Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

Polsko s ničím takovým souhlasit nemohlo. A dobře učinilo. Finsko, většina Polska, Estonsko, Litva, Lotyšsko a Besarábie tvořily kdysi součást ruského císařství. Po pádu impéria už Moskvě podřízeny nebyly. V počátečním období druhé světové války se Sovětský svaz snažil dostat všechna tato území opět pod svou kontrolu. Polsko a Finsko se mu vzepřely, v důsledku čehož si po válce uchovaly svou státnost, byť notně omezenou. Avšak státy, které roku 1940 přijaly sovětské jednotky bez odporu, byly po válce začleněny do Sovětského svazu. Polská vláda odmítla povolit přechod sovětských jednotek přes své území, protože chápala, jak by to skončilo. Polská vláda odmítla vpustit sovětská vojska do své země, a to byl hrdinský čin. Tímto krokem zajistila polská vláda polskému lidu možnost obrodit zemi v daleké budoucnosti. Na počátku nového tisíciletí patří tempo rozvoje polského hospodářství k nejrychlejším v Evropě.

Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že Poláci vždy kladli odpor komunismu, a to i v létě roku 1939.

V

Roku 1920 se Stalin s Vorošilovem řítili Polskem do Německa, aby roznítili požár světové revoluce.

Stalina s Vorošilovem tehdy odrazil maršál Józef Pilsudski. Od roku 1920 až do roku 1939 dělali Stalin s Vorošilovem všechno možné i nemožné, aby svrhli polskou vládu a ustavili v Polsku komunistickou diktaturu. Došlo to tak daleko, že na polské území byly posílány teroristické bandy čekistů řízených I. Něchvidovičem, S. Vaupšasem, V. Korzem, K. Orlovským a podobnými lidmi, a to za účelem rozdmýchávání „partyzánské války”. „Partyzánskou válku” se však rozdmýchat nepodařilo. Stalinovi s Vorošilovem nezbylo nic jiného, než povolat všechny zmíněné hrdiny domů a použít jejich pochopovskou a popravčí specializaci doma. Například Vaupšas šel velet koncentráku, načež se opět odebral do zahraničí, tentokrát do Španělska, aby zde budoval šťastný život s využitím svých bohatých zkušeností teroristy a prominentního vězeňského dohlížitele. Zrovna takový životopis měl i Orlovskij: v letech 1920 až 1925 řídil bandu teroristů na polském území, poté byl významným náčelníkem jedné z nejvýznamnějších staveb pracovních táborů, výstavby Bělomořsko-baltského kanálu. A poté, rovněž bratrská pomoc španělskému lidu. Projděte si životopisy Korze, Něchvidoviče a dalších hrdinů sovětského mezinárodního terorismu: s údivem se v nich setkáte se stále týmž vzorem: „partyzánská válka” v Polsku, vysoká funkce v Lidovém komisariátu vnitřních věcí a následně Španělsko.

Nuže, roku 1939 se všichni tito hrdinové opět sešli v Moskvě a čekali na novou práci. A soudruzi Stalin a Vorošilov v tom okamžiku náhle zahořeli touhou bránit Polsko, k čemuž požadovali, aby byly jejich jednotky vpuštěny na polské území. Není divu, že tento požadavek byl pro polskou vládu nepřijatelný. Stalin s Vorošilovem to věděli. A právě proto ostatně s tímto požadavkem přišli. Polsko odmítlo povolit sovětským vojskům postup přes své území. A právě tohle Stalin potřeboval. Odmítáte povolit vstup? Pak je tedy rozhovorům s Velkou Británií a Francií konec. A my uzavřeme pakt s Hitlerem! A okamžitě jej uzavřeli.

Komunističtí ideologové trvají na tom, že tehdy prostě nebylo na vybranou. Buď budeme bránit Polskou republiku jako rodnou sestru, nebo ji spolu s Hitlerem zabijeme a roztrhneme na půlky. Jiná možnost neexistovala. My si však i zde povšimneme blízkosti dat.

Otázku koridorů za účelem přesunu jednotek Rudé armády přes polské území vyslovil Vorošilov poprvé dne 14. srpna 1939 a již

19. srpna vydal Molotov definitivní souhlas s Ribbentropovou návštěvou Moskvy za účelem dělení Polska. Jednoduše řečeno, kremelští bojovníci za kolektivní bezpečnost postavili otázku koridorů tak, že na ni mohla přijít jedině záporná odpověď. Nemluvě o tom, že nikomu nedali žádný čas na rozmyšlenou.

Kdyby byla polská vláda v rozporu se zdravým rozumem a národními zájmy státu přece jen změnila své rozhodnutí a povolila průchod jednotek Rudé armády přes své území, stejně by bylo naprosto nemožné změnit situaci: v Kremlu už letěly do stropu špunty na počest bratrského přátelství Stalina a Hitlera.

Soudruh Vorošilov ovšem prohlásil: „Sovětský svaz uzavřel s Německem pakt o neútočení mimo jiné proto, že vojenská jednání s Anglií a Francií se dostala pro nepřekonatelné názorové rozpory

do slepé uličky.”⁵⁷ To je logika přímo drtivá. Velká Británie a Francie nechtějí útočit na Německo v případě jeho nepřímé agrese, no dobrá, my se tedy staneme nikoli nepřímými, nýbrž přímými a skutečnými agresory, vrahy a lidojedy, staneme se spojenci Hitlera, budeme ho zásobovat vším nezbytným pro rozdrcení Evropy a společně s ním budeme Evropu trýznit.

VII

Nejběžnější komunistické vysvětlení důvodů pro uzavření paktu

Molotov-Ribbentrop spočívá v tom, že Rudá armáda prý byla naprosto nepřipravena na válku. Stalin údajně potřeboval získat čas a oddálit začátek války. Stalin pak oddaloval válku jak roku 1939, tak roku 1940. Ale i poté byl ještě stále naprosto nepřipraven a dělal všechno možné, aby válka vypukla nikoli roku 1941, nýbrž nej–

dřív roku 1942 nebo 1943. Velmi rozumné vysvětlení. Jenom není jasné, jak dát toto vysvětlení dohromady s požadavkem na poskytnutí zmíněných koridorů… Vorošilov žádal koridory od 14. do 18. srpna 1939. V těchto dnech byla Rudá armáda připravena jít do boje třeba okamžitě. Jenže dne 19. srpna si jak Stalin, tak Vorošilov náhle všimli, že země ani armáda na válku připraveny nejsou, a začali válku oddalovat. Ale ještě o týden později Vorošilov hořekoval: Ách, kdyby mi dali ty koridory! To bych se s Hitlerem hned porval! Nojo, jenomže tihle polští kazisvěti mi to neumožnili… Zde jsou Vorošilovova slova: „Sovětská vojenská mise soudila, že SSSR vzhledem k tomu, že nemá společné hranice s agresorem, může pomoci Francii, Velké Británii a Polsku jen tehdy, budou-li sovětská vojska moci vstoupit na polské území, protože neexistuje jiný způsob, jak by se dostala do styku s vojsky agresora.”⁵⁸

Z toho jednoznačně vyplývá, že ani Vorošilov, ani Stalin, který stál za jeho zády, nepovažovali Rudou armádu na konci srpna

1939 rozhodně za bezmocnou. Naopak byli připraveni ihned vrhnout sovětské divize a armádní sbory do boje. Chyběly jim k tomu jen ty koridory. Proč se ale potom rozhodli pro zmíněné „oddalování”? Proč kvůli onomu „oddalování” podepsali zločinnou dohodu s Hitlerem?

Kremelští proroci měli už dávno zvolit ze dvou možností. Buď měli přiznat, že Vorošilov a Stalin potřebovali koridory přes Polsko jedině proto, aby zmařili jednání s Velkou Británií a Francií a aby našli ospravedlnění pro zločinnou dohodu s Hitlerem, nebo měli uznat falešnost teze, že pakt s Hitlerem byl uzavřen za účelem „oddalování války”. Jinak z toho totiž plyne navýsost podivný závěr:

Rudá armáda je naprosto nepřipravená na válku a ani celá následující léta jí na tuto přípravu nestačí, a tudíž: ihned nám poskytněte koridory přes Polsko, protože my jsme připraveni zkrotit Hitlera třeba hned teď!

G. Žukov⁵⁹

Četba Žukovových pamětí je vyčerpávající práce, vyžadující velké úsilí. Vezměme si už jen ten sloh: osud by byl jiným… Jakým osudem? Jiným. Jaký osud? Jiný. Ale proč nenapsat rovnou správně, že osud by byl jiný, bez toho „m” na konci? Aspoň by se to lépe četlo. A co je to za podivnou závislost: čím dále od prvního vydání, tím více gramatických, stylistických, pravopisných a syntaktických chyb. A významových chyb. V sovětských časech byla vytvořena tzv. značka kvality. Teoreticky se tou značkou mělo označovat zboží, které odpovídalo světovým standardům. V praxi to ovšem vypadalo poněkud jinak… Vydavatelé Žukovových pamětí na ten všelidový sovětský boj za kvalitu dobře pamatovali. Avšak místo aby se pustili do poctivého a pracovitého opravování chyb v pamětech velkého stratéga, otiskli na úvodní stránce „Úvah” pochvalu od Michaila Šolochova, který zde potvrdil, že tato kniha je, pokud jde o kvalitu, v naprostém pořádku. Klasik socialistického realismu se zde milostivě vyjádřil v tom smyslu, že ani pro profesionální spisovatele není žádná legrace mazat se s takovýmto typem literatury.

Zde máme na první pohled co do činění s Šolochovovým naprosto nefalšovaným sebeponížením. Ve skutečnosti totiž máme před sebou vzor sebechvály a sebezveličování: Já jsem zkrátka velký Solochov, ale ani pro mě, šikovného a telentovaného spisovatele, není nic jednoduchého soutěžit v literárním mistrovství s Žukovovými pamětmi. K ocenění Šolochovova literárního nadání důrazně doporučuji knihu, kterou napsal Zeev Bar-Sella. Jeho kniha nese název „Literární výkopová jáma – projekt jménem Spisovatel Šolochov”.

Několik dní po narození se slepým štěňatům prořezávají očička.

A přesně tak působí na čtenáře ona kniha: po jejím přečtení se člověku náhle začnou prořezávat očička. A už jen mrkáš, drbeš si zátylek a opakuješ si: No jak to, že jsem si toho už dávno nevšiml sám?

Vraťme se však k nesmrtelnému Žukovovu veledílu. I zde máme co do činění s oslavnou hymnou na sebe sama. Už jen ta jedna věta hovoří za všechno: „Kdyby měly vlády Anglie a Francie… vůli sjednotit…, jak jsme to navrhovali my…” To je přece nádhera: na jedné straně vlády Velké Británie a Francie – a na druhé straně… my. Kdo to je… my?

V březnu, dubnu a květnu 1939 vedl Stalin s Molotovem prostřednictvím svých nejbližších důvěrníků intenzivní zákulisní jednání s vládami Velké Británie a Francie, ohledně toho, jak zkrotit Německo. Divizní velitel Žukov tou dobou mával šavlí v Běloruském zvláštním vojenském okruhu. On sám tehdy vládám Velké Británie a Francie nic nenavrhoval a na jeho názor se tenkrát nikdo neptal. Důsledkem Stalinovy a Molotovovy zákulisní aktivity byla jednání vojenských delegací Sovětského svazu, Velké Británie a Francie v srpnu téhož roku. Sborový velitel Žukov tou dobou bojoval v Mongolsku. K oněm moskevským jednáním neměl sebemenší vztah a neměl zde tedy na co vzpomínat. Proč ale tedy nenapsal: …jak navrhovali Stalin s Molotovem… Nebo: …jak navrhovala sovětská vláda… Nebo: …jak navrhovali členové vojenské mise v čele s maršálem Sovětského svazu Vorošilovem… Proč místo toho napsal: „my”?
II

A nebylo snad tehdy namístě alespoň popsat, co jsme to vlastně my navrhovali? Svého času jsem byl pracovně poslán do Ženevy.

Tehdy tam probíhala jednání o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Dohody, jichž bylo následně v Ženevě dosaženo, byly pak podepsány v Helsinkách. Proč vlastně v Helsinkách? Inu proto, že pro soudruha Brežněva bylo pohodlné dojet do Helsinek z Leningradu hezky vlakem. Zato do Ženevy by musel letět letadlem, přece jenom je to dálka. Proto byl podpis přenesen ze Švýcarska do Finska. A tak se delegace 34 ostatních států vypravily tam, kde to bylo pohodlné pro soudruha Brežněva…

Všechna ta mnohaletá předběžná práce však proběhla v Ženevě.

A já jsem tehdy měl možnost se zájmem sledovat mechanismus práce na pozdějších rozhodnutích. Kromě sovětského velvyslance byl v Ženevě neustále přítomen soudruh Semjonov, náměstek ministra zahraničních věcí a šéf sovětské delegace. Spolu s ním obýval nejlepší ženevské čtvrti celý tábor pracovníků ministerstva zahraničí, kteří makali jako černoši na bavlníkových plantážích, od úsvitu do úsvitu. Po celá dlouhá léta se tehdy seriózní lidé z mnoha zemí zabývali pustým a prázdným žvaněním. Moskva bedlivě sledovala každé pronesené slovo, ba každé písmeno, vepsané do protokolů. Trestem za každý omyl, za každou nepovedenou větu byl děsný skandál. Z Moskvy letěly šifrované zprávy a už vezli soudruha Semjonova se srdečním záchvatem do přepychové nemocnice, kde se mohli léčit jen arabští šejkové a proletářští vůdci…

Když už ty mnohaleté hry se slovy vedly k úspěchu, v Ženevě se objevil soudruh Gromyko, člen politbyra a ministr zahraničních věcí.

A za ním dvě letadla plná konzultantů… Ve stejné době vedly v Ženevě jiné delegace nespočet dalších jednání: o námořních hranicích a teritoriálních vodách, o námořním právu, o rozdělení rádiových frekvencí, o omezení strategického zbrojení atd., atd. Přístup byl i zde tentýž:

nedáme nepřátelům ani píď naší půdy! Musím vám prozradit, že diplomatické boje nejsou ve svém zápalu nikterak pozadu za tankovými bitvami. A nejtěžší diplomatické zápasy neprobíhají mezi protivníky, kteří se snaží navzájem dohodnout, nýbrž mezi partnery, kteří si vzájemně nedůvěřují. Výjimku z těchto pravidel představovala moskevská jednání vojenských misí Velké Británie, Francie a SSSR ze srpna roku 1939.

III

Během rozhovorů o utvoření vojensko-politické koalice spočívá snaha každé strany v tom, aby byly její vlastní závazky pokud možno minimální a aby maximum závazků spočinulo na bedrech partnera. A ještě cosi nad to maximum. A z toho samozřejmě vznikají velké emoce. Před zahájením moskevských jednání roku 1939 nic nenasvědčovalo žádným překvapením. Německo bylo obklíčeno svými protivníky. Na jedné straně Velká Británie s Francií a na straně druhé Polsko, Rumunsko a Turecko, tedy státy, které byly tou dobou spojenci Velké Británie a Francie. V každém případě, ať by se Hitler vrhl na západ nebo na východ, musely by Velká Británie,

Francie a Polsko bojovat proti němu. A Sovětský svaz by zároveň za jakékoli vzniklé situace zůstal mimo válečný konflikt, protože neměl s Německem společné hranice.

Delegace Velké Británie a Francie měly před sebou jasný úkol:

dosáhnout během nadcházející kruté diplomatické bitvy toho, aby na sebe vláda SSSR vzala následující závazky: v případě německé agrese nebude Sovětský svaz podnikat žádné akce proti Polsku, Rumunsku a Turecku, pokud bude Polsko, Rumunsko nebo Turecko v průběhu války považovat za nutné nakupovat v Sovětském svazu zbraně pro boj proti Německu, Sovětský svaz jim je prodávat neodmítne. Francouzská delegace si s sebou vezla instrukci „Víc od

Rusů nic nežádat!”⁶⁰ Požadavky Velké Británie byly ještě skromnější. Britská a francouzská delegace se připravovaly na vyčerpávající boj, jenže vedoucí sovětské vojenské delegace maršál Kliměnt Vorošilov přijal všechny jejich podmínky na místě a jedinou větou: „Vůči návrhům Velké Británie a Francie není námitek.”

Během sedmiminutového rozhovoru dosáhly delegace Velké Británie a Francie všeho, čeho dosáhnout chtěly. Z toho připadlo šest minut na výklad vlastní pozice a jedna minuta na zvážení a odpověď proletářského maršála. Žádné nervy, žádný boj za formulace, žádné diskuse. Žádná mozková mrtvice, žádný srdeční infarkt, nic takového nepostihlo vedoucí činitele delegací. Všechno bylo prosté a jasné: veškeré vaše požadavky se, pánové, přijímají. A co žádala sovětská delegace od svých potenciálních spojenců jako protihodnotu za svou tak neuvěřitelnou povolnost?

Soudruh Vorošilov nežádal od Velké Británie a Francie… nic!

Naopak: vyzval Velkou Británii a Francii, aby své požadavky vůči

Sovětskému svazu stupňovaly: „Předpokládám, že pan Doumenc se při svém výkladu plánů na obranu západní fronty… neomezil jen na západ, nýbrž že vysloví své náhledy, jak má být podle jeho názoru organizována obrana a poutání sil agresora na východě.” Britská a francouzská delegace vyložily své válečné plány. Sovětská delegace je trpělivě vyslechla a nevystoupila s jedinou námitkou a s jediným vlastním požadavkem. Osobně mám podezření, že kdyby britská a francouzská delegace přijely na jednání s nepoměrně skromnějšími závazky, i ty by byly Moskvou přijaty bez námitek a bez zdlouhavého posuzování. Vorošilovovu taktiku lze vyjádřit následovně: Proč na sebe, pánové, berete všechny ty závazky? Proč byste tyto závazky neuvrhli na Sovětský svaz?

Dne 15. srpna 1939 vyložila sovětská delegace při jednání karty na stůl: bude-li německá agrese namířena proti Velké Británii a Francii, Sovětský svaz nasadí „63 střeleckých divizí a 6 jezdeckých divizí, to vše s patřičným množstvím dělostřelectva, tanků a letadel, a to o celkovém počtu kolem dvou milionů mužů”. O takovou účast nikdo Sovětský svaz nežádal. Sovětský svaz si mohl poklidně žít mírovým životem a ze své bezpečné vzdálenosti mohl sledovat krvavou celoevropskou rvačku. Soudruh Stalin však byl kupodivu připraven vrhnout ohromující počet tanků, dělostřelectva a letectva do boje za svobodu a nezávislost francouzských a britských kapitalistů, vykořisťovatelů, upírů a utlačovatelů pracujícího lidu. A to od prvního okamžiku války. A pokud by se Hitler obrátil proti Polsku, pak měl Sovětský svaz v úmyslu nasadit „120 střeleckých divizí, 16 jezdeckých divizí, 5 000 těžkých děl, 9 000 až 10 000 tanků, 5 000 až

5 500 bojových letadel (nepočítaje pomocné letectvo, tj. 5 500 bombardérů a stíhaček) ”. Každá sovětská divize měla čítat 19 000 vojáků a důstojníků. Podle této druhé varianty měl tedy Sovětský svaz postavit do boje dvojnásobný počet vojáků než podle varianty první.

K tomu bylo dodáno: „K účasti Sovětského svazu ve válce může dojít pouze tehdy, pokud se Francie a Velká Británie domluví s Polskem a pokud možno s Litvou, jakož i s Rumunskem ohledně povolení průchodu našich vojsk…”

Ohromené delegace Francie a Velké Británie nadšeně informovaly Paříž a Londýn, že Rusové nabízejí naprosto neuvěřitelnou pomoc a výměnou že nežádají nic. Mají jedinou podmínku: chtějí koridory přes Polsko. Když nedostanou koridory, Sovětský svaz se války nezúčastní. Dokumenty z těchto jednání byly už za Stalina všeobecně prezentovány jako důkazy připravenosti Sovětského svazu nejen slovy, nýbrž činy zkrotit Hitlera a odvrátit druhou světovou válku. Mnohokrát poté pak kremelská propaganda publikovala protokoly z těchto jednání v mnohakilogramových vědeckých tlustospisech s názvy typu „Boj Sovětského svazu za mír v předvečer druhé světové války”. Knih s podobnými tituly a stále stejným obsahem natiskla Akademie věd celé tucty. I to ještě nebylo uznáno za dostačující, takže bohaté výtažky z protokolů oněch moskevských jednání byly napěchovány i do pamětí Žukova, který neměl s danými událostmi nic společného, avšak přesto hrdě prohlásil: my jsme navrhovali!
V

Vojenské delegace Velké Británie a Francie, stejně jako dnes pěvci mírumilovné Stalinovy zahraniční politiky, měly už tehdy věnovat pozornost jisté na první pohled snad bezvýznamné maličkosti, a totiž právě důvodu oněch sovětských požadavků, aby jim byly poskytnuty koridory: „K účasti SSSR ve válce může dojít pouze tehdy, pokud se Francie a Anglie domluví s Polskem…” Z této věty totiž vyplývá jednoznačný důsledek, a totiž, že kremelští vůdcové… nepovažovali účast Sovětského svazu v nastávající válce vůbec za nezbytnou. Pokud se Velké Británii a Francii podaří přesvědčit Polsko, pak se účastnit budeme. Pokud se to nepodaří, pak se do války nezapojíme. Jak je vidět, účast Sovětského svazu ve válce vůbec nezávisela na Hitlerovi, ba ani ne na Stalinovi, nýbrž na pozici, jakou zaujme Polsko. A tumáš, čerte, krumpáč: to zatracené Polsko se účasti

Sovětského svazu ve válce všemožně protivilo. A když si to Polsko přát nebude, pak chudák Sovětský svaz prostě do války vstoupit nemůže… No ale za takovou odpověď měla být přece pro polské pány uspořádána hostina! Podél celé sovětsko-polské hranice měly být prostřeny stoly: Jezte, pijte, radujte se s námi a s Hitlerem si bojujte sami, bez naší pomoci. My se Hitlerovi postavit nemůžeme. A moc vás prosíme, ani nám takovou možnost nedávejte! Však my už to bez té války nějak přežijeme…

Položím nyní otázku, na kterou dosud nikdo neodpověděl: pokud považovali kremelští vůdcové za možné zůstat mimo válku, proč se tedy do té války tak hrnuli? Proč nabízeli účast svých milionových armád ve válce, pokud nebyla účast v oné válce pro Sovětský svaz nezbytně nutná? A proč vůbec organizovali ta moskevská jednání, pokud se Sovětský svaz mohl udržet mimo nadcházející konflikt?

Jestliže byla účast Sovětského svazu ve válce podmíněna pouze a výhradně stanoviskem Polska, které si ji nepřálo, pak mělo být polské stanovisko všemožně podporováno a povzbuzováno. Seriózní historikové nám vyprávějí, že Stalin se všemožně snažil vyhnout účasti ve válce. Přinejmenším prý chtěl získat čas a vstup Sovětského svazu do války oddálit. A úplně ti stejní seriózní historikové nám zároveň vyprávějí, že Stalin si strašně moc přál získat koridory přes Polsko a zajistit tím Sovětskému svazu účast ve válce hned od prvního výstřelu. A jen zlořečení polští páni v tom svou tvrdohlavostí zabránili.

VI

Můj přítel a překladatel Miša Sauli jednou poznamenal, že hodnotit dějiny války podle těch vydání Žukovových pamětí, jež byla přepracována po jeho smrti, by bylo asi totéž jako psát dějiny občanské války tak, že by se anekdoty o Capajevovi prohlásily za jeho vzpomínky. Ta poslední a „nejpravdivější” vydání Žukovových pamětí jsou skutečně velmi anekdotická. Pravda, i to první vydání, které bylo publikováno za Žukovova života, může sloužit za inspiraci začínajícím komediantům a masovým bavičům. Žukovova snaha vydávat se za účastníka klíčových událostí se obrací proti němu. Žukov prohlásil, že v srpnu 1939 jsme my navrhovali přesunout přes koridory v Polsku přímo k hranicím Německa 9 000 až

10 000 tanků. Dozajista nemohl Sovětský svaz mít v úmyslu přesunout do Polska všechny své tanky. Něco muselo zůstat doma. Z toho ovšem vyplývá, že v létě 1939 měl Sovětský svaz k dispozici určitě více než 9 000 až 10 000 tanků. Nutno předpokládat, že pokud se vůdcové Sovětského svazu důrazně dožadovali koridorů, pak tedy byly tanky, které hodlali přesunout k německým hranicím, dozajista schopné bojovat proti německé armádě. Dozajista prošly opravou, řidiči byli jistě zkušení a velitelé měli k dispozici všechny nezbytné prostředky k řízení takových bojových mas ve válečném střetnutí.

Přinejmenším nutno konstatovat, že ani maršál Vorošilov tenkrát, ani maršál Žukov 30 let po těchto událostech neoznačili tyto tanky za lehké či zastaralé. Rovněž nikde netvrdili, že v srpnu 1939 vyžadovala drtivá většina těchto tanků opravu, řidiči že nebyli zkušení a velitelé že neměli k dispozici řídící prostředky. Dokonce ani o armádě bez hlavy nebyla v této souvislosti řeč. Oba, Vorošilov i Žukov, naopak kategoricky tvrdí, že Sovětský svaz měl zcela vážně v úmyslu zkrotit Hitlera přímo v srpnu 1939. K tomu měl k dispozici všechny možnosti, síly a prostředky. Mimo jiné byly tisíce tanků připraveny hnout se k německým hranicím přes koridory v Polsku hned na první rozkaz… Dále Žukov informoval, že pakt s Hitlerem bylo nutno podepsat proto, aby se získal čas a aby se válka oddálila… Vysvětlete mi, prosím, k čemu má být válka oddalována, pokud byla Rudá armáda připravena bojovat třeba hned? Poté Žukov vyprávěl, že roku 1941 vrhl Hitler proti Sovětskému svazu 3 712

tanků. A důvody tehdejší sovětské porážky vysvětlil drtivou a mnohonásobnou početní převahou německé armády, „zvláště v tancích, letectvu a dělostřelectvu”. Zkusme teď popadnout dech: a kam se podělo těch 9 000 až 10 000 tanků, které jsme navrhovali přesunout v srpnu 1939 přes koridory?

Aha, ony se z nich najednou staly tanky lehké. A kromě toho zastaraly a vyžadovaly opravu. A byly nyní hořlavé. A neměly radiostanice. A řidiči se odnaučili ty tanky řídit. A velitelé přišli o svou schopnost velet jednotkám. A vůbec bylo najednou v Rudé armádě těch tanků hrozně málo.

Mám k tomu jednu otázku: k čemu bylo zapotřebí získat čas a oddálit válku, když se během toho skvěle získaného času tanky Rudé armády zničehonic proměnily v lehké a zastaralé?

VII

Kdyby byly vojenské delegace Velké Británie a Francie složeny ze zkušenějších lidí, pak by se tito lidé museli zamyslet nad následující otázkou: Proč je vlastně soudruh Stalin tak štědrý? Členové oněch delegací si však takovou otázku nepoložili. Proto si ji teď položíme my a popřemýšlíme nad možnými odpověďmi. Vychází z toho totiž jakýsi nesmysl. Pokud se Hitler vrhne na západ a bude bojovat proti Velké Británii a Francii, nic dobrého pro něj z takové války nekouká. Není totiž prostě v Hitlerových silách překonat britské loďstvo. A nemá ani strategické letectvo. Taková válka se každopádně stane válkou zdlouhavou, a proto zcela nevýhodnou pro Německo. Pokud zde vezmeme v úvahu ještě také Spojené státy americké, které se na to všechno nebudou dívat jen tak se založenýma rukama, pak nezbude než uznat, že tato možnost je pro Hitlera přímo zhoubná. Dříve nebo později Hitler takovou válku prohraje. Otázka zní: A proč by měl Stalin za takového rozložení sil hnát dva miliony svých vojáků přes nějaké koridory do cizích krajů? Proč by na sebe měl brát takové závazky? Ať se tam rvou. Co my s tím? Nás se to netýká.

Pokud pak jde o vývoj událostí podle druhé varianty, pozice Sovětského svazu by zde byla ještě podivnější: pokud se Hitler vrhne na východ, Sovětský svaz proti němu postaví čtyři miliony vojáků…

Zde se měli moudří britští a francouzští generálové zeptat: Ale proč je zde soudruh Stalin tak lakomý? Proč staví v takové situaci všehovšudy čtyři miliony mužů? Pokud Stalin uvažoval o možném německém útoku na Polsko coby o hrozbě pro Sovětský svaz, pak nemá proč se v této záležitosti s kýmkoli handrkovat a předem ohlašovat počet divizí, děl, letadel a tanků, jež mají být proti Hitlerovi použity. V takovém případě by přece Sovětský svaz musel mobilizovat veškerou svou brannou moc, a ne nějaké čtyři miliony! Stalin měl k dispozici 170 000 000 obyvatel. Mobilizační potenciál činil 17 000 000 mužů. Proto měl Stalin prohlásit: zaútočí-li Hitler na

Polsko, budu nucen provést všeobecnou mobilizaci a bojovat všemi silami až do vítězného konce, bez ohledu na to, co bude dělat Velká

Británie a Francie. A měl to oznámit nejen Velké Británii a Francii, ale celému světu. Včetně Hitlera.

V tom případě Rudá armáda vůbec žádné koridory přes Polsko nepotřebovala. Ať se Hitler nejprve prodere Polskem, my se zatím připravíme a patřičně ho uvítáme.

Všichni velcí vojevůdci stavěli do prvního sledu lehké síly, určené pro zahájení boje. Jak se nepřítel hnal kupředu, odpor neslábl, nýbrž naopak sílil, protože ve druhém sledu stáli těžkooděnci, kterých bylo ostatně mnohem víc než vojáků prvního sledu. Roku 1939 určil sám osud Wojsku Polskiemu úlohu předsunutého oddílu a Rudé armádě roli hlavních sil. Stačilo tedy říct: Ať Poláci hynou v prvním sledu, však ve druhém bude stát Rudá armáda. Nebo že by snad bylo

Stalinovi Poláků líto? Jestli ne, tak ať na sebe Poláci vezmou první, nejstrašnější úder, ať zde Němci vyčerpají své síly, protáhnou své komunikace, a pak ať se bez sebekratší přestávky střetnou s hlavními silami Rudé armády daleko od německých hranic a bez zásobování. Stalin měl však, kdo ví proč, v úmyslu přesunout nejlepší a nejbojeschopnější část Rudé armády do prvního sledu. A k tomu požadoval koridory přes Polsko. Těmi koridory chtěl Stalin poslat miliony svých vojáků s nedozírnými masami letectva, těžkého dělostřelectva a tanků na západ, skoro tisíc kilometrů od svých hranic, až k Odře, a chtěl zahájit válku přímo na německo-polské hranici. Co by z toho ale měl? Jaká výhoda by z toho pro něj plynula? Proč se sám stavět proti prvnímu úderu, když Polsko je plně rozhodnuto vzít jej na sebe? Proč se má Rudá armáda hrnout do prvního sledu, když ji tam ani nechtějí pustit?

Tato pozice je tím směšnější, že kremelská propaganda nám vtlouká do hlav myšlenku o naprostém nedostatku bojeschopnosti

Rudé armády a o Stalinově panickém strachu ze zdvíhající se západní hrozby. Když se bojíš, tak se schovej za záda Polska! Proč lezeš do první řady?

Z toho všeho mi vyplývá, že překvapivá Stalinova štědrost v první situaci a zrovna tak překvapivá lakomost v situaci druhé se dá vysvětlit následovně: nikdo tehdy v Kremlu nebral ani první, ani druhou situaci vážně a nehodlal plnit povinnosti, jež na sebe bral. Bylo zde jen zapotřebí demonstrovat rozhodnost postavit se agresorovi za jakékoli situace na odpor… A žádat koridory přes Polsko… A dočkat se odmítnutí… Poté bylo klidně možné položit čistou ruku na vřelé srdce a smutně prohlásit: Tak my jsme byli ochotni se za vás bít, a vy si to klidně odmítnete… Po polském odmítnutí už nebyl problém vyvěsit na moskevském letišti rudý prapor se svastikou a vytáhnout z lednic láhve šampaňského k uvítání Ribbentropa.