Ana səhifə

Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r


Yüklə 1.52 Mb.
səhifə1/28
tarix24.06.2016
ölçüsü1.52 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   28







Viktor Suvorov

Poslední republika
Proč Sovětský svaz prohrál druhou světovou válku

DÍL II.





Translation © 2008 by Bruno Solařík

Cover & layout © 2008 by Jiří Pánek

Czech edition © 2007 by Naše vojsko, s. r.

AI1 rights reserved



ISBN 978-80-206-0967-0
KAPITOLA PRVNÍ

Říkám vám to jako nejpřísnější tajemství

Budeme doufat, že se nám podaří přeměnit naši Dělnicko-rolnickou Rudou armádu ze záruky míru, kterou je nyní, v záruku osvobozeni pracujících v kapitalistických zemích od jha buržoazie.
Josif Stalin (1925)
Stručný výklad Dějin VKS (b) nás učí, že pro likvidaci hrozby kapitalistické intervence existuje jeden prostředek: likvidace kapitalistického obklíčeni. Jedině tehdy budeme moci říci, že prapor světové Komuny zvítězil na celém světě!
Lev Měchlis (1939)


I

Proč Stalin odmítl vykonat Přehlídku vítězství?

Tuto otázku jsem kladl ve svých článcích a vystoupeních a dokonce jsem z ní udělal název úvodní kapitoly prvního dílu této knihy.

Podle mě je odpověď nabíledni: nebylo co slavit. Sovětský svaz totiž ve druhé světové válce utrpěl drtivou porážku. Jistě, ještě nějakou dobu po „velkém vítězství” pokračoval v plavbě a na horní palubě hřměly vítězné pochody, ale kapitánovi bylo jasné, že ta muzika nebude hrát dlouho… Kolosální přírodní zdroje obrovské země nakonec umožnily, aby byla agónie prodloužena na celá desetiletí, ale každý zdravě uvažující člověk musel chápat, že rána, kterou Sovětskému svazu zasadil Hitler dne 22. června 1941, byla ranou smrtící.



Viktor Suvorov
Sovětský svaz – stejně jako rakovinový nádor – mohl existovat jedině tehdy, pokud se rozlézal do všech stran. Zvítězí buď jedno, nebo druhé, jak učil soudruh Lenin. A to je právě ten jediný případ, kdy se Lenin nemýlil. Je to přesně tak: buď se rakovinový nádor socialismu rozleze po celém světě, nebo zdravý organismus nad nádorem zvítězí.

Stalin zahájil druhou světovou válku proto, aby byly přinejmenším všechny státy kontinentální Evropy začleněny do Svazu sovětských socialistických republik, aby se v Evropě zrušily všechny hranice a aby bývalé pohraniční sloupy byly použity na další vytyčování zakázaných zón s vyhlazovacími pracovními tábory. Druhá světová válka byla zamýšlena jako první akt světové revoluce. Cíle však nebylo dosaženo. Socialistický stát není schopen dlouhodobého soužití s normálními zeměmi a s jejich zdravou ekonomikou. V historicky dohledné budoucnosti musel socialistický stát zahynout. Stalin to chápal nejlépe ze všech. A proto odmítl osobně provést Přehlídku vítězství. Někteří prostomyslní lidé vnímali 9. květen 1945 jako vítězství. Stalin však, jak jsem ukázal v první části knihy, hodnotil situaci střízlivě a vítězné nadšení davu zjevně nesdílel.

Nikdo se tehdy se mnou nepustil do otevřeného sporu. Jenže sotva byla kniha vydána, začaly se – jakoby zcela náhodou a bez jakékoli spojitosti – rojit články, které lze sjednotit pod jediný titulek:

„Proč si Stalin neosedlal bílého hřebce?” Smysl článků byl následující: Stalin byl pln rozhodnosti osobně vykonat přehlídku, ale holt to byl… nešika. Autoři oněch statí vyprávějí, že vůdce tehdy tajně, aby ho nikdo neviděl, trénoval v manéži jízdu na koni. Zradila ho však jeho neobratnost – a vůdce z koně spadl. A dobře tak! Osud zvolil správnou alternativu: vždyť i bez Stalina existoval dobrý kandidát na vykonání přehlídky. A byl to kandidát nesporně vhodnější. No jistě,

On! Jediný! Ten, kdo zachránil vlast! A právě tomuto spasiteli prokázal osud velkou čest: Přehlídku vítězství vykonal Maršál vítězství!

– V těch článcích se tedy mluví o tom, že Stalin by vůbec neměl nic proti tomu, aby se natřásal v sedle, jenomže mu k tomu chyběly patřičné schopnosti. Tohle všechno se pak pod nejrůznějšími záminkami i bez nich opakovalo v novinách, televizních pořadech a nakonec i v knihách. Tento proud informací ovšem vycházel z jediného zdroje. A jednalo se o zdroj velmi důvěryhodný. Tím zdrojem byl plukovník jezdectva Sergej Nikolajevič Maslov, vážená osobnost a – nebojím se toho slova – osobnost bezesporu legendární.



II

Roku 1945 byl Sergej Nikolajevič Maslov majorem a velitelem jezdeckého pluku. Znala ho však skoro celá armáda. Znali ho i v Kremlu. Kolovaly o něm celé legendy. A právě tohoto skvělého jezdce si Stalin vyžádal coby instruktora. Nezbývá než konstatovat, že majoru Maslovovi tedy nepřipadla zrovna nejlehčí práce. Stalin totiž nikdy na koni neseděl. A bylo mu tehdy už 65 let. To není ještě žádné stáří, jenže mládí to už také není. Stalin vedl krajně nezdravý způsob života: zakouřená kancelář, pracovní stres do půlnoci, ba hluboko dál do noci – a ve 4 hodiny ráno pak oběd v kruhu spolubojovníků. Samozřejmě s hojností jídla a také s hojností pití. To všechno nikterak nepřispívalo k upevnění zdraví. A ještě ke všemu byl Stalin… mrzák. Každý, kdo viděl Stalina zblízka, si povšiml jeho fyzického defektu: „Tak zblízka jsem viděl Stalina poprvé v životě. Bezděky jsem si všiml, že drží levou ruku jaksi nepřirozeně ohnutou v lokti.”1 Tohoto Stalinova zmrzačení si můžete povšimnout, když se vám naskytne příležitost spatřit Stalina v nějakém starém filmovém týdeníku.

Obtížné však nebylo jen naučit nezdravého invalidu v důchodovém věku virtuózní jízdě na koni. Nejdřív přece musel major Maslov najít vhodného koně. Na jedné straně takového, jenž by svým zjevem nebyl před celým světem pro ostudu. Na druhé straně však musel ten kůň být klidný a ovladatelný, jak to vyžadoval věk a invalidita jezdce. Maslov si prohlédl konírny mnoha jízdních pluků a divizí.

Měl k tomu vynikajícího konzultanta – náměstka lidového komisaře obrany a velitele jezdectva Rudé armády, maršála Sovětského svazu

Semjona Michajloviče Buďonného. Major Maslov vybral pro Stalina bílého arabského hřebce. Trénink byl zahájen – ale velmi brzo skončil. Stalin spadl z koně a už na něj znovu neusedl.

Maslov samotný se ovšem Přehlídky vítězství zúčastnil. Bylo přitom velmi výjimečné, že se účastnil jak historické přehlídky 7. listopadu 1941, tak i historické přehlídky roku 1945. Ani Žukov, který provedl Přehlídku vítězství roku 1945, se 7. listopadu 1941 na Rudém náměstí vůbec nevyskytoval. Rokossovskij Přehlídce vítězství velel, ale ani on nebyl přítomen na Rudém náměstí 7. listopadu

1941. Jak Rokossovskij, tak Žukov tehdy bránili Moskvu. Maslovovi se tedy poštěstilo být účastníkem obou historických přehlídek.

Proto mu také bylo vydáno potvrzení účasti na přehlídce pod číslem 1.

Plukovník Maslov, bezděčný svědek Stalinova maléru, napsal o válce množství textů. O tomto případě však pomlčel. A teprve půl století poté, co se to přihodilo, uznal, že nadešel čas. A právě jeho vyprávění se stalo zdrojem pro nesčíslné další publikace. Nejprve odkazovali autoři těch článků na Máslová, pak už na něj ani neodkazovali a publikovali materiály o Stalinově pádu z koně jako všeobecně známý historický fakt, který netřeba ani dokazovat, ani opatřovat odkazem na zdroj.

Příběhy o Stalinově pádu z arabského koně brzy překročily hranice vlasti a zazněly též v blízké i vzdálenější cizině. Otevřu například britský časopis The Spectator z 22. dubna 2006 – a už si čtu historku o arabském koni a nešikovném Stalinovi.

Tento příběh neznamená pouze výtku mému nemístnému šťouralství. Neznamená pouze obvinění mých knih. Znamená… jejich vyvrácení a naprosté rozdrcení.
III

Pod tlakem nesčíslných článků a televizních pořadů skřípala „Poslední republika” jako ledoborec, když uvízne mezi krami a pomalu se potápí, protože jeho podpalubí je s nemilosrdnou důsledností zaplňováno černou ledovou vodou. A k tomu ke všemu jsem dostal ještě jeden, nebývale silný úder. Anonymní autor, který vystoupil pod pseudonymem Vladimír Gryzun, mě srazil k zemi drtivou otázkou, jestlipak jsem četl Žukovovy paměti. Nejprve jsem si prý měl přečíst Žukova – a potom teprve se nemístně šťourat a vyptávat! Vždyť Žukov to všechno vysvětlil stručně a přitom naprosto srozumitelně: Stalin chtěl přehlídku vykonat sám, ale nepodařilo se mu to.

Otevřu Žukovovy paměti a sprásknu ruce. Svatá prostoto! Já jsem tam toho koně přehlédl!

Zkrátka a dobře: Žukov doopravdy popisuje – a to jednoduše a přesně – onen důvod, proč Stalin odmítl usednout do sedla. Pět nebo šest dnů před přehlídkou se Žukov sešel se Stalinem:

„Už se přesně nepamatuji, ale myslím, že to bylo 18. nebo

19. června, když mě vrchní velitel pozval k sobě do vily. Zeptal se mě, zda jsem ještě nezapomněl jezdit na koni.

‚Ne, nezapomněl, a navíc jízdu na koni stále trénuji.‘

‚Tak víte co, vykonáte slavnostní Přehlídku vítězství. Přehlídce bude velet Rokossovskij.‘ (…)

Při loučení učinil poznámku, ve které jsem zaregistroval určitý úmysl: ‚Navrhuji, abyste vojska přehlížel na bílém koni, jehož vám ukáže Buďonnyj

Druhý den jsem odjel na centrální letiště, abych se podíval, jak postupují přípravy k přehlídce. Tam jsem se potkal se Stalinovým synem Vasilijem. Vzal si mne stranou a řekl mi kouzelnou historku:

‚Říkám vám to jako nejpřísnější tajemství. Otec chtěl sám vykonat

Přehlídku vítězství. Ale stala se nehoda. Třetího dne zkoušek jízdy na koni se mu kůň kvůli nesprávnému vedení splašil a začal s ním cválat po manéži. Otec se držel za hřívu a snažil se udržet v sedle, ale nepovedlo se mu to. Při pádu se udeřil do zad a do hlavy, a když vstal, tak si odplivl a řekl: Ať vykoná přehlídku Žukov, je to starý kavalerista.‘

‚A na jakém koni váš otec trénoval?‘ zeptal jsem se Vasilije.

‚Na bílém arabském hřebci, na němž chtěl provést přehlídku. Ale prosím vás, nikde o tom nemluvte!‘ požádal mě znovu Vasilij.

Až do těchto chvil jsem to nikomu neřekl. Ale uplynulo již mnoho let – a myslím, že teď už o tom povyprávět mohu.”2

Toto Žukovovo svědectví vyvracelo moji „Poslední republiku”

hned od první kapitoly. Dostal jsem se tak do velmi prekérní situace. Jako oškubaná slepice. Proti mé verzi tedy existují tři svědci.

A jací svědci! Legendární kavalerista plukovník Sergej Nikolajevič

Maslov, který osobně vybíral pro Stalina koně a trénoval pak Stalina v jízdě, dále generálporučík letectva Vasilij Josifovič Stalin – a do třetice největší vojevůdce všech dob a zemí, čtyřnásobný hrdina Sovětského svazu, maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič

Žukov. Kromě toho je zmíněn i Stalinův náměstek, maršál Sovětského svazu Semjon Michajlovič Buďonnyj.

A všechno v těchto svědectvích je jasné, srozumitelné a důvěryhodné... Až na toho arabského koně.

IV

Nemluvě o tom, že Stalin vypadá v této historce až nějak příliš hloupě. Copak snad nechápal, že během několika lekcí není možné se vycvičit v jízdě na koni na takovou úroveň, aby se mohl objevit v sedle před očima celého světa a v tak slavnostním okamžiku? Copak si Stalin nevšiml už při prvním pokusu osvojit si základy jízdy na koni, jak nesmírne riziko věčné ostudy před celou planetou mu zde hrozí?

