Ana səhifə

Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r


Yüklə 4.04 Mb.
səhifə5/28
tarix24.06.2016
ölçüsü4.04 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   28

IV

Generál Moskovskij dále prohlásil, že během války vyrobil sovětský průmysl 490 000 děl. Dějiny tohoto problému jsou následující: v šedesátých letech 20. století bylo toto číslo číslem oficiálním, takže právě toto číslo vepsal Žukov do „nejpravdivější knihy o válce”. Roku 1974 Žukov zemřel. Tou dobou bylo oficiálně přijato jiné číslo: sovětský průmysl nevyrobil během války 490 000, nýbrž 825 000 děl a minometů všech ráží. Jak vidíme, vznikl zde nemalý rozdíl: 335 000 hlavní. To je třetina milionu. Zároveň byla revidována i čísla týkající se výroby letadel, tanků a další výzbroje.

Nová čísla byla včleněna do Sovětskoj vojennoj enciklopědii. Pod tuto encyklopedii se podepsali maršál Sovětského svazu Andrej Antonovič Grečko, maršál Sovětského svazu Nikolaj Vasiljevič Ogarkov, admirál loďstva Sovětského svazu Sergej Georgijevič Gorškov, hlavní maršál letectva Pavel Stěpanovič Kutachov, armádní generál Alexej Alexejevič Jepišev, armádní generál Semjon Pavlovic Ivanov, armádní generál Ivan Grigorjevič Pavlovskij, armádní generál Ivan Jegorovič Savrov, armádní generál Ivan Nikolajevič Skadov, dále celá četa generálplukovníků a půl legie akademiků, profesorů a doktorů.

Ale co měl v takové situaci dělat mrtvý Žukov? Měl snad bezohledně trvat na nesprávných a evidentně snížených počtech, jež mu podstrčila jakási nepřátelská ruka? No to tedy rozhodně ne! Mrtvý

„maršál vítězství” tedy rozhodně a ihned opravil svou chybu. A aby z toho nebyly kdovíjaké nepříjemné řeči, k novým číslům byl připojen i odkaz: nové číslo nebylo sebráno odněkud ze stropu, nýbrž bylo přepsáno ze Sovětskoj vojennoj enciklopědii.,21 To je tedy další příklad probuzení paměti mrtvého „maršála vítězství”. Neštěstí armádního generála Moskovského spočívá v tom, že tento odborník uvažuje na základě prvního vydání Žukovových pamětí. Ale čas jde přece dál. Nikdo nepopírá, že ve své době představovalo toto první vydání nejpravdivější knihu o válce. To však rozhodně netrvalo dlouho. Trvalo to jen do chvíle, kdy vyšlo druhé vydání, které zcela popíralo vydání první. Následně pak vyšlo vydání třetí, které vyvrátilo první dvě. Žukovovy paměti jsou skvělé tím, že kdykoli dokážou být v naprostém souladu s oficiální linií toho či onoho dneška.

Objevují se nová fakta, nová podání dějin, nové dokumenty a nová čísla – a v souladu s tím se vždy pohotově mění i Žukovovy názory.

Armádní generál Moskovskij nepochopil jednoduchou pravdu, totiž, že Žukovovy paměti sice představují základ všech zdrojů, že se však nelze odkazovat na jakékoli vydání, které se člověku připlete pod ruku, nýbrž jedině na to, které je v daném okamžiku vydáním nej–

novějším. Momentálně je na pořadu dne vydání třinácté. A jen toto vydání lze tedy považovat za nejpravdivější knihu o válce, přičemž všechna vydání předchozí nejsou než žvást, nesmysl a lež. Mrtvý Žukov zkrátka drží krok s dobou, zatímco živý generál Moskovskij není schopen tyto bystře se měnící názory „maršála vítězství” dohánět.

V sále sedí osoby s velmi vysokými funkcemi a tleskají jako na divadle. Jim je to totiž opravdu dokonale jedno, jestli bylo těch děl a minometů 490 000 nebo 825 000. K tomu snad jen jednu poznámku: těžko říct, jestli by tito lidé dokázali zachovat stejný klid, kdyby se ten rozdíl 335 000 týkal jejich osobních výplat…

V

Ale vlastně je zde ještě jedna alternativa: co když naše vojensko –

historická věda prostě dospěla k nezpochybnitelnému závěru, že to původní číslo 490 000 je přece jen pravdivé? Co když se ukázalo, že těch 825 000 je výmysl maršála Grečka a jeho nohsledů Jepiševa s Ogarkovem? Jestli to tak je, pak by ovšem bylo velmi zajímavé zjistit, jak bude na to nové (tj. staré) číslo reagovat mrtvý maršál Žukov! Co když se do nejnovějšího vydání vrátí to původní číslo? Nejprve tedy Žukov oznámil počet 490 000, po smrti pak 825 000, a následně opět uvede 490 000?

Do celé záležitosti nicméně včas vnesl jasno ústřední orgán ministerstva obrany: během války „dostala fronta 300 000 děl”.22

V témž čísle však sdělil tentýž list: „Během války dodali týloví pracující na frontu 96 000 tanků, 108 000 letadel a přibližně 2 000 000 děl a minometů různých ráží.” Že ministr obrany nechápe vojenské detaily, na tom neshledávám nic divného. Ale tohle přece nejsou žádné detaily! Mám za to, že ministr obrany by rozhodně měl alespoň číst ústřední vojenský list. Připouštím, že ministr vůbec nemá ponětí o zelených dělech. To se dá omluvit. Ale ať si alespoň představí třeba nějaké jiné zelené předměty: dokázal by třeba občan ministr pochopit rozdíl prostě mezi čísly 300 000 a 2 000 000?

Snad by stačilo, kdyby někdo řekl: dříve jsme si mysleli jedno, ale teď už si myslíme něco jiného. Ale kdeže. Zcela odlišná čísla nyní trůní vedle sebe v naprostém klidu a míru: 300 000 děl a minometů,

490 000 děl a minometů, 825 000 děl a minometů a nakonec i „přibližně 2 000 000 děl a minometů”.

Nemůžu si pomoct, ale snad i naprostý debil by snad pochopil, že tady něco nehraje. Správné přece může být jen jedno ze všech těch čísel a rozhodně nemohou být správná všechna naráz! No prosím: a teď se ukazuje, že naši stratégové typu Moskovského a Balujeva nejsou schopni dosáhnout ani tak elementární schopnosti uvažování. Nejpodivnější pak na tom je, že tady se přece jedná o oficiální čísla, která jsou zveřejňována před celým světem, a že ti, kdo je zveřejňují, jsou vysoce odpovědné osoby (čímž mám ovšem na mysli nikoli jejich jednání, nýbrž jejich funkce). Pokud jde o oficiální leteckou a tankovou statistiku, ta sice svým chaosem nepůsobí tak strašný zmatek, ale přece jen i zde je to přinejmenším pozoruhodné. I zde totiž v míru a pokoji stojí vedle sebe čísla, zveřejněná oficiálně ministerstvem obrany a generálním štábem, ovšem i ona jsou velmi rozdílná. Jak jsme viděli, nebyla přitom tato rozdílná čísla zveřejněna téhož roku, nýbrž přímo téhož dne a navíc v týchž novinách. I když, pravda, nikoli na téže stránce.

Během války vyrobil Sovětský svaz 108 000 bojových letadel.

Nebo možná 112 000. Nebo 134 000. Nebo 136 000. Nebo 137 000.

Komu se které z těch čísel víc líbí, to ať si vybere. A každé z nich

bude správné. Každé z nich je totiž oficiálně potvrzeno Ministerstvem obrany Ruské federace.

A pokud jde o tanky a obrněná vozidla, bylo jich vyrobeno 96 000.

Nebo 102 000. Nebo 108 200.



VI

Těchto pár příkladů snad dokáže podat příklad o tom, co se asi děje v jiných oblastech ruské vojensko-historické vědy. Například pokud jde o válečné ztráty, s onou válkou spojené. Není obtížné spočítat, kolik měla Rudá armáda na začátku války divizí. Na základě zveřejněných zdrojů dokáže dnes každý žák základní školy sestavit seznam všech divizí, a to i s uvedením jmen jejich velitelů, míst jejich dislokace, jejich nadřízených útvarů a jejich umístění v bojové sestavě. Jediný, kdo toho schopen není, je ministr obrany, a dozajista též jeho náměstkové, hlavní velitelé vojsk a všechny jim podřízené struktury, v jejichž rukou se přitom nacházejí všechny tajné i přísné tajné archívy. Tyto osoby a instituce nemají o počtu divizí Rudé armády ke dni 22. června 1941 ani tu nejmlhavější představu.

Dokonce si ani vzdáleně nedokážou představit, kolik a jaké výzbroje měla armáda k dispozici těsně před německým vpádem, a kolik jich získala během války. No dobrá: kdyby se aspoň drželi jedné linie, byť jakékoli, pak by se to dozajista dalo omluvit. Bylo by totiž jasné, že ti lidé se holt mýlí a podléhají nějakému konkrétnímu bludu. Ale takhle to není: naši stratégové totiž používají ta nejrůznější čísla zároveň.

