Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

V pamětech vydaných za Žukovova života, ani v těch, které pak vycházely po dvacet let od jeho smrti, se neříká nic ani o Stalinově pádu z koně, ani o rozhovoru s jeho synem – a Stalin zde nikterak

Žukovovi nenapovídá, na jakém koni má konkrétně provést přehlídku. – A hle: v těch nejnovějších, tj. nejpravdivějších variantách pamětí se zničehonic odhalila nová dějinná pravda. Radost z toho objevu je jistě obrovská, ale poněkud ji kalí malinký nesoulad. Podle nově nalezené verze Stalin doporučoval Zukovovi „s určitým úmyslem” bílého arabského koně, přičemž – jak se vzápětí ukáže – se jedná právě o toho koně, z něhož se předtím sám svalil. – Všichni však přitom vědí, že Žukov NEVYKONAL Přehlídku vítězství na ARABSKÉM koni. Filmových i fotografických záznamů oné přehlídky je nepočítané a každý se může přesvědčit, že je tu rozdíl. Dokonce i neznalým okem je to vidět.

Ten rozdíl je starý už celá staletí. Evropský rytíř hájil svůj hrad, vesnice a půdu v okolí. Nepotřeboval se hnát někam stovky mil daleko. Proto se ostatně mohl chránit těžkým brněním – stejně jako jím chránil i svého koně. Brnění středověkého rytíře vážilo 50 až 60 kg, nemluvě o brnění, navěšeném na koně: to bylo stejně tolik nebo ještě více kilogramů. Mimoto měl s sebou jezdec výzbroj, sedlo, koňský postroj a tak dále. K tomu, aby takového obrněného jezdce unesl, musel být kůň velký a musel mít svalnaté nohy, tlusté jako poleno.

Zato v nekonečných dálavách Arabského chalífátu od Chorezmu až po Aden a od Córdoby až po Kandahár se muselo cestovat na koni celé dny a týdny. Pod spalujícím sluncem. Těžké ocelové brnění by tu bylo rozhodně na překážku. Pro takové podmínky byl zapotřebí kůň úplně jiné konstituce: lehký, rychlý a vytrvalý. Arabové poráželi nepřátele nikoli tíhou svých mečů, nýbrž nečekaností a intenzitou svých útoků. A nebránili se ocelovým brněním, nýbrž hbitostí nohou svých koníků. Dá se to přirovnat k zápasu mezi mistrem světa v boxu a mistrem světa v běhu.

Povšimněme si snímků nebožtíka Saddáma Husajna. Ten se s velkou oblibou natřásal na arabském koníkovi. Nebyl to zrovna chlap jako hora, ale stejně mu nohy dosahovaly ze sedla málem až na zem.

Jako by jel na mezkovi, na prachobyčejném tenkonohém oslíkovi s labutí šíjí. Graciézně, po labutím způsobu prohnutá šíje – to není básnický obrat, nýbrž oficiální popis arabského plemene. Ten zní:

malá hlava, úzká lebka, „štičí” hluboký profil, velké výrazné oči, široké nozdry, malé uši, hluboká a ostře ohraničená čelist, krásným záhybem přecházející v krk, vysoko posazený ocas, tenké, suché a ztepilé nohy, výška v kohoutku 140 až 153 cm, obvod hrudi 177 až

179 cm, obvod záprstí 18,5 cm.

Nyní pohlédneme na fotografie Žukova, provádějícího Přehlídku vítězství. Ale vždyť tam má pod sebou koně gigantických rozměrů!

Vybírali ho jistě s obzvláštní péčí, však známe své lidi. Žukovův kůň se prostě vůbec nedá srovnat se standardy arabského koně. Dokonce ani přibližně ne. Je to jistě maličkost, vlastně taková hloupost, jenže za ní se rýsuje… pořádná nehoráznost. Nuže, pro Stalina prý vybrali arabského koníka, kterého pak Stalin pět nebo šest dnů před přehlídkou doporučil Žukovovi. Ostatně výběr toho koně Stalin rozhodně neschválil jen tak, nýbrž podle Žukova konzultoval daný výběr s hlavním kavaleristou Sovětského svazu, Semjonem Michajlovičem Buďonným.

A s Buďonným se hned vkrádá další nehoráznost. Jako první na světě ve 20. století Buďonnyj utvořil a vedl ne jen tak něco, nýbrž

1. jezdeckou armádu. Na Rusi panují specifické podmínky, vyvolávající zvláštní požadavky. Pod velením a řízením Buďonného bylo tedy v Sovětském svazu vypěstováno nejlepší jezdecké plemeno koní – „buďonnovské”. Nikoli pro rytířská klání, ani pro hlídky islámu, nýbrž speciálně pro ruské podmínky. A pro podmínky války

20. století. Pro drzé nájezdy do nepřátelského týlu. Pro operace na otevřených křídlech. Pro bleskové výpady tam, kde je nepřítel slabý nebo kde se vůbec nenachází. Pro útoky v lesích, bažinách, roklinách a pahorkatinách. Pro jezdecko-mechanizované skupiny, v nichž není o nic méně tankistů, motorizované pěchoty, dělostřelců a protiletadlových dělostřelců, než koníků.

Pro vojenské přehlídky se koně tohoto plemene hodili naprosto dokonale. Tak je to také zaznamenáno v oficiálním popisu: velký jízdní kůň, mnozí hřebci o výšce v kohoutku 170 centimetrů! A teď si to představte: náměstek lidového komisaře obrany, maršál Buďonnyj prý Stalinovi doporučoval, aby provedl Přehlídku vítězství nikoli na originálním sovětském koni, nýbrž na arabském koníkovi.

No proč by tohle dělal?

Lze ovšem namítnout, že buďonnovské plemeno se tou dobou teprve zdokonalovalo a oficiálně bylo potvrzeno až roku 1948. No a co má být? Roku 1945 ještě nejsou podepsány papíry. To se dá pochopit: ve válce nebyl na takové věci čas. Jenže ti koňští krasavci už žili, už bojovali a dokonce doskákali až k Labi. Jednoho takového krasavce dostal darem i generál Dwigh Eisenhower. A vysoce si tohoto daru cenil.

Hlavní však je, že k vývoji buďonnovského plemene měl přímý vztah samotný Stalin. Roku 1935 pobýval spolu s Vorošilovem a Buďonným v Rostovské oblasti, v Buďonného hřebčinci. Jak tehdy, tak v následujících letech projevoval Stalin nejživější zájem a účast ve věci rozvoje chovu koní v Sovětském svazu, zejména pokud šlo o zavedení nových plemen jezdeckých koní pro Rudou armádu. Roku 1945 měl ovšem maršál Buďonnyj na výběr. Mohl by totiž také doporučit hřebce jakéhokoli jiného domácího plemene. Například těreckého, nebo ruského jezdeckého, donského, a v nejhorším třeba achaltěkinského.

No dobrá, nápad s koněm se Stalinovi nepovedl, ale proč potom jak Stalin, tak Buďonnyj vnucují arabského koně Žukovovi? Bylo snad k dispozici málo domácích koní marxisticko-leninského plemene? Kde se u soudruha Stalina vzalo to podivné poklonkování před zahnívajícím Orientem? Máme-li oněm baladám věřit, pak tehdy Žukov nic proti Stalinovu doporučení nenamítal – jenže se jím pak z neznámého důvodu neřídil‘-a na přehlídce se vůbec neobjevil na arabském koni, kterého mu Stalin s Buďonným údajně doporučovali. Nejpodivnější na tom pak je, že Žukov nepovažoval za nezbytné vysvětlit svou svobodomyslnost ani tenkrát Stalinovi, ani později svým čtenářům.

Zde musí platit jen jedno nebo druhé: buď měl Žukov problém s arabským koněm vynechat a neobtěžovat naši pozornost detaily;

nebo, když už do detailů zaběhl, měl pak vysvětlit, proč jednal v rozporu se Stalinovým doporučením, a jak soudruh Stalin na takový projev svobodomyslnosti reagoval. Rozluštění celého tohoto nesouladu je podle mého názoru velmi jednoduché: 20 let po Žukovově smrti vepsali onen fragment do „nejpravdivější knihy o válce” lidé, kteří neměli ani nejmenší tušení o existenci jezdeckých koní ruských a sovětských plemen. Arabského koně tam připletli z estetických důvodů – prostě to hezky zní. Evidentně však neovládali techniku uvěřitelného lhaní. Hlavní pravidlo podvodníka totiž zní:

co nejméně podrobností. Protože právě na podrobnostech lze milého lháře nejsnadněji přistihnout.