Vyjet na koni během grandiózní a nejzávažnější vojenské přehlídky 20. století, no to jistě není jako fidlat na housličky. Znalci tvrdí, že na housle se člověk může naučit rychle. Hlavní podle nich je, aby si začátečník zapamatoval, že musí housle držet v levé ruce a tisknout si je k levému rameni, zatímco pravačka jezdí smyčcem nahoru dolů, nahoru dolů, aby to dělalo krásné zvuky… Jsou tací, kteří se prý tomuto umění naučili za pár hodin. Já sám jsem to nezkoušel, tak nevím. Vím však zcela přesně, že s koněm se něco takového rozhodně zvládnout nedá. Tady nepomůže ani deset lekcí, ba ani čtyřicet. A učit se tomuto umění ve věku 65 let – na to už je pozdě. To se musí cvičit už od dětství. A pokud má jezdec nepohyblivou a bezvládnou jednu ruku, pak ani nestojí za to s tím vůbec začínat. Tedy, pokud by to mělo být jen tak pro zábavu, pak proč to nezkusit, že ano – ale vyjet na Rudé náměstí před kamerami celého světa, za řevu orchestrů a hřmotu tisíců podkov… To ne. Nebylo snad Stalinovi opravdu od samého začátku jasné, že tohle číslo s koněm je předem odsouzeno k nezdaru? Skutečně zkoušel řídit koně jednou rukou?

Stalinův synek je v té historce taky parádní. Netřeba ho zvlášť představovat: byl to, pravda, lajdák, děvkař a opilec. Ale zároveň to přece jen nebyl ani lotr, ani sadista, ani ničema, ani zbabělec.

Klidně mohl jít pracovat k čekistům: žádné prašné prostředí, vážená a prestižní práce, a už by mohl sbírat klepy, pilníkem pilovat (cizí)

zuby, podepisovat protokoly poprav, ba i sám střílet do zátylků. Peněz jako slupek, sytý život, volného času kolik je libo, a nic by neriskoval. Ale kdeže – Vasilij šel na frontu, ke stíhacímu letectvu.

Dobrovolně. Na konci války měl hodnost plukovníka a velel letecké stíhací divizi. No jistě, ale to přece proto, že to byl Stalinův syn! –

Správně: dávali na něho pozor, nepovolovali mu létat, a po stupních kariéry ho zdvíhala mocná ruka. (Dokonce i ta levá, ta, co se nedala ohýbat, i ta měla nesmírnou váhu…). Rozhodně však Stalinův syn nevysedával někde v týlu. Během války provedl 27 bojových letů.

Osobně sestřelil dvě nepřátelská letadla. Ke konci války uměl létat na sedmnácti typech letadel, včetně 11-2, Li-2, MiG-3, La-5 i La-7,

Jak-1, Jak-7 i Jak-9. Celkově nalétal přes 3 000 hodin. A dvě sestřelená letadla – to není nikterak málo. Kdyby sestřelil každý sovětský stíhač jedno německé letadlo, válka by skončila vítězstvím Rudé armády už v červenci 1941.

Vasja Stalin měl vždycky mnoho přátel, počínaje náčelníkem pilotní školy, kde prodělal výcvik, a konče nejvyšším velením válečného letectva. Přátelit se s ním chtěli i členové politbyra, generálové a maršálové, ba i čekisté, počínaje Jezovém, Měrkulovem, Abakumovem a Berijou a konče řadovými členy ochranky. V jeho partě najdete bojové přátele z řad stíhačů, dále fotbalisty a hokejisty, filmové herce či estrádní, baletní a cirkusové umělce, a ve svém okolí měl též celé hromady pochlebníků, stálých i náhodných, a také tučná stáda děvčat ne zrovna toho nejmravnějšího chování. O kouscích Stalinova syna si šeptala celá Moskva. A mnozí o něm velmi mnoho věděli. Vzpomínek o něm, často i vydaných tiskem, je rovněž celá řada. – Ale je tu cosi podivného: tento flákač a lajdák se nikdy ani ve střízlivosti, ani v opilosti nikomu nepodřekl, jak taťulda slítl z arabského koně. O svém strašném otci vůbec nikdy nikomu nic nevyprávěl. Pouze a jedině Georgiji Konstantinoviči se svěřil. Okamžitě.

Vzal ho stranou a hned: Pšššššt! Největší tajemství! Přísně důvěrné!

Hlavně aby se to nikdo nedozvěděl!

Navrhuji svému čtenáři jeden experiment: svěřte někomu důvěrné tajemství a stopněte si, za kolik hodin obletí daná informace glóbus a vrátí se k vám s tajuplným šepotem: Říkám to jenom tobě!

