Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r
|
|  Yüklə 4.04 Mb.
|
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ To je tedy rozlet Výstavba vojenského letectva byla vedena k maximu. V polovině roku 1935 jsme měli nejsilnější vojenské letectvo na světě. To však bylo ještě málo. Tuchačevskij plánoval, že v roce 1937 bude mít 40 000 letadel a 50 000 tanků. Průmysl už se přehříval, a to vyráběl neustále letadla starých modelů. To vše se dělo namísto provádění výzkumu, vývoje nové techniky, rozvoje leteckého průmyslu a plánovitého nahrazováni staré letecké techniky novou. A. Jefimov1”‚ I Jak vlastně hodlal Tuchačevskij vyrobit opravdu neuvěřitelné množství tanků? Jeho návrh je otřesný právě svou dočista šílenou smělostí. Na tanky musíme přestavět všechny naše traktory a automobily! Tuchačevskij hlásil Stalinovi: „Z každého traktoru a automobilu může být zhotoven jeden tank.” Tuchačevskij zde kladl důraz na slovo každý. Podle jeho názoru byl každý automobil potenciálním tankem. Traktory a automobily představovaly podle Tuchačevského „tankovou surovinu”. Do své statistiky zahrnul Tuchačevskij všechny sovětské automobily a traktory a uzavřel to slovy: Tolik jich máme! Ke konci roku 1930 měl Sovětský svaz 98 400 automobilů a traktorů. Tuchačevskij je uchvácen. Pětiletka nám dá ještě více traktorů a motorových vozidel a všechny je přeměníme v tanky! „Mnou sestavená tabulka tankové ‚suroviny‘, kterou máme k dispozici, hovoří o tom, že už koncem roku 1931 budou naše rezervy velmi povzbudivé. Budeme-li brát automobily a traktory pro výrobu tanků z výroby za rok války a částečně po mobilizaci z existujících záloh, evidentně bychom pro tanky a autotraktory mohli bez zvláštního vypětí mít v roce 1932 až 40 000 po mobilizaci a 100 000 z roční výroby, a v roce 1933 by tato čísla mohla vzrůst ještě jedenapůlkrát.” To je tedy rozlet! II Jenže i Tuchačevskému bylo jasné, že pro takové množství „tanků” nemá stát k dispozici dostatek pancéřové oceli, a že není kde ji brát. Proto navrhoval, aby bylo namísto pancíře použito železo na výrobu kotlů a aby byl Taganrožský závod na výrobu kotlů přebudován na výrobu železných plátů. Základním automobilem tehdejší doby byl typ AMO-F-15. Uvezl maximálně jednu tunu. Kola měla rozměry 4x2. Mimo silnice nemohl nikam jezdit. Kdyby byl přikryt listy z kotlového železa pouze motor, benzínové nádrže a kabina řidiče nákladního automobilu, už to by dělalo víc než tunu hmotnosti navíc. Na korbu už by se tedy žádné „pancéřování” nevešlo. Pokud by se ale smontovala železná krabice na korbě, už by zase nebylo možné chránit motor, nádrže a kabinu řidiče. V každém z těchto scénářů by byly nechráněné osy, podvozek a tenoučká gumová kola. Výzbrojí takového „tanku” by musel být těžký kulomet Maxim. Nic těžšího už by se na takový „tank” nevešlo. Ostatně, Tuchačevskij také nic jiného ani nenavrhoval. Na takovém „tanku” by ten kulomet mohl být umístěn jedině odkrytě, protože pancéřová věž vyžaduje pevný podklad, který zde rozhodně nebyl. Základním traktorem té doby byl Fordson. Licenci na jeho výrobu prodaly Spojené státy americké a postavily i továrnu na jeho výrobu. Pochopitelně, že buržoazní název tohoto traktoru byl nahrazen libozvučným názvem proletářským. Výkon traktoru činil 15 k. Od okamžiku, kdy vyjel první Fordson z továrních vrat, až do konce šedesátých let 20. století, byl tento výkon traktoru považován za základní měřítko. Také se o tom tak psalo: „Během let 1931 až 1937 získal zemědělský sektor více než 500 000 traktorů o výkonu 15 k.”“7 Smysl této věty potřebuje vysvětlení. V roce 1936 byla v Sovětském svazu mimo Fordsony zahájena výroba dalších, výkonnějších traktorů. Když tehdy vyjel z továrních vrat jeden traktor o výkonu 30 k, byl ve statistice považován za traktory dva. Traktor o výkonu 60 k pak byl počítán jako traktory čtyři. Avšak v okamžiku, když Tuchačevskij tvořil své návrhy, traktory o výkonu 30 k či 60 k ještě neexistovaly. Existoval jen obyčejný
III
