Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

I

Sovětský velvyslanec v Berlíně, jak vyplývá ze sledovaného „dokumentu”, posílal své dezinformace nejen Berijovi na Lidový komisariát vnitřních věcí, nýbrž i generálporučíku Golikovovi, náčelníku vojenské rozvědky, a tak ho s tím otravoval, že Golikov si už na něho musel stěžovat. Připusťme, že to přesně tak bylo. Připusťme, že velvyslanec v Berlíně se rozhodl skládat účty ze své práce nejen vševládnému mocipánu Molotovovi, ale také Berijovi a navíc i Golikovovi. Připusťme, že Golikov vyjádřil své pochyby ohledně důvěryhodnosti informací, jež od velvyslance přicházejí. Co měl tehdy Golikov dělat?

Ale stěžovat si někde? Proč?

Za druhé. Kdyby si náčelník vojenské rozvědky přece jen usmyslel stěžovat na velvyslance v Berlíně, pak se neměl obracet na vnitro, ale po subordinační linii, tedy k náčelníkovi generálního štábu, kterému byl Golikov přímo a bezprostředně podřízen: Soudruhu armádní generále Žukove, oznamte lidovému komisaři obrany maršálu Sovětského svazu Timošenkovi, že nám z resortu soudruha Molotova přicházejí podezřelé informace, něco tam smrdí. Jenže Golikov obchází své nadřízené, Žukova i Timošenka, a kdovíproč se obrací na vnitro, tedy na cizí resort, a to se stížností na jiný cizí resort. Ten, kdo si obcházením svých přímých nadřízených dovolil takovou svévoli, tím porušil subordinaci a vnesl chaos do práce státního aparátu.

Taková svévole se nemohla líbit soudruhu Stalinovi: Hleďme, generálové Generálního štábu Rudé armády zapomněli na své nadřízené a kvůli malichernostem se obracejí přímo na vnitro. A Stalin mohl pojmout podezření: Nedovoluje si „náš Lavrentij” nějak moc? Nevzal si toho na záda trochu příliš? A není nejvyšší čas ho umravnit?

Pokud by Lavrentij Pavlovic Berija, který chápal aparátnickou etiku lépe než my, doopravdy dostal od šéfa vojenské rozvědky takovou neuvěřitelnou stížnost, rozhodně by se nehrnul za Stalinem, aby mu to oznamoval. Dobře totiž věděl, že kremelský hospodář by takovou situaci mohl pochopit v poněkud jiném smyslu…

II

Co z toho vyplývá, občané? Vojenský přidělenec je povinen posílat svá hlášení Průzkumné správě Generálního štábu Rudé armády, ale posílá je Lidovému komisariátu vnitřních věcí. Velvyslanec je povinen posílat své informace pouze Lidovému komisariátu zahraničních věcí, ale posílá je Lidovému komisariátu vnitřních věcí a průzkumné správě. Náčelník vojenské rozvědky je povinen zabezpečit své podřízené vším, co je nezbytné pro jejich ilegální činnost, ale kdovíproč se těmito záležitostmi zabývá vnitro. Vznikne-li nějaký problém, náčelník vojenské rozvědky je povinen obrátit se na své nadřízené, ale on se místo toho opět obrací se stížnostmi na vnitro. Ale vždyť si tím nestěžuje pouze na velvyslance v Berlíně.

Ale to se podívejme. Golikovovým nadřízeným byl přece náčelník Generálního štábu Rudé armády armádní generál Žukov. Měl se tedy obrátit na něho: Udělej něco, Georgiji Konstantinoviči, usadil se nám tady takový protivný podplukovník a my ne a ne si s ním poradit! Zde si musíme uvést ještě jednu věc. Lidový komisař obrany, maršál Sovětského svazu Semjon Konstantinovič Timošenko, doplnil 26. června 1940 Řád vnitřní služby a Kázeňský řád o zvláštní rozkaz č. 227 O pravidlech řešení vnitřních otázek a stížností vojenských osob. Tento rozkaz byl vyhlášen před mužstvem Rudé armády. Velitelé museli znalost tohoto rozkazu potvrdit podpisem.

Rozkaz kategoricky zakazoval, aby se vojáci a důstojníci Rudé armády obraceli ve služebních záležitostech na jakékoli organizace či správy přes hlavy svých přímých nadřízených. Tento rozkaz byl bezpodmínečně plněn, stejně jako ostatně každý jiný rozkaz, podepsaný Semjonem Konstantinovičem Timošenkem. Ty, kdo porušili jeho rozkaz, Timošenko okamžitě, nemilosrdně a krutě trestal.

A vida: navzdory Kázeňskému řádu, navzdory rozkazům a zákazům si náčelník průzkumné správy, neznámo proč, stěžuje nikoli svému přímému a bezprostřednímu nadřízenému Zukovovi, ale zase na vnitro, a to osobně lidovému komisaři vnitřních věcí Lavrentii Pavloviči Berijovi, kterému není podřízen. Poslyš, Lavrentiji Pavloviči, my si tady v generálním štábu neumíme sami udělat pořádek, tak buď prosím tě tak laskav a pomoz nám s tím. Ukázalo se však, že ani sám strašný lidový komisař vnitra Berija si neví rady s podplukovníkem Novobrancovem, a tak si jde stěžovat Stalinovi: To je hrůza, jak sprostí podplukovníci se nám usadili ve vojenské rozvědce. A jak se tam roztahujou, no tady se na to mrkni!

I slohová úroveň onoho „dokumentu” svědčí o ledačems. Začnu tím, že Stalin byl oslovován křestním jménem a jménem po otci. To však bylo dovoleno jen prostým lidem a pouze v dopisech: „Drahý

Josife Vissarionoviči, s radostí vám oznamuji…” Pokud se však jednalo o dopis kolektivní, pak už to takhle nešlo. Pro všechny byl jednou provždy určen přesný tvar oslovení: „Soudruhu Staline”. Nic jiného Stalin nestrpěl. Tím spíš v oficiálních dokumentech. „Stalin nikoho neoslovoval křestním jménem a jménem po otci. Dokonce i doma oslovoval své hosty příjmením, a to vždy spolu se slovem

,soudruhu‘. I on byl oslovován úplně stejně: ,soudruhu Staline‘.”¹³²

Byly publikovány stovky vyprávění očitých svědků a tisíce dokumentů, v nichž není vůdce oslovován jinak než „soudruh Stalin”.

Případně se v dokumentech najdou i jeho pseudonymy: soudruh

Ivanov, soudruh Vasiljev atd. Stalinův tajemník Poskrjobyšev v předpokoji důtklivě upozorňoval každého nového návštěvníka, jak musí Stalina oslovovat – o tom se zachovala řada svědectví. Že by tohle Berija nevěděl? Že by ho snad Poskrjobyšev zapomněl upozornit? Kdo proboha Lavrentiji Pavlovičovi dovolil říkat soudruhu Stalinovi Josife Vissarionoviči?

No ale v tom „dokumentu” je to takhle napsáno!

Za druhé musíme připomenout, že pokud jde o lichocení Stalinovi, bylo to možné, ba nutné. Ale pouze za té podmínky, že to lichocení je určeno k užití širokým lidovým masám. Na konferencích a sjezdech, v časopisech, novinách a knihách, v románech, básních a písních soutěžili lichotníci všech odstínů v užívání superlativů.

Ovšem lichotit Stalinovi osobně, to bylo hloupé a nebezpečné. To se v podstatě rovnalo pokusu hladit tygra proti srsti po pruhovaném hřbetu. Stalin měl dost rozumu na to, aby se neobklopoval dvorními patolízaly a neposlouchal jejich oslavné tirády. A Berija nebyl tak hloupý, aby Stalinovi lichotil tak toporně a drze: „vaše moudrá předpověď”! Dokumenty, směřující na Stalinův stůl, byly vždy navýsost stručné a jasné. Bez lichocení. Neobsahovaly nic zbytečného, co by ještě mohlo být škrtnuto a vyhozeno, pouze holá, suchá fakta, pouze jednoduché logické závěry a konkrétní návrhy. To byl styl samotného Stalina. A přesně totéž vyžadoval Stalin od všech svých podřízených. Nikde mezi dokumenty určenými Stalinovi nelze najít strojené vznešenosti typu „vaše moudré předpovědi”. Ani vykřičníky se ve služebních dokumentech určených Stalinovi nevyskytovaly. Šlo to i bez nich.

A k čemu ty deklarace síly: „já a mí lidé”?! To nejsou žádní tví lidé, to jsou Vladařovi lidé! Cos to udělal, Lavruško? Ty sis zřídil z vnitra soukromou firmu nebo co? Tak za taková slova trhal Stalin jazyky. I s hlavami. Ohledně 170 divizí nadělali tvůrci „dokumentu”

taky pěknou paseku. V sovětské historické vědě se už dávno zabydlela lživá cifra. A ta cifra hlásí, že na západních hranicích prý bylo dne 21. června 1941 soustředěno 170 sovětských divizí. Hoši, kteří smolili onen „dokument”, si to holt popletli a přiřkli Lavrentiji Pavloviči Berijovi tvrzení, že na hranicích je soustředěno 170 německých divizí.

IV

A teď to hlavní. Soustřeďme se nyní na to, kdo byl vlastně onen velvyslanec, na jehož odvolání z Berlína údajně Berija trval. Jmenoval se Vladimír Georgijevič Děkanozov. S Lavrentijem Pavlovičem Berijou se znal a přátelil už od roku 1919, kdy spolu prováděli podvratnou práci v Baku. Berija tehdy Děkanozova řídil. Téhož roku 1919 spolu sloužili musavatistům. Roku 1920 byli oba dva v rudé 11. armádě. A opět: Berija byl vpředu a Děkanozov hned za ním. V dubnu 1921 byl Berija zástupcem náčelníka tajného operačního oddělení ázerbájdžánské Ceky; v červnu se v téže instituci objevuje, coby jeho podřízený, i Děkanozov. Následně se stal Berija zástupcem předsedy ázerbájdžánské Ceky a náčelníkem tajného informačního oddělení, tedy vedoucím všech udavačů, a Děkanozov byl jeho tajemníkem. Od listopadu 1922 zastával Berija funkci zástupce předsedy gruzínské Ceky a náčelníka tajného operačního oddělení. A v témže měsíci se stal Děkanozov podle již zavedeného pravidla tajemníkem tajného operačního oddělení gruzínské Čeky.

Děkanozov, jeho zástupce v udavačském oddělení.

V listopadu 1931 se stal Berija prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Gruzie, tedy naprostým vládcem této slunečné republiky; v prosinci se stal Děkanozov tajemníkem

Ústředního výboru Komunistické strany Gruzie pro otázky dopravy.

Následujícího roku byl už Berija vládcem celého Zakavkazska a Děkanozov se logicky ocitá v jeho blízkosti. Pod svými křídly měl Děkanozov dopravu, obchod, zásobování, potravinářský průmysl a distribuci materiálních a finančních toků.

Koncem srpna 1938 vyzdvihuje Stalin Beriju do Moskvy a jmenuje ho prvním náměstkem lidového komisaře vnitra a náčelníkem

Hlavní správy státní bezpečnosti. Do 5. oddělení hlavní správy Berija umístil … Děkanozova. A 5. oddělení, to byla v těch slavných dobách veškerá zahraniční rozvědka NKVD. V prosinci téhož roku už byl Berija lidovým komisařem vnitřních věcí a Děkanozov se stal zástupcem náčelníka Hlavní správy státní bezpečnosti..

Když 3. května 1939 vyměnil Stalin celé vedení Lidového komisariátu zahraničních věcí, Molotova jmenoval lidovým komisařem a Děkanozova jeho náměstkem. Poprvé po 20 letech se Děkanozov ocitl mimo oficiální Berijovo řízení. Jejich vzájemné vztahy se tím přirozeně nezměnily. Molotov byl jedním z nejnebezpečnějších Berijových soupeřů v boji o moc. Svou funkcí byl Molotov výš než Berija, jenže v Molotovově bezprostřední blízkosti se nyní ocitl věrný berijovec Děkanozov, zatímco Berija ve svém okolí neměl žádného věrného molotovce. V listopadu 1940 jmenoval Stalin Děkanozova zplnomocněným představitelem Sovětského svazu v Německu. Ponechal mu přitom jeho funkci náměstka lidového komisaře zahraničních věcí. I nadále zůstával Děkanozov až do Stalinovy smrti jakoby mimo Berijovu kontrolu, ale ve skutečnosti to byl ten nejtvrdší berijovec. Po Stalinově smrti Berija okamžitě vrátil Děkanozova pod své vedení a poslal ho do Gruzie, aby tam vyřídil všechny jeho osobní nepřátele. Pravda, velmi brzo se pak Berija zřítil do bezedné propasti kremelských intrik. A Děkanozov hned za ním. Popraveni byli oba téhož dne. A teď se podívejme na ta kouzla a čáry: 21. června 1941 si prý Berija stěžoval Stalinovi na chování sovětského velvyslance v Berlíně, tedy na svého věrného Děkanozova, který ho prý bombarduje dezinformacemi. Berija prý Stalinovi navrhoval, aby Děkanozova odvolal a příkladně potrestal. A já opakuji: Děkanozov byl sice nejvěrnějším a neochvějným berijovcem, ale v roce 1941, vzhledem ke svému služebnímu zařazení, prostě neměl právo „bombardovat dezinformacemi” Beriju, který zodpovídal za vnitro, ale ne za zahraničí, takže Děkanozov mu tehdy nebyl oficiálně podřízen. A i kdyby Děkanozov doopravdy obtěžoval Beriju svými zprávami, pak na něho Berija mohl prostě ze starého přátelství vybafnout: Hej, Vladimírku, dej už s tím pokoj, už mě fakt nebavíš! Ale aby si Stalinovi začal na svého nejvěrnějšího a nejbližšího spolubojovníka stěžovat, no to by přece bylo holé šílenství! No nebyl by to vrchol kretenismu, požadovat od Stalina, aby odvolal z funkce jeho člověka, který se dostal do blízkosti Molotova?

V

Skvělí chlapíci, kteří vytvořili onen „dokument”, neznali dějiny nijak zvlášť dopodrobna. Ale ani ti, kteří pustili ten „dokument” do

Olympu. Samotný Stalin byl přitom jmenován zvlášť: „Na tribunu vystupuje soudruh STALIN a soudruzi Molotov, Malenkov, Kaganovič…” Pořadí, v němž byla uváděna jména vůdců, sloužilo jako navýsost citlivý barometr. Stávalo se, že umístění vůdců v hierarchii se měnilo i několikrát za den. Na ranním zasedání sjezdu mohl být jistý Mikojan uveden jako pátý v pořadí, ale na večerním zasedání už byl osmý. A dalšího rána se mohl dostat zase výš nebo ještě níž. Kariéristé všech odstínů sledovali se zavilou bedlivostí pořadí vůdců v seznamech. Zrovna jako makléři sledují kursy valut.

Na veřejnosti se vůdcové objevovali jedině v tom pořadí, které určil soudruh Stalin. Každý věděl, kde je jeho obrtlík. Pořadí vůdců při oficiálních oslavách bylo podrobeno nejpřísnějším předpisům, nad kterými by pukl závistí každý carský ceremoniář. A po každé veřejné prezentaci vůdců se lumpové všech stupňů a ráží opět vrhali po první stránce Pravdy, aby si vyhodnotili, kdo je kdo a kdo s koho.

Když nyní tohle všechno víme, podívejme se na výtisk listu

Stalin měl pět maršálů. Na tribunu však vystupuje pouze ten, který v dané situaci vykonává vojenskou přehlídku. O generálech a admirálech ani netřeba mluvit: ti tam vůbec neměli co dělat. Stalin měl dále celé hejno lidových komisařů, v překladu do normálního jazyka ministrů. Na tribunu však mohli vystoupit jen ti lidoví komisaři, kteří měli stranickou funkci členů politbyra. A to byli v nejlepším případě dva až tři muži.

Stalin měl také oficiální představitele ve Washingtonu, v Londýně, ve Stockholmu, v Tokiu, v Římě a ve všech ostatních světových metropolích. Ale při vší své moci nedosahoval žádný z nich ani vzdáleně do oněch výšek, které by jim dovolily vůbec se přiblížit k té tribuně, na níž stál Génius lidstva a největší přítel polského lidu (jak se s dovolením vyjádřil maršál Sovětského svazu Žukov při oslavách ve Varšavě dne 20. června 1951).

Nuže tedy. Jednou jedinkrát, právě 1. května 1941, Stalin zničehonic pozval oficiálního sovětského představitele v Berlíně, Vladimíra Georgijeviče Děkanozova, na tribunu mauzolea a postavil ho vedle sebe, přičemž i Stalinovi nejbližší spolubojovníci museli ustoupit stranou. Proč se tak stalo, nevím. Ani mě nenapadá žádná hypotéza. Je to zkrátka záhada dějin. Jasné je jen to, že Děkanozov musel učinit něco vrcholně, nepopsatelně jedinečného, takže Stalin se z nějakého důvodu rozhodl vyjádřit mu svou vladařskou přízeň nikoli tajně, nýbrž veřejně. Tak, aby to viděl celý svět. Hlavní a základní Stalinovou mocenskou pákou byla kádrová politika. Kádry rozhodují vše. Stalin moc dobře věděl, koho jmenovat do které funkce. A ještě lépe věděl, kdo pochází z jakého klanu. A Stalin míchal karty. A věděl, jak je míchat. O tom, že Děkanozov je nejvěrnější berijovec, věděl každý. A Stalin to věděl nejlíp ze všech. Proto se Stalinova přízeň nemohla nedotknout také Beriji: Hleďte, jakého skvělého bolševika soudruh Berija vychoval a vypěstoval!

Byl snad Lavrentij Berija opravdu tak hloupý, aby se hned následující měsíc vzdával, ba přímo zbavoval své vlastní slávy? Soudruhu Staline, vždyť ten Děkanozov je dezinformátor! Vyžeň ho! Špinavým koštětem! Kdyby to byl Berija opravdu udělal, pak by to byl vlastně i úder proti Stalinovi: Podívej se, soudruhu Staline, ty prokazuješ Děkanozovovi nejvyšší pocty, ale on si zaslouží úplně opačné zacházení! Vždyť ty, soudruhu Staline, rozumíš kádrovým otázkám jako koza petrželi! Co tím chci říct? Jenom to, že ti výtečníci, kteří vyrobili zmíněný „dokument”, nechápali ani vzdáleně, ba ani mlhavě kremelská pravidla roku 1941. A dokonce si nenašli čas ani na to, aby si prolistovali výtisky Pravdy z několika předválečných měsíců.

VI

Hlavní, co bývá vytýkáno mým knihám, je tohle: snad je v nich všechno popsáno správně, ale pořád tam chybí nějaká stvrzující listina. Jednodušeji řečeno: kde máš důkazy? Odpovídám. Na rozkaz generálplukovníka Volkogonova bylo v Ústavu vojenských dějin jen 13. dubna 1990 spáleno sedm tun válečných dokumentů z roku 1941. Na rozkaz armádního generála Garejeva bylo dne 10. června 1991 v Generálním štábu Ozbrojených sil SSSR spáleno pět tun dokumentů, týkajících se téhož období. Zdůvodnění: není kam je umístit. Půl století bylo kam, a najednou není místo. Dokumenty však nepálil jen Garejev s Volkogonovem a nejenom těsně před koncem komunistického ráje. Každé vědecké středisko na světě by tyto nedocenitelné poklady přijalo do úschovy. Každý sběratel, každý zájemce o dějiny. Ty dokumenty se mohly prodat na aukci. Za miliony.

A tito Hérostratové pak prohlašují: Všechno v Ledokoluje zdánlivě logické, ale kde je stvrzující papír?

Na otázku, kde najít stvrzující důkaz, podal zcela vyčerpávající odpověď člen politbyra Alexandr Nikolajevič Jakovlev: „Není co odtajňovat, takové papíry už neexistují. Bojím se, že všechno už je zničeno. V jedenačtyřicátém se v Kremlu pálily dokumenty po několik dní. Ostatně i v jedenadevadesátém.”¹³³ Hlavním úkolem kremelských Hérostratů je zblbnout lid na kvadrát. Idiotům se snadno vládne. Proto ti muži pálí dějiny vlastní armády, vlastního lidu, vlastní země. Jenže lid, jenž nezná vlastní dějiny, je odsouzen k intelektuální i fyzické degeneraci a k záhubě. Ničení historických dokumentů proto představuje evidentní vlastizradu. Kremelští zrádci, kteří likvidují dějiny vlastního národa, zaplňují zející prázdnotu po zničených dokumentech falzifikáty typu Žukovových Vzpomínek a úvah či onoho Berijova záznamu. Rovněž uchovávání historických dokumentů v nepřístupných archívech je zrada. Jak veliký je v tom rozdíl, jestli je dokument spálen nebo jestli se nachází na místě, kde ho nikdo nikdy nepřečte? A kde je mimochodem možné kdykoliv jej zničit jakožto nepotřebnou přítěž, a nikomu se za to nezodpovídat.

VII

Onen Berijův záznam se totiž toulá po světě ve více verzích. Smysl je stejný. Jenom je to pokaždé vyjádřeno jinými slovy. Jednou Berija požaduje, aby byl z Berlína odvolán bezejmenný velvyslanec, jinde ho pojmenovává, někde požaduje, aby byl odvolán a potrestán, a jinde má být jen odvolán…

Pokusme se tedy vyhledat originál. A hned se budeme muset něčeho podržet: všichni seriózní historikové totiž ten „záznam”

sice citují, ale neuvádějí, v jakém archívu, v jakém fondu a v jaké složce byl nalezen. Všem opravdovým zájemcům o dějiny, všem, kdo nejsou lhostejní k minulosti a budoucnosti své země a svého lidu, nyní poskytnu nástroj k odhalení seriózních historiků: telefonujte, pište dopisy a dotazy každému, kdo ve svých dílech cituje onen Berijův záznam, a žádejte od všech odpověď na otázku po jeho původu. Pokuste se nalézt originál. Odpovědi, kterých se dočkáte, vás určitě nadchnou. Je to opravdu po čertech poutavá hra.

A jakmile vám jeden badatel odpoví, už chytejte za šos dalšího seriózního historika a stíhejte ho s otázkou: Kdepak ten dokument je?

A ještě se podívejme na další vývoj komedie o tzv. Berijově záznamu. Dva ohromně seriózní historikové vyprávějí světové veřejnosti, že národy Sovětského svazu, počínaje jeho nejvyššími představiteli, byly strašně hloupé a zbabělé. Stalin, kterému chyběl mozek, si to zařídil tak, že se nikdo neodvažoval říct mu pravdu: „Aby bylo možné mu aspoň nějakým způsobem vyložit skutečnou situaci, museli se jeho podřízení uchylovat k dočista neuvěřitelným machinacím. Například náčelník vojenské rozvědky generálporučík Golikov tvrdil v informaci o plánech německé agrese, že se jedná o dezinformace, a na závěr dodal: , Ale já a mí lidé, Josefe Vissarionoviči, si pevně pamatujeme na vaši moudrou předpověď, že roku 1941 na nás Hitler nezaútočí!‘“ Nuže, 21. června Berija poslal Stalinovi z Lidového komisariátu vnitřních věcí záznam o vůdcových moudrých předpovědích na rok 1941. Generálporučík Golikov pochopitelně nemohl obsah Berijova záznamu pro Stalina znát. Téhož dne však Golikov poslal Stalinovi z průzkumné správy přesně tentýž záznam. Slovo od slova. A s týmiž známkami přehánění. Vůdce se takové nečekané shodě musel dozajista podivit.

Snad bychom podobným piruetám naší drahé historické vědy nemuseli ani věnovat pozornost… Nebýt ovšem podpisu. Pod toto odhalení se podepsali dva muži: Sergej Osipov a Rudolf Pichoja.

Jméno Sergeje Osipova mi nic neříká; v paměti mi nezní žádné zvonečky. Ale zato Rudolf Pichoja, no to je přece hlavní archivář Ruska.

To on má pod kontrolou všechny archívy, počínaje bývalým archívem politbyra, který se nyní jmenuje Prezidentský archív. V tomto Prezidentském archívu bylo začátkem nového tisíciletí uchováváno 215 000 takzvaných „osobních složek”. Možná ještě nebyly vrženy do ohně. A to nepočítáme dokumenty s razítky „Tajné”, „Přísně tajné” a „Přísně tajné – zvláštní důležitosti”. Práce hlavního archiváře státu spočívá v tom, nepřipustit lid k jeho vlastním dějinám, postupně ty dějiny obracet v popel a lid ve stádo opic. Tyto své povinnosti plní Pichoja skvěle. I to je mu však málo. A tak se pouští do podvodu. Ideologický iluzionista Pichoja ukradl starý, cizí podvrh a stvořil z něj svůj vlastní podvrh. Jde tedy zároveň o plagiát a dvojí falzifikát. A právě z takovéto bandy zlodějů formuje státní moc sbor seriózních historiků. Takovýmto chytrákům svěřují vládnoucí činitelé úkol psát dějiny státu a jeho lidu.

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Nařizuji vrhnout se!

Připravenost k odraženi agrese rovněž vyžadovala nejen vypracováni plánů obranných operací, ale i jejich úplnou přípravu včetně materiálně-technických otázek, a dále jejich odborné zvládnutí ze strany velitelů a štábů. Je přece zcela zjevné, že v případě nečekaného nepřátelského útoku nebude na přípravu takových operací čas. To však učiněno nebylo.¹³⁴

I

Nejsveřepějším bojovníkem proti falzifikátorům dějin druhé světové války byl čtyřnásobný hrdina Sovětského svazu, maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov. Jeho článek o bezmoci falzifikátorů dějin představuje v tomto žánru přímo klasický vzor.¹³⁵

Napsal: „Události roku 1941 popisuje většina západních historiků jako triumfální tažení hitlerovské armády… a našemu velení je připisována zmatenost a slabost… Vrchní velení se ovšem nikdy nenacházelo ve stavu zmatenosti, nýbrž tvrdě řídilo boj sovětského lidu.”

Kdyby se člověk zabil, lépe by to říct nemohl.

Co je to vlastně vrchní velení? Správně, to je Stalin. Tento titul za války nikdo jiný neměl. Ale o tituly tu ani tak nejde. Žukov píše, že žádné důležité rozhodnutí nebylo přijato bez Stalina. Žukov vyprávěl, že těsně před válkou zakázal Stalin uvést vojska do pohotovosti a že toto rozhodnutí nemohl nikdo změnit. Dále Žukov vyprávěl, že v okamžiku, kdy válka vypukla, nevydal Stalin rozkaz odpovědět na palbu palbou, takže vojska neodpovídala. Jednoduše řečeno, všechno záviselo na Stalinovi. A dokonce i v prvních dnech války, kdy byl nominálním hlavním velitelem maršál Timošenko, zůstával fakticky velitelem tak jako tak Stalin. Vrchní velení a Stalin, to je jako nerozeznatelná dvojčata. Říkáme Stalin a rozumíme vrchní velení. Říkáme vrchní velení a rozumíme Stalin. Nuže tedy: velký Stalin (jak tvrdí sám Žukov) nikdy nebyl ve stavu zmatenosti. Zapamatujte si to, pánové falzifikátoři!

II

Odkud však prodejní buržoazní falzifikátoři získali informace o údajné slabosti sovětského vedení? Přece si to nevymysleli sami!

Sebe popisuje Žukov jako hrdinu a šikulu: válka ho zastihla v generálním štábu, tedy na bojovém stanovišti. Mezi řádky se však odhaluje poněkud jiný obraz. Žukov sám se nacházel ve stavu zmatenosti. Žukov sám byl zcela nepřipraven jednat. Teprve v 07.15 hodin sedl a sepsal směrnici jednotkám. A tohle mluví za všechno. Každý poručík, nastupující službu velitele stráže, vyhlásí v první řadě bojové instrukce pro případ nečekané mimořádné situace: Při útoku na budovu stráže…, při útoku na první pozici…, na druhou…, při požáru hlídaného objektu… atd.

Pokud by se něco přihodilo, náčelník štábu pak už jen vykřikne jediné dohodnuté slovo a každý hned operuje v souladu s vydanými instrukcemi. Totéž platí na válečných lodích, v jednotkách, ba i v továrnách a kolchozech… Náčelník milice třebas v tom nejbědnějším městečku se při přejímání funkce především seznamuje s bojovými instrukcemi. Co a kdo dělá v případě teroristického útoku, zemětřesení, povodně, masových nepokojů, příjezdu ozbrojené bandy hostujících umělců atd.

Ale kdyby jen milice nebo armáda… Stačí, když si sednete do letadla a už po sto desáté rozprávějí, co se musí dělat v případě nuceného přistání na vodě, za jakou šňůrku zatáhnout a na jakou píšťalku hvízdat…

Dobrá. A tady máte ilustraci Žukovovy osobní připravenosti k odražení nepřátelského vpádu: válka už zuří několik hodin a maršál vítězství teprve usedl a začal psát instrukce o tom, co mají dělat vojska v případě nepřátelského útoku a na jakou píšťalku mají hvízdat.

Ani on sám tudíž v tu chvíli neměl byť vzdálenou představu o tom, co dělat v případě náhlého nepřátelského útoku: neměl, jak je vidět, pro tento případ k dispozici žádné předem připravené verze. Všimněme si už jen první věty oné direktivy onoho veledíla vojenského myšlení:

„NAŘIZUJI: Jednotkám vrhnout se všemi silami a prostředky na nepřátelské síly…”

Žukov vypravuje, že před válkou „pracoval 15 až 16 hodin denně a často zůstával v kanceláři na noc”. I veškerý personál generálního štábu makal 15 až 18 hodin denně bez volných dnů a svátků. To jsou ovšem obrovské kolektivy lidí, a to těch nejkvalifikovanějších důstojníků a generálů Rudé armády. Co bylo výsledkem této titánské práce? Jejím výsledkem bylo, že v 07.00 hodin ráno dne 22. června

1941 už bylo město Brest vyklizeno jednotkami 4. armády. V ostatních armádách to nebylo o nic lepší. Celá Rudá armáda utíkala. Nenechala se vyprovokovat a neodvážila se porušit rozkazy nejmoudřejšího stratéga. Ovšem samotný stratég se tou dobou zabýval literární tvorbou: nařizuji vrhnout se!

Pořád se nemůžu zbavit jedné myšlenky: Žukov informuje důvěřivé čtenáře, že večer dne 21. června 1941 se mu „definitivně rozptýlily všechny iluze” a on že jasně pochopil, že každým okamžikem začne nepřátelský útok. Nemohl tedy už toho večera informovat o svém geniálním plánu obrany státu velitele frontů, loďstev a armád? Proč s tím vyčkával až do 07.00 hodin? A ještě něco:

stálo to za to, aby obrovské kolektivy generálů a důstojníků generálního štábu makaly 15 a víc hodin, jestliže všechny plány byly nakonec zhuštěny do jediné věty „vrhnout se všemi silami a prostředky”? To snad Žukov nemohl před válkou povolat do Moskvy velitele Západního zvláštního vojenského okruhu armádního generála Pavlova a tajně mu říct: „Dmitriji Grigorjeviči, já celé noci nespím, ale nejsem schopen vyplodit žádné plány obrany. A celý generální štáb taky ne. Tak hele, víš co? Jakmile na nás zaútočí, vrhni se na ně všemi silami a prostředky, bij je přes ocas i přes hřívu! Rozumíš?” I další velitele měl Žukov včas informovat o svém geniálním záměru. A bylo by to. Proč sám sebe a své podřízené mučit ponocováním? Jestliže spočívá plán obrany v jediném rozkazu vrhnout se, pak snad stačilo, aby Žukov sdělil tento svůj ústřední (a jediný) nápad podřízeným a sám pak klidně mohl jet na ryby, na lov nebo někam na flám. I celý generální štáb mohl prostě poslat na neomezenou dovolenou s rozkazem: Jakmile začne válka, pomalu se vraťte do Moskvy; fronty a armády už vědí i bez nás, co mají dělat.

Zukovovi obhájci zde ovšem budou rozhněvaně oponovat: No jak mohl ten záměr takhle rozhlašovat? Vždyť geniální Žukovův plán záchrany země by se v tom případě mohl dostat do rukou nepříteli!

Souhlasím. Proto měl Žukov rozepsat na papíry větu „Nařizuji vrhnout se všemi silami a prostředky. Žukov”, zalepit ty papíry do rudých obálek, zapečetit obálky pečetním voskem a distribuovat je do sejfů příslušných velitelů. Jakmile pak bylo jasné, že nepřítel zaútočí, měl vydat rozkaz k rozlepení obálek. A celé Rudé armádě by bylo okamžitě jasné, co má dělat: vrhnout se. Žukov však musel smolit směrnici pozdě, a než ji napsal, než byla zašifrována a odeslána, uplynula hromada času. Potom ji ve štábech frontů rozšifrovali a sedli, aby napsali vlastní směrnice jednotlivým armádám.

A zase se to muselo šifrovat… Na velitelských stanovištích armád je rozšifrovali, sedli a napsali směrnice sborům. Některé sbory dostaly směrnici až k večeru. A řada z nich ji už nedostala vůbec. Kdyby ta svrchovaně moudrá směrnice už ležela v sejfech velitelů, všechno by šlo nepoměrně jednodušeji a rychleji: Všem velitelům až na úroveň pluků a praporů! Obálky otevřít, obsah přečíst!

III

Ve své „nejpravdivější knize o válce” zapomněl Žukov uvést text oné směrnice, podle níž dostala vojska nařízeno vrhnout se. Nehledejte tu směrnici ani v prvních devíti vydáních, proškrtaných zpropadenou cenzurou, ani v posledních vydáních, „rekonstruovaných v souladu s původním rukopisem”. Existence onoho textu se potvrdila řadu let poté a z úplně jiných zdrojů. Ale zde víme jen to, že Žukov v Moskvě nařídil, aby byla zašifrována a distribuována na velitelská stanoviště frontů, ale nikdo nepublikoval její rozšifrovaný text. Slova „nařizuji vrhnout se” lze ovšem rozšifrovat jen takto: „Já tady v generálním štábu žádné plány nemám. Nestihl jsem je sestavit. Jak bojovat, nevím. Součinnost letectva, loďstev, frontů a armád v souladu s konkrétním záměrem, místem a časem nejsem schopen zorganizovat. Vzdávám se veškeré odpovědnosti. Myju si ruce i svědomí. Veškerou odpovědnost přenáším na vás.

Velitelům frontů a loďstev bojovat bez jakýchkoliv plánů. Jak bude kdo chtít. Každý, jak umí. Pokud se někomu zachce zorganizovat v souladu s konkrétním záměrem, místem a časem součinnost s letectvem, s loďstvy a armádami, s týlovým zabezpečením a s armádami druhého strategického sledu, tak to už se nějak domluvte mezi sebou a vyřešte si to hlasováním. Žukov.

P. S. Kdo bude neúspěšný, toho dám zastřelit. Kdo se neschoval, za to já nemůžu. A toho, kdo nezajistí úspěch, prohlásím po válce za pitomce a zrádce, a sám sebe za génia.”

Ale teď žerty stranou. Jestli někdo ten záhadný termín „vrhnout se všemi silami a prostředky” dovede rozšifrovat přesněji, a budou-li pro mne oponentovy argumenty přesvědčivé, pak jsem připraven uznat své omyly. Do té doby se však shodněme na tom, že rozkaz „vrhnout se všemi silami a prostředky” byl v podstatě rozkazem bojovat, jak se komu líbí a nekoordinovat své operace ani s Moskvou, ani se sousedními jednotkami, ani s druhým strategickým sledem, ani s týlovými orgány. Jenže předtím, než se začne bojovat, je zapotřebí sestavit válečný plán. A Žukovova směrnice byla v zásadě rozkazem, aby každý front zahájil plánování své vlastní války. Samotný Žukov nesestavil od 1. února do 21. června 1941

žádné válečné plány. Nedal však ani velitelům okruhů (frontů) povolení k samostatnému plánování. Kdyby tak měli velitelé frontů a armád k dispozici aspoň jednu poslední noc na sestavení vlastních plánů! Nebo aspoň 30 minut před prvními explozemi!

Žukov však vydal rozkaz k samostatnému plánování války až poté, co válka začala. Génius každým coulem. Máme-li Žukovovi věřit, zatelefonoval mu 22. června „přibližně ve 13 hodin” Stalin a sdělil mu, že velitelé frontů ‚jsou trochu zmatení”. Ale vždyť bylo proč. Kdo by nebyl „trochu zmatený”, když dostane od Žukova rozkaz „vrhnout se”, a to bez určení, kdy, kam a s jakým cílem? Podobný rozkaz nevydal armádě v celých dějinách Ruska nikdy nikdo, dokonce ani ti, kdo jevili známky slabomyslnosti nebo zjevné idiocie. Ze skutečnosti, že se první strategický sled Rudé armády bleskově zhroutil, nelze vinit nikoho jiného než Nejvyššího stratéga:

vždyť se tak stalo na jeho rozkaz…

IV

Ale to ještě není zdaleka všechno. Během jediného dne 22. června 1941 omráčil Velký maršál vítězství Rudou armádu TŘEMI směrnicemi, přičemž každá další vyvracela tu předchozí. Pokud TOTO není zmatenost, tak co tedy? O vlastní zmatenosti však Žukov pomlčel a všechno svalil na Stalina. Jedná se o jednu ze stěžejních scén jeho pamětí: ještě se nerozednilo, a Žukov telefonuje, Žukov vyžaduje, Žukov naléhá, Žukov vysvětluje situaci, a vyděšený Stalin není schopen říct ani slovo. Buď ho zachvátil strach, nebo zmatenost. Nebo obojí naráz. Tato scéna (jako i ostatní podobné scény) je v každém novém vydání barvitější a úchvatnější. Doporučuji zájemcům, aby si srovnali jednotlivá vydání Žukovova veledíla od prvního až po to současné…

Stalinovu zmatenost. Ale tentýž Žukov, jak jsme viděli, tuto zmatenost rozhněvaně vyvrací v časopisu Kommunist hned rok poté. Měl to Žukov zapotřebí, obviňovat zlomyslné buržoazní lháře, když jejich zdrojem byl on sám? Je jenom škoda, že Žukovovo vyprávění o Stalinově krátkozrakosti (a Žukovově dalekozrakosti) je obsaženo v pamětech, které byly přeloženy do všech myslitelných jazyků, zatímco Žukovovo prohlášení, že vrchní velení „se nikdy nenacházelo ve stavu zmatenosti” a že „tvrdě řídilo boj sovětského lidu”, vyšlo jen v časopisu Kommunist, který čtou jen zvídaví jedinci, a to pouze v případě krajní nouze.

V

Poté, co dokázal zpropadeným falzifikátorům, že Stalin tvrdě řídil boj sovětského lidu, Žukov opět mnohokrát vyvrátil sám sebe a opět prohlašoval na celý svět, že Stalin byl zbabělec a že se na počátku války nacházel ve stavu zmatenosti: „Na moderní válku nebyl připraven a odtud plynula jeho zmatenost, jeho neschopnost zhodnotit situaci i jeho nejhrubší přehmaty a omyly” “⁶ „Stalin se bál války – a strach je špatný rádce.”¹³⁷ Po přečtení těchto řádků se všechno definitivně vrací na své místo: zbabělý Stalin se před válkou třásl děsem z nadcházejícího vpádu, nebyl schopen překonat zvířecký strach, a proto nedokázal adekvátně reagovat na změny situace, přijímat správná rozhodnutí a tvrdě řídit boj svého lidu. Jenomže křišťálová jasnost celého tohoto obrazu se udrží pouze do okamžiku, kdy si položíme otázku: Koho se to vlastně Stalin v první polovině roku 1941 tolik bál?

Velké Británii (a ve druhém sledu i proti Spojeným státům americkým) nemohl vyhrát ani zázrakem. Ovládat podrobenou Evropu také dlouho nemohl. Okupovaná Evropa sice měla velký průmyslový potenciál, ale na delší dobu neměla dostatečné zdroje. Spíš dříve než později čekal okupovanou Evropu ekonomický, finanční, politický, dopravní, potravinový, administrativní, morální i vojenský krach. A to i tehdy, kdyby neprobíhaly intenzivní válečné akce.

Hitler evidentně neměl prostředky k ovládání podrobené Evropy a zároveň k válčení proti Velké Británii (a Spojeným státům americkým), a ještě k tomu, aby útočil na Sovětský svaz.

Zato Stalin měl v první polovině roku 1941 nejmohutnější tankový, letecký a dělostřelecký průmysl. Sovětský svaz tehdy vyráběl více tanků a děl než Německo a Velká Británie dohromady. A to přesto, že Velká Británie a Německo spolu válčily, zatímco Sovětský svaz žil mírovým životem, a jak nás ubezpečují, nechystal se na nikoho útočit. Vojenský průmysl Sovětského svazu (jiný průmysl Sovětský svaz neměl) byl od druhé poloviny roku 1940 plně mobilizován a převeden do válečného režimu. Stalin měl obrovské lidské zálohy i možnost jimi bez překážek plýtvat, aniž by se za to musel před kýmkoli zodpovídat. Stalin měl území, které nemohl žádný zahraniční nepřítel obsadit. Stalin měl navíc všemocné spojence: Velkou Británii a Spojené státy americké.

V současnosti byly totiž nalezeny a publikovány materiály potvrzující, že americké a britské vojenské dodávky začaly mířit do Sovětského svazu už od konce roku 1940. Svědčí o tom i materiály německé.

