Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

A. Zinověv¹³⁰

I

Dvorní kremelští historikové, kteří píšou o druhé světové válce, mají snadný život. Mají přístup ke všem pokladům kremelských archívů, a tudíž pro ně není nikterak obtížné potvrzovat a vědecky podkládat své hypotézy a teorie. A všechny jejich teorie spočívají na sedmi velrybách. Sovětský svaz byl na válku s Německem naprosto nepřipraven. Stalin se strašlivě bál války. Začátek války chápal Stalin jako útok Německa na Sovětský svaz a nijak jinak. Stalin nezamýšlel nic špatného vůči Evropě, přinejmenším tedy onoho roku 1941. Hlavní Stalinovou starostí bylo neposkytnout Hitlerovi záminku, získat čas a oddálit německý vpád o rok nebo raději o dva.

Stalin těm informacím nevěřil, protože se bál pohlédnout pravdě do očí. Stalin se obklopil patolízaly, kteří ho informovali pouze o tom, co chtěl vůdce slyšet. A vůdce chtěl slyšet jen uklidňující zprávy.

Jak to všechno dokázat?

Velmi jednoduše. S oporou pramenů. Dvorní historikové vytáhnou z archívů dokumenty a veřejně je vystavují na odiv: Tak tady to máte! Čtěte! A dokument, to je žulová skála. Proti papírku, vytaženému z kremelské úschovny, jsou bezbranné jakékoliv vývody. Pak ovšem nezbývá než vytáhnout na stožár Ledokola bílý prapor, uznat porážku a vydat se na milost. V květnu 1985 se mi podařilo protlačit do tisku první kapitoly Ledokola. A již roku 1988, jakoby v odpověď, nalezli oficiální sovětští historikové svrchovaně závažný dokument. Na jedné stránce, v sedmi větách, jsou zde soustředěny důkazy pro všech sedm zmíněných postulátů, na kterých stojí jako nerozborný monolit celé dějiny sovětsko-německé války. Oním dokumentem je Berijovo udání, nebo přesněji stížnost adresovaná Stalinovi: „21. června 1941…

Opět trvám na odvolání a potrestání našeho velvyslance v Německu, který mne nadále bombarduje dezinformacemi o Hitlerem údajně připravovaném útoku na Sovětský svaz. Sdělil, že tento

,útok‘ bude zahájen zítra… Totéž radiofonoval také generálmajor

Vasilij Ivanovic Tupikov, vojenský atašé v Berlíně. Tento tupý generál tvrdí, že tři skupiny armád potáhnou na Moskvu, Leningrad a Kyjev; odvolává se přitom na svou berlínskou agenturní síť. Drze požaduje, abychom těm lhářům poskytli vysílačku… Generálporučík Golikov, náčelník průzkumné správy, ve které ještě nedávno operovala Běrzinova banda, si stěžuje na velvyslance a na svého podplukovníka Novobranceva, který také lže, že prý Hitler proti nám na našich západních hranicích soustředil 170 divizí… Ale já a mí lidé, Josife Vissarionoviči, si pevně pamatujeme na vaši moudrou předpověď, že roku 1941 na nás Hitler nezaútočí!”

Tento lístek je pro seriózní historiky vyloženou výhrou. Z tohoto udání vyplývá, že Berija byl lstivý hlupák. Ještě hloupěji vypadá ve světle daného dokumentu Stalin. Vždyť „moudře předpověděl” Hitlerovy akce nejméně na rok dopředu. Obklopil se lokaji, kretény a pochlebovači. A jeden z nich teď onen Stalinův žvást tvrdošíjně opakuje a zesiluje.

A kdy? 21. června! To budou mít tedy zítra pěkný den! Onen lístek má unikátní hodnotu, protože je to jediný pramenný důkaz toho, že Stalin se roku 1941 nechystal k boji. Že Stalin sám nehodlal na nikoho útočit, to se z toho rozumí samo sebou, ale skutečnost, že neočekával útok, ta je v dokumentu přímo zafixována. Daný dokument Stalin nenapsal, ale byl jeho adresátem a je v něm vyloženo Stalinovo stanovisko. Berija přece ve své zprávě přímo pro Stalina rozhodně nemohl citovat moudrou Stalinovu předpověď, kdyby ji byl Stalin nepronesl!

Tuto Berijovu stížnost nejednou citoval poradce ruského prezidenta generálplukovník Volkogonov, šéf Svazu sovětských spisovatelů Karpov, armádní generál Garejev a další oficiální osobnosti.

Onen dokument se dostal do oběhu a rychle přelétl státní hranice Sovětského svazu. A je nesčetněkrát citován v mnoha vědeckých publikacích. Dokonce ani jakýsi anonym, skrývající se pod pseudonymem Viktor Surovov (nikoli tedy Suvorov), neopomenul předložit onen dokument veřejnosti, a to coby důkaz naprosté neschopnosti

Stalinova vedení, jakožto svědectví o Stalinově zvířeckém strachu tváří v tvář nevyhnutelnému nepřátelskému vpádu. Já se však trápím překvapeným údivem. Jak je to možné, že natolik odpovědné osoby neodhalily v daném „dokumentu” nic podezřelého?

II

Přečtěme si obsah onoho Berijova udání ještě jednou a položme si otázku: Pro jaké hňupy byl ten canc určen? Vždyť nám z toho vyplývá naprosto neuvěřitelný obraz. Berija ve své zprávě komentuje otázku nejvyšší státní důležitosti, kdy má Hitler v úmyslu zaútočit na Sovětský svaz? Roku 1941 nebo později? Berija nesouhlasí s informacemi analytika Průzkumné správy Generálního štábu Rudé armády a rovněž s informacemi velvyslance i vojenského přidělence v Berlíně. To však není důležité. Něco jiného je zde důležité. Totiž to, že zpráva obsahuje i názor samotného Beriji na danou otázku.

Při politických úvahách je nejhorší věcí… nejistota: očekává Stalin úder nebo neočekává? Tento palčivý zmatek musí být rozptýlen. Je nezbytné dozvědět se, co si nepřítel myslí, čemu věří a s čím počítá.

Proniknout do plánů nepřítele, spojence či partnera, to vlastně znamená nahlédnout mu do karet a na základě toho pak budovat a korigovat vlastní záměry a plány.

Berija ve své zprávě naprosto odhalil Stalinovy karty: Stalin v útok nevěří! Pokud se tato zpráva nějak dostane do rukou Hitlerovi, pak běda domyslet… Nuže. První podivnost spočívá v tom, že tato natolik závažná zpráva nebyla přísně tajná. Berija ji prostě napsal na kus papíru a poslal ji Stalinovi. Poté se onen papír dostal do archívu, kde byl pak konečně, půl století po válce, nalezen. To je ovšem vskutku důvod k údivu. Copak lidový komisař vnitřních věcí, generální komisař státní bezpečnosti a hlavní strážce všech nejpřísnějších státních tajemství by se tak lemplovsky choval k jejich zachování? A rád bych také věděl, jak reagoval na takové do nebe volající lajdáctví Stalin. A je tu ještě další podivnost. Proč bylo vůbec zapotřebí takovou zprávu psát? Vždyť Lavrentij Pavlovic Berija byl se Stalinem v neustálém kontaktu. Denně si telefonovali. A každý večer spolu hltali šašlik a popíjeli gruzínské víno. Copak se daná situace nedala vyjádřit v ústním styku? Mimo jiné se pak ti dva téměř denně setkávali za oficiálních okolností. Proč se tedy Berija rozhodl posílat 21. června Stalinovi písemnou zprávu, když právě den předtím, tedy 20. června, proseděl ve Stalinově pracovně 4 hodiny a 25 minut? A v inkriminovaný den, tedy onoho 21. června, tam seděl další 3 hodiny a 55 minut! To se snad za 8 hodin a 20 minut nenašel čas na položení tří nebo čtyř stručných otázek?

A vůbec. Jak vlastně Berija tu zprávu Stalinovi poslal? Podle všeho tam spolu po dlouhé hodiny cosi řešili, a pak Berija vychází z pracovny a podává Stalinovi ten papír. Tumáš, soudruhu Staline, přečti si to, až budeš mít chvilku čas… Nebo to bylo tak, že Berija strčil Stalinovi ten papír do ruky přímo během diskuse o jiných problémech: Jó, tadyhle ještě se musí cosi zařídit… Tím však ty podivnosti nekončí. Tím teprve začínají. Nyní se soustřeďme na obsah.

III

A přesně tak tedy postupuje všemocný generální komisař státní bezpečnosti: fňuká před Stalinem a o generálovi, kterého sám nedokáže umravnit, říká, že je tupý.

Představme si však jednu věc: co tím vlastně Berija sledoval, čeho chtěl dosáhnout a co od Stalina očekával? Doufal snad, že vůdce drzého generála vyhubuje a chudáčka Beriju soucitně poplácá po rameni? Nebo snad čekal na Stalinovo svolení, aby tamten sprosťák žádnou vysílačku nedostal? Vždyť Berija nemusel nikomu poskytovat vysílačky ani bez Stalinova nařízení.

Všichni, kdo měli co do činění s Lavrentijem Pavlovičem Berijou, svědčí o něčem jiném: Berija bil, lámal, dusil, rdousil. Byl nenáviděn i obáván. Svou moc nad lidmi utvrzoval celou řadou nejrůznějších způsobů. Jedním z nejjednodušších bylo, že dělal všechno svým vlastním jménem a neodvolával se na nadřízené dokonce ani v těch případech, kdy přímo plnil jejich rozkaz. Dokonce i v těch dávných časech, když se ještě nevyšvihl do závratných kremelských výšin, uváděl všechna nařízení, přání a všechny rozkazy svých nadřízených výhradně jako své vlastní dispozice: MĚ poslouchej! To je MOJE vůle! To jsem nařídil JÁ! Lavrentij Pavlovic měl svou oblíbenou průpovídku: Střeva vám vykucháme! Přesně tohle jednou sliboval generálplukovníkovi dělostřelectva Nikolaji Nikolajeviči Voronovovi poté, co byl ve Stalinově pracovně vyřešen meziresortní konflikt v neprospěch vnitra. A armádnímu generálovi Měreckovovi vyhrožoval, že mu přelomí páteř. A neříkal to ostatně do větru: málem mu ji opravdu přelomil. Ale hospodář mu to tehdy holt nedovolil. Ve sledovaném „dokumentu” se nám ovšem Berija představuje jakožto fňukal, který se před Stalinem písemně přiznává ke slabosti a naprosté bezmoci. Ani to však ještě není konec všech podivností.

IV

V létě 1938 vyhladil lidový komisař vnitřních věcí Nikolaj Ivanovic Ježov celé vedení Průzkumné správy Generálního štábu DRRA a rozhodl se řídit tuto strukturu osobně. Zároveň se svou původní funkcí. Měl samozřejmě zato, že na tuto svrchovaně odpovědnou pozici by jiného vhodného kandidáta stejně nenašel. V této funkci šéfa vojenské rozvědky se Ježov udržel… dva dny. Stalin totiž náhle pochopil nedozírnou hlubinu hrozícího nebezpečí. Veškerá zásadní rozhodnutí, pokud šlo o otázky tajné zahraniční činnosti, přijímal Stalin. Přijímal je však na základě informací, které mu byly předkládány ze dvou základních zdrojů. Z Lidového komisariátu vnitřních věcí, tedy od Ježova. Z Průzkumné správy Generálního štábu DRRA, od Běrzina, a poté najednou… od Ježova. Stalinovo rozhodování bude tedy záležet na tom, jaké informace mu dodá Ježov.

Tím okamžikem byl zahájen pád Nikolaje Ivanovice Ježova. Stalin přesně oddělil dvě struktury: toto jsou čekisté a toto je armáda.

Vůdce neprodleně vrátil vojenskou rozvědku pod rodnou střechu, tedy do Generálního štábu Rudé armády. A do jejího čela postavil čistě armádního velitele bez čekistických příměsí. A Ježova zanedlouho zbavil všech funkcí. A poté ho nechal popravit. V červnu

1941 zastával funkci náčelníka Průzkumné správy Generálního štábu Rudé armády generálporučík Filipp Ivanovic Golikov. Pouze jemu byli podřízeni všichni vojenští rozvědčíci, výhradně jemu posílali svá hlášení a pouze s ním řešili vzniklé problémy ohledně provádění a zajišťování špionážních agenturních operací.

Naprosto však nebyli podřízeni Lidovému komisariátu vnitřních věcí. Sesazení a likvidace Ježova, to byla lekce pro nového šéfa vnitra Lavrentije Pavlovice Beriju: vojenská rozvědka, to není tvůj talíř. Ty máš za úkol vést svou vlastní rozvědku, a to prostřednictvím

Hlavní správy státní bezpečnosti. Pokud dojde v armádě, a to třeba i ve vojenské rozvědce, ke spiknutí, tvým úkolem je to spiknutí odhalit. Ale do samotných operací průzkumné správy se nepleť. Nakonec to bylo Stalinovi málo a 3. února 1941 vyčlenil Hlavní správu státní bezpečnosti a řadu institucí z Lidového komisariátu vnitřních věcí.

Na jejich základě zorganizoval nový Lidový komisariát státní bezpečnosti. Do jeho čela postavil Vsevoloda Nikolajeviče Měrkulova.

A i když Berija, jakožto kandidát politbyra, na činnost státní bezpečnosti dohlížel, přesto měl Měrkulov přímý přístup ke Stalinovi a o svých záležitostech ho informoval osobně. A od května 1941 byl

Měrkulov jakožto lidový komisař podřízen Stalinovi dokonce i oficiálně: Stalin se totiž tehdy stal předsedou Rady lidových komisařů.

V kritické situaci června 1941 Stalin státní bezpečnost a vnitro sjednotil, ale v roce 1943 je opět rozdělil. Ale ani to ještě není konec celé záležitosti. Aby se tajné operace státu nedostaly do rukou jediného člověka, rozdělil Stalin v říjnu 1942 vojenskou rozvědku na Hlavní průzkumnou správu Rudé armády, kterou podřídil přímo sobě jako lidovému komisaři obrany, a Průzkumnou správu Generálního štábu Rudé armády, podřízenou jeho náčelníkovi. Za dané situace to bylo naprosto správné řešení. Zuřila válka, a proto neměl náčelník Generálního štábu Rudé armády čas řešit záležitosti týkající se Spojených států amerických a Velké Británie, Brazílie a Uruguaye, Iránu nebo Austrálie. Stalin mu tedy ulehčil situaci: ať se průzkumná správa zabývá v době války výhradně Německem, jeho spojenci a děním na frontě. Samotný Stalin ovšem zájem o světové problémy neztratil. Hlavní průzkumná správa Rudé armády, podřízená přímo Stalinovi, pokračovala v intenzivní činnosti po celém světě. A především proti Spojeným státům americkým.

V roce 1943 vyčlenil Stalin také vojenskou kontrarozvědku zpod kontroly státní bezpečnosti, nazval ji Hlavní správou kontrarozvědky (Směrš) a rovněž ji podřídil přímo sobě. Do jejího čela jmenoval Viktora Semjonoviče Abakumova, hlavního Berijova rivala.

Berija věděl, že Stalin jedná podle zásady divide et impera. Nejvíc ze všeho se Stalin obával sjednocené moci silových struktur, zabývajících se tajnými operacemi, a to jak uvnitř země, tak v zahraničí.

Stalin je posiloval, pak zase dělil a rozdělené části opět posiloval.

A mimoto je také štval proti sobě navzájem a všemožně bránil jejich propojování.

Když nyní tohle všechno víme, vraťme se opět do června 1941.

V

Generálmajor Tupikov zastával funkci vojenského přidělence.

Byl podřízen náčelníkovi západního oddělení průzkumné správy

Nadřízeným náčelníka průzkumné správy je náčelník generálního štábu a nad ním je pak lidový komisař obrany. Ještě výše stojí jen

Stalin. To byla tedy subordinační linie. Přímá a přesná. A jedině po této linii posílá vojenský přidělenec své bilance a svá hlášení. Jedině po této linii oznamuje výsledky své práce, v prvé řadě výsledky agenturní špionáže. Má přitom právo a zároveň povinnost posuzovat otázky provedení a zajištění agenturních operací jedině se svými přímými nadřízenými. Vojenský rozvědčík nemohl za žádných okolností „radiofonovat” do Lidového komisariátu vnitřních věcí. Berija mohl být sebemocnější a sebesilnější, ale pro vojenského rozvědčíka představoval naprosto cizího a nezúčastněného člověka. Rozvědčík nebude za žádných okolností posuzovat problémy své ilegální činnosti s prvním kolemjdoucím, kterého potká na ulici. A Berija se v dané situaci ničím nelišil od takových kolemjdoucích na chodníku. Berija s ním prostě neměl vůbec nic do činění. I kdyby se generálu Tupikovovi najednou zachtělo svěřit se komusi se svrchovaně tajnými informacemi, proč by pak nemohl odeslat takovou informaci třeba do komisariátu zemědělství nebo osvěty?

