 Liliovité (Liliaceae)
Jsou to byliny, vytrvávající v zemi oddenkem, cibulí nebo hlízou. Listy jsou jednoduché, okrouhlé až čárkovité s obloukovitou nebo souběžnou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, velké nebo drobné, trojčetné, pravidelné. Plodem je tobolka nebo bobule.
Mezi charakteristické obsahové látky rostlin řadíme steroidní saponiny a kyselinu chelidonovou. Steroidní saponiny se vyskytují téměř ve všech rostlinách čeledi liliovitých. Jejich cukernou složkou je glukosa, aglykon obsahuje 27 uhlíků. Je to např. diosgenin nebo hekogenin. Ve formě rafidů je u rostlin liliovitých přítomen též šťavelan vápenatý. Rafidy jsou uloženy ve zvláštních idioblastech. Zásobní látkou semen bývá často hemicelulosa.
Pro některé rostliny z čeledi liliovitých jsou typické i jiné obsahové látky. Někde se vyskytují steroidní alkaloidy, jinde jsou to alkaloidy fenylpropanové (např. kolchicin v ocúnu). Vyskytují se zde i kardenolidy (konvalinka), bufadienolidy či antrachinony (aloe).
 Kýchavice bílá (Veratrum album)
Kýchavice je vytrvalá bylina s široce vejčitými, na rubu měkce chlupatými listy s obloukovitou žilnatinou. Lodyha je až 150 cm vysoká, má střídavé listy, které se směrem k vrcholu zmenšují a v květenství přecházejí v listeny. Květy skládají bohaté laty. Na podzim se sbírají kořeny a oddenky (Radix veratri).
Droga obsahuje asi 1 až 1,5 % steroidních alkaloidů, které mohou být buď volné (tzv. alkaminy) nebo vázané s kyselinami, estery, případně glukosou. Z alkaminů se v největším množství vyskytuje jervin. Dalšími jsou verarin, veralkamin a veramin. Drogy se nejprve využívalo jako insekticidu, později však bylo prokázáno snižování krevního tlaku a sedativní účinky. Tento účinek mají na svědomí esterifikované alkaloidy, míra esterifikace odpovídá míře účinku.
Některé přítomné alkaloidy mohou podobně jako v případě akonitinu způsobovat bolestivé znecitlivění. Při vdechování alkaloidů dochází k silnému podráždění nosní sliznice, dostavuje se kýchání, trvající mnoho hodin, krvácení z nosu, slzení, překrvení spojivek. Jazyk zprvu pálí, později dřevění. Na kůži vzniká pocit tepla, který přechází v palčivost. Po požití se objevují bolesti trávicího ústrojí. Otrava je provázena velikou úzkostí a vzrušením. Tep je zpomalen, zornice rozšířeny, tělesná teplota klesá. V průběhu otravy propukají křeče. Prognosa této otravy je vážná.
Aloe kapské (Aloe ferox)
Aloe je suchomilná rostlina s vytrvalými oddenky. Nadzemní kmen je jednoduchý. Tuhé listy jsou posázeny četnými, temně červenými bodlinami. Květy vyrůstají v hustých, většinou větvených hroznech. Plodem je tobolka. Pochází z Afriky, na mnoha oblastech (např. Venezuela, Indie, Haiti) se však pěstuje. V listech obsahuje podél svazků cévních sekreční buňky, které obsahují skupinu různých látek, zejména antrachinonů.
Drogu tvoří zahuštěná šťáva z listů, získává se buď lesklá aloe (Aloe lucida), získaná varem nad ohněm, a matná aloe (Aloe hepatica), zahuštěná na slunci. Lesklá aloe na rozdíl od matné neobsahuje krystalky aloinu. Droga je lesklá amorfní látka skoro černé barvy, je křehká, úderem se rozpadá na žlutě až červeně lesklé kousky sklovitého lesku. Má osobitý zápach a velmi hořkou chuť.
K účinným látkám patří antrachinonové deriváty, zejména aloin, jehož množství se pohybuje mezi 4 až 40 %. Je zde přítomna též aloová živice (15 až 60 %), která nemá projímavý účinek, ale nežádoucí vedlejší účinky. Proto se z extraktů drogy někdy odstraňuje.
Aloe patří k nejspolehlivějším projímadlům. Působí v tlustém střevě, přičemž účinek přetrvává 8 až 12 hodin. Používá se zejména při akutních zácpách. Vyšší dávky vyvolávají prokrvení pánevní oblasti. Aloe také ovlivňuje sekreci žluče, v malých dávkách podporuje trávení a chuť k jídlu. Čerstvá šťáva z listů se v lidovém léčitelství používá na hnisavé rány a popáleniny. Působí též proti tuberkulose.
Ocún jesenní (Colchicum autumnale)
Podzemní hlíza ocúnu je uložena hluboko v zemi. Z jara se vytvoří naspodu plochého boku, těsně nad kořeny, obnovovací pupen, z něhož vyroste kratičká lodyha, spojená s mateřskou hlízkou. Na podzim vyrostou fialové květy. Po opylení se kratičká lodyha prodlužuje, vzrůstá ze zásob, uložených v hlíze, tloustne a vytvoří novou bazální hlízu, která založí v úžlabí prvního listu nový obnovovací pupen. Na jaře pak vyrůstá listnatá lodyha s tobolkou. Listy jsou široce kopinaté.
