Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo
|
|  Yüklə 1.48 Mb.
|
|
„A my nemáme žádné zbraně,“ dodal Dráteník. Do hrudi mu narazil pár těžkých mosazných zvonků. „Buď zticha a navleč si zvonky. Povozníku?“ „Čekají na nás!“ „Tohle řeknu jen jednou, a naposled,“ prohlásil Jasoň. „Po dnešní noci už nikdy nikdo nebude mluvit o Tanci kbelíků a holí, jasný?“ Lancreští tanečníci se podívali jeden na druhého. Déšť jim lepil vlasy na hlavy a šaty na těla. Povozník, kterému se na obličeji mísily slzy hrůzy s rozmočenými líčidly a dešťovou vodou, natáhl harmoniku. Ozval se dlouhý akord, který musí podle předpisu zahajovat všechny lidové písně a melodie, aby měli kolemstojící čas prchnout do bezpečí. Jasoň pozvedl ruku a začal počítat na prstech. „Raz, dva…“ Čelo se mu zkrabatilo úsilím. „Raz, dva… tři…“ „…čtyři…“ sykl na něj Dráteník. „…čtyři,“ řekl Jasoň. „Tak jedem, mládenci.“ Šest těžkých jasanových holí se srazilo ve vzduchu. „… raz, dva, dopředu, raz, krok zpět, otáčka, otáčka…“ Pomalu, stejně pomalu, jako se mlhou linuly líné tóny písně Žena Tondy pekaře strávila noc na faře, se začali tanečníci pomocí figur, otáček a poskoků posouvat nocí… „…dva, zpět, skoč…“ Hole se znovu s třesknutím srazily. „Pozorují nás!“ vypravil ze sebe zadýchaně Krejčí, když se otáčel kolem Jasoně. „Už je vidím.“ „…raz… dva… neudělají nic, dokud bude hrát harmonika! …zpět, dva, otáčka… milují hudbu! …kupředu, hop, otočit… jedna a šest, šlapeme brouky! …hop, zpět, otočit…“ „Už vylézají z kapradí!“ vykřikl Tesař, když se hole znovu setkaly. „Já je vidím… dva, tři, kupředu, otočit… Povozníku… zpět, otočit… ty uděláš dvoják… dva, zpět… potulnej Irčan středem…“ „Já už nemůžu, Jasoni!“ „Hraj!… dva, tři, otočit…“ „Jsou všude kolem!“ „Tančete!“ „Pozorujou nás! Přibližujou se!“ „…otočit, zpět… výskok… už jsme skoro na cestě…“ „Jasoni!“ „Vzpomínáte, jak jsme tenkrát porazili Ohulánské nenucené?… otočit…“ Hole se znovu setkaly a dřevo zadunělo o dřevo. Zpod nohou tanečníků vyletovaly k temnému nebi kusy vykopávaných drnů. „Jasoni, snad nechceš -“ „…zpět, dva… uděláme to…“ „Povozníkovi už… raz, dva… dochází dech…“ „…dva, otočit…“ „Ta harmonika se začíná rozpadat,“ vzlykl Povozník. „…raz, dva, kupředu… sázení fazolí!“ Akordeon sípal čím dál tím víc. Elfové se začali stahovat stále blíž. Koutkem oka zachytil Jasoň několik rozesmátých zaujatých tváří. „Jasoni.“ „…raz, dva… Povozník do středu… raz, dva, otočit…“ Sedm párů bot duplo do země… „Jasoni!“ „…raz, dva… otočit… připravit se… raz, dva… ustoupit… ještě ustoupit… raz, dva… otočit… ZABTE JE… a zpět, raz… dva…“ Z hostince zbyla ruina. Elfové z něj odnesli nejen všechno, co bylo k jídlu, ale i mnoho věcí, které k jídlu nebyly, a vyvalili i všechny sudy. Je pravda, že několik sýrů, delší dobu zapomenutých ve sklepě, se jim jistou dobu úspěšně bránilo. Stůl se rozpadl. Mezi rozšlapanými zbytky jídla se povalovaly zhasnuté svíčky a humří klepeta. Nikde se nic nehýbalo. Pak někdo kýchl a na prázdný kozlík v krbu se snesl obláček sazí. Za nimi následovala Stařenka Oggová a po chvíli malá, černá a neobyčejně rozzlobená postavička Casanovleze. „No pac a pusu,“ řekla Stařenka, když se rozhlédla po vypleněné místnosti. „Kůlnička na dříví hadr.