Můj kritik, anonymní pan Gryzun, se tedy, jak řečeno, rozhořčuje: vždyť si měl nejdřív přečíst Žukovovy paměti, a pak teprve psát „Poslední republiku”! S tím naprosto souhlasím. Ostatně jsem to přesně tak i udělal. Všechna vydání, která tehdy byla k dispozici, jsem si sehnal, a všechna jsem si je přečetl. A to velmi, velmi pozorně. Ale o arabském hřebci a užvaněném Stalinově synkovi jsem tam nenašel nic. Ono to tam totiž tenkrát nebylo. A ani to tam být nemohlo. Ukazuje se totiž, že mezi mou „Poslední republikou” a „nejpravdivější knihou o válce” existuje jakési mystické pouto. Žukovovy paměti byly vydávány po dvě desítky let. Vydání za vydáním.

V milionových nákladech. V oněch pamětech však nikde nebylo ani slovo o tajném Stalinově jezdeckém výcviku. – A hleďme: jakmile byla vydána „Poslední republika”, paměti velkého vojevůdce se zázračně přetvořily a objevila se v nich nová zářivá epizoda.

Veřejně jsem se ptal: Proč Stalin odmítl provést Přehlídku vítězství? A hleďme: mrtvý Žukov ihned veřejně odpovídá: Ale vždyť on neuměl jezdit na koni! Anonymní občane Gryzune, pokuste se zde nalézt vztah příčiny a následku: na světě žijí miliardy lidí – a každý z nich je schopen provést lecjakou záludnost. Každý si třeba kdykoliv může usmyslet, že vznese ošemetnou otázku, a totiž: mohl Žukov předvídat všechny nevhodné otázky, které budou kladeny mnoho let po jeho smrti? Mohl na ně předem odpovídat? Mohl odpovědět na mou ničemnou otázku dřív, než jsem ji položil? Vždyť kdoví, jaká pitomost mi může přijít do hlavy příště…

Tak proto si tedy živý Žukov nic nepamatoval o neúspěšném Stalinově tréninku. A pochopitelně o tom ve svých pamětech nic nepsal. Ani po své smrti si na tuto příhodu nevzpomněl. Prolistujte si první vydání, druhé, páté, sedmé… A podívejme se: dvacet let po

Žukovově smrti jsem upozornil velevážené publikum na jeden podivný rys Stalinova chování. A vtom se mrtvý Žukov vzpamatoval a vybavil si do všech podrobností jistou příhodu. A už mě s ní tříská po hlavě!

Moje otázky ještě nejsou vyčerpány. – Jsem si ovšem jist, že mrtvý Žukov pokaždé přispěchá s náležitou odpovědí. Je to velmi příjemný pocit – vědět, že svými návodnými otázkami, byť občas netaktními a nevhodnými, mohu i v budoucnu přispívat k nálezům stále nových variant „původního rukopisu” a tím též k dalšímu zdokonalování „nejpravdivější knihy o válce”.

Adolf Hitler (1942)

Je velmi pozoruhodné, že už za Žukovova života existovala nikdy nikým nevyvrácená verze událostí, předcházejících Přehlídce vítězství – a totiž verze, která je přitom naprosto jiná. A nebyla založena na jakýchsi pochybných vzpomínkách, údajně nalezených po autorově smrti, nýbrž na dokumentech Generálního štábu ozbrojených sil Sovětského svazu. Armádní generál Sergej Michajlovič Štěměnko v nich sdělil následující informace: „…dne 24. května 1945 učinil Stalin rozhodnutí o provedení přehlídky; a určil rovněž to hlavní – datum a dvě ústřední postavy. Datum – přesně za měsíc, tj. 24. června. Přehlídku vykoná Žukov, velet jí bude Rokossovskij…”⁵

Čtvrt století po vydání Štěměnkových pamětí však odhalila

„upřesněná” varianta pamětí… dočista odlišný obraz: Stalin měl v úmyslu objevit se před jednotkami na bílém koni sám osobně, jenže 15. nebo 16. června se mu přihodil malér, načež pak Stalin

18. nebo 19. června uložil povinnost vykonat přehlídku svému náměstku Žukovovi.

Štěměnkova kniha ovšem takový průběh událostí naprosto vyvrací: přesné pokyny, kdo má přehlídce velet a kdo ji má provést, vydal Stalin už 24. května. Jinými slovy – od samého počátku si Stalin v celé záležitosti žádnou roli nerezervoval a před žádnými jednotkami harcovat nehodlal. Štěměnkova informace představuje materiál z první ruky. Organizace a plánování přehlídek, stejně jako plánování válečných operací, je totiž v kompetenci operačních oddělení a velení štábů. Náčelníkem Hlavní operační správy generálního štábu ve druhé etapě války a těsně po jejím konci byl přitom právě generálplukovník Štěměnko. Jemu a náčelníkovi generálního štábu, armádnímu generálovi Antonovovi, nařídil Stalin, aby nejprve připravili obecnou představu a následně detailní plán této největší ze všech vojenských přehlídek.

Roku 1968, v okamžiku publikace svých pamětí, byl Štěměnko nejen naživu, ale navíc zastával vysokou funkci, a totiž funkci prvního náměstka náčelníka generálního štábu. Za svá slova byl připraven nejen nést odpovědnost, nýbrž byl také schopen je potvrdit jakýmikoli dokumenty, neboť k nim měl neomezený přístup. – Tak jako tak mu ovšem nikdo neoponoval. Štěměnko pokračoval: „Vypracovaný rituál chtěli vrchnímu veliteli osvětlit, ten však o tom nechtěl ani slyšet. ‚To je věc vojáků, vyřešte si to sami,‘ prohlásil Stalin.”⁶

Kdyby se byl Stalin sám připravoval vykonat přehlídku, musel by dnem i nocí studovat proceduru nadcházející gigantické akce.

Vždyť vykonavatel přehlídky musel vyjet z brány Spasské věže přesně v 10.00 hodin, po odeznění posledního úderu orloje, dále musel dojet do středu náměstí před mauzoleum zároveň s velitelem přehlídky, který mu jel naproti, přijmout hlášení, objet všechny pluky, seřazené na Rudém náměstí, zastavit se přesně před každým praporcem, udržet koně na místě, nedovolit mu, aby se vzpínal, pozdravit pluk, vyslechnout si odpověď, poblahopřát mu k vítězství a za odvetného řevu se hnát dál manéžním cvalem, přičemž nesměl koni v žádném případě dovolit, aby se rozdivočel do cvalu polního. To ale ještě není všechno. Pokaždé musel jezdec řídit koně zleva a držet přitom rytmus. Vykonavatel přehlídky musel také objet vojska, seřazená nejen na Rudém náměstí, ale rovněž na Gorkého třídě, na

Manéžním náměstí a Divadelním náměstí a všude přitom opakovat a opakovat pozdravné formule. A pokaždé musel koně bleskově zastavit, pokaždé ho pak musel pobídnout ze stoje rovnou do cvalu a při návratu na Rudé náměstí musel jet klusem, a to klusem rozmáchlým, nikoli však rozptýleným. Po ukončení přehlídky jednotek musel rázně seskočit z koně. Před vším počestným lidem. Před filmovými kamerami.

Taková práce vyžadovala zdlouhavou a velmi seriózní přípravu.

Vždyť neustále hrozilo, že jinak kůň odveze jezdce takříkajíc úplně do jiné stepi. Podle svědectví generála Štěměnka, plánujícího celé představení, neprojevil Stalin sebemenší zájem o danou proceduru, ba dokonce o ní nechtěl ani slyšet. Vydal prostě ty nejobecnější pokyny, aniž by se seznamoval s detaily, a od samého počátku si osoboval roli nepřímého pozorovatele.

Zkusme však přesto uvěřit alespoň na jedinou minutu fantaziím mrtvého Žukova: dobrá, Stalin se na vykonání přehlídky připravoval sám. V tom případě by musel přehlídce velet Žukov. Nyní si představme pořadí na žebříčku. Když se uvolní nejvyšší stupínek, kolik lidí pak bude povýšeno? – Správně: všichni. O jeden stupínek výše se v tom případě prostě musí posunout celý žebříček.

Kdyby Stalin několik dní před přehlídkou zničehonic uvolnil nej–

vyšší stupínek a své místo přenechal Žukovovi, pak by se nutně uvolnilo i Žukovovo místo – a bylo by nutné jmenovat na ně maršála Sovětského svazu Konstantina Konstantinoviče Rokossovského.

V tom případě bychom v Rokossovského pamětech dozajista našli asi takovouto pasáž: Připravoval jsem se na to, že budu vzorovým pořadovým krokem mašírovat v čele kolony 2. běloruského frontu, ale najednou zničehonic, pět nebo šest dní před tou vrcholnou oslavou, mě jmenovali, abych celé té přehlídce sám velel. Samozřejmě to byl úkol velmi čestný, ale takhle nezodpovědně se přece záležitosti nejvyšší státní závažnosti řešit nedají! Nejdřív jsem odpovídal jen za svůj jediný úhrnný přehlídkový pluk, a náhle – pět nebo šest dní před začátkem toho gigantického představení – mě jmenují hlavním režisérem a nutí mě, abych nesl odpovědnost za 15 přehlídkových pluků, jezdeckou brigádu z tří pluků, devět vojenských akademií a 11 vojenských učilišť, za orchestr čítající stejné množství mužů jako zcela doplněný pluk, dále za půl tisíce tanků, samohybných děl a dělostřeleckých tahačů, za nekonečné množství vozidel, za výzbroj, oděv a obuv, za motory a palivo, za technickou obsluhu a obarvení strojů, za objednání, změření a ušití parádních uniforem pro 40 tisíc vojáků a důstojníků, za organizaci manévrů jednotek na náměstí a přes náměstí, za disciplínu a pořádek na centrálním letišti před přehlídkou i po ní, za přípravu opravárenských a evakuačních oddílů, které mají v případě nutnosti za úkol odtahovat z náměstí a přilehlých ulic defektní techniku, za regulovčíky a směrníky, za fungování tisíců vysílaček naráz, za pořádkovou službu, za sprchy a prádelny, za lékařské a veterinární zabezpečení, za sváteční oběd pro všechny vojáky, poddůstojníky a nižší i vyšší důstojníky po přehlídce – a za další hromady a hromady povinností! A také by Rokossovskij musel protestovat proti Štěměnkově verzi: Vždyť ten Štěměnko támhle píše, že úlohy byly určeny od samého počátku, ale ve skutečnosti jsem se dozvěděl, že mám přehlídce velet, až pět nebo šest dnů před ní!

Jenže Rokossovskij proti Štěměnkově verzi vůbec neprotestoval. Štěměnko totiž popsal události po pravdě. A žádných pět nebo šest dní před přehlídkou nikdo Rokossovského nestavěl na „uvolněné” Žukovovo místo. Rokossovskij zkrátka jasně věděl už měsíc před přehlídkou, že Žukov bude přehlídku vykonávat (provádět)

a on, Rokossovskij, že jí bude velet. A tudíž se Rokossovskij zabýval všemi přípravami na celou přehlídku od samého počátku.

A ještě jedna črta na dokreslení: Jednotky na centrálním letišti si od prvního dne přípravy trénovaly zvučný ryk jedním dechem, ryk určený v odpověď na uvítání vykonavatele přehlídky: „Zdar…

sour… marš… Sově… vazu!!!” Pokud by se předpokládalo, že přehlídku bude vykonávat Stalin, pak by se vojáci při výcviku učili jiné odpovědi na pozdrav: „Zdar… sour… Stal!!!” Tuto záležitost jsem si ověřil. Někteří z účastníků oné přehlídky jsou ještě naživu. Dokud není pozdě, zeptejte se jich i vy, jak se tehdy učili odpovědět na pozdrav.

III

Ani to však ještě není všechno. Pokud by Žukov zaujal Stalinovo místo a Rokossovskij Žukovovo místo, a to zcela náhle a navíc pár dní před přehlídkou, pak by tedy musel být neprodleně povolán z Německa zástupce Rokossovského, generálplukovník

Kuzma Pětrovič Trubnikov. Pokud tedy Štěměnko napsal nějaké nesmysly, pak by musel vystoupit proti jeho verzi nejen Rokossovskij, nýbrž i Trubnikov: Rokossovskij odjel do Moskvy a já jsem zůstal místo něho na místě a musel tam hospodařit. V Německu a Polsku jsem měl šest armád a sedm samostatných sborů.

A najednou v posledním okamžiku prý že mám všeho nechat, hnát se do Moskvy a mašírovat přehlídkovým pochodem v čele kolony

2. běloruského frontu…

Trubnikov však v této záležitosti nikdy neprotestoval. Ono se totiž nikdy nestalo, že by musel v posledním okamžiku ponechat jednotky v Německu a Polsku napospas osudu. Své povinnosti, pokud jde o přehlídku, znal totiž zcela přesně už v květnu. Do Moskvy ostatně přijel spolu s Rokossovským a od prvního dne příprav přehlídky zodpovídal nikoli za jednotky v Německu a Polsku, nýbrž za přehlídkovou kolonu 2. běloruského frontu. Stručně řečeno: dne 24. května 1945 rozhodl Stalin o konání přehlídky, okamžitě určil hlavní úlohy a toto své rozhodnutí už poté nezměnil. Několik dní před přehlídkou k žádnému přerozdělení úloh nedošlo. Z toho mimochodem vyplývá, že v přehlídkovém scénáři se sám Stalin od samého počátku prostě vynechal.

Proti Štěměnkově verzi by nakonec musel protestovat i samotný

Žukov, který, jak známo, žárlivě sledoval všechna vystoupení svých bývalých spolubojovníků – a nemilosrdně je ničil, pokud se jejich verze událostí neshodovala s jeho vlastní verzí. Veřejně pranýřoval a obviňoval maršály Sovětského svazu Golikova, Sokolovského,

Koněva, Čujkova, admirála loďstva Sovětského svazu Kuzněcova…

a mnoho jiných. Štěměnkova kniha vyšla rok před vydáním Žukovových pamětí a četli ji všichni důstojníci, generálové a admirálové sovětské armády i loďstva, jak v činné službě, tak ve výslužbě. Jednalo se o bestseller v oblasti válečných pamětí. – A ještě ke všemu byl Štěměnko jedním z generálů, kteří měli k Žukovovi… nejblíže.

Za přípravu státního převratu roku 1957 byly potrestány dvě osoby:

Žukov byl svržen ze všech stranických i vojenských funkcí – a Štěměnko zase z funkce náčelníka vojenské rozvědky, z hodnosti generálplukovníka byl zároveň degradován na generálporučíka a byl jmenován zástupcem velitele Povolžského vojenského okruhu.⁷

Po Chruščovově pádu se Štěměnko znovu vyšvihl do původních výšin – a publikoval ty své zmíněné paměti. Žukov je četl, vysoce je sám osobně ohodnotil, často je chválil a citoval z nich. – Ale vždyť se přece měl místo toho pořádně rozčílit! Nemusel snad honem uvádět Stalinův malér s koněm, musel však každopádně prohlásit: Štěměnko je kamarád, ale pravda je mi ještě dražší; tadyhle píše, že Stalin mi nařídil velet přehlídce už 24. května, ale tak to nebylo. Stalin se chystal vykonat přehlídku sám – a teprve 5-6 dnů před přehlídkou si to z nějakého důvodu rozmyslel. Živý Žukov však neprotestoval.

Zachoval naopak naprostou blahosklonnost ke zmíněné Štěměnkově verzi, že povinnosti všech účastníků byly přesně určeny už v květnu a že žádné změny na poslední chvíli se nekonaly, tj. že Stalin od samého počátku neaspiroval na žádnou roli bravurně cválajícího triumfátora. Proti verzi generála Štěměnka povstal největší vojevůdce všech dob a zemí zničehonic až… dvacet let po své vlastní smrti.

Toto náhlé vyjasnění paměti mrtvoly uspokojuje mé kritiky naprosto bez výhrad. Mě však ne.

IV

Splétat románové zápletky – to není žádná legrace. Vezměme si například právě to rozhodnutí jakýchsi moudrých soudruhů vepsat do pamětí mrtvého Žukova nový fragment o tom, jak sebou Stalin řachnul z koně. Což o to, vepsat se to tam dá snadno. Bylo však také nutno vysvětlit čtenáři, jak se mohl Žukov o takové události dozvědět… Skvělý Stalinův instruktor jízdy na koni nepadal v úvahu. Nedalo se přece do těch pamětí vepsat, že se v létě 1945 nějaký major prodral skrz zábrany a zátarasy, přeskočil takříkajíc všechny překážky, rozšavloval Žukovovu ochranku, a následně že si snad odvedl maršála Sovětského svazu Georgije Konstantinoviče Žukova stranou – a už mu honem pod nejpřísnějším utajením šeptal do ucha Stalinovo tajemství… Vhodný svědek dané události musel prostě zaujímat mnohem vyšší hodnost. Jenže: kdo by mohl o tajném Stalinově tréninku vědět? A kdo by si mohl dovolit o tom žvanit? Stalinův tajemník Poskrjobyšev? Ten by nikomu nic neřekl, ani kdyby ho pálili na hranici. Tak snad hlavní Stalinův tělesný strážce generál Vlasik? To by rovněž bylo poněkud nevěrohodné. Jak Poskrjobyšev, tak Vlasik byli přece po dlouhá léta drženi ve Stalinově blízkosti právě proto, že dokázali zachovat Stalinova tajemství. Kandidátem na Žukovova informátora mohl tedy být jedině Stalinův syn Vasja. Zaplaťpánbůh už byl mrtev. A jak se to v Rusku říká – mrtví jsouce, pohany nedojdou. – Nyní už tedy nezbývalo tvůrcům zápletky než dát nějak Vasju se Žukovem dohromady.

Kdyby milí tvůrci mysleli hlavami, pak si mohli klidně vymyslet něco pravděpodobného a vložit Žukovovi do úst asi tak tohle:

Kráčím po chodbě Kremlu a proti mně si to rázuje Vasilij… A následoval by náš sledovaný dialog. Dokonce se to dalo udělat naprosto jednoduše: Potkal jsem Vasilije a dali jsme se do řeči. Žádné detaily ohledně toho, kde a kdy se to stalo. Jenomže milí tvůrci nebyli nikým poučeni, že myslet se má hlavou. Sedli – a popsali, jak se Žukov setkal s Vasilijem Stalinem na moskevském ústředním letišti v době přípravy přehlídky. To se ale hodně přepočítali…

Velitel 286. něžinské stíhací letecké divize, vyznamenané Řádem rudého praporu, součásti 16. letecké armády 1. běloruského frontu, plukovník Vasilij Josifovič Stalin, neměl totiž na udaném místě vůbec nic co dělat. Jenže jak to? Copak se snad neúčastnil přehlídky?

Ne. Neúčastnil. A ani se na takovou účast nechystal. Neměl vlastně s přehlídkou na Rudém náměstí vůbec nic společného, stejně jako neměl nic společného s moskevským ústředním letištěm, na němž probíhaly její přípravy. O tom se může každý snadno přesvědčit, protože veškerý scénář přehlídky byl plně zveřejněn. Kolonu 1. běloruského frontu vedl armádní generál Vasilij Danilovič

Sokolovskij. Za ním pochodovali v sevřeném útvaru velitelé armád, následováni praporcem frontu. Poté pochodoval velitel sloučeného přehlídkového pluku generálporučík Ivan Pavlovic Roslyj se dvěma zástupci v generálských hodnostech. Dále dva šiky praporečníků a za nimi sedm přehlídkových praporů. A kam se tady měl zařadit plukovník Stalin?

Nebyl velitelem frontu ani jeho zástupcem. Ani velitelem žádné z armád frontu. Měl tedy nést praporec frontu? – Tato čest byla ovšem svěřena těm nejhrdinštějším hrdinům. Například praporec 1. ukrajinského frontu nesl trojnásobný hrdina Sovětského svazu plukovník Pokryškin – a jeho asistenty byli dvojnásobní hrdinové Sovětského svazu. Naprosto tentýž pořádek byl samozřejmě zaveden i ve všech ostatních frontech: jejich praporce nesli ti nejlepší z nejlepších. Plukovník Stalin ovšem neměl ani jednu zlatou hvězdu. Jeho otec trval na tom, že se musí zachovávat elementární slušnost, takže nepovolil, aby mu na syna věšeli všelijaké ozdoby. Tak tedy mohl jít mladý Stalin mezi praporečníky? Tam ale pochodují statní vojáci, a to za odměnu v pozemních bojích. Tam by plukovník letectva taky neměl co dělat. Tak snad v dalších sloučených plucích? V jakých? V sloučeném pluku Karelského frontu? Nebo Leningradského frontu? Vždyť s těmi fronty neměl nic společného. A i kdyby měl, tak jako tak byly všechny ostatní pluky utvořeny podle téhož systému: velitel frontu, šik velitelů armád, praporec, generál ve funkci velitele sloučeného pluku spolu s dalšími generály coby jeho zástupci, pak praporečníci a následně pět až sedm přehlídkových praporů vojska.

Jména všech, kteří vedli kolony frontů, veleli sloučeným plukům, praporům a dokonce i jednotlivým rotám, byla dávno publikována a všichni si je mohou snadno pročíst. Plukovník Stalin mezi nimi není. Kam se mohl podít? Že by pochodoval v pluku Lidového omisariátu vnitřních věcí? Nebo v pluku Wojska Polskiego? Nebo že by se Vasja Stalin potloukal po centrálním letišti jenom tak?

Nikoliv, nepotloukal. Buď ležel opilý ve své vile, nebo konal svou práci. A jeho práce byla velice zodpovědná. Ta velká oslava totiž sestávala ze tří prvků: byla to přehlídka jednotek na Rudém náměstí, letecká přehlídka nad náměstím a manifestace pracujících. Letecká přehlídka nad Rudým náměstím byla připravována ve stejně gigantickém měřítku jako ta přehlídka pozemní. A když si vezmeme, že na zemi se střílelo z tisíců děl a že na přehlídce projížděly tisíce vozidel, pak je jasné, že i ve vzduchu se schylovalo k čemusi, co by odpovídalo danému okamžiku. A právě tam nahoře v nebi měl rezervované své místo… plukovník Stalin.

V poválečných letech se z toho mimochodem dělal zlatý hřeb programu: na nebi letí Stalinův syn! To on vede celou leteckou skupinu! A celá země vidí, že on je první ze všech. A pak ho lidu patnáctkrát přemelou ve filmovém týdeníku: v kukle, v leteckých brýlích, v beraním kožíšku, se sokolím zrakem – a jak energicky k sobě za letu strhává knipl! Kromě filmových týdeníků byla stvořena též první úřední filmová epopej. Jmenovala se Pád Berlína. A bylo to barevné – což tehdy rozhodně nebylo nic běžného. A v té epopeji se objeví Stalinův syn, krasavec a šikula – a vede své sokoly do poslední bitvy, jež vzplála nad hitlerovskou metropolí. Pokud by však měl Stalinův syn pochodovat kdesi mezi šiky na Rudém náměstí, no kdo by si ho tam všiml? Na velitele armády to ještě nedotáhl, a přitom i ti velitelé armád tam pochodovali jen společně v šiku. A kdyby pochodoval v některém z praporů vojska, co pak nařídíte komentátorům? Co mají říkat? To by jim nezbylo než řvát do mikrofonu: Támhle jde, patnáctý zprava v desáté řadě! Ano, ano, támhle ten zrzoun! Poznáváte ho?!

Stalinův syn měl mít svou premiéru na moskevském nebi právě

24. června 1945. Ale počasí bylo toho dne vyloženě pod psa. A tak byl zrušen jak přelet letectva, tak manifestace pracujících. Ze tří prvků oslavy byl uskutečněn jen jeden jediný: přehlídka pozemního vojska. Přelet letectva byl nicméně připravován, a byl zrušen až ráno onoho 24. června. O tom se píše jak v oficiálních zprávách, tak i ve všech verzích Žukovových pamětí, počínaje už tou první, vydanou za jeho života: „Zavolal jsem veliteli vojenského letectva, který řekl, že na většině letišť rozhodně nepanuje letové počasí.”

Dodám k tomu jen, že stejně tomu bylo i nad Moskvou. Ale až do posledního okamžiku nikdo nevěděl, jestli se letecká přehlídka bude nebo nebude konat. Věc byla navýsost složitá: stovky bojových letadel rozličných typů a různých technických parametrů se mají téměř zároveň soustředit k jednomu jedinému bodu. Na zemi je to jednoduché: kdyby se první tankové prapory zdržely při vjezdu nebo při výjezdu z náměstí, ostatní prostě přibrzdí. Ale co se má dělat ve vzduchu, když se letecké pluky a divize řítí nad kremelskými hvězdami? Tady by mohla v případě havárie přijít k úhoně třeba i půlka Moskvy.

Přípravu letecké přehlídky řídil velitel vojenského letectva, hlavní maršál letectva Alexandr Alexandrovič Novikov; Stalinův syn byl pak jednou z hlavních jednajících postav. Nebyla to ostatně žádná náhoda, že všechna proslavená letecká esa byla pro účely přehlídky

„uzemněna”. Na jedné straně bylo samozřejmě správné a spravedlivé, že praporce frontů nesli na Rudém náměstí zlatými hvězdami ověšení hrdinní piloti. Vždyť patřili k těm nejzasloužilejším bojovníkům. Tankisté, dělostřelci, rozvědčíci, ženisté či pěšáci a jezdci nebyli vyznamenáváni tak štědře. Na druhé straně se to ovšem k čemusi velmi dobře hodilo: nyní by totiž komentátoři nemuseli sdělovat, že támhle letí třeba Pokryškin. Nebe bylo od slavných jmen vyčištěno – a stačilo tudíž se vší skromností prohlásit: letku vzdušných korábů s rudými hvězdami vede plukovník Stalin…