Ana səhifə

Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r


Yüklə 4.04 Mb.
səhifə8/28
tarix24.06.2016
ölçüsü4.04 Mb.
1   ...   4   5   6   7   8   9   10   11   ...   28

KAPITOLA OSMÁ

K čemu by byla komunistům kolektivní bezpečnost?

Uměle vyvolaný hladomor vedl až k lidojedství. Jen děti zahynulo při hladomoru roku 1933 asi tři miliony.
Gennadij Pokrass (2004) 47

I

V roce 1933, jakmile se Hitler dostal v Německu k moci, sovětská diplomacie okamžitě zahájila intenzivní boj za ustavení protihitlerovského bloku: Ochráníme Evropu před Hitlerem! Zajistíme kolektivní bezpečnost! Boj za kolektivní bezpečnost představoval pro komunisty předmět obzvlášní hrdosti: vždyť oni jako první zaregistrovali nebezpečí a učinili vše, co bylo v jejich silách, aby uchránili Evropu před válkou. „Boj SSSR za kolektivní bezpečnost prošel postupně několika etapami. Prvním krokem na této cestě byl návrh Sovětského svazu, aby byla podepsána dohoda o definici agrese a agresora, předložený 6. února 1933 na mezinárodní odzbrojovací konferenci.”48 Nelze než se podivit té naší nekonečné pohotovosti:

Hitler byl jmenován kancléřem dne 30. ledna 1933 a přesně týden poté už učinil Sovětský svaz první krok na cestě k zajištění kolektivní bezpečnosti v Evropě! Tím ale sovětští komunisté samozřejmě neskončili. To byl teprve začátek! Z Kremlu se na evropské vlády řítila hotová lavina návrhů: regionální pakty! Všeobecné odzbrojení! Celoevropský bezpečnostní systém! A 12. prosince 1933 přijal Ústřední výbor Všesvazové komunistické strany (bolševiků) speciální rozhodnutí o rozvoji boje za kolektivní bezpečnost…

Bylo pro to učiněno mnoho. Dokonce až moc. Je zde co připomenout. V Sovětském svazu, a nyní tedy v Rusku, vyprávějí profesoři s dojetím v hlase (a s průkazem Státní bezpečnosti v kapse) studentům o těch dávných dnech: buďte hrdí na činy našich vůdců a diplomatů! Co všechno udělali pro to, aby uchránili Evropu před válkou a před Hitlerem! Položme však těmto výmluvným akademikům malou otázku: k čemu je komunistům kolektivní bezpečnost? Za jakým účelem kremelští šprýmaři celou tu komedii rozehráli?



II

Vždyť je to opravdu nějaké podivné. Vskrytu před celým světem cvičil Stalin na sovětském území německé tankisty, piloty, dělostřelce, ženisty a chemiky. Coby akt jasného porušení versailleské smlouvy vyvíjeli němečtí konstruktéři na sovětském území tanky, ponorky a bojové letouny, prováděli zkoušky s otravnými látkami a těžkým dělostřelectvem. Stalin zajistil Hitlerovi vítězství ve volbách. To uznávali i sami nacisté. Joachim von Ribbentrop měl za to, že nepřátelé Hitlerovy strany, tj. komunisté a sociální demokraté, „měli plnou možnost ji zničit”. Ribbentrop napsal: „Kdyby byli naši nepřátelé roku 1932 jednotní, mohli by nás porazit…”49 Tehdy se však nacisty porazit nepodařilo, protože Hitlerovi nepřátelé jednotní nebyli. Stalin mezi sebou rozkmotřil všechny Hitlerovy soupeře a nepřátele. Byl to Stalin, kdo nařídil německým komunistům, aby nevystupovali proti hitlerovcům, nýbrž proti sociálním demokratům. Proto nakonec zvítězil Hitler.

Hitler sám chápal, že se dostal k moci díky Stalinovi, a byl mu za to vděčen. Dne 21. května 1940 poslal náčelník Průzkumné správy

Generálního štábu Rudé armády generálporučík letectva Ivan Josifovič Proskurov lidovému komisaři obrany maršálu Sovětského svazu Semjonu Konstantinoviči Timošenkovi tajnou zprávu. Ta obsahovala vyprávění německého vojenského atašé v Moskvě Aschenbrennera: „Byl jsem u Hitlera, který mi řekl: ‚Pamatuj si, že Stalin pro nás udělal velkou věc, na což nikdy a za žádných okolností nesmíme zapomínat.‘ “50 A nyní otázka: proč Stalin roku 1933 jednou rukou vedl Hitlera k moci, zatímco druhou rukou okamžitě sháněl dohromady blok evropských států proti Hitlerovi?

Kdyby Stalin Hitlera k moci nepřivedl, pak by žádné nebezpečí nevzniklo, takže by byl celý ten poprask se zajištěním kolektivní bezpečnosti naprosto zbytečný. Avšak právě tím, že Hitlerovi umetl cestu k moci, učinil z druhé světové války reálnou možnost, zatímco

Stalinovi křiklouni Kolcov, Erenburg, Henri a jim podobní vyzývali národy světa k upevňování solidarity a projevování bdělosti.

Kdyby Stalin doopravdy toužil po tzv. kolektivní bezpečnosti, tak v Sovětském svazu neměl cvičit německé piloty a tankisty, neměl vojensky vzdělávat Göringa, Mansteina a Guderiana, a neměl Hitlerovi pomáhat při volbách. Kdyby tohle všechno Stalin neudělal, ke druhé světové válce by prostě nemohlo dojít. A to by bylo tím nejlepším zajištěním evropské bezpečnosti.

III

A ještě otázka: jaký užitek mohl mít z tzv. kolektivní bezpečnosti

Stalin sám osobně? Počítal snad v případě Hitlerova útoku na Sovětský svaz s bratrskou pomocí Belgie či Lucemburska? A kdo kromě Hitlera na nás mohl zaútočit? Estonsko? Lotyšsko? Nevěřím. Polsko? Maďarsko? Finsko? Rumunsko? S jakými nadějemi by mohly tyto státy hledět na možnost obsadit Vladivostok a Magadan? Dokonce i Tuchačevskij chápal, že náš lid je třeba strašit opravdovým nepřítelem. Jenže před uzavřením moskevského paktu roku 1939 neexistovaly na západních hranicích SSSR státy, schopné úspěšně vést útočnou válku proti Sovětskému svazu. Proto si Tuchačevskij už počátkem roku 1920 vymyslel polsko-německou koalici, která byla údajně připravena vrhnout se Sovětskému svazu kdykoli po krku. O této mýtické polsko-německé koalici psal Tuchačevskij počínaje dobou občanské války a konče okamžikem svého zatčení. Ale i po zatčení, v Ježovově mučírně, napsal Tuchačevskij celý traktát o polsko-německém agresivním bloku, který připravuje útok proti

SSSR. Tuchačevského fantastická konstrukce ovšem nestojí za to, aby se u ní člověk byť zběžně zdržoval. V letech, kdy vedl Stalin se svými věrnými spolubojovníky hrdinský boj za kolektivní bezpečnost, neměl Sovětský svaz vůbec společnou hranici s Německem.

Sovětský svaz byl od evropských velmocí oddělen hradbou neutrálních států, takže náhlý útok na SSSR byl v evropském prostoru vyloučen. Mimoto měl Stalin k dispozici takové území, které nelze dobýt. A i kdyby se to někomu přece jen podařilo, pak by je rozhodně nikdo nedokázal ovládat a kontrolovat. Takže k čemu byla Stalinovi „kolektivní bezpečnost”?

Mohlo samozřejmě dojít k válce mezi Francií a Německem.

Nebo mezi Polskem a Německem. Jenže útok Německa na Polsko automaticky zavleče do války Francii a Velkou Británii. Sovětský svaz se mohl každopádně stát obětí agrese až jako úplně poslední.

Tak proč se Stalin staral o kolektivní bezpečnost víc než kdo jiný?

V zemi soudruha Stalina probíhá masové vyhlazování lidí a zuří tam hladomor vedoucí až k lidojedství. Opravdu musel tehdy Stalin mít tak velkou starost o zachování blahobytu v sytém Dánsku či v prostopášném Nizozemsku? Ve třicátých letech, jak si vzpomínáme, bylo v Sovětském svazu vyrobeno víc tanků, děl, letadel a ponorek, než ve všech ostatních zemích světa dohromady. Ale soudruh Stalin si kupodivu vzal na starost kolektivní bezpečnost Evropy: jen aby někde nedošlo k válce, jen aby nikomu nezpůsobila útrapy! Hlavně aby byli polští a norští buržoové uchráněni před válkou…

V Sovětském svazu byli podnikatelé vyhlazeni všeobecně a úplně. Kupci, bankéři, průmyslníci. Kdo nestihl utéct, byl rozdrcen. Buržoa je totiž nepřítelem proletariátu. Stalinovi však nestačilo zničit velkoburžoazii… a pustil se i do maloburžoazie. Máš dvě krávy, tak jsi kulak. A kulak, to je přece maloburžoazie. Do tajgy a do tundry s takovými lidmi! A co? Zastřelit! Jak máš dvě krávy, tak bys taky mohl mít brzo i třetí. A od těch krav už je k mnohamiliardovému jmění jenom krůček. Proto musí být kulak zardoušen v zárodku! Zničit kulaka jako třídu! A právě touto dobou si soudruh

Stalin odepírá spánek, jen aby vymyslel, jak by uchránil pařížské a londýnské miliardáře před Hitlerem, jak zajistit jejich bezpečnost, jak pro ně uchovat klid a mír. Dejte mi nějaké uspokojivé vysvětlení: k čemu to Stalinovi bylo, chránit bezpečnost buržoazie?

Na tuto otázku zatím nikdo žádnou odpověď nevymyslel. A proto nám z nouze vyprávějí, že kolektivní bezpečnost… vlastně vůbec nevymyslel Stalin. To prý není dílo jeho rukou a jeho rozumu. Vyprávějí nám, že kolektivní bezpečnost je dílem věrného leninisty, lidového komisaře zahraničí, soudruha Maxima Maximoviče Litvínova. To on se údajně bil za věc míru, a to navzdory zločinci Stalinovi. Stalin hubil členy ústředního výboru, maršály a generály po celých stádech, ovšem člen Stalinova ústředního výboru soudruh

Litvínov tou dobou vůbec nebere na krvavého Stalina ohled a razí vlastní politiku všeobecného a úplného odzbrojení, politiku budování dobrých sousedských vztahů v Evropě a na celém světě. Ano, takový skvělý soudruh se tenkrát našel v Kremlu. Podle mě je však naprosto jasné, že kdyby si soudruh Litvínov dovolil třeba jen ceknout cosi proti Stalinově vůli, neseděl by v křesle lidového komisaře zahraničí ani ne celou minutu poté; nikoli, jmenovaný soudruh by hořel jasným plamenem v krematoriu Donského hřbitova spolu se soudruhem Tuchačevským a dalšími soudruhy. Žádné iniciativy soudruha Litvínova, a samozřejmě ani kolektivní bezpečnost, nemohly být bez Stalina nikdy oficiálně prohlášeny, ale nejen to: vždyť by nemohly být ani projednány, třebas v nejužším kruhu vedoucích pracovníků Lidového komisariátu zahraničních věcí. Všichni by totiž byli okamžitě obviněni z pravo-levé úchylky a postříleni jako zajíci na mýtince.

Otázka tedy nadále zůstává bez odpovědi: proč by chtěl Stalin chránit buržoazní klid?


IV

Ve Stalinově zahraniční politice je věru mnoho podivného. S kým hledal spojenectví? V prvé řadě s Velkou Británií a Francií. To si tedy našel vhodné objekty! Dne 16. března 1935 byla v Německu zavedena všeobecná branná povinnost. Tento akt ovšem neznamenal nic jiného než oficiálně provedené roztrhání versailleské mírové smlouvy. Tento Hitlerův krok představoval pro Velkou Británii a Francii naprosto jasný důvod pro vyhlášení války. Velká Británie ani Francie však pro Hitlerovo zkrocení neučinily nic. Dne 7. března

1936 poslal Hitler své jednotky do demilitarizované zóny v Porýní.

Podle podmínek versailleské a locarnské dohody nemělo Německo právo držet v této zóně svá vojska. Jakékoli porušení tohoto zákazu bylo kvalifikováno jako akt agrese. A v odpověď na agresi musely

Francie a Velká Británie vyhlásit Německu válku. Jenomže… oba státy ani neštěkly.

Roku 1938 připojil Hitler k Německu Rakousko. To bylo další do nebe volající porušení versailleské dohody. Velká Británie a Francie proti tomu musely vystoupit. Opět však neudělaly nic. V březnu

1939 okupoval Hitler Československo a rozbil je na části. Ze strany

Velké Británie a Francie nedošlo opět k žádným činům. Zde se naskýtá otázka: proč hledal Stalin spojenectví s Velkou Británií a Francií, tedy se státy, které nedržely slovo a evidentně nebyly schopné bránit dokonce ani své vlastní zájmy? Předpokládal snad Stalin, že Velká Británie a Francie, které nevyvíjejí žádnou činnost k vlastní obraně, nechají všeho a pohrnou se bránit Sovětský svaz?

Osobně si myslím, že soudruh Stalin nebyl hloupější než my, a že s pomocí ze strany Velké Británie a Francie rozhodně nepočítal. Proč se s tím tedy soudruh Litvínov musel tak pachtit? Proč vyzýval ke kolektivní bezpečnosti, jestliže věděl, že na spojenectví Velké Británie a Francie se v žádném případě nedá spolehnout? Pro Stalina byla smlouva s Velkou Británií, Francií a Spojenými státy americkými naprosto k ničemu. A kdyby to byli vládnoucí činitelé těchto zemí, kdož by považovali pomoc Stalinovi za politiku pro ně výhodnou, mohli sami projevit iniciativu a podepsat s ním jakoukoli dohodu. Nebo mu mohli pomáhat i bez dohod. Což se ostatně později stalo. Pokud považovali pomoc Stalinovi za nevýhodnou pro jejich zájmy, pak si mohli nalézt sto tisíc důvodů k tomu, aby se splnění povinností, jež na sebe vzali, vyhnuli. A žádná smlouva tady nepomůže. I to se později stalo: bylo dosaženo dohody o otevření druhé fronty v roce 1942. Západní spojenci byli však toho názoru, že by jim to přišlo příliš draho. Pro ně bylo výhodné vylodit se ve Francii teprve tehdy, až bude německý vaz definitivně zlomen a až bude o výsledku války rozhodnuto. A taky to tak udělali.

My to chápeme. A Stalin? Copak on to nechápal? Proč bojoval tolik let za takzvanou kolektivní bezpečnost? Proč se tolik snažil o uzavření dohody s Velkou Británií a Francií? Vždyť z tisícileté zkušenosti není výjimek: pokud není pro tvého potenciálního spojence v daný okamžik výhodné tě podpořit, tak si jistě najde důvod, aby se mohl splnění svých povinností vyhnout. A obráceně: pokud je pro někoho výhodné tě v daný okamžik podpořit, udělá to dokonce i bez všelijakých předběžných smluv. Stručně řečeno: jestli někdo podepíše nebo nepodepíše nějaký kus papíru o vzájemné pomoci, nic se tím nezmění. Tak k čemu Stalin po takovém kusu papíru tolik toužil?


V

Od okamžiku Hitlerova nástupu k moci se Stalinovi osobní vyslanci snažili dotlačit Hitlera do bratrského spojenectví. A zároveň

Stalinovi vyslanci strašili ve Varšavě, Praze, Paříži a Londýně německým nebezpečím a vyzývali zde k organizování kolektivní bezpečnosti. Stalin rozhoupával loď. Hitlera strašil tím, že se spojí s Británií a Francií, a Británii s Francií zase tím, že se spojí s Hitlerem. Stalin dával Hitlerovi na srozuměnou: nebude-li uzavřeno spojenectví mezi námi, pak proti tobě vzbouřím celou Evropu. A Evropu Stalin strašil: Sovětský svaz je strašně slabý a hrozně lekavý;

pokud nezahájíte válku proti lidojedu Hitlerovi, pak s ním budu muset uzavřít smlouvu. A sázky se zvedaly. Informace o kontaktech s Hitlerem podstrkoval Stalin do všech evropských metropolí. Tam to vyvolávalo zneklidnění a dmýchalo přání nepřipustit dorozumění mezi Moskvou a Berlínem. A začínaly rozhovory v Paříži, Londýně, v Praze… A informaci o těchto rozhovorech Stalin podstrkoval zase

Hitlerovi: Vidíš, jak tě uškrtím?!

V oněch letech docházelo ve Spojených státech amerických k velmi serióznímu přebudování zemědělské výroby. S oblibou ukazují komunisté rozhořčeným divákům hrůzostrašné záběry, jak američtí statkáři vylévají mléko rovnou na zem, pálí obilí přímo na polích, zabíjejí krávy a jejich mršiny posypávají chlorem. V Sovětském svazu byl ovšem problém přebudování řešen radikálnějším způsobem. Jednotky Rudé armády pod velením svých neohrožených velitelů obkličovaly celé oblasti. Rolníky, kteří nejvíce produkovali, naháněli uprostřed zimy s celými jejich rodinami do dobytčáků, odváželi je mnoho tisíc kilometrů daleko na Sibiř, na Ural či do Kazachstánu, a tam je v mrazu vyhazovali na holou step. Tato gigantická operace probíhala na Stalinův rozkaz. Bezprostředně ji řídil Molotov. Mnoho let poté mu byla položena otázka: Kolik lidí jste tenkrát odvezli do neobydlené divočiny? Molotov odpověděl: „Stalin říkal, že jsme vysídlili 10 000 000 lidí. Ve skutečnosti jsme vysídlili 20 000 000 lidí.”51 V těch letech se dostal do koncentráku běloruský rolník Ivan Soloněvič. Je to jeden z mála, komu se podařilo utéct nejdřív z tábora a potom i z vlasti vítězného proletariátu. A zanechal otřesné svědectví toho, co zažil. Dané období hodnotí takto:

„Sovětský režim nebyl organizován pro potřeby země, ale pro světovou revoluci. Potřeby země mu byly v podstatě lhostejné. Nedovedu si představit, že by se z jakéhokoliv jiného hlediska dala vysvětlit jak epopej kolektivizace, tak tragédie táborů. Zaujmete-li však toto hledisko, pak získá veškerá sovětská skutečnost jak v maličkostech, tak v zásadních věcech zcela logické a vyčerpávající vysvětlení.”52
VI

Klíče od druhé světové války držel Stalin ve svých rukou. Stalin nemusel uzavírat či podepisovat žádné dohody ani pakty. Kolektivní bezpečnost v Evropě dokázal Stalin zajistit vlastními silami. Stačilo, kdyby Hitlerovi hlasitě a jasně oznámil: napadej si v Evropě, koho si usmyslíš, ale žádnou ropu ode mě nečekej. A hotovo. Po takovémto prohlášení by druhá světová válka nemohla vypuknout.

Stalin však jednal jinak. Řekl Hitlerovi: Napadej si koho chceš, a já tě zásobím nejen ropou, ale i obilím, bavlnou, niklem, manganem, chromém, mědí, cínem, vanadiem, molybdenem a wolframem.

Utoč si, a já tě budu zásobovat dokonce i tím, co sám nemám, čeho mám sám málo. Budu daleko v zámoří kupovat kaučuk za trojnásobně předraženou cenu, sám uhradím to předražení a tobě jej prodám za babku. Ale hlavně útoč!

A když pak válka konečně vypukla, ústřední list komunistické strany Pravda zlehka poodhalil závěs před skutečnými pocity obyvatel Kremlu. Komunistická spisovatelka Vanda Vasiljevskaja byla přijata soudruhem Stalinem (o čemž tehdy nikdo nevěděl), načež se pak vytasila s mohutným článkem v tomto duchu: „Třesou se pilíře světa a půda mizí pod nohama lidí a národů. Vyšlehují záře a hřmění děl otřásá moři a světadíly. Jako chmýří ve větru se rozpadají říše a státy… Jak je to velkolepé, jak podivně nádherné, když celý svět se chvěje v základech, když hyne mohutnost a zmírá velikost.”

Tak tohle je skutečná pravda. Tohle je výraz opravdového vztahu soudruha Stalina ke kolektivní bezpečnosti evropských států.


Na první pohled trpěla Stalinova politika nedostatkem logiky:

připravoval Němce na válku, prorážel Hitlerovi cestu k moci a zároveň projevoval dojemnou starost o bezpečnost britských a francouzských buržoů. Fakticky v tom však žádný paradox není a panuje zde logika přímo železná: Stalin připravoval Hitlera na rozdrcení buržoazní Evropy a buržoazní Evropu burcoval proti Hitlerovi.



KAPITOLA DEVÁTÁ

K čemu by byly Rudé armádě koridory přes Polsko?


Rudá armáda byla nástrojem agresivní totalitami despocie, usilující o zotročeni celého světa.
A. Gogun”

I

Stalinova politika byla krajně jednoduchá. Ve Španělsku se nepodařilo vyvolat konflikt mezi Německem a Velkou Británií s Francií, ale to není žádná tragédie, však je můžeme dohnat ke konfliktu ještě v Československu. A pokud ani tam to nevyjde, tak je proti sobě poštveme v Polsku. Koncem roku 1938 pak Stalin ostře změnil všechny své propagandistické směrnice. Protihitlerovská propaganda v Sovětském svazu náhle umlkla, jako když utne. Nyní bylo pro Stalina ze všeho nejdůležitější uklidnit Hitlera: seber si v Evropě všechno, co se ti hodí, já ti v tom překážet nebudu. Hitler požadoval revizi versailleské smlouvy. V důsledku této smlouvy bylo

Východní Prusko odděleno od hlavního území Německa, přičemž

Gdaňsk byl prohlášen za svobodné město. Hitler žádal, aby mu byl poskytnut koridor přes polské území pro výstavbu dálnice a železnice mezi Východním Pruskem a hlavním územím Německa. Mimoto se měl Gdaňsk stát součástí Německa.

Polská vláda odmítla Hitlerovy požadavky splnit. Velká Británie garantovala polskou bezpečnost. Mezi Polskem, Velkou Británií a Francií byly podepsány dohody o vzájemné pomoci. Vlády Velké

Británie a Francie se rozhodly přetáhnout na svou stranu ještě i Sovětský svaz. A to byla obludná a neprominutelná chyba.

Jakmile Velká Británie a Francie souhlasily s rozhovory o kolektivní bezpečnosti, válka v Evropě se stala nevyhnutelnou. A to proto, že jednání mezi Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem velmi znepokojovala Hitlera. Měl zato, že kolektivní bezpečnost představuje politiku obklíčení Německa.54 Znamenalo to hrozbu surovinovou blokádou. Hitler byl toho názoru, že Německo je vháněno do kouta, a křečovitě hledal z této navýsost nepříjemné situace východisko. Tou dobou se Stalinovi diplomaté domáhali okamžitého příjezdu vojenských misí Velké Británie a Francie do

Moskvy. Britská a francouzská vláda souhlasily. Kremelští soudruzi je však opět popohánějí: Rychleji! Dodnes však nikdo nevysvětlil, komu byl tento spěch zapotřebí. Později museli dokonce i oficiální sovětští historikové uznat, že důvody k takovému spěchu vlastně neexistovaly. „Dnes, po prostudování hlavních státních a vojenských dokumentů Japonska a Německa, lze jen stěží tvrdit, že v srpnu 1939 hrozilo Sovětskému svazu reálné nebezpečí války na dvou frontách… Nyní už ovšem víme, že Japonsko nezaútočilo na Sovětský svaz dokonce ani v nejkritičtějších okamžicích let 1941 a 1942, kdy se naše země nacházela v zoufalé situaci.

Ani hitlerovské Německo nemělo roku 1939 konkrétní plán vedení války proti SSSR.”55 Stalin měl však přesto naspěch: Není čas! Co nejrychleji uhánějte do Moskvy!

Britská a francouzská delegace nakonec do Moskvy dorazily.

Byly uvítány na nejvyšší úrovni. A začala komedie. Stalinova past fungovala naprosto spolehlivě. Mohlo se stát buď jedno, nebo druhé:

buď donutí Stalin Velkou Británii a Francii, aby zaútočily na Německo, nebo je obviní ze zmaření rozhovorů, z podpory agrese, a přiřkne jim vinu za rozpoutání války v Evropě. Stalinova taktika byla velice jednoduchá, vynášel nepřijatelné požadavky: Podívejte se, pánové, domluvíme se tak, že Německo musíte začít krotit jak v případě přímé, tak i nepřímé agrese. To byl přímo dětský mat.

Po takovémto návrhu se totiž britská a francouzská delegace dostaly do hloupé situace. Podepíší-li smlouvu o tom, že Velká Británie a Francie jsou připraveny zaútočit na Německo v případě jeho nepřímé agrese, Stalin bude před celým světem žádat splnění tohoto závazku. Pod termínem nepřímá agrese lze ovšem chápat dočista všechno, co je libo. A Stalin bude v právu, pokud začne požadovat, aby Velká Británie a Francie vyhlásily válku Německu v odpověď na cokoli, co Německo učiní.

Pokud ovšem takovou dohodu nepodepíší, pak Stalin prohlásí, že

Velká Británie a Francie podporují agresora, a že si nepřejí Hitlera zkrotit.

II

Dne 12. srpna 1939 byly tedy v Moskvě zahájeny rozhovory vojenských misí Sovětského svazu, Velké Británie a Francie. Vedoucí sovětské vojenské delegace, lidový komisař obrany maršál Sovětského svazu Kliměnt Jefremovič Vorošilov, se veřejně rozhlaholil o tom, jak zkrotit Hitlera. V ústraní však probíhalo cosi docela jiného. Dne 11. srpna, tj. ještě před začátkem rozhovorů s delegacemi Velké Británie a Francie, se Stalin rozhodl zahájit rozhovory s Německem o rozdělení Polska. Toto rozhodnutí bylo vyjádřeno telegramem, který poslal Vjačeslav Michajlovič Molotov zplnomocněna Georgiji Astachovovi, pověřenému zastupováním Sovětského svazu v Německu. Astachov obdržel telegram v sobotu 12. srpna.

Téhož dne v 17.30 hodin byl o obsahu telegramu informován Adolf

Hitler, který právě vedl rozhovory s italským ministrem zahraničí hrabětem Galeazzem Cianem. Po chvíli přemýšlení obeznámil Hitler svého společníka o Molotovově telegramu následujícími slovy:

„Rusové souhlasí, aby přijel do Moskvy německý představitel a vedl tam politická jednání.”

Samotný Ciano komentoval tuto událost takto: „Rusko-německé kontakty probíhají velmi úspěšně, a právě v těchto dnech přišel ruský návrh s výzvou, aby byl německý zplnomocněný představitel poslán do Moskvy za účelem vedení rozhovorů ohledně paktu o přátelství.”56 Stalin otevřeně demonstroval před celým světem rozhodnou vůli zastavit hitlerovskou agresi, ale zároveň (a dokonce ještě dřív) k Hitlerovi tajně napřahoval ruku přátelství a pomoci. Těmito manévry se Stalin pojistil proti neúspěchu při jakémkoli vývoji událostí. Dozrával konflikt mezi Velkou Británií a Francií na jedné straně a Německem na druhé. Stalin udržoval (veřejně i tajně) přátelské vztahy se všemi účastníky nadcházejícího konfliktu a všechny pobízel k aktivnějším činům. Dne 14. srpna 1939 přišel maršál Vorošilov během jednání s otázkou, jestli je polská vláda připravena poskytnout koridory pro průchod jednotek Rudé armády přes polské území v případě vzniku konfliktu s Německem. Na tuto otázku dostal zápornou odpověď. Aha! reagovali na to sovětští soudruzi. Tak to my tedy uzavřeme pakt s Německem a společně s ním si Polsko rozdělíme. A uzavřeli. A rozdělili.



III

Odmítnutí Polska pustit jednotky Rudé armády na své území se stal pro kremelskou propagandu univerzálním a naprosto drtivým argumentem. Na otázku, proč byl uzavřen pakt s Hitlerem, přichází okamžitá odpověď: No vždyť Polsko nám přece odmítlo poskytnout koridory! My jsme byli připraveni Polsko hájit, ale Polsko nechtělo. To je logika v přímém smyslu vražedná: Pusť mě do svého domu a já tě budu bránit. A když mě dovnitř nepustíš, roztrhnu tě na půlky. Soudruh Vorošilov, kterému čouhaly za zády Stalinovy fousy, vyložil problém následovně: buď pustí polská vláda Rudou armádu na své území, nebo Rudá armáda spolu s Hitlerem zničí polský stát. To je ovšem typicky mafiánský přístup: Vaši restauraci bereme pod ochranu, pod své vřele oddané křídlo. Nesouhlasíte? Tak si vezmeme svoje násilím. Nebo vám to tu vypálíme. Při pohledu na tyto události z nového tisíciletí jsme nuceni uznat, že rozhodnutí polské vlády nepustit rudé na své území bylo rozhodnutím bezpodmínečně správným.

Začněme čistě z morální stránky. Pokud měl Sovětský svaz v úmyslu bránit Polsko proti německé agresi, pak snad neměl vést rozhovory s Velkou Británií a Francií, nýbrž… s Polskem. Pokud zde existovala hrozba pro bezpečnost Polska a Sovětského svazu, co pak s tím má co dělat Velká Británie a Francie? Velká Británie a Francie měly vlastní zájmy, které se mohly se zájmy Sovětského svazu shodovat, ale také nemusely. Zato zájmy Polska se v takovém případě musely shodovat se zájmy Sovětského svazu na sto procent: nepustit Německo na Východ! Takže když už tedy přišla řeč na nezbytnost zastavit pohyb Německa na Východ, pak muselo být za jednací stůl pozváno prvořadě právě Polsko. To ovšem soudruha Vorošilova nějak nenapadlo. Za něho ostatně myslel soudruh Stalin, a ten rozhodl po stalinsku: Polsko nezvat, řešit problémy polské bezpečnosti za jeho zády, vyžadovat odpovědi na otázky, jež jsou životně důležité pro Poláky, nikoli od polské vlády, nýbrž od Britů a Francouzů. A žádat je o okamžitou odpověď! Jednoduše řečeno, otázky bezpečnosti Polska se řešily bez jeho účasti, jako kdyby Polsko nebylo suverénním státem, jako by už bylo vlastně vymazáno ze světa a jako kdyby se otázka, má-li být Rudá armáda vpuštěna na polské území nebo ne, měla řešit nikoli ve Varšavě, nýbrž v Paříži nebo v Londýně.

S lítostí nutno konstatovat, že delegace Velké Británie a Francie byly tvořeny ne zrovna nejchytřejšími osobami. Jakmile přišel Vorošilov s otázkou koridorů přes Polsko, představitelé Velké Británie a Francie měli okamžitě, jednohlasně a ostře odpovědět: My nemáme právo řešit tuto otázku a nejsme zplnomocněni ji posuzovat.

Jenže britští a francouzští mudrcové skočili do stalinské pasti: nechali se zde zatáhnout do diskuse. Stalinův předpoklad byl přesný.

Přednést k posouzení problém, týkající se suverenity Polska, bez pozvání polské delegace na daná jednání, to byla vlastně záměrná, otevřená a drzá diplomatická urážka. Pokud by polská vláda odpověděla na položenou otázku kladně, byla by to pro tento stát hanba a národní ponížení. Představte si, že nějací lidé mezi sebou za zavřenými dveřmi řeší problém, jestli mají být do vašeho domu vpuštěni cizí lidé nebo ne. Vás ovšem do své místnosti nepozvali. A když se mezi sebou domluvili, vstrčí hlavy do dveří a ptají se vás: „Hej, chlape, no tak co, souhlasíš?”

Já bych takové mudrce poslal ke všem čertům. A polská vláda učinila totéž. Jinak jednat ani nemohla a neměla k tomu ani právo!

V každém případě jedinou správnou politikou je politika zásadová.

Polská vláda projevila hlubokou zásadovost a zaslouží si za to pouze čest a chválu. Následující události naprosto potvrdily správnost rozhodnutí polské vlády. Několik měsíců poté dalo Estonsko, Litva a Lotyšsko souhlas s umístěním Rudé armády na svém území. Pochopitelně, že zde byly tyto jednotky dislokovány za účelem „zajištění bezpečnosti pobaltských zemí před německou agresí”. Žádnou bezpečnost ovšem Rudá armáda pobaltským zemím nezajistila.

V létě 1941 vyhnal Hitler sovětské obránce z Pobaltí za pár týdnů.

Zato zmíněné „zajištění bezpečnosti” se už v létě 1940 proměnilo v „povstání lidových mas”, svržení legitimních vlád, „dobrovolný vstup do bratrské rodiny národů”, kolektivizaci, masové vyhlazování lidí a v okupaci, která byla zamýšlena na věčné časy. Kdyby polská vláda roku 1939 souhlasila se vstupem Rudé armády na své území, pak by ve Varšavě velmi brzy došlo k „socialistické revoluci”.

1   ...   4   5   6   7   8   9   10   11   ...   28


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət