Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

S. Ivanov, ruský ministr obrany¹⁴’

I

Dlouho přemýšlely komunistické hlavinky nad tím, jak podepřít Žukovovy výtvory o Stalinově strachu. V tomto směru vypuklo mezi komunistickými novinami a časopisy v Rusku nevyhlášené, ale zavilé soupeření. Zvítězil list Nězavisitnaja gazeta. Jeho taktika byla vybrána správně: nelze tlačit jen na emoce, mimoto je nutno mlátit o stůl také čísly a fakty. A Nězavisimaja gazeta opravdu překvapila – 19. listopadu 1993 byl publikován článek Grigorije Baranovského o nesčíslných Hitlerových vojscích. Baranovskij sdělil, že „k červnu 1941 si Hitler podrobil přes 500 milionů lidí, schopných boje”. To byla senzace, z níž se seriózní historikové zalykali nadšením: Žukovovým prohlášením o Stalinově zbabělosti se tedy konečně dostalo potvrzení. Ve světle této cifry je nyní Stalinův děs nejen pochopitelný, ale dokonce i prominutelný. Na počátku roku

Počátkem roku 1941 žilo v Sovětském svazu 191 000 000 obyvatel. Postavit je však do zbraně úplně všechny, to bylo nemožné,

20 000 000 z nich tvořili obyvatelé západní Ukrajiny, západního

Běloruska, Moldávie, Estonska, Litvy a Lotyšska. Tito obyvatelé vstoupili na začátku druhé světové války dobrovolně do bratrského svazu sovětských národů, ale kdovíproč neplanuli zrovna obzvláštním nadšením prolévat za onen bratrský svaz svou krev. Ze zbylých 170 000 000 tvořili téměř třetinu obyvatelé Zakavkazska a Střední Asie, kteří rovněž kdovíproč neprojevovali přání bojovat. Ve své většině byli obyvatelé oněch republik téměř nevzdělaní, rusky uměli buď málo, nebo vůbec, a ani o to nestáli. Z takového materiálu skvělého bojovníka nevymodeluješ. Polovinu, ba přes polovinu obyvatelstva v každé zemi tvoří ženy. Z mužského obyvatelstva pak bylo zapotřebí vyloučit kluky pod 18 let i chlapy ve věku přes 50 let.

Dále vyloučíme nemocné, beznohé mrzáky, jednooké a jednoruké, blázny, alkoholiky s deliriem tremens, souchotináře a syfilitiky. Vyloučíme také muže, bez nich se v žádném případě neobejde státní aparát, a také ty, bez nichž by se zastavil průmysl i doprava. Nakonec pak zjistíme, že chlapů vhodných k povolání do armády není nijak zvlášť mnoho: někdo je služebně mimo, někdo sedí, jiný zase hlídá věznici, jeden maká na šachtě a kdosi buduje ropovod v tajze.

Povoláním horníků do armády se sníží těžba uhlí, a tudíž i výroba koksu, pancéřové oceli, tanků, válečných lodí a kdo ví čeho ještě.

Zkušenost dvou posledních století prokazuje, že v době míru nemůže ani jeden stát držet ve zbrani více než jedno procento svého obyvatelstva. Po válce navrhli mudrcové ve Státní plánovací komisi nádherný postup, totiž započítávat do toho 1 % pouze armádu a loďstvo, zatímco množství ostatních organizací a struktur, jejichž příslušníci rovněž nosí uniformu a zbraň, do statistiky nezapočítávat.

Uklidňovali přitom jak sebe, tak moudré starce z politbyra tím, že hranice stráží pohraničníci, a to přece není armáda, to je státní bezpečnost. Tábory a věznice také nehlídá armáda. To jsou vojska ministerstva vnitra… Hospodářství se však takovémuto přemlouvání a zaklínání nepodrobilo. Ve všech vojenských strukturách dohromady totiž nemůže být více než 1 % obyvatelstva státu. Jinak se ten stát zhroutí právě tak, jako se zhroutil Sovětský svaz. Nebo praskne jako žába z Krylovovy bajky.

V době války lze povolat do zbraně 10 % obyvatelstva státu. Bojuje tedy každý desátý. Ale ne dlouho a ne všechny miliony naráz.