Dále musíme brát v úvahu ještě jeden moment. Kdyby byly všechny náklaďáky a traktory Sovětského svazu předělány na „tanky”, co pak zůstane průmyslu, dopravě a zemědělství? Co se stane se státní ekonomikou, když jí odebereme třeba ne úplně všechny, ale řekněme jen polovinu traktorů a automobilů? Ve válce navíc potřebuje traktory a automobily i armáda. Představme si, že armádní traktory a náklaďáky byly podle Tuchačevského projektu přebudovány na „tanky”. Čím pak budeme vozit miliony tun střeliva, pohonných hmot, náhradních dílů, proviantu, ženijního, lékařského a dalšího materiálu ze zásobovacích stanic do skladů frontů, armád, sborů, divizí, brigád a pluků přímo k bojujícím jednotkám? Čím bude vojsko převáženo? Čím se bude tahat dělostřelectvo? V čem budeme vozit štáby, spojovací jednotky, polní nemocnice a opravárenské dílny? Armáda trpěla i tak nedostatkem automobilů a traktorů. A ve válce jich nikdy nemůže být dost. Volná vozidla se za války opravdu nevyskytují. Kdyby byla třeba i jen polovina vozidel a traktorů celého státu přebudována na „tanky”, pak ty „tanky” prostě nemohou nic dělat. Proč? Z velmi jednoduchého důvodu. Hned za kolonou tanků musí následovat protitankové, polní a protiletadlové dělostřelectvo, dále pěchota, která nemůže být o mnoho pomalejší než tanky, potom ženisté, chemici, spojaři, štáby, rozvědka, topografové, technici a lékařský personál. A co to všechno znamená? Automobily, automobily, automobily. Mimoto musí být jak tankům, tak všem, kdo je následuje, neustále dodáváno střelivo, pohonné hmoty, proviant a všechno možné. Elementární výpočty té doby ukazovaly, že za každým tankem musí jet čtyři až pět, ba i více nákladních automobilů se zajišťujícími jednotkami a oddíly. Jinými slovy, i kdyby bylo přijato pitomé rozhodnutí měnit traktory o výkonu 15 hp v „tanky”, stejně by se nesměla překročit mez 15 až 20% z celkového počtu armádních automobilů a traktorů. V opačném případě zůstanou ty „tanky” bez střeliva, bez pohonných hmot, bez ženistů, bez spojení a velení, bez dělostřelecké podpory, bez protiletadlového krytí atd. Tuchačevskij takové věci evidentně nechápal. Žukov, ten ovšem otevřel pusu a naslouchal slavičím trylkům „hvězdy první velikosti v plejádě”. IV Ve druhé polovině třicátých let zvládl sovětský průmysl výrobu dokonalejších nákladních automobilů GAZ-AA (1,5 tuny), ZIS-5 (3 tuny) a pásových traktorů z Čeljabinského závodu. Avšak ani tato vozidla nesplňovala požadavky armády v úplnosti. Byly to obyčejné nákladní vozy, ale armáda potřebovala automobily terénní. Když by se tyto obyčejné náklaďáky obložily kotlovým železem, jejich schopnost jízdy v terénu by byla úplně nulová. Později, před začátkem války, byla započata výroba tříosých nákladních vozů GAZ-AAA a ZIS-6. Ani tato auta však neměla náhon na přední kola. Ani tato auta se nehodila k tomu, aby se z nich dělaly „tanky”. Nemluvě o tom, že armáda je potřebovala právě jakožto automobily. Dokonce i v době míru jich byl katastrofální nedostatek. A nejvýkonnější sovětský pásový traktor značky Staliněc se hodil pro přebudování na tank zrovna tak, jako všechny ostatní traktory a automobily. Tuchačevského návrhy nejsou než čirým technologickým barbarstvím. Automobil či traktor se prostě na tank předělat nedá. Zrovna tak se jízdní kolo nedá předělat na náklaďák se sklápěcí korbou, motocykl na buldozer a čajník na televizor. A proč vlastně nejdřív vyvíjet jízdní kolo, a pak z něj dělat něco jiného? Pokud je země podle názoru Tuchačevského (a Žukova) schopna žít a bojovat bez traktorů a automobilů, proč tedy byly vůbec budovány automobilové a traktorové továrny a proč v nich byla zahájena výroba automobilů a traktorů? Nebylo by v tom případě jednodušší stavět místo nich rovnou tanky? Všechny pokusy o proměnu traktorů a automobilů v tanky skončily krachem. Byly totiž skutečně provedeny zkoušky s vozidlem GAZ-AA, ověšeným kotlovým železem a tím tedy proměněným v „tank”. Vzniklé vozidlo se nedokázalo ani hnout z místa. A opancéřovaný traktor Fordson vyhazoval velkými zadními koly se špicemi půdu zpod sebe – a přídí se zarýval do země. A Zukovovi je líto, že géniovi nebylo z čiré hlouposti popřáno sluchu!