V průzkumné správě se všechny získané informace zpracovávaly a analyzovaly se v informačním oddělení, jež řídil generálmajor Dronov. Z tohoto oddělení byla pak rozesílána souhrnná hlášení všem zainteresovaným osobám, a to v zobecněné podobě, bez udání zdrojů. Uživatel dostává vždy jen informace, zbavené veškerých konkrétních jmen. Není oprávněn vědět, kdo přesně tu informaci poskytl. Sdělení o zdrojích jakékoli konkrétní informace si mohl vyžádat jedině přímý nadřízený: u náčelníka správy to byl náčelník generálního štábu, pak lidový komisař obrany, a pak Stalin. Berija mohl tedy dostat informace, získané vojenskou rozvědkou, od Stalina, od Timošenka, od Žukova či od náčelníka Průzkumné správy Generálního štábu Rudé armády generálporučíka Golikova. Ale přímo od vojenského atašé je v žádném případě získat nemohl.

Pokud by vojenský rozvědčík generálmajor Tupikov z nějakého pomatení smyslů „radiofonoval” své zprávy nikoli nadřízeným do průzkumné správy, nýbrž do Lidového komisariátu vnitřních věcí, tedy do cizí struktury, pak by se k tomu Berija Stalinovi nepřiznal, ani kdyby byl mučen. To by pro něj znamenalo jistou smrt. Vyplývalo by z toho, že Berija si podle Ježovova příkladu jaksi uzurpoval vojenskou rozvědku a že vojenští přidělenci nepodávají svá hlášení svým vlastním nadřízeným, nýbrž na Lubjanku. Kdyby se Stalin o něčem takovém dozvěděl, pak by to rozhodně nepřidalo na zdraví ani Berijovi, ani Tupikovovi, ani Golikovovi.

VI

Jako úplná anekdota pak vyznívá historka o tom, že vojenský přidělenec, tedy generál z armády, prosí o vysílačku… šéfa vnitra. Ale z našeho „dokumentu” přitom vyplývá, že Tupikov nejenže o tu vysílačku prosil, nýbrž že ji přímo vyžadoval! A na základě čeho? Generálmajor Tupikov, nebyl, jak řečeno, nikterak spojen s čekisty. A Berija nebyl jeho nadřízeným. Vasilij Ivanovic Tupikov byl generálem Rudé armády. Velel praporům a plukům, absolvoval Frunzeho vojenskou akademii, byl náčelníkem štábu 33. střeleckého sboru, a potom náčelníkem Charkovského vojenského okruhu. Z této funkce pak byl jmenován jako vojenský přidělenec v Německu. Za války byl náčelníkem štábu Jihozápadního frontu. Zahynul v září 1941 při pokusu o vyproštění z obklíčení, měl pouhých 39 let. Po celou dobu své vojenské služby byl podřízen vojenskému velení, nikoli však čekistům. Čekisté na něho sice mohli sestavit udání, ale sami mu nemohli nic nařizovat. Neměli dokonce ani právo ho zatknout. K tomu bylo nezbytné Stalinovo povolení.

Kdyby se měl sovětský vojenský přidělenec v Berlíně opravdu obrátit s prosbou či požadavkem na cizí resort, k Berijovi, bylo by to úplně stejné, jako kdyby se obrátil na polární stanici a požadoval od ní: Hoši, dohoďte mi nějakou vysílačku, já ji potřebuju pro špióny… Vlastně, obrátit se na ty polárníky by ještě nějaký smysl mělo. Třeba by s nešťastným rozvědčíkem soucítili a možná by mu opravdu píchli. Ale obracet se na vnitro, to by byla naprostá pitomost. V Lidovém komisariátu vnitřních věcí totiž taková výkonná aparatura nebyla k dispozici, protože by jim tam byla na nic. Vojenský přidělenec v Berlíně tedy podle všeho evidentně nechápal, kdo je jeho nadřízeným, a obracel se navíc tam, kde mu nemohli pomoci, ani kdyby chtěli.

Jen mimochodem, jedna poznámka o agenturní komunikaci. Zahraniční instituce sovětské vojenské rozvědky byly plně zabezpečeny všemi spojovacími prostředky. K problémům, které vznikly po 22. červnu 1941, nedošlo proto, že by nebyl dostatek vysílaček, ani proto, že by nějak špatně fungovaly, nýbrž proto, že válka se plánovala na cizím území. Hlavní přijímací středisko průzkumné správy se nacházelo v Minsku a již 28. června 1941 padlo do rukou německé armády. Při panickém ústupu Rudé armády nebyla zničena část aparatury a spolu s ní hromady přísně tajných dokumentů.

To pak s sebou neslo krach řady nelegálních rezidentur a agenturních skupin. A ty výzvědné skupiny, které nadále fungovaly, ztratily možnost předávat do Moskvy získané informace: fronta se odhrnula skoro o 1 000 km na východ, avšak vysílačka Sever nebyla na takovou vzdálenost konstruována. Po válce bylo zapotřebí vysvětlit, proč vlastně Generální štáb Rudé armády v létě 1941 oslepl a ohluchl, tedy proč ztratil spojení s hlavními informačními zdroji.

I zrodila se legenda: Holt jsme byli tak zaostalí, že jsme v ilegálních strukturách neměli ani vysílačky. K podpoře této legendy byly pak utvořeny podpůrné legendy: Vždyť vidíte, vojenský přidělenec v Berlíně prosil, aby mu Berija poslal vysílačku…

VII

Připusťme však onu nepřípustnou věc: oficiální diplomatický představitel Sovětského svazu v Berlíně si tedy náhle usmyslel zahájit přímou korespondenci s cizím resortem, kterému není podřízen a který danou informaci nepotřebuje. Ba co víc: on se rozhodl posílat svá hlášení člověku, který zastával nižší funkci než Molotov, přímý nadřízený všech diplomatů. A teď se Berija rozčílí nad sprostou drzostí oficiálního sovětského představitele v Berlíně a obrací se na Stalina s požadavkem, aby byl ten dezinformátor odvolán z Berlína a příkladně potrestán.

Ptám se: To snad hloupoučký Berija nechápal, že jeho výzva Stalinovi není ve svém důsledku jen tak nějakou stížností na velvyslance v Berlíně? Vždyť to byl úder do čelisti samotnému Molotovovi: No vždyť ten chlap si neumí udělat pořádek ve vlastním dvoře!

V létě 1941 byl Berija jen kandidátem na člena politbyra. A ve své funkci lidového komisaře vnitřních věcí tehdy neseděl ještě ani dva roky. Zato Molotov spolupracoval dokonce už se samotným Leninem. V roce 1941 Molotov natolik získal na politickém vlivu, že se mohl se Stalinem otevřeně, za přítomnosti svědků, hádat a nebát se důsledků. Za této situace bylo pro Beriju přímo vrcholně nerozumné, aby informoval přímo Stalina o nepořádcích v Molotovově resortu. Tím spíš písemně. A tím spíš, aby ho informoval z druhé ruky, bez vlastního ověření. Vjačeslav Michajlovič mohl takový čin hodnotit jako podkopávání jeho vlastních pozic a mohl Lavrentiji Pavlovičovi odpovědět zdrcujícím úderem.

Molotovovy podřízené mohli sesazovat z funkcí jen dva muži:

Molotov a Stalin. I kdyby tedy Lavrentij Pavlovic Berija pojal jakési plány ohledně rozmísťování kádrů na Lidovém komisariátu zahraničních věcí, pak by jediné rozumné řešení spočívalo v tom, že by se obrátil na Molotova a přátelsky ho upozornil na to, že u něho někde něco nehraje. Ale Berijovo vměšování do Molotovových výsostných záležitostí, přímá Berijova žádost ke Stalinovi ohledně situace na Lidovém komisariátu zahraničních věcí bez předběžné dohody s Molotovem, tedy přes jeho hlavu, to by mohlo špatně dopadnout nejen pro Beriju, ale i pro celé jeho mužstvo.