Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

Své paměti nečetl ani maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič

Konev. Na rozdíl od nevzdělané ženské, která řídila skupinu autorů

Žukovových pamětí, tvůrci Koněvových pamětí se o tanku T-26 alespoň zmínili. Učinili to ovšem následovně: „T-26, BT-5 a BT-7 byly rychlé tanky, byly však slabě vyzbrojené a měly jen lehké pancéřování; bylo je snadné zapálit a na bojišti byly v podstatě k ničemu.

Německé střední tanky je ve svých bojových kvalitách v mnohém překonaly.”⁷³ A kolik jich bylo? To nám tvůrci Koněvových pamětí opět zapomněli sdělit. Tvůrci zmíněného bestselleru zařadili tank T-26 mezi tanky rychlé. A tenhle nehorázný nesmysl publikovalo oficiální nakladatelství Vojenizdat. A ten nesmysl pak četli naši akademici, doktoři, generálové a admirálové. Koněvovy i Zukovovy paměti byly posuzovány na stovkách a tisících čtenářských konferencích, organizovaných ústředním výborem ve všech vojenských akademiích a učilištích, ve vojenských jednotkách, svazcích i štábech. A nikdo nikdy neusvědčil ty nevzdělané a nezodpovědné stratégy z naprosté neznalosti vlastní armády, jejímž řízením a velením měli tu čest se zabývat.

Velký vojevůdce Konev a seriózní historici, kteří za něho tvořili jeho paměti, prohlásili, že naše lehké tanky byly vybaveny jen lehkým pancéřováním. Zapomněli však dodat, jakým pancéřováním byly vybaveny německé lehké tanky. Že by snad Němce napadlo nasadit svým lehkým tankům silné pancéřování? Potom by už tyto tanky samozřejmě nebyly lehké. Mudrcové z Koněvovy memoárové skupiny prohlásili, že sovětské lehké tanky byly slabě vyzbrojeny, zapomněli však srovnat kanón ráže 45 mm tanku BT a tanku

Konev prohlásil, že „německé střední tanky… ve svých bojových kvalitách v mnohém překonaly” sovětské lehké tanky. Z toho plyne poněkud překvapivý závěr, který by se dal vyjádřit asi takto: Tak se na to podívejte, vy ruští pitomci, vždyť váš lehký tank byl slabší než německý střední tank! To je tedy stratég! A ta vědecká metoda, radost pohledět… Vidíte, jak jsou ti Rusové hloupí a zaostalí, jejich boxer lehké váhy nesnese srovnání s německým boxerem střední váhy! To je přímo univerzální metoda, a vlastně je to cosi jako loterie, v níž nelze prohrát: srovnávejme nesrovnatelné! Ovšem s takovou metodikou jsem schopen dokázat úplně cokoli. Tak např. do ruského osobního automobilu značky Zaporožec se nikdy nevejde tolik osob jako do amerického autobusu. Tak prosím, jak jsou Rusové 100 let za opicemi! A jediná německá kráva nadojí více mléka, než všichni ruští medvědi dohromady. Je neuvěřitelné, do jaké hloubky bylo zapotřebí klesnout a do jaké míry bylo nutno nenávidět svou vlast a svůj lid, aby si někdo dovolil srovnávat sovětský lehký tank s německým středním tankem a aby pak na tomto základě vystavil svou zemi posměchu celého světa! Nuže: proč, občané kritici, do mě mlátíte, zatímco nevzdělaných pomlouvačů Žukova a Koněva se ani nedotknete? Kde jste byli, když si prodejní chytráci s maršálskými lampasy dělali legraci z vlastního lidu?

Pokud pak jde o ostatní maršály, v jejich těžkotonážních dílech se setkáme už s naprostým propadem do prázdna. Ani jeden jediný z nich neudal počet tanků, které měla Rudá armáda v létě 1941.

