Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

Dne 1. září zaútočil Hitler na Polsko. Nejmohutnějším německým lehkým tankem byl tehdy tank PzKpfw III o bojové hmotnosti od 15,4t (PzKpfw IIIÁ) do 19,51 (PzKpfw I1IF). Výzbroj tvořil kanón ráže 3 7 mm a dva kulomety. Těchto tanků měl Hitler k dispozici… 98. Tanků PzKpfw IV měl tehdy 211. Bojová hmotnost od 18,4t (PzKpfw IVA) do 191 (PzKpfw WC). Výzbroj tvořil kanón ráže 75 mm a dva kulomety. Zmíněný kanón měl však krátkou hlaveň, a tudíž také nízkou počáteční rychlost střely. Nehodil se tedy k boji proti tankům a ani k němu nebyl určen. Němečtí vojáci říkali tomuto kanónu „vajgl”, „pahýl” a měli pro něj ještě mnoho dalších, vesměs nezveřejnitelných, avšak pádných přízvisek. Mimoto měl Hitler 1 445 tanků PzKpfw 1 a 1 226 tanků PzKpfw II, s nimiž si mohly bez obtíží poradit i ty nejzastaralejší sovětské tanky. Zobecněme to: v okamžiku zahájení druhé světové války neměl Hitler k dispozici ani 3 000 tanků. Všechny jeho tanky přitom byly lehké, a v drtivé většině velmi lehké. Smíme-li se tak vyjádřit, byly „extrémně lehké”. Jak si pamatujeme, neměl přitom Hitler ani jeden střední tank, nemluvě o tanku těžkém.

V Polsku utrpěl Hitler určité ztráty, a to včetně ztrát na tancích.

Například z oněch 98 nejmodernějších tanků PzKpfw III jich bylo zničeno 26, tj. více než čtvrtina, a to za necelý měsíc. Bezprostředně po ukončení bojů byly všechny zbylé tanky odeslány do továren za účelem generální opravy. Dobrá. Přesto však nyní zkusíme vzít tvrzení maršála Kulikova za bernou minci. Řekněme tedy, že po polském tažení německé tanky žádnou generální opravu nepotřebovaly. Pro zjednodušení situace budeme nyní ignorovat i ztráty, které Němci v Polsku utrpěli. Nuže, německá mašinérie tedy na konci září či na počátku října 1939 překročila bez zastavení, v chodu, sovětské hranice. Tanky PzKpfw I a PzKpfw II, jak řečeno, nepředstavovaly žádný problém. Začátkem téhož roku 1939 skončila občanská válka ve Španělsku, která jednoznačně prokázala, že pro tyto tanky bylo lepší nepouštět se s tanky T-26 vůbec do boje. Kdyby došlo v říjnu 1939 ke střetu Rudé armády s německou brannou mocí, reálné nebezpečí mohlo pro Sověty představovat jen oněch 98 tanků PzKpfw III, vyzbrojených kanónem ráže 37 mm, a 211 tanků PzKpfw IV s krátkohlavňovým kanónem ráže 75 mm.

Nyní obraťme pozornost k Rudé armádě. Zapomeňme nyní na

400 středních tanků T-28 a 40 těžkých tanků T-35, kterými tehdy

Rudá armáda disponovala. Pokud jde o palebnou sílu, ochranu a výkon motorů, v těchto parametrech měly zmíněné tanky absolutní převahu nejen nad všemi německými tanky, nýbrž i nad všemi tanky na světě. Představme si, že neexistovaly. Zapomeňme taktéž na 3 000

plovoucích tanků. Hitler prostě tanky této třídy vůbec neměl. Nepočítejme ani 500 tanků T-26 s kulometnou výzbrojí a s kanóny ráže 37 mm. Představme si, že Rudá armáda měla tehdy pouze typy T-26 s kanóny ráže 45 mm. V létě 1939 jich měl soudruh Stalin k dispozici 8 000, slovy osm tisíc.

Nyní je nejvyšší čas srovnat kanón nejslabšího a nejzastaralejšího sovětského tanku s nejmohutnějším německým tankovým kanónem na nejmodernějším německém tanku v okamžiku zahájení druhé světové války. Sovětský tankový (a protitankový) kanón ráže

45 mm měl klínový poloautomatický závěr, jehož kadence byla

15 výstřelů za minutu. Protipancéřový granát vážil 1,4 kg a jeho počáteční rychlost byla 760 m/s. Protipancéřový granát německého tankového (a protitankového) kanónu ráže 37 mm vážil 0,68 kg a jeho počáteční rychlost byla 745 m/s. Sovětský protipancéřový granát měl tedy o něco vyšší počáteční rychlost a byl víc než dvakrát těžší. Tomu ovšem odpovídal výsledek palby.

Německý kanón prorážel pancíř o síle 14 mm na vzdálenost 1 000

metrů při úhlu dopadu 60°. Sovětský kanón prorážel za stejných podmínek pancíř o síle 32 mm. V okamžiku zahájení 2. světové války byl tedy NEJZASTARALEJŠÍ sovětský tank vyzbrojen kanónem, který byl víc než dvakrát výkonnější než NEJLEPŠI německý kanón na NEJMODERNĚJŠIM německém tanku. Poznámka pro maršály Sovětského svazu. V roce 1939 se mohl nejzastaralejší sovětský tank na vzdálenost 1000 m směle postavit jakémukoli z nejlepších německých tanků. Jakýkoli z nejlepších německých tanků jej přitom na danou vzdálenost nemohl výrazněji ohrozit.

Roku 1942 byla v Sovětském svazu zahájena výroba tanků T-70.

Jednalo se o nejlepší lehké tanky druhé světové války. Jejich výzbroj tvořil nadále onen kanón ráže 45 mm. Ani jeden lehký tank na světě neměl tak výkonný kanón až do konce války. Začátkem roku 1942 měl nejmohutnější tankový kanón Spojených států amerických ráži 3 7 mm, Japonska také 3 7 mm a Velké Británie 40 mm. Pouze v Sovětském svazu byl lehký a nejzastaralejší tank vyzbrojen již od roku 1933 kanónem ráže 45 mm…

Když už je nyní řeč o tankových kanónech, asi stojí za to zopakovat parametry německého tankového kanónu ráže 75 mm, jímž byl tehdy vyzbrojen PzKpfw IV. Tento krátkohlavňový kanón nebyl určen k boji proti tankům, nýbrž k ničení palebných stanovišť pěchoty, a to včetně bunkrů. Proto byl pro tento kanón vyvinut protipancéřový granát, který měl hmotnost 6,8 kg. To byla mohutná síla. Jenže jeho počáteční rychlost činila pouze 385 m/s, a to je příliš málo.

Nízká počáteční rychlost znamenala nejen slabý ničivý účinek proti cíli, nýbrž i vysokou trajektorii. Je-li počáteční rychlost vysoká, pak je trajektorie přímá. Při nízké počáteční rychlosti však musí být hlaveň pro překonání téže vzdálenosti vztyčena výše, takže granát pak letí v ostré trajektorii. A co má být? Nuže, jedná se prostě o to, že v boji není dost času na přesné určení vzdálenosti. Ani situace tomu nepřeje. Při přímé trajektorii letí granát téměř rovně. Chyba v určení vzdálenosti tudíž nepředstavuje žádný problém, vždyť granát tak jako tak třískne tam, kam měl namířeno. Pokud však granát opisuje oblouk, výsledkem omylu v určení vzdálenosti pak je, že buď prosviští nad cílem, nebo udeří do země, aniž cíle dosáhl. Při palbě proti pohyblivým cílům má vysoká počáteční rychlost zvlášť velkou hodnotu. Pokud je nízká, při letu se rapidně snižuje. Již ve druhé vteřině bude mnohem nižší, nemluvě o třetí atd. Než granát doletí tam, kam byl vyslán, cíl už se tam nemusí vůbec nacházet.

Vyvozuji z toho velmi jednoduchý závěr. Kdyby neměla Rudá armáda roku 1939 nic než tanky T-26, i tak by to víc než plně stačilo k odražení agrese. Téhož roku 1939 drželo Finsko frontu o délce