Velmi snadno lze spočítat, kolik tanků, děl a letadel vyrobil průmysl před válkou a v jejím průběhu. Ne všechny válečné archívy totiž lehly popelem. Ostatně dle Stalinova rozkazu musel každý ředitel továrny zbrojního průmyslu, počínaje říjnem 1938, každý večer osobně hlásit Moskvě splnění denního plánu. Za jakýkoliv pokus o podvod byla poprava. Podvádění bylo nemožné, protože zákazníkem zde byla armáda. Průmysl například ohlásil předání stovky tanků, ale armáda jich dostala devadesát. Kde jsou ty ostatní? A pak si tedy vezměme, že se všemi těmito statistickými daty v rukou operuje ministerstvo obrany, a to naprosto přesvědčeně, že armáda dostala

300 tisíc děl a zároveň „téměř dva miliony děl”. Pak si ovšem zkusme představit, co se děje v oblasti výčtu lidských ztrát, kde se jedná o desítky milionů lidí a kde jsou dobové statistiky dočista chaotické, pokud ovšem byly v době bojů vůbec vedeny… Paradox, s nímž zde máme co do činění, spočívá v tom, že na jedné straně jsou na ruském ministerstvu obrany a v generálním štábu soustředěni ti největší generálští ignoranti, a na druhé straně že se u nás vede nejlítější boj za dějinnou pravdu. A že jej vedou právě tito generálové. V každé nové historické etapě jsou pak dějiny války představovány vždy způsobem zcela novým a ničemu nepodobným, zároveň však způsobem vždy zcela marnivě přesvědčivým. Naše dějiny války zkrátka mění svůj zevnějšek vždy jedním rázem, a vždy v souladu s přáním každého nového chlípného klienta.

Opravdu je to zvláštní: proti mé první knize byla již napsána celá halda knih, nemluvě o počtu obhájených doktorských disertací. A nedá se už ani spočítat, z čeho všeho jsem byl v této souvislosti obviňován a co všechno mi bylo omláceno o hlavu. A přitom nemá nikdo sebemenší zájem povšimnout si ohromující a drtivé ignorance našich generálů, navíc ještě znásobené lajdáctvím o megatunové hmotnosti.



KAPITOLA PÁTÁ

Od dob pádu Římské říše

Tak už byl holt Sovětský svaz zařízen, že navrch vyplavalo většinou svinstvo. Zbabělé a hloupé svinstvo.

Julija Latynina




I

Zasloužilý zkušební letec, hrdina Sovětského svazu Alexandr Alexandrovič Ščerbakov, syn kandidáta na člena politbyra a tajemníka Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků), mě srazil na kolena levou zadní. Jednou jsem totiž mimoděk připomněl německý letoun Me 209, načež mne jmenovaný pilot okamžitě usvědčil z nevzdělanosti: Vždyť takové letadlo nikdy neexistovalo!

A když už mě na poli válečných dějin takto rozdrtil, dodal coby bezplatného přídavku cosi o mém morálním profilu a o zločinech, jichž jsem se dopustil. A hned se rozštěkal celý obrovský psinec, celá hromada křiklounů se do mě společně zakousla s voláním: Takové letadlo neexistovalo! Hurá! A tím je vyvrácen celý Ledokol\1} Do kýlu Ledokola se vůbec mlátí ze všech stran novými a novými kritickými publikacemi jako torpédy. Počet knih, jejichž účelem je vyvrátit Ledokol, už se přehoupl přes třetí desítku. A článků již vyšlo tolik, že se ani spočítat nedají. V každé další knize mě usvědčují a osočují, a klíčovým argument je následující: Támhle jsi nám lhal o Me 209, no vždyť takové letedlo neexistovalo! A jak máme potom věřit Ledokolu, když tadyhle lžeš, jako když tiskne?

Chytají mě na detailech. Člověk by si mohl pomyslet: co na tom vlastně záleží, jestli takové letadlo existovalo nebo ne? Vždyť to přece nijak nesouvisí se systémem mých důkazů. Prostě jsem jednou (jenom jedinkrát!) pojmenoval ten nešťastný Me 209. Připouštím, že neexistoval. Uznávám, že jsem se spletl. Ale co se tím mění?