Nyní srovnejme „nejzastaralejší” sovětský tank T-26 s Tuchačevského sny o traktoru Fordson, proměněném v „tank”. Nejhorší typ T-26 byl vybaven motorem o výkonu 90 k. Ve snech giganta vojenského myšlení pak máme co dělat s výkonem 15 nebo 22 k. Tank jezdil na pásech a mohl se pohybovat po jakémkoli terénu, zatímco Fordson měl železná kola. I on mohl jezdit na jakémkoli terénu, ale jedině tehdy, když zůstával traktorem. Jakmile jej proměnili v „tank”, nemohl už jezdit vůbec nikde. Drtivá většina tanků T-26 byla vyzbrojena kanónem ráže 45 mm, schopným roku 1941 prorazit pancíř jakéhokoli německého tanku. Mimoto měl ještě 2 až 3 kulomety. Osádka, výzbroj, střelivo, motor, pohonné hmoty a všechno ostatní se skrývalo pod opravdovým pancířem. Zato Fordson by mohl být v nejlepším případě vyzbrojen jedním těžkým kulometem Maxim. Je velmi nepravděpodobné, že by ten kulomet byl schopen kruhové palby. Přitom ani střelec, ani kulomet by nemohli být ukryti ani tím kotlovým železem… Dokonce i nejstarší typy T-26, vyzbrojené jen dvěma kulomety, překonávaly ve všech parametrech traktor Fordson, protože ty kulomety byly dva, střelci seděli pod pancířem a mohli střílet jakýmkoli směrem, přičemž jejich palebné sektory kryly veškerý prostor kolem. Žukov, jak víme, si však ve svých vzpomínkách nevzpomněl na jméno tanku T-26 ani jednou. Tento tank, stejně jako jiné tanky s mnohem vyššími parametry prohlásil Žukov za „lehké a zastaralé” a vyškrtl je ze statistiky jako cosi, co si nezaslouží sebemenší pozornost. Přitom některé typy T-26 vyjely z továrních vrat v roce 1940, ba dokonce i v první polovině roku 1941. Kdyby ovšem byly automobily AMO-F-15 v souladu se záměrem giganta vojenského myšlení ověšeny v roce 1929 nebo 1930 železnými pláty, a pokud by si pak postály v otevřených remízách ve sněhu a v dešti až do roku 1941, to by byl ovšem Žukov spokojen. A to by pak Rudá armáda pod Žukovovým velením dokázala skvěle čelit nepřátelskému útoku! V srpnu 1939 rozdrtila 1. armádní skupina v Mongolsku pod Žukovovým velením 6. japonskou armádu. Žukov tam měl k dispozici tanky BT-5 s motorem o výkonu 400 k a tanky BT-7 s motorem o výkonu 500 k. Nikdo na světě tehdy nic podobného neměl. Díky této moci Žukov neustále předbíhal operace nepřítele. Japonské jednotky nedokázaly na rychlé přesuny a bleskové údery sovětských tankových brigád reagovat. Tyto tanky byly vyzbrojeny kanóny ráže 45 mm, které tehdy neměly konkurenci ani v Japonsku, ani ve Spojených státech amerických, ani ve Velké Británii, ani v Německu. Některé francouzské tanky byly tehdy vyzbrojeny kanóny ráže 47 mm. Hmotnost jejich granátu činila 1,65 kg (u sovětského kanónu činila 1,4 kg). Jenže délka hlavně francouzského kanónu dosahovala 34 ráží, zatímco sovětský kanón „nejzastaralejšího” sovětského typu T-26 měl při nepatrně nižší ráži délku hlavně 46 ráží. Proto ve svém výkonu onen francouzský kanón překonával. Rád bych viděl Žukovovo vítězství v Mongolsku, kdyby tehdy namísto s tanky BT-5 a BT-7 musel bojovat na Tuchačevského „tancích” a s Kurčevského děly… V červnu 1941 měla Rudá armáda 7 549 rychlých tanků od BT-2 po BT-7M. Všechny tyto tanky Žukov rovněž prohlásil za „lehké a zastaralé”. Kdyby musel bojovat v půldruhatunkách a Fordsonech, neschopných hnout se z místa, zajímalo by mě, jak by je asi nazval. Že by je prohlásil za těžké a nejmodernější? VI Ve třicátých letech 20. století byly v