Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r
|
|  Yüklə 4.04 Mb.
|
VI S odkazem na svědectví mrtvého Stalinova syna lze mrtvému Žukovovi připsat jakákoli slova. Ale jak je to vlastně s plukovníkem Máslovém, který roku 1945, tehdy coby major, pro Stalina osobně vybíral koně? Maslov byl učitelem jízdy na koni a bezděčným svědkem Stalinova pádu ze sedla. Tento svědek je naživu. I on si na to pamatuje a rovněž o tom svědčí. A jeho autorita je nezpochybnitelná… Mladý poručík Maslov byl, jak řečeno, účastníkem historické přehlídky na Rudém náměstí dne 7. listopadu 1941. Tehdy se přímo z přehlídky pochodovalo do boje. Onoho podzimu vázly německé tanky, obrněné transportéry, dělostřelecké tahače, automobily a motocykly v bahně a sněhu, ale sovětské jezdectvo pokračovalo v boji! Ani bláto, ani sníh pro ně nepředstavovaly překážku. Obzvlášť se tehdy vyznamenaly jezdecké sbory generálů Pavla Alexejeviče Bělová a Lva Michajloviče Dovatora. Za jedinečný přínos k obraně Moskvy byl Bělovův 2. jezdecký sbor přetvořen na 1. gardový jezdecký sbor a Dovatorův 3. jezdecký sbor na 2. gardový jezdecký sbor. Bělov završil válku v Berlíně coby generálplukovník, velitel 61. armády a hrdina Sovětského svazu, držitel deseti řádů včetně tří Řádů Suvorova 1. stupně a jednoho Řádu Kutuzova 1. stupně. Dovator u Moskvy padl. Posmrtně mu byl propůjčen titul hrdiny Sovětského svazu. A právě generálům Bělovovi a Dovatorovi sloužil poručík Maslov jako spojka. Jezdecké sbory operovaly hluboko v nepřátelském týlu, takže úkol doručovat jim hlášení byl úkolem výjimečně odpovědným a rovněž výjimečně nebezpečným. Za hrdinské činy u Moskvy roku 1941 bylo navrženo vyznamenat poručíka Máslová Řádem slávy 3. stupně. Hrdina byl tímto řádem vyznamenán až roku 1968. Zato na Řád rudé hvězdy tak dlouho čekat nemusel. Už tenkrát, v tom dávném roce 1941, si velitel 33. armády, generálporučík Ivan Ivanovic Maslennikov, sňal tento řád z vlastní hrudi a pověsil jej na hruď onoho odvážného důstojníka. Na konci války velel major Maslov pluku. Je snad možné pochybovat o pravdivosti svědectví tohoto zasloužilého veterána? Je. Poslechněme si nyní svědka, který si zaslouží přinejmenším zrovna takovou důvěru. Jmenoval se Igor Fjodorovič Bobylev. Pracoval jako šéf katedry chovu koní Moskevské veterinární akademie. Přes 40 let, až do své smrti, byl členem předsednictva Federace jezdeckého sportu SSSR a viceprezidentem této organizace. Přes 20 let byl členem výboru Mezinárodní federace jezdeckého sportu. Jeho autorita v dané oblasti je uznávána nejen na území Sovětského svazu či Ruska, nýbrž i daleko za hranicemi. Na jeho názor se odvolával Mezinárodní olympijský výbor. Vojenskou službu prodělal plukovník Bobylev v zásadě v Moskvě, konkrétně v jízdárně Lidového komisariátu obrany (později Ministerstva války a Ministerstva obrany). A právě tento muž, plukovník Bobylev, odpovídal za výběr koní pro moskevské vojenské přehlídky. O své službě napsal tento muž obdivuhodnou knihu
Žukov, tak Rokossovskij zahájili výcvik v manéži koncem května 1945 a od počátku byli oba dva obeznámeni se svými úkoly. Jinými slovy: Stalin si od samého počátku neosoboval žádnou úlohu při nadcházející oslavě; od roku 1944 až do roku 1953 nebyl Stalin v jízdárně přítomen ani jedinkrát; plukovník Maslov, který údajně pro Stalina vybíral koně, není v knize vůbec zmiňován. A právě ta poslední okolnost nás nutí, abychom se na plukovníka Máslová podívali poněkud pozorněji.