Leč nikoli. Slovo není vrabec. Když se pleteš v takovýchto drobnostech, prohlašují mí kritikové slavnostně, jak se pak dá věřit čemukoli, co jsi napsal? Když už jsi jednou něco takového řekl, tak teď za to nes odpovědnost! Na to říkám: Ale já se v žádných drobnostech nepletu! Vzdělaní odborníci našli v mých knihách celou hromadu chyb a omylů. Na řadu takových poznámek nereaguji, protože se nedá odpovědět všem. Z toho pak ovšem vzniká dojem, že když se s křiklouny nehádám, pak asi nemám, čím bych se hájil. Já však na řadu těchto poznámek neodpovídám z docela jiného důvodu: prostě proto, že ve své drtivé většině jsou ty poznámky úplně pitomé. Mezi nimi i ta o Me 209.

Dříve, než mě začal usvědčovat z nevědomosti, byl zasloužilý pilot prostě povinen prolistovat patřičné encyklopedie, časopisy a knihy. Mám ostatně za to, že zasloužilý pilot by měl určitě radost, kdyby se dozvěděl něco o letectvu. Nebo se pletu? V Ledokolu se mluví o druhé světové válce, přesněji o jejím začátku. A teď k věci:

v okamžiku zahájení druhé světové války letoun Me 209 nejenže existoval, nýbrž byl tehdy nejlepším letadlem na světě. Asi jako

Concorde v roce 1970. Před druhou světovou válkou se volalo po doletu, výšce, manévrovací schopnosti a nosnosti. Hlavní však byla rychlost. Jak Stalin, tak Hitler věnovali hlavní pozornost právě rychlosti. Dne 20. dubna 1939 oslavovalo Německo narozeniny Adolfa Hitlera. Udeřila mu padesátka. A zkušební letec Fritz Wendell přinesl vůdci 26. dubna vítaný dárek: na letounu Me 209 dosáhl světového rychlostního rekordu 755 138 km/hod. Na planetě Země se Wendell stal člověkem, který se dokázal pohybovat nejrychleji ze všech. Před 1. zářím 1939 nebyl jeho rekord překonán. Zdůrazňuji ovšem, že tu hovoříme o oficiálním světovém rychlostním rekordu.

Pokud nějaký člověk z ulice neví nic o Gagarinovi a kosmické lodi Vostok, není to žádná katastrofa. Pokud o Gagarinovi a Vostoku neslyšel některý kosmonaut, to už je vážnější. Ale dokud mlčí, dá se to snést. Horší je, když začne takový kosmonaut zničehonic hněvivě dokazovat, že Gagarin nikdy neexistoval a Vostok jakbysmet. A ne že by to jenom rozprávěl kamarádům v úzkém kruhu, kdepak: on tím začne burcovat celý svět. A právě tak se chová zasloužilý zkušební pilot Ščerbakov, který nemá dokonce ani mlhavé tušení o letectvu, který nejenže neslyšel o Wendellovi a o Me 209, ale ještě začal v časopise Vojenno-istoričeskij žurnál popírat jejich existenci. Otřesné tu není to, že zkušební pilot nemá ponětí o své vlastní profesi, nýbrž to, že si své neznalosti není vědom. Nehoráznější než neznalost nenápadná může být jedině neznalost bojovná. A je velmi smutné, že k ruským vojenským dějinám se vyslovují lidé s právě takovým rozhledem a úrovní znalostí v oblasti letectva, jakými vládne onen zasloužilý zkušební pilot. Tedy nejsou-li na tom ještě hůř. Učení soudruzi z časopisu Vojenno-istoričeskij žurnál by snad měli zasloužilému zkušebnímu pilotovi aspoň napovědět: neudělej si ostudu, vždyť letectvo, to není téma pro tebe. Ale oni to z nějakého důvodu neudělali. A opět se nám směje celý svět. Časopis Voj enno-istoričeskij žurnál putuje do knihoven všech civilizovaných zemí. A národy propadají hysterii: Pokud Rusové svěřují nejmodernější zbraně takovýmto vojenským ignorantům, pak je nutno připravit se na všechno.



II

Na objevy občana Sčerbakova odpověděla tučná stáda mých kritiků bouřlivými projevy nadšení. Redakce listu Vojenno-istoričeskij žurnál nebyla zavalena vyvracejícími důkazy a protesty. Naopak: sešla se celá horda oficiálních vyvratitelů, kteří se objevu zkušebního pilota Sčerbakova chytili a roznesli jej mezi masy coby argument, jímž lze vyvrátit Ledokol, a to absolutně. Historku s letounem Me 209 veřejně využili k vyvrácení mé knihy následující pánové: armádní generál Garejev, generálplukovník Gorkov, generálmajor Solnyškov, plukovník Muchin, plukovník Baranovskij, plukovník Ivanickij, plukovník Lanščikov. A dále celý šik vědců. A všichni opakovali, že takové letadlo neexistovalo, takže Ledokol je vyvrácen…

Připomínám váženým historikům a zrovna tak váženým vojevůdcům, které jsem právě jmenoval, že letoun Me 209 byl svého času detailně prostudován sovětskými leteckými konstruktéry. Létali na něm slavní sovětští zkušební piloti, mezi nimi například dvojnásobný hrdina Sovětského svazu Stěpan Pavlovic Suprun. To byli jiní lidé. Ti letectvo znali a měli ho rádi.

Ovšem, jak mohl být přísně utajovaný německý letoun detailně prostudován sovětskými konstruktéry a vyzkoušen sovětskými piloty? Ale velmi jednoduše. Stalin, jak již bylo řečeno, věnoval obzvláštní pozornost rychlosti letadel. Proto vydal nařízení, aby bylo v Německu zakoupeno 36 nejnovějších letadel 12 typů. Velký vůdce světového proletariátu přece nemohl nechat jenom tak bez povšimnutí stroj, který létá nejrychleji na světě. A naivní Hitler, jak známo, Stalinovi bezmezné důvěřoval (až do určitého okamžiku). A tak Hitler kývl a prodal mu svá nejlepší letadla. Včetně typu Me 209. A neprodával je za účelem bojového použití v Rudé armádě, nýbrž právě coby materiál k detailnímu studiu. Jednoduše řečeno: Hitler neprodal letadla, ale výrobní tajemství. S těmito vzory leteckých výrobních tajemství obchodoval Hitler roku 1940. Tedy v době, kdy již Německo uvázlo v bažině druhé světové války. V bažině, ze které už Hitler nemohl vylézt ven… V takové situaci to znamenalo, že důvěra, kterou Hitler věnoval Stalinovi, byla opravdu velká… Německo tehdy muselo opravdu hodně zoufale potřebovat strategické suroviny, aby mohlo během války výměnou za ropu a obilí prodávat svá vojenská a technologická tajemství!

Hitler prý nepovažoval Rusy za lidi a nevěřil, že by dokázali něco převzít nebo okopírovat. Proto se prý v této věci ničeho nebál. Skutečně tomu tak bylo. Nebylo však v tom případě správné ignorovat ještě jednu možnost: soudruh Stalin se přece mohl o Hitlerovo tajemství rozdělit s Churchillem a Rooseveltem. Sám by si toho užil, a ještě by se mu vrátily vynaložené náklady. A to dokonce se ziskem. (Ostatně, přesně tohle Stalin učinil.) Hitler však neměl žádné východisko. Musel tedy obchodovat dokonce i s námořními a leteckými vzorky výrobních tajemství.

Zkoušky nejnovějších německých letadel včetně typu Me 209

probíhaly u Moskvy v Leteckém výzkumném ústavu, který dnes nese jméno skvělého zkušebního pilota Gromova. Docela by mě zajímalo, jestli občan Ščerbakov někdy slyšel něco o Gromovovi a o Leteckém výzkumném ústavu… Nebo snad začne i zde s rozhořčením popírat jejich existenci?

III

Za poslední léta došlo v Rusku ke vskutku obřímu skoku, pokud jde o výzkum vojenských dějin. Jistě, ještě se tu a tam vyskytnou i některé nedostatky… Výzkum dějin provádějí jen samí nadšenci.

Stát se, ehm, úzkostlivě drží stranou. Vzniká však otázka: k čemu jsou ty vojenské dějiny vlastně dobré?

Jsou dobré k tomu, že bez nich není možné být vojákem. Válečné dějiny představují základní kámen všech vojenských věd. A platí zde pravidlo, z něhož není výjimek: generál, který nezná válečné dějiny, není schopen vést současnou válku. Příklad: Žukov pohřbil v Berlíně

1. a 2. gardovou tankovou armádu. V sovětských a ruských vojenských učilištích se ale tato látka nikdy neprobírala. Vojenské dějiny byly v Sovětském svazu přednášeny na základě hrdinských příkladů:

Hurá! Vpřed! Jen na to, že vrhat velké tankové jednotky a svazky do útoků v městských ulicích je zločin, nikdo neupozorňoval. No jistě:

proč taky budit přízraky minulosti? Vojenské dějiny se přednášely na téže úrovni, na které tvořil jistý Ozerov své válečné epopeje. V důsledku takovéto výuky, rozšířené o shlédnutí Ozerovových filmových veleděl, pak jistý ruský ministr obrany hrdinsky vrhl tanky do ulic čečenského města Groznyj přesně tak, jako je Žukov vrhl na Berlín. A s přesně stejným výsledkem. Nyní samozřejmě nějaký nový Ozerov oslaví v nějaké epopeji neskonalé hrdinství vojáků. A nové generace budou mít před sebou ne již jeden, ale dva historické příklady, na nichž budou učit budoucí stratégy: Hurá! Hurá! A jenom vpřed! Na tancích do městských ulic! Položme si v této souvislosti otázku: kdo v daném okamžiku odpovídá za naši rodnou vojensko – historickou vědu?