sovětské tankové výrobě zřetelně patrné dva diametrálně protichůdné směry. Představovali je Tuchačevskij s myšlenkou „tanku”, předělaného z půldruhatunky, a Pavlov s myšlenkou obrovského skoku vpřed od T-26 a BT k tankům se silným pancířem, dieselem, mohutnou výzbrojí a širokými pásy. Tank T-34 byl „Pavlovovým snem, vtěleným do pancíře”, zatímco Fordson s Maximem byl snem Tuchačevského, který se díky rozhodnému Stalinově zásahu nepodařilo vtělit do kotlového železa. Žukov však ve svých pamětech, v rozhovorech a veřejných vystoupeních pravidelně a důrazně zašlapával do bláta Dmitrije Grigorjeviče Pavlova a opěvoval „hvězdu v plejádě”. Žukov dokazoval, že směr rozvoje tankových vojsk, na němž trval Tuchačevskij, byl jedině správný: Ach, kdyby byla Rudá armáda vyzbrojena Fordsony, pak bych přinutil Hitlera i jeho generály až k pláči! Já bych ale rád viděl Tuchačevského „tanky” v neprostupném blátě podzimu 1941, v závějích podmoskevských polí, v protiútoku u Stalingradu, v bitvě u Kurska či v běloruské ofenzívě… Žukov ovšem opěvuje Tuchačevského „moudrou prozíravost”. A byl strašně rozhněván, že Stalin „si neviděl ani na špičku nosu” a nedovolil Tuchačevskému, aby uskutečnil své neuvěřitelně idiotské záměry. Zároveň tentýž Žukov obviňoval vedení Sovětského svazu, tj. Stalina, za to, že výroba tanků T-34 a KV zahájena příliš pozdě a v nedostatečném měřítku. Všechny své hanebné krachy a porážky vysvětlil Žukov tím, že těchto nejlepších tanků na světě dostal málo. Po celou válku, od Dubna, Rovna a Jelni až do Poznaně a Berlína, bojoval Žukov na tancích, které byly vyvinuty v souladu se záměrem Dmitrije Grigorjeviče Pavlova. Co by si náš „maršál vítězství” počal, kdyby neměl ani jeden KV a T-34? Žukov není sám. Maršál Sovětského svazu Jazov radí mladým důstojníkům: Čtěte Žukova! I maršál tankového vojska Losik, který za války bojoval na tancích T-34, doporučuje vyrůstající generaci onu nejpravdivější knihu o válce. Věřte Žukovovi! Maršál Losik s Žukovem solidarizuje. Tankové jednotky neměly být vyvíjeny podle názoru Pavlovových, nýbrž podle geniálních receptů Tuchačevského. Kdyby jen tehdy dostal velitel tankové brigády podplukovník Losik stovku Fordsonů a půldruhatunek! Jakmile by s tímto vybavením narazil na nějakou význačnou německou divizi, například Totenkopf či Wiking, on už by jim ukázal, jak se má bojovat ve dvacátém století! KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ Proč pustil Stalin Trockého na svobodu? Na ocelových bodácích, s vorošilovskými salvami, na mohutných křídlech Sovětů přineseme osvobozeni pracující třídě kapitalistických zemi a vztyčíme prapor komunismu na zbylých pěti šestinách Země. Lev Měchlis (1939) I Dne 21. srpna 1940 byl v Mexiku zvěrsky zavražděn Lev Trockij. Agent sovětské tajné policie, španělský komunista Ramon Mercader del Rio dokázal předstírat, že je aktivním přesvědčeným trockistou, a pronikl do jeho nejbližšího okolí. Mercader psal články, které se Trockému velice líbily. V Trockého domě se Mercader stal důvěrným hostem. V den vraždy byli spolu sami v Trockého pracovně. Trockij seděl za stolem a sklonil se nad text nějakého článku. Mercader vytáhl zpod pláště horolezecký cepín, rozmáchl se a strašlivým úderem prorazil Trockému lebku. Mercader byl na místě zločinu zatčen. Odmítl vypovídat. Mexický soud ho odsoudil k 20 letům žaláře. Ale 6. května 1960 byl za vzorné chování předčasně propuštěn: k plnému odsezení trestu mu tedy chyběly tři měsíce. Mercader byl převezen do Sovětského svazu a jmenován zde… vědeckým spolupracovníkem Ústavu marxismu-leninismu při ÚV KSSS. Samo toto jmenování představuje velmi názornou a přesvědčivou charakteristiku jak Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, tak i celého marxismu-leninismu. Pro další rozvoj nesmrtelného Leninova učení a pro posílení nerozborné jednoty teorie a praxe bylo skutečně záhodno posílat na frontu ideologického boje přesvědčené bojovníky s právě takovými sklony. A právě s takovými zkušenostmi. Tehdy kolovala anekdota, že poté, co se stal Mercader vědeckým spolupracovníkem natolik váženého chrámu vědy, pracuje na mnohodílné disertační práci s názvem „Alternativní způsob použití cepínu”. Komunistická moc by Mercaderovi nemusela projevovat zvláštní vděčnost za jeho „hrdinský čin”. Jakou cenu má služba, která už byla provedena? Navíc před 20 lety! Ale kdeže. Ihned po příjezdu do Moskvy byl Mercaderovi udělen titul hrdiny Sovětského svazu spolu s Řádem Lenina. Povšimněme si zde jednoho momentu. Mercader spáchal tu zvěrskou vraždu ve Stalinově době a na Stalinovu objednávku. Po Stalinově smrti nový vládce Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov veřejně odsoudil Stalina jako největšího zločince. A hleďme, přímo na vrcholu antistalinské kampaně vyznamenává tentýž Chruščov Stalinova agenta a nájemného vraha nejvyššími řády Sovětského svazu. Tento příklad dokazuje, že sám Nikita Chruščov, velký bojovník za mír, pokrok a demokracii, se nejen neštítil vražd na objednávku, nýbrž že je dokonce oceňoval na tom nejvyšším stupni. II Zavraždění Trockého se dostalo celé řady vysvětlení. Říkalo se, že tento zločin neměl žádný smysl, protože Trocký měl poměrně málo stoupenců, žil v dalekém Mexiku a nepředstavoval žádnou hrozbu. Říkalo se, že ta vražda byla Stalinovou osobní mstou či projevem Stalinova stihomamu. Zůstaly zde však určité nejasnosti. Proč se například Trockij vůbec ocitl v Mexiku? Trockij dosáhl vrcholu své kariéry v říjnu 1917. To pod jeho vedením byl proveden státní převrat a uchopení moci v Petrohradě. Trockij byl faktickým tvůrcem Rudé armády a jejím stálým velitelem po celou dobu ruské občanské války. Jenomže už tehdy nebyl mužem číslo jedna: o nejvyšší moc se dělil s Leninem. Postupně byl Trockij odsunován do druhých a třetích rolí. Jeho klouzání z výšin moci nabíralo rychlost, až se nakonec proměnilo v pád. Již roku 1923 stál Trockij v čele levé opozice v komunistické straně, čili byl v menšině. Do roku 1927 pak Trockij ztratil vše a nebyl dokonce ani řadovým členem strany. Byl vyhnán ze všech funkcí a zbaven všech pravomocí. Dne 7. listopadu 1927 se Trockij snažil pronést řeč před průvodem manifestujících občanů, směřujících na Rudé náměstí, ale to už na něho letěly prázdné lahve a kameny. Dlažební kostka, jak známo, je zbraní proletariátu. A láhev taky. Zabít Trockého, to nebyl žádný problém. Ochotných vykonavatelů by se našla celá řada. Proč tedy Stalin nezabil Trockého už tehdy? Začátkem roku 1928 poslal Stalin Trockého do vyhnanství v Kazachstánu. A po dalším roce ho nechal eskortovat do Turecka. A zde vzniká otázka, proč. V Kazachstánu byl Trockij izolován a nacházel se pod kontrolou Stalinovy tajné policie. Hranice Sovětského svazu byly pevně uzavřeny, takže utéct ze země bylo svrchovaně obtížné. A pro Trockého by to bylo už úplně nemožné, vždyť byl permanentně sledován. Utéct prostě Stalinovi nemohl. A podobné přání ani neprojevoval. Jako politický protivník byl Trockij zneškodněn. Neměl k dispozici ani mocenské páky, ani vliv, ani komunikační prostředky. To, co psal, nikdo nepublikoval. Trockého dopisy byly kontrolovány, zadržovány po celé měsíce a ve většině případů zmizely. Trockého stoupenci byli krutě stíháni. Nelidské bití trockistů v temných výklencích a průjezdech, to byly jen první a zdaleka nejmírnější projevy Stalinovy nemilosti. Pak přišla řada na vyhnanství, žaláře, mučení, veřejné procesy a popravy. Milionové masy se Trockého urychleně zřekly. Věrnost mu zachovali jen jednotlivci. Lidé už jsou tak uzpůsobeni: Chvatně se kamarádí s bohatými, silnými a vlivnými, ale jakmile někdo z nich spadne s výšin moci až na dno, počet jeho přátel a stoupenců se kdovíproč ostře snižuje. A naopak se objevuje množství těch, kteří mají nepřekonatelnou potřebu do včerejší modly kopnout. Stalin vyhladil miliony lidí, které považoval za své nepřátele nebo potenciální nepřátele. Stalin posílal své protivníky na Sibiř, na Dálný východ, do Kazachstánu, na Sachalin a Kolymu nebo rovnou do popravčích sklepů. Ale jen jednoho svého nepřítele, zrovna toho největšího, kupodivu zničehonic poslal ze vzdáleného Kazachstánu na rajské ostrovy v Marmarském moři… III Kdyby byl Trockij nebezpečný, pak ho Stalin mohl izolovat tak, jak izoloval Lenina v posledních letech jeho života. Poslední období svého života strávil Lenin v izolaci, kterou zorganizoval Stalin. Dne 18. prosince 1922 bylo přijato usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků), v němž se pravilo: „Soudruhu Stalinovi uložit osobní zodpovědnost za izolaci Vladimíra IIjiče, a to pokud jde jak o osobní styk s pracujícími, tak o korespondenci.” “8 Ochrana, stravování a „léčba” Lenina, to vše bylo pod plnou Stalinovou kontrolou. Leninovi bylo povoleno pouze to, co mu povolil Stalin. Lenin věděl o situaci v zemi hlavně z toho, co publikoval list Pravda. A aby se příliš nerozrušoval, bylo pro něho vydáváno speciální číslo. V jediném exempláři. Všechno, co Lenin psal, bylo předáváno Stalinovi. Ostatně, starost o Leninovo zdraví vedla Stalinovy lékaře k tomu, že mu mnoho psát ani nedovolovali. Trockij by rovněž mohl zahynout na operačním stole. Stejně, jako se to v roce 1925 stalo Frunzemu, jenž Trockého vystřídal ve funkci velitele Rudé armády. Stalin měl tou dobou tři tajemníky: Bažanov se věnoval „světlým záležitostem”, Měchlis „polotemným” a Kanněr „temným”. Bažanov vzpomíná, že Michail Vasiljevič Frunze byl na operační stůl položen bezmála násilím, tak velkou měl Stalin starost o zdraví bojového soudruha. Frunze se nebránil nadarmo. Na operačním stole ho čekala smrt. Jak je vidět, asi to tušil. Přípravou operace se kdovíproč zabýval Stalinův tajemník pro „temné záležitosti” Grigorij Kanněr. Když se o tom tajemník pro „světlé záležitosti” Bažanov dozvěděl, bylo mu všechno jasné.”9 Pokud byl Trockij pro Stalina nebezpečný, stačilo tedy projevit starost o jeho zdraví a položit ho taky na operační stůl, a třebas i násilím. Trockij se také mohl úspěšně utopit v jezeře, zrovna jako se to stalo Efraimu Skljanskému, Trockého zástupci ve velení Rudé armády za ruské občanské války. Bažanov vypráví, jak dostal zprávu o Skljanského záhadné smrti: „Spolu s Měchlisem jsme okamžitě zašli za Kanněrem a jednohlasně jsme zvolali: ‚Gríšo, to ty jsi Skljanského utopil!