II. kostnice II kostnice alias „Memento mori“
|
|  Yüklə 4.05 Mb.
|
II. KOSTNICE II.1. Kostnice alias „Memento mori“  KOSTNICE, též OSSUARIUM, OSSARIUM, OSÁRIUM, či CARNARIUM je místností či stavbou postavenou nebo zřízenou za účelem umísťování postupně vykopaných kostí z hrobů. Nejedná se však o prosté skládky kostí vykopané a uložené najednou ani o místa přímo pohřební.
Kostnice se nacházejí ještě dnes a jsou ponejvíce roztroušené po celé střední Evropě od Alsaska a Švýcarska přes jižní Německo, alpské země až do Čech a na Moravu. Najdeme je však i v Itálii, Portugalsku, Bretani či v Anglii 1). S náboženským vyznáním nemají co do činění, poněvadž se nachází jak v zemích původním založením katolických, tak i protestantských. Zvyk vybírat kosti z hrobů a umísťovat je do kostnic je však křesťanskému cítění poněkud cizí a tak mnoho dohadů a studií na toto téma je v etnografické literatuře. Avšak pro vznik našich (středoevropských) kostnic není myslím důvodu hledat vysvětlení ve zvycích divošských afrických či indonéských kmenů či pátrat v dávných dobách jeruzalémských pohřebních zvyklostí. Pomineme-li románské kostnice budované v spodních patrech hřbitovních kaplí (karnerů), kterým je věnována druhá část této práce, tak skutečné kostnice počaly být budovány až ve 14. století. Jak píše profesor J. Matiegka: „ V 15. století byly ovšem již všeobecně vžitou institucí.“ 2) Vyvrací také „pověsti“, že kostnice vděčí za svůj vznik nahromadění velkého počtu obětí během válečných událostí. Avšak v případě dvou moravských kostnic (Nížkov, Velká Losenice) tomu tak naopak bylo.  Nejen krvavé války, ale i „Černá smrt“ pronásledovala obyvatelstvo Evropy po celý středověk. Morové rány vrchovatě plnily malé středověké hřbitůvky a tak zemřelé zanedlouho nebylo již kam pohřbívat. Kosti musely být proto vykopávány a umísťovány do zvláštních místností či staveb. Je pravděpodobné, že k tomuto účelu původně sloužily hrobky či krypty pod kostelem. Když se tento zvyk vžil a prostory pod kostely byly již také naplněny, začaly se pod novostavbami kostelů budovat kobky přiměřeně velké nebo stavět přímo zvláštní kostnice mimo kostel.
 Odhaduje se, že během 15. století Evropa ztratila na 25 miliónů obyvatel. Černá smrt křižovala zeměmi skrz naskrz a nešetřila nikoho. Četné epidemie polevovaly teprve až v 17. století. Na hřbitovech, které byly malé a obehnané zdí, muselo tak začít docházet k mimořádným opatřením a bylo třeba najít rychlé řešení. Morové rány jistě silně zasáhly do duševního života lidu, otupěly jeho duši, tudíž vybírání kostí z hrobů a jejich oddělené přechovávání ztrácí svoji „nekřesťanskou“ podobu. Úroveň pohřbívání se zhoršovala zejména v období válek, mocenských a náboženských krizí a řádících epidemií, provázených téměř vždy „zevšedněním“ smrti. V dobách nejtěžších často byla těla nebožtíků pohřbívána do velkých společných jam (šachet), pohřbívali se tak ovšem i chudí a to ještě i v 18. století. Uzavřené jámy pokrývala často jen tenká vrstva zeminy a tak za krutých zim vlci bez obtíží mrtvoly vyhrabávali.
 Na hřbitovy uvnitř měst se pohřbívalo neustále. Do kostnic, které byly zřizovány u hřbitovních zdí, se ukládaly lebky a kosti dolních končetin, které se vyjímaly ze země v ideálním případě po úplném rozpadu měkkých částí těla. I přes nejrůznější přemisťování rostly hřbitovy stále do výše 3). Hřbitovy bývaly ohrazené, aby potulná zvěř nemohla mrtvoly vytahovat či vyškubávat z mělkých hrobů, žrát je a nechávat ležet roztroušené kosti, přičemž pro ohradu či zeď byla stanovena minimální výška. Hřbitov se tak sestával z množství neoznačených a neuspořádaných hrobů s viditelnými kosterními pozůstatky, poblíž zdí bývaly pro případ požáru louže, odkud se táhl nechutný zápach a hromadění kosterních pozůstatků v kostnicích nepřispívalo k hygienické úrovni těchto míst. Středověké obyvatelstvo však ani příliš nedbalo na pietu těchto míst – provozovaly se zde tance, kejklířské hry a jiné nepřístojnosti 4), pásl se zde dobytek, vepři, chodily sem toulaví psi, uzavíraly se zde obchody, kramářky s rozličným zbožím sedávaly při jejich okraji, čepovalo se zde pivo a víno a „rozpustilci v noci docházeli sem ukazovat svou nestrašlivost a odnášeli lebky z kostnice až do hospody“ 5). Ve středověké komunitě byly hřbitovy i jakýmisi centry společenského života – byly veřejným prostranstvím, kde se procházeli lidé, hrály si děti, konaly se různá shromáždění a sloužily i jako útulek žebráků, prostitutek a všeliké městské chasy neužitečné. Na ulicích poblíž kostelů či na smetištích polehávalo až do 16. století také množství opuštěných, nemocných a umírajících lidí. K šíření různých chorob a epidemií přispívalo tedy nejen hromadění těl v kostnicích, mělkých hrobech, či přeplněných kostelních hrobkách. Již od 16. století se začínají objevovat úvahy o škodlivosti nakažlivého ovzduší hřbitovů a o potřebě jejich přemístění za hranice města. (Hygienické důvody vedly od roku 1784 k rušení farních hřbitovů a k jejich přemisťování za brány města.)
 Katolická církev vymezovala okruh lidí, kterým byla dopřána výsada pohřbení na posvěcené půdě hřbitova. Ze hřbitova byli vyloučeni jak nevěřící tak jinověrci, tak i různí delikventi, osoby podezřelé z čarodějnictví, sebevrazi, zabití a zavraždění, nepokřtěné a mrtvě narozené děti, kati, rasové, nalezené a neznámé osoby. Nepokřtěné, mrtvě narozené dítě a ženy, zemřelé v těhotenství či šestinedělí, pochovávali od pozdního středověku v rakvích na oddělených, avšak vykropených místech hřbitova za doprovodu kněze. (Za vlády Josefa II. již také sebevrahy začali pohřbívat na vyhrazených místech hřbitova, obvykle v nejopuštěnějším koutě při zdi.)
Na „pohřebních zahradách, jak se v Čechách hřbitovům říkalo 6), stávala kostnice téměř vždy, často též ozdobena kalváriemi a figurami seskládanými z lidských kostí. Kostnice bývali pořád plné, poněvadž hrobník z nevelkých hřbitovů kosti stále vykopával. Ač byly tyto kostelní hřbitovy často zdobeny stromy stále zelenými (jalovec, smrk) věru to byla divná „zahrada“... Jedna z takových kostnic byla postavena roku 1542 z peněžitých darů v Berouně. Jak podává děkan Seydl: „Byla za mého pacholetství už zpustlá, a dosavad mi jde po zádech mráz, kdykoli si vzpomenu na tu hnusnou haldu, až k hambalkům různě naházenou, haldu vyceněných lebek, hnátů, žeber, všelijakých kloubů, ba i celým troudem potažených kostohnátých kostlivců někdejších husitů, lutrianů a katolíků, tu smířených a pok  Po celé Evropě původně kostnice sloužily bezpochyby jako nouzová skladiště, kam se ukládaly vykopané kosti jen proto, aby se na hřbitově uvolnilo místo pro další nebožtíky a nepomýšlelo se na to, že se na ně někdo bude chodit dívat. Ovšem později, s rozvojem měst ve 14. – 15. století kdy už malé hřbitovy nedokázaly pojmout ostatky stále početnějšího městského obyvatelstva, se společnost začala více zaměřovat na smrt a umrlčí témata a kostnic se začalo využívat záměrně – kosti počaly být umně skládány a vytvářely tak kulisu každodenního života, která měla člověka konfrontovat s věčným tématem smrti. Už od konce 13. století se v kultuře a umění středověku poprvé objevuje personifikace smrti jako oživlého kostlivce. V pozdním středověku už smrt vyhlíží zvláště děsivě - kostru pokrývají cáry kůže, z břicha jí vylézají hadi, štíři či žáby a v ruce drží přesýpací hodiny, případně kosu a někdy je zobrazována jako lovec s mečem, lukem anebo šípem (narážka na mor) a jedoucí na vyhublém koni. V té době byl také oblíbeným námětem „Tanec smrti“ jako alegorického výtvarného zpodobňování moci smrti nad životem působícího někdy až ironicky, které je však ale většinou kriticky zaměřené.
„Není to ten podklad Štír, žába, mrzký had? Nejsou to ty perly Za Tvým krkem červy? Jakýž to tovaryš Ještěrka, brouk a myš? Jaké to Tvé lůžko? Smradu všude husto. Muziky tu není, bojí se kvílení žádná symfonie, když tvé tělo hnije“ Píseň pohřební, Kancionál český Matěje Václava Šteyera, 1727  Téma smrti je doslova nedílnou součástí barokní kultury. Smrt má v barokním pojetí laskavou i děsivou podobu. Každý člověk si měl za života připomínat konečnost lidského bytí, což demonstrovaly náměty Memento mori (Pamatuj na smrt) či Vanitas vanitatis, s nezbytnou lebkou, uschlými květinami, mrtvými živočichy, zhaslou svící. Bohatí i chudí se měli celý život připravovat na „poslední hodinku“. K tomu měla sloužit zobrazení Ars moriendi (umění umírat), kde byl představen jakýsi návod vedoucí k „dobré smrti“ a ke spáse. Podobně jako ve středověku – dominuje na tomto námětu zápas o duši mezi anděly a ďábly. Ze světců zde bývá nejčastěji přítomen sv. Josef, patronka „dobré smrti“ sv. Barbora, Panna Maria jako přímluvkyně, či sv. Dominik s růžencem. Vyskytovaly se v této době však i extrémy, kdy například někteří řeholníci si v přípravě na smrt jako lůžko zvolili rakev. Výrazem barokního vztahu ke smrti je budování velkých kostnic, kde z pozůstatků lidí jsou sestaveny oltáře, svícny, lampy, sloupy atd. Kostnice nemá jména konkrétních osob, smrt je zde vševládná, leč anonymní. Podobně jako ve středověku, tak i v baroku se objevují rozsáhlé cykly s „tancem smrti“. Vše bylo dramatické, expresivní, monumentální, vyvolávající v člověku pocity malosti před smrtí, před Bohem. Byl kladen důraz na cit a emocionální prožitek. Absolutizace víry a působivost smyslového vnímání kladly do lidského nitra rozpolcené pocity duševní reflexe. Převaha náboženských témat se sklonem k mysticismu umocněna naturalistickou konkrétností měla p ovznést člověka od všednosti k mystickému vzplanutí.
Tato barvitá doba končí za vlády císaře Josefa II., kdy byly rušeny hřbitovy ve městech a přesouvány mimo obec a byla vydávána nařízení týkající se pohřbů. Náhrobky se stávaly prostšími a i dřevem se mělo šetřit, proto byly používány zvláštní rakve s otevíracím dnem, aby tělo zabalené do látky mohlo vklouznout do hrobu. „Lipka z tebe vsaje toku medového pilné včelky nasbírají med do úle svého. Dej si, chlapče, radit, pomni na tu slávu! Ještě budou hezké holky tebou sladit kávu.“ Hrob, Karel Havlíček Borovský Duch osvícenských reforem, který ve jménu hygieny vyhostil mrtvé z kostelů a hřbitovy přenesl za hradby měst, vidí ideu ústředního hřbitova, nadšen možnostmi řadové výstavby, pln překotné urbanizace. V důsledku šlo spíše o celkový estetický dojem, který se stává důležitým prvkem krajiny, byť byly budovány u výpadových silnic. Navzdory vší osvícenské skepsi se stále většina lidí modlila za „dobrou smrt“, součástí náboženské výchovy zůstávalo „ars moriendi“, život byl vnímán jako „předsálí smrti“ ve smyslu přesvědčení, že „umíráme denně“, respektive začínáme umírat v hodině narození (v čemž můžeme spatřovat již myšlenky racionalismu). Ve světě, ve kterém zuřily napoleonské války provázené vlnou epidemií, kde téměř polovina dětí stále umírala v kojeneckém věku a průměrná délka života nedosahovala ani čtyřiceti let, musela být smrt nutně součástí života. A V některých evropských zemích jsou kostnice silně zakořeněnou tradicí. Kdysi velmi četné byly kostnice např. v Alsasku. Též v Rakousku jsou četné kostnice v Tyrolsku a Vorarlbersku, ve Švýcarsku, i v jižním Německu - v Bavorsku je zachovaná velká kostnice v Chammünsteru, také na francouzsko-lucemburských hranicích se dochovalo několik ossuarií a i v Bretani, kde se jim říká garnal. V alpských zemích jsou doposud kostnice ve velké vážnosti. Ještě donedávna byly kosti z hrobů vybírány, náležitě čištěny a zdobeny a za církevních obřadů, jichž se účastnilo příbuzenstvo, přenášeny do kostnice. Bývalo pak zvykem v neděli po mši se po hřbitově procházet a v kostnici prohlížet lebky, které byly opatřeny nápisy, jenž vypovídaly o osudech jednotlivých nebožtíků 8). L  ebky bývají často opatřeny podrobnými jmény či počátečními písmeny, stářím i rokem úmrtí, občas znakem domovním či jinou průpovědí, někdy bývá na lebce namalován věneček, květiny, had jako symbol smrti atd. Jedna z takovýchto pozoruhodných věhlasných kostnic se nachází v rakouském (<<)Hallstatu na důstojném a vznešeném hřbitůvku u kostela sv. Kiliána. Opakuje se zde stále stejný problém – hřbitov je příliš malý, nedá se rozšířit a všichni místní by chtěli zůstat na tomto hřbitůvku se svými blízkými. Rodinné vztahy tu byly vždy pevně svázány, až do r. 1890 bylo toto izolované a uzavřené město přístupno jen po vodě nebo pěšky. A tak každých deset až patnáct let jsou hroby znovu otevřeny a lebky i kosti vyjmuty. Lebky se očistí (dnes už pomocí chemie) a na několik týdnů se vystaví slunečnímu žáru a měsíčnímu svitu, aby získaly barvu slonové kosti. Od r. 1720, kdy jeden z hrobníků ozdobil několik lebek květinovými symboly, symbolem lidské lásky, si obrázky a motivy získaly svůj konkrétní význam a záleželo jen na potomcích, co pro své mrtvé zvolili. V kryptě gotické kaple sv. Michala se dnes nachází více jak 1600 lebek, z nichž 616 je pomalovaných. Kdo chce být dnes uložen v kostnici tradičním způsobem – musí to jasně uvést ve své závěti. Poslední ostatky sem byly uloženy v r. 1995. (Jediné, naprosto unikátní, pomalované lebky v Čechách byly nalezeny ve Křtinách – viz kap. Kostnice ve Křtinách.)
N Jiné povahy než „skládky kostí“ a pravé kostnice jsou „pohřební kaple“, v nichž se snoubí nahromaděné kosti vedle zachovalých hrobů a mumifikovaných těl a mohou tak nabývat vzhledu kostnice. Jednou z velmi proslulých pohřebních kaplí je například ossuarium v Římě, které bylo založeno v suterénu kostela S. Maria della Concezione pro Kapucíny roku 1624. Pod kostelem jsou čtyři kaple (hrobky), jejichž podlahu tvoří země přivezená z Jeruzaléma a je v nich uloženo na 4000 Kapucínů. „Ossuarium jest od r. 1819 přístupno obecenstvu“ 9) . Další z podobných kaplí se nachází také v kostele „S. Maria Dell´ Orazione e Morte“ v Římě, v chrámu města Narni, v Palermě v a mineraloga Héricarta de Thury v jakési „muzeum smrti“, kde jsou lebky a kosti v hojném počtu vyskládány do rozličných podob či symbolů. „Casa dos Ossos“ v Portugalsku V našich zemích stála kostnice snad při každém hřbitově, avšak guberniálním nařízením z 16. srpna 1787 bylo u nás ustanoveno, aby všechny lidské kosti byly z kostnic vybrány a do země zakopány. Toto nařízení se plnilo různě – někdy doslova, jinde si to vyložili poněkud volněji, někde k tomu přistoupili s ryze českou kreativností a často také nařízení nebylo respektováno vůbec. Tak například kosti z kostnic u sv. Mikuláše a Milosrdných bratří v Praze byly zakopány do šachet. U sv. Linharta byly zase vysypány do prázdných hrobek, tak stalo se i v Brně (viz kap. Kostnice pod kostelem sv. Jakuba v Brně, v Českých Budějovicích (viz příloha 3)) či na mnohých jiných (třebas i do této doby neobjevených) místech České republiky. Ve Skramníku byla r. 1727 postavena kostnice ve stráni a to tak, že stačilo zemí zasypat vchod a nařízení bylo vyhověno. Některé kostnice již byly pod úrovní země založeny – ve Vysoké či v Pelhřimově – a tak i tímto stylem se dalo nařízení vysvětlit. Nejkuriózněji to však vyřešili s kostnicí na Mělníku – vchod do ne zcela podzemní krypty byl zazděn a okna byla vyplněna náhrobními kamenů. V Mimo zachovalých či „nových“ veřejně přístupných kostnic, kterým je věnována první část této práce – kostnice v Sedlci u Kutné Hory, kostnice v Mělníku, Kolíně, Nížkově, Velké Losenici, Mikulově, Křtinách, Brně a Německé Čermné na Kladsku (Czermna v Kłodsku), existují v České republice kostnice, které sice nejsou veřejnosti přístupné, jsou často ve velmi tristním stavu, avšak jejich výpovědní hodnota je taktéž nedocenitelná. Je to například kostnice v Malíně a ve Zruči nad S D  ále je zde několik kostmi vyplněných kostnic či „skládek kostí“ zmiňovaných v antropologické literatuře – kostnice v Pěné u Jindřichova Hradce, v Třebivlicích, Budyni, Nákle, Plumlově, kostnice v Praze – u sv. Karla Boromejského, při farním kostele sv. Ondřeje v Betlémské ulici, zaniklá kostnice na hřbitově u sv. Jiljí či „skládka“ za kostelem sv. Jindřicha na Starém městě a u špitálního kostela sv. Lazara na Novém městě. Též dle zpráv arch. musejního měli také ve Zvoli kostnici osmihrannou a všecko sestavenou z lebek a hnátů.
Kostnice v Mouřenci u Annína Tak tedy...“Memento mori“...zní dodnes i v českých kostnicích. |
ojných 7). 
tak i přes veškerý racionalismus 19. století stále zaznívá odkaz barokního „Mementa mori“ a jsou tištěna například „půvabná“ osvětová psaníčka (viz příloha 2). Později dochází k většímu odklonu směrem k memoriálnímu charakteru smrti v přesunu pozornosti ke vzpomínkám a pamatování na zesnulé, kdy z rodinných návštěv na hřbitově se stává soukromý rituál. Smrt ztrácí v 19. století svůj dosavadní společenský rozměr i tím, že péče o umírajícího přebírají špitály a péči o ostatky specializované pohřební ústavy. V postupu času se pojetí smrti vydává cestou k dnešnímu vnímání, které chápe smrt často jen jako trapnou a izolovanou epizodku v koloběhu neumírání a věčného mládí.
edostatek místa na hřbitovech po celé Evropě také často zavdal příčinu ke zřízení prostých dočasných skládek kostí, aniž by došlo ke zřizování skutečné kostnice. Tyto sbírky či „skládky kostí“ v kryptách, hrobkách jsou dosti četné například i v Anglii. skládka kostí na bývalém hřbitově u sv. Mikuláše v Praze
klášteře kapucínů (1621) kdes dlouhé děsivé katakomby s 8000 většinou mumifikovaných osob, dále v Neapoli, na Maltě, či v Portugalsku slavný „Dům kostí“ - „Casa dos Ossos“ v klášteře sv. Františka z Assissi ve městě Evora z počátku 16. století.
U nás se podobné podzemní krypty s mumifikovanými nebožtíky nachází např. v klášteře v Klatovech, v kapucínské hrobce v Brně, v kostele Karmelitánů na Malé straně či v kryptě pod bývalým kostelem sv. Vojtěcha na Starém Městě 
e 30. letech 20. století bylo dle prof. J. Matiegky v Čechách asi 25 až 30 zachovaných kostnic s kostmi a na Moravě asi 8 až 10. Dnes je tomu však již mnohem méně. Zachovala se však řada vyprázdněných kostnic, které slouží jako márnice.
ázavou (okr. Kutná Hora), ve Všeradicích a v obci Skřipel (okr. Beroun), ve Zdislavicích (okr. Benešov), v obci Žehuň (okr. Nymburk), v obci Páleč (okr. Kladno), či kostnice se zajímavou bohatou výmalbou v Mouřenci u Annína (okr. Klatovy). Kostnice v Malíně u Kutné Hory