Odpověď zní: ministr obrany a náčelník generálního štábu. Ale co si člověk vezme na ministru obrany? To je vlastně jen vládní figura. V tom případě by tedy měl vzít pluh do svých mozolnatých rukou náměstek ministra obrany, náčelník generálního štábu armádní generál Jurij Nikolajevič Balujevskij. Tento muž tedy měl ohodnotit situaci, přijmout odpovídající rozhodnutí a vydat rozkaz. Vždyť je to všechno velmi prosté: Rusko je jediný stát na světě, v němž nejsou dějiny druhé světové války vyučovány na státní úrovni. Vojensko-historická správa generálního štábu, Vojenský historický ústav, řada kateder na vojenských akademiích a učilištích nedokázala za 60 let úporného úsilí dokonce ani spočítat divize, které měla Rudá armáda k dispozici ke dni 22. června 1941. A dokud je to tak, naskýtá se velmi jednoduché řešení: zakázat veřejná vystoupení oficiálních osob k otázkám spojeným s dějinami druhé světové války a listu Krasnaja zvězda a dalším vojenským tiskovinám zakázat publikovat materiály o válce. Až bude časem ve vojensko-historické vědě zaveden elementární pořádek, až budou shromážděny, zpracovány a ověřeny ty nejzákladnější informace o válce, pak bude možné zákaz zrušit. Jinak bude ministr obrany, jeho přímí a bezprostřední nadřízení i jeho podřízení nadále v očích celého světa působit jako naprostí pitomci. A copak dělá náčelník generálního štábu armádní generál Balujevskij?

Dělá všechno právě opačně, než co vyžaduje situace. On totiž ty obrovské davy veselých generálů, admirálů a akademiků válečných dějin ještě pobízí v jejich práci. Generál Balujevskij se ani sám nerozpakuje blýsknout se znalostmi z oblasti vojenské vědy. S výsledkem, který není daleko od Žukovových výsledků v Berlíně. Uveďme si jen jeden kratičký úryvek z dlouhatánského článku, který Balujevskij publikoval v listu Krasnajazvězda 7. května 2005. Generál v něm popisuje gigantickou viselsko-oderskou útočnou operaci Rudé armády z ledna 1945: „Není možné popsat všechno, k čemu došlo mezi Vislou a Odrou v prvních měsících roku 1945. Evropa nic podobného nepoznala od dob pádu Římské říše.” Viselsko-oderská operace představuje vrchol válečného umění a předmět obzvláštní hrdosti našeho vojenského velení. Generál Balujevskij zde ovšem nevyjádřil svůj vlastní názor. V tom úryvku totiž jen cituje jistého německého generála a zdůrazňuje: Podívejte, jak hodnotí německý generál strategické mistrovství nejvyššího velitelského sboru Rudé armády!

Danému citátu byl dopřán dlouhý a šťastný život. Neuplyne rok, aby v oficiálních válečných publikacích nezaznělo: „…od dob pádu

Římské říše”… Taková prohlášení naplňují hrdostí srdce účastníků gigantických konferencí a sympozií.

Bylo by samozřejmě mnohem lepší, kdyby naši stratégové sami četli knihy, sami připravovali své přednášky a vybírali pro ně citáty, a hlavně: kdyby se jen tak nespoléhali na to, co jim podsunou lajdáčtí referenti. Jsem přesvědčen, že v takovém případě by ten citát z německého generála o viselsko-oderské operaci už ani jeden ruský generál nikdy neopakoval. V každé sféře naší činnosti byl dávno utažen pevný opasek jménem úřední moudrost, která musí být za slavnostních příležitostí vzývána z vyvýšených tribun. Kdyby však byli naši generálové vzděláni v umění pronikat k podstatě a všímat si maličkostí, pak by sbírka citací, kterými žonglují před veleváženým publikem, musela být už dávno úplně obměněna. Jsem si naprosto jist, že úplně prvním citátem, který by v tom případě byl z úřední sbírky citací navždy vyškrtnut, by byla právě ta věta, že Evropa nic podobného nepoznala od dob pádu Římské říše… A stejně tak by byly dávno a plně zapomenuty i desítky jiných podobných citátů.

Popišme si nyní peripetie sledované záležitosti.
IV

Stalin chápal, že dějiny války mezi Sovětským svazem a Německem prostě napsat nelze. Daná historie totiž působila až příliš nevzhledně a nepatřičně. Zbývalo tedy buď mlčet, nebo bezmezné lhát jako když tiskne. Stalin zvolil mlčení. Za Stalina nedošlo k žádnému pokusu napsat dějiny války. Snahy některých stratégů stvořit a publikovat své vzpomínky byly s rozhodností zaráženy. Namísto vědeckých výzkumů a generálských vzpomínek byl publikován sborník vystoupení soudruha Stalina: „Bratři a sestry… K vám se obracím, přátelé moji!” A to bylo všechno.

Po Stalinovi se však vyškrábal na trůn hned celý houf vůdců – kolektivní vedení. Na podzim 1957, po nepřetržité řadě zuřivých zápasů na vrcholu moci, zůstali z tohoto kolektivního vedení už jen dva: Žukov a Chruščov. (Mimochodem, žuk je rusky brouk a chrušč je v ukrajinštině taky brouk.) A tak se oba brouci rozhodli stvořit dějiny války. Předem přitom věděli, že pravdu říct nemohou. Jestli však odpadne pravda, co pak zůstane? Monumentální chruščovsko –

žukovské (přesněji žukovsko-chruščovské) dílo mělo navěky stvrdit základní myšlenku: válku neřídil vrchní velitel, nýbrž jeho náměstek, Georgij na bílém koni, kterého Chruščov inspiroval a jemuž žehnal k hrdinským činům.

A proto 12. září 1957 byla započata práce na monumentálním pětisvazkovém díle Istorija Vélikoj Otěčestvěnnoj vojny. Zároveň byly vydávány další publikace, jejichž hlavním účelem bylo podepřít a rozvinout kremelskou mytologii. Již 24. září 1957 byla schválena k tisku kniha německého generála Mellenthina Panzerschlachten

(rusky Tankovyje sraženija). Redaktorem ruského vydání byl první náměstek náčelníka vojenské rozvědky, hrdina Sovětského svazu generálporučík tankového vojska Alexej Pavlovic Panfilov. A právě v této knize se nachází hodnocení viselsko-oderské operace Rudé armády: „Není možné popsat všechno, k čemu došlo mezi Vislou a Odrou… Evropa nic podobného nepoznala…”

Podle přiznání poraženého hitlerovského generála demonstrovali

Žukov s Koněvem v závěrečné etapě války takovou úroveň válečného umění, jakou Evropa nepoznala za posledních 1 500 let. V oné větě je naprosto jasně řečeno, že vojevůdcovský talent sovětských maršálů a generálů dosáhl v posledních měsících války takového rozkvětu a takové úrovně, že se s nimi nemůže srovnávat ani Bonaparte s Kutuzovem a Cromwellem, ani král Bedřich II. s Turennem a Condéem. Velmi lichotivá věta. Celá kniha byla jistě přeložena a publikována právě kvůli této jediné větě. Kniha ještě neprošla grafickou úpravou, ale už se z ní začalo citovat. Již 8. října 1957 vystoupil Žukov před velkým vůdcem Jugoslávie a tehdy z oné knihy poprvé přečetl právě onen úryvek. Dnes by noví milovníci kultury mohli říct, že Žukov dal tomu citátu šťávu. A zatímco stratég se mohutně vysiloval v družném kruhu jugoslávských a albánských soudruhů, kremelští pohlaváři svolali mafiánskou radu a velkého vojevůdce na ní vyhodili ze své tlupy. Tím Žukovova vláda skončila – a v souladu s tím samozřejmě skončila i práce nad gigantickým historickým výzkumem. Namísto neuskutečněného pětisvazkového díla začalo po třech letech vycházet dílo šestisvazkové, v němž byla ovšem základní myšlenka už trochu odlišná: válku vyhrál Chruščov.

Věta, že Evropa neznala nic podobného „od dob” atd., byla sice do chruščovských dějin války vepsána,24 přitom však bylo Žukovovo jméno připomenuto jen jakoby mimochodem. Mimochodem, ani Stalina ty oficiální šestidílné dějiny nikterak nešetřily. Uveďme si příklad vztahu autorů díla k historické pravdě. V roce 1945 byly vytvořeny medaile Zapobědu nad Germanijej v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně 1941-1945 gg., Za pobědu nad Japonijej a Za doblestnyj trud v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně 1941-1945 gg. Na lícové straně těchto medailí je Stalinův profil. To je zcela pochopitelné, Stalin byl přece vrchním velitelem, nemluvě o tom, že byl po celou dobu války šéfem vlády. Nuže, tvůrci chruščovského šestisvazkového souboru umístili vyobrazení těchto medailí do vlepené barevné přílohy a na ty tři medaile nelitovali použít celou stránku. Jenže na těch zobrazeních… není onen Stalinův profil! Jsem vášnivým sběratelem válečných vyznamenání. Zajímal jsem se o ně od dětství. A teď si to vezměte: můj otec nosil na stejnokroji kromě jiných vyznamenání také dvě medaile se Stalinovým profilem – za Německo a za Japonsko. V okamžiku, kdy vyšel poslední díl chruščovovských oficiálních dějin, neuplynulo ještě ani dvacet let od konce války, a proto měla většina mužů v Sovětském svazu ve věku od 40 let výše (a rovněž mnoho žen) jednu nebo i dvě tyto medaile. A o svátcích vycházeli všichni hrdinní bojovníci i hrdinní pracující týlu do ulic s těmito medailemi. Miliony lidí tedy nesou na hrudi Stalina. A zničehonic vyjdou oficiální dějiny války, a v nich je otištěn, přes celou stránku a v barvě, naprosto bezostyšný a každému zcela zřetelný podvrh.

Když už se pochlebovačům, kteří vymýšleli ty válečné dějiny a ústřední figuru v nich učinili z Chruščova, nechtělo upomínat na

Stalina, pak snad stačilo ty medaile prostě ignorovat. Bylo by to nespravedlivé a nečestné vůči desítkám milionů lidí, kteří si tyto medaile vysloužili krví a potem. Ale aspoň by nedošlo k nehoráznému falšování reality. Jenže naši seriózní dějepisci se rozhodli publikovat právě ta zfalšovaná zobrazení. Od toho okamžiku jsem k oficiálním sovětským dějinám války i k pracím seriózních historiků přistupoval s velkou opatrností.

Mimochodem, ještě k válečným vyznamenáním: Stalinův řád neexistoval. Byl sice navržen, ale nebyl zaveden. Zato Žukovův řád existuje. U nás je zvykem neobracet pozornost na drobné detaily.

A tak si jich nebudeme všímat ani my. Zde však jde o detail nikoli drobný, nýbrž do očí bijící: na Žukovově řáduje totiž stratég vyobrazen ve slavnostním stejnokroji, který byl zrušen roku 1945, ale se čtyřmi Zlatými hvězdami, z nichž poslední získal roku… 1956. Tentýž evidentně anachronický obraz se vyjímá i na Žukovově medaili. Pokud by za soudruha Stalina někdo zobrazil Lenina v turbanu, admirála Ušákova v pruhovaném tílku a s námořnickou čepicí a Bohdana Chmelnického v tankistické přilbě, určitě by na to bylo velmi brzy poukázáno. A následovaly by odpovídající sankce. Dnes by to však prošlo bez potíží.

Vraťme se ale k Žukovovi. Návštěva Jugoslávie pro něho dopadla velmi smutně. Stratég se na ni vypravil na palubě křižníku za hromového pozdravu. S doprovodem nejnovějších torpédoborců. Byl vyprovázen čestnou strážní jednotkou a za hřímavých zvuků státní hymny. Žukov odplouval jakožto nejmocnější člen politbyra. Ještě se dělil o moc s Chruščovem, ale mnozí už pochopili, že i Chruščova brzy spolkne, když už dovedl rozžvýkat mnohem tužšího Beriju, Molotova, Kaganoviče, Malenkova a další vůdce Stalinovy ocelové školy. Chruščov byl z kohorty Stalinových spolubojovníků nejslabší. Na veselých stranických večírcích hrál úlohu šaška. A hle, po Stalinovi jsou všichni kremelští mamuti snědeni. Nikita je posledním mohykánen. Ale byl to právě on, kdo poté, co zůstal se Žukovem jeden na jednoho, ponoukl stratéga, aby uskutečnil triumfální cestu na křižníku přes Středozemní moře. A za jeho nepřítomnosti svrhl stratéga ze všech funkcí.

Žukov se vrátil domů jako nikomu nepotřebný důchodce. Ihned byl povolán na pohovor, kde mu řekli všechno, co si o něm mysleli.

Stratég se bil v hruď, poklonkoval a ponižoval se a na důkaz svých zásluh tvrdil: „Není možné popsat… Evropa nic podobného nepoznala od dob pádu…”


1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   28


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət