Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

Tento citát opakoval Žukov mnohokrát, prakticky každoročně.

Jako příklad si uveďme úryvek z dopisu Chruščovovi z 18. dubna

1964: „Viselsko-oderská operace, jak je Vám známo, představuje jednu z nejgrandióznějších operací. Sovětské jednotky ji provedly skvěle, čímž si vysloužily všeobecné nadšení. Dokonce i nepřátelé museli přiznat…” A zde Žukov vytahuje z rukávu trumfové eso a hází je na stůl, samozřejmě v podobě onoho citátu, že Evropa nic podobného nepoznala od dob pádu Římské říše… A po Žukovovi ten citát po celá desetiletí memorují naši generálové, maršálové i akademikové. Vyslovil jej snad už každý z nich: jakmile přijde řeč na vynikající válečné úspěchy, ihned se vzpomíná na Mellenthina:

„Není možné popsat…” Všechno je zde jakoby úplně v pořádku.

Poražený hitlerovec přiznal neuvěřitelně vysokou úroveň strategického mistrovství nejvyššího velitelského sboru Rudé armády v závěrečné etapě války, konkrétně tedy Žukova a Koněva, kteří tehdy veleli jednotkám dvou frontů na hlavním strategickém sledu. Proč vlastně neopakovat slova, která tolik lichotí naší válečné sebelásce?

Inu proto, že se ve skutečnosti vůbec nejedná o pochvalu, nýbrž o nejtvrdší obvinění. V německém originálu a ve všech překladech se totiž vůbec nemluví o skvělých vítězstvích Rudé armády: „Byla to tragédie nevídaných rozměrů. Ve starých německých zemích, Východním Prusku, Pomořansku a Slezsku, projevovali Rusové zvířecí krutost. Není možné popsat všechno, k čemu došlo mezi Vislou a Odrou v prvních měsících roku 1945. Evropa nic podobného nepoznala od dob pádu Římské říše.” Bezprostředně po konci války tedy německý generál obvinil Rudou armádu z barbarství, vandalismu, bezdůvodného a masového vraždění lidí, rabování a znásilňování. Naši generálové a maršálové měli buď odpovědět na daná obvinění, nebo mlčet. Jenže generálporučík Panfilov chtěl vyhovět nejvyššímu stratégovi všech dob a národů a změnil obraz úplně jako amatérský iluzionista: z ruského překladu vypadla slova o zvířecí krutosti a obvinění se proměnilo v oslavný hymnus. Generálporučík Panfilov se tedy vyhnul odpovědi hanebným zlodějským trikem, a tím vlastně zároveň uznal, že přednesená obvinění jsou podložená: Nemáme se čím krýt. Máme jediné východisko: zfalšovat význam obvinění a přeměnit je ve výraz obdivu. My se pak ovšem po půlstoletí těšíme z vykonstruované pochvaly, kterou vytvořili sami naši vojevůdci za pomoci šikovných rukou a nůžek. Za celé to půlstoletí nenapadlo jediného důstojníka, generála, maršála, profesora ani akademika, že by si zmíněnou knihu přečetl v originále nebo v překladu do jakéhokoli jazyka kromě ruštiny. Podvodu si tudíž nikdo nevšiml.

Řeknu ještě víc. Náčelník Generálního štábu Ruské federace armádní generál Balujevskij tu knihu nečetl ani v ruštině. Což lze snadno dokázat. Kdysi dávno, už před třiceti lety kdosi omylem zapsal jméno onoho německého generála jako O. Měllentin. A při tom pak už zůstalo. Mellenthinův citát totiž referenti nepřepisují přímo z knihy, nýbrž jej opisují jeden od druhého. Chlapci, kteří tvořili článek generála Balujevského, samozřejmě opět hovoří o O. Měllentinovi. A to je právě důkaz, že daný citát byl opsán z cizího článku nebo přednášky. Kdyby totiž byl ten citát přepsán přímo z knihy, určitě by byl za jeho autora správně označen Friedrich Wilhelm von Mellenthin.

Zde se naskýtá námitka: v daném případě je armádní generál Balujevskij prostě obětí podvodníků, lhářů a nedouků, řídících naši vědu před půlstoletím, kteří roku 1957 k radosti největšího vojevůdce všech dob a národů publikovali zfalšovaný překlad Mellenthinovy knihy a z nevábné hmoty uváleli úhledný bonbon. Tuto námitku nepřijímám: armádní generál Balujevskij má přece povinnost vědět, co byla zač „seriózní” vojensko-historická věda sovětské kvality v časech vlády vynikajících vojevůdců Žukova, Chruščova,

Brežněva a Andropova. Jakmile tedy zaujal funkci náčelníka generálního štábu, byl povinen vydat nařízení o kontrole správnosti překladů všech knih o válce, vydaných Akademií věd a nakladatelstvím Vojenizdat. A dokud daná kniha neprošla odpovídající kontrolou, pak neměl rozhodně spěchat s citováním z jejího obsahu. Nakonec nebylo ani nutné ověřovat všechny knihy: v daném případě by bylo stačilo, kdyby byly srovnány s originálem alespoň ty citáty, které se samotný generál rozhodl zopakovat ve svém veřejném vystoupení.

Vůbec netrvám na tom, aby každý náš generál, maršál, profesor a akademik četl knihy o válce v cizojazyčných originálech. Nemohu však považovat za normální takovou situaci, když stratégové těch nej vyšších funkcí opakují po půlstoletí až do úplného omrzení jeden citát, a ani jeden z nich se neobtěžuje přečíst si danou knihu v němčině nebo v překladu do jakéhokoli jazyka kromě ruštiny. Ba ani v té ruštině ji, jak vidno, nečetli všichni z těch, kdo by to měli mít v popisu práce.

V Sovětském svazu zuřilo vojensko-historické barbarství. Po zhroucení komunismu pak neučinilo Rusko nic proti tomuto zlu.

Naopak všechnu tu nevzdělanost šíří dál. Počínaje rokem 1917 byl z našeho lidu plánovitě vybíjen zájem o dějiny vůbec a o vojenské dějiny zvlášť. Přitom však si nelze osvojit současnou vojenskou vědu bez neustálého a usilovného studia minulých staletí a tisíciletí, stejně jako nelze pochopit integrální počet bez znalosti aritmetiky.

Proto by nový ministr obrany neměl vůbec začínat návštěvami kursů v Akademii generálního štábu, nýbrž prostudováním příruček pro brance. Rusko prohrálo 20. století. Propáslo ho a rozfofrovalo. Soudruh Stalin se v této záležitosti vyjadřoval silnějšími výrazy. Jednou z hlavních příčin rozpadu Sovětského svazu a nadcházejícího rozpadu Ruska je vojenský primitivismus nejvyššího strategického a politického vedení státu.

Nejhrůznější na tom je skutečnost, že neznalost elementárních základů vojenských věd a zvláště pak vojenských dějin nikoho neděsí a nerozhořčuje. Naopak, každý projev znalosti v této oblasti je ihned považován za podivnou a podezřelou věc.

Občané kritici, vyvracejte mě, usvědčujte a odhalujte. Nezapomínejte ale přitom ani na naše stratégy, na jejichž náramenících září hvězdy první velikosti. Pokud jsem se já dopustil chyb, to není nic hrozného. To nikomu neuškodí. Zato jejich nezodpovědný vztah k vojenským dějinám a k vlastním veřejným přednáškám představuje odraz jejich zrovna tak nezodpovědného vztahu k plnění přímých služebních povinností. A ti lidé mají přitom ve svých rukou osud Ruska.

Lev Méchlis (1939)

Poté, co jsme se nyní dotkli obecných problémů, se vrátíme k počátkům druhé světové války. Zdá se to až podivné, ale tyto počátky lze vysledovat dokonce až ve Španělsku. Pravda, nemohly se tam příliš rozvinout. Rozhlasová stanice města Ceuta ve Španělském

Maroku 18. července 1936 několikrát vysílala heslo „Nad celým

Španělskem je bezmračné nebe”. To byl signál k zahájení vojenské vzpoury proti Španělské republice. V čele vzpoury stál generál

José Sanjurjo a po jeho smrti pak generál Francisco Franco. Oporu vzbouřených generálů tvořily v prvním okamžiku jednotky dislokované v koloniích. Vzbouřenci museli tyto jednotky neprodleně přemístit ze severní Afriky do Španělska. Generálu Francovi přišel tehdy na pomoc Hitler. Převelel sem 20 transportních letadel Ju 52, které téměř po tři měsíce prakticky nepřetržitě přelétávaly z Maroka do Španělska a zpátky.²⁵ Celkem bylo mezi 28. červencem a 31. srpnem 1936 přemístěno z Afriky do Španělska 7 350 vojáků a důstojníků spolu s děly a kulomety. Letadla přitom uskutečnila 461 letů, při nichž byla často přetížena. Dalších 5 455 mužů bylo převezeno při 324 přeletech během září. V říjnu bylo přemístěno ještě 1 157 mužů v 83 přeletech. Později Hitler prohlásil: „Franco bude muset postavit pomník letadlu Ju 52. Tomuto stroji vděčí za vítězství revoluce ve Španělsku.”²⁶

Jednalo se tehdy o první masový přesun pozemních jednotek vzduchem v dějinách. Tento letecký most zachránil vzpouru v její počátečním, tedy nejkritičtějším stadiu. Poté začaly na Francovu stranu přecházet jednotky španělské armády. Na stranu vzbouřenců se přidalo 80% ozbrojených sil, tedy 120 000 důstojníků a vojáků, a významná část občanských gard.²⁷ Generála Franca podpořili diktátoři Německa, Itálie a Portugalska – Hitler, Mussolini a Salazar. Na straně generála Franca bojovalo 50 000 německých, 150 000 italských, 20 000 portugalských a 90 000 marockých vojáků a důstojníků. Zahraniční pomoc generálu Francovi pak představovala 2 700 děl, 1 150 tanků a obrněných aut, 1 650 bojových letadel.²⁸

Sovětský svaz nemohl zůstat stranou. Do Španělska přijel Vladimír Alexandrovič Antonov-Ovsejenko. V roce 1917 byl tento muž jednou z klíčových postav v okamžiku uchopení moci bolševiky.

Byl jedním z těch, kdo veleli „útoku” na Zimní palác. Osobně pak zatkl prozatímní vládu. Po svržení legitimní vlády se stal Antonov –

Ovsejenko členem nelegální vlády, kterou neuznali ruští spojenci, zato ji uznali nepřátelé, s nimiž se tehdy Rusko nacházelo ve válečném stavu. Roku 1936 Stalin jmenoval právě Antonova-Ovsejenka do funkce sovětského generálního konzula v Barceloně. Na první pohled, ve srovnání s měřítkem velkého Sovětského svazu a Evropy, to byla funkce skromná. Tomuto muži však byla určena vedoucí úloha při vytvoření sovětského předmostí ve Španělsku.

Do Barcelony začaly neprodleně připlouvat sovětské lodě s výzbrojí a „dobrovolníky”. Hlavním vojenským poradcem španělské republikánské armády jmenoval Stalin Jana Karlovice Běrzina, náčelníka Zpravodajské správy Generálního štábu Rudé armády. Celkem bylo do Španělska dopraveno 2 065 důstojníků Rudé armády nejrůznějších hodností. Zatupovali následující druhy vojsk: letectvo

772 osob, tankové vojsko 351 osob, dělostřelectvo 100 osob, střelecké vojsko 222 osob, válečné námořnictvo 77 osob, další specializace 339 osob, tlumočníků 204 osob.²⁹ Mimoto bylo do Španělska po linii Lidového komisariátu vnitřních věcí, Lidového komisariátu zahraničních věcí a dalších úřadů odesláno několik stovek sovětských diplomatů, rozvědčíků, kontrarozvědčíků, diverzantů, novinářů, agitátorů, stranických pracovníků a odborníků na válečný průmysl. Celkový počet dobrovolníků, včetně civilních odborníků, tvořilo asi 3 000 osob.³⁰ Stalin poslal do Španělska 648 válečných letadel, 347 tanků, 60 obrněných automobilů, 1 186 děl, 20 486 kulometů a 497 813 pušek.

Mimochodem, roku 1987 jsem zakoupil jednu z těchto pušek, s číslem ZJ2949, v horské španělské vesničce a pověsil jsem si ji na zeď své pracovny. Španělští rolníci hodnotili takové zboží velmi vysoko a jen neradi se s ním loučili. Kromě pušek, kulometů, tanků a letadel putovaly ze Sovětského svazu do Španělska náboje, granáty, letecké bomby, válečné zásoby, potraviny, pohonné hmoty a léky.

Jen za tři měsíce roku 1936 byly ze Sovětského svazu do Španělska dopraveny 4 000 000 000 nábojů.³¹ To všechno stálo peníze. Připočtěme k tomu náklady na přepravu do španělských přístavů z továren v Moskvě, Leningradu, na Ukrajině a na Uralu. Kromě dodávek sovětských zbraní kupoval Stalin tanky, letadla, automobily, děla a minomety, střelivo, potraviny a léky ve Francii, Švýcarsku a Československu, a platil i za jejich dopravu do Španělska. Dodávky zbraní mohly být mnohem vyšší, jenže Španělsko bylo blokováno. Sovětské obchodní lodě vyplouvaly z černomořských přístavů. Ve Středozemním moři neměl Sovětský svaz ani válečné loďstvo, ani vojenské námořní základny. Bezbranné obchodní lodě musely plout ke španělským břehům přes celé Středozemní moře. Od černomořských průlivů až do cílových přístavů je sledovala letadla a válečné lodě Itálie a Německa. A v blízkosti Španělska už čekaly lodě, letadla a ponorky generála Franca. Přesto, bez ohledu na tuto blokádu, se Stalinovi podařilo dopravit do Španělska množství strategického nákladu, které bylo podle všech možných měřítek prostě obrovské.

Na základě oněch zbytků španělské armády, které zachovaly věrnost vládě, byla utvořena Lidová armáda. Na obranu Španělské republiky spěchali také dobrovolníci z celého světa. Ti pak vytvořili sedm mezinárodních brigád. Podle výpočtů jednoho z velitelů interbrigád Karola Swierczewského bylo dobrovolníků-interbrigadistů minimálně 42 000 osob.” V řadách republikánské armády bojovali dobrovolníci z 54 zemí světa.³³

Vytvoření a působení mezinárodních brigád financoval Stalin. Komunistická propaganda získávala po celém světě jak naivní nadšence, tak i náhodné dobrodruhy všech odstínů, aby jeli do Španělska. A oni jeli: ze Spojených států amerických, z Velké Británie, z Německa, ze Švédska, z Rakouska, z Austrálie… Stalin vyzbrojil novou půlmiliónovou armádu komunistů a jejich společníků a dva a půl roku ji pak zásobil vším nezbytným. Ale proč to vlastně dělal?

K pochopení závažnosti Stalinových záměrů si povšimněme některých velitelů, které do Španělska poslal. Tehdy to byli poručíci, kapitáni a plukovníci. I tak to ovšem byli ti nejperspektivnější velitelé Rudé armády, které Stalin určil k vyzdvižení do vyšších funkcí. Španělsko pro ně bylo prověrkou. Většina z nich pak po návratu ze Španělska skutečně zažila bleskový vzestup. Tohle jsou výšiny, kterých dosáhli někteří z vojenských poradců během několika let:

– Rodion Jakovlevič Malinovskij – maršál Sovětského svazu a ministr obrany;

– Kirill Afanasjevič Měreckov – maršál Sovětského svazu a náčelník generálního štábu;

– Grigorij Ivanovic Kulik – maršál Sovětského svazu a náměstek lidového komisaře obrany;

– Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov – admirál loďstva Sovětského svazu, lidový komisař válečného loďstva SSSR;

– Nikolaj Nikolajevič Voronov – hlavní maršál dělostřelectva, velitel sovětského dělostřelectva;

– Mitrofan Ivanovic Nědělin – hlavní maršál dělostřelectva, náměstek ministra obrany, hlavní velitel raketových vojsk strategického určení;

– Filipp Alexandrovič AgaFcov – maršál letectva, velitel sovětského dálkového letectva;

– Konstantin Pětrovič Kazakov – maršál dělostřelectva, velitel raketového vojska a dělostřelectva;

– Chadži-Umar Džiorovič Mamsurov – generálplukovník, zástupce náčelníka vojenské rozvědky;

– Pjotr Pantělejmonovič Věčnyj – generálporučík, vojenský pobočník Josifa V. Stalina;

– Ivan Josifovič Proskurov – generálporučík letectva, náčelník vojenské rozvědky;

– Pavel Ivanovic Batov – armádní generál;

– Dmitrij Grigorjevič Pavlov – armádní generál;

– Vladimír Jakovlevič Kolpakči – armádní generál;

– Nikolaj Grigorjevič Ljaščenko – armádní generál;

– Alexandr Iljič Rodimcev – generálplukovník;

– Prokofij Logvinovič Romaněnko – generálplukovník;

– Grigorij Michajlovič Štěrn – generálplukovník;

– Michail Stěpanovič Sumilov – generálplukovník;

– Vasilij Alexandrovič Juškevič – generálplukovník;

– Timofej Timofejevič Chrjukin – generálplukovník;

– Vladimír Antonovič Alafuzov – admirál, náčelník Hlavního námořního štábu;

– Nikolaj Jefremovič Basistyj admirál, velitel Černomořského loďstva, první náměstek ministra válečného loďstva;

– Arsenij Grigorjevič Golovko – admirál, velitel Severního loďstva, náčelník Hlavního námořního štábu.

Ze všech důstojníků Rudé armády, bojujících ve Španělsku, dalších více než 40 mužů později dosáhlo hodností generálporučíka, viceadmirála, generálmajora a kontraadmirála. Někteří z těch, kteří bojovali ve Španělsku, nezískali z různých důvodů generálské hodnosti, přesto však zaujímali vesměs vysoké funkce. Byl mezi nimi například profesor plukovník Ilja G. Starinov, který ve Španělsku velel všem diverzantům. Za druhé světové války byl velitelem partyzánského hnutí maršál Kliměnt Jefremovič Vorošilov a plukovník Starinov byl jeho zástupcem pro provádění diverzí.

IV

Bez ohledu na veškeré Stalinovo úsilí nebylo vítězství komunistů ve Španělsku reálné. A to z mnoha důvodů. Především přešlo na stranu vzbouřenců, jak již bylo uvedeno, více než 80% španělských vojáků a důstojníků. To uznávají dokonce i komunisté. A z tohoto faktu vyplývá, že se nejednalo jen o nějaký elitní generálský puč.

Španělští vojáci a důstojníci měli na výběr a ve své většině se rozhodli vystoupit proti republice. Což mimo jiné svědčí o tom, že ne všechno se ve Španělské republice dělo zcela správně. Dále nutno uvážit, že Španělsko je příliš daleko. Stalin nemohl do Španělska přemístit ani jednu svou divizi. A i kdyby ji tam nakrásně přemístil, nebylo by možné ji zásobovat. Třetím důvodem porážky byla pak skutečnost, že Komunistická strana Španělska byla velmi slabá, takže musela uzavřít spojenectví s jinými stranami. Hlavními spojenci komunistů zde byli anarchisté. V oblastech, kde se anarchisté chopili moci, došlo ke zrušení peněz a majetek všech občanů se stal majetkem společným. Generální tajemnice Komunistické strany

Španělska Dolores Ibarruri popisuje své válečné spolubojovníky následovně: „Anarchisté zavedli cosi jako říši loupeže.”³⁴ Maršál Sovětského svazu Měreckov, který ve Španělsku bojoval, říkal anarchistům „veselí hrdlořezové”. I kdyby tedy komunisté samotní byli andělé, s takovýmito spojenci byli tak jako tak odsouzeni k porážce.

Bez spojenců totiž zvítězit nemohli a s těmito spojenci už vůbec ne.

Dne 28. března 1939 padl Madrid, poslední bašta republikánské vlády.³⁵ V důsledku téměř tříleté války zvítězil generál Franco. Sovětští vojenští poradci byli evakuováni. Pokud jde o mne, vždycky mě v celém tomto příběhu udivovala ta časová shoda. Válka ve Španělsku byla totiž vlastně jakýmsi svébytným prologem druhé světové války. Boje ve Španělsku utichly a za pět měsíců nato začala nová válka, která se zpočátku rozšířila na celou Evropu a posléze na celý svět. Existovalo nějaké spojení mezi španělskou občanskou válkou a druhou světovou válkou? A pokud ano, tak jaké?

Nuže: k čemu by Stalinovi bylo Španělsko? Proč kvůli němu utratil naprosto neuvěřitelně obrovské prostředky? Copak doma měl problémů málo? Jaký je v tom pro Sověty rozdíl, jestli ve Španělsku vládne prezident, král, plukovník, generál, maršál nebo generalissimus? Stalin prý chtěl uhasit možné ohnisko druhé světové války. Ale proč by je hasil? Stalin přece neustále opakoval, že situace, kdy „se kapitalisté mezi sebou rvou jako psi”, je pro nás výhodná. Tak ať se rvou, ne? Když vypukla válka v kapitalistickém státě ležícím za devetero zeměmi, daleko od sovětských hranic, čím by to mohlo uškodit naší socialistické vlasti? Naopak, všichni přece uvidí ten rozdíl: kapitalistický stát leží v rozvalinách, zatímco Sovětský svaz vzkvétá. Čím hůř pro ně, tím lépe pro nás. Odkdy se vlastně soudruh Stalin zajímal o problém zachování míru v kapitalistických zemích? K čemu by mu to bylo? Nemluvě o tom, že ve Španělsku samozřejmě žádné ohnisko druhé světové války nevzplanulo. Zeměpisná poloha Španělska je taková, že lepší se ani nedá vymyslet. Kolem skoro celé země je voda. Od Francie je Španělsko odděleno mohutným pohořím. Bojovat by mohlo jedině s Portugalskem. K tomu však není sebemenší důvod. Španělsko zůstalo stranou v první světové válce. Když vypukla druhá světová válka a byly do ní vtaženy skoro všechny státy světa od Kanady až po Nový Zéland, zůstalo Španělsko znovu stranou! To se tedy soudruh Stalin znepokojoval v letech 1936 až 1938 úplně zbytečně.

Naši „dobrovolníci” prý ve Španělsku bojovali proti diktatuře a přinášeli španělskému lidu svobodu. To zní jako nádherná hudba.

Ale proč by pak ti sovětští „dobrovolníci” nepřinesli svobodu svému vlastnímu lidu? Všichni sovětští „dobrovolníci” se přímo účastnili při vyhlazování rolnictva jako třídy v Rusku, na Ukrajině i ve všech ostatních „republikách” Sovětského svazu. Právě na jejich bodácích stál protilidový režim. Co třeba vzorový „osvoboditel” soudruh Antonov-Ovsejenko? Roku 1921 byl předsedou zplnomocněné komise Všeruského ústředního výkonného výboru pro boj proti banditismu v Tambovské gubernii. Slovem „bandité” byl myšlen lid. Proti komunistům povstali v Tambovské gubernii všichni. Antonov-Ovsejenko osobně prováděl popravy, osobně střílel z pistole a osobně sekal hlavy, zapaloval vesnice i s lidmi a vháněl obyvatelstvo vesnic do bažin, kde je pak pomalu topil.

Ve spáchaných zvěrstvech se mohl směle srovnávat i se samotným Tuchačevským. Spolu s ním ostatně podepisoval rozkazy o užití otravných plynů proti vlastnímu lidu, stejně jako o braní rukojmích a následně o jejich masových popravách. A právě tento válečný zločinec se nyní zjevil ve Španělsku. Hurá! Přinesl sem pochodeň svobody! Antonov-Ovsejenko a jeho spolubojovníci nesli svobodu španělskému lidu v letech 1937 a 1938, tedy právě v době, kdy byli v Sovětském svazu po tisících vybíjeni jejich soudruzi. I mnozí z „dobrovolníků” půjdou po návratu do vlasti světového proletariátu pod těžkou proletářskou sekeru. A jako první z nich právě Antonov-Ovsejenko. Mohli snad tihle lidé bojovat za cizí svobodu, pokud byli sami otroky a zároveň katy vlastního lidu?

Takže vysvětlení, že prý naši „poradci” a „dobrovolníci” bojovali ve Španělsku za svobodu, zcela odpadá. Nemohli přece bojovat za svobodu, když vůbec nevěděli, co to je. Nic naplat – my jsme prostě obdivuhodní lidé: generalissimus Franco byl strašlivý diktátor, proti němuž se muselo povstat k boji. Ale ve vlastní zemi se nám velmi brzo zjeví rovněž jeden generalissimus. Sovětský svaz utrácel kolosální prostředky a proléval lidskou krev v boji proti tyranovi Francovi, a přitom jen v únoru 1938 zahynulo například jen v takovém SevŽelDorLagu (Táboře pro výstavbu Severní dráhy) víc lidí, než v celém Španělsku za všechna léta Francovy vlády. Vláda generalissima Franca skončila tím, že Španělsko bez jakýchkoli otřesů a revolucí vstoupilo do Evropy coby svobodná a vzkvétající země. Tak proč se naši bohatýři hrnuli do boje za svržení takové vlády?

Pokud by ovšem ve Španělsku zvítězili komunisté pod vedením soudruhů z Lidového komisariátu vnitřních věcí a Kominterny, pak by se tato země teroru nevyhnula. A nezůstala by rozhodně stranou v bojích druhé světové války. A dnes, na rozvalinách komunismu, by slunné Španělsko představovalo cosi podobného jako slunná Gruzie z dob Ševarnadzeho, v děravých kalhotách a s portréty milovaného vůdce na každé křižovatce.

VI

Ve Španělsku Stalin nehasil možné ohnisko druhé světové války. Ne, on ho tam rozdmýchával. Podle Stalinových plánů musel na Francově straně vystoupit Hitler s Mussolinim. A bezmála se to i stalo. Jenom ne tak, jak mělo. Itálie ani Německo nevyhlásily válku, nýbrž poslaly do Španělska zbraně, „instruktory” a „dobrovolníky”. Oficiálně však zůstaly mimo válku. Situace byla původně zcela jasná: Velká Británie a Francie se obávaly posílení Německa a Itálie, a proto musely vystoupit proti Hitlerovi a Mussolinimu.

A právě to potřeboval soudruh Stalin. Nic takového se však nestalo.

Stalinova propaganda tedy vystavovala Velkou Británii a Francii všeobecnému opovržení: Jak jen můžete stát stranou! Jak můžete v takové situaci zachovat neutralitu! Vždyť tam zabíjejí děti! V naší milované vlasti zuřil zcela nedávno hladomor, uměle zorganizovaný komunisty. Hladem zde zahynuly miliony lidí a nejdřív ze všech umíraly děti. Na to si však sovětští propagandisté nepamatovali. Věděli tehdy jen o utrpení dětí španělských a vyzývali celý svět, aby tam zasáhl. Na tyto výzvy nikdo nereagoval.

Sám soudruh Stalin veřejně obviňoval Velkou Británii a Francii za jejich bohorovnost. Dne 10. března 1939 vystoupil na projevu před XVIII. sjezdem strany s následujícím odhalením: „Ve skutečnosti však politika nevměšování znamená nadržování agresi, rozpoutávání války a nakonec její proměnu ve válku světovou.”³⁶

Ani po Stalinovi nedokázali naši propagandisté odpustit Velké

Británii a Francii jejich chování: „Politika ‚nevměšování‘ byla ve své podstatě široce promyšlenou diverzí proti míru, politikou provokování druhé světové války.”³⁷ Nikoli, drazí soudruzi. Nevměšování Velké Británie a Francie do španělských záležitostí bylo právě naopak příčinou toho, že v letech 1937 a 1938 druhá světová válka nevypukla, přičemž v letech 1939 až 1945 se tato nejstrašnější z válek Španělsku vyhnula.

A Stalin se přesvědčil o tom, že ze západního okraje Evropu nepodpálí. Co teď? Na tuto otázku existovala jediná odpověď: je tedy zapotřebí podpálit Evropu z okraje východního. Tuto svou pozici vyjádřil Stalin zcela přesně v kruhu svých nejbližších spolubojovníků, při projevu na zasedání politbyra 19. srpna 1939: „Je v zájmu Sovětského svazu, vlasti pracujících, aby vypukla válka mezi Říší a kapitalistickým anglo-francouzským blokem. Je zapotřebí učinit vše pro to, aby byla tato válka co nejdelší, a to s tím záměrem, aby se obě strany navzájem vyčerpaly. Právě z tohoto důvodu musíme souhlasit s uzavřením paktu, navrženého Německem, a pracovat na tom, aby tato válka, jakmile k ní už jednou dojde, trvala co nejdelší dobu.”