Velká Británie a Spojené státy americké se důrazně dožadovaly okamžitého vstupu Sovětského svazu do války proti Německu a slibovaly mu neomezenou politickou, propagační, hospodářskou, vojenskou a jakoukoli jinou pomoc. Britská vláda Stalina dokonce vydírala: Jestli na Hitlera nezaútočíš, tak si dej pozor, abys s ním pak nezůstal jen jeden na jednoho. Pospěš si, protože nás už nebaví dál čekat a podepíšeme s Hitlerem mír.

Uveďme si jeden z mnoha příkladů – 19. dubna 1941 doručil britský velvyslanec Cripps Molotovovi memorandum, které končilo zlověstným varováním: „Jak jsem se již Vaší Excelenci zmínil, není vyloučena možnost, že potrvá-li válka dlouho, mohlo by Velké Británii vzniknout pokušení uzavřít na určité bázi dohodu o ukončení války…”

“^s A zde je pár výňatků z řady nedávno zveřejněných dokumentů. Dne 26. září 1940 se v Moskvě konal rozhovor mezi hlavou sovětské vlády Molotovem a velvyslancem Spojených států amerických Steinhardtem. Americký velvyslanec tehdy přednesl přísně tajné informace: Spojené státy rozvíjejí loďstvo, čítající 20 letadlových lodí, 32 bitevních lodí, 100 křižníku (některé o výtlaku přes 20 000 t), 400 torpédoborců atd. Připravuje se odpovídající rozvinutí letectva. Výcvik už zahájilo 100 000 budoucích pilotů.

Americká armáda čítá pouze 140 000 mužů, ale připravuje se povolání 12 milionů mužů. Jednodušeji řečeno, Amerika zahájila mobilizaci, kterou ještě svět neviděl a která dokonce překonávala i mobilizaci Sovětského svazu. A mobilizace, to je válka. Mobilizovaná síla musí totiž být použita, neboť jinak všechny ty bitevní lodě a křižníky zrezaví a zastarají a stát se znovu zhroutí do hospodářské deprese, tentokrát však nikoli velké, nýbrž největší.

Americký velvyslanec dále sdělil, že všechny hříchy Sovětského svazu ohledně anexí jakýchsi území v Evropě se promíjejí a že Spojené státy americké začínají rušit veškerá omezení na dodávky strategického zboží Sovětskému svazu, která byla uvalena v odvetu za sovětské „osvobozenecké pochody”. To vše bez ohledu na to, že Spojené státy samy potřebují toto zboží v obrovském množství, vzhledem k nebývalému skoku ve vývoji armády, letectva a loďstva.

Steinhardt prohlásil, že „Rusko a USA byly nejbližšími přáteli od dob vyhlášení nezávislosti USA” a dodal, že „Německo může být přítelem SSSR jen do té chvíle, dokud si nepodrobí celou Evropu”.

Jednodušeji řečeno, americký velvyslanec otevřeně informoval předsedu sovětské vlády, že v nejbližší perspektivě hodlají Spojené státy americké vstoupit do válečného stavu proti Německu. A bez ostychu přetahoval Sovětský svaz na svou stranu. V zájmu větší přesvědčivosti velvyslanec dodal, že Německo je odsouzeno k porážce a že v Německu hrozí hlad: Hitler nemá ani peníze na nákup potravin, ani loďstvo, aby si mohl ty potraviny vzít násilím. V závěru pak velvyslanec načrtl poválečnou situaci: Evropa se bude nacházet ve stavu bankrotu a hladu stejně jako roku 1919 a bude velice záležet na tom, jakou pozici zaujme Amerika.¹³⁹

Celý tento rozhovor amerického velvyslance s hlavou sovětské vlády nebyl ničím jiným než nerozborným základem nadcházející antihitlerovské koalice. Hitler ještě nepotvrdil plán útoku na Sovětský svaz a do Moskvy tudíž ještě v tomto smyslu neputovala žádná varování, ale sovětské vedení už bylo oficiálně vyzváno, aby se vzdalo spolupráce s Hitlerem a aby přešlo na stranu Spojených států amerických a Velké Británie, a to se zárukami neomezené vojenské a hospodářské pomoci, nemluvě o podílu na kořisti při poválečném dělení Evropy. Dne 9. dubna 1941 poslal Andrej Gromyko, poradce sovětského vyslance ve Washingtonu hlášení Vjačeslavu Molotovovi, že americká politika byla roku 1940 orientována na „všemožnou pomoc Anglii” při „současném hospodářském nátlaku na SSSR”, a to ve snaze „ovlivnit zahraniční politiku SSSR ve vztahu k dalším zemím, především k Německu”.¹⁴⁰

V překladu do srozumitelné řeči to znamená, že vláda Spojených států Stalina nejen přemlouvala, ale dokonce na něho už i tlačila:

Přestaň se kamarádit s Hitlerem, je na čase dělat si nové přátele.

Velvyslanectví SSSR v USA hlásilo do Moskvy v politickém souhrnu za rok 1941: „Linie vůči SSSR, které se vláda USA držela před 22. červnem 1941, vyjadřovala záporný vztah USA k tou dobou udržovaným sovětsko-německým vztahům. Americká buržoazie a americká vláda netrpělivě čekaly, až bude SSSR zavlečen do války. Ve své politice ve vztahu k SSSR se americká vláda uchýlila k hospodářskému nátlaku.” Američané to vyhnali až na ostří nože: Tady máš, Staline, hliník, nikl, molybden, průmyslovou ocel, letecký benzín, přesné soustruhy, měřicí aparatury, kůži a koženou obuv, spojovací aparaturu, ocelová lana, léčiva, potraviny, kolejnice, lokomotivy, navigační zařízení pro lodě a letadla, periskopy pro ponorky, chirurgické nástroje atd. Jestli však budeš s útokem na Německo otálet, všechny dodávky zastavíme. V tom tedy spočíval onen hospodářský nátlak. A zde nám nezbude než popřemýšlet nad následující věcí: kdyby vláda Spojených států amerických očekávala útok Německa na Sovětský svaz, proč by v tom případě kroutila Stalinovi ruku za záda? Pokud chtěla Amerika válku mezi Německem a Sovětským svazem, ale předpokládala by přitom, že útočící stranou bude Německo, pak měla vyvíjet nátlak na Německo a měla je pobízet k útoku. Pokud se však skutečně předem předpokládalo, že Sovětský svaz bude nevinnou obětí nadcházejícího vpádu, pak by Sověty k válce nikdo žádným nátlakem nedonutil. Na tuto otázku existuje jediná odpověď: vyvíjet hospodářský nátlak na Sovětský svaz bylo nutné a možné jen tehdy, pokud se předpokládalo, že klíč od zahájení sovětsko-německé války se nachází v Kremlu, a že zahájení války závisí na Stalinovi. A tak byl tlačen a pobízen on.

Když jsem se hrabal ve starých britských novinách, našel jsem jednu karikaturu. Situace: Hitler je skloněn nad mapou, zády ke Stalinovi. Stalin si mne ruce a tázavě hledí na vystrčenou Hitlerovu zadnici… Britský tisk tedy Stalina popichoval: Taková výhodná, taková neopakovatelná situace, a ty jsi, hlupáčku, v rozpacích?

