Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

V letech 1922 až 1941 nezaujímal Stalin žádné oficiální funkce.

Řídil všechno a za nic neodpovídal. Byl prostě tajemníkem strany.

A strana, to není stát ani vláda. To je svazek lidí stejného názoru.

A nic víc. Ale dne 4. května 1941 zaujal Stalin, v předvečer vítězné osvobozenecké války, funkci šéfa vlády, aby se s nikým nemusel dělit o slávu velkého osvoboditele a aby měl možnost vydat hlavní rozkaz svého života nikoli zpoza kulis, nýbrž oficiálně. Téhož dne jmenoval Stalin Alexandra Sergejeviče Sčerbakova do funkce vládce a velitele všech sovětských spisovatelů, malířů, skladatelů, hudebníků, herců, režisérů, baletních mistrů, novinářů, redaktorů, cenzorů, provazolezců a klaunů, fotbalistů i plavců, varietních iluzionistů, básníků a zpěváků atd. Pod úplnou a nerozbornou kontrolu Sčerbakova se dostaly všechny tvůrčí svazy, všechna nakladatelství, filmové ateliéry, divadla a kina, cirkusy a stadiony, noviny, časopisy, rozhlasové stanice a všechno, co s tím má něco společného. Ščerbakov měl mnoho funkcí: tajemník ústředního výboru, ředitel kanceláře Sovinformbyro, za války pak náměstek lidového komisaře obrany, náčelník Hlavní politické správy atd. Počítalo se s následujícím vývojem událostí: Stalin vydá HLAVNÍ ROZKAZ 20. století a Ščerbakov bude odpovídat za propagační zajištění.

Na frontě ideologického boje se Ščerbakov rozmáchl do nesmírné šíře a síly. Pravda, válka se rozproudila úplně jiným korytem, než se předpokládalo. Ale on si poradil i v této situaci.

Na zkoušku si přehrajme miniaturní Ščerbakovovu etudu ze sdělení Sovinformbyro ke dni 22. srpna 1941: „Jen za poslední tři týdny rozdrtila naše vojska 3., 4., 7., 10., 11., 12., 13., 14., 16., 18., 19. a 20. tankovou divizi…” Jelikož víme, že roku 1941 operovalo na sovětsko-německé frontě 19 německých tankových divizí, a předpokládáme, že i v ostatních týdnech utrpěly německé tankové divize ztráty, pak musíme, máme-li věřit Ščerbakovovi, dospět k jednoznačnému závěru, že na konci srpna 1941 už Hitler neměl… nic.

V tomtéž hlášení Ščerbakov pod bodem „b” uvedl čísla třiceti sedmi německých pěších divizí, zcela rozdrcených za tři srpnové týdny.

V onom bodě jmenoval Alexandr Sergejevič 2., 8., 14., 17., 18., 20., 25. a 27. motorizovanou divizi. Všechny měly být zničeny rovněž v srpnu. Hitler měl těchto divizí 14. Připočteme-li červen a červenec, pak není pochyb o tom, že za dva měsíce bojů už Hitler neměl ani motorizované divize. A ještě je tam bod „d” o divizích SS a bod „e” o samostatných plucích různých divizí. Něco snad Hitler ještě mohl stlouct dohromady, avšak „z řady německých divizí zbyla už jen jejich čísla”.

A Alexandr Sergejevič pokračuje: „Za dva měsíce ztratila německá armáda přes 2 000 000 zabitých, raněných a zajatých… Podle upřesněných čísel ztratili Němci za dva měsíce války 8 000 tanků, 10 000 děl, přes 7 200 letadel… V krutých a nepřetržitých dvouměsíčních bojích ztratila Rudá armáda 150 000 padlých, 440 000 raněných a 100 000 nezvěstných mužů, celkem tedy 700 000 mužů, 5 500 tanků, 7 500 děl a 4 500 letadel.”

