Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

Ivan Soloněvič (1999) ^w

Od dětství mi vštěpovali, že sovětští lidé pomáhali španělskému lidu bojovat za svobodu a demokracii. Právě tak se to psalo v knihách: „Španělsko se dostalo do první linie boje za demokracii.” Autorem těchto slov byl plukovník Starinov, hlavní sovětský diverzant v této zemi.³⁹ Svou profesi popsal Starinov následovně: „Odedávna panuje mínění, že diverzant je temný a krutý člověk bez cti a svědomí. Není pochyb o tom, že lůza, vycházející z výzvědných škol buržoazních států, skutečně představuje takovouto sběř. Avšak v armádách, bojujících za lidovou věc, jsou pro podvratnou práci vybíráni nejlepší, obětaví a lidští bojovníci.”⁴⁰ A nyní si povíme, jak bojoval tento „lidský bojovník” ve Španělsku. V dubnu 1937 bylo rozhodnuto dobýt klášter Virgen de la Cabesa. Ale jak na to? Klášter má mohutné zdi a pevná vrata. „Lidský bojovník” Starinov přišel s velkolepým nápadem. Chytli mulu, která byla z kláštera vypouštěna na pastvu, a naložili na ni pytle. „V jednom z pytlů, naložených na mulu, byla uschována výbušnina: dvacet kilogramů dynamitu, obloženého hřebíky a kousky železa. Tento pytel byl opatřen roznětkou.”⁴¹ Mula dorazila ke vratům kláštera a byla vpuštěna dovnitř. A tam to řachlo… Tak takhle bojoval za demokracii ve Španělsku „lidský bojovník” Starinov. To je ovšem jen jeden z mnoha příkladů, o nichž Starinov rozpráví zcela bez uzardění. Tímhle se chlubí. Náš hlavní diverzant ovšem neměl právo hovořit úplně o všem.

Zkušenost „lidských bojovníků” se stala zkušeností mezinárodní a přešla z 20. století i do nového tisíciletí. Jak je to jednoduché: obložit dynamit hřebíky… A ještě jeden bojovník za svobodu a demokracii ve Španělsku. Ten nejhlavnější. Jmenoval se Alexandrovič Vladimír Antonov-Ovsejenko. Jak si jistě vzpomínáme, přijel do Španělska jako první a zaujal zde klíčovou funkci generálního konzula v Barceloně. Začal tím, že doporučil vládě Španělské republiky, aby spolehlivě ukryla zlatý poklad státu. Ale kam? Do Moskvy.

Kam jinam? Španělský zlatý poklad byl odvezen a nikdy už nebyl vrácen. Anarchisté byli dozajista lupiči. S tím se nedá polemizovat.

Jenže obrovský španělský zlatý poklad neodvezli anarchisté, nýbrž nezištní komunisté. Ti ovšem tvrdí, že španělský zlatý poklad představoval platbu za dodávky zbraní. Dodávky byly opravdu obrovské.

Jenže Španělsko hromadilo své zlato od dob Kolumbových a ještě dřívějších. I kdyby byly dodávky sebevětší, nemohly být dražší než zlato, nahromaděné státem za celá staletí. A pokud představoval španělský zlatý poklad skutečně platbu za vojenské dodávky, pak se to tak přece mělo říct: Sovětský svaz nebojoval z nějakých nezištných a spravedlivých pohnutek, nýbrž kvůli zlatu, které odvezl ze Španělska soudruh Antonov-Ovsejenko.

Roku 1936 vážil španělský zlatý poklad přes 600 t. V okamžiku vojenské vzpoury se jeho drtivá většina nacházela ve sklepeních banky v Madridu. V důsledku konzultací se sovětskými představiteli se španělská vláda obrátila na Moskvu s prosbou přijmout zlato republiky „do úschovy”.

Formálně to bylo zdůvodněno hrozbou, že vzbouřenci by v říjnu

1936 mohli obsadit Madrid. Proto 15. října podal ministerský předseda Largo Caballero spolu s ministrem financí Juanem Negrínem sovětskému vedení oficiální žádost o „přijetí do úschovy” více než 5001 zlata. Stalin operativně rozhodl o provedení operace za účelem odvezení španělského zlatého pokladu. Zde je výňatek z protokolu č. 44 o zasedání politbyra ze 17. října 1936: „Bod 56. Otázka s. Rozenběrga. Rozhodnutí. Uložit s. Rozenběrgovi, aby odpověděl španělské vládě, že jsme připraveni přijmout do úschovy zlatý poklad a že souhlasíme s odvezením tohoto zlata na našich lodích, vracejících se ze španělských přístavů.” Po přijetí politického rozhodnutí byly zahájeny intenzivní práce: 20. října dostali Španělé telegram se souhlasem přijmout zlato, a již 22. až 25. října bylo zlato naloženo na sovětské lodě v přístavu Cartagena. Celkem bylo vzato na paluby lodí 510 tun zlata.⁴² Jen pro srovnání: v prosinci 2002 činil zlatý poklad Ruska 387 tun (sdělení ruské informační agentury Interfax ze 4. ledna 2003).

Uveďme ještě některé doplňující informace o Antonovovi-Ovsejenkovi, o tomto bojovníkovi za svobodu a demokracii. Velké zkušenosti získal už v dobách ruské občanské války z let 1918 až 1922:

„Antonov-Ovsejenko, zaujímající vysoké vojenské funkce, aniž by k tomu měl odpovídající vojenský talent, zůstával především vůdcem politickým. V době, kdy velel jednotkám, probíhaly na území, jež mu bylo podřízeno, popravy rukojmích, stejně jako masové represe… V době od února do srpna 1921 předsedal zplnomocněné komisi pro boj s banditismem v Tambovské gubernii… Antonov-Ovsejenko uplatňoval masové a neadekvátně kruté represe vůči účastníkům povstání, jakož i k jejich ‚pomahačům‘ a členům jejich rodin. Prakticky celá gubernie byla zbrocena krví. Dne 11. června

1921 podepsal spolu s Tuchačevským rozkaz o okamžitých popravách bez soudu pro ‚občany, odmítající uvést své jméno‘; ‚v případě nálezu schovaných zbraní zastřelit na místě bez soudu nejstaršího práceschopného člena rodiny‘; mimoto byly rodiny, schovávající ‚bandity‘ nebo majetek ‚banditů‘, prohlášeny za bandity a okamžitě popraveny atd.”⁴³

Takto působil Antonov-Ovsejenko ve své vlastní zemi. Byl to katan a válečný zločinec. A nyní ho Stalin poslal do Španělska. Antonov-Ovsejenko zde nejenom řídil práci sovětských vojenských poradců, rozvědčíků a čekistů, ale de facto vlastně řídil i vládu Španělské republiky.

II

Hodnostně druhý sovětský člověk ve Španělsku byl Jan Běrzin.

Kdysi dávno, když jsem ještě studoval na akademii, nám byla doporučována kniha hlavního maršála dělostřelectva Nikolaje Nikolajeviče Voronova. Byla to velmi pozoruhodná kniha. Voronov velel dělostřelectvu Rudé armády za druhé světové války. Byl jedním z autorů stalingradské ofenzívy. Jako jeden z prvních vyslýchal ve zničeném Stalingradu polního maršála Friedricha Pauluse. Během celých německých dějin se nikdy žádný německý generál polní maršál nedostal do zajetí. Paulus byl první. Ale i mimo tuto epizodu existuje ve Voronovově knize množství navýsost zajímavých momentů. Kniha je psána živým a prostým jazykem. Voronov bojoval i ve Španělsku.

A pak to přišlo: jedna věta z této knihy mě nejen ohromila, ale přímo mnou otřásla: „Události ve Španělsku hluboce znepokojily sovětský lid. V Moskvě i v dalších městech se konaly mítinky a velká shromáždění pracujících. Sovětští lidé vyjadřovali svou bratrskou solidaritu se španělským lidem, bojujícím proti zdivočelým fašistickým bandám. V krátké době uložili dělníci a kolchozníci do fondu pomoci španělským bojovníkům desítky milionů rublů.”⁴⁴ To mnou otřáslo.

Roku 1936 sleduje sovětský lid se znepokojením události ve vzdáleném Španělsku, vyjadřuje hněv nad akcemi vzbouřenců, dělníci v továrnách a rolníci na polích se po těžce vydělaných kopejkách skládají na pomoc španělskému lidu. Tři roky předtím ovšem, jak řečeno, zuřil v Sovětském svazu obludný hladomor doprovázený lidojedstvím a veřejným obchodováním s lidským masem. To však sovětské lidi nikterak neznepokojovalo. Nekonaly se žádné mítinky, ani se nikdo neskládal na pomoc hladovějícím. A sovětský lid nepociťoval žádný hněv nad prostým faktem, že jejich bratři, sestry a sousedé umírají po milionech hlady, zatímco komunisté vyvážejí do ciziny miliony tun obilí. Náš nelhostejný lid tedy hodlá nést odpovědnost za osud všech lidí na zeměkouli, a zároveň projevuje naprostou nezodpovědnost za svůj vlastní osud. Roku 1936 neexistovaly ve Španělsku koncentráky, dokonce se tam ještě ani nezačalo se střílením rukojmích, ale sovětští lidé byli strašně znepokojeni a rozhněváni.

Přitom v Sovětském svazu naplno vzkvétala otrocká práce, v koncentrácích a žalářích seděly miliony lidí, a tohle sovětské lidi neznepokojilo ani nerozhněvalo.

Dne 27. prosince 1932 byly v Sovětském svazu zavedeny pasy, bez nichž nebylo možné sehnat práci ani ubytování, nemluvě o cestování po státě. Pasy byly zavedeny v době, kdy vrcholil hladomor, a to za účelem efektivnějšího boje proti útěkům rolníků z hladovějících oblastí do měst nebo do úrodnějších částí země. Pasy byly vydávány pouze obyvatelům měst. Rolníci, tvořící většinu obyvatelstva státu, neměli na tyto pasy nárok. Sovětský rolník byl postaven do pozice otroka, který nemohl nikam odejít od svého pána.

Formálně vzato nebyl vlastně rolník občanem vlastní země. Mezi občany tedy nebyla započítána většina obyvatelstva. A nyní tedy

Stalinovi vojenští poradci, budoucí generálové, admirálové a maršálové, namísto aby bojovali za svobodu vlastního lidu, vyjeli bojovat za svobodu španělských rolníků, kteří byli na rozdíl od rolníků sovětských svobodní a měli právo odjet, kam se jim zachtělo, třeba i do Ameriky.
III

Všechno, co jsem četl o válce ve Španělsku, mě naplňovalo údivem. Uvedu například jeden fakt, který snad na první pohled vypadá jako maličkost. Hlavním poradcem republikánské armády byl

Jan Běrzin, náčelník 4. správy Generálního štábu Rudé armády. Co to vlastně bylo, ta 4. správa?

Počátkem šedesátých let 20. století vypukla v Sovětském svazu vlna téměř hysterického oslavování sovětského rozvědčíka Richarda

Sorgeho. Byly o něm natočeny filmy a televizní pořady, psaly se o něm články a knihy, přednášelo a učilo se o něm, pojmenovávaly se po něm ulice a náměstí a široce se diskutovalo o projektech jeho pomníku. A bylo tehdy oznámeno, že Richarda Sorgeho našel a získal Jan Běrzin, náčelník 4. správy Generálního štábu Rudé armády.

Lidu pak bylo neprodleně vysvětleno, co představuje ona 4. správa.

Tak se ve dvacátých a třicátých letech 20. století nazývala vojenská rozvědka. Nyní nese tato organizace zkratku GRU, tj. Hlavní průzkumná správa (Glavnoje razvědyvatělnoje upravlěnijé).

Byl jsem doslova omráčen: Stalin tedy přesunul do španělské republikánské armády 2 000 sovětských vojenských poradců velmi vysoké kvalifikace, ale za hlavního poradce určil hlavu sovětských špionů.

Proč? Co dělal šéf špionů Běrzin ve Španělsku? Proč neposlal

Stalin coby hlavního poradce bojového velitele se zkušeností z bitev, nýbrž magistra „rytířského řádu pláště a dýky”? Dnes víme o Janu

Běrzinovi poměrně hodně. Zde jsou některé informace, které cituji z encyklopedického slovníku:

„Běrzin Jan Karlovic (skutečné jméno Peteris Janovic Kjuzis), stranický činitel, jeden z tvůrců táborů nucených prací (GULAG) … Roku 1907 odsouzen za vraždu policisty k osmi rokům nucených prací, ale roku 1909 byl omilostněn… Začátkem první světové války byl povolán do armády, ale dezertoval a pracoval v továrně (Petrohrad) …Od prosince 1917 pracoval v aparátu Lidového komisariátu vnitřních věcí, velel osobní ochrance Lenina a členů vlády, zformované v drtivé většině z Lotyšů a Estonců… Od března 1924 do dubna 1935 náčelník 4. (průzkumné) správy štábu Dělnicko-rolnické Rudé armády, fakticky vytvořil systém sovětské vojenské rozvědky… Roku 1936 jmenován hlavním vojenským poradcem španělské republikánské armády. V červnu 1937 se vrátil do SSSR a opět zaujal funkci náčelníka průzkumné správy.”⁴⁵

V tomto životopisu je ohromující úplně všechno. Císařské Rusko nám vykreslují jako hrůzostrašný režim. Zde jsou však historická fakta: za vraždu policisty dostal Jan Běrzin osm let, ale odseděl si jenom dva a byl propuštěn. Potom za války dezertoval z armády…

A v době válečného stavu šel pracovat do továrny v metropoli!

Do Putilovského závodu! To byla hlavní zbrojní továrna Ruska. To mu neprověřili jeho dokumenty?! A to se nikdo nedivil, že mladý silný muž není v době války na frontě?! No, to by si tedy mohl za soudruha Stalina zkusit: utéct z armády… Po uchopení moci bolševiky se Estonsko, Litva a Lotyšsko staly nezávislými státy. Lotyš Jan Běrzin se stal v Rusku cizincem. Lenin, Trockij a další komunističtí vůdci věděli, že je ruský lid nenávidí, a proto sestavili svou osobní ochranu ze zahraničních žoldáků: Číňanů, Lotyšů, Maďarů apod. Běrzin a jemu podobní představovali vlastně cosi jako placenou cizineckou legii. Coby hlavního vojenského poradce posílá tedy Stalin roku 1936 do Španělska… vraha, dezertéra a žoldáka, který nebyl jediný den na vojně a utekl z frontové linie. Čemu mohl

Jan Běrzin naučit španělské komunisty? Jak utíkat z armády? Jak stavět koncentráky a jaký v nich zřizovat režim? Nebo jak vraždit policisty?

Během války bylo několik tisíc dětí španělských komunistů odvezeno do Sovětského svazu. Tam z nich byli vycvičeni bojovníci tajné fronty. Tohle téma je obzvlášť velké a děsivé. Neméně zajímavý je osud zahraničních dobrovolníků ve Španělsku: Američanů, Kanaďanů, Francouzů, Švédů a jiných. Ihned po příjezdu do země jim byly odebrány pasy a všechny ostatní dokumenty. Do úschovy.

Za útěk z „mezinárodní brigády” byla poprava. Tohle přece není žádná Ruská říše! Ale kam vlastně utíkat? Poběžíš rovně a narazíš na oceán. Doleva, zase oceán. Dozadu, Středozemní moře. Přístavy jsou přísně kontrolovány. Hranice s Francií je uzavřena. Kolem je frontová linie. Holé, sluncem spálené roviny a hory. Schovat se není kam. V kapse ani groš, ani pas. Jakmile se jednou dostal do „interbrigády”, přestával být dobrovolník dobrovolníkem. Nyní byl ozbrojeným otrokem, který prakticky neměl jak a kam utéct. Docházelo tehdy k tomu, že v budovách, kde byly uschovány doklady dobrovolníků, vypukaly požáry častěji než kde jinde, a vozidla, která tyto doklady převážela, se častěji než která jiná dostávala do palby. Naprostá většina bojovníků mezinárodních brigád se tak ocitla bez dokladů, přičemž sovětská vojenská rozvědka získala k dispozici skutečné, nefalšované pasy a další osobní doklady desítek tisíc mladých mužů z 54 zemí.

Krvavá záře komunistického zítřka už se zdvíhala nad Španělskem a leckdo se tou září… probudil.

Dobrovolníci, kterým se po porážce republiky podařilo ze země uniknout, si v drtivé většině uchovali věrnost svým ideálům: bez ohledu na všechno stejně nic nepochopili. Ale nejméně jeden z nich tehdy prozřel. Jmenoval se George Orwell. Přijel do Španělska bojovat za svobodu a demokracii. A najednou zjistil, že pod maskou svobody se může skrývat obludný zločinecký režim. Tento muž proslavil své jméno dvěma knihami: Farma zvířat a 1984. V první knize popsal statek, v němž povstala zvířata proti člověku. Jejich povstání bylo završeno úplným vítězstvím. Jenže do čela osvobozené společnosti se postavila… prasata. A ta neprodleně ustavila svůj svinský řád. Děly se pak s tou knihou podivné věci: George Orwell popsal britskou farmu a hovořil o prasatech berkshirského plemene, ale v Sovětském svazu dostávali ti, u nichž byla tato kniha nalezena, dlouholeté tresty odnětí svobody. To mě také udivovalo. Kdyby byl

George Orwell popsal sovětské komunistické svině, jejich reakce by pak byla naprosto logická. Ale co je tak uráželo a proč reagovali tak nervózně, když četli jen o jakési vládě prasat berkshirského plemene?

Co to má znamenat? Měl to snad být výraz prasečí solidarity?

V

Antonov-Ovsejenko byl ze Španělska odvolán do Moskvy, kde byl zatčen a popraven. Běrzin se vrátil ze Španělska do své funkce náčelníka Průzkumné správy Generálního štábu DRRA, zanedlouho byl však i on zatčen a popraven. Zato vojenští poradci, kteří skutečně bojovali a nezabývali se politikou ani špionáží, se bleskově vyšvihli k výšinám vojenské moci. I někteří z nich se pak dostali pod stalinskou sekeru, nikoli však za Španělsko, nýbrž za jiné chyby a omyly. Co z toho plyne, nevím.

Lze nicméně předpokládat, že Stalin už od určitého okamžiku nepočítal s vojenským vítězstvím ve Španělsku, protože pochopil, že je za daných podmínek nemožné. Proto neměl výhrady vůči svým velitelům, kteří přece udělali, co se dalo. Stalin to ocenil a mnoho z nich povýšil. Ovšem katani, špioni a političtí činitelé, jako byli Antonov – Ovsejenko či Běrzin, někde cosi nezvládli a nesplnili Stalinovy naděje. A tak je Stalin nechal popravit. Na co však Stalin vlastně sázel? Čeho chtěl dosáhnout?

Zde snad nelze mluvit o nějaké záhadě. Stačí podívat se na činnost Stalinovy diplomacie a propagandy oněch let. Tři státy s totalitními režimy – Německo, Itálie a Portugalsko – pomáhaly generálu Francovi. Španělské republice však na státní úrovni pomáhal pouze Sovětský svaz. Velká Británie a Francie prováděly politiku nevměšování do španělských záležitostí. Sovětská propaganda, jak řečeno, nevycházela z rozhořčení: ve Španělsku trpí děti a Velká

Británie s Francií na to vůbec nereagují! Sovětská propaganda se

Velké Británii a Francii vysmívala za krutou lhostejnost vůči osudu španělských dětí. Jak bylo možné s klidem hledět na to, jak je španělský lid mučen?! Jak bylo možné zůstat stranou? Ve skutečnosti

však o žádné děti nešlo. Dne 7. dubna 1935 přece starostliví komunisté zavedli v Sovětském svazu zákon, podle něhož se použití trestu smrti rozšiřovalo na děti ve věku od 12 let.

Hlavní Stalinova snaha byla vyjádřena naprosto přesně a otevřeně: vtáhnout Velkou Británii a Francii do španělské války. Kdyby se podařilo tento plán realizovat, pak by se na západě evropského kontinentu pustily do krvavé rvačky na jedné straně Německo, Itálie a Portugalsko, a na straně druhé Velká Británie a Francie. A Sovětský svaz je daleko. Stalinovi poradci a „dobrovolníci” by také bojovali, ale válka by se v žádném případě nedotkla území Sovětského svazu. Stalinovi stačilo jen přilévat do sílícího ohně této války petrolej. Dobrovolní internacionalisté z 54 států tvořili součást téhož záměru. Stalinovi agenti verbovali po celém světě čestné mladé lidi k cestě do Španělska. Stalin nelitoval peněz na agitaci a platil cestu a výstroj dobrovolníků, stejně jako jejich výzbroj. Záměr byl jednoduchý: zavléci do té války občany celého světa. Nejprve jednotlivé občany a pak celé skupiny. A následně by musely vlády nejrůznějších zemí zachraňovat své lidi v neštěstí. To by ve větší či menší míře znamenalo konflikty s vládami Franca, Hitlera, Mussoliniho a Salazara. Válka ve Španělsku se však za hranice země nerozšířila. Snahy Stalinových katanů, diplomatů a špionů nestačily k tomu, aby byl španělský požár roznesen po celé Evropě. A Stalin ostře změnil kurs.

Jakmile bylo jasné, že válka ve Španělsku se protahuje a že z jiskry už jen stěží vzejde plamen, Stalin přenesl pozornost evropské diplomacie na úplně jinou oblast, na Československo. Záměrem bylo poštvat proti sobě Československo a Německo. Na straně Československa musely proti Německu vystoupit Velká Británie a Francie…

Sovětská rozvědka pracovala mistrovsky a podstrkovala Čechoslovákům „nesporné důkazy” o přípravě Německa ke vpádu, zatímco Němcům zase o přípravě československé armády se vypořádat se sudetskými Němci. Konflikt se začal rozdmýchávat. Nakonec se však v září 1938 sešli v Mnichově nejvyšší představitelé Německa, Itálie, Velké Británie a Francie. A neprovedli tam nic tak hrozného.

Území Sudet bylo osídleno Němci, ale v důsledku versailleské dohody bylo odříznuto od německy mluvících zemí a předáno Československu, uměle utvořenému zeměpisnému celku, který nikdy předtím v dějinách neexistoval. A nyní se jednalo o předání území odtržených od německého živlu Německu, tedy svým způsobem o obnovení dějinné spravedlnosti. Později, v březnu 1939, okupoval

Hitler celé Československo. To už je ale jiná historie. Velká Británie a Francie nedaly Hitlerovi k takovému aktu svůj souhlas. V září

1938 bylo v Mnichově rozhodnuto pouze o tom, že Německu mají být předány Sudety, tj. to, co mu mohlo po právu náležet.

S mnichovským rozhodnutím mohlo Československo souhlasit, ale taky s ním souhlasit nemuselo. Sovětský svaz rozhodně podporoval Československo ve snaze oblasti Sudet nevydávat. Sovětský svaz se v tomto smyslu vyjadřoval co nejrozhodněji, a to až do vyvrcholení krize… Když však krize propukla naplno, všichni vedoucí sovětští představitelé zničehonic kamsi zmizeli. Československý velvyslanec v Moskvě se všemožně snažil kontaktovat kremelské vůdce, narážel však na neprostupnou zeď. Dokonce i lidový komisař zahraničních věcí Litvínov náhle onemocněl zánětem průdušek… Na volání o pomoc nyní v Moskvě nikdo neodpověděl. Československá vláda se snažila získat odpověď na otázku, co učiní Sovětský svaz, pokud se Československo postaví Hitlerovi na odpor.

Moskva však mlčela. Dne 28. září Beneš přímo požádal Sovětský svaz o vojenskou pomoc. Na to Sovětský svaz odpověděl, že pomoc je nutno hledat ve Společnosti národů. Československé velvyslanectví v Moskvě informovalo Prahu 30. září 1938 ve 12.20 hodin, že „není nic nového”, tj. že Moskva na straně Československa nevystoupí. O 10 minut později, ve 12.30 hodin přijala československá vláda podmínky, nadiktované v Mnichově. A teprve 3. října 1938, tedy 61 hodin a 30 minut poté, co se československá vláda podrobila požadavkům čtyř velmocí, přišla z Moskvy do Prahy sovětská odpověď, že Československo se nemělo vzdávat, nýbrž že mělo bojovat:

Sovětský svaz by Československo podpořil za jakékoli situace!

Každý, kdo se zajímá o danou problematiku, najde v knize Igora

Lukeše⁴⁶ stovky faktů a dokumentů, které vyvracejí kremelskou verzi o tom, že Sovětský svaz byl údajně připraven bránit Československo vlastní hrudí. Ve skutečnosti to tedy bylo tak, že Stalin projevoval svou pomoc poskytováním falešných informací Československu kvůli rozdmýchávání konfliktu, ale jakmile konflikt vznikl, sovětští vůdcové se poschovávali za kremelskou zdí. To je vlastně naprosto pochopitelné: Stalin neměl proč vázat se předčasně. Pokud by se Velká Británie a Francie kvůli Československu dostaly do války s Německem, pak by se teprve do věci vložil i Sovětský svaz… A to v závěrečné etapě. Nejprve by vyčkával, jak učil soudruh Stalin, až se všechny válčící strany navzájem vysílí ve vyčerpávající válce.

Samozřejmě mi teď leckdo připomene, že Sovětský svaz neměl s Československem společnou hranici, takže mu ani pomoci nemohl. Proti tomu ovšem namítám, že „interbrigády” bylo přece daleko jednodušší vydržovat v Československu než ve Španělsku. A „dobrovolníky” spolu s „poradci” lze přemisťovat kamkoli.

K tomu existovaly různé způsoby. Převoz zbraní mohl být (kdyby k tomu existovala chuť) zorganizován přes Rumunsko. Stačilo prostě někomu správně zaplatit. A rovněž mohla být organizována přeprava letecká. K dosažení československého území ze Sovětského svazu stačilo uletět 160 km přes vzdušný prostor Polska nebo Rumunska. Zeptejme se nyní seriózních historiků, jestli mají k dispozici sebemenší indicie o snaze Sovětského svazu domluvit se s Rumunskem či Polskem o průletu sovětského letectva skrz vzdušný prostor těchto zemí nebo o organizování leteckého mostu.

Rok poté, v srpnu 1939, vyžadoval Stalin koridory pro průchod svých jednotek Polskem. Vyžadoval je velmi důrazně. K těm koridorům se ostatně ještě vrátíme. Nyní se však ptáme, vyžadoval-li

Stalin takové koridory od Polska a Rumunska roku 1938, a to za účelem přechodu jeho jednotek do Československa, nebo žádal-li alespoň o vzdušné koridory pro přelet letectva. Nuže, kremelští vůdcové neplánovali přemístění letectva do Československa a neměli v úmyslu organizovat žádný vzdušný most. Všechna jejich neohrožená prohlášení o připravenosti podpořit Československo tedy nebyla než pustým žvaněním. Jenže masový přelet sovětských letadel do Československa se také dal organizovat bez jakéhokoli povolení. Kdo by mu mohl zabránit? Pokud by sovětské letectvo letělo ve velké výšce, jak by tomu mohlo roku 1938 Rumunsko klást odpor, pomineme-li bezmocné protesty?

VII

Válka mezi státy střední a západní Evropy nevypukla ani kvůli

Španělsku, ani kvůli Československu. Proto obrátil soudruh Stalin svůj zrak na Polsko. A zde už se Velká Británie s Francií konečně do sovětské pasti chytily. Povšimněme si opět blízkosti dat. Dne

28. března 1939 vstoupily jednotky generála Franca do Madridu.

Válečný požár byl uhašen. Stalin už neměl ve Španělsku s čím dál počítat. S předpokladem, že válka ve Španělsku brzy skončí, nařídil Stalin lidovému komisaři zahraničních věcí Maximu Maximoviči Litvinovovi, aby připravil konání protihitlerovské konference.

Dne 18. března 1939 vystoupil Litvínov s návrhy na svolání konference, jíž se měly účastnit SSSR, Velká Británie, Francie, Polsko, Rumunsko a Turecko. Pod záminkou zajištění „kolektivní bezpečnosti” připravoval Stalin izolaci a blokádu Německa. Dne 17. dubna1939 přišel Litvínov s návrhem na uzavření britsko-francouzsko-sovětské smlouvy. Zároveň rozvinula Stalinova diplomacie intenzivní práci na přípravě půdy pro uzavření spojenectví s Hitlerem: buď se mnou podepiš pakt, nebo tě udusíme blokádou. Dne 5. května 1939 odvolává Stalin Litvinova z funkce lidového komisaře zahraničních věcí a na jeho místo jmenuje Vjačeslava Michajloviče Molotova. Již tehdy došlo nejchápavějším pozorovatelům, čím to bylo vyvoláno.

Litvínov byl totiž židovského původu, takže Hitler by se s ním nebavil. Když teď Stalin jmenoval do této funkce Rusa, a navíc muže číslo 2, pokud jde o vliv na politiku Sovětského svazu, kterému přitom ponechal funkci předsedy vlády, pak se tedy v oblasti zahraniční politiky nezbytně chystají nějaké epochální události. Stalinův plán byl jednoduchý: budou-li Velká Británie a Francie souhlasit se zajištěním kolektivní bezpečnosti v Evropě podle Stalinova scénáře, pak s nimi uzavře spojenectví proti Hitlerovi. Nebudou-li s tím souhlasit, pak Stalin „zajistí bezpečnost” Evropy uzavřením spojenectví s Hitlerem proti Velké Británii, Francii a vůbec celé Evropě.

Záhy byly zahájeny rozhovory mezi Sovětským svazem, Velkou Británií a Francií ohledně „zkrocení agresora”. To byla past. To byl háček s návnadou, který Británie s Francií spolkly, aniž si toho všimly.