Pro začátek si povšimněme toho, co je zřetelné i pro necvičené oko. V prvé řadě byl určen za účastníka Přehlídky vítězství č. 1. Nikoli č. 213 nebo snad 1321. To číslo jedna, to je nejen drzost, ale také… hloupost. Pane plukovníku, proč jste se do toho nepustil trochu opatrněji a přesněji? Jistě, to jsou zase nějaké malicherné detaily. Ale teď vážně: roku 1941 byl poručík Maslov navržen na Řád slávy 3. stupně. To byl však řád pro vojáky. Tímto řádem byli vyznamenáváni řadoví vojáci, poddůstojníci a nižší důstojníci. Existovala, pravda, také určitá kategorie vyšších důstojníků, kteří mohli být vyznamenáváni tímto řádem: byli to podporučíci letectva, neboli, řečeno obrazně, řadoví vojáci nebe. Náš muž však nebyl podporučíkem. A rovněž nesloužil v letectvu. A ještě něco: v prosinci 1941 byl náš hrdinný jezdec navržen k vyznamenání Řádem slávy, který byl zřízen … 8. listopadu 1943! A pokud jde o Řád rudé hvězdy, i zde nám nezbývá než konstatovat určitý nesoulad. Velitel 33. armády, generálporučík Maslennikov si totiž tento řád ze své hrudi nesejmul a poručíku Maslovovi jej na hruď nepověsil. Maslennikov totiž nikdy 33. armádě nevelel a neměl s ní vůbec nic společného… Tyto nepatrné nesoulady si může ověřit kdokoliv. Jen by snad stálo za to vzít je v úvahu. Válečný veterán, nižší důstojník kulometných jednotek Sergej Antonovič Buturlin, se rozhodl kopnout víc do hloubky. A výsledkem jeho výkopu je následující záležitost: Nejvyšší vojenská hodnost, jíž „plukovník” Maslov dosáhl, byla hodnost… poručíka. A této hodnosti byl Maslov roku 1945 zbaven na základě rozsudku válečného soudu Skupiny sovětských okupačních vojsk v Německu. Jednodušeji řečeno: nejenže nebyl plukovníkem, nýbrž už není ani poručíkem. Maslov se vojenské přehlídky na Rudém náměstí dne 7. listopadu 1941 nezúčastnil. Od září 1941 do 16. dubna 1942 působil na Uralu. Roku 1941 vůbec nebyl na frontě. U Moskvy nebojoval. Ani v 1. gardovém jezdeckém sboru, ani ve 2. gardovém jezdeckém sboru nesloužil. Generálům Bělovovi a Dovatorovi žádná hlášení nepodával. Na frontě byl tři měsíce – od května do srpna 1942. Následně zmizel beze stop. Nebyl vyznamenán žádnými vládními vyznamenáními. Řád Slávy 3. stupně č. 763.027 nenáleží jemu. Ani Řád rudé hvězdy, jímž se Maslov honosil, nebyl propůjčen jemu. Dokonce ani armádní generál Maslennikov, který měl prý zmíněný řád odepínat z vlastní hrudi, nebyl daným řádem nikdy vyznamenán. Průkaz účastníka války série 3, číslo 092.488, opatřený razítkem vojenského velení města Odincova, byl sice k danému vojenskému velení postoupen, nebyl však nikomu vydán a ztratil se odtud nevyplněný, neboli beze stopy zmizel. Daný průkaz si Maslov sám vypsal na své jméno. Stejně jako průkaz účastníka Přehlídky vítězství s číslem 1. Legendární kavalerista Maslov, „kterého znala téměř celá armáda a kterého znali dokonce i v Kremlu”, neměl to štěstí účastnit se Přehlídky vítězství na Rudém náměstí. Bránila tomu totiž jistá nepříjemná okolnost: tou dobou si totiž smělý kavalerista kroutil svých deset let. Přehlídku vítězství tudíž absolvoval na pryčně (nebo pod pryčnou). Ze všeho nejzajímavější je pak skutečnost, že poté, co si občan Maslov odseděl svoje, nebyl rehabilitován; nebyl tedy nikdy zbaven trestní odpovědnosti. Tento fakt nás vede do dalších výšin. Z 5 000 000 sovětských vojáků a důstojníků, kteří padli do zajetí, zůstalo koncem války naživu asi 2 000 000 mužů. Půl milionu z nich dokázaly sovětské úřady za použití lsti či síly vrátit do Sovětského svazu a uvrhnout do lágrů. Po Stalinovi byli všichni, kdo přežili i tyto lágry, propuštěni, rehabilitováni a zbaveni obvinění. Náš hrdina si však odseděl svou lhůtu a rehabilitován nebyl. Z toho vyplývá, že nebyl uvězněn za to, že padl do zajetí, nýbrž za něco vážnějšího. Svou desítku si odpracoval do posledního dne. Tečku za tímto příběhem udělal můj dávný čestný nepřítel, a totiž zástupce šéfredaktora listu Krasnaja zvězda, plukovník Vitalij Ivanovic Moroz, když o námi sledovaném pánovi publikoval článek, který padl jako facka: „Nikoli, Stalin se nechystal k vykonání Přehlídky vítězství v sedle bílého koně. To Maslov si vymyslel legendu o tom, že prý pro něho osobně vybíral mírného koně a že se prý stal bezděčným svědkem maléru, který se přitom vrchnímu veliteli přihodil.”16 Zde mi nezbývá než připomenout, že zde vlastně vůbec nejde o to, jestli Stalin spadl z koně nebo ne. To je samo o sobě naprosto nezávazná věc. Zde se jedná o něco jiného. Totiž o diskusi, jestli Stalin roku 1945 chápal, že jeho věc je definitivně a neodvratně prohrána, nebo jestli to tehdy nechápal. Tato otázka pak nespočívá ve schopnosti kočírovat koně, nýbrž v absenci důvodu cokoli oslavovat. Tou dobou se už vojenské přehlídky dokázaly řešit naprosto bez přítomnosti nějakých koní. Dne 7. září 1945 byla vykonána vojenská přehlídka v Berlíně, jíž se účastnily nejen jednotky Rudé armády, nýbrž i jednotky Spojenců, tedy také jednotky britské, americké a francouzské. Tuto přehlídku vykonal Žukov. Bez koně. Nebylo prostě jaksi namístě harcovat tam vedle amerických auťáků na koni. Končila přece první polovina 20. století. To už není nic pro koně. A pokud jde o slavnostní vojenskou přehlídku v Moskvě 24. června 1945, tam bylo přece zcela v klidu možné řešit otázku jízdy na koni zcela radikálně: význam okamžiku by rozhodně nebyl nikterak snížen, nýbrž naopak povýšen do svého nového vyznění, kdyby bylo jezdectvo právě tehdy jednou provždy a navždy vyloučeno z programu vojenských přehlídek. Mí protivníci se se mnou nepustili do hádky o zásadní věc, nýbrž využili nepřímého důkazu: Stalin přímo hořel touhou vykonat přehlídku! Připravoval se na to! Snažil se o to! Z toho ovšem nezbytně vyplývá, že Stalin sdílel radost z vítězství s davem, tedy se vším svým podvedeným, zastrašeným, zardoušeným, zmrzačeným, rozvráceným a „pokurveným” lidem. Daný důkaz však trpí maličkým nedostatkem – a totiž nedostatkem původních pramenů. Vyzdviženy byly jen dva: živý svědek a historický dokument. Svědek, jímž měl být „plukovník” Maslov, byl však odhalen coby samozvanec a podvodník, který se komusi náhodou hodil do krámu. A onen historický dokument, tedy „původní rukopis”, byl napsán zrovna takovými drzými a hloupými podvodníky, kteří se taktéž náhodou komusi hodili do krámu. A dokonce i zde se navíc jedná o zrovna takové samozvance. Maslov se vydával za plukovníka. A ti plukovníci, kteří dali dohromady „původní rukopis” Žukovových pamětí, ti se přece zas vydávali za… maršála.
A. I. Muranov – V. J. Zvjagincev (1996) 17 I Nejde tedy o koně a o schopnost na něm jezdit, nýbrž o to, že Stalin chápal ono vítězství zjara 1945 jako odsouzení Sovětského svazu k nevyhnutelnému konci. Budeme-li danou situaci obhlížet z roubené vesnické zvonice, pochopitelně musíme konstatovat naprosté vítězství: byl zde zločinec Hitler, Rudá armáda ho rozdrtila a velikost jejího vrchního velitele je samozřejmě nezpochybnitelná. Pokud si však vylezeme až na zvonici Ivana Hrozného, pak se nám naskytne obraz, který už rozhodně tak veselý není. Ano, Hitler byl rozdrcen. Ale Stalin přece nepřivedl Hitlera k moci jen proto, aby ho pak zardousil. Po první světové válce Stalin tajně upevňoval a zvětšoval německou vojenskou sílu nikoli proto, aby se pak na něj tato síla vrhla. Stalin pustil v srpnu 1939 Hitlera ze řetězu nikoli proto, aby pak před ním musel prchat až ke zdem Moskvy a Stalingradu. Molotovovou rukou podepsal Stalin v Moskvě pakt o zahájení druhé světové války. Mělo pro Stalina smysl „zachraňovat svět od hnědého moru”, když on sám ten mor vypěstoval a pečlivě vyhýčkal? Když sám pustil ten mor na Evropu a osobně spustil detonátor druhé světové války? Od prvního okamžiku po uchopení moci bolševici „rozdmýchávali požár světový” a nakonec v něm shořeli. Stalin počítal s tím, že využije důsledků nadcházejících německých tažení a nájezdů: ať nám Hitler pročistí cestu, ať porazí a rozdrtí všechny své blízké i vzdálenější sousedy a ať přitom vyčerpá a rozptýlí své síly… Po dvě desítky let připravoval Stalin Rudou armádu a celou zemi k vítěznému osvoboditelskému pochodu do Evropy, rozvrácené, ztrýzněné a zničené válkou. Na tuto přípravu byly utraceny obludné částky, kvůli ní vyhladili komunisté desítky milionů občanů své vlastní země. V srpnu 1939 se Stalinovi podařilo nastrojit čelní srážku Německa s Velkou Británií a Francií. Nyní už jen stačilo počkat si na okamžik, až se evropské šelmy navzájem roztrhají na kusy… Jenomže navzdory geniálním záměrům a plánům válka po dvou letech vtrhla do Stalinovy državy a vůdci národů nezbylo než dát se do boje proti té ďábelské špíně, kterou sám utvořil k obrazu svému. V oné válce musel Stalin vyčerpat vpravdě neuvěřitelné zdroje a pohřbít nové desetimilióny svých otroků. Výsledkem celé patálie pak byla rozvrácená, rozchvácená a zpustošená země zbavená krve, několik úplně vyhlazených mužských ročníků, navždy podlomená životaschopnost národa a též záruka perspektivy porážky, konečného rozpadu, degradace a vymírání. Podle Stalinových záměrů měla Evropa během oné války dostat smrtící úder a všechny její státy měly být, se statutem „sovětských republik”, včleněny do Sovětského svazu. Jenomže ono to dopadlo úplně naopak. Smrtící ránu dostal jen a pouze Sovětský svaz. Polsko, Velká Británie, Německo, Francie, Itálie existují nadále. Ale kde je Sovětský svaz? Kam zmizel? Kde je Rudá armáda? Co z ní zbylo? Kde je vítězný sovětský lid? Stalin budoval v Moskvě Palác Sovětů, v němž měly být přijímány do SSSR nové republiky, včetně té úplně poslední. Dopadlo to ale tak, že po válce Sovětskému svazu žádné nové republiky nepřibyly. Naopak, během poválečného zahnívání nakonec všechny republiky odpadly. A Rusko zůstalo samo. Sen komunistů se splnil úplně obráceně. V okamžiku Stalinovy smrti byla Moskva metropolí svazu sestávajícího ze 16 republik. Po desetiletích krutých bojů a nepřetržitých vítězství zůstala v moci Kremlu jedna jediná republika. Poslední. A kdoví, co ji čeká zítra. My však máme před sebou stále mnoho nevyřešených problémů: jak k tomu došlo, že Německo, jež bylo na válku katastrofálně nepřipraveno, dokázalo zasadit smrtící úder mohutnému Sovětskému svazu a jeho Rudé armádě? – Jak vysvětlit, že po tak skvělém vstupu do druhé světové války (1939) sehrál Sovětský svaz její finále tak ostudně?