Jinak nebude, kdo by vojáky oblékal, obouval, krmil a vyzbrojoval. Povolávání ke zbrani musí probíhat ve vlnách: 5 000 000 mužů zbytečně padlo, tak povoláme další. Ve druhé světové válce překonal Stalin všechny mobilizační rekordy. K tomu bylo nutno vyšťourat z měst a vesnic všechny chlapy, schopné nosit zbraň. I z pracovních táborů. Na traktory bylo nutno posadit ženy. I do šachet je nahnali. 1 pražce a kolejnice jim nakládali na záda. K soustruhům postavili starce a děti. A nebylo co jíst. Přesto, že jakýsi hodný zaoceánský strýček dodával konzervy a kondenzované mléko po statisících tun, koženou obuv po milionech párů, kožešinové bundy pro piloty, padáky a padákové hedvábí o celkové délce tisíců a tisíců kilometrů. Bez toho by Stalinovy mobilizační rekordy nebyly myslitelné. A odezvou rekordních mobilizací bylo, že došlo k nevratnému podlomení životních sil lidu. Národ vymírá.

V první polovině roku 1941 byla situace následující. Sovětský svaz žil mírovým životem, útok neočekával a sám pochopitelně nehodlal na nikoho útočit. Proto nemělo být v Rudé armádě, loďstvu, v jednotkách vnitra a státní bezpečnosti víc než 1 700 000 vojáků a důstojníků dohromady. Jenomže soudruh Stalin měl (kdovíproč)

ke dni 21. června 1941 jen v Rudé armádě 5 500 000 duší. A někteří odvážlivci hovoří dokonce o 8 000 000. Kdyby nebylo možné počítat s pomocí hodného strýčka, pak tedy, pokud by národ neměl být přiveden k sebevraždě, mohl Stalin v případě války povolat do Rudé armády, jednotek státní bezpečnosti a vnitra ještě 7 až 12 000 000

mužů. Stalin ovšem porušil hospodářské i demografické zákony: od podzimu 1939 do jara 1945 povolal celkem dvakrát tolik mužů –

34 000 000. Zato Hitler měl na jaře 1941 (máme-li věřit listu Nězavisimaja gazeta) svou vlastní německou armádu a na její doplnění mohl postavit do zbraně ještě přes 500 000 000 vojáků z jím okupované Evropy. Tak to už se tedy opravdu nedivíme, že Stalin dostal strach.

Grigorij Baranovskij, který jako první na světě vyhlásil onu cifru 500 000 000, se okamžitě stal význačnou osobností, byl citován, zván na konference a sympozia, vychvalován, vyznamenáván a ověnčován vavříny. A jak jinak: vždyť našel důkaz! Šéfredaktor listu Nězavisimaja gazeta Treťjakov, který Baranovského objevil a učinil ho slavným, si pyšně vykračoval po Moskvě, div se nedal do tance: Já holt vím, kam sáhnout! Onen objev odstartoval Treťjakovovu kariéru. Konečně se mu podařilo dodat moci, co chtěla, a to tak, že trumfoval všechny své soupeře. List Nězavisimaja gazeta se stal objektem obzvláštní mocenské přízně. A Baranovského objev byl zařazen do zlatého fondu ruské vojenské vědy, do zásobníku nevyvratitelných důkazů Hitlerovy připravenosti na válku a naprosté nepřipravenosti Sovětského svazu postavit se Hitlerovi na odpor. Onen objev se zkrátka stal perlou ruské vědy. Například roku

2002 vyšla kniha o začátku války, v níž se na straně 105 slovo od slova opakuje: „K červnu 1941 si Hitler podrobil přes 500 000 000

lidí, schopných boje.” Rozdíl je jen v tom, že zde bylo to číslo vytištěno tučnými písmeny.