1 610km s pouhými 60 Vickersy. Jak si jistě pamatujeme, byly prakticky totožné s T-26, pouze s tím rozdílem, že výzbroj tvořil příliš slabý kanón ráže 37 mm. A nevadilo to, Finové tehdy prolili pořádné množství krve Rudé armády. No copak my jsme byli natolik neschopní, že bychom nedokázali udržet frontu o délce 570 km s tak obrovským počtem tanků, vyzbrojených dvakrát výkonnějšími kanóny, než jaké měl nepřítel, a navíc s oporou opevnění tzv. Stalinovy linie? Skutečně neměl náš lid čím se bránit, kromě podlosti a zrady?
Kariéristé narazili na opravdovou zlatou žílu. Nemusejí se o mnoho snažit, nemusejí se nikterak vyčerpávat a nemají s čím si lámat hlavu. Ani rozumu moc nepotřebují. Stačí prostě řvát jako na lesy, že národy Sovětského svazu byly strašlivě hloupé a příšerně neschopné. A že roku 1939 pro ně nebylo jiné záchrany než vydat se Hitlerovi, důvěřovat mu, posluhovat mu a při té příležitosti vrážet sekery do zad všech svých blízkých i vzdálených sousedů. Provolávejte to na celé kolo! Právě za tohle se štědře platí. Potkal jsem už mnoho lidí, kterým moc za takovouto službu svého času platívala vilami, lázněmi, penězi, funkcemi, řády, hodnostmi a tituly. A to včetně maršálů Sovětského svazu.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Máme započítávat T-18?


Neštěstí našich generálů spočívalo v tom, že si uvykli počítat tanky a kanóny, ale absolutně nepřikládali význam jejich smysluplnému použití.

Ivan Drogovoz™

Existuje ještě další trik. Ten spočívá v tvrzení, že tank T-26 byl lehký a zastaralý, ale že Rudá armáda měla mimo něj údajně ještě zastaralejší tanky. A právě tyto tanky se prý mají srovnávat s německými zastaralými tanky. Zde naši ideologové rádi vzpomínají na tank MS-1. Jednalo se o malý doprovodný tank, který měl ještě jiný název, T-18. Existoval takový tank? Existoval. Byl vyráběn sériově? Ano. Bylo vyrobeno 960 strojů tohoto typu. Byl tento tank ve výzbroji Rudé armády? Byl. Byl slabší než tank T-26? Nepochybně.

A byl starší než on? Byl starší. A hotovo. Prohlásíme-li tedy namísto typu T-26 za nejzastaralejší tank T-18, pak se celá Suvorovova konstrukce hroutí. Je to tak? Ne. Není.

II

Co je to vlastně zač, T-18? Co je to za zvíře? Tank T-18 byl do výzbroje Rudé armády přijat roku 1927. Jeho hmotnost činila 5,81, osádku tvořili dva muži, pancíř měl sílu 16 mm. S motorem o výkonu 35 k dosahoval maximální rychlosti 16 až 22 km/hod, jeho výzbroj tvořil kanón ráže 37 mm a kulomet. Tento tank byl nejednou modernizován. Poslední verzí byl T-18M, jehož motor měl výkon

50 k a ve výzbroji se nacházel kanón ráže 45 mm a kulomet. Když už ovšem mluvíme o tanku T-18, neměli bychom zapomenout ani na tank T-24. Do výzbroje byl přijat roku 1930, jeho osádku tvořilo 5 mužů, a dosahoval hmotnosti 18 t. Výkon motoru činil 300 k, a ve výzbroj měl kanón ráže 45 mm a 4 kulomety. Tohoto typu bylo vyrobeno 26 kusů. Tanky T-18 a T-24 měly krátký život. Byly to „prvorozené” sovětské tanky Vzhledem k tomu, že Rudá armáda byla brzy bohatě vybavena tanky T-26 a BT, výše zmíněné typy byly převedeny do zálohy. V roce 1936 dostal Leningradský vojenský okruh 160 kusů T-18 coby palebná stanoviště opevněných prostorů. Ze všech tanků, přeměněných na palebná stanoviště, byly odstraněny pásy, motory, převodovky a všechno ostatní, co už nyní nepotřebovaly. Zůstala jen samotná korba a věž s výzbrojí. Veškeré další součásti byly odesílány k přetavení.

Náčelník Automobilní a tankové správy sborový velitel Dmitrij Grigorjevič Pavlov a jeho politický zástupce komisař Allilujev předložili 19. dubna 1938 Hlavní vojenské radě Dělnicko-rolnické

Rudé armády své návrhy na využití zastaralé tankové techniky. Navrhli založit na hlavní zkušební střelnici muzeum tankové a obrněné techniky, uvolnit prostředky na jeho utvoření a předat tomuto muzeu ukořistěné, mimosériové a zastaralé vzorky bojových vozidel.