Dnes už víme, že za dva měsíce bojů byla prakticky úplně rozehnána po lesích, rozdrcena a zajata celá předválečná pravidelná

Rudá armáda čítající 5 000 000 mužů. Zbyli jen záložáci. Ovšem německé ztráty, čítající 1 000 000 měsíčně, to jsou jen hrdinské balady Alexandra Sergejeviče. Ščerbakov a jemu podobní soudruzi tvořili od prvního dne války neuvěřitelná vyprávění, tiskli je a po jejich zveřejnění na celý svět je pak ukládali do archívů.

Dnes naši vědečtí osvícenci vytahují staré strojopisné stránky jako svaté relikvie, vyškrtávají z nich evidentní pitomosti a nepochybné lži, a pak Ščerbakovovými perlami podepírají své teorie.

A hrdě prohlašují: Psát se musí na základě archívních materiálů!

To je opravdu ohromně pohodlné. Na základě „dokumentů” Sčerbakovova resortu lze totiž dokázat úplně cokoliv.

V

Němci tedy měli žvanivého Goebbelse a my pravdomluvného

Oficiální kremelská propaganda tvrdila po celá desetiletí, že ze strany Sovětského svazu byla válka údajně spravedlivá, vlastenecká, osvobozenecká a velká, že hitlerovští vlci zaútočili na sovětské mírumilovné stádo bez jakéhokoliv důvodu a bez vyhlášení války a že svou věrolomnost ospravedlnili výmysly lháře Goebbelse. Když tomu bylo tak, potom tedy měli kremelští ideologové Goebbelsovy výmysly vyvrátit: Tady jsou slova toho podvodníka a jsou to lživá slova! Tady zalhal, tady, a ještě tady. Vyvracením Goebbelse mělo začít každé bádání o válce, těmito odsudky měla začínat všechna oficiální šesti – a dvanáctisvazková historická díla. Jestli nás napadli pod falešnou záminkou, pak mělo být hlavním úkolem sovětské vlády, vládnoucí strany, ideologického aparátu, diplomacie, rozvědky, generálního štábu, historiků, veteránů, propagandistů a agitátorů spočívat ve vyvrácení oné falešné záminky k válce. To se ale nestalo. Nikdo v naší veliké zemi a nikdo za jejími hranicemi ta Goebbelsova prohlášení nevyvracel a ani se o to nesnažil. Goebbels byl ničema. Goebbels byl zločinec, jeden z největších v dějinách. Goebbels byl lhář, byl to syn i otec lži. Jeho jméno se stalo apelativem: Lže jako Goebbels. Proč však u nás nebyla Goebbelsova řeč, pronesená do mikrofonu ráno dne 22. června 1941, publikována jako model a vzor zlomyslného výmyslu? Proč se ani jeden sovětský maršál, generál, admirál, diplomat či akademik neodvážil mrtvému Goebbelsovi oponovat?

U nás je to odedávna zavedeno tak, že stačí pronést Goebbelsovo jméno a to už stačí. Dál už není zapotřebí cokoli vysvětlovat: když

Goebbels, tak lež. A hotovo. Jako kdyby snad náš Alexandr Sergejevič lhal méně. Opakuji svou otázku: proč naše historická věda mlčí?

Proč naše věda onen Goebbelsův projev nevyvrací a dokonce jej ani nekomentuje? Goebbels tedy nebyl vyvrácen. Dodnes. Mě to velmi udivuje. A vás, občané generálové?
Dne 21. června 1941, poslední den před útokem, se Goebbels nermoutil nadarmo. Soupeřit se Ščerbakovem, na to opravdu neměl. Leninovo a Hitlerovo impérium, to byla hotová dvojčata. Jak tam, tak zde byla lež tím pojivem, tím cementem, který měnil celou strukturu v monolit. Impérium, které vytvořil Hitler, se zhroutilo a rozsypalo se na prach. Jedním z hlavních důvodů jeho pádu byla skutečnost, že koncentrace lži nebyla dostatečná. Impérium, které vybudoval Lenin, Trockij a Dzeržinskij, žije a vzkvétá, byť v poněkud okleštěné podobě. U nás je ona koncentrace naprosto v pořádku.