Škoda, že autoři onoho anonymního díla se rozhodli neodtajňovat svá jména. Nicméně na titulní stránce vyjadřují své poděkování za pomoc prezidentu Akademie vojenských věd armádnímu generálovi

Garejevovi, generálplukovníku Gorkovovi, generálmajoru Solnyškovovi, akademiku Anfilovovi, dále pánům Baranovskému, Muchinovi a dalším odpovědným činitelům. Jména autorů mi zůstávají utajena, a tak mi nezbývá než zeptat se těch, komu anonymní autoři děkují, těch, kdo stáli za zády oněch neviditelných. Občané generálové Gorkove, Garejeve a další, mně je tady jedna věc nejasná. A totiž: pokud si Hitler podrobil přes 500 000 000 lidí, schopných boje, pak je tedy měl do toho boje vrhnout. Občané generálové, proč ten mocný a moudrý Hitler, kterého opěvujete, tu možnost nevyužil? To by měl přece po starostech. Co mu v tom vlastně bránilo?

III

11 států. Největší byly Polsko, Francie a Jugoslávie. Pokusme se tedy rozvrhnout plán jejich mobilizace: z Polska 100 000 000 vojáků, z Francie 100 000 000 a z Jugoslávie dalších 100 000 000.

A z ostatních zemí dohromady ještě 200 000 000. Na papíře to jde snadno. Podívejme se však na detaily. V září 1939 rozdrtil Hitler

Polsko a rozhodl se tedy, že zařadí řekněme 100 000 000 polských vojáků do svých ozbrojených sil. A já zde vidím určitou potíž: budou ti Poláci bojovat pod Hitlerovými prapory? Za druhé světové války vznikly v mnoha okupovaných zemích od Norska až po Slovensko a Francii loutkové vlády a místní mocenské orgány. V Polsku však ne. A Poláci do Hitlerovy armády nespěchali. V rámci německé armády nebyla jediná polská divize, jediný polský pluk.

A další problém: jak by Hitler těch 100 000 000 polských vojáků ovládal? Jak by je kontroloval? Vždyť na podzim 1939 žilo v celém

Německu 68 400 000 lidí, a to včetně žen, starců, dětí, nemocných, zmrzačených atd. Jak ovládat 100 000 000 mladých, zdravých a vyzbrojených polských chlapů, když mobilizační záloha Německa činila 6 800 000 mužů? A to mohlo být při plném, sebevražedném vypětí něco málo přes 13 000 000. Pak už bude možné mobilizovat jen šedovlasé starce a třináctileté kluky. Což se nakonec také stalo.

Roku 1940 rozdrtil Hitler Francii a okupoval polovinu země. Řekněme, že z té poloviny Francie shromáždil 100 000 000 francouzských vojáků. Ale vždyť právě onen rok 1940 demonstroval celému světu, co to bylo za vojáky. Když se nevzchopili ani k boji za vlastní zem, dalo by se snad předpokládat, že začnou prolévat krev za Hitlera? Roku 1941 byla poražena Jugoslávie. Hitler by z ní sebral řekněme 100 000 000 vojáků pod své velení. Ale vždyť v Jugoslávii vzplanula ihned po okupaci občanská válka! Srbové řezali Chorvaty,

Chorvati Srby, támhle ještě kohosi třískali Makedonci a ani Černohorci nezůstali pozadu. A ještě tam byli Albánci, Cikáni, Turci, Bulhaři a kdovíkdo ještě. Tam se sekaly lidem hlavy a rozparovala břicha nejen podle jejich národnosti, ale také podle jejich náboženské a politické příslušnosti, tam se handrkovali o území a připomínali si navzájem staleté křivdy… Kotel přeplněný problémy a konflikty explodoval. I němečtí okupanti dostali na tomto bojišti co proto.

No nic. 300 000 000 Poláků, Francouzů a Jugoslávců tedy Hitler řekněme nějak shromáždil. A kde vezme těch zbylých 200 000 000

bojovníků? V Norsku? V Belgii, v Řecku nebo v Lucembursku?

Ale tam se rozhodně 200 milionů vojáků nenajde. Přitom Baranovskij a jeho učení ochránci neuvádějí 500 milionů, ale přes 500 milionů. I kdyby Hitler vybudoval armádu čítající 500 000 000 vojáků, kdo by pak tu armádu živil? A kdo by ji oblékal? Vždyť Hitler žádného zaoceánského strejdu neměl. A kdyby ho měl, takovou hordu by žádná Amerika nenakrmila. A kolik tanků a letadel by taková armáda potřebovala?