‘… Spolu s Měchlisem jsme byli pevně přesvědčeni, že Skljanskij byl utopen na Stalinův rozkaz a že ‚nešťastnou nehodu‘ zorganizovali Kanněr a Jagoda.” Mimochodem, Kanněr byl popraven v roce 1937 a Jagoda v roce 1938. V polovině dvacátých let měl už Stalin plně rozvinut mechanismus politických vražd. V temném zákoutí nebo třeba i na světlé chodbě Smolného paláce mohl Trockého klidně potkat přesvědčený bojovník s cepínem nebo duševně nevyrovnaný týpek s pistolí. Ale kupodivu se Trockij v těch letech se žádnými podobnými týpky nesetkal. Když byl v Kazachstánu, nemohl Trockij publikovat ani řádku. Tím, že ho však Stalin pustil na svobodu, dal mu plnou možnost říkat a psát, co se mu zachtělo, tj. ty nejodpornější záležitosti o Stalinovi. K čemu to Stalinovi bylo dobré? A proč Stalin poté, co Trockého pustil na svobodu, tak dlouho otálel s jeho vraždou? Ve třicátých letech obviňoval Stalin všechny své nepřátele v Sovětském svazu z trockismu. A takové obvinění znamenalo smrt, ať už pomalou v táboře nebo okamžitou v popravčím sklepě. Trockisty i osoby, které byly za trockisty prohlášeny, stříleli po tisících a desetitisících. Do táborů jich byly hnány statisíce, ba miliony. Samotného Trockého však Stalin nechal na pokoji. A Trockij si pohodlně žil na pohádkově nádherných ostrovech v lázeňském podnebí, posléze na jihu Francie, pak v Norsku a nakonec v Mexiku. Pak se zničehonic něco přihodilo a na Trockého začal vyložený hon. Jeden pokus o atentát střídal druhý, až to nakonec vyústilo v onen vítězný úder cepínem. Jestli šlo o Stalinův stihomam, proč se tedy tak dlouho omezoval na trockisty, a to ještě v drtivé většině na trockisty domnělé? Proč se nesoustředil přímo na Trockého? A co se to pak přihodilo? Najednou Stalinův stihomam zesílil? Po Stalinově smrti vysvětlil nový hospodář Nikita Chruščov, že v Sovětském svazu vládne nejlepší společenský a ekonomický řád na světě; přičemž jednotlivé nedostatky a přehmaty vznikly jen kvůli Stalinově špatné povaze. Chruščovovi patolízalové myšlenku podrželi, rozvinuli a začali prohlašovat, že Stalin byl paranoik. Za Chruščova se Stalinovi katani dočkali velmi špatného zacházení: někdo byl popraven, někdo uvězněn a někdo aspoň vyhozen z práce. Pravda, většina to odstonala jen lehkým úlekem, ale na řády a vyznamenání už nebylo pomyšlení. A zničehonic se v Moskvě objeví Mercader, Trockého vrah, vykonavatel Stalinova zločinného záměru, a dostává z Chruščovových rukou nejvyšší sovětská vyznamenání. Máme-li považovat Trockého vraždu za projev Stalinova stihomamu, pak budeme muset konstatovat, že paranoikem byl i Chruščov, přičemž jeho stihomam se projevil pouze jednou a pouze ve vztahu k Trockému, který byl zabit před dvaceti lety. V opačném případě nám nezbude než dospět k závěru, že těsně před druhou světovou válkou a na jejím počátku představoval Trockij reálné nebezpečí nejen pro Stalina, nýbrž i pro celé sovětské vedení. IV Trockij byl fanatickým stoupencem světové revoluce. Poté, co byl zbaven moci, s hněvem odsuzoval Stalina. Trockij před celým světem prohlásil, že Stalin zradil věc komunismu a světové revoluce. On sám ovšem nechápal, že tato jeho obžaloba je pro Stalina… krajně výhodná. Ba dokonce nezbytná. Svými odhaleními totiž Trockij uspával bdělost Západu. Stalin pak v Sovětském svazu za pomoci Západu budoval nejmohutnější válečný průmysl na světě a připravoval svou armádu i stát ke zničení západní civilizace. A Trockij? Ten všude prohlašoval, že Stalina není zapotřebí se bát, že Stalin představuje šedivou průměrnost, že Stalin je naprosto neschopný a že se jeho režim brzy sám zhroutí. „Stalinova osobní diktatura se zjevně chýlí k závěru,” tvrdil Trockij v listopadu 1931. Západní politici si dobře pamatovali Trockého úlohu v revoluci a v občanské válce. Všichni věděli, že právě on utvořil Rudou armádu. A jeho názor nebrali na lehkou váhu. Trockij představoval roznětku světové revoluce. Nyní však byla tato roznětka zneškodněna. Má-li se Trockému věřit, tak Stalin takovou roznětku nepředstavuje. Stalin nejenže vypustil Trockého ze Sovětského svazu, ale také mu zajistil reklamu v celém světě. V každém politickém procesu v Moskvě byl Trockij zmíněn. Své nepřátele mohl Stalin nazývat jakkoliv, ale on je tvrdošíjně nazýval trockisty, čímž přidával Trockému na politické váze. Pokud by Trockij říkal opak, pokud by prohlašoval, že Stalin připravuje agresivní válku, pokud by Trockij varoval Západ před nebezpečím, které představuje Stalinova zákeřnost, pak by mu nikdo nedovolil opustit Sovětský svaz a zvučnou ránu cepínem by Trockij dostal už roku 1927. V Těsně před druhou světovou válkou a na jejím počátku Trockij najednou přestal psát o tom, že Stalin zradil věc světové revoluce. Proto se Trockij stal nepotřebným. Svou misi už splnil. Trockij přestal být užitečný. Teď už může být odklizen. Ba co víc: Trockij začal být… nebezpečný. Trockij totiž zjevně pochopil Stalinovu hru a vystoupil s novými odhaleními. Začal psát o tom, že Hitler se dostal k moci díky Stalinově podpoře. „Bez Stalina by nebylo Hitlera,” to jsou Trockého slova. A zde jsou některá z jeho odhalení: „Hitler se připravuje k válce… Jeho úder proti Západu by se mohl v blízké či vzdálenější budoucnosti uskutečnit jedině za podmínek vojenského spojenectví mezi fašistickým Německem a Stalinem.” Dne 4. září 1939 připomněl Trockij světu, že „Kreml sytil ropou italské tažení do Habeše”, a nyní že sytí ropou Hitlerovu válku proti Evropě. Trockij položil zvučnou otázku, proč hned po uzavření paktu o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem vypukla válka. „Není jasné, proč zahájil Hitler útok na Polsko ihned po objetí Ribbentropa s Molotovem… Stalin dobře věděl, co dělá. K útoku na Polsko a k válce proti Anglii a Francii Hitler nezbytně potřeboval blahovolnou ‚neutralitu‘ SSSR plus sovětské suroviny. Politická a obchodní smlouva zajišťuje Hitlerovi oboje.” Trockij varuje Velkou Británii a Francii, že kořen zla nespočívá ani tak v Hitlerovi, jako především ve Stalinovi. Bez Stalinovy „neutrality” vůči Hitlerovi, bez sovětské ropy, manganu, chrómu, mědi, cínu, niklu, vanadia, molybdenu, wolframu, platiny, železné rudy, bavlny a obilí by se Hitler neodvážil žádnou válku v Evropě rozpoutat. Trockij však varuje i Hitlera. Již v červnu 1939, když v Evropě jen málokdo tušil, že za pár měsíců vypukne druhá světová válka, psal Trockij s naprosto ohromující předvídavostí, že Hitler udeří na Západ a Stalin že toho využije. Když Stalin zcela otevřeně vyhlašoval své záměry, nikdo tomu nepřikládal sebemenší význam. Nikdo ty řeči nebral vážně. Ale Trockij najednou pochopil, že… že Stalin nežertuje! A toto Trockého osvícení se Stalinovi strašlivě nelíbilo. A tak učinil rozhodující krok, aby Trockého přinutil… mlčet. |