Přísně tajné! Neznal snad Vasilij vůbec svého otce? Vždyť Stalin pozavíral, postřílel nebo prostě smetl z povrchu svoji rozsáhlou rodinu proto, aby na tesané stránky velkého životopisu nepadl žádný zbytečný stín. Řeči o Stalinovi byly neprodleně donášeny přímo Stalinovi a ihned byly s největší rozhodností zaráženy. To je jeden z hlavních pilířů skutečného kultu osobnosti: Stalin nikomu nedovolil, aby se mu smál. Za vtipy o Stalinovi se nemilosrdně zavíralo. Dokonce i střílelo. Mimochodem – právě Žukov byl za svůj pokus pomluvit vrchního velitele a snížit jeho úlohu ve válce pohnán na Ural, kde velel okruhu sestávajícímu z pouhých dvou rámcovaných divizí.

Klepy o Stalinovi mohly pocházet jedině od těch, kdo se nacházeli v jeho blízkosti. A ti všichni byli právě proto co nejpřísněji sledováni. Že by Vasilij neměl z otce strach? Nevzpomněl si snad tehdy na jeho těžkou ruku? Nechápal snad, že slovo není vrabec? Jednomu jsi to prokecl, a už ten klep nezadržíš ani v řetězech. Pak to hned udají taťuldovi, ten si snadno spočítá, kdo byl při tom vrcholně trapném maléru přítomen – a neprodleně nasouká milovaného synáčka někam do Něrčinska nebo Turuchanska. A možná že mu to ani nepromine.

A vůbec: to si Vasilij tedy našel důvěrníka! Je totiž všeobecně známo, že Žukov se vyznačoval až neuvěřitelnou užvaněností. Rozhodně nedokázal zachovat žádné tajemství. Stálo by to Stalinovu synovi za to, svěřovat tajemství zrovna tomuhle upovídanému vojevůdci? O tom, že je Žukov nenapravitelný mluvka, věděla celá armáda. Rok po válce, jak řečeno, srazí Stalin Žukova z vysokých funkcí právě pro jeho nevhodné žvanění. Ostatně, i kdyby Žukov a Vasja Stalin seděli a chlastali jako duhy a Vasja by se v opilosti podřekl, byl by to pořádný průšvih. Ale aby si bral Žukova v naprosto střízlivém stavu stranou a rozprávěl mu o tatínkovi… Proč by to proboha dělal?

V

Ono je ovšem v daném případě cosi nepochopitelného i na tom

Žukovově žvanění. Velký vojevůdce totiž zachoval zmíněné tajemství až do své smrti. Ba dokonce o tom pomlčel i další čtvrtstoletí po smrti. To je ovšem dost dlouhá doba na to, aby si snad našel čas a porozprávěl lidu o arabském koni, a jak z něj Stalin sletěl! Po Stalinově smrti vyprávěl Žukov o zvěčnělém vůdci mnoha lidem plno podlých pitomostí. Vyprávěl je spisovatelům, novinářům, historikům, bývalým spolusloužícím a podřízeným, vyprávěl příbuzným i známým, vyprávěl celému stádu otroků, kteří na Žukovových plantážích pěstovali jeho paměti, aby pak za něj mohli vzpomínat a uvažovat. S odhalováním Stalina vystupoval Žukov na sjezdech a plénech, rozprávěl před velkým i malým obecenstvem. Žukov žvanil o tom, jak Stalin nechápal podstatu moderní války a úlohu generálního štábu, jak v kritickém okamžiku ztratil duchapřítomnost, jak byl nesmyslně tvrdohlavý a jaký to byl obyčejný zbabělec, který si nepřál vidět opravdový stav věcí a činit závěry z hlášení výzvědné služby.

Ale o arabském koni nepráskl ani slovo. Tucet roků po Žukovově smrti, za Gorbačovovy vlády, se převalila druhá antistalinská vlna.

Tehdy přišli mnozí s dalšími podlými výmysly. Ale ani tehdy si nikdo nevzpomněl, jak Stalin spadl z koně. Šikovná dcera velkého vojevůdce Marija Georgijevna nacházela stále nové a nové cenzurou zakázané úryvky z „původního rukopisu” vojevůdcových pamětí, ale tenhleten fragment se jí nalézt stále nedařilo.