“ „Měla jste mě na ně pustit.“ „Bylo jich příliš mnoho, mládenče.“ Casanovlez znechuceně odhodil svůj meč na zem. „Právě jsme začínali lip poznávat jeden druhého, a prásk, do hospody vtrhne padesát elfů! U všech rud a nerostů! A to se mi stává skoro pokaždé!“ „To je jedna z těch skvělých věcí na černé,“ broukala si spokojeně Stařenka, „že na ní nejsou vidět saze.“ Při těch slovech se oprašovala. „Takže se jim to fakt podařilo. Esme měla pravdu. Tak by mě zajímalo, kde je. No, co s dá dělat. Jdeme.“ „A kam?“ zeptal se trpaslík. „Ke mně domů.“ „Ah!“ „Musím si pro koště,“ uvedla Stařenka věci na patřičnou míru. „Já nepřipustím, aby mým dětem vládla nějaká Královna vil. Takže musíme sehnat nějakou pomoc. Tohle už zašlo na můj vkus příliš daleko.“ „Mohli bychom se vypravit do hor,“ navrhl Casanovlez, když se tiše plížili dolů ze schodů. „Jsou tam tisíce trpaslíků.“ „Ne,“ zavrtěla Stařenka Oggová hlavou. „Esme mi za to nepoděkuje, ale jsem to já, kdo musí zamávat pytlíkem bonbonů, když tu a tam přecení své síly… a já mám na mysli někoho, kdo Královnu a elfy skutečně nenávidí.“ „Nenajdete nikoho, kdo by je nenáviděl víc než trpaslíci,“ řekl Casanovlez. „Ale ano, najdete,“ odpověděla mu Stařenka, „ale musíte vědět, kde hledat.“ Elfové ovšem byli i v domku Stařenky Oggové. Jediný kus nábytku nezůstal vcelku. „Co neodnesli, to rozbili,“ posteskla si Stařenka. Rozhrábla trosky na podlaze nohou. Zazvonilo sklo. „To byl dárek, co jsem dostala od Esme,“ oznámila lhostejnému světu. „Stejně se mi nikdy moc nelíbil.“ „Proč to dělají?“ zavrtěl hlavou Casanovlez, když se rozhlížel kolem. „Ti? Ti by klidně rozbili i svět, kdyby si mysleli, že to udělá nějaký pěkný zvuk,“ odpověděla mu Stařenka. Vyšla ven a začala šmátrat kolem trámů nízké doškové střechy, až nakonec s vítězoslavným zabručením vytáhla své koště. „Vždycky ho schovávám pod střechu,“ vysvětlovala, jinak mi ho děti seberou a lítají na něm kolem domu. Můžete si sednout za mě, a upozorňuju vás, že to dělám proti svému přesvědčení.“ Casanovlez se otřásl. Trpaslíci až na výjimky nesnášejí výšky hlavně proto, že nemají mnoho příležitostí si na ně zvyknout. Stařenka se poškrábala na bradě, přičemž zazněl zvuk, jako když přejedete kartáčem po skelném papíře. „A budeme potřebovat krumpáč,“ uvědomila si. „V Jasoňově kovárně určitě nějaký bude. Tak si naskoč, chlapče.“ „Něco takového jsem skutečně nečekal,“ bručel Casanovlez, který na koště lezl se zavřenýma očima. „Měl jsem na mysli takový příjemný, romantický večer, jen vy a já.“ „Vždyť je to romantický večer a jsme tady jen vy a já.“ „To ano, ale nenapadlo mě, že v tom bude figurovat i koště.“ Koště se pomalu zvedlo ze země. Casanovlez se zoufale držel proutí. „Kam letíme?“ vypravil ze sebe. „Na jedno místo v horách,“ odpověděla mu Stařenka. „Už je to kolik roků, co jsem tam byla naposled. Esme by se k tomu místu ani nepřiblížila a Magráta je moc mladá, než abych jí o něčem takovém vykládala. Jenže já tam chodívala často. Když jsem ještě byla děvče. Holky tam občas chodívaly, když chtěly uhnat - a sakra…“ „Cože?“
„Měla jsem dojem, že jsem zahlédla, jak něco přeletělo měsíc, a jsem si po čertech jistá, že to nebyla Esme.“ Casanovlez se pokusil rozhlédnout kolem a při tom neotevřít oči. „Elfové nedokážou létat,“ zamumlal. „To si myslíte vy,“ odpověděla mu Stařenka. „Létají na listech řebříčku.“ „Na listech řebříčku?“ „Jasně. Kdysi jsem to sama vyzkoušela. Nějakou zvedací sílu z nich vymáčknete, ale roztrhají každou látku. Já jsem pro pořádný svazek dobrého proutí. Vždyť vy byste se tady na tom měl cítit jako doma, mládenče. Magráta říká, že koště je jeden z těch sexuálních metafórů*.“ Casanovlez otevřel jedno oko, a to jen na okamžik. Stačilo mu, když viděl, jak pod ním ubíhá střecha jakéhosi domu. Udělalo se mu špatně. „Rozdíl je v tom,“ vysvětlovala Stařenka, že koště vydrží ve vzduchu mnohem déle. Kromě toho s ním můžete zametat dům, což v žádném případě nemůžete říct o - je vám dobře?“ „Musím vám říct, paní Oggová, že se mi to ani trošku nelíbí.“ „Jenom jsem se vám zkoušela zvednout náladu.“ „,Nálada‘, to se mi líbí, ale nemohli bychom se vyhnout tomu ,zvednout‘?“ „Už brzo přistaneme.“ „Hned se mi dělá líp.“ Stařenčiny boty zaskřípaly na udusané hlíně před kovárnou. „Nechám to běžet, budu zpátky co by dup.“ Bez ohledu na trpaslíkovy zoufalé prosby o pomoc seskočila z koštěte a zmizela v zadních dveřích. V kovárně elfové nebyli. Bylo tady přece jen příliš mnoho železa. Vytáhla krumpáč z kouta, kde bylo opřeno zahradní nářadí, a pospíchala nazpět. „Můžete vzít tohle,“ řekla a podala Casanovlezovi krumpáč. Na okamžik zaváhala. „Štěstí nikdy není dost a musí se mu občas pomoct, co?“ dodala a s těmi slovy znovu zmizela v kovárně. Tentokrát byla venku ještě rychleji a strkala si něco do kapsy. „Připraven?“ „Ne!“ „Tak vzhůru. A dávejte dobrý pozor. S otevřenýma očima.“ „A co mám hlídat? Elfy?“ zeptal se Casanovlez, když se koště v měsíčním svitu začalo zvedat vzhůru. „Mohli by se objevit. Esme to nebyla v žádném případě a jediný, kdo tady ještě lítá, je pan Soulolit, bánší*, a ten je velmi úzkostlivý, aby nám vstrčil lístek pode dveře, když se pohybuje v okolí. To kvůli kontrole vzdušného provozu, chápete.“ Většina města byla temná. Měsíční svit vytvořil na krajině dole stříbročernou šachovnici. Casanovlez se brzo začal cítit lépe. Pohyb koštěte byl vlastně docela uklidňující. „Už jste asi vozila hodně cestujících, že?“ „Tu a tam, no, poměrně dost.“ Casanovlez se zamyslel. Pak se ozval a z jeho hlasu zazníval upřímný vědecký zájem: „Řekněte mi, zkusil z nich už někdo za letu -“ „Ne,“ odpověděla Stařenka Oggová pevně. „Spadl byste.“ „Vždyť nevíte, na co jsem se chtěl zeptat!“ „Vsadíte se o půltolar?“ Několik minut bezeslova letěli a pak Casanovlez zaklepal Stařence na rameno. „Elfové, na tři hodiny**!“ „Takže všechno v pořádku. To je za kdovíkolik hodin.“ „Ale já tím myslím, že jsou támhle!“ Stařenka zamžourala proti hvězdám. Souběžně s koštětem letěl nocí jakýsi nepravidelný stín. „No zdrávas, královno!“ „Nemůžete jim uletět?“ „Kdepak. Ti by dokázali udělat cestu kolem světa za osmdesát minut.“ „Jo? A jak by ji stavěli přes moře?“ užasl Casanovlez, který se ocitl ve stavu, kdy jediné, po čem toužil, byla hrst pilulek ze sušených žab. „Tím jsem myslela, že jsou hrozně rychlí. Nedokázala bych jim uletět, ani kdybych se zbavila přebytečné váhy.“ „Já mám pocit, že jsem se právě nějaké zbavil,“ zasténal Casanovlez, když se koště prudce propadlo k temné ploše lesa. Stařenčiny boty usekávaly vrcholky stromů. Měsíční svit se odrážel na světlých vlasech dalšího elfa, který letěl vlevo. „Sakra, sakra, sakra!“ Kolem koštěte letěli v klínové formaci tři elfové. Takoví byli vždycky. Štvali vás, dokud jste nepadli, dokud se vám krev nesrážela hrůzou. Když vás chtěl zabít trpaslík, tak vás jednoduše při první vhodné příležitosti přesekl napůl sekerou. Ale to bylo tím, že trpaslíci byli mnohem příjemnější než elfové. „Dohánějí nás!“ oznamoval Casanovlez. „Máte ten krumpáč?“ „Jistě!“
„Tak dobrá…“ Koště kličkovalo nad tichým lesem. Jeden z elfů vytáhl meč a zamířil ke koštěti. Bylo jasné, co měl v úmyslu. Srazit je dolů do lesa, nechat je naživu tak dlouho, jak to jen bude možné… Stařenka přepnula koště na zpátečku. Hlava a nohy se jí vymrštily kupředu, takže si chvilku seděla zčásti na předloktích a zčásti ve vzduchu. Elf se k ní rychle blížil a po tváři se mu rozléval úsměv - Casanovlez mu nastavil krumpáč. Ozvalo se hlasité kovové dzoinnnggg. Koště opět vyrazilo kupředu a Stařenka padla Casanovlezovi do klína. „Pardon!“ „To nic. Klidně to dělejte, kdykoliv se vám zlíbí.“ „Dostal jste ho, co?“ „Vyrazil jsem mu dech.“ „Skvěle. Kde jsou ti další?“ „Nevidím ani jednoho.“ Casanovlez se nepřirozeně rozesmál. „Ukázali jsme jim, zač je toho krumpáč, co?“ Najednou se ozvalo krátké zasvištění a Stařence se něco zabodlo do klobouku. „Uvědomili si, že s sebou máme železo,“ řekla. „Teď už se nepřiblíží. A ani to nepotřebují,“ dodávala trpce. Koště obletělo velký strom a oba pasažéři chvilku trhali nohama vysoké kapradí. Pak vyletělo na zarostlou pěšinu. „Už nás nepronásledují,“ oznámil Casanovlez po chvíli. „Vyděsili jsme je, co?“ „My rozhodně ne. Ale mají strach přiblížit se k Dlouhému muži. To není jejich kus trávníku. Fí, podívejte se na tu cestu! Vždyť na ní rostou stromy! Když jsem byla mladá holka, tak byste tady nenašel růst stéblo trávy.“ Při těch dávných vzpomínkách se usmála. „Za teplých letních nocí to bylo moc oblíbené místo, tenhle Dlouhý muž, to vám řeknu.“ Charakter lesa se teď změnil. Byl zvláštní i podle měřítek lancreského pralesnictví. Z pokroucených větví visely dlouhé závěsy mechů. Když nad zemí prolétala na koštěti čarodějka s trpaslíkem na tandemu, na zemi šustilo staré opadané listí. Něco je zaslechlo a s praskotem se dalo na útěk hustými křovisky. Podle zvuku to bylo něco s parožím. Stařenka zpomalila a nechala koště zastavit. „Podívejte,“ ukázala, „to je Dlouhý muž.“ Casanovlez jí nahlížel přes rameno. „To je všechno? Vždyť je to jen nějaký starý pohřební pahorek.“ „Tři staré pohřební pahorky,“ opravila ho Stařenka. Casanovlez se znovu zadíval na krajinu pod sebou. „Aha, už je vidím. Dva kulaté a jeden dlouhý. A co?“ „Když jsem je poprvé uviděla ze vzduchu,“ řekla Stařenka, „smála jsem se tak, že jsem málem spadla z toho pitomýho koštěte.“ Zavládlo krátké ticho, o kterém se někdy říká, že si ten či onen musel nadskočit, protože si stál na vedení. Trpaslík si znovu prohlédl útvar pod sebou. Pak řekl: „Ale to snad ne! Já si vždycky myslel, že pohřební pahorky, mohyly a takové věci stavěli vážní lidé, druidi, knězi, náčelníci a tak, a ne… lidi, kteří kreslí 200 000 tunami hlíny na stěnu hajzlíku, abych se tak vyjádřil.“ „Copak, copak, skoro to vypadá, že vás to šokovalo.“ Stařenka by byla přísahala, že se trpaslík pod parukou červená. „No, existuje taková věc, které se říká styl,“ bránil se Casanovlez. „Existuje něco jako delikátnost. Přece se nepostavím a nebudu do světa křičet: Mám obrovskýho, dlouhýho utahováka!“ „No, ono je to trochu složitější,“ řekla Stařenka, jak se prodírali křovím. „Tady je to kraj, který říká: Mám obrovského dlouhého utahováka. To je ostatně trpasličí slovo, že?“ „Ano.“ Casanovlez se pokoušel vyplést z křoví. „Esme tady snad nebyla ani jednou,“ slyšel Stařenčin hlas kdesi před sebou. „Ona říká, že je dost na lidových písních a májkách a takových věcech a že není třeba, aby byla takovým způsobem udělaná celá krajina. Samozřejmě,“ pokračovala po chvilce, „že tohle nikdy nebylo myšleno jako místo pro ženy. Moje praprababička mi vyprávěla, že za starých časů sem muži chodili, aby tady pořádali rituály, které žádná žena nikdy neviděla.“ „Kromě vaší praprababičky, která se ukryla v křoví,“ řekl Casanovlez. Stařenka se zastavila, jako když vedle ní udeřil blesk. „Jak to víte?“ „No, řekněme, že jsem si vypěstoval určitou vnitřní schopnost nahlédnout do tajemství Oggovic žen, paní Oggová,“ odpověděl trpaslík. Trnitý keř mu právě roztrhl kabát. „Říkala, že si akorát stavěli takové domky, kde se vždycky vypotili, smrděli jako kovářovo podpaží, nalejvali se mačkadlicí, přidělávali si na hlavu rohy a v těch pak tančili kolem ohně a očurávali stromy kdy je to napadlo,“ řekla Stařenka. „Říkala, že to bylo dost zženštilé, abych řekla pravdu. Ale já vždycky říkala, že chlap je prostě chlap, i když je trochu zženštilý. Copak se stalo s vaší parukou?“ „Myslím, že zůstala o kus dál na tom velkém stromě.“ „Doufám, že krumpáč ale pořád ještě máte.“ „Samozřejmě, paní Oggová.“ „Výborně. Už jsme tady.“ Dorazili na úpatí dlouhého pahorku. Byly tam tři přírodní kameny, které tvořily jakousi mělkou jeskyni. Stařenka se přikrčila pod překladový kámen a vmáčkla se do zatuchlé temnoty slabě páchnoucí čpavkem. „Tady to bude stačit,“ řekla. „Máte sirku?“ Sírová záře odhalila plochý kámen, na kterém byl vyryt hrubý obrazec. Do vyrytých linek byla vetřena okrová hlinka. Obrázek zachycoval muže se sovíma očima, s rohy na hlavě, zahaleného do zvířecí kůže. V plápolajícím světle se zdálo, že postava tančí. Pod obrazem byl runový nápis. „Zjistil někdy někdo, co to znamená?“ zeptal se Casanovlez. Stařenka krátce přikývla. „Je to jistý druh ogghamu*,“ vysvětlovala. „Znamená to zhruba něco jako ,mám velkého dlouhého utahováka‘.“ „Oggham?“ podivil se trpaslík. „Vím to, protože naše rodina se ve zdejších krajích vyskytuje, abych tak řekla, už velmi dlouho.“ „Znát se s vámi, paní Oggová, toť pravá škola života,“ řekl Casanovlez. „To říká každý. Teď zastrčte ten krumpáč tady do té škvíry pod kámen, ano? Vždycky jsem přemýšlela, pod jakou záminkou bych se podívala tam dolů.“ „Co je tam dole?“ „Chodby, které vedou až do lancreských jeskyní. Slyšela jsem, že ty vedou prakticky všude. Dokonce až pod Ploskolebčí horu. Říká se, že z nich vede chodba i do hradu, ale tu jsem nikdy nenašla. Ale hlavně vedou do světa elfů.“ „A já myslel, že do světa elfů vede prostor mezi Tanečníky?“ „Tohle je ten druhý svět elfů.“ „Oni nemají jen jeden?“ „O tomhle nikdy nemluví.“ „A vy tam chcete jít?“ „Ano.“
„Vy hledáte elfy?“ „Správně. Poslyšte, a to tady chcete stát celou noc, nebo už konečně zvednete ten kámen?“ strčila do něj. „Víte, něco vám řeknu. Tam dole je i zlato.“ „No, tak to vám opravdu pěkně děkuju,“ ušklíbl se Casanovlez sarkasticky. „Tak vy jste další, kdo nás háže všechny do jednoho pytle. Jenom proto, že jsem… vertikálně zkrácen, pokoušíte se mě utáhnout na zlato, co? Tak vy si taky myslíte, že trpaslíci jsou jen nenažranost na nožičkách, aha?“ Stařenka si povzdechla. „Tak dobře,“ řekla. „Já vám něco řeknu… víte co? Až se vrátíme domů, upeču vám pravý trpasličí chleba, co vy na to?“ Casanovlezova tvář pukla v blaženém, i když mírně nevěřícím úsměvu. „Pravý trpasličí chleba?“ „Bodejť. Myslím, že recept pořád ještě mám, a kočičí bedýnku jsem naposled vynášela před pár týdny.“ „V tom případě -“ Casanovlez zarazil jeden konec krumpáče pod kámen a zapáčil celou svou trpasličí silou. Netrvalo dlouho, kámen se pohnul a zvedl. Pod ním se objevily schody, které se zčásti ztrácely pod vrstvou hlíny a starých kořenů. Stařenka po nich začala sestupovat bez jediného ohlédnutí a pak si uvědomila, že trpaslík za ní nejde. „Co se děje?“ „Nikdy jsem neměl rád tmu a uzavřené prostory.“ „Cože? A to jste trpaslík?“ „Rozený trpaslík, rozený. Ale přiznám se vám, že jsem nervózní, i když se schovávám ve skříni. Tohle mi dost ztěžuje všechno mé podnikání.“ „Nebuďte jako malý. Já se nebojím.“ „Jenže vy nejste já.“ „Něco vám řeknu - upeču ho s příměsí speciálního štěrku.“ „Ó… vy jste rozená svůdkyně, paní Oggová.“ „A vezměte s sebou pochodně.“ Podzemí bylo suché a vlahé. Casanovlez poklusával za Stařenkou, protože chtěl zůstat v dosahu světla pochodně. „Už jste tady někdy byla?“ „Nebyla, ale cestu znám.“ Zanedlouho se Casanovlez začal cítit lépe. Podzemní prostory byly lepší než skříně. Už kvůli tomu, že člověk tady celou dobu nešlapal po botách a nehrozilo nebezpečí, že v nejbližší chvíli otevře dveře manžel s mečem v ruce. Nakonec se začal cítit skoro šťastně. Jeho geny vytáhly odněkud ze zadní kapsy dávno zapomenutá slova. „Hej hou, hej hou -“ Stařenka Oggová se usmála do tmy. Tunel se otevřel do rozsáhlého prostoru. V záři pochodně se daly jeho stěny jen tušit. „To je ono?“ zeptal se Casanovlez a sevřel krumpáč. „Ne, tohle je něco jiného. My… my o tomhle místě víme. Je mytické.“ „Ono není skutečné?“ „Ale ano, je. A současně mytické.“ Pozvedla pochodeň. Po celé jeskyni ležely prachem pokryté kamenné desky, které tvořily spirálu od obvodu do středu. Uprostřed spirály visel velký zvon, zavěšený na laně mizejícím v temnotě u stropu. Přímo pod zvonem byly dvě hromádky mincí, jedna zlatá a druhá stříbrná. „Nesahejte na ty peníze,“ upozorňovala Stařenka. „Ukážu vám něco. Dávejte pozor, vyprávěl mi o tom můj otec, je to skvělá finta.“ Natáhla se a velmi jemně zavadila o zvon, takže jeskyní se rozlehlo sotva slyšitelné „cink“. Z nejbližší kamenné desky se najednou sesul všechen prach. To, co Casanovlez považoval za kamenný reliéf, si s temným skřípotem sedlo. Byl to válečník ve zbroji. Vzhledem k tomu, že si sedl, se dalo předpokládat, že je živý, i když vypadal, jako by ze života přešel přímo do rigor mortis, aniž by na cestě prošel smrtí. Bojovník upřel na Stařenku hluboko zapadlé oči. „Proč budíš nás? Jestiť juž čas?“ „Ještě ne,“ odpověděla Stařenka. „Proč tedy na zvon zvoníš? Já nemohu než se horšiti, neb sotva oči zamhouřím, snad každých dvě stě let nějaký taškář ducha slabého na zvonec ten zvoní. Vari, vari, jdětež!“ Bojovník znovu ulehl. „Je to nějaký starý král a jeho válečníci,“ zašeptala Stařenka, když pospíchali dál. „Upadli do magického spánku, jak jsem slyšela. Prý jim to udělal jeden starý mág. Mají se vzbudit až k poslední bitvě, v den, kdy vlk pozře slunce.“ „Tihle mágové. Já se jim divím. V jednom kuse musí kouřit.“ „Když jim to dělá dobře. Tady doprava. Vždycky musíme doprava.“ „Chodíme v kruhu?“ „Ve spirále. Teď jsme přímo pod Dlouhým mužem.“ „Okamžik, to přece není možné,“ zarazil se Casanovlez. „Slezli jsme dolů po schodech do díry pod Dlouhým mužem… okamžik… to chcete říct, že jsme tam, odkud jsme vyšli, a teď že je to nějaké úplně jiné místo?“ „Vidím, že to konečně začínáte chápat.“ Šli dál po spirále. Cesta je nakonec přivedla ke dveřím. Dá-li se to tak říci. Bylo tam mnohem tepleji. Z vedlejších tunelů se linula rudá záře. U kamenné stěny se tyčily dva balvany překryté třetím. Přes onen hrubý vchod visely zvířecí kůže a kolem nich se vinuly pramínky páry. „Tyhle tady stavěli ve stejnou dobu jako Tanečníky,“ oznámila mu Stařenka konverzačním tónem. „Rozdíl je v tom, že tenhle vchod je svislý, takže jim stačily jen tři kameny. Ten krumpáč můžete klidně nechat tady, a jestli mají vaše boty cvočky nebo podkůvky, tak si je vyzujte.“ „Tyhle boty mi ušil nejlepší švec v Ankh-Morporku,“ odpověděl jí Casanovlez, „a jednoho dne mu za ně i zaplatím.“ Stařenka odtáhla kůže. Otvorem se vyvalila oblaka páry. Uvnitř byla tma, hustá a horká jako melasa, a zápach jako v koši na špinavé ponožky. Jak Casanovlez následoval Stařenku, cítil v páchnoucím vzduchu kolem sebe neviditelné postavy, zachytával ticho náhle přerušených rozhovorů. Měl dojem, že v jednom místě zahlédl mísu do ruda rozpálených kamenů, ale pak se na nimi objevil stín ruky, která na ně obrátila džber vody, takže obraz zmizel v oblaku páry. Tohle přece nemůže být uvnitř Dlouhého muže, pomyslel si. Tamto je pahorek, země, a tohle je jen dlouhý stan z kůží. Nemůže to přece být jedna a tatáž věc. V kotoučích páry se najednou objevily dvě pochodně, jejich světlo ovšem nebylo víc než narudlá záře v temnotě. Ta záře však stačila na to, aby Stařenka s Casanovlezem zahlédli mohutnou postavu ležící na zemi vedle další mísy plné žhavých kamenů. Postava vzhlédla. Ve vlhkém horku se pohnuly parohy. „Ah. To je paní Oggová.“ Hlas se táhl jako horká čokoláda. „Vaše Urozenosti,“ řekla Stařenka. „Předpokládám, že bych čekal trochu mnoho, kdybych čekal, že pokleknete?“ „To, jaksi, tedy ano, Vaše Ctihodnosti,“ usmála se Stařenka. „Víte, paní Oggová, způsob, jakým vy projevujete úctu svému bohu, je takový, že kdyby vás při tom viděl průměrný ateista, zezelenal by závistí,“ řekla temná postava. |