Všichni si pamatovali jenom na ty nejnovější. Zkuste najít v pamětech aspoň jednoho z nich jakékoli informace o počtu ostatních tanků. Zrovna takové prázdno se rozléhá v letectvu. Prolistujte si paměti proslavených sovětských leteckých es, všech těch Pokryškinů a Kožedubů. Z Pokryškina učinila rudá propaganda bezmála hrdinu. Zmíněný hrdina však psal o všem možném, jenom ne o letectvu. Pokud naši „trojnásobní” a „dvojnásobní” hrdinové věděli, že jim nebude povoleno uvádět v jejich pamětech žádná čísla, pak snad měli projevit tolik hrdinství, aby žádné paměti nepsali. Naši hrdinové však toto hrdinství kupodivu neprojevili.

Ústavy a akademie všech druhů uváděly ve svých vědeckých výzkumech výhradně hrdinské činy, a to jak na běžícím pásu. Hrdinské činy, které jsou mimochodem většinou vymyšlené. Všechny archívy byly v rukou lidí jako je Tělpuchovskij, Někrič, Děborin, Chvostov, Gryljev atd. Tito lidé si říkali vojenští historikové. Ba co víc: oni se sami slavně prohlásili za seriózní historiky. A jejich práce spočívala ze vzájemného rozdělování funkcí a titulů, řádů a vil, ale ani jeden z nich nikdy neuvedl dokonce ani přibližnou informaci, kolik měla Rudá armáda tanků BT, T-26, T-28, T-35 a T-38. Ano, právě tito činitelé si zaslouží být usvědčováni a vyvraceni. Za utajování a komolení faktů musejí být ostře souzeni oni, a ne já.

IV

Dobře. Přiznávám tedy svou chybu, pokud jde o uvedení počtu tanků typu T-26. Využívám nyní této příležitosti a opravím se: Sovětský svaz vyrobil obrovské množství tanků BT, ale tanků T-26 vyrobil ještě více. Roku 1941 byla tedy největší série tanků na světě ta sovětská, série T-26. Druhé místo na světě obsadil Sovětský svaz s tanky BT. Na třetím místě se umístil kdo? Správně: Sovětský svaz.

Jde o sérii tanků T-37A a její pokračování v typech T-38. V takových počtech tehdy nevyráběl tanky jednoho typu nikdo jiný na světě.

Poté, co jsme nyní vyřešili otázku množství, přejdeme k otázce kvality. Jaký kvalitativní ukazatel je ze všech nejdůležitější? Nesčetněkrát jsem slyšel, že hlavním parametrem jakékoli zbraně je schopnost ničit nepřítele. V našem případě je tedy hlavní kvalitou tanku mohutnost jeho výzbroje. S tím naprosto a úplně souhlasím. Existuje však ještě důležitější parametr, a tím je spolehlivost. Co dokážete s nejmohutnějším kanónem, houfnicí nebo raketou, když jsou nespolehlivé. Volba zbraně je jako volba ženy. Je skvělé, když je krásná i chytrá, skromná, spořivá, pořádkumilovná a pracovitá. Ale co s ní, když je nespolehlivá? Z výšin vlastní životní zkušenosti doporučuji mladé generaci, aby věnovala hlavní pozornost právě tomuto aspektu. Není to krásné prožít harmonický život s chytrou krasavicí?

Nuže, jak spolehlivý byl krasavec jménem T-26’? Pokud jde o zbraňové systémy, válka dokáže velmi rychle měnit módu. Za války je výzbroj ničena v bitvách nebo se opotřebovává vinou přílišné zátěže. Válka nemilosrdně odhazuje všechno, co nevyhovuje jejímu vrtošivému vkusu. Za druhé světové války byl tankový park Rudé armády vyměněn osmkrát. Za války se objevují nové generace výzbroje, které jsou zase vzápětí nahrazovány ještě novějšími… Válka v Evropě se chýlila k závěru, ale na Dálném východě ještě v motostřeleckých divizích stále přežívaly tanky T-26. Vznikla tam izolovaná rezervace, v níž se tankový park téměř neměnil. Nebyl na to čas a nebyl k tomu ani důvod. Bylo to, jako když se v Austrálii, izolované od celého světa, uchovala podivná zvířátka. Nebo zrovna tak jako na od světa odtržené Kubě se na prahu nového tisíciletí uchovaly exotické americké automobily staré půl století. Přesně tak se tedy roku 1945 uchovaly na Dálném východě tanky T-26, BT a jiné pozoruhodné zvláštnosti. Úkol sovětských jednotek na Dálném východě spočíval po celou válku v tom, aby dokázaly zaujmout trvalou obranu a s minimálními silami udržely frontu. Tank T-26 byl pro takovou práci přímo dělaný. Představoval totiž pohyblivý a pancéřovaný palebný prvek.

V létě 1945 se však všechno změnilo. Tehdy bylo zahájeno tajné přemisťování sovětských úderných uskupení ze západu. Přesunovaly se sem tankové a mechanizované sbory, dělostřelectvo obzvlášť velkých ráží, letecké svazy, a spolu s tím také desetitisíce tun munice a pohonných hmot. Je to pozoruhodné, ale stařičké tanky T-26

se výtečně hodily pro útočnou válku. Uveďme příklad. V 10. mechanizovaném sboru 1. dálnovýchodního frontu bylo 251 tanků.

Z nich bylo 110 tanků typu T-34. Zbytek tvořily tanky BT a T-26.

V 5. armádě 1. dálnovýchodního frontu bylo 410 tanků, z nich bylo 207 tanků T-34 a zbytek opět tvořily tanky BTa T-26. Nejmohutnějším úderným uskupením na Dálném východě byla 6. gardová tanková armáda Zabajkalského frontu. Bylo v ní 1 019 tanků a mezi nimi také 141 typů „zastaralých” BT-7 a T-26. Výsledek? Rozdrcení japonské armády na asijském kontinentu během dvou týdnů a obsazení prostoru s desítkami milionů obyvatel. Tak právě tohle plánoval soudruh Stalin na léto 1941 proti Německu. Pro takovouto činnost se tanky T-26 hodily výborně.
V

O tom, jak spolehlivý byl tank T-26, a o tom, že nebyl v roce

1941 rozhodně zastaralý, lze usuzovat na základě velmi překvapivých faktů. V roce 1941 německé jednotky pečlivě shromažďovaly tanky T-26 opuštěné Rudou armádou a nasazovaly je do boje proti jejich včerejším pánům. Tanky T-26, nyní již se svastikami na věžích, bojovaly roku 1941 proti Rudé armádě v bojích u Smolenska a u Moskvy. Odrážely též šílené Žukovovy útoky v prostorech Syčevky a Rževa. Němci použili tank T-26 rovněž u Leningradu a Sevastopolu, u Brjanska, Minská a dokonce ještě i v prostoru Varšavy.

Tanky T-26 z kořisti roku 1941 prodělaly v řadách německých tankových jednotek celou válku. Dokonce i do roku 1945 vstoupila německá armáda se sovětskými tanky T-26 ve své výzbroji.⁷⁴

Již několik let před zahájením druhé světové války zanechali sovětští dobrovolníci ve Španělsku několik desítek tanků T-26. Ve výzbroji španělské armády se tyto tanky uchovaly až do roku 1956…

Pravda, po skončení španělské občanské války už se nedostaly do žádných bojů. Ovšem tanky T-26, které ukořistila finská armáda během zimní války, prodělaly celou válku v krutém podnebí a v terénu, který není pro tankové operace vhodný ani teoreticky. Bojovaly proti tankům T-34, KV a dokonce i proti samohybným dělům ISU-152. Samozřejmě nad těmito monstry nemohly zvítězit. Tank T-26 se však skvěle hodil pro boj proti pěchotě. Tanky a samohybná děla se bez doprovodu pěchoty mění ve velmi zranitelné zbraně.

Moudrá taktika a válečnická šikovnost umožňovaly Finům odřezávat prostřednictvím tanků T-26 sovětskou pěchotu od těžkých tanků a následně získávat do svých rukou neporušené tanky KV, stejně jako jiné podobně hrůzu nahánějící stroje. Poté, co ukořistěné sovětské tanky T-26 prošly celou válkou, zůstaly ve výzbroji Finska až do roku… 1961. Finští vojáci bránili svou vlast a svou svobodu. Proto velmi pečovali o svou válečnou techniku. „Zastaralé” tanky T-26, opuštěné Rudou armádou, tedy věrně sloužily svému novému pánovi, a to bez ohledu na skutečnost, že tento nový pán neměl k dispozici žádné náhradní díly pro opravy a generálky. Finsko přitom nebylo a není zrovna tou nejchudší zemí na světě. Mohlo si tedy pořídit i něco pádnějšího. Jenže finští vojenští odborníci považovali zmíněnou „zastaralou” techniku, vlastně až do začátku kosmické éry, za dostatečně spolehlivou a mohutnou k tomu, aby ji používali k obraně své vlasti.

VI

Tank, jenž je u nás znám pod jménem T-26, vyvinula roku 1929

firma Vickers ve Velké Británii. Britské vojenské velení jej nedocenilo a nepřijalo jej tudíž do výzbroje své armády. Odborníci jiných zemí světa však byli jiného názoru. Tento tank představuje jeden z nejskvělejších strojů v dějinách světové výroby tanků. Po právu byl vysoce ceněn v mnoha zemích a velmi významně ovlivnil veškerou světovou výrobu tanků ve třicátých letech 20. století. Radu konstrukčních prvků tohoto stroje využili českoslovenští, italští a američtí konstruktéři. Tank měl jedinečný úspěch na mezinárodním trhu. Zmíněný stroj byl, pod různými názvy, součástí výzbroje mnoha zemí od Finska po Čínu, od Bulharska po Portugalsko, od

Řecka po Siam a od Polska po Bolívii. Samotný fakt širokého prodeje tohoto typu tanku mluví v jeho prospěch. Špatné zboží na odbyt nejde. Všichni odborníci se shodují, že se jednalo o skvělý stroj. Zde je jeho typické hodnocení: „Byl to ve své době velkolepý tank: nízká silueta, jednoduchost ve výrobě i v použití a vzhledem ke svým rozměrům dobře vyzbrojený i pancéřovaný.”⁷⁵ Nyní se tedy naskýtá otázka, jak mohl ve své době velkolepý tank zastarat 12 let poté, co byl vyvinut? Jak mohl zastarat, když byl navíc neustále modernizován? Jak mohl zastarat do takové míry, aby byl naprosto vyloučen ze statistik?

V Sovětském svazu nebyl původ tanku T-26 nikterak vytrubován.

Mnozí tankisté, dokonce i ve vysokých funkcích a dokonce i takoví, kteří v těchto tancích bojovali, jeho rodokmen neznali. Například kapitán Vasilij Sergejevič Archipov velel roku 1939 za zimní války rotě tanků T-26. V boji se střetl s nepřátelskými tanky typu Vickers a zpočátku se domníval, že se jedná o sovětské stroje. Po mnoha letech, když byl dvojnásobným hrdinou Sovětského svazu a generálplukovníkem tankového vojska, na to vzpomínal takto: „Dalo se to poplést velmi snadno, protože anglický tank Vickers se zvnějšku podobal tanku jako vejce vejci. My jsme jen měli silnější kanón ráže 45 mm, zatímco Vickers měl jen zbraň ráže 37 mm.”⁷⁶ Tankového generála zkrátka ani nenapadlo, že to nikoli Vickers se zvnějšku podobal tanku T-26, nýbrž že tank T-26 byl zvnějšku i zevnitř prostě a jednoduše tankem Vickers. Pouze s tím rozdílem, že měl na rozdíl od něj kanón slušné ráže.

Takováto, mírně řečeno, zapomnětlivost je nám vlastní. Uveďme si, jak si naši inženýři lidských duší a otcové-velitelé představovali původ sovětského tanku BT: „Američané vyvinuli svůj rychlý operační tank. O válečném užití rychlého tanku toho dost napsali jak oni, tak Britové. Nejdále však dospělo sovětské vojenské myšlení a sovětský průmysl… Ústřední výbor Všesvazové komunistické strany

(bolševiků) se rozhodl demonstrovat na prvomájové přehlídce roku

1932 první sovětské rychlé tanky. Výroba dvou zkušebních strojů na základě nákresů mladého sovětského inženýra Kristi byla uložena řediteli ChPZ.. ,”⁷⁷ Autor těchto řádků byl odpovědným tajemníkem Komise obrany při Radě lidových komisařů Ukrajinské sovětské socialistické republiky a přímo se podílel na organizaci výroby tanků BT. Později velel tankové brigádě. Dubinského kniha byla napsána na konci padesátých let 20. století. Přes 30 let nebyla povolena cenzurou. Dubinskij měl však své přímluvce. Byl to maršál Sovětského svazu Ivan Christoforovič Bagramjan, armádní generál Alexandr Vasiljevič Gorbatov, generálporučík Michail Fjodorovič Lukin a generálporučík Alexandr Ivanovic Todorskij. Oni tu knihu četli, vysoce ocenili a trvali na jejím vydání. Zmíněnou knihu také vřele podporoval Konstantin Simonov. Dokonce pro ni vymyslel název, o čemž se píše v předmluvě. Ani jeden ze jmenovaných si

nevzpomněl, že „mladý sovětský inženýr Kristi”… nebyl nikdo jiný než americký inženýr Walter J. Christie.

Skutečně? Ne: neskutečně. Ten kanónek nebyl vůbec ubohý.

Tank T-26 prodělal bojový křest ve Španělsku. Jeho hlavním protivníkem byl německý tank PzKpfw I, který měl hmotnost 5,61, pancíř o maximální tloušťce 13 mm a ve výzbroji dva kulomety. Poprvé se tedy tanky T-26 a PzKpfw I střetly ve Španělsku v roce 1936. V září tam Hitler poslal 41 strojů tohoto typu. Dne 13. října pak dostala druhá strana konfliktu dar od soudruha Stalina – na lodi Komsomol připlulo do Španělska 50 tanků T-26. Německé tanky utrpěly v následném střetnutí těžké ztráty. A jak taky jinak, vždyť byly vyzbrojeny dvěma kulomety, zatímco tanky T-26 měly velmi výkonný kanón a kromě něj ještě tři kulomety. Nemluvě o tom, že měly dvakrát silnější pancíř. Tank T-26 dokázal prostřelit německý PzKpfw I skrz naskrz, a to z jakékoli vzdálenosti. Zato německý tank nebyl ničeho schopen dokonce ani při přímém střetu, vždyť žádný kanón neměl.

Na konci občanské války poslal Hitler do Španělska několik tanků

Tank T-26 dokázal tento tank prostřelit z kilometrové i větší vzdálenosti. Zato tank PzKpfw II dokázal prorazit pancíř tanku T-26 jen z extrémně blízké vzdálenosti a jen pokud trefil správné místo. V letech 1937 a 1938 se tedy sovětské tanky T-26 dokázaly vypořádat s německými tanky PzKpfw I a PzKpfw II naprosto bez problémů.

V. Béšanov⁷”

Komunističtí ideologové, jejichž drzá bezostyšnost volá do nebe, vymysleli nespočet jednoduchých triků, s jejichž pomocí pak dokazují nepřipravenost Rudé armády na válku. Metodě maršála Koněva (a těch, kdo napsali jeho knihu) se dostalo širokého uplatnění. Metoda spočívá ve srovnávání sovětských lehkých tanků s německými středními tanky, a sovětských středních tanků s německými těžkými tanky. Na tomto základě jsou pak činěny závěry, které rozhodně nevycházejí v náš prospěch. Poprvé tedy použil tuto metodu Konev, a to proti tanku T-26. A metoda se zalíbila. Nyní je používána proti všem sovětským tankům, předválečným, i těm, které se objevily v průběhu války. V komunistickém „vědeckém” tisku byl nesčetněkrát srovnáván sovětský tank T-34 s německým Pantherem. Na jakém základě? Přece na základě toho, že se jedná o střední tanky. Moment, moment. Vždyť jednotlivé verze tanku T-34 měly hmotnost 26,8 až 321. A hned první tank typu Panther přece měl hmotnost 431, která se dále zvyšovala až na 45,5 t. Když si Hitler roku 1941 prohlédl ukořistěný tank T-34 a vyslechl si hlášení techniků a generálů, nařídil, aby byl vyvinut obdobný tank o hmotnosti asi 30 t.

V projektu se tento tank ostatně nazýval VK 3001, přičemž číslo 30 znamenalo hmotnost a číslo 01 označovalo, že se jedná o první model. Tank Tiger se v projektu jmenoval VK 4501, z čehož vyplývá, že hmotnost měla činit 45 t.

Pro tank je hmotnost zrovna tak důležitá jako pro letadlo. Představte si nyní, že vyvinete letadlo o hmotnosti l0t, jenže ve výsledku má to letadlo, nic naplat, hmotnost 15 t. Přitom motory, podvozek, křídla, palivová nádrž a všechno ostatní je vypočítáno pro hmotnost oněch původních 10 t. Pokud hmotnost tanku ostře převýšila původně zadané číslo, pak čekaly takový stroj stejné nepříjemnosti, kterým se nevyhne příliš těžké letadlo nebo nadmíru ztloustlý boxer.

Němečtí konstruktéři nedokázali splnit Hitlerovo zadání. Neudrželi určenou hmotnost Panthera. Zadání bylo 30t, ale ve výsledku tank vážil 43 až 45 t. Tank měl výzbroj a pancéřování na úrovni středního tanku, ale hmotnost na úrovni tanku těžkého. A tato vysoká hmotnost byla přitom zbytečná, byla důsledkem nešikovné konstrukce.

Pokud jde o tank VK 4501, tedy zmíněný Tiger, ten měl nakonec hmotnost místo 451 celých 57 tun.

Aby se však němečtí konstruktéři neblamovali, řadili tank Panther nadále mezi tanky střední, přestože už tuto kategorii překonal a byl jednoznačně tankem těžkým. Sovětský tank IS-2 měl přitom hmotnost 45 t. Přitom tanky IS-2 a Panther se ve druhé polovině války objevily téměř zároveň. Představme si boxera střední váhy, který se nekontroloval, chlastal pivo po litrech a zajídal to celými koši klobás a šunky, nemluvě o tom, že přestal pravidelně trénovat.

A ztučněl. A dostal se do kategorie těžké váhy. Nikoli ovšem pro své ocelové svaly, nýbrž proto, že je samé sádlo. Nu dobrá: ale máme ho snad ponechat v kategorii střední váhy jenom proto, že by si to přál?

Jenom proto, že nedokázal kontrolovat svou hmotnost?

Mimochodem, za války a hned po ní řadili sovětští tankoví generálové Panther mezi těžké tanky.⁸⁰

Brzy se však ukázalo, že zájmy komunistů a hitlerovců se plně shodují. Hitlerovci potřebovali dokázat, že sice válku prohráli, ale přesto jsou moudří a silní. A komunisté zase potřebovali dokázat, že nekuli žádné pikle proti Evropě, a to z důvodů staleté zaostalosti a nepřipravenosti na válku. Pro hitlerovce bylo výhodné tvrdit, že

Panther byl střední tank. Pro komunisty jakbysmet. Nepřejí si totiž srovnávat německý Panther o hmotnosti 451 se sovětským tankem IS-2, jehož hmotnost byla stejná. Takové srovnání by totiž nedopadlo dobře, ihned by se zde totiž projevil fakt výrazné sovětské převahy. Proto si kremelští ideologové vybírají ze sovětského arsenálu něco lehčího a srovnávají skutečně střední tank T-34 s Pantherem, který je „středním tankem” jen proto, že ho tak nazývají.

V důsledku onoho srovnávání nesrovnatelného pak hned mají další možnost osočovat ruský lid ze zaostalosti: My Rusové jsme holt takoví nevyvinutí…

Tentýž postup, jak vzápětí uvidíme, byl rovněž použit na důkaz nízkých bojových kvalit sovětských rychlých tanků: „V muzejní expozici se nachází ještě jeden lehký tank, BT-7… se nevyrovnal německým středním tankům, pokud jde o pancéřování a výzbroj, překonával je však v rychlosti, manévrovací schopnosti a dojezdu.”⁸¹ Opravdu obdivuhodná šikovnost prstů. Ruské ministerstvo obrany oznamuje s nadšením celému světu, že sovětský lehký tank se nevyrovnal německým středním tankům. Nepřipravenost je tím prokázána. A to díky vojevůdci Koněvovi, který podobné autory naučil, jak fixlovat při kartách. Nebo zde: „Tanky BT-5 a BT-7, vyzbrojené kanónem ráže 45 mm a chráněné 15 až 22 mm pancířem‘, nemohly soupeřit s německými tanky PzKpfw III a PzKpfw IV, jejichž pancíř měl sílu 30mm a které byly vyzbrojeny kanóny ráže 37 mm a 75 mm.”⁸² Pancíř o síle 15 až 22 mm klade tedy ruské ministerstvo obrany do uvozovek. Pro lehký tank je to jednoznačně málo. Chtělo by to opravdu trochu víc. Jakmile se však daný parametr uvede v uvozovkách, pak z toho plyne, že to vlastně není vůbec žádný pancíř, nýbrž jen cosi, co se za pancíř vydává. Ovšem pancíř o síle 30 mm na německých středních tancích, to už je opravdová mohutnost. Pro střední tank je pancíř o síle 30 mm ušitý přímo na míru.

Dáme nyní vojevůdcům jeden úkol: pokud stačí 30 mm pro střední tank, kolik byste pak chtěli mít na tanku lehkém? Kanón ráže 45 mm na sovětském lehkém tanku, to je podle kremelských stratégů důkaz naší staleté zaostalosti. Ovšem kanón ráže 37mm na německém středním tanku, to je sen každého tankisty. A co ta ráže 75 mm? Nelekejte se. Parametry střelné zbraně nejsou nijak vyčerpány jejich ráží. Po kalibru se musíme zajímat také o délku hlavně. Nuže, německé tankové kanóny ráže 45 mm, vyráběné do dubna 1942, měly příliš krátkou hlaveň. Tvrzení ruského ministerstva obrany, že sovětský tankový kanón ráže 45 mm nemohl soupeřit s německým krátkohlavňovým tankovým kanónem ráže 75 mm, je pouze sprostá pomluva pocházející od nevzdělanců, kteří nenávidí svou zemi. V prvním případě tedy naši stratégové uvedli, že sovětské lehké tanky

BT překonávaly jakékoli německé tanky v řadě parametrů. Uplynul rok – a už bylo rozhodnuto na výhody tanku B T vůbec nevzpomínat.

Nyní už se vybírají jen takové parametry, na nichž je možné dokumentovat německou převahu.