Mimo jiné se mezi prvními exponáty muzea ocitly dva T-18 a dva

Ve zmíněném textu navrhl Pavlov spolu se svým politickým komisařem vyřadit tanky T-18 a T-24 z výzbroje Rudé armády a předat 860 tanků T-18 a 22 tanků T-24 vojenským okruhům k použití v roli stálých palebných postavení v opevněných prostorech, přičemž 160 tanků T-18, využitých už dříve pro tytéž cíle v Leningradském vojenském okruhu, bylo do tohoto množství započítáno.

Asi 80 naprosto opotřebovaných T-18 a dva T-24, které se nehodily ani do opevněných prostorů, ani do muzea, navrhli odeslat do hutí.

„Korby tanků T-18 a T-24, které nemohou být vzhledem ke svému technickému stavu použity v opevněných prostorech, jejich součásti a agregáty, převodovky a motorové skříně tanků T-18 a T-24, jejichž korby budou předány opevněným prostorům, stejně jako všechny zbylé náhradní díly k těmto tankům předat vzhledem k jejich další nepoužitelnosti průmyslu k přetavení jakožto šrot.”⁸⁹ Návrhy Pavlova a Allilujeva byly přijaty.

Takže tanky T-18 a T-24 byly opravdu součástí výzbroje Rudé armády. Svého času. Předtím, než… Zkrátka, tyto tanky byly staženy z výzbroje a zlikvidovány tři roky před německým vpádem.

Prázdná železná bedna, neschopná sebemenšího pohybu a zbavená pásů, motoru, převodové skříně, palivového systému a přístrojů, to přece není žádný tank. Statická opevnění stavěli lidé po celá tisíciletí. Ve 20. století se objevil tank. Ten se od pevností, hradů, redut a bašt a dalších opevnění liší svou schopností pohybu. Žádná nepohyblivá konstrukce není tankem. Můžete takovým konstrukcím říkat, jak chcete, ale jenom jim neříkejte tanky, neplivejte tankistům přímo do srdce…

Praxe, podle níž se vyřazená obrněná technika používá v úloze palebného postavení, je rozšířena po celém světě. Např. po druhé světové válce bylo Rakousko okupováno Spojenci z antihitlerovské koalice. Po několika letech byla okupační vojska odvelena a Rakousko vyhlásilo neutralitu. Coby dar dostala nově budovaná rakouská armáda od Sovětského svazu dosti moderní tanky T-34/85.

Tyto tanky se ve výzbroji rakouské armády udržely po mnoho let.

Poté, co si tyto stroje poctivě odsloužily všechny myslitelné opotřebovávací lhůty, byl jeden z nich odvezen do vojenského muzea ve Vídni a ostatní putovaly… do opevněných prostorů. Provádí-li se práce na obraně státu s láskou a rozumem, lze se dopracovat ke skvělým výsledkům. Přibližme si užití opotřebované a odepsané obrněné techniky v zájmu obrany státu. Na příhodném místečku se vybuduje podzemní železobetonová stavba. Jedním z jejích prvků je zcela očesaná korba tanku T-34 s věží. Síla betonových zdí a překladů činí 1,5 až 2 m. To vše je pečlivě zamaskováno. Na povrchu trčí mezi jedličkami jen ta věž. Přes ni se postaví lehký zahradní domek, který lze v případě potřeby odvézt na kolečkách stranou a složit. Někde blízko stojí ještě jeden takovýto vykuchaný tank. A ještě jeden. To proto, aby se vzájemně kryly palbou. To vše se buduje na nejdůležitějších úsecích: u mostů, při vjezdech do tunelů, v horských průsmycích, u železničních uzlů, a rovněž tam, kde mají být v případě války umístěny štáby, spojovací uzly, letiště, sklady a hangáry se strategickými zásobami.

Při použití desítek a stovek tanků se možnosti obrany ostře zvyšují. Náklady sice nejsou zanedbatelné, ale nejsou ani nijak závratně vysoké. Vždyť ty tanky jsou beztak vyřazeny z výzbroje. Jedna věc je, pokud tři tlustí záložníci s puškami sedí za války v dešti a mokrém sněhu v blátivém zákopu, v němž se nedá rozdělat oheň, stěny se sesouvají a vody je tam po kolena. Jiná věc ovšem je, když mají stejní tři záložníci kromě těch pušek také kanón a kulomet, když sedí v opancéřovaném prostoru, schováni před větrem, sněhem i deštěm, stejně jako před střepinami a kulkami. Na objednávku lze navíc posílit pancéřovou ochranu věže dodatečným pancířem jakékoli vynalézavé konstrukce a o jakékoli síle, k čemuž je opět možné využít nepotřebné pancéřování vyřazených tanků či třeba lodí. Takový vyřazený sovětský tank T-34 či britský tank Centurion, jehož posádku tvoří občané v předdůchodovém věku, pak v případě nutnosti dokáže, v součinnosti se svými pobratimy, shodit ze silnice automobil či obrněné vozidlo, rozstřílet kolonu pěchoty, zablokovat vstup do soutěsky či ubránit významný objekt před výsadkáři a diverzanty.

To vše má jasný účel: umožnit vysoce mobilní armádě, aby stihla soustředit své síly pro řešení hlavních úkolů bez rozptylování svých sil kvůli udržení mnoha významných prostorů a objektů, v nichž se v daném okamžiku nevedou intenzivní boje. Zde pak armádě pomáhají postarší záložníci, kteří mají k dispozici nezanedbatelnou palebnou sílu v dobře chráněných statických opevněních. A teď se na něco zeptám. Mohl by někdo tvrdit, že na počátku třetího tisíciletí má rakouská armáda ve své výzbroji tanky T-34/85? Ne, to by nikdo tvrdit nemohl. To by byla nesprávná odpověď. Rakouská armáda má dnes ve své výzbroji současné tanky. A ovšemže se v Rakousku kromě toho nacházejí též opevněné prostory s množstvím všemožných palebných postavení. A to včetně takových palebných postavení, vybudovaných za použití korb a věží vyřazených tanků T-34, Centurion atd.

Kdyby bylo 882 vyřazených tanků T-18 a T-24 použito rozumným způsobem, tedy tak, jak to navrhoval Dmitrij Grigorjevič Pavlov, pak by vypadal začátek války roku 1941 úplně jinak. Každý granát, každý náboj, každý litr pohonných hmot pro letadla, automobily a tanky mohl být přepravován pouze po železnici. Každá železniční trať představuje tepnu. Tyto tepny se stýkají a znovu rozcházejí, slévají se, mění směr, ovšem když to hodně zobecníme, můžeme říct, že mezi Baltským a Černým mořem vede ze západu na východ deset železničních magistrál. Zastavení provozu na každém z nich znamená zastavení tanků, které v daném směru útočí, zastavení dělostřelecké palby, zastavení letů bombardérů a stíhaček. Na každé železniční trati se vždy najde vhodný kus lesa. A právě tam stačilo umístit pár vyřazených tanků T-18. Výhody jsou zjevné: vysoká palebná síla při minimálních nákladech, stabilita a spolehlivost při palebné podpoře, velmi malé rozměry a neobyčejně krátká doba pro vybudování stálého opevnění.

Začala válka. Německé tanky se vyřítily kupředu. To nám skvěle vyhovuje. Jen uhánějte, hoši! A v patách tankových lavin se rozjely vlaky. Ty první, v nichž jedou vojáci, pustíme. A počkáme, až pojedou cisterny. Teprve teď se z lesa rozlehne lehké práskání. A do lokomotivy. Kanón ráže 37 mm prorazí kotel lokomotivy skrz naskrz.

Kanón ráže 45 mm tím spíš. Poté, co se do kotle lokomotivy udělá díra, začne se z ní celým proudem hrnout pára. Lokomotiva s dírou v kotli, to je něco jako fotbalový míč propíchnutý hřebíkem. Nebo jako automobilová pneumatika, která na tentýž hřebík najede. V lokomotivě se těch dír dá udělat i větší množství, aby se už nedala opravit. A potom se spustí palba do cisteren. Kadence oněch tankových kanónů, jak řečeno, byla velmi vysoká, což je zde ku prospěchu věci. Od partyzána provádějícího podvratnou činnost se to liší tím, že partyzán se k té trati musí doplazit a umístit na ni nálož.

A nedá se říct, že by toho dokázal unést na zádech nějak zvlášť moc.

Pak půjde kolem hlídka a té nálože si všimne… Avšak použijeme-li vyřazený tank T-18, pak lze strojit léčku v bezpečné vzdálenosti od místa děje. Kluci, kteří sedí ve vyřazeném tanku, přece vůbec nemusejí chodit až na trať. Hezky si zdálky zastříleli, vyřádili se a jsou zase zticha. A copak bude v této situaci dělat nepřítel?

Bude muset pročesávat všechny lesy podél železnic, a to na

1 000 m vpravo a 1 000 m vlevo. Kolik divizí bude kvůli tomu nutno odvelet z fronty? Dobrá: právě odhalili místo, kde byla tato záloha v době míru včas vybudována. Dokud se jí nezbavíme jako třísky za nehtem, není možné vypravovat v daném směru žádné vlaky. Začínáme tu třísku dolovat. Letectvo nám nepomůže, les vypadá při pohledu z letadla jako zcela jednotvárný povrch bez orientačních bodů.

Zahlédnout malou tankovou věž, která se skrývá v lískových keřích, to prostě není možné. Ani nepřátelské tanky zde nic nepořídí, místo je vybráno právě tak, aby tam tanky nemohly projet. Támhle strž, támhle terénní vlna a támhle bažina. V době míru sem Rusové přivezli ty své vykuchané tanky po železnici. Právě po té, která je teď zatarasena vyhořelými cisternami. Slovo tedy dostane dělostřelectvo. Ale polní děla zde mnoho nedokážou, vždyť T-18 střílel ze zálohy jen tehdy, když jel kolem ten vlak. Teď už je zticha. Dostane-li dělostřelectvo za úkol pálit na cíl, který není přesně určen, znamená to, že bude jen zbůhdarma plýtvat municí. Nemluvě ovšem o tom, že dělostřelectvo, tanky i letectvo jsou zoufale nezbytné přímo na frontě. Pošleme tedy pěchotu. A ta je vzápětí zle zřízena, neboť les kolem pevnůstky je totiž zaminován. Zavoláme ženisty. Ti prohryzávají průchody. A magistrála stojí. Zkusme vyčistit železnici od trosek. Záloha však náhle obživne a rozežene čistící čety palbou z kulometů. Nebo jím dovolí, aby trať opravdu vyčistily a jakmile po ní znovu začnou jezdit vlaky, opět obživne…

Nakonec spolu s ženisty přece jen najdeme onen zastaralý a vykuchaný T-18. Nikdo už tu však není. Naši kluci si zastříleli, posledním granátem zlikvidovali vlastní kanón a utekli do lesa dělat partyzány.

Zlikvidovat vlastní kanón je velmi snadné. Je to přece boření, a ne tvoření. A existuje k tomu vícero způsobů. Stačí vložit do hlavně kamínek nebo tam nasypat hrst písku – a vypálit. Samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, nejlépe zatáhnutím za dlouhý provázek.

A po dalších deseti kilometrech číhá na nedostupném místě další záloha, jeden, dva nebo tři vyřazené tanky, zemnice, studna, zásoba sucharů, zelí, brambor a kořalky. A vůkol lesní záseky. Zaminované.

Tajné stezky do lesa. V běloruských či brjanských lesích by se takových záloh mohly nasekat celé hromady. A nebylo by k tomu ani zapotřebí mnoho pracovních sil a vojáků. Nepřítel zjistil další prostor zálohy, prodírá se skrz zaminované záseky, nakonec se dokodrcá až na místo a nikde nikdo. A nikdy tam nikdo ani nebyl! Byl to totiž všechno jen klam. Sověti vybrali skvělé místo, pokryli je záseky a minovými poli, ale nikdy do nich neumístili ani vyřazené tanky, ani vojáky… To vše byl pečlivě organizovaný podnik. Zvláště tam, kde trať procházela územím opevněných prostorů. Ale roku 1939 bylo tohle všechno opuštěno… Rudá armáda nechala za zády svá opevnění i své předem připravené lesní palebné body u železničních tratí a mostů a přesunula se kupředu na nové hranice. Stovky vyřazených tanků, stále schopných způsobit nepříteli nenapravitelné škody, byly ponechány na tzv. Stalinově linii. Pro útok totiž nejsou k ničemu a na obranu kremelští soudruzi nepomýšleli.

V roce 1941 neměla Rudá armáda ve své výzbroji ani T-18, ani

S každým rokem jsou odhalována nová data a počet tankového parku Rudé armády ke dni 21. června 1941 pomalu, ale jistě narůstá. Docela nedávno se odborníci dohodli na čísle 23 109. Posléze se cifra plavně přehoupla přes 24 000 a následně i přes 25 000.

Dokonce i list Krasnaja zvězda (29. 5. 2001) už přiznal onen počet 25 000 tanků.⁹⁰ V současnosti se podle mne nejvíce přiblížili realitě Michail Melťjuchov (25 784 tanků) a Vladimír Běšanov (25 886 tanků). Když má tedy někdo tolik chuti diskutovat o tancích T-18 a T-24, prosím, diskutujme o nich. Nejdřív je ovšem začleňme do statistiky, že! V tom případě se počet tankového parku Rudé armády přežene daleko přes 26 000. Je vám to snad zapotřebí?
Komunisté si dobře pamatují a neustále opakují, jak slabé a nemotorné byly sovětské tanky T-26, T-28, T-35, BT a další, jak pomalé byly stíhačky 1-16 & bombardéry SB. Na nedostatky si dobře pamatují a vtloukají je do hlav dalším generacím. Přednosti a kvality však zamlčují. Vytrubují do světa špatnou kvalitu výzbroje, ale její počty nezapočítávají do statistik.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Co se vyrovná T-26?


Tank T-26 milovali všichni, kromě našich autorů paměti.

Anatolij Kopějkin

Vytýkají mi: v roce 1939 se měl Stalin čím ohnat, ale řeč je přece o roce 1941! Jaká byla tedy situace roku 1941? Rozhodně nebyla horší. Za necelé dva roky se mnohé změnilo. Zde je přehled základních změn, ke kterým došlo v německých tankových jednotkách.

Změna první. Objevily se nové verze tanků PzKpfw III a PzKpfw IV. Jejich hmotnost převýšila 20 t. PzKpfw I11H vážil 21,8t, PzKpfw IVF22,31. Německo tedy nyní mělo k dispozici nejen lehké, ale i střední tanky.

Změna druhá. Byla zahájena výroba samohybného děla na podvozku PzKpfw III. Byl to tentýž tank, jen mu chyběla věž. V korbě byl umístěn krátkohlavňový kanón ráže 75 mm, stejný jako kanón tanků PzKpfw IV. Odstraněním věže se snížila silueta stroje na 198 cm a bylo možné posílit pancéřování: čelní pancíř měl sílu 50 mm, boky a záď 30 mm.

Změna třetí. V roce 1939 tvořily tanky PzKpfw III a PzKpfw IV

menšinu německého tankového parku. Ten se v roce 1941 početně zvětšil jen nepatrně, ale nyní tvořily typy PzKpfw III a PzKpfw IV téměř polovinu tankového parku.

Změna čtvrtá. Pro tank PzKpfw III byl vyvinut nový kanón. Počínaje dubnem 1940 byla zahájena výroba PzKpfw III s kanónem ráže 50 mm o délce hlavně 42 ráží. Dříve vyrobené tanky tohoto typu byly postupně vraceny do továren, kde do nich byl namísto kanónu ráže 37 mm umístěn onen nový kanón ráže 50 mm.

Co z toho všeho plyne? V roce 1941 tedy nejlepší německý tank předehnal ohledně výkonnosti kanónu sovětský nejzastaralejší tank? Ne. Jenom jej dohnal. Pokud jde o ráži, překonal jej, jenže větší ráže vyžaduje větší granát. Protipancéřový granát ráže 50 mm měl hmotnost 2,06 kg, ale délka hlavně byla stále nedostatečná, takže počáteční rychlost granátu činila 685 m/s a ještě pořád nedosahovala sovětských standardů. Kadence německého kanónu se nevyrovnala sovětskému kanónu ráže 45 mm.

A zdaleka ne všechny tanky typu PzKpfw III byly v létě 1941 vyzbrojeny kanónem ráže 50 mm. Dne 22. června stálo na sovětsko –

německé frontě 612 tanků s tímto kanónem. Zbylých 353 tanků

Povšimněme si toho, co je zde nejdůležitější: přezbrojení německých tanků PzKpfw III na kanón ráže 50 mm, přibližně srovnatelný se sovětským 45mm kanónem, bylo zahájeno v okamžiku, kdy se již výroba tanku T-26 chýlila k závěru. V okamžiku, kdy už byla v Sovětském svazu zahájena výroba tanků T-34 a KV…