Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

Jan Zamojski⁶¹

Kdykoli přijde řeč na koridory přes Polsko, pokorně si vyslechnu argumenty věhlasných akademiků, poté sklopím zrak a skromně se ptám: A jak si ty koridory představujete? Pokusím se nyní vysvětlit smysl té otázky. Budu muset s dovolením začít trochu zeširoka. Od roku 1812. Tehdy se ruský stát dostal do velmi zoufalé situace. Napoleon Bonaparte vede na Moskvu obrovskou armádu. Michail Illarionovič Kutuzov se svou armádou ustupuje. Císař Alexandr I. spolu se společenskou elitou i veškerým lidem se dožadují rozhodující bitvy.

Jedině Kutuzov chápe, že taková bitva by mohla zničit jak armádu, tak celé Rusko. Vždyť proti němu stojí Bonaparte, jehož hlavní síla spočívá právě ve schopnosti rozdrtit nepřítele v bitvě. Ve vedení rozhodující bitvy nemá konkurenci. Žádnou takovou bitvu zatím neprohrál. Samozřejmě, že Kutuzov uvažoval správně: vrhnout se do bitvy s Napoleonem, to se řekne, ale to by mohl být kámen úrazu. Proto se Kutuzov generální bitvě vyhýbal, seč mohl. Jednooké lišce však bylo jasné, že křiklouni, kteří nedokážou pochopit, co se děje, jsou rovněž svým způsobem v právu. Mozek velkého vojevůdce holt není dán každému.

Společnost reptala, ba i armáda se rozčilovala. Staří vojáci vrčeli:

To nás strčej do zimních ubikací nebo co? A už šly všemožné zvěsti.

Kutuzov začal být obviňován ze zbabělosti. To mohlo ovšem skončit i jeho odvoláním z funkce. Namísto Kutuzova mohl car jmenovat neohroženého hrdinu, který by se bezpochyby vrhl do boje, a v tom boji by zlámal vaz nejen sobě, nýbrž i celé své armádě. Aby se tedy Kutuzov zbavil obvinění z nerozhodnosti a zbabělosti, přijal u bran Moskvy bitvu. Místo vybral u vsi Borodino, na říčce, která nese velmi neobyčejné, podivné a děsivé jméno Vojna. V ten strašný den bylo prolito nepředstavitelné množství krve. Na poměrně úzkém prostoru se ve smrtícím zápasu srazilo ČTVRT MILIONU vojáků,

1 200 děl do toho od úsvitu do soumraku řezalo granáty a granáty.

Zabito a zmrzačeno bylo přes 100 000 vojáků a o nic menší počet koní. Jak Bonaparte, tak Kutuzov prohlásili bitvu u Borodina za své vítězství. Když se na tu řež díváme z 21. století, musíme uznat, že bitva se skončila na stejných pozicích, na nichž začala. Ani jedné ze stran se nepodařilo zatlačit druhou.

Proč prohlásil Kutuzov tuto bitvu za své vítězství? Protože Bonapartovi se zde nepodařilo rozdrtit ruskou armádu a přinutit Rusko ke kapitulaci. Tím, že přijal bitvu u moskevských bran, se Kutuzov zajistil před osočováním ze zbabělosti a uchoval si možnost jednat i nadále tak, jak považoval za nezbytné. Po bitvě se Kutuzov rozhodl již dále neriskovat a neprodlužovat bitvu do druhého dne. Číslo jsme si odkroutili, stačí. Vydal rozkaz k ústupu a Moskvu ponechal Francouzům. Je pochopitelné, že Bonaparte prohlásil bitvu za své vítězství. Jak také jinak: došlo přece k bitvě, po níž mu Rusové vydali Moskvu… Kutuzovova armáda ustoupila k Moskvě, prošla skrz ni a postupovala na jihovýchod. Bonaparte obsadil Moskvu. Kutuzov, který se konečně vyvlékl z pronásledování, následně zatočil na ZÁPAD! Převedl svou armádu jižně od Moskvy a na jihozápadě od města kázal postavit opevněný tábor. Zde Kutuzov doplňoval svou armádu, připravoval ji na další bitvy, a Bonaparta nikterak neznepokojoval. Bonaparte se znepokojil sám. Kutuzova měl nyní za zády.

Kdykoli mohl Kutuzov odříznout všechny silnice, které spojovaly

Bonapartovu armádu s Evropou. To se Bonapartovi nikterak nezamlouvalo. A tak se rozhodl, že odejde. I když ještě nenastala zima.

I když ho ještě z Moskvy nikdo nevyháněl. Kutuzovův pochodový manévr představuje zářivý příklad užití strategie nepřímých akcí:

Kutuzov se svou armádou seděl v opevněném táboře a nedělal nic!

A Bonaparte utekl sám z Moskvy!

Dodnes bývá Kutuzov obviňován za to, že Moskvu vydal nepříteli.

Tady ovšem pracuje psychologie. Všichni chápou úlohu Moskvy, ale vynechávají přitom zcela nezřetelný detail, totiž, že hlavním městem impéria tehdy NEBYLA MOSKVA. Vyklizením Moskvy Kutuzov nic neriskoval. Řízení státu se tím nezarazilo ani na minutu.

Obvinění si nezaslouží Kutuzov, nýbrž Bonaparte. Dodnes nikdo nevysvětlil tu podivnou volbu: proč pochodoval na Moskvu, když hlavním městem Ruska byl Sankt Pětěrburg? Po vydání Moskvy

Napoleonovi připravil Kutuzov zhoubu obrovské dobyvatelské armádě a zajistil ruské armádě vítězné tažení až do Paříže, včetně jejího obsazení. A Paříž, to bylo hlavní město císařství. A nejen to: Paříž byla tehdy metropolí celé kontinentální Evropy. Kutuzov tedy obětoval dámu a dal soupeři mat. Zde ovšem nezbývá než, jako už vícekrát, upozornit na rozdíl mezi Ruským císařstvím a Sovětským svazem. Ruská armáda přibyla do Paříže, Bonaparta zde nezastihla a vrátila se domů. To kdyby obsadil Paříž soudruh Stalin, za žádných okolností by ji už nikdy dobrovolně nevyklidil.

A nyní si představme, že celá ta Stalinova připravenost zkrotit agresora v srpnu 1939 nebyla zastírací komedií, nýbrž že byla míněna naprosto vážně. Představme si, že vládám Velké Británie a Francie se podařilo zlomit kazisvětské polské pány, a ti že Sovětům poskytli zmíněné koridory. No to je výtečné… a hrůzostrašné.

Soudruh Stalin přesouvá k polsko-německým hranicím, téměř až ke břehům Odry buď dva, nebo dokonce čtyři miliony vojáků a důstojníků Rudé armády spolu s patřičným množstvím dělostřelectva, tanků, letadel, strategických zásob atd. Jak tohle všechno rozmístit?

Sborový velitel Žukov to měl v Mongolsku snadné. Kolem dokola širá step a nikde ani živáčka. Letadla mohl umístit, kam se mu zachtělo. Všude kolem je to vlastně letištní plocha. Zákopy si taky mohl kopat kdekoli, a vojáky mohl rozmístit dle ctěného přání. Polsko, to však není Molgolsko. To je hustě osídlená střední Evropa.

Např. 5 000 bojových letadel, to znamená 100 úplných leteckých pluků. Takže 5 500 letadel, to je již 110 pluků. Během války se ukázalo, že i to je příliš. Po válce se ve stíhacím pluku ustálil počet 40 letadel, a taktické bombardéry se sdružovaly po 30 letadlech. Každý pluk potřebuje minimálně tři letiště: základní a dvě záměnná. Zároveň se vstupem Rudé armády na polské území zde tedy bylo nutno neprodleně zřídit minimálně 300 až 330 letišť. Avšak těch 5 000 až 5 500 letadel, to jsou pouze stíhačky a bombardéry. A kam umístit průzkumné letouny? A dopravní? Ostatně je rovněž nutné udržovat a zvyšovat letovou kvalifikaci pilotů a navigátorů, takže musí být na místě rovněž dostatek cvičných letounů na letištích pro cvičné lety, a to nikoli přímo u hranic. Jen mimochodem: a kam umístit letecké uskupení tak, aby se naše klidně spící letiště nedostala jedné krásné neděle pod první náhlý a drtivý úder? Stíhačky je lepší držet takových 100 km od hranic. A bombardéry pokud možno až 200 km. Ve jménu stability leteckého uskupení také není špatné mít k dispozici týlová letiště ve vzdálenosti asi 300 km od hranic. Kdyby se něco stalo, tak aby mělo letectvo kam uskočit.

V takovém případě by však musela být stavěna sovětská letiště po CELÉM POLSKU. Najděte si mapu Polska v hranicích z roku

1939. Na západě leží Německo. Ze severu hrozí Východní Prusko a z jihu Němci ovládnuté Československo. Vezměte si kružítko a vyznačte si s ním linii ve vzdálenosti 100 km od hranic. Mimo ně pak zůstane jen střed země a její východní oblasti. A tady v centru

Polska tedy rozmístěte letiště pro stíhačky. A přesuňte sem komunikační a spojovací prostředky. A zřizujte zde pro takové množství letadel kolosální sklady a zásobárny leteckého paliva, bomb, nábojů a náhradních dílů. Neobejdete se přitom ani bez opravárenských dílen… I když budou daná letiště stát skoro 100 km od hranic, musíte je chránit nejen protiletadlovým dělostřelectvem, nýbrž i polními jednotkami.

Už jen tento pokus zakreslit na mapě možné letecké základny pro sovětské letectvo se systémem jejich bojového zajištění nám jasně ukazuje, že Stalinův požadavek koridorů nebyl než vychytralou provokací. Jakmile by se totiž vyřešil problém s koridory, vyvstala by zmíněná otázka letišť. Není přece možné přesunout do cizí země miliony vlastních vojáků a nechat je tam bez letecké podpory a leteckého průzkumu! A letectvo nelze rozmístit bez letišť... Rozhodně pak není možné nechat ta letiště bez příjezdových silnic, protiletadlové ochrany, spojovacích a velitelských uzlů, bez leteckých nemocnic a opravárenských dílen, bez dvou nebo tří okruhů hlásné služby, bez ochrany a obrany. To v žádném případě.

Nyní se pokusme rozmístit bombardovací letectvo tak, aby bylo vzdálené aspoň 200 km od hranic. Zatočíme kružítkem – a překvapeně hvízdneme. Pro základny bombardovacího letectva se nehodí prostor Varšavy, vždyť k hranicím Východního Pruska je to odtud jen něco přes 100 km. Sem umístíme stíhačky, ale bombardéry musíme odsunout dál. Pro ně není ovšem vhodný ani prostor Krakova, ani Poznaň, Lodž, Lvov či Tarnopol. Letiště pro bombardovací letectvo by muselo být umístěno v prostoru Brest – Rovno – Luck –Kověl. Potřebujeme-li pak několik letišť vzdálených 300 kilometrů od hranic s Německem a jím obsazeným Československem, pak bychom k tomu našli malý úsek území kolem města Sarny přímo u sovětských hranic.

Pod těmi pozemními koridory si člověk v povrchní úvaze dokáže představit obraz pochodu sovětských jednotek na západ k hranicím

Německa. Jakmile o tom však člověk trochu popřemýšlí, dané koridory se okamžitě mění v prostory stálých posádek sovětských jednotek po celé zemi od hranic Sovětského svazu až k hranicím Německa.

Otázek ohledně rozmístění letectva je velké množství. Zde je jedna z mnoha. Chtěla Rudá armáda vyhánět polské rolníky z jejich půdy sama, nebo to hodlala učinit ve spolupráci s polskými úřady? Pokud počítala se spoluprací s polskými úřady, pak by se muselo začít právě navázáním této spolupráce. Musely by tudíž být zahájeny rozhovory přímo s polskou vládou, a nikoli s vládami Velké Británie a Francie.

A teď ještě tanky – 9 000 nebo 10 000. Zamyslel se někdo nad tím, jak by mohla být taková síla válečné techniky rozmístěna v cizí zemi? S Mongolském to nebylo nic těžkého, vždyť Mongolsko bylo plně závislé na Moskvě. Co si sovětští soudruzi umanuli, to v Mongolsku udělali. Navíc byla mezi Sovětským svazem a Mongolském uzavřena dohoda, v souladu s níž na sebe Rudá armáda brala povinnost bránit Mongolsko před agresí. Ale Polsko bylo přece suverénním státem. Dobrá, řekněme, že Poláci by ty koridory poskytli. A co dál? To by sovětská vojska v těch koridorech trčela a čekala by na začátek války? Zde se samozřejmě nemělo hovořit o nějakých koridorech, nýbrž o tom, jestli je možné rozmístit na cizím území, a to 700 až 800 km od sovětských hranic a jen 170 km od Berlína, milionové masy vojsk. A to samozřejmě takovým způsobem, aby nezůstaly na podzim a v zimě v širém poli spolu s mnoha tisíci kusů válečné techniky a s miliony tun strategických zásob. Odpovědi na všechny tyto otázky musely být hledány nikoli v Londýně a Paříži, nýbrž ve Varšavě. Moskva však v tomto směru neučinila vůči polské vládě naprosto žádné pokusy. Sovětská delegace nastolila před vojenskými delegacemi Velké Británie a Francie otázku koridorů tak, jako kdyby už v Polsku žádná vláda nebyla, jako by šlo o prázdnou zemi bez obyvatelstva a bez vlády. Nuže, kdo bude po tom všem dokazovat, že Stalinovy úmysly z roku 1939 byly čisté jako lesní potůček?
IV

Ale proč se v celé té historii objevil ten Bonaparte? Nespěchejte.

Hned vám to vysvětlím. Celá tisíciletí před Bonapartem znali vojevůdci hlavní a základní pravidlo války: je zapotřebí odříznout nepříteli jeho zásobovací trasy a zároveň uchránit vlastní zásobovací trasy před nepřátelskými pokusy o jejich odříznutí. Bonapartovi se podařilo realizovat tuto moudrost nejjednodušeji ze všech. Žukov to měl v Mongolsku snadné. Měl tam 57 000 vojáků. Pro zásobování tohoto uskupení sovětských jednotek bylo zapotřebí vyvinout přímo titánské úsilí. Všechny nezbytnosti bylo nutno vozit v nákladních automobilech. Desítky tisíc tun na vzdálenost stovek kilometrů.

A tyto nezbytné zásoby stačily na provedení krátké operace.

Nyní si představte uskupení o síle dvou nebo dokonce čtyř milionů mužů s kolosálním množstvím výzbroje a válečné techniky.

V případě války musely tyto jednotky provést nikoli krátkou a rychlou operaci, nýbrž vést dlouhou a vyčerpávající válku. Zde nestačí desítky, ba ani stovky tisíc tun zásob. Tady půjde o miliony tun střeliva, pohonných hmot, proviantu, ženijního materiálu, náhradních dílů atd. Dodávky takového množství nákladu bylo uskutečnitelné pouze po železnicích. Požadavek na poskytnutí koridorů přes Polsko neznamenal fakticky nic menšího než požadavek na převedení všech polských železnic pod kontrolu Rudé armády. To ovšem mimo jiné představovalo převedení veškerého hospodářství suverénního státu pod kontrolu rudých velitelů. Jak jinak? Jinak by to nešlo.

Například takový velitel sovětského střeleckého sboru měl pod svým velením 60 000 vojáků. (Nezapomeňme totiž, že soudruh Stalin hodlal postavit divize po 19 tisících vojáků.) Daný velitel například musí svému sboru urychleně dopravit tři vlaky se 122mm granáty.

Nuže, on přece nemůže vysvětlovat náčelníkovi stanice, co a kam hodlá převážet. A nemůže ani čekat, až pro něho ty vagóny budou uvolněny, až si tam nějací dosud nepodřezaní kapitalisté dořeší své soukromé záležitosti. Vždyť sovětský velitel má bojový úkol. Za jeho nesplnění bude zastřelen. Takže co? Bude snad čekat, až si ti zatracení kapitalisté vyloží ze svých vlaků svůj náklad? Vždyť mnohem jednodušší je takového burzou zastřelit a jeho náklad vyházet z vlaků, než strkat vlastní kebuli před hlaveň čekistického revolveru.

Samozřejmě zde nemáme co do činění jen s jedním takovým sborem, nýbrž s mnoha sbory. Vždyť 60 střeleckých divizí, to je 20 až

25 střeleckých sborů. A k tomu ještě jezdecké sbory. A 120 střeleckých divizí pak činí 40 až 50 střeleckých sborů. A opět jezdecké sbory navíc. A letecké. A tankové. A sbory proti letecké obrany.

A všechny tyto sbory potřebují přepravní prostředky okamžitě a zároveň. Stejně tak je samozřejmě potřebují velitelé všech divizí. Jaké další varianty chování sovětských velitelů ve vztahu k železniční přepravě ještě existují?

Představme si to: rudí velitelé sedí a čekají, až si polští páni vyřeší všechny vlastní přepravní problémy, a potom až si konečně vzpomenou i na ně, na chudáky, a jednoho dne pro ně ty vlaky i s lokomotivami vyčlení… Ale takový okamžik přece nemusí vůbec nastat! Vždyť železniční dopřávaje neustále přetížená, vagóny i lokomotivy jsou neustále v permanenci… A dále: polští páni se pustí do opravy té či oné trati. A zeptali se na svolení? My přece nesmíme své plány odhalovat. Proto nemůžeme informovat my je, nýbrž oni se musejí radit s námi, kde, kdy a co je možné a nutné opravovat.

A my jim navíc musíme určit, kdy a na jakých místech je nutno zvýšit průjezdnost, kde připojit odstavné koleje a kde vybudovat vykládací rampy pro tanky. Bez toho všeho se přece neobejdeme! Takže ať chceme nebo nechceme, na každém nádraží budeme muset umístit sovětského vojenského velitele, který by mohl v případě nezbytnosti zastavit veškerý provoz, vyžadovat vykládku, nechat vyházet náklad z vlaků a neprodleně přemístit veškerý vozový park na potřebné místo v potřebném čase. Nemluvě o právu zajistit, aby byly všechny dané trasy okamžitě uvolněny pro sovětskou přepravu.

A k tomu, aby měl daný velitel patřičnou autoritu, by bylo nutné umístit na každé nádraží vojenskou stráž.

Ale ani to ještě není všechno. Na nádraží sedí nějaký strejda a cosi tam v kanceláři vyťukává na telegrafu: ta-ta-ta-ti-ta-ta… My nemáme tušení, co to vlastně vysílá. A komu. To je ovšem naprostý nepořádek. Na místě musí tedy sedět náš člověk. Jinak totiž nebudeme schopni regulovat provoz. Železnice se tehdy bez telegrafu a telefonu naprosto nemohly obejít. Spolu s převedením železnic pod kontrolu sovětských úřadů tudíž musela být tatáž kontrola ustavena po všech telefonních linkách. Podél železnic však nevedou jen spojovací linky pro vnitřní železniční potřeby, nýbrž i všechny státní spojovací linky. Oddělit jedno od druhého ovšem nebylo možné: všechny linky byly soustředěny do společných spojovacích uzlů.

Když jsme dostali pod kontrolu železniční spojovací linky, musíme vzít pod kontrolu i ty spojovací uzly. Jakmile jsme tak učinili (a to chtě nechtě, prostě z nutnosti), veškerý státní spojovací systém je v našich rukou. A spolu s ním i veškerá státní moc.

Přechod polských železnic pod sovětskou kontrolu představoval ještě jeden aspekt, na nějž bychom neměli zapomínat. V případě války by bylo zásobování bojujících jednotek Rudé armády velmi výrazně ztíženo nutností překládky tisíců, desítek tisíc, stovek tisíc a milionů tun vojenského nákladu z širokorozchodných vagónů do vagónů úzkorozchodných. Tato překládka by brzdila zásobování, které je i tak všude a vždy prvořadým problémem. Mimoto by tato překladiště byla nebezpečně zranitelná. Proto by vstup milionových sovětských válečných kontingentů na polské území s cílem vedení válečných akcí proti Německu nezbytně představoval nutnost přebudování polských železnic na sovětský standard…

Zkusili jste někdy vyložit z jednoho krytého vagónu bedny s municí, přenést je a naložit do jiného vagónu? Kolik vojáčků a kolik času byste na to asi potřebovali? Nějak to ještě jde, pokud stojí ty vagóny vedle sebe. Ale když musí být náklad přenášen kdovíkam?

Kontejnery tehdy neexistovaly, stejně jako překládači technika.

A mezi místem vykládky a místem nakládky stojí nekonečné řady vlakových souprav… Anebo (což je horší) musí být souprava rychle vyložena, ale prázdná souprava pro nakládku ještě nepřijela. Pak je nutno umístit vyložený náklad kdovíkde a pak jej zase zítra tahat na místo nakládky. My však nemáme jeden vagón, ale tisíce vagónů.

A po takové překládce dostane některá pěší divize dozajista bedny s leteckými přístroji namísto se 76mm granáty. A tankový pluk zase koňské podkovy místo tankových pásů. Vždyť překládka z tisíců vagónů do tisíců jiných bude probíhat za leteckých poplachů a výbuchů bomb.

Měli jste někdy příležitost čerpat do tanku pohonné hmoty z železného barelu? Čerpadlo je opatřeno kličkou, jakou známe z mlýnku na maso. Musí se s ní točit a palivo zurčí hadicí z barelu do nádrže.

Po 20 minutách točení člověku bezmála upadne ruka. Ale z barelu jakoby stále nic neubylo… Nyní si představte přečerpávání pohonných hmot z cisteren jedné železniční soupravy do druhé. S žádnými přečerpávacími mechanismy se nedalo rozhodně počítat. A na nebi hučí nepřátelské bombardéry. A hned vedle tahají vojáčci na zádech bedny s náboji a granáty, valí před sebou sudy se slanečky a kvašeným zelím a jako mravenci za sebou vlečou pytle se senem…

V době míru se vagóny zdvíhají na zvedácích a mění se jim podvozky. To vyžaduje obrovskou energii a moře času. V době války na to není ani energie, ani čas. A vrhat desetitisíce vojáků na překládku taky nikdo nedovolí. Proto museli Němci, když roku 1941 pronikali do hloubi Sovětského svazu, přebudovávat sovětské koleje na evropský standard.

A později, když útočila Rudá armáda, musela opět všechno přebudovávat na sovětský standard až k hranicím, a pak dál až do Berlína. V případě přesunu milionů vojáků Rudé armády na polské území a přechodu polských železnic pod kontrolu sovětských vojenských úřadů by sovětské velení muselo okamžitě zahájit přebudování polských železnic dřív, než začne válka. V opačném případě by se ty nejbojeschopnější jednotky Rudé armády ocitly v okamžiku zahájení války daleko od svých zásobovacích základen, a tudíž bez možnosti získat k dispozici všechno, co je nezbytné pro vedení válečných operací.

Nyní si ještě jednou rozložíme mapu Polska v hranicích z roku 1939… Co vidíme? Vidíme na té mapě německá území, která obklíčila Polsko ze tří stran. A vidíme na ní též železnice… Sovětsko – polské hranice protínalo šest hlavních železničních tratí. Jedna probíhá podél hranic s Československem: Proskurov – Lvov – Krakov. Tuto magistrálu by muselo velení Rudé armády hájit všemi silami.

Stačilo by totiž, aby nepřítel vyhodil na jednom místě do vzduchu most, a celé jižní křídlo sovětsko-německé fronty by se ocitlo bez střeliva a všeho ostatního. Tuto magistrálu mohly ohrožovat nejen oddíly diverzantů, nýbrž i mohutné nepřátelské svazky. Představme si to: německá divize udeřila z území bývalého Československa, přeťala magistrálu a obsadila ji, zřídila zde polní opevnění a na přístupech k němu rozmístila miliony min. Jak budete obsazený úsek dobývat zpět? A kolik k tomu budete potřebovat času? A co když zde nebude jedna německá divize, nýbrž tři?

Aby nedošlo k obsazení této magistrály, muselo by velení Rudé armády postavit podél celé hranice s bývalým Československem velmi významné obranné síly.

Nyní si povšimněme ostatních železničních magistrál. Všechny se scházejí v bodě jménem Varšava, a od Varšavy se zase vějířovitě rozcházejí západním směrem. Řekněme, že Stalin dostal koridory a těmi koridory že přesouvá hlavní masu svých vojsk k východním hranicím Německa. Co z toho vznikne? Vznikne situace přímo děsivá. Nad hlavním uzlem těchto všech železnic, nad Varšavou, visí hrozba Východního Pruska zrovna tak, jako ohrožoval Kutuzovův tábor všechny Bonapartovy komunikace.

Rudá armáda by vrhla své hlavní a nejlepší síly na čáry, z nichž bylo možné zahájit berlínskou operaci. Ale za nimi, asi 300 až 400 km za jejich zády, by byl celý jejich týl ohrožen opevněným prostorem Východního Pruska. To by bylo přesně totéž jako Kutuzovův tábor, ohrožující komunikace, jež spojovaly Francouzi okupovanou

Moskvu s Evropou.

Co by v takové situaci učinil jakýkoli, třebas i nepříliš talentovaný stratég? Buď by své jednotky nevysunoval do východiště k útoku na Berlín, a tudíž by nepožadoval koridory přes Polsko.

Nebo by vysunul své jednotky téměř až k Odře, ale celý jeden front o počtu nejméně miliónu vojáků by zřídil na severu, aby nepřipustil úder do týlu svých vojsk z prostoru Východního Pruska. A mimoto, jak řečeno, musel být další celý front o stejném počtu rozvinut čelem k jihu, aby zabránil úderu z území bývalého Československa.

Polsko roku 1939 bylo vlastně jakýmsi jediným velkým koridorem z východu na západ. V případě užití tohoto koridoru pro postup na západ bylo nutno chránit vlastní vojska jak před údery ze severu, tak před údery z jihu. Jednodušeji řečeno: i kdyby Stalin nebyl lidojed, stejně by musel rozvinout v Polsku nejenom jeden front, ale tři:

na západ, na sever a na jih. Celé území Polska by se tak stalo jedním velkým válečným nástupištěm. A kolem Varšavy by Stalin musel vybudovat svrchovaně mohutný opevněný prostor, aby zajistil hlavní uzel všech komunikací, na němž záleželo zásobování jeho armády. Koridory přes Polsko by zkrátka okamžitě a nevyhnutelně znamenaly přechod kontroly nad tímto státem do rukou bojovníků za evropskou bezpečnost. Opakuji: dokonce i v případě, kdyby se tito bojovníci řídili těmi nejčistšími úmysly.

Hitler požadoval jeden koridor přes Polsko. Nikoli pro vojska, ale pro vybudování dálnice a železnice do Východního Pruska. Podle toho, jaká trasa by byla vybrána, činila by délka takového koridoru

46 až 93 km. Stalin požadoval celé množství koridorů od hranic Sovětského svazu až k hranicím Německa. Délka těchto koridorů by činila 600 až 800 km. Jak jsme však viděli, tyto koridory by se nezbytně musely slít do jednoho jediného koridoru, dlouhého a širokého jako celé Polsko. Hitler byl lidojed. Kdo by to popíral? Ovšem soudruh Stalin byl obránce Evropy. Kdyby jen ti zpropadení polští páni dali soudruhu Stalinovi možnost! On by pak uchránil od války celou Evropu. A tehdy by byl osud Evropy opravdu jiný.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Získat čas!


Přijmeme-li návrh Německa na uzavření vzájemného paktu o neútočení, Německo pak dozajista napadne Polsko a zásah Francie s Anglií do této války bude nevyhnutelný. Západní Evropa bude vystavena závažnému neklidu a chaosu. Za těchto podmínek budeme mít množství příležitosti zůstat stranou konfliktu, a můžeme doufat, že do války vstoupíme ve výhodné době.
J. Stalin (1939)

S o to větší netrpělivosti bude nyní nutno očekávat rozvoj událostí válečných akci v zapadní Evropě, kde v září 1939 válka teprve začala…

brigádní velitel G. Isserson‘⁰