Naši maršálové a akademici na tyto otázky neodpověděli. Oni nemají čas zabývat se malichernostmi. Oni mají důležitější věci na práci: musejí bojovat proti těm, kdo se snaží zfalšovat naše slavné dějiny a očernit veliká vítězství. Nikde na světě se nevede boj proti falzifikátorům dějin druhé světové války s takovým hněvem, s takovou rozlíceností a s takovým rozmachem jako u nás. Když člověk listuje v zahraničních vojensko-historických časopisech, jen velmi zřídka najde v některém z nich vyjádření nějakého plukovníka… Zato u nás! U nás jsou do boje mobilizovány celé masy. Celé šiky našich generálů drtí a porážejí pomlouvače hněvivými články a projevy. A kdyby jen generálů. U nás jsou do tohoto boje vrženy nespočetné síly. Skloňme se před tou mocí: generální štáb! Akademie věd! Akademie vojenských věd! A spolu s nimi další ústavy všech barev a ráží, tisk, rozhlas, televize a samozřejmě celé legie bojovníků neviditelné fronty na internetu strhávají každému opovážlivci nemilosrdně masku. Stranou nezůstala ani Státní duma: lidoví zástupci se zde vyjádřili přesně a naprosto kategoricky: Válku falzifikátorům! Falzifikace neprojde! Ubráníme dějinnou pravdu! Zákonně, samozřejmě… Ale co je tam po nějakých akademicích a generálech! Co je tam po zvolených zástupcích lidu a inženýrech lidských duší! U nás byly totiž do boje proti falzifikátorům válečných dějin mobilizovány přímo… ozbrojené síly. Daný problém se dále stal předmětem zájmu bdělých orgánů. A do jeho řešení se zapojila i hlava naší vlády… Ale to ještě není všechno: u nás pozdvihl trestající meč pravdy samotný vrchní velitel, připravený máchnout s ním po hlavě každého darebáka, který se odváží dát se do očerňovacího díla. Rozmach boje, stejně jako soustředění sil, už je tak veliký, že, aniž by to samotní bojovníci zpozorovali, se jejich svatá a pravá věc již stala národní ideou nového, svobodného, demokratického Ruska. Tu IDEU hledali mudrcové v zaprášených knihách, ale ona se náhle sama rozzářila nad jejich hlavami. Najednou máme opět VELKÝ CÍL, a tento cíl spočívá v uhájení naší svaté minulosti před očerňováním. Tento VELKÝ CIL je dobrý v tom, že je blízký. Stačí přece napsat jen nové desetisvazkové dějiny války, svolat ještě jednu konferenci, posílit vlasteneckou výchovu, vydat šikovnou knihu, natočit krásný film, najít archivní dokument, a tím dokumentem připíchnout ničemy a darebáky na stěnu hanby! Zároveň je však ten VELKÝ CÍL zcela nedosažitelný. Ať už se uspořádá kdovíkolik konferencí, nelze se totiž vyhnout jednomu faktu: ta válka nebyla válkou osvobozeneckou. Komunističtí lidojedi a hrdlořezové, kteří vyhladili desítky milionů vlastních občanů, rozhodně nemohli nikomu přinést žádnou svobodu. A to už proto, že neměli, proč by na jedné straně ničili svobodu ve vlastní zemi a na druhé straně ji přinášeli sousedním národům. Bylo by nesmyslné, kdyby jednou rukou naháněli své lidi za mříže a ostnatý drát, zatímco by druhou rukou strhávali okovy z rukou okolních národů. Nebylo by přece proč držet vlastní mužiky v kolchozech a mezi zahraniční zemědělce rozdělovat půdu a dávat jim právo svobodného tvůrčího hospodaření. Žádné deseti svazkové publikace nejsou nikomu schopné dokázat, že hordy komunistických otroků, hnané kupředu kulometnými dávkami přehradných oddílů, pochodujících v závěsu za nimi, by mohly představovat nějaké osvoboditele. Oni prostě osvoboditeli být nemohli a ani nebyli. Prostě proto, že neměli o svobodě sebemenší ponětí. Prostě proto, že důsledkem porážky Německa se stalo nevídané posílení moci pochopů a udavačů ve vlastní zemi. A i kdyby se vydávalo sebevíc populárně-vědeckých článků a knih, nijak se tím nezamázne fakt, že soudruh Stalin vstoupil do války jako Hitlerův spojenec a že si pak společně dělili a trýznili Evropu. Minulosti neutečeme; krví zbrocenou uniformu dobyvatele nevypereme a nevybělíme do podoby nezištného dobrodiní: roku 1941 vstoupily hlavní síly Rudé armády do války na okupovaných územích ztrýzněných a poražených sousedních zemí a roku 1945 ji zakončily okupací, kterou plánovaly na věčné časy.
Zmíněný VELKÝ CÍL, tj. rozdrcení falzifikátorů, je tedy jak blízký, tak zcela nedosažitelný. Jako mrkvička na větvičce před hubou osla. A to je na tom právě to nejveselejší. Bojovat za dějinnou pravdu lze věčně. Bojovníci za IDEU mají zajištěno slušné živobytí, tituly, hromadu času a stále nové miliardy na vlasteneckou výchovu. Nezbývá mi než hledět s hrdostí na sebe, jejich nepatrného nepřítele: kolik generálů jsem pracovně zajistil! Občané generálové, nebýt mě, museli byste propadnout hotovému zoufalství. Zato díky mě máte místo zoufalství ceny, řády, vysoké náklady svých publikací, bohatá sympozia a doživotní záruku, že nezůstanete bez práce. Je zde ovšem ještě další důvod, který nám nedovoluje srazit falzifikátory dějin druhé světové války železnou pěstí státní ideologie. Ten důvod spočívá v tom, že hlavní bojovníci s falzifikací jsou zároveň… hlavními falzifikátory. U nás je to tak ostatně se vším: proti krádežím bojují zloději, a to rozhodně ne nějací malí kapsáři, nýbrž velmi velké ryby, a s korupcí úředníků zase ti nejzkorumpovanější z nich. A dějinnou pravdu hájí ti, kdo mají přímo v popisu práce ji komolit. Například generálplukovník Dmitrij Volkogonov byl hlavním vojenským historikem, ale předtím pracoval jako náčelník propagační správy Hlavní politické správy, tj. řídil hlavní hlásnou troubu sovětské armády. Volkogonov 40 let vyučoval marxismus-leninismus, načež ho přesunuli na obor vojenských dějin. Pokládalo se totiž za samozřejmé, že člověk, který je ideologicky okován na všech čtyřech, je tím nejlepším, kdo má dostat karty do ruky. Jak před Volkogonovem, tak i poté řídili naši vojenskou historickou vědu nikoli stratégové, nýbrž agitátoři a křiklouni. Např. generálporučík Pjotr Žilin. Je to doktor věd, profesor, člen korespondent Akademie věd a navíc držitel všemožných státních cen. Ovšem předtím, než se stal šéfem Vojenského historického ústavu, zaujímal tento učený chlapík vysokou funkci prorektora Akademie společenských věd ÚV KSSS, tj. školu marxistické demagogie. Vojenské dějiny patřily v naší zemi výlučně do sféry agitace a propagandy. V normálních zemích jsou vojenské dějiny hlavním základem a zdrojem všech vojenských věd. U nás však nejsou ničím jiným než kurtizánou v ideologickém bordelu. Pod vedením lidí jako je Tělpuchovskij, Žilin, Volkogonov a další vyrostly v naší zemi celé generace naprosto nevzdělaných generálů a maršálů. Knihy o válce sestavovali v Sovětském svazu lidé, kteří o té válce nevěděli v podstatě