Sbírají se semena (Semen colchici) a hlízy (Tuber colchici), které obsahují alkaloidy s cytostatickým účinkem, zejména kolchicin. Alkaloidy jsou převážně vázané na třísloviny. Vyskytují se zejména v osemení semen. Kolchicin má cytostatické účinky, což znamená, že může zabránit nekontrolovatelnému dělení buněk v případě rakovinného bujení. Pro jeho vysokou toxicitu jej však nelze takto využít. Lze však využít jiných alkaloidů z ocúnu, např. demekolchicinu. Kolchicin jinak patří mezi nejúčinnější buněčné jedy. Narušuje mitózu, a to tak, že způsobuje rozrušování struktury mikrotubulů dělícího vřeténka. Tak je mitóza zastavena již v metafázi. Životnost buňky tak ale nemusí být porušena. To u některých rostlin vyvolává vznik polyploidních forem, což znamená, že rostliny obsahují třeba čtyři sady chromosomů místo dvou. To se projevuje často větším nárůstem zelené hmoty. Použití takto geneticky upravených rostlin je v pěstitelské praxi poměrně časté a nemá žádný vliv na závadnost potravin. Kolchicin se používá při léčení dny, protože umí zastavit dnový záchvat.
Kolchicin je tedy buněčným jedem, ale také jedem kapilárním. Působí centrální ochrnutí. V organismu se kolchicin musí nejprve změnit na oxydikolchicin, což vysvětluje několikahodinové období latence. Po této době se vyskytne pálení v jícnu a hltanu, polykání se stává obtížným, otrávený zvrací. Objevuje se průjem, stolice jsou vodnaté, popřípadě i krvavé (dochází k působení na kapiláry tlustého střeva). Dochází k dehydrataci, dotyčný je zesláblý, kůže je odvodněná. Otrávený naříká na velkou úzkost, konečky prstů a ostatní výběžky těla modrají, klouby a svaly bolí, mohou se objevit křeče. Dochází k hojnému močení, moč může být krvavá. Hladina cukru v krvi rychle klesá. Smrt může nastat do sedmi hodin, někdy ovšem až za dva dny.
Za smrtelnou dávku se považuje 20 mg kolchicinu, 0,6 g kolchicinového extraktu nebo 6 g semene. K otravě kolchicinem dochází již při používání léčebných dávek, protože, jak již bylo řečeno, rozdíl mezi léčebnou a toxickou dávkou není příliš velký, což svědčí o nevhodnosti kolchicinu jako léku. Děti někdy požívají z nerozumu ocúnová semena, pokud jsou ponechány nehlídané na podzimní louce. V Římě prý byla pozorována otrava lidí mlékem koz, které spásly ocún. Na obranu koz je však nutné podotknout, že ocún běžně pomíjejí. Objevily se i sebevražedné pokusy.
Konvalinka vonná (Convallaria majalis)
Konvalinka je vytrvalá bylina s plazivým oddenkem a obvykle se dvěma listy, na bázi obalenými pochvatými šupinami. Květy vyrůstají v řídkém hroznu. Jsou bílé až narůžovělé, vonné, se zvonkovitým okvětím. Plodem je bobule. Sbírají se listy (Folium convallariae).
Listy obsahují více než 20 druhů kardenolidů. Jde hlavně o konvalatoxin, konvalosid a konvalatoxol. Vyskytují se zde též saponiny, flavonové deriváty a malé množství silice. Posiluje srdeční činnost, působí též močopudně. Ve srovnání s náprstníkem působí glykosidy, zejména nejúčinnější konvalatoxin, téměř okamžitě a rychle se vylučuje. Konvalinka je pro obsah kardenolidů jedovatá, smrtelné otravy byly popsány po požití bobulí, žvýkání listů, po nesprávném použití konvalinkového parfému. Jedovatá je též voda ve váze, v níž byly konvalinky, neboť kardenolidy jsou jako většina glykosidů ve vodě snadno rozpustné.
Vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)
Vraní oko je vytrvalá bylina s plazivým, šupinatým oddenkem. Lodyha je přímá, má jeden čtyřčetný přeslen přisedlých, vejčitých nebo podlouhlých listů a jediný vrcholový květ. Plodem je modročerná kulovitá bobule. Roste ve vlhkých lesích, zvláště v bučinách. Pro farmaceutické účely se nepoužívá. Tato rostlina, a zejména její plody, je jedovatá, neboť obsahuje toxické saponiny paridin a paristyfnin. Je častou příčinou otrav dětí. U člověka rostlina vyvolává stavy vzrušení, provázené trávicími těžkostmi, otravy vraním okem jsou však většinou lehké.
Mořská cibule (Scilla maritima)
Mořská cibule je vytrvalá bylina, přetrvávající cibulí. Listy mají šedě nebo modře zelenou čepel. Stvol je až 150 cm vysoký, zakončený hustým hroznem květů. Okvětí květů je bílé. Plodem je tobolka. Roste na kamenitých výslunných stráních Středozemí. Sbírají se cibule (Bulbus scillae). Vyskytuje se ve dvou formách, červené a bílé. Pro farmaceutické účely se používá bílé formy.
Tyto cibule obsahují asi 15 typů kardioaktivních glykosidů, a to bufadienolidů, v celkovém množství asi 0,2 až 0,4 %. Tyto bufadienolidy jsou odvozeny od scilareninu. Dále droga obsahuje fruktosany, sinistrin A a B, třísloviny, organické kyseliny a barviva. Glykosidy mořské cibule působí rychleji než glykosidy náprstníku, také se rychleji vylučují a v těle se téměř nehromadí. Mají též silnější močopudný účinek než v případě náprstníku. Droga je též schopna vyvolat zvracení a v malých dávkách podporuje odkašlávání.
Červená forma obsahuje 0,04 až 0,1 % bufadienolidů, hlavní glykosidem je scilirosid. Scilirosid je mezi kardioglykosidy unikátem, neboť jeho volný aglykon je účinnější než glykosid. Scilirosid se používá k hubení hlodavců, u kterých vyvolává centrální nervové příznaky ve formě křečí. |
Yüklə 51 Kb.