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
Proč prokurátor Vyšinskyj při norimberském procesu hájil

Ribbentropa?
Hitler oklamal Stalina? Jenže v důsledku toho klamu se musel otrávit, zatímco Stalin stanul v čele poloviny Země!

V. Molotov (1974)

I

A nyní vám ukážu, kde je zakopán ten zlý pes: vyvracet Goebbelse není nutné. Goebbels vystoupil v rozhlase 22. června 1941 v 05.30 hodin. Ale již půl hodiny předtím, přesně ve 04.00 hodiny, doručil říšský ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop náměstkovi lidového komisaře zahraničních věcí Děkanozovovi memorandum, v němž byly vyloženy důvody útoku Německa na Sovětský svaz. Doručení tohoto memoranda představovalo akt vyhlášení války. O tom, že memorandum bylo doručeno, a to právě ve 04.00 hodiny, víme díky vědeckému hrdinství historika Jurije Georgijeviče Felštinského. To on nalezl patřičné dokumenty a již roku 1983 je vydal ve sborníku SSSR – Germctnija 1939-1941 gg. Po celá desetiletí nám byla vštěpována formulace „věrolomně, bez vyhlášení války”, ale teď musí dokonce i ruské ministerstvo obrany přiznat ve svém ústředním tiskovém orgánu, že Německo Sovětskému svazu válku vyhlásilo.¹⁴⁶ Tentýž list v čísle dne 23. června 2001 upřesňuje:

To je opravdu pozoruhodné: vyprávějí nám o Goebbelsových výmyslech, ale vždyť Goebbels byl jen agitátor, byť velmi vysoce postavený, asi jako jeho sovětský kolega Ščerbakov. Odpoutávají naši pozornost směrem ke Goebbelsovu propagandistickému vystoupení, a nechávají přitom ve stínu Ribbentropův oficiální dokument.

Ale ani Ribbentrop nejednal tak, jak se mu zachtělo, nýbrž na rozkaz německé vlády. Ribbentropovo memorandum, to není osobní samostatná práce, to je vládní dokument mimořádné závažnosti. V čem ta závažnost spočívá? No přece v tom, že Sovětskému svazu vyhlásili válku a z něčeho jej obvinili. A doručili Sovětům i oficiální papír, jež ta obvinění obsahoval. No tak nemá snad národ, který v té válce ztratil desítky milionů lidí, právo vědět, z čeho byl obviněn a z jakého důvodu na něj zaútočili?

II

Vznikají i další otázky. Proč nám celé půlstoletí lhali, že válka nebyla vyhlášena? Proč nemluvili o tom memorandu? Mimochodem, kde se to memorandum dnes nachází? Proč je neukazují? Co obsahuje? Ten dokument létá internetem, ale v prezidentském archívu se na něm usazuje prach. A ruská vláda ho nevydala, neopatřila komentářem, nevyvrátila, ani jej neoznačila za falzifikát. Německá vláda vyhlásila Sovětskému svazu válku a na desítkách příkladů vysvětlila tento svůj čin jako v nastalé situaci jedině možný. Proč na to nikdo nereaguje? Čím se vůbec zabývá ministerstvo obrany, generální štáb, ministerstvo zahraničních věcí, Akademie věd, Akademie vojenských věd, Ústav vojenských dějin a ostatní struktury s tak zvučnými jmény? Proč mlčeli naši geniální vojevůdci? Proč se Žukov na množství stránek rozepisoval o rozhovorech mezi delegacemi Sovětského svazu, Velké Británie a Francie, k nimž neměl osobně žádný vztah, ale neřekl ani slovo o tom, že německá vláda čím si zdůvodnila svůj útočný akt? Vždyť na začátku války byl Žukov náčelníkem generálního štábu. To on (kdo jiný?) měl tedy po válce odpovědět lhářům, pokud tedy memorandum německé vlády obsahovalo lži. A dnešní ruští generálové ztichli. Vás, občané generálové, vaše otce a dědy obvinili ze zločinu, a vy mlčíte. Deset let mlčíte, dvacet, třicet, padesát, sedmdesát…

III

Ve skutečnosti byl však Vyšinskij zároveň i hlavním Ribbentropovým obhájcem. Vyšinského pozice, tedy oficiální pozice Sovětského svazu, spočívala v tom, že Ribbentrop není vinen, ale že musí viset… Tak se také stalo. Ribbentrop byl zbaven všech obvinění a pověšen. Formálně byl uznán vinným z toho, že se přímo a bezprostředně účastnil rozpoutání agresivní války. Nikdo se však nezeptal: Jaké války? Druhé světové?

Ale kdeže: Ribbentrop přece pouze podepsal v Moskvě pakt o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. Ozývá se však námitka: ten pakt přece předpokládal dělení Polska. A v důsledku onoho dělení pak právě vypukla druhá světová válka! Správně. Jenže ten pakt přece nepodepisoval jen Ribbentrop. Nejdřív se podepsal soudruh Molotov a pan Ribbentrop až po něm. A na mapu s vyznačeným rozdělením Polska pak v září Stalin ze samé radosti vrhl podpis o délce 58 cm. Jestli Ribbentrop podepsal pakt, který byl oficiálně smlouvou o neútočení, ve skutečnosti však dohodou o dělení Polska, pak měl být přirozeně odsouzen k smrti. Pak ovšem měl hned vedle na oprátce viset i soudruh Molotov. A v zájmu spravedlnosti měl být k témuž trestu odsouzen i soudruh Stalin. Pakt byl přece podepsán v Kremlu. A kdo tehdy v Kremlu hospodařil? Ribbentrop snad ne. Aby se tedy tito muži neocitli v Ribbentropově společnosti, neobvinil Ribbentropa z podepsání moskevské smlouvy ani Stalin, ani Molotov, ani Vyšinskij, a samozřejmě ani jejich ústupní západní spojenci. Takže s rozdělením Polska a se vším, co následovalo, neměl Ribbentrop oficiálně nic společného.

My dnes samozřejmě víme, že pakt Molotov-Ribbentrop měl dvě části: veřejně přístupný, nevinný pakt o neútočení, a tajné dodatečné protokoly o dělení Evropy. Sovětský svaz kategoricky odmítal existenci tajných smluv s Hitlerem: Nic takového! Nebyly žádné dodatečné protokoly! To prohlašovali všichni počínaje Molotovem a konče Gorbačovem. Po pádu komunismu kremelská propaganda na krátký čas přiznala, že tajná smlouva existovala. Velice brzy se však všechno vrátilo na své místo: „Dne 23. srpna 1939 byl s Německem podepsán pakt o neútočení, zrovna takový, jaký mělo s Německem i Polsko, Dánsko a řada dalších států.”¹⁴⁷ Přesně téže pozice se držel i Andrej Januarjevič Vyšinskij: Jednalo se dočista o ten nejobyčejnější pakt o neútočení! Evropu jsme si s Německem nedělili. A žádné tajné smlouvy jsme s ním neměli. Dobrá, souhlasíme tedy se soudruhem Vyšinským i s listem Krasnaja zvězda. Potom ale potřebujeme, aby nám někdo vysvětlil, v čem pak tedy spočívala Ribbentropova vina…

IV

A v čem spočívá Ribbentropova vina před Velkou Británií a Francií? Jim Ribbentrop válku nevyhlásil. Před Londýnem a Paříží byl čistý. Vždyť to bylo přesně naopak: Velká Británie a Francie tehdy vyhlásily válku Německu! Pokud je vyhlášení války zločinem, pak by se v norimberských oprátkách museli houpat francouzští a britští vůdčí představitelé. Říkají tedy, že roku 1941 vyhlásil Ribbentrop jménem německé vlády válku Sovětskému svazu. A v tom spočívala jeho vina. Za to musel být odsouzen k hanebné a bolestné smrti! Nojo, jenomže… ani z toho nebyl Ribbentrop v Norimberku obviněn. Naopak, soudruh Vyšinskij usilovně lhal, že válka vyhlášena nebyla. Jednoduše řečeno, i zde tedy vlastně Ribbentropa hájil.

Generálmajor a později generál polní maršál Friedrich Paulus osobně připravoval plán útoku na Sovětský svaz. To bylo obecně známo. Nikdo se s tím netajil. To byla evidentní a nepopiratelná vina.

Paulus si svou oprátku zasloužil po právu. Sovětští prokurátoři ovšem přišli ještě i s vymyšleným obviněním: a totiž, že útok na Sovětský svaz byl prý proveden bez vyhlášení války (v rozporu se všemi mezinárodními normami, pravidly a zvyky) právě v souladu s Paulusovými plány. Za takové věci měl být hlavní plánovač už teprve odsouzen k nejvyššímu trestu. Jenomže Paulus nebyl dokonce ani souzen.

Zato říšský ministr zahraničních věcí Německa Joachim von Ribbentrop vyhlásil jménem německé vlády válku Sovětskému svazu. Ale sovětská strana to všemožně popírala. Podle sovětské verze válka vyhlášena nebyla. Ze všeho tedy vyplývá, že Ribbentrop se svým ministerstvem neměl k onomu útoku vůbec žádný, dokonce ani formální vztah. Jenomže Ribbentrop byl na naléhání sovětských prokurátorů pověšen. Kde je tady železná stalinská logika?

Jen žádný strach. Stalinova logika neselhala ani v Norimberku:

kdyby byl Ribbentrop obviněn z vyhlášení války Sovětskému svazu, pak by totiž muselo být soudu předloženo i memorandum německé vlády, které předal Ribbentrop velvyslanci Děkanozovovi ve 04.00 hodiny 22. června 1941. A vyvstala by otázka, jestli to memorandum obsahuje pravdu nebo pomluvy. Sovětské vládě se na tyto otázky ani trochu nechtělo odpovídat. Proto nebyl Ribbentrop pro jistotu obviněn vůbec z ničeho, takže nebylo nutno ukazovat soudu ani to memorandum německé vlády. Místo toho se sovětští žalobci rozhodli oklamat soud tvrzením, že Německo zaútočilo bez vyhlášení války. Kdyby hledal „mezinárodní soud” skutečné viníky, pak by před soud museli být pohnáni generálové a Ribbentrop by musel být shledán nevinným pro absenci skutkové podstaty… Stalin však neuspořádal norimberskou komedii kvůli hledání a potrestání viníků.

Hlavním viníkem druhé světové války byl přece on sám, spolu s Leninem vybudovaným systémem sebezničení země, jejího lidu a zároveň i celého světa.

Že v Norimerku nebylo vše čisté, to musel přiznat dokonce i ústřední orgán ruského ministerstva obrany: „Při norimberském procesu uzavřela naše delegace s americkou, britskou a francouzskou delegací gentlemanskou dohodu: oni nebudou připomínat pakt z roku 1939 a my zase mnichovskou dohodu.”¹⁴⁸ A to měl být spravedlivý soud? Když soudci se sami účastnili zločinů obviněných?

Když soudci se mezi sebou domluvili?

Ano, soudci se tedy mezi sebou domluvili, že nebudou připomínat svou vlastní účast právě na těch zločinech, za které hodlají své včerejší kámoše a podílníky odsoudit k smrti! Ale ani to ještě není všechno. Dne 30. listopadu 1939 zveřejnil Stralin v listu Pravda následující text:

„Německo nezaútočilo na Francii a Anglii, nýbrž Francie a Anglie zaútočily na Německo a vzaly tím na sebe odpovědnost za nynější válku. Po zahájení válečných akcí se Německo obrátilo na Francii a Anglii s mírovými návrhy, přičemž Sovětský svaz tyto německé mírové návrhy otevřeně podporoval, protože měl a nadále má zato, že co nejrychlejší ukončení války by zásadně ulehčilo situaci všech zemí a národů. Vládnoucí kruhy Anglie a Francie hrubě odmítly jak mírové návrhy Německa, tak i pokusy Sovětského svazu dosáhnout co nejrychlejšího ukončení války.”