IV

Nyní položíme otázku panu Treťjakovovi, který svým širokým a rozhodným gestem rozevřel před velkým badatelem Baranovským dokořán bránu do vysoké vědy. Tutéž otázku položíme prezidentovi

Francii a v Jugoslávii? Já vám to tedy řeknu, 1. září 1939 žilo v Polsku 34 662 000 obyvatel.¹⁴⁴ Ale ne všichni z nich se dostali Hitlerovi do spárů. Pod jeho kontrolu spadalo 17 200 000 lidí. Takže

100 000 000 polských vojáků pod Hitlerovými prapory není než teoretické víření pánů Treťjakova, Garejeva a jimi opěvovaného Baranovského. Roku 1940 měla Francie 41 600 000 obyvatel. Z nich se 23 000 000 ocitlo pod německou okupací; ostatní zůstali v neokupované zóně. Kdyby byla postavena do zbraně dokonce i všechna děvčata v kojeneckém věku, ani tehdy by tudíž Hitler samozřejmě nedokázal sebrat 100 000 000 francouzských bojovníků. Roku 1941 měla Jugoslávie 17 200 000 obyvatel. Ani v Jugoslávii by tedy Hitler neshromáždil 100 000 000 vojáků. Pokud pak jde o Norsko, Nizozemí, Řecko a další okupované země, tam by se garejevsko-treťjakovský rozmach nenaplnil už vůbec.

To je tedy opravdová hloubka ruského vojenského myšlení. Takhle tedy naši seriózní historikové spolu s „nezávislými” novinami děsí pokrokové lidstvo. Naši vážení autoři mají jedinou starost: jak vnutit tyto výtvory čtenářům? Noviny si čtenáři přečetli a vyhodili je, takže bylo nezbytné, aby si lid mohl ona odhalení přečíst i v knize. Ale kdyby se učení bratři podepsali pod své dílo vlastními jmény, kdo by je pak kupoval? A tak to myslitelé nakonec vymysleli: kniha musí vypadat přesně jako můj Ledokol. Její název zní Ledokol 2. A autor? Již zmíněný pseudonym: Viktor Surovov. Lidé to kupují. A pak… pak si zhnuseně odplivnou. Naši generálové, seriózní historikové a nezávislí redaktoři se chovají jako ti nejposlednější podvodníčci. Kdysi v dávných letech, kdy nebylo v sovětských obchodech ani stopy po ponožkách, nemluvě o takových, které by se daly opravdu nosit, jsem si v průjezdu na Kreščatiku sehnal nádherné ponožečky ve skvělém zahraničním balení. Frekventant druhého ročníku vojenské školy tehdy dostával 10 rublů a 80 kopejek služného. A já jsem na to vyhodil celých těch deset rublů. 80 kopejek jsem si nechal na zubní pastu a krém na boty. V kasárnách jsem šustící balíček hrdě otevřel – a uvnitř jsem našel pečlivě složené … krásné kousky jakési látky.

A existovaly i další finty. Udatní podloudníci prodávali v temných uličkách republikových metropolí a přístavních center opravdové džíny. V šedesátých letech vydělal inženýr 120 rublů měsíčně; velitel čety v hodnosti poručíka v prvním roce důstojnické služby dostával 180 rublů. Opravdové džíny mohly stát 150 až 200 rublů, ba i víc. I ty džíny se prodávaly v originálním balení. Aby se však vyloučila možnost podvodu, balíček byl v rohu lehce natržený, takže kupec mohl nahmatat materiál i s cvočky; mohl látku i zvlhčit, aby se vidělo, jestli to není padělek, ze kterého poteče barva.

A jak zjistit velikost? No tak to už se tedy zjistit nedalo: vždyť by se tím porušilo zahraniční balení. Kup si je a pak si je vyzkoušej.

V nejhorším je nějak přešiješ. Nebo roztáhneš po namočení do vody.

Velikost není problém. Hlavně, aby člověk to zboží měl. Pak už se to nějak vyřeší. Ale i zde mohl člověk narazit.

Já už jsem se poučil a s podloudnými obchodníky jsem dál nic neměl, ale jeden můj kamarád se pro tuhle věc nadchnul, utratil měsíční služné poručíka a doma balíček otevřel. A našel v něm opravdové americké džíny, dokonce i s koženou vinětou na zadku. Byla zde však nepatrná nepříjemnost: ty zaoceánské kalhoty nebyly úplné. Jedna nohavice byla úplně v pořádku, ale druhá, ta tam nebyla vůbec. Kdyby člověk věděl, komu prodali tu druhou nohavici, pak by se z té slepé uličky dalo vybruslit: kalhoty by se sešily dohromady a majitelé se v jejich nošení mohli střídat. Ale jak toho druhého podvedeného kořena najít? Nuže, přesně tak přináší svá geniální díla mezi lid prezident Akademie vojenských věd spolu s dalšími stratégy. Úplně stejně jako podvodníčci z Moldavanky, z Běgové ulice nebo z Něvského prospektu. Neumějí napsat solidní knihu, tak si své výtvory schovali do krásného balení. A to ve stylu Suvorova.

Čin, kterého se ti generálové dopustili, představuje podle všech mezinárodních měřítek čistou podobu krádeže. Když někdo v civilizovaném světě padělá zboží a prodává své svinstvo v totožném nebo téměř totožném balení, v jakém se prodává kvalitní zboží jiného výrobce, soud pak určuje míru způsobené škody prostým aritmetickým výpočtem. Má se zato, že v důsledku podobného podvodu získal autor pouhou polovinu toho, co by mohl získat, přičemž druhou polovinu mu ukradli výrobci podvrženého, falešného zboží. Armádní generále Garejeve, generálplukovníku Gorkove, pánové Muchine, Lanščikove i s celým vaším zlodějským bratrstvem, vy jste ukradli polovinu mých peněz za Ledokol. A já po vás budu tu ukradenou částku vyžadovat. Zde se však objevil zádrhel. Advokát generálplukovníka Gorkova odpověděl mým advokátům, že generál nedostal za podvržený Ledokol 2 ani kopejku. Ach, kdyby to ten advokát raději ani neříkal. Z toho totiž vyplývá, že nějací anonymní ničemové kradou peníze a schovávají se přitom za generálské zadnice! Uvádějí generály a jejich učenou suitu coby účastníky krádeže, ale nedělí se pak s nimi o ukradené peníze. Anonymní darebáci zostuzují jména generálů vědeckými objevy o Hitlerově půlmiliardovém vojsku, přičemž generálové nejsou schopni odhalit do nebe volající nevzdělanost daného výtvoru a nemají ani odvahu proti tomu protestovat.

Došlo zde k navýsost těžkému trestnému činu: ke krádeži dost velkých rozměrů. Na místě trestného činu jsou zjištěny stopy generálských holínek, mastné otisky jejich prstů a rozsypané vizitky s jejich jmény. Jiné stopy na místě činu nejsou. Jestli ty generály i s jejich učenou obsluhou kdosi podrazil a nastražil jejich stopy bez jejich vědomí, všichni by měli jednoznačně protestovat. Ale léta běží a žádný z nich nikde neprohlásil, že k oné krádeži došlo bez jeho účasti. Asi nezbude než si na to zvyknout. Nebo ne? Generál-zloděj a akademik-podvodník tedy představují symboly naší světlé socialistické minulosti i naší radostné demokratické současnosti.
Samozřejmě jsem se na ty zlodějíčky v generálských lampasech pořádně naštval. Ale pak jsem si řekl: No vždyť to je vlastně… bílý prapor! Vždyť to je ničemná a trapná kapitulace všech Anfilovů,

Gorkovů, Ivanických, Lanščikových, Muchinů a spol.! Já přece jejich obálky nepadělám. To oni musí napodobovat a kopírovat mě. To je ovšem kompliment! To jsou mi věci. Takové pocty se mi dostalo. Takového uznání jsem se dožil!

J. Goebbels (1941)

I

Po vydání Ledokolu jsem si myslel, že se na mě snese pořádná sprška kamení kritiky To jsem se ale spletl. To jsem se pořádně přepočítal. Žádné kohorty mě nekamenovaly. Ba co víc: jediný kamínek mi nezalétl do zahrady. Řeknu vám, že mi to bylo až líto. Jistě, vycházely články, které vyhlížely jako zdrcující: „Ledoborec v jarní louži”, „Ledoborec proti zdi”, „Topič z Ledoborce”, „S Ledoborcem proti historické pravdě”, „Ledoborec uvízl v ledu studené války”,

Na Ledokol totiž reagoval sám prezident Ruské federace, a to rozkazem č. Pr-319 z 28. února 1995. Všelidově zvolení vědci plnili tento rozkaz tím, že udivovali svět mnohodílnými svazky historických prací. Dne 27. května 2005 přijala ruská Státní duma v této souvislosti rezoluci; a Nejvyšší rada Ukrajiny dokonce vydala protiledoborcový zákon: Uhájíme dějinnou pravdu! Obviňují mě, že se snažím přepisovat dějiny. Na to směle odpovídám: Bylo by co přepisovat. Oficiální dějiny války se napsat nepodaří. Bez ohledu na snahy mnohatisícových vědeckých kolektivů, na vyhozené miliardy a na desetiletí, která k tomu byla či jsou k dispozici. Oficiální verze neexistuje a ani není v dohledu.

Leč zástupci lidu vyzývají národy, které je zvolily, aby hájily dějinnou pravdu…, která neexistuje. A kterou stále nikdo není schopen vytvořit. A nad celou zemí hřmí heslo: Uhájíme to, co neexistuje!

A to zákonodárnou cestou! Válku očernitelům! Vybudujeme pro ni nové státní struktury! Ještě desítku vagonů s penězi na to svaté dílo obětujeme! Nakrmíme i zahraniční vědce, ochotné s námi spolupracovat!

A tito zahraniční vyžírkové se na hostinu jen hrnou. Do Moskvy.

A když se najedli, bourají čistýma rukama a chladnými hlavami mé zrezivělé boky a pálí do mě ze všech ráží. Před každým náhodným cizozemským lovcem, který se nabízí, že Ledokol potopí, prostírají v Moskvě rudý koberec od letiště Šeremetěvo až k Žulovému sálu.

Ministerstvo obrany, ministerstvo vnitra, rozvědka a další vážené instituce rozevírají (kdovíproč) před frontou vyvracečů nepřístupné brány svých přísně tajných archívů. A zdvíhají se protiledoborcové vlny, pění se… ale bijí mimo mou loď. To snad není kritika?

II

Samozřejmě, že to není kritika. Celý Ledokol jsem napsal kvůli jediné otázce. Tato otázka je obsažena ve 26. kapitole. Předchozí kapitoly tvoří k této otázce vlastně jen předmluvu. Hlavní otázku knihy jsem nechal vytisknout velkými písmeny. Pro nechápavé jsem k tomu ještě dodal: Tohle je ústřední otázka. Své budoucí kritiky jsem žádal, aby se nemazali s malichernostmi, nýbrž aby chytli berana za rohy a aby odpověděli na tu hlavní otázku. Už kvůli principu nyní tu otázku neopakuji. Ten, kdo tu knihu četl, ví, o čem je zde řeč. Nuže: ve stovkách článků, ve 47 protiledoborcových doktorských dizertacích, které jsou mi dosud známy, ve 32 odsuzujících knihách, ani v řadě televizních a rozhlasových pořadů neodpověděl na mou ústřední otázku jediný můj protivník. Řeknu ještě víc.

Když víme, že se ani vůdčí světové opory historické vědy z institutů a univerzit v Londýně, Paříži, Tel-Avivu, Mnichově, Římě, Washingtonu, Edinburgu, Bonnu, Moskvě a v Berlíně neodhodlaly byť jen zmínit o hlavní otázce, položené v oné knize, není to snad důkaz, že Ledokol si svou cestu prorazil?

Rukavice byla hozena. Kolem ní chodí učení signoři, misterové, pánové a soudruzi, odplivují si, nadávají a posílají na mou nešťastnou hlavu prokletí, prohlašují, že jsem vyvrácen, rozdrcen, potopen, sežehnut, vyhlazen a rozmazán po podlaze, ale zvednout tu rukavici se nikdo neosmělil. Pánové generálové a maršálové, premiéři, prezidenti a rozvědčíci, novináři i vědci se vyhnuli boji. Správnost jakékoliv teorie je měřitelná svou vysvětlující mocí. Moje teorie vysvětluje mnohé z toho, co se předtím vysvětlit nedalo. Přečtěte si Ledokol a najdete v něm odpověď dokonce i na ty otázky, kterých se moje kniha nedotýká. Mí protivníci nemají povinnost mě vyvracet ani usvědčovat. Měli by spíš nalézt jiné jednoduché, pochopitelné a logické vysvětlení toho, co se stalo roku 1941. Dokud jinou teorii nevymyslí, Ledokol bude pokračovat ve své vítězné plavbě. Přicházejí mi však dopisy. Noví vyvraceči mě vyzývají k boji. Celý internet zahltili: Pojď na souboj! A volají mě před televizní kamery:

Budeme s tebou polemizovat! Ale občané, o čem chcete polemizovat? To vy musíte přijmout mou výzvu. To vy musíte odpovědět na onu ústřední otázku, kterou jsem položil v Ledokolu. Pokud nehodláte řešit to hlavní, o čem chcete polemizovat? A jestli jste Ledokol nečetli a nevíte, jaká hlavní otázka je v něm položena, pak spolu už vůbec nemáme o čem mluvit.

III

To je tedy vskutku pozoruhodný obraz: hordy mých oponentů mě vyzývají k boji, ale sami se mu vyhýbají. Hrozně mě však chtějí bodnout, říznout nebo kousnout. Proto potřebují argument, který by byl takříkajíc mimo palubu Ledokola. Potřebují argument, který by mým protivníkům umožnil, aby mě zadupali do země, ale aby se přitom nenechali zatáhnout do sporu o podstatu věci. Kdosi se pak plácl do čela a už volal: Vždyť tuhle verzi vymyslel Goebbels! To je přece jeho falzifikát! Hitler potřeboval ospravedlnit svůj vpád, a tak hned brzo ráno 22. června 1941 lhal Goebbels do mikrofonu…

Jako kouzelný proutek. Teď už mě lze prohlásit za fašistu a přitom se vůbec nepouštět do sporu o podstatu věci. Teď si se mnou nikdo nezadá, jak se říká. Argument o Goebbelsovi se všem zalíbil. A už se ho chytli. A už jej opakují. Toto obvinění má strašný zvuk. Jen si to představte: dostat se do jednoho pytle s Goebbelsem! Jenže to obvinění vypadá tak strašlivě jen na první pohled.

Dějiny píší vítězové. A proto to tak dopadlo: jakmile něco řekl

Goebbels, tak je to lež. Z toho zdánlivě vyplývá neodvratný závěr:

A všechno, čím nás krmil kremelský Agitprop, je tedy křišťálově čistá pravda. Ba co více. Když byl Hitler agresor, okupant a zotročovatel, pak my jsme tedy osvoboditelé. Hitlerismus představuje černočernou temnotu, zatímco my, jak říkával soudruh Stalin, přinášíme světlo z východu. Jenže sovětská komunistická propaganda se, mírně řečeno, rovněž nevyznačovala zrovna nejčistší pravdivostí.

My jsme měli svého vlastního Goebbelse. Jmenoval se Alexandr

Sergejevič. Ne, nebyl to Puškin. Jeho příjmení znělo Ščerbakov.

Nuže, samotný Goebbels si už před německým útokem na Sovětský svaz povzdychl: Porazit onoho muže v soutěži žvanilů a lhářů je nepředstavitelné, nemyslitelné a nepravděpodobné. Soudruh Ščerbakov byl holt velmi talentovaný muž. Britskou agenturu BBC Goebbels považoval za méně než nic: žádná úroveň. Ale jak porazit kremelského věštce?

Mimochodem, Alexandr Sergejevič porážel Goebbelse už svým titulem. Goebbels byl ministrem propagandy. Už z toho titulu vyplývá, že jeho úkolem a úkolem jemu podřízeného resortu je razit linii výhodnou pro režim a propagovat určité ideje, tj. vymývat mozky širokých lidových mas a věšet jim obrovské bulíky na nos. Zato soudruh Ščerbakov byl ředitelem Sovětské informační kanceláře: my sdělujeme pouze fakta a žádnou propagandou se nezabýváme.

A takhle to u nás bylo se vším. List Izvěstija (česky Zprávy).

Zpravujeme občany o tom, co se stalo. Nebo list Pravda. Pravda je pravda, co k tomu říct, že ano? Čistý světlý pramínek. Bez kalu a příměsí. Oni měli symbol SS: lebku s hnáty. Zato náš čekista měl na rukávu zrající klasy. A právě z takových drobných kamínků se skládají grandiózní mozaiky. Hitler vyhladil miliony lidí a je to samozřejmě zločinec. Naši soudruzi s vřelým srdcem ovšem vyhladili ještě o dost více milionů lidí. Ale to bylo přece ve jménu pokroku.

Proto je dnes možné chodit po jakémkoli městě na světě se srpem a kladivem na tričku. Nikdo vám neplivne do tváře. To přece není svastika. A čekistovi musí být za peníze daňových poplatníků vztyčen pomník. On přece nebyl žádný esesák! Ale vždyť pomník pro čekistu, to je ještě horší než pomník pro esesáka! Esesák byl zvíře „odjinud”: likvidoval ty, které považoval za nepřátele. Zato čekista, to byl vlastní, domácí ničema: ten likvidoval všechno kolem sebe.

Své lidi i cizí lidi. Po desítkách milionů. A jeho píseň zněla: „Ještě jsme nevymýtili všechny!”

Další rozdíl je v tom, že gestapáci trhali lidem nehty proto, aby prozradili své skutečné společníky. Zato enkávedisté to dělali proto, aby byl splněn shora nařízený vyhlazovací plán. Čekista věděl předem, že mučí nevinného. Protokoly vymyšlených přiznání mezi sebou soudruzi s vřelým srdcem nazývali „romány”.

A nejtalentovanější lamače kostí, vymlacovače zubů, očí a čelistí nazývali „romanopisci”. A právě z těchto řad vzešel Alexandr Sergejevič Ščerbakov.

Do bolševické strany vstoupil roku 1918. Bolševici zvítězili a on se k nim začerstva přimazal. A bleskově se nechal prodchnout velkými ideami. Nahoru šplhal velmi hbitě. Hnal se přes deset schodů najednou. A soudruh Stalin viděl nejtalentovanější osoby na tisíce verst daleko. A jednal podle principu: Mladým u nás všude otevíráme cestu.

Rozsudky smrti byly v hrdinských časech vynášeny bez soudu.

Seznamy osob určených k popravě sestavovaly a podepisovaly na místě tzv. trojky. Jejich složení bylo vždy standardní: první tajemník místní komunistické moci, prokurátor a hlavní místní čekista. Ščerbakov projevil při sestavování popravčích seznamů obzvláštní píli a udatnost. Osobně podepsal stovky takových seznamů a poslal bez soudu na smrt tisíce lidí. Za takové pracovní nasazení pak Stalin vrhal Ščerbakova vždy rovnou do průlomu, tj. tam, kde se objevily potíže s nahromaděnou prací. Jenom v letech 1937 až 1938 byl Ščerbakov hlavním stranickým kormidelníkem, a tudíž také členem trojky v Leningradě, na východní Sibiři, v Donbasu, Moskvě a moskevské oblasti. V počtu poprav se Ščerbakov snažil dohnat hlavního šampióna v této záležitosti, Nikitu Chruščova. A často se ke stachanovským výkonům Nikity Krvavého velmi přibližoval. Mezi služebními soudruhy si Ščerbakov vážnost nezískal. Dokonce i Chruščov popsal Ščerbakovovu povahu jako „jedovatou a hadí”.¹⁴⁵ Tak takového bojovníka za světlé ideály postavil soudruh Stalin půl měsíce před válkou do čela nejmohutnější ideologické mašinérie na světě.

Abychom se k tomu později nemuseli vracet, řeknu to hned teď:

Ščerbakov skončil spolu s válkou. Nedá se říct, že by pil moc. On pil strašně moc a 9. května 1945 se při příležitosti vítězství ztřískal tak, že v noci na 10. května, aniž nabyl vědomí, odešel na jiný svět v pětačtyřiceti letech. Lavrentij Pavlovic Berija to svým soudruhům oznámil takhle: Opil se a umřel. Ale to jsme se dostali poněkud dopředu. Vraťme se do roku 1941.