nic. Například maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Konev ohromil svět prohlášením, že německý tank Tiger byl vyzbrojen kanónem ráže 100 mm.18 Ode dne stalingradského přelomu Rudá armáda už jen útočila a nejstrašlivější šelma, kterou na své cestě potkávala, byl právě Tiger. Tato šelma byla schopna zarážet pancéřové laviny Rudé armády, které byly ovšem velmi mohutné a početné. Pro boj s Tigerem bylo nezbytné vědět, v čem spočívá jeho síla a v čem jeho slabost. Každý voják na frontě byl povinen pamatovat si jeho základní takticko-technická data. První a hlavní parametr tanku, jakož i jakékoli další zbraně, je jeho schopnost zabíjet. Frontoví vojáci se tedy museli především naučit nazpaměť, komu a na jakou vzdálenosti je toto zvíře nebezpečné, tedy parametry jeho kanónu. Jejich základem je samozřejmě ráže. Každému vojákovi vtloukali do hlavy: 88 mm. I každému poddůstojníkovi. I důstojníkovi. I generálovi. Jenom velitel frontu na hlavním strategickém směru, maršál Konev, to nevěděl. Oponují mi: Ale vždyť ty svoje paměti vůbec nepsal on! Netřeba oponovat. To vím taky, že on to nepsal. Je tu ovšem jiná otázka: proč si to aspoň nepřečetl? Copak nebylo pro soudruha maršála zajímavé seznámit se třebas zběžně s vlastními vzpomínkami? A další dotaz: jak pronikla ta snůška nesmyslů skrz kontrolu Vojenského historického ústavu a Vojensko-historického oddělení generálního štábu? A jak mohlo Vojenské nakladatelství ministerstva obrany něco takového publikovat? Vždyť to není žádná tisková chyba. Na téže stránce paralyzovali tvůrci Koněvových pamětí pokrokové lidstvo následujícím odhalením: „Tanky typu Kónigstiger byly ještě silnější.” Z toho, že ve vyprávění o Tigeru byl zmíněn pouze jediný jeho parametr, ráže kanónu, pak v pasáži o Königstigeru samozřejmě vyplývá, že jeho kanón měl ráži ještě vyšší. Přitom však každý normální člověk, schopný samostatného studia války, ví, že Königstiger měl kanón stejné ráže – 88 mm. O stránku dříve ohromil vynikající vojevůdce Konev své čtenáře novinkou o tom, že sovětský tank T-26 byl tankem rychlým. Jinými slovy: lidé, kteří Koněvovy paměti napsali, neměli ponětí nejen o německých tancích, včetně těch nejmohutnějších, nýbrž ani o tancích sovětských, včetně těch, které tvořily dne 22. června 1941 hlavní masu sovětské tankové techniky. A přitom každý školák, který se o dějiny války zajímá, ví, že maximální rychlost tanku T-26 činila 30 km/hod. Když někdo projde celou válkou, ale nic se během ní nenaučil o německých tancích, no to se snad ještě dá prominout. Jak ale odpustit neznalost vlastní techniky, jíž jsou vyzbrojeny jednotky, kterým daná osoba velí? A když už to nevím, tak bych raději mlčel. Proč povolovat, aby někdo sestavoval moje paměti mým jménem? Tohle jsou jenom tři příklady na dvou stránkách. Jenže z takových příkladů sestávají všechny knihy maršála Koněva. A to všechno se překládá do cizích jazyků a vyvolává v široké čtenářské obci vlny rozveseleného oživení. U nás na to ovšem nereaguje nikdo. Na základě Koněvových pamětí se po 40 let vedou čtenářské konference ve všech vojenských akademiích a učilištích, a nikdo se nerozčiluje, neprotestuje, nehádá, nepíše vyvracející články, knihy či disertace. Ostatně, v pamětech Žukovových přebývá ještě mnohem vyšší míra nevědomosti než v pamětech maršála Koněva. Mí početní kritikové si toho však prostě odmítají všimnout. Jenže neznalost základů plodí další a ještě hlubší neznalost. A tohle je výsledek: V dubnu roku 2005 se konala obrovská vědecká konference: lampasy, výložky, vědecké tituly, přednášky, diskuse, šampaňské. S epochálním projevem zde vystoupil náměstek ministra obrany Ruské federace, náčelník pro výzbroj ruské armády, armádní generál Alexej Michajlovič Moskovskij. Není tak strašné, že tam mlel hovadiny a nesmysly, jako fakt, že proti tomu nikdo neprotestoval. Armádní generál Moskovskij kupříkladu vyprávěl o tom, že za dva roky před útokem Německa na SSSR bylo v Sovětském svazu „zformováno 125 nových divizí”. Zájem armádního generála je zde zcela zřejmý. Nařídili mu lhát, že SSSR se vůbec nepřipravoval na válku. Nebo že se na ni připravoval s rukama v kapsách. Jenže Sovětský svaz se na válku připravoval velmi seriózně. Hned další přednášející, zástupce hlavního velitele vojenského letectva Andrej Nagovicin, mohl rovnou oponovat: Nikoli za dva roky, nýbrž pouze od počátku června 1940 do začátku června 1941, tj. během jednoho roku bylo jen v rámci vojenského letectva zformováno 79 nových leteckých divizí. Jenže náměstek hlavního velitele vojenského letectva generálplukovník Nagovicin se v otázkách letectva nijak zvlášť nevyzná, takže se jakékoliv oponentury zdržel. Snad se tedy aspoň někdo z přítomných posluchačů mohl přihlásit s poznámkou, že během téhož roku bylo utvořeno 61 tankových divizí. Celkem tedy bylo jen toho roku zformováno 140 leteckých a tankových divizí. Nejvíce však bylo budováno divizí střeleckých. A dále se formovaly divize motorizované. Ve výsadkových jednotkách pak byly utvářeny nové brigády (což je méně než divize) a sbory (což je více než divize), ale žádné divize jako takové. To však neznamená, že by snad mohly být výsadkové jednotky smeteny ze stolu a vyřazeny z výčtu. Mimoto pak byly tvořeny sbory a divize protivzdušné obrany, divize Lidového komisariátu vnitřních věcí atd. Armádní generál Moskovskij je evidentně myslitelem žukovovské ráže. Nejenže hovoří a myslí úplně jako Žukov: on tak činí s ohromující přesností, včetně kopírování teček a čárek. Maršál Sovětského svazu Žukov: „Od ledna 1939 do 22. června 1941 dostala Rudá armáda přes 7 000 tanků. Roku 1941 už průmysl dokázal dodat kolem 5 500 tanků všech typů. Pokud jde o tanky KV a T-34, k začátku války dodaly továrny 1 861 tanků.”19 Armádní generál Moskovskij: „Od ledna 1939 do 22. června 1941 dostala Rudá armáda přes 7 000 tanků. Roku 1941 už průmysl dokázal dodat kolem 5 500 tanků všech typů. Pokud jde o nové tanky typu KV a T-34, k začátku války dodaly továrny 1 861 tanků.”20 Uvedené počty byly mimochodem už dávno vyvráceny. Generálu Moskovskému i všem, kdo mu tleskali, doporučuji Statističeskij sborník no. 1, vydaný Ministerstvem obrany roku 1994: tanků KV bylo ke dni 21. června 711 a tanků T-34 bylo přesně 1 400. Zmíněný sborník je skvělý v tom, že uvádí, kdo, kdy a kolik tanků vyrobil, a dokonce kdy, komu a kolik jich která továrna dodala. Počty ze sborníku jsou založeny na archivních datech, která je potvrzují, zatímco data, jež zveřejnil generál Moskovskij, byla v klidu převzata ze lživých pamětí nevzdělaného „maršála vítězství”. |