta to myslela dobře, tomu věř. Jak je stará, tak je bláznivá. Vadilo by, kdybych si sedla?“

„Samozřejmě, jen si posluž,“ svolila Královna. „Koneckonců, teď už jsi jenom obyčejná stará ženská.“

Kývla na elfy. Bábi se s vděčným výrazem sesula na nedaleký balvan. Ruce měla stále svázané za zády.

„To je jedna z těch zvláštních věcí na čarodějnictví,“ řekla. „Neudrží tě sice pořád mladou, ale pomůže ti být mnohem déle starou. Zatímco vy, samozřejmě, nestárnete.“

„To je pravda.“

„Ale váš počet může být rozhodně snížen.“

Královnin úsměv nezmizel, ale ztuhl, jak to už úsměvy dělají, když je­jich majitel není jistý, jestli dobře slyšel, co bylo právě řečeno, a právě tak si není jistý, co bude řečeno dál.

„Ty ses zamíchala do té hry,“ pokračovala Bábi. „Myslím, že si vůbec neuvědomuješ, co jsi udělala. Hry a knihy… měla sis na ty prevíty dávat dobrý pozor. Obrátí se proti tobě. A já jsem rozhodnuta dohlédnout, aby se tak stalo.“ Kývla přátelsky na elfa oblečeného do špatně vydělaných kůží. „Není to tak, Kouzelný Sedmikvítku?“

Královna nakrčila obočí.

„On se tak nejmenuje,“ odpověděla.

Bábi Zlopočasná se na Královnu zářivě usmála.

„Uvidíme. Dneska je mnohem víc lidí, než bývalo, a mnoho z nich žije ve městech. Ti toho o elfech moc nevědí. A v jejich hlavách je železo. Při­šli jste pozdě.“

„To ne. Lidé nás pořád potřebují,“ zamračila se Královna.

„Už ne. Občas by vás chtěli. To je ale něco jiného. Jenže jediné, co jim dokážete dát, je zlato, které zmizí při ranním úsvitu.“

„Jsou takoví, kteří řeknou, že zlato na jednu noc jim stačí.“

„Už ne.“

„Pořád lepší než železo, ty stará lidská trosko, ty hloupé děcko, které zestárlo a přitom nic nedokázalo a ničím nebylo!“

„Ne, není k ničemu. Je jen lesklé a hladké na dotek. Hezké napohled, ale naprosto k ničemu,“ pokračovala Bábi a její hlas byl klidný a vyrov­naný. „Jenže tohle je skutečný svět, paní. To jsem se musela naučit. A žijí v něm skuteční lidé. Nemáš na ně právo. Lidé mají dost práce s tím být lidmi. Nepotřebují, aby ses tu ještě potulovala ty se svými zářícími vlasy, lesklýma očima a blýskavým zlatem. Aby ses jen tak proplétala životem, stále mladá, stále s písní na rtech a stále nepoučitelná.“

„Takhle jsi ale předtím nemyslela.“

„Ne, ale to už je dávno. A, paní, možná jsem stará, třeba i troska, ale hloupá - hloupá ne. Vy nejste žádná bohyně. Já proti bohům a bohyním nic nemám, pokud zůstávají tam, kam patří. Ale musí to být bohové, které jsme si stvořili sami. Takové bohy totiž, když už je nepotřebujeme, mů­žeme klidně rozebrat na kousky, rozumíte? A elfové tam někde daleko v Elflandu, no, možná, že je to něco, co lidé potřebují, aby s pomocí oné představy překonali nějakou tu železnou dobu. Ale já tady elfy nechci. Vy nás nutíte toužit po něčem, co nikdy nemůžeme mít. To, co nám dáváte, je zcela bezcenné a za to chcete všechno, co máme. Nakonec nám zbývají jen chladná horská úbočí, prázdnota a elfí smích.“

Zhluboka se nadechla. „Takže zmizte.“

„Přinuť nás, ty stará ženská.“

„Myslela jsem si, že to řekneš.“

„My nepotřebujeme svět. Tohle malé královstvíčko nám bude úplně sta­čit. Vezmeme si ho, ať nás chce nebo ne.“

„Jen přes moji mrtvolu, madam.“

„Jestli je to podmínka, pak prosím.“

Královna v duchu sekla myšlenkou jako kočka drápy.

Bábi Zlopočasná zamrkala a na okamžik se opřela zády o kámen.

„Madam?“

„Tady neplatí žádná pravidla, že ne?“

„Pravidla? Co jsou to pravidla?“ usmála se Královna.

„Hned jsem si to myslela,“ přikývla Bábi. „Gyto Oggová?“

Stařence se podařilo pootočit hlavu.

„Esme?“

Bábi Zlopočasná se usmála. Královna se zapotácela, jako kdyby utržila políček.

„Ty ses naučila,“ sykla.

„Jistě. Víte dobře, že jsem nikdy nevstoupila do vašeho kruhu. Bylo mi jasné, kam by to vedlo. Proto jsem se musela učit. Celý život. Tím těžším způsobem. A ten těžší způsob je po čertech těžký, i když zdaleka ne tak těžký jako ten snadný způsob. Učila jsem se. Od trollů, od trpaslíků a od lidí. Dokonce i od kamenů.“

Královna snížila hlas do šepotu.

„Nezabiju tě,“ syčela. „To ti slibuju. Nechám tě naživu, abys ses mohla třást, slintat a blábolit. Potřísněná vlastními výkaly se budeš potácet od domu k domu a žebrat o splašky. A všichni budou říkat: támhle jde bláz­nivá Esmeralda.“

„To už říkají teď,“ ušklíbla se Bábi Zlopočasná. „Myslí si, že je nesly­ším.“

„Ale uvnitř,“ pokračovala Královna, jako by ji neslyšela, „uvnitř ti po­nechám malý kousek tvého vlastního já, které se bude dívat tvýma očima a bude si uvědomovat, co se s tebe stalo.

Nebude nikdo, kdo by ti pomohl,“ zněl dál Královnin hlas. Nakláněla se k Bábi a z očí jí doslova sršela nenávist. „Žádné milosrdenství pro šílenou starou ženskou. Budeš vědět, co musíš jíst, aby ses udržela naživu. A my budeme celý ten čas s tebou, v tvé hlavě, jenom abychom se ti připomínali. Mohla jsi být velmi mocná a vykonat velké věci. Budeš si to uvědomovat a noc co noc budeš škemrat o to, aby hlasy elfů v tvé hlavě umlkly.“

Pak se stalo něco, co Královna nečekala. Bábi Zlopočasná najednou na­přáhla ruku, ze které jí odletěl kus provazu, a udeřila Královnu do tváře.

„Tímhle mi chceš vyhrožovat?“ řekla. Mně? Mně, která pomalu začí­nám stárnout?“

Ruka elfí ženy se pomalu zvedla k rudé skvrně, která se jí rozlévala po tváři. Elfové pozvedli luky a čekali na rozkaz.

„Vraťte se,“ opakovala Bábi. „Vy si chcete hrát na něco jako bohyně, ale nevíte vůbec nic, madam, vůbec nic. Co neumírá, nemůže žít. Co ne­žije, nemůže se měnit. Co se nemůže měnit, nedokáže se učit. I ta nejmenší stvoření, která umírají v trávě, toho vědí víc než vy. Máte pravdu. Jsem starší. Vy žijete déle, ale já jsem starší než vy. A lepší než vy. Ale řeknu vám, madam, že na tom není vůbec nic těžkého.“

Královna zuřivě udeřila.

Síla psychického úderu srazila čarodějku na kolena. Bábi zamrkala.

„To byla dobrá rána,“ zasípala. „Ale já pořád ještě stojím a neklečím. A pořád ještě mám dost síly -“

Jeden z elfů padl k zemi. Tentokrát se Královna zakývala.

„Oh, a já nemám čas na tyhle hlouposti,“ řekla a luskla prsty.

Nastalo ticho. Královna se rozhlédla po svých elfech.

„Nedokážou vystřelit,“ řekla Bábi. „Ale to vy byste přece ani nechtěla, ne? Tak rychlý a jednoduchý konec?“

„Nemůžeš je přece držet! Tolik síly nemáš!“

„Chcete opravdu vědět, kolik mám síly, madam? Tady, na pastvinách Lancre?“

Bábi postoupila kupředu. Ve vzduchu zapraskala neviditelná síla. Krá­lovna musela o krok ustoupit.

„V mé vlastní zemi?“ řekla Bábi.

Udeřila Královnu znovu, tentokrát skoro jemně.

„Co se děje?“ divila se na oko. „Nejste schopná mi odporovat? Kde je vaše síla, madam? Seberte se, madam!“

„Ty hloupá stará babizno!“

Pocítily to všechny živé bytosti na kilometr kolem. Malí tvorové hynuli. Ptáci padali z nebe. Elfové i lidé se sesouvali k zemi a svírali si hlavy.

A v zahradě Bábi Zlopočasné se včely vyrojily z úlů.

Vyhrnuly se jako pára, v uspěchaných pokusech vzlétnout co nejrychleji narážely jedna do druhé. Hluboký, vrtulníkům podobný bzukot trubců jen podtrhával zuřivý řev dělnic.

Ještě hlasitější než bzukot dělnic byl flétnový jek královen.

Roje zakroužily nad mýtinou, pak se souvislý kruh rozdělil a včely vy­razily. Cestou se k nim přidávaly další, menší i větší roje z úlů na zadních dvorcích, z dutých stromů a půdních hnízd a jejich mrak zastínil oblohu.

Po nějaké chvíli se ta černá záplava začala přeskupovat a bylo vidět, že se řadí podle přesného systému. Trubci letěli na křídlech a hučeli jako bombardovací letadla. Střed síly, jakýsi protáhlý kužel, tvořila tělíčka ti­síců dělnic. A na špici kuželu letěla stovka královen.

Když šípovitý mrak zmizel, zůstaly pole a pastviny němé.

Květiny stály opuštěné a nemilované. Jejich sladkou šťávu nikdo nepil. Květy byly ponechány, aby oplodnily samy sebe.

Včely zamířily k Tanečníkům.

„Ne -“

Esme Zlopočasná zvedla ruce. Prsty se jí pevně svíraly námahou a bo­lestí.

Magráta zjistila, že dokáže pohnout očima. Zbytek jejího těla byl slabý a bezmocný, přestože ho chránily kovové pláty a kroužková zbroj. Tak takhle to bylo. Cítila ducha královny Krokuše, který se jí přes propast věků zlomyslně vysmíval. Ona by se nevzdala. Magráta byla jen další z tuctů těch škrobeně se usmívajících mladých žen, které nedokáží nic jiného než chodit sem a tam v dlouhých nepohodlných šatech a zajišťovat pokračo­vání královského rodu…

Z nebe se začaly snášet včely. Bábi Zlopočasná obrátila obličej k Ma­grátě. Magráta její hlas zaslechla ve svých myšlenkách jasně a zřetelně.

„Chceš být královnou?“ A najednou byla volná.

Cítila, jak jí z těla mizí únava, a měla naopak dojem, že jí tam z helmice natéká čistá, neředěná královna Krokuše.

Přilétaly další a další včely a zakrývaly schoulené tělo staré čarodějky.

Královna se otočila a úsměv jí ztuhl, když viděla, jak se Magráta narov­nala, vykročila kupředu, téměř bezmyšlenkovitě pozvedla těžkou sekeru a švihla s ní dlouhým obloukem.

Královna byla rychlejší. Ruka jí vyletěla vzhůru a zachytila Magrátino zápěstí.

„No ne,“ prohlásila a usmála se Magrátě do tváře. „Vážně? Myslíš, že to dokážeš?“

Pak stiskla. Sekera vypadla Magrátě z prstů.

„A ty chceš být čarodějkou?“

Včely se změnily v nahnědlou mlhu obklopující elfy - byly příliš malé, než aby se daly zasáhnout, lhostejné k romantickým kouzlům a odhodlané zabít.

Magráta cítila, jak se jí prohýbají kosti.

„Ta stará je vyřízená,“ řekla jí Královna a tlačila Magrátu na kolena. „Musím přiznat, že byla dobrá. Ale nebyla dobrá dost. A ty už vůbec ne.“

Pomalu a nevyhnutelně nutila Magrátu padnout na kolena.

„Proč nezkusíš nějakou magii ty?“

Magráta ji kopla. Noha v kovové náholenici zasáhla Královnu do kolena a Magráta zaslechla zapraskání. Když se elfka zapotácela dozadu, vrhla se Magráta za ní, chytila ji kolem pasu a strhla ji k zemi.

Užasla nad tím, jak to bylo snadné. Magráta byla poměrně hubená, ale zdálo se, že Královna neváží vůbec nic.

„Tak je to,“ řekla, když se její obličej ocitl v úrovni Královnina. „Ty nejsi nic. Je to všechno jen v myšlenkách, v naší představivosti, že? Bez toho tvého romantického kouzla jsi jen -“

- téměř trojúhelníková tvář, drobná ústa, skoro neviditelný nos, ale oči, mnohem větší než oči lidské, které teď byly v hrůze zaostřeny do Magrá­tina obličeje.

„Železo,“ zašeptala Královna. Rukama sevřela Magrátiny paže. V jejím stisku nebyla žádná síla. Síla elfů je ve schopnosti přesvědčit ty ostatní, že jsou slabí.

Magráta cítila, jak se jí Královna zoufale pokouší proniknout do myšle­nek, ale to se jí nedařilo. Helmice totiž -

- ležela o několik kroků dál v blátě.

Měla právě tak čas si přát, aby si toho nevšimla, když Královna znovu zaútočila a Magrátina náhlá nejistota vybuchla jako nova.

Nebyla nic. Byla zanedbatelná. Byla tak zbytečná a nepotřebná, že i každý jiný tvor, dokonale zbytečný a nekonečně nepotřebný, by ji neuznal za hodnu jediné myšlenky. V rukou, kterýma svírala Královnu, pocítila strašnou bolest. Nedokázala ovládat vlastní tělo. Vždyť si to ani nezaslu­hovala. Nezasluhovala si vůbec nic.

Zaťala do ní spáry marnost a trhala osobnost Magráty Česnekové na kusy.

Nikdy nebude dobrá. Nikdy nebude krásná, chytrá ani silná. Nikdy ne­bude vůbec nic.

Sebedůvěra? To je důvěra v co?

Jediné, co viděla a vnímala, byly Královniny oči. Jediné, po čem tou­žila, bylo ztratit se v nich…

A sebeničení Magráty Česnekové pokračovalo a pomalu trhalo vrstvy její duše…

…a obnažovalo její zranitelnou dřeň.

Sevřela pěst a udeřila Královnu mezi oči.

Královna upadla na zlomek vteřiny do nesmírného, nic nechápajícího šoku a pak vykřikla. Magráta ji udeřila podruhé.

Jen jedna královna v úlu! Sek! Pích!

Válely se v těsném objetí bahnem. Magráta cítila, jak ji něco bodlo do nohy, ale nevšímala si toho. Nevšímala si hluku, který panoval kolem, ale všimla si násady válečné sekery, kterou ucítila pod rukou, když i s Králov­nou spadly do rozbahněné kaluže. Elfka se ji pokoušela odtrhnout, ale tentokrát v jejích pažích opravdu nebyla žádná síla a Magrátě se podařilo vztyčit se na kolena a pozvednout sekeru -

- a pak si uvědomila to ticho. Zaplavilo Královniny elfy i Jeníkovu pro­vizorní armádu, která se začala pohybovat, když se vytratilo romantické kouzlo.

Proti zapadajícímu měsíci se rýsovala postava.

Její pach až sem zanášel mírný vánek.

Byla cítit lvími klecemi a kompostem.

„Vrátil se,“ řekla Sta­řenka Oggová. Podívala se stranou a všimla si Výsměška, který s radostně dychtivou tváří přikládal k líci kuši.

„Dejte to pryč,“ řekla mu.

„No, ale podívejte se, jaké má ta věc rohy -“

„Dejte to pryč!“

„Ale víte, co by to -“

„Ta střela by jím prostě proletěla a nic by se nestalo. Všimněte si, vždyť jeho tělem vidíte ty stromy za ním. On tady ve skutečnosti není. Nemůže projít bránou. Ale dokáže sem poslat své myšlenky.“

„Ale já cítím -“

„Kdyby tady byl. Tak by už ani jeden z nás nestál.“

Když Král vykročil, elfové se před ním rozestupovali. Jeho zadní nohy nebyly v žádném případě navrženy pro vzpřímenou chůzi, kolena se ohý­bala na opačnou stranu a kopyta byla až příliš velká.

Král si nikoho nevšímal a kráčel přímo k padlé Královně. Magráta se postavila na nohy a nejistě potěžkala sekeru.

Královna zvedla hlavu, vyskočila a napřáhla ruce. Rty začaly formovat první slovo jakési kletby… Král k ní natáhl ruku a něco řekl.

Slyšela to jen Magráta.

Něco o setkání při měsíci, tvrdila později.
A všichni se probudili.

Slunce už stálo kus nad Okrajem. Lidé vstávali a užasle zírali jeden na druhého.

Široko daleko nebyl jediný elf.

První promluvila Stařenka Oggová. Čarodějky všeobecně mají ten dar, že se dovedou rychle vyrovnat s tím, co je, místo aby se snažily najít to, co by být mělo.

Podívala se směrem na blata. „První věc, kterou musíme udělat,“ řekla, „první věc, kterou uděláme, je, že znovu postavíme ty kameny.“

„To uděláme až jako druhou věc,“ opravila ji Magráta.

Obě se podívaly na nehybné tělo Bábi Zlopočasné. Několik ztracených včel jí poletovalo ve zmatených kruzích kolem hlavy.

Stařenka Oggová mrkla na Magrátu.

„Vedla sis skvěle, děvče. Vůbec jsem nevěřila, že bys mohla podobný útok přežít. Já sama jsem si při tom málem okrumplovala textil.“

„Měla jsem to nacvičené,“ odpověděla jí Magráta zachmuřeně.

Stařenka tázavě pozvedla obočí, ale poznámky si nechala pro sebe. Místo toho strčila botou do Bábi.

„Prober se, Esme,“ zahalekala. „Dobrá práce, vyhráli jsme.“

„Esme?“

Výsměšek si neohrabaně klekl a zvedl Bábinu ruku.

Výsměšek zvedl hlavu.

„Je mrtvá,“ řekl.

Vsunul ruce pod tělo a těžce vstal.

„Oh, něco takového by nikdy neudělala,“ pronesla Stařenka hlasem člo­věka, jehož ústa se pohybují sama o sobě, protože mozek vypověděl službu.

„Nedýchá a nenahmátl jsem žádný puls,“ zavrtěl Výsměšek hlavou.

„To ona jistě jen tak odpočívá,“ ujišťovala všechny přítomné Stařenka.

„Ano.“

Rozšafín si brzo všiml, jak neobyčejné to jsou kameny - velmi tvrdé. Zároveň budily dojem, že kdysi dávno někdo jejich povrch roztavil a ne­chal znovu ztuhnout.

Jasoň Ogg našel Rozšafína stát v hlubokém zamyšlení vedle jednoho z nich. Rozšafín držel v ruce hřebík na provázku. Místo toho, aby hřebík vi­sel kolmo k zemi, napínal provázek téměř vodorovně se zemí a směřoval ke kameni. Rozšafín provázek fascinovaně pozoroval.

Jásoň zaváhal. S mágy se setkal jen párkrát a nebyl si jist, jak by se k nim měl chovat.

Slyšel, jak mág říká: „On se tam přilepí, ale proč se tam přilepí?“

Jasoň mlčel.

Rozšafín pokračoval: „Možná že je v něm železo…, ale železo, které přitahuje železo? Nebo mužské železo a ženské železo? Nebo obyčejné železo a královské železo? Nějaké železo, které obsahuje něco jiného? Ně­které železo má váhu v tomhle světě a jiné železo zase prohýbá gumovou plachtu reality?

„U všech trollích bohů!“ prohlásil Rozšafín a pustil provázek. Hřebík s hlasitým „cink“ narazil do kamene a zůstal na něm přilepený.

Obrátil se k ostatním s bolestným výrazem člověka, který musí rozebrat celý ten obrovský a složitý vesmírný stroj a jako nářadí má pouhopouhou kancelářskou sponku.

„Hahooou, bratře Slunečníku!“ řekl kvestor, který se na čerstvém vzdu­chu a v relativním klidu cítil téměř spokojeně.

„Kameny! Proč se tady unavuju s kusy kamene. Kdy takový kámen promluvil a svěřil se někomu?“ uvažoval dál Rozšafín. „Víte, pane, někdy si myslím, že přímo před sebou máme celý oceán pravdy a já jen sedím na pláži a hraju si s… s kamínky.“

Kopl do kamene.

„Ale jednoho krásného dne najdeme způsob, jak vyplout na ten oceán,“ řekl. Pak si zhluboka povzdechl. „Pojďte. Myslím, že bychom se měli vrá­tit na hrad.“

Knihovník pozoroval, jak se připojují k procesí unavených mužů, kteří se vlekli údolím.

Pak několikrát odtrhl hřebík od balvanu a pozoroval, jak se k němu po uvolnění vrací.

„Oook.“

A k jeho úžasu lišácky mrkl.

Někdy, když věnujete důkladnou pozornost oblázkům na pobřeží, do­zvíte se něco i o moři.
Hodiny tikaly.

V mrazivém ranním šeru otevřela Stařenka v Bábině domku její skříňku.

O tajemné Bábině skříňce věděl v Lancre každý. Říkalo se střídavě, že v ní má ukryty kouzelné knihy, malý soukromý vesmír, léky na všechny cho­roby, památky na dávno zaniklé země a několik tun zlata, což byly velmi odvážné odhady, vezmeme-li v úvahu, že skříňka byla sotva třicet centi­metrů dlouhá. Dokonce ani Stařenka Oggová nevěděla, co je uvnitř, s vý­jimkou poslední vůle.

Byla trochu zklamaná, ale nepříliš překvapená, když zjistila, že skříňka obsahuje jen dvě velké obálky, svazeček dopisů a na dně přehršli drob­ností.

Stařenka nejdříve vytáhla oba dopisy. První obálka byla adresována jí a byl na ní nápis: Gytě Oggové, přečti to HNED.

Druhá obálka byla o něco menší a nesla nápis: Vůle Esmeraldy Zlopo­časné, zesnulé na Den noci svatojanské.

Pak tam byl svazeček dopisů převázaný barevnou stužkou. Byly velmi staré, když je Magráta zvedla, odpadávaly z nich kousky zažloutlého pa­píru.

„Všechny jsou adresovány jí,“ řekla.

„Na tom není nic divného,“ odpověděla Stařenka, „každý může dostá­vat dopisy.“

„A pak jsou tady všechny ty věcičky na dně,“ pokračovala Magráta. „Vypadají jako oblázky.“

Zvedla namátkou jeden z nich.

„Tenhle v sobě má jednu tu spirálovitou fosilní věcičku,“ řekla.

„A tenhle… vypadá jako ten narudlý kámen, ze kterého jsou Tanečníci. Drží se na něm jehla i s kouskem niti. Jak zvláštní.“

„Ona vždycky věnovala pozornost maličkostem, tahle Esme. Vždycky se pokoušela nahlédnout do nitra věcí.“

Na chvíli obě umlkly, tíživé mlčení je ovíjelo, postupně plnilo celou ku­chyň a pokojné tikání hodin krájelo ticho na pravidelné plátky.

„Nikdy mě nenapadlo, že budeme dělat právě tohle,“ řekla Magráta na­konec. „Nikdy mě nenapadlo, že budeme číst její poslední vůli. Myslela jsem si, že je věčná.“

„Vidíš? A jak to dopadlo,“ pokývala hlavou Stařenka. „Tempus fungi^*.“

„Stařenko?“

„Copak, děvenko?“

„Já tomu nerozumím. Byla to tvoje přítelkyně, ale nevypadáš nijak zvlášť…, jak bych to řekla… rozrušená?“

„Víš, já už pohřbila pár manželů a jedno nebo dvě děti. Člověk už se s tím tak nějak naučí vypořádat. A navíc, jestli neodešla na nějaké lepší místo, tak si buď jistá, že už se ho touhle dobou pokouší vylepšit.“

„Stařenko?“

„Ano, miláčku?“

„Ty víš něco o tom dopise?“

„O jakém dopise?“

„O dopise Verencovi?“

„O žádném dopise Verencovi nic nevím.“

„Musel ho dostat celé týdny předtím, než jsme se vrátily. Musela ho po­slat ještě předtím, než jsme přiletěly do Ankh-Morporku.“

Stařence Oggové se na tváři objevil nechápavý výraz, který byl podle Magrátina soudu pravý.

„U všech čertů, já myslím tenhle dopis.“

Zalovila za hradním plátem a vylovila složený papír.

„Podívej!“

Stařenka Oggová četla:

„Sire, tímto bych Vás ráda uniformovala, že Magráta Česneková se bude vráceti do Lancre okolo nebo na úterek o svátku Slepého prasete. Je to zmoklá slepice, ale čistotná a má dobré zubý. Jestli si ji vážně chcete vzíti, tak začněte všechno připrávovati bezodkladně, jelikož když vy ji bu­dete žádati o ruku a takové pitominky, tak to špátně dopadne, jelikož ne­znám jiného člověka, který by si dokázal tak překážeti ve vlastním životě jako Magráta Česneková. Ona sama neví, co chce. Vy jste Král a můžete si to dělati po svým. Musíte ji postaviti před Hotovou věc. PS. Tady jsem sly­šela takové řeči, že by měly čárodějky platiti dáně, něco takového se nepo­kusili Králové Lancre udělati mnoho a mnoho let a měl byste se poučiti a říditi jejich přikládem. Vaše, dobrému zdraví v tomto okamžiku těšící se. PŘÍTEL.“

Tikání hodin prošívalo pokrývku nastalého ticha.

Stařenka Oggová se otočila a podívala se na ciferník.

„Ona to všechno naaranžovala,“ řekla Magráta. „Víš přece, jaký Ve­rence je. Ani se moc nepokusila zamaskovat, kdo je, všimla sis? A já při­jela a všechno bylo připravené -“

„A co bys dělala, kdyby to všechno nebylo připravené?“

Stařenčina otázka Magrátu zaskočila.

„No, co bych… já bych… pochop, já… kdyby on… asi bych -“

„Dneska se vdáváš, že?“ řekla Stařenka nepřítomným hlasem, jako by myslela na něco jiného.

„To záleží na tom -“

„Ale chceš se vdát, nebo ne?“

„Já, ano, jistě, ale -“

Stařenka přikývla. „Takže je všechno v pořádku,“ řekla hlasem, který Magráta v duchu nazývala pečovatelský.

„To ano. Ale odstrčila mě stranou a dala mě zavřít na hradě a já se tak rozzlobila, že -“

„Namíchla ses tak, že ses dokázala postavit i Královně. Ty jsi na ni do­konce vložila ruku, a ne jednou,“ řekla Stařenka. „To byla skvělá práce. Ta stará Magráta by to byla nedokázala. Esme vždycky dovedla z věcí vy­loupnout jádro. Tak a teď opatrně dojdi k zadním dveřím a jukni ven na ten ráz dřeva, buď od té lásky.“

„Jenže já ji nenáviděla, strašně jsem ji nenáviděla a ona je teď mrtvá!“

„Jistě, beruško. Tak a teď běž a řekni Stařence, jak vypadá ten ráz dřeva.“

Magráta otevřela ústa a na rty se jí už už drala slova „shodou okolností jsem skoro královna“, ale nakonec se rozhodla mlčet. Místo toho vznešeně přešla k zadním dveřím a vyhlédla na složená polena.

„Ta hromada je dost vysoká,“ oznamovala na zpáteční cestě, vytáhla kapesník a vysmrkala se. „Vypadá, jako kdyby tam to dřevo někdo vyrov­nal včera.“

„A včera taky natáhla hodiny,“ broukla Stařenka. „A dóza s čajem je z poloviny plná, dívala jsem se.“

„A co?“

„Nebyla si jistá,“ řekla Stařenka. „Hmmm.“

Stařenka si ho přečetla a upustila ho na stůl.

„Pojď,“ řekla. „Nemáme moc času!“

„Co se děje?“

„A vezmi s sebou plnou cukřenku!“

Stařenka rozrazila dveře a rozběhla se ke svému koštěti.

„Pospěš si!“

Magráta zvedla list kartonu. Písmo bylo známé. Viděla kartonek už ně­kolikrát předtím, když Bábi Zlopočasnou nečekaně navštívila.

Bylo na něm: JÁ NEJSEM MRTVÁ
„Stát! Kdo to tam kráčí?“

„Co děláš na stráži s rukou na pásce, Jeníku?“

„Povinnost volá, mami.“

„Tak nás rychle pusť dovnitř.“

„Přítel, či nepřítel?“

„Jeníku, tohle je téměř královna Magráta První, všimnul sis?“

„Jo, ale vy se musíte -“

„Okamžitě!“

„Áááuuuu, mami!“
Stařenka se hnala chodbami hradu a Magráta se s ní pokoušela udržet krok.

„Ten mág měl pravdu, opravdu byla mrtvá. Nevyčítám ti, že jsi doufala, ale poznám, kdy je člověk mrtvý.“

„Ne vždycky. Vzpomínám, jak jsi k nám před několika roky přilítla celá ubrečená a nakonec se ukázalo, že byla jen na Zapůjčení. Tehdy jsme za­čaly používat tu cedulku.“

„Ale -“

„Stařenko -“

„Nikdy nevěř ničemu, o čem se sama dokonale nepřesvědčíš,“ citovala Stařenka svůj Zákon nejistoty. Stařenka kopnutím otevřela dveře do Velké síně.

„Co se to tady děje?“

Výsměšek vstal z křesla a zatvářil se rozpačitě.

„Víte, mně se nezdálo správné nechat ji tady tak samotnou -“

„No ne, no ne,“ pobrukovala Stařenka, když přelétla pohledem to po­chmurné zátiší. „Svíce a lilie. Vsadila bych se, že jste je dole v zahradě natrhal sám. A pak jste ji zavřel tady uvnitř.“

„Víte -“

„Co mám slyšet?“

Stařenka se spěšně rozhlédla a uchopila těžký stříbrný svícen.

„Ne!“

„Pokud k tomu můžu něco říct,“ procedila mezi zuby a rozmáchla se, „tak tohle už je skoro můj hrad.“

Roztočený svícen proletěl vzduchem a zasáhl velké okno z barevného skla přesně uprostřed.

Přímo ke stolu vyrazil paprsek sluneční záře, jehož pohyb bylo v po­malém magickém poli Zeměplochy možno sledovat pouhým okem. Dopadl na stůl a s ním se do místnosti vhrnul proud včel, které se řítily světelným paprskem jako žlutý bzučící déšť okapovou rourou.

Roj se usadil čarodějce na hlavě a budil zdání velmi nebezpečné paruky.

„Co to s ní, u všech ďáblů -“ začal Výsměšek.

„Tak tímhle nás bude otravovat celé týdny,“ upozornila je Stařenka. „Se včelami se to ještě nikdy nikomu nepodařilo. Jejich myšlenky jsou všude, rozumíte? Ne jen v jedné včele, jsou v celém roji.“

„Co to s ní -“

Bábi Zlopočasná pohnula prsty.

Zachvěla se jí víčka.

Pomalu, velmi pomalu se posadila. S jistými obtížemi zaostřila pohled na Magrátu a Stařenku Oggovou a řekla:

„Chzzztěla bychzzz kyticzzzi květzzzin, míszzzu medzzzu a někoho, komu bychzzz mohla dzzzát žžžihadzzzlo!“

„Donesla jsem mísu cukru, Esme,“ oznámila jí Stařenka.

Bábi na cukr vrhla hladový pohled, ale pak se rozhlédla po včelách, které se jí postupně zvedaly z hlavy jako letadla torpédované letadlové lodi.

„Tak dzzzo něj nalej kapku vodzzzy a vylej jim to na szzztůl.“

Zatímco se Stařenka dala do práce, rozhlédla se Bábi triumfálně po pří­tomných.

„Dokázzzala jszzzem to szzze včelami! Szzz tím hmyzzzem to nikdzzzo nedzzzokážžže, a já to dzzzokázzzala! Předzzzszzztavte szzzi, žžže szzze vám mozzzek rozzzletí na všechny szzztrany! Na to, abyszzzte to dzzzo­kázzzali szzze včelami, muszzzíte být opravdzzzu dzzzobří!“

„Ty jsi naživu?“ vypravil ze sebe v té chvíli Výsměšek.

„Tak tady vidíte, co dokážžže univerzzzitní vzzzdělání,“ řekla Bábi, která si masírovala unavené ruce a očividně se dostávala do normálu, „Stačí, kdyžžž si sednu a pár minut mluvím, a tihle vysokoškoláczzi oka­mžžžitě pozzznají, žžže jsem nažžživu.“

Stařenka Oggová jí podala sklenici vody. Sklenice se chvilku vznášela ve vzduchu a pak padla na zem a rozbila se, protože Bábi se ji pokusila uchopit patou nohou.

„Hrůzzza.“

„Věděla jsem, že sis nebyla jistá!“ řekla Stařenka.

„Jisztá? Ssamozzřejmě jszem si byla jisztá! Ani na chvilku jszem nezzapochybovala!“

Magráta si vzpomněla na poslední vůli.

„Tak vy jste nazapochybovala ani na chvilku?“

Bábi Zlopočasná měla přece jen jistou dávku slušnosti, která jí nedovo­lila podívat se Magrátě zpříma do očí. Místo toho si zamnula ruce.

„Co se dělo, zatímco jsem byla pryč?“

„Tak abys věděla,“ začala Stařenka dramaticky, „Magráta se postavila té -“

„Oh, věděla jsem, že to udělá. Už je po svatbě, že?“

„Po svatbě?“ Výsměšek, Magráta a Stařenka si vyměnili pohledy.

„Samozřejmě, že ne!“ odpověděla jí Magráta. „Měl nás oddat bratr Per­dore z řádu Žasnoucích učedníků devátého dne, potom ho ale omráčil elf a stejně, lidé jsou ještě celí -“

„Jen žádné výmluvy,“ zarazila ji Bábi. „Pokud vím, tak právo provést svatební obřad má i starší mág, nemám pravdu?“

„Já, já, já si myslím, že ano,“ přikývl váhavě Výsměšek, který stále ještě zaostával za událostmi posledních minut.

„Výborně. Mág je prostě kněz, který má tvrdší, a ne tak upocené ruce,“ přikývla spokojeně Bábi.

„Ale půlka svatebních hostí se rozutekla!“ bránila se Magráta.

„Seženeme nějaké jiné,“ nedala se Bábi vyrušit z klidu.

„Paní Kurdějcová nestihne udělat včas svatební hostinu!“

„Budeš jí to muset přikázat,“ odbyla ji Bábi.

„Nejsou tady družičky!“

„My to s Gytou nějak zvládnem, vid?“

„A taky nemám šaty!“

„A co to máš na sobě?“

Magráta vrhla pohled na špinavou kroužkovou zbroj, blátem pomazaný hrudní plát a těch několik potrhaných zbytků bílého hedvábí, které z ní tu tam viselo.

„Mně se to zdá docela dobré,“ pokračovala Bábi. „A tuhle Oggová ti udělá hlavu.“

Magráta podvědomě zvedla ruce, stáhla si z hlavy okřídlenou helmici a přihladila si vlasy. Měla je plné listí a vřesových větévek, které se propletly tak, že ohrožovaly celistvost každého hřebene. Magrátiny vypadaly po každém ošetření jakžtakž slušně maximálně deset minut, pak se změnily v tradiční spleť. Teď z nich bylo vrabčí hnízdo.

„Myslím, že to nechám tak,“ řekla.

„To je ono,“ přikývla spokojeně Bábi. „Nezáleží na tom, co v těch vla­sech máš, důležité je, jak se ti to tam dostalo. Dobrá, takže jsme připra­vení.“

Stařenka se k ní naklonila a něco jí zašeptala do ucha.

„Cože? Aha, vlastně máš pravdu. Kde je novomanžel?“

„Je trochu omámený,“ vysvětlovala Magráta. „Není si tak docela jistý, co se stalo.“

„To je docela normální,“ přikývla Stařenka, „po té pánské jízdě.“
Bylo třeba překonat drobné obtíže:

„Potřebujeme svědka.“

„Oook.“

„No dobrá, ale aspoň se trochu oblečte.“

„To se nedá stihnout,“ řekla rozhodně.

„Myslela jsem si, že třeba nějaký salát a jednoduchý nákyp a trochu lehkého -“ začala Magráta přátelsky.

Kuchařčina ochmýřená brada se odmítavě pozvedla.

„Elfové obrátili celou kuchyň naruby,“ řekla. „Bude mi to trvat celé dny, než to tady dáni do pořádku. Kromě toho každý ví, že syrová zelenina je nezdravá, a ty vaječné koláče jednoduše nesnáším.“

Magráta se s prosebným pohledem obrátila na Stařenku Oggovou. Bábi Zlopočasná vyrazila na procházku do zahrad, kde se snažila vypořádat se svou touhou strkat neustále nos do květů.

„Já s tím nemám nic společného,“ pokrčila Stařenka rameny. „Moje ku­chyně to není, má drahá.“

„To tedy ne, je to moje kuchyně. Já tady dělám kuchařku celé roky,“ prohlásila nasupeně paní Kurdějcová. „Vím dobře, jak na to, umím své a nemám v úmyslu nechat se v mé vlastní kuchyni komandovat nějakou mladou žabkou.“

Magrátě poklesla ramena. Stařenka jí poklepala na rameno. „Třeba by se ti v tomhle okamžiku hodilo tohle,“ řekla a podala Magrátě okřídlenou helmici královny Krokuše.

„Král byl s mým vařením vždycky velmi -“ začala paní Kurdějcová.

Ozvalo se kovové cvaknutí. Paní Kurdějcová zvedla hlavu a zjistila, že se dívá přes nataženou kuši do Magrátiných rozhodných očí.

„Tak,“ prohlásila tichým hlasem budoucí královna Lancre, „dejte se do toho a začněte péct ten nákyp.“

Dveře se s tichým zaskřípěním otevřely.

Zvedl hlavu.

„Jsem ráda, že jste vzhůru a skoro připravený,“ sdělila mu Bábi Zlopo­časná. „Přišla jsem vám pomoci s oblékáním.“

„Díval jsem se do skříně,“ řekl Verence, „ale ti… elfové?… všechno zničili. Nezbylo tam vůbec nic, co bych si mohl vzít na sebe.“

Bábi se rozhlédla po místnosti. Pak přešla k nízké truhlici a otevřela ji. Ozvalo se tiché zacinkání rohlíček a zasvítila červená a žlutá.

„Hned jsem si myslela, že byste je nikdy nezahodil,“ přikývla spoko­jeně. „Vůbec jste nepřibral, takže vám jistě pořád padnou. Tak honem do té strakatiny. Magrátě se to bude líbit.“

„To ne,“ zavrtěl hlavou Verence. „V tomhle musím být velmi zásadní. Teď jsem král. To by bylo totéž, jako kdybych po Magrátě chtěl, aby si vzala šaška. Musím se chovat přiměřeně svému postavení už kvůli samot­nému království. Kromě toho ještě existuje taková věcička, které se říká sebeúcta.“

Bábi se na něj dívala tak dlouho, že rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.

„Vážně,“ dodal.

Bábi přikývla a vykročila ke dveřím.

„Vy odcházíte?“ vstal Verence nervózně.

„Neodcházím,“ odpověděla mu Bábi tiše. „Chci jen zavřít dveře.“
Pak tady byla ta nepříjemnost s korunou.

Když už byla prohledána polovina hradu, našla se kniha Ceremoniály a protokolární obřady Království lancreského ve Verencově ložnici. Kniha o připravovaném obřadu mluvila velmi jasně. Nová královna byla v průběhu obřadu korunována králem. To nebylo technicky obtížné, protože prakticky každý král ví, který konec královny jsou nohy a který hlava, a pokud ta­kový král není slepý, pozná to na první pohled.

Jenže Rozšafínu Ctibumovi se zdálo, že obřad v tomto místě poněkud pokulhával.

Zdálo se mu, abychom řekli pravdu, že když měl král položit korunu nevěstě na hlavu, zvedl hlavu a podíval se přes celou Velkou síň k místu, kde stála vysoká stará čarodějka. A v tom okamžiku to udělali téměř všichni přítomní včetně nevěsty.

Stará hubená čarodějka velmi slabě přikývla. Magráta byla korunovaná. Tramtadadáá, jupí, hurá a tak dále.
Nevěsta s ženichem stáli bok po boku a potřásali si rukama s dlouhou řadou lidí tím omámeným způsobem, který je v této fázi svatebního obřadu zcela normální.

„Jsem si jistý, že spolu budete velmi šťastní -“

„Děkuji vám.“

„Oook!“

„Přitlučte ho na pult, lorde Fergusone, a čert aby vzal ty obchodníky se sýrem!“

„Děkuji vám.“

„Mohu políbit nevěstu?“

Verencovi najednou došlo, že ho právě oslovil čistý vzduch. Sklopil po­hled.

„Promiňte prosím, vy jste -?“

„Zde má navštívenka,“ řekl Casanovlez.

Verence si ji přečetl. Obočí se mu vyklenulo.

„Oh,“ řekl. „Ehm. No ne? Ale, ale, ale. Tak druhý nejlepší?“

„Ale vážně se snažím,“ přikývl Casanovlez.

Verence se s provinilým výrazem rozhlédl a pak se sehnul tak, že se jeho rty ocitly v úrovni trpaslíkova ucha.

„Mohl bych si s vámi za minutku dvě promluvit?“

„Dobrá,“ začal Jasoň, „pamatuje si někdo něco? Ale vážně?“

„Já si pamatuju začátek,“ přiznal druhý tkadlec, Krejčí. „Ten si pama­tuju naprosto přesně. A to, jak jsme tančili v lese. Ale představení -“

„Vystupovali v něm elfové,“ řekl dráteník Dráteník.

„A proto se to taky celý poto,“ usoudil moudře povozník Doškář. „Taky si pamatuju, že všude bylo plno křiku.“

„Jo a byl tam někdo s velikejma rohama,“ vzpomněl si Povozník, „a měl taky velikýho dlouhýho -“

„To všechno vlastně byl tak trochu sen,“ uvažoval Jasoň.

„Hej, koukni sem, Povozníku,“ řekl Tkadlec a mrkl na ostatní, „támhle je ta opice. Nechtěl ty ses jí na něco zeptat?“

Povozník se na okamžik zamyslel. „Sakra, bodejť!“

„Tak bych na tvým místě nepropásl příležitost,“ pokračoval Tkadlec s tou veselou zlomyslností, jakou často projevují chytří vůdci chudým du­chem.

Knihovník rozprávěl s Rozšafínem a kvestorem. Když do něj Povozník šťouchl, otočil se.

„Takže tys byl v ty rokli u Dílůch, žejo?“ řekl svým veselým, otevře­ným způsobem.

Knihovník na něj vrhl nechápavý pohled.

„Oook?“

„Tam sis přece strčil tu pecku, ne?“

„Knihovník na něj vrhl další nechápavý pohled a zavrtěl hlavou.

„Oook.“

Kolem knihovníka a Povozníka najednou zavládlo napjaté ticho.

Rozšafín Ctibum zatajil dech.

Knihovník sebral ze stolu velkou láhev. Poklepal Povozníkovi na ra­meno. Pak mu nalil velkého panáka a pohladil ho po hlavě.

Rozšafín se uvolnil a vrátil se ke své zábavě. Uvázal si nůž na kus pro­vázku a zachmuřeně pozoroval, jak se otáčí kolem dokola…

Když se té noci vracel Tkadlec domů, chytil ho na mostě neznámý účastník svatby a hodil ho do Lancre. Nikdo nikdy nezjistil proč. Nikdy se nemíchejte do záležitostí mágů, zvláště ne těch chápavých. Všichni nejsou tak dobrosrdeční.

„Teď jí do hlavy vlezou různé myšlenky, které budou mířit vysoko nad její životní postavení,“ zabručela Bábi Zlopočasná, když obě staré čaro­dějky procházely voňavým nočním vzduchem.

„Je královnou. To si stojí pěkně vysoko, ne?“ upozornila ji Stařenka. „Skoro tak vysoko jako čarodějky.“

„Snad ano… dobrá…, ale, ale člověk by si o sobě neměl myslet bůhví co,“ odpověděla jí Bábi. „My jsme samozřejmě jiná třída, ale jednáme skromně, nikam se necpeme a nevyvyšujeme se. Nikdo nemůže říct, že jsem se například já celý život nechovala skromně.“

„Ty jsi byla celý život tak trochu stydlivá chudobka, to je moje řeč,“ přitakala Stařenka Oggová. „Když dojde na skromnost, vždycky lidem ří­kám, nikdo nemůže být skromnější než Esme Zlopočasná.“

„Vždycky jsem se držela stranou a starala se jen o své vlastní záležitosti -“

„Většinu času o tobě člověk vážně ani neví,“ přikyvovala Stařenka Og­gová.

„Jestli sis nevšimla, tak jsem nedomluvila,“ zarazila ji Bábi.

„Promiň.“

Chvíli kráčely mlčky. Byla tichá teplá noc. Ve větvích zpívali ptáci.

Pak se ozvala Stařenka. „Je to legrační, když si pomyslíš, že se naše Magráta vdala, a to všechno ostatní.“

„Co myslíš tím a to všechno ostatní?“

„Ale, no vždyť víš - vdala se,“ opakovala Stařenka. „Dala jsem jí pár rad. Jako třeba, aby si do postele vzala vždycky něco na sebe. Tu udržuje mužský zájem.“

„Ty sis vždycky brala klobouk.“

„Přesně.“

Stařenka zamávala uzenkou nabodnutou na špejli. Vždycky zastávala názor, že je dobře udělat si zásobu jídla, dokud je volně k mání.

„Řekla bych, že svatební hostina byla skvělá, co myslíš? A Magráta přímo zářila.“

„Mně se zdálo, že jí bylo horko a pořád se červenala.“

„Tomu se u nevěst říká, že září.“

„No, asi máš pravdu,“ připustila Bábi Zlopočasná, která kráčela o kou­sek vpředu. „Byla to skvělá večeře, Nikdy předtím jsem tyhle vegetarián­ské vymyšlenosti nejedla.“

„Když jsem si brala starýho Ogga, měli jsme při hostině dokonce tři tucty ústřic. Ale řeknu ti rovnou, že to nefunguje^*.“

„A taky se mi líbilo, jak nám každé dali ten sáček s kouskem svateb­ního dortu,“ libovala si Bábi.

„No aby ne. Víš, říká se, že když si dáš kousek pod polštář, bude se ti zdát o tvém budoucím manže-“ Stařenčin jazyk zakopl sám o sebe.

Zastavila se v rozpacích, což bylo u Oggů něco nevídaného.

„To je v pořádku,“ řekla Bábi. „Mně to nevadí.“

„Promiň, Esme.“

„Všechno se někde stalo. Já vím. Vím to. Všechno se někde stalo. Takže to nakonec vyjde na stejno.“

„To je velmi kontinuinuinuální myšlení, Esme.“

„Ten dort je dobrý,“ řekla najednou Bábi, „ale… zrovna v téhle chvilce… já ti nevím proč… víš, na co mám strašnou chuť? Gyto, zrovínka teď bych si dala nějaký čokoládový bonbon z toho tvého sáčku.“

Poslední slovo se vznášelo ve vzduchu jako ozvěna výstřelu.

Stařenka se zastavila. Ruka jí sjela ke kapse, kde obvykle spočíval sáček s ulepenými čokoládovými bonbony. Upírala oči na temeno Bábiny hlavy, na ten malý, pevně stažený drdůlek, který vykukoval pod střechou špiča­tého klobouku.

„Čokoládový bonbon?“

„Předpokládám, že už sis pořídila nový sáček,“ pokračovala Bábi, aniž se ohlédla.

„Nechceš mi něco říct, Gyto? O sáčcích s cukrovím?“

Bábi se pořád ještě neotočila.

Stařenka sklopila pohled ke špičkám svých bot.

„Nee, Esme.“

„Věděla jsem, že se vydáš k Dlouhému muži, víš? Jak ses dostala do­vnitř?“

„Použila jsem jednu z tamtěch podkov.“

Bábi přikývla. „Neměla jsi ho do toho tahat, Gyto.“

„Máš pravdu, Esme.“

„On je stejně lstivý jako ona.“

„Máš pravdu, Esme.“

„Ty na mě zkoušíš preventivní pokoru.“

„Máš pravdu, Esme.“

Ušly další kousek.

„Co to bylo za tanec, který Jasoň a ti ostatní tančili, když se tam tak namazali?“

„To je lancreská specialita - Tanec kbelíků a hole.“

„Je to legální, doufám?“

„Teoreticky by to neměli tančit, když jsou u toho nějaké ženské,“ při­pustila Stařenka. „To by se dalo posuzovat jako sexuální morrišení.“

„Taky jsem měla pocit, že Magráta byla dost překvapená, když jsi na hostině recitovala tu báseň.“

„Jakou báseň?“

„Tu, co jsi při ní dělala taková ta gesta.“

„Jo tuhle myslíš.“

„Všimla jsem si, že si při ní Verence dělal poznámky na ubrousek.“

Stařenka zalovila v záhybech šatů a vylovila odtamtud celou láhev šam­paňského. Přísahali byste, že se tam nemohla vejít.

„Poslyš, já si myslím, že vypadala fakticky šťastně,“ broukla. „Jak tam tak stála a měla na sobě půlku zablácených krajkových šatů a pod nima to brnění, teda řeknu ti… Jo, a víš, co mi řekla ona?“

„Copak?“

„No tohle,“ řekla Bábi se zvláštním přízvukem.

„Fakt psinézní svět, žejo?“ souhlasila Stařenka.

Chvíli zase kráčely mlčky.

„Takže jsi jí neřekla, že královna Krokuše nikdy neexistovala?“

„To by nemělo smysl.“

„Starý král Lulu I. si ji kompletně vymyslel, protože byl přesvědčený, že potřebujeme kus nějaké romantické historie. Byl v tom směru tak trochu blázen. Nechal dokonce udělat brnění, které bylo jako její.“

„Já vím. Manžel mý praprababičky ho vyklepal z pozinkovaný vany a několika větších pánví.“

„Tebe ovšem nenapadlo jí tohle všechno vykládat, že ne?“

„Ne.“

„Je to zvláštní,“ řekla, „že i když je Magráta úplně jiná, je pořád stejná.“

Stařenka odněkud ze své zástěry vyštrachala dřevěnou lžičku na dlou­hém držátku. Pak zvedla klobouk a opatrně si z hlavy sundala větší mísu plnou pudinku s ovocem a se šlehačkou, kterou tam ve vhodném okamžiku ukryla^*.

„Chm. Já vážně nevím, proč ty musíš, kam přijdeš, štípnout něco k jídlu,“ zamračila se Bábi. „Stačilo slovo a Verence by ti toho dal kýbl. Víš dobře, že on sám pudink vůbec nejí.“

„Takhle je to větší legrace,“ usmála se Stařenka. „A já si trochu té srandy zasloužila.“

V hustém křoví u cesty něco zaharašilo a na cestu vyrazil jednorožec.

Byl napůl šílený. Byl rozzuřený. Byl ve světě, kam nepatřil. A připadal si jako štvanec.

Zahrabal nohou v prachu cesty asi třicet metrů od čarodějek a pohodil rohem.

„A do prkýnka,“ řekla Stařenka a upustila své pracně nabyté mlsky. „Mrskni sebou, támhle vidím strom, dělej!“

Bábi Zlopočasná zavrtěla hlavou.

„Ne. Tentokrát neuteču. Předtím mě nedostala a teď by to chtěla zkoušet s pomocí toho zvířete?“

„Ale všimla sis, jak veliký má to zvíře roh?“

„Vidím ho jasně, buď bez obav.“

Jednorožec sklonil hlavu a zaútočil. Stařenka Oggová doběhla k nejbliž­šímu stromu s nízkými větvemi a vyšvihla se nahoru…

Bábi Zlopočasná si založila ruce.

„Nešil, Esme, a poběž!“

„Ne, předtím jsem nedokázala pořádně a jasně myslet, ale teď už jsem v pořádku. Jsou jisté věci, před kterými neutíkám.“

Bílý stín prolétl po cestě mezi stromy, skoro pět metráků svalstva za tři­ceti centimetry lesklého ostrého rohu. V jeho stopě se vznášely kotouče páry.

„Esme!“

Kruhový čas se chýlil ke konci. Kromě toho už věděla, proč byly před­tím její myšlenky tak roztěkané a nesoustředěné, a to jí velmi pomáhalo. Teď už neslyšela myšlenky všech ostatních Esmerald Zlopočasných jako předtím.

Možná některé z nich žily ve světech ovládaných elfy. Nebo už dávno zemřely. Nebo vedly to, čemu se říká šťastný život. Bábi Zlopočasná si málokdy něco přála, protože přát si něco, to bylo sentimentální, ale teď přece jen pocítila jistou lítost, že se s nimi nemohla setkat.

Možná že některé z nich už brzo zemřou, teď, tady, na té cestě. Cokoliv jste udělali, udělalo milion vašich dalších kopií jinak. Některé z nich ze­mřou. Cítila ty budoucí smrti… smrti Esme Zlopočasné. A nemohla je za­chránit, protože tak to v alternativních vesmírech nefunguje.

Každá jiná, všechny jedna jediná.

Jediné, co pro ně všechny mohla udělat, bylo být teď tady sama sebou a tak nelítostná, jak to jen šlo.

Pozvedla ruku.

Několik kroků před ní jednorožec narazil na neviditelnou stěnu. Nohy se mu podlomily, když se marně pokoušel zastavit, tělo se mu bolestivě za­zmítalo, zvíře padlo na zem, převrátilo se na záda a setrvačností dojelo Bábi až k nohám.

„Gyto,“ zvolala Bábi, když se jednorožec pokoušel vstát, „sundej si punčochy, uvaž z nich ohlávku a opatrně mi ji hoď.“

„Esme…“

„No co je?“

„A co ty krásné červenobíle proužkované, co jsem ti dala k svátku Pra­sečí hlídky? Pletla jsem je sama. A dobře víš, jak pletení nenávidím!“

„Já myslím na sobě. Je teplá noc. A já mám raději, když vzduch, jak bych to řekla… cirkuluje, no.“

„Kdybys věděla, co práce mi daly ty mizerné paty!“

„Tak promiň, Esme.“

„Tak aspoň buď tak laskavá, zaběhni ke mně a přines všechno, co je dole v kredenci.“

„Už letím, Esme.“

„Ale ještě předtím zaběhni za Jasoněm a řekni mu, ať si pořádně rozpálí výheň.“

Stařenka Oggová se dívala na zmítajícího se jednorožce. Byl jakoby ochromený, vyděšený z Bábi, ale přitom neschopný utéci.

„Oh, Esme, přece nechceš našeho Jasoně požádat, aby -“

„Já ho nebudu o nic žádat. Tebe taky nežádám.“

Bábi Zlopočasná si sundala klobouk a hodila ho do větví nejbližšího keře. Pak, s očima stále upřenýma na ležící zvíře, zvedla ruce k ocelově šedému uzlu v týle a vytáhla z něj několik jehlic.

Drdol se uvolnil a jako hadi se z něj vyplazily prameny krásných vlasů. Bábi několikrát potřásla hlavou a vlasy se jí rozvinuly až k pasu.

Stařenka s němým úžasem pozorovala, jak Bábi zvedla znovu ruku a vytrhla si jeden jediný vlas.

Pak rukama provedla několik složitých pohybů, to jak vázala smyčku z něčeho, co bylo téměř neviditelné. Nevšímala si pohybujícího se rohu a klidně navlékla smyčku jednorožci na krk. Pak zatáhla.

Zvíře se vzpíralo, jeho neokovaná kopyta vířila mračna prachu, ale na­konec se přece jen postavilo na nohy.

„To ho nikdy neudrží,“ řekla Stařenka a pomalu obcházela strom.

„Dokázala bych ho udržet na pavučině, Gyto Oggová. Na pavučině. Tak a teď běž a vyřiď, co je potřeba.“

„Jistě, Esme.“

Jednorožec pozvedl hlavu a dlouze zaržál.

Jednorožec tančil na konci neuvěřitelně tenkého pouta, vyhazoval a sna­žil se kopnout neopatrné, ale osvobodit se nedokázal.

Jasoň Ogg, stále ještě ve svých svátečních šatech, nervózně přešlapoval v otevřených dveřích kovárny.

„Pane kováři,“ řekla Bábi Zlopočasná, „mám tady pro vás práci.“

„Ehm,“ odkašlal si Jasoň, „to vypadá jako jednorožec.“

„Správně.“

Jednorožec znovu zoufale zařehtal a otáčel k Jasoňovi šílené oči.

„Ještě nikdy nikdo neokoval jednorožce,“ zavrtěl Jasoň hlavou.

„Řekni si,“ poradila mu Bábi, „že tohle je jedna z největších chvil tvého života.“

Dav se shlukl kolem, a zatímco se lidé snažili držet z dosahu kopyt, na­tahovali uši a oči, aby jim nic neuniklo.

Jasoň se poškrabal na bradě kladivem.

„No, nevím -“

„Poslyš, Jasoni Oggu,“ řekla Bábi Zlopočasná a zatáhla za vlas, na je­hož konci se vzpínal jednorožec, který ji obíhal v kruhu, „ty přece dokážeš okovat, cokoliv ti kdo přivede. A platíš za to jistou cenu, že?“

Jasoň vrhl poplašený pohled na Stařenku. Ta se zatvářila nechápavě.

„Neřekla mi o tom ani slovo,“ prohlásila Bábi, která znovu využila své známé schopnosti číst výraz Stařenčiny tváře vlastním temenem.

Naklonila se k Jasoňovi, takže skoro visela na vlasu, který omezoval zdivočelé zvíře. „Cena, kterou platíš za to, že dokážeš okovat všechno, co ti kdo přivede, je…, že musíš okovat všechno, co ti kdo přivede. Cena, kte­rou člověk platí za to, že je nejlepší, je vždycky stejná… musí být nejlepší. A ty ji platíš stejně jako já.“

Jednorožec urazil kopytem kus dřeva z dubového rámu vrat.

„Ale železo -“ řekl Jasoň, „a hřeby -“

„No?“

„Železo ho zabije,“ dořekl Jasoň. „Když mu vrazím do kopyt železný hřeby, zabiju ho. Zabíjení do smlouvy nepatří. Nikdy jsem nic nezabil. S tím mravencem mi to trvalo celou noc, ale skoro to necítil. Nikdy bych ne­ublížil živýmu tvoru, kterej mi nic neudělal.“

„Jasně, Esme.“

„Tak je dej sem. A ty, Jasoni, rozpal pořádně výheň.“

„Ale když mu přibiju železný -“

„Říkala jsem snad něco o železe?“

Roh vyrazil kámen ze zdi sotva třicet centimetrů od Jasoňovy hlavy. Kovář se vzdal.

„Budete ale muset jít dovnitř, abyste ho držela v klidu,“ řekl. „Něco ta­kovýho bych nikdy nekoval, kdyby mi to nedrželi aspoň dva dospělí chlapi.“

„Udělá, co mu řeknu,“ slibovala Bábi. „Mě nemůže neposlechnout.“

„Zavraždil starého Skřusku,“ zabručela Stařenka. „Vůbec by mi neva­dilo, kdyby ho náš Jasoň odpravil.“

„Tak se styď, ženská,“ řekla Bábi. „Vždyť je to zvíře. Zvířata nevraždí. Vraždit dokáže jen nadřazená rasa. To je jedna z těch věcí, kterými se li­šíme od zvířat. Dej mi ten pytel, Gyto.“

Přinutila zvíře projít dvojitými dveřmi do kovárny a několik venkovanů je za ní rychle zavřelo zvenčí. O chvilku později proletělo silnými prkny v jednom křídle dveří kopyto.

V té chvíli přiběhl udýchaný Výsměšek a na rameni se mu kýval těžký samostříl.

„Slyšel jsem, že se tady znovu objevil jednorožec!“

Ze vrat vyletělo další prkno.

„Je tam?“

Stařenka přikývla.

„Přitáhla ho sem celou tu cestu až z lesa.“

„Ale vždyť ta zatracená bestie je divoká!“

Stařenka Oggová si zamnula nos. „To jo, jenže… ona na to má kvalifi­kaci, chápete? Teda když jde o krocení jednorožců. To nemá nic společ­ného s čarodějnictvím.“

„Já tomu nějak nerozumím, jak to myslíte?“

„Já myslela, že jsou jisté věci, které o chytání jednorožců ví každý,“ řekla Stařenka významně.

„To, na co přesně narážím, je, kdo je může chytat. Vždycky běhala rychleji než vy, to zas Esme dokázala. Ta dokázala utéct každému chla­povi.“

Výsměšek tam stál s otevřenými ústy.

„To zase já,“ pokračovala nevzrušeně Stařenka, já vždycky zakopla o první blbej kořen, kterej mi přišel do cesty. Kolikrát mi trvalo celou věč­nost, než jsem nějaký našla.“

„To chcete říct, že ona potom, co jsem odešel, nikdy -“

„No, neberte si to zase tak osobně. Všechno špatné je k něčemu dobré,“ upozornila ho Stařenka. „S tím jednorožcem by ji to asi nenapadlo, kdy­byste se tady náhodou neobjevil.“ Zdálo se, že ji v souvislosti s tím, co řekla, něco napadlo. „Neviděl jste náhodou Casanovleze?“

„Nazdárek, vy můj kvítku medový,“ ozval se veselý hlas plný sebedů­věry.

Stařenka se ani neotočila.

„Vy se objevíte vždycky tam, kde to lidi nejmíň čekají.“

„Tím jsem proslulý, paní Oggová.“

V kovárně panovalo ticho. Pak se ozvalo klap-klap-klap Jasoňova kla­diva.

„Co to tam dělají?“ zeptal se Výsměšek.

„Ať dělají co dělají, každopádně mu to zabránilo dál kopat kolem sebe,“ pokrčila Stařenka rameny.

„Co bylo v tom pytli, paní Oggová?“ zeptal se Casanovlez.

„To, co mi řekla, že mám přinést. Její starý stříbrný čajový servis. Ro­dinná památka. Viděla jsem ho jen dvakrát a z toho jednou teďka, když jsem ho dávala do pytle. Myslím, že ho snad ani nepoužívala. Je k němu konvička na mlíko, co má podobu veselé krávy.“

Před kovárnou se shromažďovali další lidé. Náměstí už bylo pomalu plné.

Údery kladiva umlkly. Pak se hned za vraty ozval Jasoňův hlas:

„Pozor, jdeme ven.“

„Pozor, jdou ven,“ upozorňovala Stařenka.

„Co říkala?“

„Říkala ,pozor, jdeme ven‘.“

„Pozor, jdou ven!“

Dav ustoupil.

Vrata se otevřela a vyšla Bábi, která vedla jednorožce. Šel pomalu a omámeně a pod hebkou bílou kůží se mu převalovaly svaly jako žáby v hustém oleji. A podkovy mu na dláždění zvonily. Výsměšek si všiml, jak se lesknou.

Jednorožec poslušně kráčel po boku čarodějky a tak došli až do středu náměstí. Pak mu Bábi uvolnila smyčku a lehce ho pleskla po boku.

Tiše zaržál, otočil se a rozběhl se ulicí vedoucí k horám…

Bábi stála a dívala se za ním, když se po jejím boku jako duch zjevila Stařenka.

„Stříbrné podkovy?“ řekla tiše. „Nevydrží mu dlouho.“

„A stříbrné hřeby. Vydrží mu tak dlouho, jak bude potřeba,“ přikývla Bábi. „A ona už ho nikdy nedostane nazpět, i kdyby ho přivolávala tisíc let.“

„Okovat jednorožce,“ zavrtěla Stařenka užasle hlavou. „Něco takového může napadnout jen tebe, Esme.“

„Dělám to celý život,“ odpověděla Bábi.

Jednorožec se mezitím změnil v bílou tečku daleko na blatech. Vzápětí jim před očima zmizel ve večerním šeru.

Stařenka Oggová si zhluboka povzdechla a tím zlomila kouzlo oka­mžiku. „Takže je po všem.“

„Ano.“

„A ty?“

„Nemohu se jich nabažit,“ souhlasil Casanovlez.

Babi zvedla oči k nebesům.

„Co kdybys taky myslela na svůj věk a chovala se podle toho?“

„Já nepotřebuju myslet, já to dělám automaticky,“ odpověděla jí Sta­řenka. „Ale ty jsi mi neodpověděla.“

Ke Stařenčině i Výsměškově úžasu, ale možná i k úžasu samotné Bábi, vsunula Bábi svou ruku Výsměškovi pod paži.

„Pan Výsměšek a já se půjdeme projít po mostě.“

„Vážně?“ podivil se Výsměšek.

„Oh, to je nádhera!“

„Gyto Oggová, jestli se na mě okamžitě nepřestaneš takhle dívat, tak ti ubalím jednu rovnou na ucho!“

„Promiň, Esme,“ řekla Stařenka.

„No proto.“

„Předpokládám, že si chcete popovídat o starých časech,“ odvážila se Stařenka.

„Možná o těch starých. Možná o jiných.“

V té chvíli doběhl jednorožec k lesu a zmizel mezi stromy.

Hluboko dole bublaly vody Lancre. Nikdo nepřejde dvakrát stejnou řeku, ani po mostě ne.

Výsměšek hodil dolů oblázek. Kamínek zapadl do vody se slyšitelným žbluňk.

„To všechno funguje,“ řekla Bábi Zlopočasná. „Někde. Ten váš mladý mág to ví, jenže to balí do spousty nadnesených slov. Byl by docela chytrý, jen kdyby si dokázal uvědomit, co má před sebou.“

„Chce tady nějakou dobu zůstat,“ přikývl Výsměšek zachmuřeně. Hodil do hlubiny další oblázek. „Ty kameny ho fascinují. Copak mu to můžu za­kázat? Nemůžu. A král je všemi deseti pro. Ostatní králové prý vždycky mívali blázny, tak on že bude mít mudrce, prý pro případ, že by se to osvědčilo líp.“

Bábi se zasmála.

„A mladá Diamanda už je skoro v pořádku a každý den začne chodit,“ řekla.

„Co tím myslíš?“

„Oh, nic. To je to zvláštní na budoucnosti. Může se z ní vyklubat coko­liv. A všechno.“

Zvedla oblázek. Dopadl do vody současně s jedním z těch Výsměško­vých a ozvalo se dvojité žbluňk.

„Myslíš,“ začal opatrně Výsměšek, „že to všechno… někde… dopadlo dobře?“

„Samozřejmě. Tady!“

Při pohledu na to, jak mu poklesla ramena, Bábi poněkud změkla.

„Ale tam taky,“ dodala.

„Cože?“

„Myslím tím, že někde si určitě Výsměšek vzal Esmeraldu Zlopočasnou a žili -“ Bábi tiše zaskřípala zuby, „- šťasně až do smrti. Víceméně. Tak jako většina ostatních.“

„Sbírala jsem zlomečky její paměti. Zdálo se, že je opravdu docela šťastná. A mě hned tak něco nepotěší!“

„Jak to dokážeš?“

„Snažím se být dobrá ve všem, co dělám.“

„Neříkala náhodou něco o -“

„Vůbec nic neříkala! Neví ani, že existujeme! Neptej se mě! Stačí snad, že se to všechno někde stalo, ne?“

Výsměšek se pokusil usmát.

„A nic hezčího už mi neřekneš?“

„Tohle je přece to nejhezčí. Nebo skoro nejhezčí.“
A kde to končí?^*

V té letní noci, kdy zamilované párky hledají tichá místa a mezi stromy houstne hedvábně fialové šero. Z hradu se ještě dlouho po ukončení slav­nosti ozýval šťastný smích a stříbřitý cinkot rolniček. A z prázdného úbočí kopce na blatech prýštilo jen ticho elfů.