Stalin tato svá slova nikdy nevzal zpět. Co z toho vyplývá?

Stalin prohlásil před celým světem, že Německo nenese za rozpoutání války vinu. A nyní soudí Německo a její vůdce za rozpoutání války! Podle Stalinova prohlášení jsou viníky války Velká Británie a Francie. Tak proč na sebe, u všech čertů, soudci oněch zemí navlékali taláry? Kdo je posadil do soudcovských křesel? Na základě čeho a jakým právem? A co dělají na tom tribunálu sovětští soudci? Jak se ocitli ve společnosti válečných štváčů a iniciátorů?

A proč soudí Němce, kteří podle prohlášení soudruha Stalina nenesou za rozpoutání války vinu?

Stalin potřeboval pod pláštíkem „mezinárodního soudu” zlikvidovat nepohodlné svědky svých vlastních zločinů a hájit svědky falešné, kteří byli připraveni spáchat ve jménu záchrany své kůže jakýkoli podraz. Proto byl pověšen neústupný Ribbentrop, a to poté, co byl předem zbaven všech konkrétních obvinění. Proto nebyl vůbec z ničeho obviněn mnohem více vinný, ale zbabělý a prodejný Paulus. Proto bylo před celým světem utajeno memorandum německé vlády o vyhlášení války Sovětskému svazu. Proto je kremelští ideologové nevyvracejí. Ono to totiž není možné. Německo zaútočilo na Sovětský svaz. Německá vláda oficiálně přednesla důvody, které ji donutily tento krok provést. K tomu došlo na nejvyšší diplomatické úrovni. Kremelští vůdcové museli buď uznat oprávněnost předložených obvinění, nebo se vykrucovat a lhát. Zvolili druhou cestu.

A na této cestě lži už kráčejí přes polovinu století. Míru závažnosti problému útoku Německa na Sovětský svaz smetli kremelští vůdcové z oficiální diplomatické úrovně a omezili ji na stručné vyvrácení projevu ministra propagandy Goebbelse. Ale dokonce i na této nižší úrovni není kremelská propaganda schopna dát kvalifikovanou odpověď. Místo toho nás krmí zaklínáním: Goebbels lhal, Goebbels lhal, Goebbels lhal… Neupřesňují však, kde a kdy.

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

O morální stránce problému

Stalin se v tichosti připravoval na uskutečnění gigantického plánu, ke kterému se neodhodlal dokonce ani Lenin.

A. Avtorchanov^l4lí

I

Hitler zaútočil a tím vnutil Stalinovi svou vůli. Strhl na sebe iniciativu a rozvrátil tak všechno, k čemu se Stalin chystal a co nestihl uskutečnit. Hitler Stalinovi nedovolil jednat v souladu s jeho plány a záměry. A my teď máme nejvyšší čas položit si otázku: jaké vlastně byly na jaře 1941 Stalinovy plány pro nejbližší období? Aspoň na několik měsíců nebo řekněme na rok dopředu.

Rudé armády se soustředily na krytí státních hranic: v případě útoku budou pohraničníci střílet z pušek a kulometů, přičemž hlavní síly Rudé armády se měly vysunout do předsunutých pozic za účelem podpory a pomoci pohraničním strážím. Kromě plánů krytí hranic neměla Rudá armáda žádné další plány. Máme-li pak věřit nově nalezenému Žukovovu rukopisu, neměla Rudá armáda sílu dokonce ani na to.

Zkusme s touto oficiální odpovědí souhlasit. Ale jen na několik okamžiků. Co nám z toho vyplývá, občané? Vyplývá nám z toho, že

Stalin chtěl zůstat věrným Hitlerovým spojencem, že se mu snažil všemi silami pomáhat, aby udržel na uzdě okupovanou Evropu, zajistit mu spolehlivý týl v jeho boji proti Velké Británii a zásobovat

Německo v plném objemu strategickým zbožím. Takříkajíc k naprostému uspokojení jeho potřeb. Závěr je tedy takový, že pod Stalinovým vedením byl sovětský lid připraven pracovat v potu tváře, v nedostatku jídla a spánku, jen proto, aby Hitlera plně zabezpečil obilím a sádlem, koženými botami z Kungurskoj a nákladními automobily z továrny Jaroslavskoj.

Ze všeho vyplývá, že náš lid budoval v tajze a v pouštích železniční magistrály směřující k útrobám zemským, aby dobyl ze země všechny její poklady a štědře jimi obdaroval Hitlera. Vyplývá z toho, že Stalin podal nacistům přátelskou ruku a štědře sypal jakutské diamanty Hitlerovi do kapes, aby měli němečtí mistři čím vrutovat dělové hlavně. Vyplývá z toho, že náš lid se v rudných dolech a šachtách zahryzával do zemských útrob, aby mohl dát Hitlerovi mangan, chrom a nikl: ať je pancíř německých tanků ještě tvrdší.

Vyplývá z toho, že Sovětský svaz dával Hitlerovi wolfram, aby dokázaly hitlerovské protipancéřové granáty prorazit jakýkoli pancíř. Vyplývá z toho, že Stalin hrnul do Německa ropu z Baku pro hitlerovské stíhačky a bombardéry, křižníky a ponorky, tanky a samohybná děla. Oficiální ideologové nám tvrdí, že na Hitlera pracovala celá podrobená Evropa. Zapomínají však k tomu dodat: a rovněž nezávislý a suverénní Sovětský svaz. Evropa to dělala z donucení. Sovětský svaz dobrovolně.

Oficiální kremelská propaganda nám vtlouká do hlav myšlenku, že jak národy Sovětského svazu, tak samotný Stalin byli s touto situací naprosto spokojeni, že si nic jiného nepřáli, ani nic jiného neplánovali: Hitler mučil Evropu a náš lid to sledoval s pocitem hlubokého uspokojení. Kremelští ideologové rozhlásili na celý svět, že kvůli své sebezáchově byl sovětský lid připraven vydat Hitlerovi všechno, co mohl: ať se v Evropě rozlévají celá jezera krve, jen když nás nechá na pokoji. Ideologická obsluha režimu nám po celá desetiletí vtloukala do hlav, že národy Sovětského svazu byly tak slabé, hloupé a zbabělé, že byly připraveny jen kvůli pár dnům navíc ve svém hanebném životě spáchat jakoukoli hnusotu, podlost a zradu.

Náš lid byl údajně připraven obětovat svou reputaci, své principy, a také cizí svobodu a cizí životy. Vyprávějí nám, že sovětský lid a jeho vůdcové se řídili právě a výhradně snahou oddálit válku nebo se jí úplně vyhnout a schovat se za cizími zády.

A my jsme si na to zvykli. Toto pojetí událostí už v Rusku dávno nikoho nerozhněvá, nikdo se za takové vysvětlení nestydí a nikoho taková podlost nepřivádí ani do rozpaků: A co je na tom špatného, vždyť jsme si zachraňovali svou kůži! Zločinci a vrazi malého kalibru žijí podle principu: Ty umři dneska, a já až zítra. Tento princip bývá někdy vysvětlován obráceně, v tom smyslu, že pro drobného vrahouna nemá cizí život žádnou cenu, ale ani svého že si příliš necení. To je však nesprávná interpretace. Ten princip má totiž ještě jeden smysl: aby takový mizera oddálil vlastní smrt, je dnes ochoten obětovat, zabít kohokoli, jen aby se sám dožil zítřka. Ale zítra přece bude jiný den, a tentýž princip bude použit znovu. A potom zase a zase. Každý den. Tak dlouho, jak to jde.

Pro lidi, kteří po Stalinovi vládli Sovětskému svazu a kteří nyní vládnou Rusku, je velice důležité proměnit národ v hromadu hňupů.

Hňupové se totiž dají držet v dobytčáku, dají se snadno okrást a lehce se jim vládne. K ohlupování a morální likvidaci národa se zcela otevřeně používají Tuchačevského metody. Tento velký stratég měl zato, že pro vládnutí nad bolševiky okupovaným Ruskem musí být všichni obyvatelé země proměněni v ničemy. Ať myslí každý jenom na sebe, jenom na vlastní sebezáchovu. Ať žije každý podle principů drobných periferních zlodějů. Samotný Tuchačevskij se považoval za okupanta Ruska, tak o sobě psal ve svých geniálních výtvorech.

Hlavní pro něho bylo odnaučit lidi myslet samostatně a zlikvidovat ochotu lidí věřit a pomáhat přátelům, bratrům, sousedům. Všemocná ideologická mašinérie dnešního Ruska pracuje Tuchačevského metodami. Aby lidem nedovolili se sjednotit, každého přesvědčují: Mysli jenom na sebe! Zachraň se sám!

Metod výchovy k podlosti je celá řada, a to včetně historických příkladů. Tady nám třeba říkají, jak slavně jsme postupovali: vydali jsme Hitlerovi celou Evropu, aby ji mohl týrat, ale sami jsme uskočili stranou. Tady máte, občané, příklad státnické moudrosti.

Hitler vyhlazoval lidi v koncentrácích po milionech, a my jsme ho zásobovali vším potřebným, aby mohl pokračovat ve válce. Takhle jsme chytří. Kremelská propaganda hází ruský národ i ostatní národy zhrouceného Sovětského svazu do jednoho pytle s drobnými chmatáky a zabijáky, s ničemy nejnižší kategorie. Vždyť roztrhat sousední státy na kousky a vydat je do otroctví lidojedovi jen proto, abychom získali čas, abychom svůj vstup do války oddálili nebo se jí úplně vyhnuli, to je klasický příklad použití moudrosti zlodějského doupěte: zabijte si, koho chcete, jenom mi ještě dejte aspoň den.

IV

Na programy oblbnutí obyvatelstva utrácejí vládcové kolosální prostředky. Jeden ze základních směrů se maskuje takzvanou „vlasteneckou výchovou”, v jejímž průběhu se davu vtloukají do hlav dvě velmi jednoduché ideje.

Idea druhá: národy Sovětského svazu se tolik snažily vyhnout boji proti nacismu, že obětovaly svobodu a životy svých sousedů.

Stalin byl vlastně pro Hitlera jakýmsi rázným hospodářským předákem, který zajišťoval Říši všechno, co potřebovala pro vedení války, pro život a rozkvět. Pochopitelně, že zaútočit na Hitlera se Stalin nechystal. Osud okupované Evropy ho vůbec nevzrušoval. Osvobozovat ji od nějakého hnědého moru neměl v úmyslu. Dokonce ho to ani nenapadlo. Šlo mu hlavně o to, aby se Hitlerovi zavděčil.

Najdou se lidé, do jejichž hlav se ty dvě ideje vtesat podařilo.

A v těch hlavách se ty ideje uvelebily v pokojném vzájemném soužití. Takovým lidem může moc svěřit, cokoli ji napadne, a může je připustit k čemukoliv, dokonce i k prezidentským volbám. Není to celé ohromně zajímavé?

Osvobodili jsme Evropu od Hitlera! Ale udělat jsme to nechtěli a nehodlali. Neměli jsme to v plánu. Starali jsme se v prvé řadě o to, jak bychom koho podstrčili pod sekeru místo sebe, jak bychom sami uhnuli a jak bychom se schovali za cizí zadnice. Sláva národu-osvoboditeli a jeho udatné armádě!