VI

To byl ovšem jenom kreslený vtip. Nyní se na to podíváme vážně.

„21. června 1941 připravilo evropské oddělení americké vlády memorandum s názvem Politika vůči Sovětskému svazu pro případ vypuknutí války mezi Sovětským svazem a Německem.”‚⁴² Obecný tón dokumentu: Budeme pomáhat Stalinovi.

V poslední době vytvořila kremelská propaganda novou verzi, spočívající v tom, že Stalin si přál, aby na něho Hitler zaútočil, protože pak bude obětí a Amerika mu pomůže. Stalin však neměl proč ze sebe dělat oběť. Hitler už napáchal v Evropě nespočetné zločiny.

Útok na Hitlera tedy byl zcela legitimní záležitostí a nepotřeboval žádné ospravedlnění. Evropa a celý svět by takový vývoj událostí uvítaly bouřlivým a dlouhotrvajícím potleskem. Pro útok na Německo si Stalin nemusel vymýšlet žádné záminky a žádná vysvětlení. Dobové americké dokumenty hovoří kategoricky: Pomáhali jsme Stalinovi a budeme mu pomáhat i nadále. Přitom nikdo nepožadoval, aby se Sovětský svaz předváděl coby oběť. Naopak, na Stalina byl vyvíjen nátlak a Stalin musel hledat záminky, proč Sovětský svaz dosud nezaútočil. Celá Hitlerem zotročená Evropa byla plně na Stalinově straně a čekala na své osvobození. Tak z čeho by měl mít Stalin strach?

VII

A nyní jedna otázka: Proč naši osvícení vědci mlčeli, když Žukov plácal o Stalinově strachu? Vždyť tlachal Žukov mohl být usazen velmi snadno, jedinou otázkou. Stačilo se ho přece zeptat: A proč jsi, Georgiji Konstantinoviči, toho Stalinova strachu nevyužil? Připusťme, že Stalin se války doopravdy bál a že Žukov to chápal a viděl. Potom měl tedy tomu sralbotkovi napovědět: Soudruhu Staline, honem, odvezeme miliony tun munice od hranic za Dněpr. V případě útoku pak hitlerovce prostě udusíme dělostřeleckou palbou.

Žukov měl ostatně Stalinovi napsat hlášení s požadavkem soudit a potrestat toho darebáka, který hrnul tu munici plnými proudy k hranicím. Měl taky Stalinovi napovědět, že nejlepší sovětské divize, sbory a armády jsou soustředěny v prostorech bialystockého a lvovsko-černovického výběžku, tedy přímo v pasti. Bylo nutno okamžitě je odtud odsunout. Pak by v případě náhlého útoku nedošlo ke grandiózním obklíčením. A opět měl Žukov Stalina žádat, aby provedl zevrubné prošetření a tvrdou proletářskou odplatu proti těm zhovadilcům, kteří vystavili tyto nejlepší svazky a uskupení Rudé armády hrozbě obklíčení a zničení.

Žukov měl třesoucímu se Stalinovi vysvětlit, že rozmístění sovětských letišť je svrchovaně nevhodné. I ta letiště jsou přece přimknutá přímo k hranicím. Proto v případě náhlého útoku zasáhne naše letiště německé letectvo, zbývající letadla zničí tanky, a letiště následně využije další německé letectvo, které sem přiletí po průjezdu německých tankových skupin. Němci použijí naše betonové startovací a přistávací plochy, naše zásoby leteckého benzínu a statisíce bomb proti našemu lidu a naší armádě. A pokud byl Žukov čestný muž, musel opět trvat na okamžitém souzení a potrestání těch, kdo nařídili stavět letiště u hranic. No dobře, řekněme, že nějaký nepřítel lidu se rozhodl postavit 254 nových letišť v pohraničním pásmu nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Tak ať si je tam staví. Ale aspoň ať na nich pak nedrží letectvo. Na některých letištích stálo 100 až 200 letadel! Jakmile Němci udeří, naše letadla přece vůbec nestihnou vzlétnout. Pokud trvá vzlet jednoho letadla 30 vteřin, kolik času bude zapotřebí pro vzlet 120 letadel z jedné startovní plochy? No tak prosím.

Za využití Stalinova strachu měl Žukov tomu strašpytlovi říct, že vůbec všechny hlavní síly Rudé armády musí být odveleny na linii staré státní hranice a tam že musí být armáda postavena do obrany a použít opevněné prostory tzv. Stalinovy linie coby ocelovou kostru, kolem níž vykopou vojska tisíce kilometrů okopů a zákopů.

A dále měl Žukov upozornit, že je nezbytné podminovat silnice a mosty, a vyřídit si to se zločinci, kteří je nařídili odminovat. A že je nutno formovat partyzánské oddíly a skupiny a odhalit toho, kdo je nařídil rozpustit. Říční lodě musí být okamžitě odveleny z Dunajské delty a z řek v běloruských bažinách zpět na Dněpr. Tam je v obranné válce jejich místo, protože Němci nesmí tuto mohutnou vodní překážku překonat.

Dále je nutno zastavit výstavbu výsadkových sborů. V obranné válce přece nejsou k ničemu. Parašutisté musí být využiti v partyzánských formacích. V případě německého útoku zůstanou v lesích na území obsazeném nepřítelem. Je také nutno sestavit plány odražení možné agrese. A pokud takové plány neexistují a Žukov není schopen je sestavit, pak je třeba předat iniciativu do rukou podřízených důstojníků: velitelů vojenských okruhů a armád, velitelů sborů, divizí, brigád a pluků. Bylo třeba jim říci: Hrozí náhlý německý útok; tady je tvůj rajón, tak si to nějak sesumíruj, jak budeš ten útok odrážet. Žukov však, jak řečeno, nejenže nestihl sestavit válečné plány, ale navíc zakázal všem podřízeným velitelům a důstojníkům jakékoliv samostatné akce, a to pod hrozbou popravy.

Žukov jednal v rozporu s logikou a zdravým rozumem. To on pustil letadla k hranicím. To on nahnal říční lodě tam, kde bylo jejich obranné použití nemyslitelné. To Žukov nacpal nejlepší sovětské divize, armádní sbory a armády do pasti. To on nařídil stavbu letišť tak, že pak byla ihned využita německým letectvem. A byl to opět Žukov, na jehož rozkaz se u těch letišť soustředila veškerá munice, jež pak byla vržena proti sovětské armádě.

Co z toho vyplývá? Vyplývá z toho, že vinen nebyl Stalin. Stalin přece nemohl ze strachu ničit své opevněné prostory. Nemohl přece ze samé hrůzy vydat rozkaz k odminování mostů. Nemohl v panice rozpustit partyzánské oddíly, připravené dávno v době míru. Takhle se strašpytlové nechovají. A jestliže to přesto bylo učiněno, pak to mohl udělat jedině někdo, kdo se Hitlera evidentně nebál.

A po přečtení „nejpravdivější knihy o válce” víme, že takový hrdina existoval jen jeden… A právě tento statečný, moudrý a dalekozraký muž by se z toho měl také zodpovídat.