Mechanismus tvoření takzvaných „Žukovových pamětí” je již dosti dobře prozkoumán. První Žukovovo setkání s vedoucím vědeckým spolupracovníkem Vojensko-vědecké správy generálního štábu plukovníkem Strelnikovem se konalo 20. prosince 1958. Situace je pikantní v tom, že paměti stratéga ve výslužbě sice představují soukromou záležitost, přesto však se na jejich sestavení podíleli ve své pracovní době plukovníci generálního štábu a Hlavní politické správy, spolupracovníci z archivů, akademických ústavů a mnoha dalších struktur a zařízení. Přičemž takováto usilovná spolupráce by naprosto nebyla myslitelná bez vedoucí a řídící úlohy Ústředního výboru Komunistické strany SSSR. Ocitujme vyprávění o tom, jak byla práce na „nejlepších válečných pamětech na světě” zahájena:

„Maršál požádal Strelnikova, aby mu pomohl s přípravou periodizace války. Brzo dostal na stůl dvě varianty a schválil první z nich.

Vojevůdce svého společníka požádal, aby připravil písemný plán jeho budoucích pamětí. Další schůzka se konala za týden. Kromě plánu budoucí knihy přivezl důstojník z knihovny Frunzeho vojenské akademie projekt programu výuky dějin moderního válečného umění…”3 Totéž si můžeme přečíst i u jiných nadšených autorů, například u Vladimíra Karpova.4 To všechno se píše s naprostým obdivem: no vidíte, jak seriózně přistupoval vojevůdce k přípravě své knihy!

Tak jako tak se ale nepodařilo úplně schovat něžná oslí ouška celé záležitosti. Konečky stále trčí ven. Velký stratég „požádal” plukovníka o pomoc při přípravě periodizace války. Plukovník pochopil prosbu správně a samostatně provedl veškerou práci. A to nejenom tak, ale hned ve dvou chuťových variantách. Osobní přínos stratéga pak spočíval v tom, že musel jednu z nich schválit. Dále velký stratég „požádal” o přípravu písemného plánu svého budoucího veledíla: Naškrábej tam, plukovníku, na co mám vzpomínat a o čem mám uvažovat. A měl štěstí: přidělený plukovník byl totiž, jak jsme viděli, velmi chápavý člověk. Sedl a rychle daný plán naškrábal. A ještě projevil iniciativu navíc. Nenechal se ani pobízet, nepotřeboval žádné prosby – a sám přivezl projekt programu, podle něhož se budou vyučovat dějiny války ve Frunzeho vojenské akademii. A dál už to šlo jako na stranické schůzi: Jaké jsou návrhy? Přijmout do zápisu! Je někdo proti? Přijato. Navrhuje někdo dodatky a změny?

Posluchači Frunzeho vojenské akademie byli většinou nadporučíci a kapitáni. Občas se mezi nimi objevil i nějaký major. Roku

1958 tam studovali ti, kteří se stali důstojníky sedm, osm nebo i deset let po válce – takže žádný z nich ve válce nebojoval. Plukovník z Vojensko-vědecké správy generálního štábu by měl – coby základ pro paměti velkého vojevůdce – předložit program výuky posluchačů Akademie generálního štábu. Tam studují většinou perspektivní plukovníci, minimálně velitelé pluků. Studují tam tutéž válku, ale na vyšší úrovni. Roku 1958 to byli ti, kdo ve své většině celou válku osobně prodělali. Jenže plukovník Strelnikov se rozhodl situaci nekomplikovat a vložil do základů vzpomínek a úvah to, co bylo jednodušší. Zářivá nadstavba tedy byla vztyčena na žulovém základě… výukového programu pro nižší důstojníky.

Neodbočili jsme zde od generálního kursu? – Neodbočili. Jde o to, že zpropadená cenzura zasáhla a vystřihla z knihy úryvek o Stalinově pádu z arabského hřebce; a teprve po mnoha a mnoha letech byla historická pravda obnovena a zazářila nevídaným leskem.

Můžeme s tím souhlasit. Ale můžeme také vznést námitku: cenzor s dlouhými rezavějícími nůžkami vstupuje přece na scénu až nakonec. Ještě předtím, než se pustí do usilovného rozstříhávání stránek a kapitol, bylo s úplným a doslovným zněním rukopisu tohoto geniálního výtvoru obeznámeno vedení ministerstva obrany, generálního štábu a všechny jim podřízené struktury: Ustav válečných dějin, vojensko-historické oddělení Vojensko-vědecké správy atd. Mimoto měl rukopis k dispozici Brežněvův osobní sekretariát, hlavní ideolog politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Suslov a všechny jemu podřízené struktury, stejně jako Hlavní politická správa sovětské armády atd. atd. Rukopis byl studován zároveň ve čtyřech odděleních ÚV KSSS: propagandy, administrativních orgánů, kultury a vědy. Tato oddělení patřičně řídili soudruzi Stěpakov, Savinkin, Trapeznikov a Šauro. Vy jste mladí a nemůžete už vědět, co se skrývá za těmito bezbarvými názvy. Vysvětlím vám to: Oddělení administrativních orgánů ÚV KSSS například plně kontrolovalo činnost ozbrojených sil počínaje ministerstvem obrany a generálním štábem, dále ministerstvo zahraničí, KGB, ministerstvo vnitra i vojenskou rozvědku. Tomuto oddělení byly podřízeny všechny sovětské soudy počínaje Nejvyšším soudem, prokuratury počínaje Generální prokuraturou, věznice, koncentrační tábory, všechny zahraniční instituce Sovětského svazu velvyslanectví, konzuláty, obchodní zastupitelství a mise, stálé zastoupení při OSN a ještě kdeco.

Nemyslete si ovšem, že soudruh Savinkin, který tohle všechno ovládal, osobně studoval text rukopisu „nejpravdivější knihy o válce”. Vůbec ne. K tomu měl podřízené struktury, v nichž pracovalo vesměs velké množství velmi dobře placených služebníků lidu.

A každý dostal ten text do rukou. To nemluvím o všelijakých plukovnících, konzultantech, zvláštních redaktorech a dalších osobách, jež dostal k ruce sám Žukov. Pokud tedy cenzura něco vystřihla, pak by si snad někdo z oněch ideologů, pomocníků, redaktorů a spoluautorů v období rozkvětu tzv. glasnosti mohl vzpomenout: Ale v těch pamětech byl přece tehdy ohromně zajímavý moment o tom, jak Stalin sletěl… Ani za Chruščova, ani za Brežněva, ani za Andropova a Černěnka, ba ani za samotného Gorbačova si na podezřele ukecaného Stalinova syna nikdo nevzpomněl. Ani na arabského koně.

Tím ovšem celý příběh ještě nekončí. Tvorby Žukovových pamětí se účastnily stmelené i méně stmelené kolektivy, docházelo ke střetům zájmů různých osob, skupin, uskupení a všemožných struktur. A ti všichni chtějí jíst. Jak už to tak u nás bývá, při každém velkém díle lze pozorovat neuvěřitelný blázinec a chaos. Vedle množství kopií rukopisu, pořízených pro nejrůznější instituce a organizace, si leckdo prováděl své vlastní obchody: kopírovali rukopis dál a prodávali kopie cizincům. Šlo to až tak daleko, že vedoucí čtyř oddělení UV KSSS se obrátili na sekretariát s požadavkem, aby byl tomuto zmatku učiněn rázný konec. Rázné ukončení zmatku dostal za úkol předseda KGB Jurij Andropov, který 27. září 1968 hlásil:

„Nebyla přijata opatření, vylučující rozmnožování rukopisu a seznámení se s ním ze strany nepovolaných osob… Množení rukopisu v tak velkém množství exemplářů nebylo nezbytné… Není vyloučeno, že kopie rukopisu G. K. Žukova se mohly dostat do zahraničí. Během kontroly byla odhalena fakta ohledně porušení finanční disciplíny…”

Povšimněme si té poznámky o finanční disciplíně. Řekněme, že Žukov psal tu knihu sám a na tu práci že si vybojoval určitou sumu, takže si pak koupil nikoli snad lahvičku, ale hned celý kýbl inkoustu. Komu je co do toho, kolik peněz má v kapse? Danou otázkou se však kupodivu náhle zaobírá KGB. A to na úrovni předsedy KGB, který je navíc kandidátem na člena politbyra. To znamená, že vytvoření pamětí nebylo soukromou, nýbrž státní záležitostí, že se jednalo o grandiózní projekt, pro jehož uskutečnění byly vyčleněny státní peníze. A to nemalé. Z Andropovova prohlášení vyplývá, že nesčetní stratégovi spoluautoři rozházeli státní peníze, vyčleněné na danou veleakci, v takovém množství, že to dokonce stálo za zmínku.

A ještě k tomu obchodovali s rukopisy. Bdělé kompetentní orgány se při tom všem snad omylem koukaly jinam nebo co. Proto soudruh

Andropov, povolaný na kobereček, obrázek změkčuje: není vyloučeno, že kopie rukopisu…, namísto toho, aby otevřeně přiznal: Úřad udělal chybu a rukopis unikl.

To jen na okraj k faktu, že kopie skutečně obíhaly i v zahraničí a ty nejchutnější úryvky že se objevovaly v časopisech. Nuže, a zmíněný fragment by ve své pikantnosti asi těžko hledal konkurenci: pitomý Stalin, kterého se bála celá Evropa, si z čiré blbosti vylezl na koně a hned z něj sletěl! A přihlouplý Stalinův synek to Žukovovi pošeptal do ucha – a ten žvanda Žukov to teď rozkecává na celý svět! Tohle by bylo něco na první stránky! To by bylo smíchu a veselí! To by se zvýšil náklad!

Jenže takový úryvek se v opravdovém původním rukopisu Žukovových pamětí… nenacházel. Rukopis prošel tisícerýma rukama včetně nepřátelských –, ale o arabském koni v něm nikdo nenašel ani zmínku.

Náhle se však objevila „Poslední republika” se svým jízlivým dotazem – a vtom se plukovník Maslov praštil do čela: Vždyť já jsem byl Stalinovým instruktorem jízdy na koni! – Až teď si ten chrabrý kavalerista do všech podrobností vybavil tajné lekce v manéži a jejich smutný konec. Po pěti desítkách let hrobového mlčení. Předtím prostě ne a ne si na to vzpomenout. A hned po něm se ozval i radostný výkřik Mariji Georgijevny Žukovové: Jé, koukněte, co jsem našla! Ta zatracená cenzura to vystřihla, ale rukopisy holt nehoří! A v Žukovových pamětech se okamžitě objevilo doplnění: přišel zkrátka čas říct lidem celou pravdu.

Zkusme na okamžik připustit, že celý ten příběh je čistá pravda.

Co nám z toho vyplyne? S prosbou přísného utajení povyprávěl Stalinův syn Žukovovi cosi, co by rozhodně neměl říkat nikomu. A Žukov to roztroubil do celého světa. A nevytroubil to jenom tak, nýbrž to rozšířil tiskem a v překladech do všech myslitelných jazyků.

Už samozřejmě víme, že Stalin byl zvíře, kriminálník a vrah. Přece jen však byl zároveň také nejvyšším velitelem v nejkrvavější válce lidských dějin. Měla by na něm tudíž zůstat aspoň nitka suchá. Žukov však i zde provádí mstivé manévry a vypráví neřádstva, která mu byla svěřena s úzkostlivou prosbou o zachování tajemství. Pokud je celý ten příběh čistá pravda, pak nám z toho vyplývá, že Žukov byl klepař a žvanil.

V prosinci roku 1942 řídil Žukov osobně operaci v prostoru Ržev.

Pro gigantický útok zde bylo soustředěno 33 armád včetně 23 vševojskových, tří úderných, jedné tankové, čtyř leteckých a dvou záložních, nepočítaje samostatné sbory, divize, brigády, pluky a statisíce vojáků na doplnění stavů. Žukov vrhl do bitvy 3 290 nejnovějších tanků, přes 1 000 letadel, 24 000 děl a minometů. Tu operaci Žukov ostudně zpackal. Žukov vystřílel miliony dělostřeleckých granátů a stamiliony nábojů. Žukov přišel skoro o všechny tanky a o stovky letadel. Ztráty jednotek činily 215 000 mrtvých, zmrzačených a zraněných. S naprosto nulovým výsledkem. Tato bitva překonala všechno, co dosud světové dějiny poznaly.

Žukov nebyl v této bitvě prostě nějakým účastníkem, nýbrž jejím hlavním iniciátorem, organizátorem, inspirátorem a řídícím činitelem. Na tu gigantickou bitvu a na svou úlohu v ní velký stratég dočista zapomněl. Ale na to, jak Stalin sletěl z arabského koně, si pamatuje dobře a šťavnatě to popisuje. I když při tom osobně nebyl. To je tedy hodnota veledíla válečných pamětí: o gigantických operacích se stratég nikterak nešíří, ale vyprávět, co kde zaslechl, to zas jo.

Co je pro kremelskou propagandu důležitější? Bitva pod Žukovovým velením nebo malicherná epizoda ze Stalinova života, známá z druhé ruky? Jak je vidět, důležitější je ten klep. Podepírá totiž hlavní pilíř veškeré komunistické ideologie: Sovětský svaz prý válku vyhrál, Stalin prý tomu vítězství věřil a spolu se všemi se z něj radoval. Ze samé radosti si dokonce usmyslel, že sám provede přehlídku, ale to se mu holt nějak nepovedlo…

  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   28


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət