Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

A ještě jeden podvodný trik. Jakýkoli stroj je během výroby zdokonalován. Například tank T-34 z roku 1940 je jedna věc, zatímco T-34 z roku 1944 je už něco úplně jiného: má už jiný kanón, jinou věž, jinou převodovou skříň, jinou strukturu posádky, jiný rozhled pro velitele, jiné spojovací prostředky atd. Onen trik pak spočívá v tom, že jsou neustále udávány parametry prvního nejméně dokonalého vzoru, aniž by padlo jediné slovo o vzorech následujících. Ke zdokonalování výzbroje docházelo ovšemže i u Němců. PzKpfw IA je jedna věc a PzKpfw IF, vyráběný od dubna 1942, už je něco úplně jiného. Hmotnost tohoto typu vzrostla z 5,41 na 21 t! Tedy čtyřnásobně! Z kategorie těch nejlehčích se daný tank dostal do kategorie středních. A pancíř byl z původních 13 mm zesílen na 80 mm! Jenže výzbroj zůstala taková, jaká byla předtím: dva kulomety. K čemu byla taková zrůda dobrá?

Tank typu PzKpfw IF odolával palbě protipancéřových nábojů z velmi výkonných děl, jenže tento de facto střední tank nedokázal nijak uškodit ani lehkým tankům… A to s takovouhle hmotností! To je zářivý obraz vývoje špatným směrem. To by si určitě zasloužilo pořádný výbuch smíchu. Plýtvání materiálem a prací je zde obrovské, cena astronomická a smysl žádný. Pancíř o síle 80 mm je zoufale potřebný pro výrobu těžkých tanků, byl však nakládán na naprosto ztřeštěné stroje, neschopné bojovat dokonce ani s lehkými a nejlehčími tanky. Celkem bylo těchto krasavců vyrobeno 30 ks. Potom si někdo přece jenom uvědomil, že němečtí tankoví konstruktéři se zde pořádně sekli.

Mudrcové z Akademie věd a dalších zrovna tak vážených struktur si ale vezmou informační příručku, najdou si v ní jakýsi parametr vzoru zbraně a už nadšeně volají: Tak vida, nakolik byli Němci silnější! Stále ještě se točíme kolem června 1941 a září 1939. A oni mě mlátí parametry vzorů, které se objevily mnohem později. Mechanika tohoto podvodu je následující, u sovětských tanků jsou vybrány naprosto minimální parametry, tedy data nejstarších vzorů daného typu, kdežto u německých tanků parametry maximální, tedy data takových vzorů, jež v roce 1939 ani v roce 1941 vůbec neexistovaly Jak řečeno, diskuse probíhá o roce 1939 nebo o roce 1941.

Oni ovšem žonglují s parametry sovětských tanků z roku 1932 a německých z let 1942 až 1944.

Hovořili jsme o tancích T-26. Zde je jeden z mnoha příkladů užití dané finty proti tomuto tanku: „Takticko-technické parametry lehkého tanku T-26: hmotnost 7,21, osádka 3 muži, výzbroj dva kulomety DT-2 ráže 7,62 mm (4 489 nábojů), maximální síla pancíře 13 mm, výkon benzínového motoru 90 k, maximální rychlost na silnici 30 km/hod, hloubka brodění 0,8 m.”⁸³ A za tím následuje tečka. Komunistický agitátor zde řekl čistou pravdu. Ne však celou pravdu. Popsal totiž nejstarší sérii tanku T-26. A „zapomněl” říct, že po té první sérii T-26 s kulometnou výzbrojí následovalo dalších 22 sérií těchto tanků se skvělými kanóny, které jim záviděl celý svět. Agitátor také „zapomněl” povědět, že v oněch následujících sériích, počínaje hned tou druhou, se rovněž zvýšila bojová hmotnost a síla pancíře, načež pak došlo i k posílení výkonu motoru, a že se zvýšil počet kulometů.

S každým následujícím rokem jsou pak tyto lži hanebnější a hanebnější. Podívejme se, jak odborníci z ruského ministerstva obrany srovnávají T-26 s německým PzKpfw I (kterému říkají T-I): „Příliš mnoho tanků T-26 bylo vyzbrojeno jen kulomety, stejně jako tanky T-l. Podstatný rozdíl však spočíval v tom, že mnohé sovětské T-26 byly dvouvěžové, zatímco německé T-l byly jednověžové, rovněž však měly dva kulomety. V boji často jedna věž bránila druhé ve vedení palby, zatímco dvojice spřažených kulometů umožňovala naopak soustředění palby. Hmotnostně měly sovětské tanky navrch nad tanky T-l, rychlostí však za nimi zaostávaly (28km/hod oproti 49 km/hod), přestože pancéřování obou typů bylo prakticky stejně slabé. Tank T-26 měl vyšší siluetu, což zjevně nehovoří v jeho prospěch.”⁸⁴ Podle prohlášení ruského ministerstva obrany byl tedy sovětský tank T-26 horší než německý PzKpfw I, a to ve všech ohledech: v palebné síle, rychlosti, byl vyšší, a tudíž snadněji zasažitelný, byl těžší, ale bez jakéhokoli užitku, protože pancíř byl tak jako tak slabý. Zde je tedy německá převaha vyloženě nabíledni.

Kdepak by se ruský buran mohl srovnávat s vyšší rasou… Tuto pomluvu ruského ministerstva obrany dokáže vyvrátit každý školák, který se o dané téma zajímá. Vždyť stačí už jen ta milá věta: „Příliš mnoho tanků T-26 bylo vyzbrojeno jen kulomety”… Celkem bylo

vyrobeno 11 218 tanků T-26. Pouhými kulomety bylo vyzbrojeno

1 176 z nich. Občane ministře, uměl byste vypočítat, kolik je to procent?

Kremelští ideologové řadí tank T-26 mezi tanky zastaralé. Avšak jeho britští konstruktéři nebyli tak hloupí, jak je popisuje list

Všichni vinní i nevinní by byli v mžiku obviněni ze škůdcovství, samozřejmě se všemi z toho plynoucími důsledky. Před zahájením sériové výroby vyžadoval Stalin odpověď nejen na otázku bojových parametrů britského originálu, nýbrž i na schopnost organizovat v sovětských továrnách výrobu jeho přesné kopie, a to bez jakéhokoli snížení základních parametrů. A na své otázky dostal Stalin kladnou odpověď.

Pro továrnu č. 174, která tank T-26 vyráběla, bylo veškeré nezbytné zařízení dovezeno ze Spojených států amerických. Stalin měl naštěstí za oceánem velice hodného strýčka, který pro něho nelitoval jakýchkoli prostředků. A pokud jde o kvalitu práce inženýrů, techniků a dělníků oné továrny, ta byla kontrolována soudruhy, kteří měli chladná srdce a horké hlavy. Před nimi by se šlendrián rozhodně nikomu nevyplatil. Tank T-26 jezdil na sovětských silnicích zcela spolehlivě rychlostí 30 km/hod.

Haha! Ale vždyť německý PzKpfw I byl beztak rychlejší! Dosahoval přece rychlosti až 40km/hod! Správně. Ale… na německých silnicích. PzKpfw I byl dobrým strojem pro lázeňské podmínky, vojenské přehlídky a operetní války. V září 1939 se Polsko hrdinsky drželo. Rozhodně lépe, než Rudá armáda v červnu 1941. Hitler měl však v rukou všechny trumfy. Polsko bylo téměř ze všech stran obklíčeno německým teritoriem, včetně Východního Pruska na severovýchodě a Hitlerem ovládaného Slovenska na jihu. A německé lehké tanky před sebou neměly žádné překážky. Kromě toho se válčilo v suchém a teplém září. Pro Poláky to bylo tragické. Pro německá vojska to naopak znamenalo krátkou vítěznou válku. Pravda, s následným prodloužením a smutným koncem. Pokud jde o Frantíky, ti se válkou nijak zvlášť nevysilovali. Spíš ztráceli kondici.

Na kvalitních silnicích tedy tank PzKpfw I doopravdy dosahoval rychlosti 40 km/hod. Ve skutečné válce však nebyl schopen ani dohonit pěší kolony s hipomobilním trénem. Dne 4. července 1941,

13. dne války proti Sovětskému svazu, si generálplukovník Franz

Halder zaznamenal do svého služebního deníku informaci o strašlivém nedostatku tanků v německých jednotkách. Hothova tanková skupina se například právě tehdy dopracovala ke ztrátě poloviny všech svých tanků. A téhož dne, na téže stránce si Halder zapisuje, že tanky PzKpfw I představují pro jednotky přítěž. Halder doporučuje, aby byly „odeslány do týlu za účelem vnitřní ochrany na vlastním německém území, pobřežní ochrany a jako cvičné stroje”.

Což také bylo zčásti uskutečněno. Tank PzKpfw I tedy nevydržel dva týdny skutečné války. V situaci, kdy byl německých tanků katastrofální nedostatek, bylo nutno se tohoto „tanku” zbavit. Než mít k dispozici stroje PzKpfw I, to raději nemít nic. Ovšem ruské ministerstvo obrany, kterému je to všechno dobře známo, zničehonic prohlašuje, že německý tank PzKpfw I byl stejně lepší. Občane ministře, jak vysvětlíte vaši nepřirozenou lásku k Hitlerovi a jeho poražené branné moci?

Komunisté se nevzdávají: Ale vždyť německý PzKpfw I dosahoval vysoké hustoty palby! Občané, no k čemu je vám taková hustota, když ten tank se stejně nedá použít ve skutečné válce? K čemu, když bylo nutno zahájit již 13. dne války jeho stahování z bojujících jednotek? Musely být poslány do Německa. Tam byly dobré k tomu, aby se svými dvěma kulomety ve věži stály u skladišť spolu se strážemi. Tam byla ta jejich hustota palby plnohodnotná. K ničemu jinému se však nehodily. V létě 1941 byla skutečná válka teprve na začátku a nebylo žádné bláto, sníh ani mráz. Už tehdy však nejsou tanky PzKpfw I bojeschopné. A copak se s nimi dělo třeba v říjnu? V důsledku hrůzného nedostatku tanků nevydali tanky PzKpfw I všichni velitelé. Proto lze na fotografiích a ve filmových dokumentech dodnes sledovat, jak se německý tank boří čelem do ruského bláta.

Ostatně, o jaké hustotě palby se zde hovoří? Německý PzKpfw 1 měl jednu věž se dvěma kulomety. Osádku tvořili dva muži, řidič a střelec. Sovětský T-26 měl v první sérii dvě věže s kulometem v každé z nich. Osádka tři muži, řidič a dva střelci. Vnitřní objem sovětského tanku byl samozřejmě o to větší. Tento objem však musí být zaštítěn pancířem. Proto měl T-26 vyšší hmotnost. Ruské ministerstvo obrany používá velmi podivnou logiku: jeden Němec střílí na jeden cíl ze dvou kulometů naráz a tudíž má jeho tank vyšší hustotu palby. Dva Rusové střílí nezávisle na sobě ze dvou kulometů na tentýž cíl, ovšem hustota palby tanku je nízká. Je to tak? Ale proč, proboha? Jak v prvním, tak ve druhém případě vedou dva kulomety palbu na tentýž cíl. Vzhledem ke stejným parametrům tedy musí být hustota palby také stejná. Občané experti ruského ministerstva se rozvyprávěli o přednostech německé konstrukce, zapomněli se však zmínit o přednostech konstrukce sovětské (tj. britské). V německém tanku sledují bitevní pole dvě oči a v sovětském čtyři. Řidič se nepočítá, ten má svých starostí dost. Pravděpodobnost zahlédnutí cíle byla tedy v případě dvou sovětských střelců dvakrát vyšší než v případě jednoho střelce německého. Pokud se Němec zmýlil v zaměření cíle, pokud stanovil nesprávný náměr a nevzal v úvahu sílu a směr větru, pak budou oba kulomety štěkat pánubohu do oken. Pokud se však zmýlí jeden sovětský střelec, druhý jeho chybu napraví. Spadne-li Němci do oka smítko, nemůže přesně střílet. V sovětském tanku však umlkne jen jedna věž. Druhá bude v plné práci. Pokud Němci ve věži někdo ustřelí hlavu, věž zmlkne. V T-26 sedí pro takový případ ještě jedna hlava. Jako u dvouhlavého draka. A jedna druhé nepřekáží v práci: ty střílej dopředu a doprava, a ty dopředu a doleva. Stane-li se v mém sektoru něco velmi závažného, budeme jednat podle mého velení. Když se něco stane u tebe, velet budeš ty.

Nápad montovat na jeden tank dvě kulometné věže není tak pitomý, občane ministře, jak se to zdá nedoukům. Počínaje Krymskou válkou v polovině 19. století až dodnes je prvořadým úkolem každé armády ve skutečné válce průlom nepřátelské fronty. A tento úkol je nakonec konkretizován do nezbytnosti vykouřit pěchotu ze zákopů a krytů. Na kurském oblouku roku 1943 se německé armádě nepodařilo daný úkol vyřešit. Dělostřelectvo pálilo, minomety řičely, letectvo shazovalo bomby, tanky svými otočkami na místě bouraly stěny zákopů a tím je srovnávaly se zemí, jenže těch zákopů bylo příliš mnoho a Němci měli svých tanků pořád nedostatek. Ovšem právě k tomuto účelu byl vyvinut britský tank se dvěma věžemi, „čistič zákopů”. Po nájezdu na zákop tank otočí své dvě věže do stran a čistí zákop od všeho živého nalevo i napravo zároveň. A jedna věž té druhé nijak nepřekáží. Žádné soustředění palby zde navíc není nezbytné, protože palba se vede na velmi krátkou vzdálenost, až do prvního ohbí daného zákopu. Ani to však není to hlavní. Na bojišti není pěchota o nic méně závažným cílem než tanky a dělostřelectvo. A je cílem obtížným: tvoří totiž mnoho jednotlivých živých terčů, a ty všechny jsou nevelké. Proto je velmi důležité, aby mohl válečný stroj likvidovat několik cílů najednou.

A podívejte se na izraelskou armádu. Ze starých tanků (mimochodem: T-54, T-55 a T-62) snímají Izraelci původní věže a namísto jednoho instalují čtyři nebo i pět palebných postavení. A u každého kulometu sedí jeden střelec. A žádný nepřekáží těm ostatním. Posádka takového bojového vozidla dokáže vést palbu naráz proti mnoha cílům, z nichž každý je nevelký a pohyblivý. Pokud bychom tedy měli akceptovat logiku ruského ministerstva obrany, měl by jeden jediný střelec pálit naráz ze všech pěti hlavní. Kvůli větší hustotě palby.

No a co pancíř? Tank T-26, jak si vzpomínáme, měl čelní pancíř paluby o síle 25 mm. Německý PzKpfw I jej měl o dost slabší: maximálně 13 mm. U tanku PzKpfw II to nijak lepší nebylo. Maximální síla pancíře všech tanků PzKpfw II, vyrobených do března 1941, činila 14,5 mm.

Všechny tanky PzKpfw III a PzKpfw IV, vyrobené do června 1938, měly rovněž slabší pancíř než sovětský T-26, maximálně 15 mm. Od poloviny roku 1938 byly tanky PzKpfw III a PzKpfw IV vybaveny pancířem o síle 30 mm. To nebylo o mnoho víc než u tanku T-26. Ovšem 30 mm se týká předního pancíře. Korba tanků PzKpfw IVB a PzKpfw IVC byla chráněna pancířem o síle 15 mm. Tyto typy se vyráběly do září 1939. Korba typu PzKpfw IVD měla pancíř o síle 20 mm. Tyto typy byly vyráběny do konce května 1941.

Mimoto je nezbytné vzít v úvahu dvě skutečnosti. Kvalita sovětského pancíře byla vyšší. To uznávají všichni hitlerovci, počínaje ministrem pro výzbroj Albertem Speerem. V britském tankovém středisku Bovington je vystaven tank T-34 a vedle něj stojí německý Panther. Po válce byly tyto tanky podrobeny palbě z mohutných lodních děl. Tankem T-34 proletěla střela jako kulka kulometu DŠK skrz plechovou krabici, prostě čistý průstřel. Ovšem u Pantheru vedou od místa průstřelu do všech stran děsivé půlmetrové trhliny, pancíř je roztržen a celá korba deformována. Sovětský pancíř byl pružný, německý byl křehký. Kvůli nedostatku mnoha strategicky závažných surovin jak před válkou, tak v jejím průběhu nedokázali němečtí metalurgové vyrobit pancíř, který by se svou kvalitou vyrovnal pancíři sovětskému. U sovětského tanku stačilo svařit průstřel, vyměnit posádku, poškozené agregáty a mohlo se jet opět do boje. Panther byl však po stejném zásahu již neopravitelný.

Všimněme si též tvarů. Německé tankové korby a věže tanků měly množství svislých stěn, které neměly téměř žádný, případně vůbec žádný sklon. Jako dřevěné bedny. Na druhé straně i ten „nejstarší” typ T-26 měl čelní svislý pancíř minimálního rozměru a válcovou věž. Po takové věži náboj sklouzne. Počínaje rokem 1938

byl tank T-26 vyráběn s věží kónickou. Tu lze prorazit ještě obtížněji. Při téže síle pancéřování to vytvářelo vyšší ochranný efekt, než užití krabicových tvarů se svislými či téměř svislými pancéřovými stěnami.

Tank T-26 byl vybaven motorem s vodorovným umístěním válců.

Proto měl nízkou korbu, obzvlášť v zadním prostoru. Vyvýšena byla kompaktní korba pod věží a samotná věž. Rozhodně nebylo snadné tuto věž prorazit nebo přímo ustřelit. Během zimní války dostalo mnoho tanků T-26 přídavný pancíř, jehož desky měly sílu 30 až 40 mm. Celková tloušťka pancíře tedy dosahovala 50 až 65 mm.

Pancíř byl přitom vlastně dvojí, což zvyšovalo jeho pevnost. Mimoto musel náboj prorazit nejdřív onen přídavný pancíř o určitém náklonu, a pak ještě ten hlavní o jiném náklonu. Takový úkol byl pro německé tankové a protitankové kanóny ráže 37 mm neřešitelný.

Tank T-26 s přídavným pancířem ustál nejen ostřelování kanóny ráže 37 mm z jakékoli vzdálenosti, ale dokonce i ostřelování od sovětského kanónu 45 mm na vzdálenost 400 m. I když srovnáme pancíř o tloušťce 30 mm u NEJLEPŠIHO německého tanku roku 1941 s pancířem o tloušťce 25 mm u NEJHORŠIHO sovětského tanku, shledáme, že rozdíl je zde pramalý. Tak jako tak se jedná jen o pancíř proti pěchotním zbraním. Kulka z nich neprorazí ani 25 mm, ani 30 mm pancíře. Zato protipancéřový náboj prorazí oba pancíře bez jakéhokoli rozdílu. Ustát náraz protipancéřového náboje tedy pancíř o síle 30 mm nedokázal, zatímco proti pěchotním zbraním byl silný zbytečně moc. Jednoduše řečeno: NEJLEPŠI německé tanky na sobě nesly zbytečnou zátěž, která byla na ochranu před pěchotními zbraněmi přehnaná a na ochranu před protipancéřovým střelivem nedostatečná.

Pomlouvačům, informujícím o slabém pancíři tanku T-26, nyní vysvětlím: NEJZASTARALEJŠÍ sovětský tank byl chráněn před pěchotními zbraněmi stejně, jako NEJLEPŠÍ německé tanky roku

1941. Rozdíl je jen v tom, že kromě tanků T-26 a dalších tanků chráněných před pěchotními zbraněmi měl Stalin k dispozici také tanky chráněné před protipancéřovými střelami. Ale VŠECHNY Hitlerovy tanky byly roku 1941 chráněny pouze před pěchotními zbraněmi.

Nyní ovšem ruské ministerstvo obrany vyzvalo seriózního historika Jurije Žukova, aby situaci vyjasnil. Seriózní historik je doktorem historických věd a vedoucím vědeckým pracovníkem Ústavu ruských dějin při Ruské akademii věd. Tento seriózní historik nás informuje: „Občanská válka ve Španělsku ukázala, coby skvělá zkušební střelnice, že všechno, co jsme považovali za své úspěšné výdobytky, je nám naprosto k ničemu! Zjistilo se, že v oblasti vývoje zbraní kráčíme úplně špatným směrem. Přesvědčili jsme se, že naše letectvo je mnohonásobně slabší než letectvo německé a že tanky neodpovídají úrovni, jíž dosáhl německý tankový průmysl.”⁸⁶

Onen výplod, že válka ve Španělsku prý prokázala sovětské zaostávání v oblasti letectva, pustil do vědeckého oběhu již zmíněný

„král krysa” akademik a generálplukovník Alexandr Sergejevič Jakovlev. Tento Jakovlevův žvást vyvrátil Mark Solonin ve své knize.⁸⁷ Do všech důsledků zde osvětlil kořistný zájem krále krysy. Cílem Jakovlevova života bylo vyšvihnout se nahoru. K tomu musel potopit opravdového krále stíhaček, Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova. Poté ho ještě musel pomluvit, přičemž prohlásil své výtvory za největší díla leteckého konstruktérství a sám sebe za spasitele vlasti. Proto projevil král krysa tolik nadšení pro hitlerovské letectvo z dob španělské občanské války. Jak by mohl Polikarpovův Išak (stíhací letoun 1-16) konkurovat Messerschmittu? Vyvinout výkonnou stíhačku, to dokáže samozřejmě jedině Jakovlev. Kvůli vlastní kariéře pomluvil Jakovlev svou vlast, svůj lid a jeho schopnosti i výkony, přičemž z nás ze všech udělal blbce.

Pokud pak jde ovšem o výplod, že sovětské tanky T-26 a BT nedosahovaly úrovně, jíž dosáhl německý tankový průmysl ke konci španělské občanské války, tedy úrovně tanků PzKpfw I a PzKpfw II, tento výmysl je zcela čerstvý. Rozšiřuje jej „seriózní” historik Jurij Žukov za podpory a součinnosti ruského ministra obrany. V čem spočívá váš kořistný zájem, pánové?

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Čím kromě podlosti?

Tank T-26 se plně osvědčil.

sborový velitel V. Frolov (1940)

I

A pak, jak již řečeno, vystoupí maršál Sovětského svazu Viktor

Důvod první. Pokud by pakt nebyl podepsán, hrozila by Hitlerovi izolace a surovinová blokáda. Hitler to dobře chápal. Právě proto s podepsáním paktu tolik spěchal. Bez onoho paktu by si Hitler pořádně rozmyslel, jestli má tu válku začínat. O jaké porážce Rudé armády je tedy řeč, když by k žádné válce nedošlo?

Důvod druhý. I kdyby se Hitler vrhl proti Varšavě a Krakovu, aniž by k tomu měl v kapse povolení od Stalina, pak by musel obsazovat nikoli jen část Polska, nýbrž celý polský stát. Na to by potřeboval víc času a sil. V tom případě by Rudá armáda získala celé září 1939 k tomu, aby po příslušném rozkazu provedla otevřenou mobilizaci. Při takovémto scénáři by byl náhlý útok Německa na Sovětský svaz naprosto vyloučen. Všechny potřebné rozkazy by byly

Rudé armádě předány včas, všechny by se dostaly až k bezprostředním vykonavatelům, jednotky by byly rozvinuty v určených oblastech, štáby by zahájily činnost na polních velitelských stanovištích, spojovací linky a uzly by byly převedeny do válečného režimu, letiště by byla zamaskována, proběhla by evakuace hodnot a obyvatelstva z ohrožených teritorií atd.

Důvod třetí. V případě, že by Hitler zaútočil na Polsko bez Stalinova povolení, Rudá armáda spolu s Lidovým komisariátem vnitřních věcí by nepotlačovala odpor polského lidu, nýbrž by mu naopak pomáhala. Již 1. září 1939 (možná ještě dřív) by Sovětský svaz po vydání výzvy dobrovolníkům z celého světa zahájil formování interbrigád. V tom případě by polští partyzáni, bojovníci interbrigád a sovětští dobrovolníci zahájili skutečnou železniční válku na polském území. Soustředění německých vojsk na sovětských hranicích i jejich následující zajištění pro podzimní a zimní útočné operace na sovětském území, to vše by bylo výrazně ztíženo, ne-li zcela znemožněno.

Důvod čtvrtý. V září 1939 by na sovětském území započalo formování polských leteckých pluků, tankových brigád a pěších divizí. Později se prokázalo, že proti německým jednotkám bojovali Poláci skvěle a vynalézavě na všech frontách od Ukrajiny po Itálii, od Velké Británie po Normandii, od severní Afriky až po Berlín. Rozhodně by je v září 1939 nikdo nemusel k ničemu přemlouvat.

Důvod pátý. V roce 1939 (na rozdíl od roku 1941) měl Sovětský svaz k dispozici mohutné obranné prostředky. Všechny mosty by byly před německými tanky vyhozeny do vzduchu. Samozřejmě včetně mostů železničních. Vybuchly by vodárenské věže, lokomotivová depa, tunely, výhybky i jejich řídící systémy atd. Na obrovském území Sovětského svazu byly připraveny k odstřelu stovky hlavních železničních objektů. Na jejich obnovu by Hitler potřeboval několik let. Bez nich by ovšem bylo zhola nemožné zásobovat jednotky, vzdalující se víc a víc na východ.

Lze vyjmenovat ještě mnoho dalších důvodů, které by Hitlerovi nedovolily rozdrtit Rudou armádu roku 1939 takovým způsobem, jak ji rozdrtil roku 1941. V neposlední řadě to byl například fakt, že drtivou převahu, pokud jde o tanky, letectvo a dělostřelectvo měli roku 1939… také Sověti.