Ana səhifə

Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r


Yüklə 4.04 Mb.
səhifə3/28
tarix24.06.2016
ölçüsü4.04 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   28

V

Počkat, počkat: opravdu nemohl Žukov potkat Stalinova syna na moskevském ústředním letišti? Copak příprava přeletu masy letadel nad Moskvou neměla vůbec nic společného s moskevským ústředním letištěm? Právě že neměla. Ústřední letiště bylo totiž tehdy plně vyhrazeno pozemním jednotkám. Ostatně tomu tak bylo při každé přípravě vojenských přehlídek v Moskvě. Právě to ústřední letiště měly vždy k dispozici… pozemní jednotky.

V létě 1945 nestálo na letišti jen tak nějaké stanové městečko, nýbrž hotové město. Vždyť se jednalo o deset sloučených pluků z každého frontu jeden. Každý sloučený pluk měl 1465 vojáků a důstojníků, nepočítaje zálohy a obsluhu. Mimoto zde byly sloučené pluky Lidového komisariátu vnitřních věcí, Wojska Polskiego, válečného loďstva, dále orchestr o 1300 trumpetách a 100 bubnech, jezdecká brigáda a samostatné přehlídkové prapory. Představte si, jak velké musely být třebas jen stany se sprchami nebo stany s jídelnami, v nichž musel být ten nespočet lidí krmen třikrát denně a to všichni najednou. Ani to ovšem ještě není všechno. Jsou zde také přítomny pilíře válečné techniky: tanky, obrněná auta, dělostřelecké tahače, samohybná děla, raketomety a nákladní automobily. A veškerá tahle technika tam byla samozřejmě k dispozici i se svými zásobami a posádkami, které zde musely po celý ten měsíc také žít a pracovat. Pro veškerou tuto válečnou techniku bylo samozřejmě nutné rozvinout polní opravárenské základny, stejně jako prostory pro prohlídku, technickou obsluhu, mytí a natírání strojů, atd. Pro letadla tam prostě nebylo místo: celé pole bylo zabarikádováno stany a ranveje byly zase zasekány válečnou technikou. A na hlavní vzletové a přistávací dráze byly nakresleny rozměry Rudého náměstí. Na tomto prostoru probíhal od úsvitu do úsvitu nekonečný výcvik.

Mimochodem, i kdyby bylo centrální moskevské letiště úplně prázdné, ani tehdy by se nedalo v žádném případě použít k přípravě letecké přehlídky: nebylo přece možné hnát letadla každodenně po celých stovkách přímo nad středem Moskvy. Pro přípravu letecké přehlídky existovalo jiné místo: letiště Tušino. A nejen Tušino. K tomu, aby mohly letouny v nepřetržitém řetězu proudit nad Rudým náměstím, bylo nezbytné zajistit, aby mohly stovky strojů vzlétnout téměř současně. To se nedá z jednoho letiště uskutečnit.

Proto byla letadla rozptýlena po všech vojenských i civilních letištích kolem Moskvy.

Organizace součinnosti těch kolosálních mas letadel, vzlétajících z mnoha letišť najednou, to není žádná legrace. K tomu bylo zapotřebí přesnosti, podobající se režii baletního představení. A právě tím bylo zaměstnáno velení vojenského letectva, tisíce pilotů, techniků a letištního personálu. Letecká přehlídka měla s přehlídkou na Rudém náměstí společné jen časové určení. Proto neměli účastníci gigantického leteckého představení rozhodně co dělat tam, kde cinkaly podkovy a skřípaly tankové pásy. Proto nelze než označit přítomnost Stalinova syna tam, kde ho měl Žukov údajně potkat, za výmysl. A to za výmysl pořádně nešikovný.



VI

Dvě desetiletí po Žukovově smrti nalezla dcera velkého stratéga

„opravdový”, tedy konečně již „původní rukopis”. Právě v tomto

„původním rukopisu” se objevil úryvek o arabském koni. Paměti byly pak přepsány v souladu s novými „historickými” objevy, přičemž historka o Stalinově pádu z koně získala oficiální Žukovovo potvrzení. Marija Georgijevna však snad nemusela tolik spěchat.

Ještě stále si mohla ponechat zadní vrátka pro případné odhalení, že

„původní rukopis” sestavili jacísi nestoudní, negramotní a lajdáčtí patolízalové, kteří jí v noci vlezli do bytu a vstrčili tam ten falzifikát do staré skříně. Stratégova dcera snad mohla projevit elementární opatrnost. K tomu by stačilo, kdyby si prostě seřadila základní data. Rukopis Vzpomínek a úvah byl odevzdán do nakladatelství

APN v září 1965. Samotný Žukov o tom v dopisu z 11. prosince

1967 informoval Brežněva. Jenže ve „znovunalezeném původním rukopisu” se nacházejí odkazy na prameny, které byly k dispozici až po roce 1965. Z toho nutně vyplývá, že se nemůže jednat o původní, nýbrž o již přepracovanou a upřesněnou variantu. A výtečníci, kteří

„skutečný původní rukopis” vytvořili, se zase natolik nechali unést pracovním zápalem, že v něm zapomněli na dvě data – 24. prosinec

1968 a 18. červen 1974.

První vydání Žukovových Vzpomínek a úvah bylo povoleno k tisku dne 24. prosince 1968,8 takže v „původním rukopisu” rozhodně nemohly být obsaženy odkazy na prameny, které se objevily až po tomto datu.

Všechno tedy nasvědčuje tomu, že nejdřív byla vydána kniha a že její „původní” rukopis sestavil kdovíkdo teprve následně. Autoři „původního rukopisu” si pak měli na bílý strop kanceláře, v níž smolili své nesmrtelné dílo, napsat černou barvou ještě důležitější datum, a totiž datum 18. června 1974. Měli si to tam namalovat metrovými písmeny a dvoumetrovými číslicemi. Jedná se totiž o den

Žukovova úmrtí. Na toto datum pak měli naši tvůrci pohlédnout pokaždé, když pozdvihli zrak vzhůru při hledání inspirace. „Skutečný rukopis” pak měli samozřejmě stvořit tak, aby tohle datum nebylo v žádném případě překročeno směrem do budoucnosti. Onen věčný výtvor však sestavovali „naši hoši za standardní plat”, kteří nebyli na výsledku své práce nijak zainteresováni, takže se nakonec nevyvedlo nic lepšího než… standardní sovětská fušeřina. Skutečný původní rukopis zakončil Žukov se svými spoluautory v srpnu 1965, zatímco v „původním rukopisu”, nalezeném stratégovou dcerou, se nacházejí odkazy na 1. svazek Sovětské vojenské encyklopedie, který byl předán do tisku 11. září 1974. Stručně řečeno, „původní rukopis”, který zničehonic nalezla Žukovova dcera, smolili nějací hovniválové nejen poté, co byla kniha samotná již vydána, ale dokonce i poté, co Žukov zemřel. Aby ovšem naši výtečníci propůjčili svému dílu větší přesvědčivost, odvolávají se zcela bez uzardění i na knihy vydané roku 1975 či 1976, ba dokonce i v pozdějších letech.

Podle mě existuje z této nehorázné situace jediné slušné východisko. Žukovova dcera musí (je prostě povinna!) prohlásit, že jí byl podstrčen podvrh. Maršál Sovětského svazu Dmitrij Timofejevič Jazov, maršál Sovětského svazu Viktor Georgijevič Kulikov, maršál tankového vojska Oleg Alexandrovič Losik a řada dalších odpovědných soudruhů nás přesvědčovali, že skutečná pravda je odhalena pouze až v posledních vydáních Žukovových pamětí, přepracovaných v souladu s „původním rukopisem”. Těmto soudruhům také nezbývá než otevřeně a čestně prohlásit asi toto: Jsme holt lidé naivní a důvěřiví a nechali jsme se trestuhodně snadno podvést; mýlili jsme se a svá slova bereme zpět. A vydavatelé, kteří ten paskvil publikovali, by pak měli čtenářům vrátit peníze a veřejně se všem omluvit. Nadále pak by nemělo být vydáváno nic než to, co bylo obsaženo v prvním vydání Žukovových pamětí, publikovaných za jeho života. Jistě, velký stratég samozřejmě i tehdy zůstane zbabělcem, podlézavcem, patolízalem, pochlebníkem a konjunkturalistou.

Ale jiné jeho paměti neexistují. Všechna ostatní vydání představují neuvěřitelnou snůšku nesmyslů, falše a hlouposti. Pokud pak jde o mého kritika, o toho anonymního pana Gryzuna, sděluji mu tímto následující: To jsem nebyl já, kdo projevil při četbě Žukovových pamětí nevšímavost a roztržitost. To vám, drahý soudruhu, podstrčili

„původní rukopis”, šitý ztrouchnivělou nití a obsahující arabské pohádky o arabském koni. A následně jste se pak vy sám projevil jako nepozorný lajdák stejného ražení jako někteří naši maršálové, generálové, admirálové, akademici a spisovatelé-hrdinové.


Pro sestavení Žukovových pamětí byly vynaloženy obrovské prostředky z veřejného rozpočtu. Kolosální kolektivy těch nejlépe

placených úředníků státu až po vedoucí činitele hlavních oddělení KSSS a nejvyšší představitele KGB pak utrácely svůj drahocenný čas nikoli na budování světlých zítřků či na lovení nepřátel lidu, nýbrž na řešení finančních skandálů, které tvorbu onoho největšího díla vojenského myšlení nevyhnutelně doprovázely.

A každé nové vydání s sebou samozřejmě přináší další utrácení státních peněz na to, aby byla z vědomí lidu vymazána vzpomínka na všechna předchozí vydání, jež se vždy automaticky řadí mezi škodlivé a škůdcovské akty. Časopis Rodina přinesl následující hlášení o splněné práci: „V devadesátých letech jsou v Rusku upozorňováni dokonce i školáci, že musí číst Žukovovy paměti jedině počínaje 10. vydáním.”9 Tentýž časopis mě pak zesměšňuje s tím, že u nás přece každý žák základní školy ví, že devět prvních vydání Žukovových pamětí je brak a nesmysl. Dnes se doporučuje věřit pouze tomu, co je dnes vydáváno, a tady máme, prosím pěkně, idiota, který zaostal za životem a stále se ještě ohání těmi starými vydáními nebo co.

Z drahých občanů Ruska, počínaje žáky základní školy, se tedy zcela vědomě dělají debilové. Časopis Rodina v tomto procesu zdaleka nehraje tu nejposlednější úlohu. Šéfredaktor tohoto časopisu, stejně jako všichni jeho zástupci, ví, že „původní rukopis” Žukovových pamětí je dílo, vytesané sekerou do osikového prutu, a že to desáté vydání je ještě mnohem pitomější než to první. Jenomže časopis s tím křiklavým názvem, který se naprosto neshoduje s jeho obsahem, přesto od svých čtenářů vyžaduje, aby věřili tomu, čemu mohou věřit jedině mentálně zaostalé osoby.

Mám v této souvislosti jeden návrh: zkusme tyto požadavky časopisu Rodina aspoň na několik okamžiků uspokojit. Představme si, že jsme tedy debilové a uvěřme nejnovějším a „nejpravdivějším” vydáním pamětí velkého stratéga. V takovém případě se však daná situace stane ještě děsivější.

Z prvních devíti vydání totiž vyplývá, že Žukov nevěděl ani přibližně, kolik má pod svým velením tanků, letadel, děl, divizí, sborů a armád. A teď pozor: z nejnovějších vydání, „sjednocených s původním rukopisem”, pak vyplývá, že starý harcovník Žukov, který prožil čtvrt století ve službě u jezdectva, se nijak zvlášť nevyznal ani v té své původní jezdecké vědě: nedokázal totiž rozeznat arabské plemeno od plemene těrského.



KAPITOLA TŘETÍ

Ještě k tomu pádu

Dnes kdekdo používá úplně cizí rozum. Dnes myslí strašně málo lidi vlastni hlavou.
Fjodor Dostojevskij, Běsi

I

Proces ohlupování lidí už došel tak daleko, že si toporné práce kremelské ideologické obsluhy už nikdo ani nevšimne. O koni, na kterém Žukov vykonal přehlídku, bylo napsáno a řečeno už mnoho.

Zde je jeden z typických detailů, který se v těchto vyprávěních vyskytuje poměrně často: po dlouhém hledání našli v Moskvě, v samostatném jezdeckém pluku KGB, bílého hřebce oslnivé krásy. –

O tomto jezdeckém pluku KGB psala Marija Černicyna a Alexandr

Dobrovolskij,10 Inna Suchodolskaja,” Nikolaj Golovkin12 a připojili se k nim ještě mnozí další. Komu jsou vlastně tyto podivné balady určeny?

Vždyť každému normálnímu člověku je jasné, že roku 1945 nebyl v Moskvě dislokován žádný jezdecký pluk KGB. Jak by se tam mohl vzít? Ani v širokém okolí Moskvy se žádný takový pluk nevyskytoval. Stejně jako, mimochodem řečeno, ani v celém Sovětském svazu.

Takový pluk nejenže nikde nebyl, ale ani nikde být nemohl. Tehdy totiž vůbec neexistovalo žádné KGB… KGB neboli Výbor státní bezpečnosti (Komitét gosudarstvennoj bězopasnosti) při Radě ministrů SSSR byl, v souladu s dekretem Nejvyššího sovětu SSSR, vytvořen 13. března 1954. Tedy jeden rok, jeden týden a jeden den po Stalinově smrti. Řečeno stručně: v jezdeckém pluku KGB, který neexistoval, našli arabského koně, který nebyl arabský. A právě z tohoto koně se Stalin svalil.

II

Žukovovy válečné zásluhy se dnes běžně popisují stejně jako zásluhy Alexandra Něvského nebo Dmitrije Donského: vystoupil na kopec, přelétl nadcházející bojiště pronikavým pohledem a vydal rozhodnutí, jež bylo v dané situaci jedině správné. Já jsem však ve svých předchozích knihách připodobnil Žukovovy zásluhy zásluhám Genricha Grigorjeviče Jagody při výstavbě Bělomořsko-baltského průplavu. Jeho úloha byla přirozeně klíčová. Není však jasné, co by si Genrich Grigorjevič Jagoda počal bez tisíců inženýrů, kteří ve svých chladných klecích za svitu loučí neustále v mrazivém průvanu cosi kreslili, odhadovali, rýsovali a vypočítávali… Samotný

Jagoda se v takovýchto drobnostech nevyznal. On stál nepoměrně vysoko nad takovými hloupostmi a malichernostmi. On jenom popravoval ty, kdo nesplnili čtvrtletní plán. Ani Žukov se v detailech nevyznal. Z jeho pamětí vyplývá, že neměl ve své funkci náčelníka generálního štábu ani vzdálenou představu o počtech tanků, letadel a děl, které měl pod svým velením. I těsně před pádem Sovětského svazu bylo dokonce generálporučíkem Nikolajem Grigorjevičem

Pavlenkem oficiálně potvrzeno, že Žukov neměl o Rudé armádě opravdu ponětí. Ani mlhavé.13 Jak bylo možné plánovat nasazení vlastních jednotek, když velitel neví, kolik jich je?

Žukov ostatně nic neplánoval. Ani před válkou, ani za války. Těmito malichernostmi se zabývali jiní: neustále cosi odhadovali, rýsovali a vypočítávali. Touto prací se zabývaly štáby. Samotný velký stratég, jak to vyplývá z jeho posudků a atestací, štábní práci přímo nesnášel. Nebylo však možné být stratégem a zároveň nenávidět štábní práci. To je asi totéž jako architekt, který opomíjí rýsování a kreslení, nebo jako šachový velmistr, který strašně nerad hraje šachy. Co je to vlastně štáb?

Cizí zkušenost nemám k dispozici, odvolám se tedy na svou vlastní, velmi omezenou zkušenost. Kromě působení u jednotek jsem také musel působit i ve štábech. Dokonce i v mírových dobách představuje takový štáb vojenského okruhu obrovský a složitý mechanismus. Ve štábu okruhu působí stovky generálů a důstojníků.

Pro nezúčastněný pohled musí štábní práce vypadat velmi jednoduše a snadně. Tedy pro člověka, který tam nemusel makat. Štáb pracuje nepřetržitě 24 hodin denně, bez volných dnů a svátků. Naopak, ve volných dnech a o svátcích platí ještě vyšší úroveň připravenosti. Velitel okruhu, třebas i velmi aktivní a pracovitý člověk, není ani v míru naprosto schopen řídit armády, sbory, divize a brigády svého okruhu, pokud došlo v práci štábu k velkému výpadku, pokud například topografické oddělení nezabezpečilo výkonné složky potřebnými mapami, pokud spojaři včas nevybudovali spojení k podřízeným, pokud správa okruhu nezvládla jakési výpočty, pokud velitel nedostal od operativců či rozvědčíků včas na stůl pracovní mapy se zakreslením situace. Pokud jde o práci samotného generálního štábu, tu si já vůbec nedokážu představit. Já jsem sloužil pouze v jedné z mnoha hlavních správ generálního štábu, ve II. správě. Za mého působení sídlil tento štáb v dlouhatánských chodbách devítipatrové budovy – to ovšem počítám jen nadzemní podlaží. A všechny kanceláře jsou doslova přecpány plukovníky. Tak tedy vypadala jen ústřední, viditelná část pouze jedné z hlavních správ generálního štábu. Ovšem po Moskvě a okolí byly dále rozptýleny nesčetné pobočky, které nezúčastněný divák vůbec nepostřehne. A tak je tomu po celé zemi až na samé hranice. A dokonce i za hranicemi. Po celém světě.

A pak vám tady začnou vyprávět, že Žukovovi stačil jeden pohled na mapu, aby pochopil a vyhodnotil situaci. Taková prohlášení znějí samozřejmě velmi libozvučně. Jenže kartografické dílny Hlavní topografické správy generálního štábu tisknou mapy, na kterých jsou sice vyznačeny lesy a hory, jezera, moře a řeky, města a vesnice, silnice a mosty – ale rozhodně se na nich netisknou žádná data ani o vlastních jednotkách, ani o postavení nepřítele. Dříve, než Žukov vrhl svůj pronikavý pohled na pracovní mapu, musel na ní někdo zobrazit situaci vojsk. A pak ji musel neustále aktualizovat, vycházeje z informací, které se hrnou bouřlivým proudem. A kdosi také musel sjednocovat do jednoho obrazu tisíce nejrozličnějších dat, počínaje rychlostí větru ve výšce 5 000 m či mírou opotřebení pneumatik aut motorizovaných jednotek, a konče zásobami krevních konzerv v polních nemocnicích a bobkového listu v proviantních skladech. Za tím vším se skrývá práce gigantických mechanismů. Tady žádné rozhlížení z kopce nepomůže. Mám osobně za to, že generál bez štábu je totéž co mozkový trust bez mozku, strojvůdce bez lokomotivy nebo Kolumbus bez Ameriky. Je to totéž jako generální komisař státní bezpečnosti na stavbě průplavu s revolverem Nagan v ruce, ale bez projekční kanceláře.

Nyní připomeňme, že vrchní velitel – maršál Sovětského svazu

Josif Vissarionovič Stalin – řídil válku za pomoci veškeré informační, intelektuální a analytické mohutnosti generálního štábu.

Velitelé frontů pak řídili svá vojska za pomoci frontových štábů.

A mezi Moskvou a velitelskými stanovišti frontů cirkuloval Žukov, který… vlastní štáb neměl. Vzhledem k tomu ovšem nemohl Žukov hrát žádnou samostatnou roli při velení jednotkám ani při řízení války. Neměl k tomu v rukou odpovídající nástroj.

Právě ta absence pracovního nástroje měnila Žukova ze stratéga v šafáře s klackem. Žukov tak ostatně své povinnosti sám popisuje:

vždy je poslán tam, kde se připravuje strategická operace, na místě prověří, jestli velitelé a jejich štáby správně pochopili úkol, určený vrchním velitelem, a jestli je zajištěno vše tak, aby byl bojový úkol splněn přesně ve stanovené lhůtě. Žukovovy povinnosti v průběhu samotné operace pak spočívaly v kontrole a v naléhání na velitele:

„Obsadit Syčovku! Okamžitě, ty hovado!”
Takovým masám vojsk na tak nesmírných územích nemohl Žukov velet bez vlastního štábu, a to ani kdyby byl trojnásob geniální.

Žukov fungoval jako převodový řemen. Jako carova zornice. Jako náhončí. Žukov se tím však nechal unést. A to hodně daleko. Začal se považovat za vojenského génia, představujícího rozhodující a řídící sílu. Svému okolí začal Žukov rozprávět, že Stalin záviděl jeho slávě a chtěl se v jejím lesku ohřát. Vzpomeňme nyní, jak se jeden z mnoha pochlebovačů vyptával, co vlastně Stalina přimělo, aby Žukova po válce zahnal velet Uralskému vojenskému okruhu.

Žukov poklidně odpověděl: „Závist vůči mé slávě!”14 Máme-li věřit Žukovovi, Stalin se tedy chtěl chlubit Žukovovým peřím. To by se tedy měl čím chlubit.


III

To všechno vypravuji za určitým účelem. Nešikovný příběh o Stalinově údajném pádu z koně má totiž svou prehistorii. Vrátíme se k ní teď po úvodu, který se nám poněkud protáhl. Po válce Stalin nevydržel Žukovovo chvástání, nemluvě o jeho rabování na dobytých územích, a vyhnal „maršála vítězství” velet nejdřív Oděskému vojenskému okruhu a posléze Uralskému vojenskému okruhu. A právě 1. května 1951 došlo na hlavním náměstí Svěrdlovska k velmi politováníhodné nepříjemnosti. Žukov tehdy konal přehlídku jednotek Uralského vojenského okruhu. Objížděl jednotky na plemenném hřebci jménem Malčik. Kůň se však pod ním náhle začal předvádět a tančit na místě. Žukov ho udržel. V následujícím okamžiku se však kůň vzepjal na zadní a převrátil se na záda. Žukov sebou třískl na asfalt a ztratil přitom čepici, řády a medaile. Žukov vyskočil a zvolal:

„Jezdec za nic nemůže! Za to může kůň!” Ke stratégovi se vrhli pořadatelé a pobočníci. K místu se rozjela sanitka. Koně chytili, uklidnili a odvedli. Žukova také popadli, oprášili a odvedli na tribunu. To se nepřihodilo kdesi v manéži při nočním tréninku, nýbrž přímo na přehlídce. A viděly to tisíce lidí. Kůň byl ihned poslán do vyhnanství, do 5. dílen Uralského vojenského okruhu. Nevýslovně nádhernému jezdeckému koni tam navlékli chomout a zapřáhli ho do žebřiňáku. Až do své smrti musel na tom žebřiňáku vozit ne zrovna nejvoňavější hmoty. Uvěříme Žukovovi: za to nemůže jezdec, za to může kůň.

Položme si však otázku: kdo vlastně koho vybíral? Jezdec koně nebo kůň jezdce? Jak se mohlo stát, že starý kavalerista Žukov projevil tak neuvěřitelné lajdáctví při přípravě vojenské přehlídky? Vždyť se jedná o věc státního zájmu. Pokud byl ten kůň mladý a horkokrevný, nebylo snad lepší vybrat si jiného? Jestliže nebyl kůň dostatečně vycvičen, pak měl být vycvičen pořádně. Nebo ho měli nechat být. Kdo měl na tohle dát pozor? V životě se přihází ledacos. Dobrá, tak za to tedy může ten kůň. Lekl se a zachoval se zbrkle. Ale měl být snad za tohle trestán?

Samotný Žukov si na tento případ nevzpomněl, ani o něm neuvažoval. Zapamatovaly si to však tisíce lidí. A lidová paměť je delší než paměť archívů. V Jekatěrinburgu (bývalém Svěrdlovsku) byl na toto téma po čtyřiceti letech natočen dokumentární film, nesoucí název „chomout pro rudého koně”. Ten film mi poslal můj dávný přítel, uralský novinář Andrej Kulik. Já ho nyní doporučuji široké veřejnosti.



IV

Nyní se znovu obraťme k „nejpravdivější knize o válce”. Přitom nepouštějme ze zřetele, že samotný Žukov se, jak nyní víme, jednou během slavnostní vojenské přehlídky a za přítomnosti drahého lidu zřítil z koně na zem. O tomto svém pádu se Žukov rozhodl lidové masy neinformovat. V prvním vydání pamětí, vydaném za Žukovova života, není jediné slovo ani o Stalinově pádu z koně. Není ostatně divu, že ano: vždyť tmář Suslov tehdy přece nařídil „řezat do živého” a dal z veledíla povyhazovat „to nejlepší”. Po Žukovově smrti vyšlo dalších osm vydání, v nichž se o Stalinově pádu z koně, jak již řečeno, rovněž nenachází jediný náznak. Potom však Žukovova dcera Marija Georgijevna zničehonic našla „původní rukopis”, načež vyšlo desáté, „nejpravdivější” vydání, do něhož bylo zařazeno vše, co předtím vystřihli tmáři. Konečně bylo „to nejlepší” v textu obnoveno. Mezi tím „nejlepším” je i ono vyprávění, jak Stalin při jezdeckém výcviku spadl ze sedla. My jsme, pravda, velmi důvěřiví lidé. Souhlasíme tudíž s tím, že danou epizodu nestvořila prohnaná stratégova dcera a její průběžně obměňovaní spolupracovníci, nýbrž že ji popsal samotný Žukov v první půli šedesátých let. Nebo že snad alespoň pochází z jeho vyprávění. Co nám z toho vyplývá?

Z toho nám nemůže vyplynout nic jiného, než že Žukov byl obyčejný ničema: Žukovův pád z koně se stal během přehlídky, je historicky dokumentován a byly přitom tisíce svědků. Stalinův údajný pád z koně se měl přihodit během výcviku. Neexistují však svědci onoho výcviku ani onoho pádu. Ani Žukov sám ten pád osobně neviděl. Žukov měl k dané informaci jediný zdroj. Byl jím Stalinův syn Vasilij. Velmi vhodný zdroj. Když byla „nejpravdivější kniha o válce” poprvé vypuštěna do světa, nacházel se už totiž Vasilij Stalin sedm let na onom světě. Nemohl tedy vystoupit s žádnou námitkou.

Když skupina úderníků spisovatelského řemesla zahájila teprve první práce na vytvoření Žukovových „Vzpomínek a úvah”, Vasilij

Stalin byl ještě naživu, byl však nedosažitelný: seděl tehdy v kriminále. A to ne jen tak v ledajakém kriminále, nýbrž v Lefortovském vězení. Později byl propuštěn, ale „v rámci výjimky z platného zákonodárství” byl ihned poslán do vyhnanství, kde také zemřel. A teď mi dovolte otázku: o čem má čestný člověk vyprávět ve svých vzpomínkách? O tom, co se přihodilo osobně jemu, nebo snad o tom, co se stalo někomu jinému? O tom, co sám zažil, nebo snad o tom, co sám ani neviděl, takže mu nezbývá než se obracet na jediného svědka, který nemá žádnou možnost vystoupit s námitkou ani s oponenturou?

O vlastním pádu Žukov mlčí, ale o Stalinovi „už povyprávět může”. A tak se dá do vyprávění, přičemž dobře ví, že jeho kniha bude vydána v milionových nákladech a přeložena do všech myslitelných jazyků. Každý čtenář si v tomto světle bude muset vybrat:

buď je stratégova dcera lhářka a fušerka, nebo je její táta hajzl. Snad by v tomto případě bylo možné připustit obě možnosti najednou. Nikterak se totiž navzájem nevylučují.

V

Někteří lidé stále věří, že stratégova dcera by se přece nesnížila k nějakému falšování a že to, co našla, je bezpochyby původním Žukovovým rukopisem. Dobrá, budiž tomu tedy tak. V tom případě si dovolím zde zopakovat z těch pamětí jednu pasáž, konkrétně ono údajné vyprávění Vasilije Stalina: „… se mu kůň kvůli nesprávnému vedení splašil a začal s ním cválat po manéži. Otec se držel za hřívu a snažil se udržet v sedle, ale nepovedlo se mu to. Při pádu se udeřil do zad a do hlavy, a když vstal, tak si odplivl a řekl: ‚Ať vykoná přehlídku Žukov, je to starý kavalerista.‘“

Představme si nyní, že Žukov tedy sedí v útulné pracovně, za oknem zuří vichřice, v krbu hoří polínka – a on s chutí zapisuje do svých pamětí Stalinova slova, která ovšem na vlastní uši neslyšel.

Máme-li Žukovovi věřit, Stalin vlastně řekl asi tohle: Co bych harcoval na koni, když to neumím a když jsem takový nešika. Ať se na koni hezky vystaví na odiv starý kavalerista Žukov. Vždyť jemu se takováhle patálie rozhodně stát nemůže. To bychom ovšem měli co dělat s Freudem v nejčistší podobě: pomlácený klučina vidí ve svých pomstychtivých snech sám sebe jako vítěze – a toho, kdo mu ublížil, si představuje, jak se s usopleným fňukáním válí v krvi. Ostudný pád starého kavaleristy z koně na slavnostní přehlídce tedy zřejmě nedávalo pokoje ani jemu, ani jeho rodině, ani kněžím kultu Žukovovy osobnosti. Proto se pravda o Žukovově pádu v jejich žvástech transformovala do nepravdy o pádu Stalinově. Ty žvásty byly pak vypuštěny do světa jako „to nejlepší”, jako svatá pravda, kterou velkému géniovi strategie nedovolili vyslovit zaživa zpropadení tmáři.

1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   28


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət