Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

V. Molotov¹²⁰

I

Mezitím se Trockého předpovědi začaly naplňovat. V květnu

1940 přijel do Berlína Vjačeslav Michajlovič Molotov, předseda sovětské Rady lidových komisařů a zároveň lidový komisař zahraničních věcí, Stalinova pravá ruka a po Stalinovi druhý muž Sovětského svazu. Znevolnění komunističtí historikové psali, že mezi Stalinem a Hitlerem neexistovaly žádné smlouvy o rozdělení sfér vlivu v Evropě a Asii a že Molotovova návštěva Berlína byla pouze součástí boje za zajištění bezpečnosti západních hranic Sovětského svazu. Komunisté vysvětlovali, že Německo bylo agresorem a Sovětský svaz mírumilovnou zemí, takže mezi těmito dvěma státy byly podobné rozhovory o rozdělování Evropy a Asie zásadně nemožné, nemluvě už vůbec o nějakých tajných smlouvách. Přitom však nějak pozapomněli, že jak Sovětský svaz, tak Německo byly státy stejného typu a s prakticky stejným společenským a státním zřízením. Když si tyto státy mohly roku 1939 rozdělit Evropu na sféry vlivu, proč by nemohly roku 1940 v zahájeném rozhovoru pokračovat?

II

Našli se lidé, kteří tuto návštěvu dosti podrobně prostudovali.

„Molotov předložil Hitlerovi požadavky, které byly přímo imperialisticky neuvěřitelné a které si zaslouží podrobnější výklad. Tyto požadavky byly potvrzeny i ve výzvě sovětské vlády z 25. listopadu 1940, v níž se vysvětloval plán rozdělení světa mezi Německo, Itálii, Japonsko a Sovětský svaz.

Pro sebe Sovětský svaz požadoval: Od Finska Pečengu a Porkkala Udd. Opěrné body v dánských průlivech Kattegat a Skagerrak pro průjezd do Severního moře. Opěrné body v Jugoslávii v Jaderském moři. Opěrné body v Řecku (soluňský přístav). Od Rumunska jižní Bukovinu. Od Bulharska přechod do sovětské sféry a uzavření patřičné smlouvy. Od Turecka opěrné body v černomořských průlivech Bospor a Dardanely. Opěrné body v Perském zálivu. Přechod území na jih od linie Baku – Batumi, tj. východního Turecka, severního Íránu a Iráku, do sovětské sféry vlivu. Od Japonska, aby se zřeklo svých koncesí na Sachalinu.

Hitler i jeho vláda byli z toho vyděračství na omdlení a ponechali sovětské požadavky bez odpovědi. Přesto však byla nakonec, za měsíc a jinými kanály, osudová odpověď nehlasně pronesena.”¹²’ Osudová odpověď, pronesená jinými kanály, to bylo rozhodnutí o zasazení preventivního úderu proti Sovětskému svazu.

III

Dnes se pootevřel přístup k některým šifrovaným telegramům, které si během Molotovovy návštěvy Berlína vyměňovali Stalin s Molotovem. Dne 13. listopadu 1940 žádá Molotov Stalina o udělení instrukcí ohledně „Číny, Turecka a o našich zájmech v Perském zálivu a Arabském moři”. V šifrované odpovědi Stalin Molotovovi radí: „Nevyjadřovat náš velký zájem o Persii… Pokud Němci navrhnou rozdělení Turecka, v tom případě můžete naše karty odkrýt…”¹²² V tomtéž vzkazu Stalin Molotovovi „radí”, aby si vynucoval souhlas Německa s ještě jedním krokem Sovětského svazu:

V listopadu 1940 se Německo nacházelo ve výjimečně obtížném postavení. Druhá světová válka se táhla už přes rok a její konec byl v nedohlednu. Německo mohlo zvítězit jedině v rychlé válce, jenže válka místo toho nabyla zdlouhavého charakteru, takže Německo v ní už zvítězit nemohlo. Večer 13. listopadu, v době, kdy jednal Molotov s Hitlerem, provedlo britské letectvo nálet na Berlín. Setkání, které začalo v nádherné pracovně, tak skončilo v protileteckém krytu. Tímto náletem ukázal Churchill Hitlerovi i Molotovovi, že Velká Británie nemá v úmyslu se vzdát. K vedení zdlouhavé války potřeboval Hitler obrovské množství strategických surovin. A ty suroviny měl v rukou Stalin. Během setkání Molotov Hitlerovi několikrát připomněl, že bez sovětské neutrality by německá vítězství v Evropě nebyla myslitelná:

„Na velká německá vítězství měla velký vliv také německo –

ruská smlouva. Pokud jde o Německo, získalo v důsledku těchto smluv (z roku 1939) spolehlivý týl, což mělo velký význam pro vývoj válečných událostí na Západě, včetně porážky Francie. Máme-li v daný okamžik hovořit o výsledcích sovětsko-německých smluv, pak musíme říci, že Německo, nikoli bez působení paktu se Sovětským svazem, dokázalo tak rychle a se slávou svých zbraní splnit své operace v Norsku, Dánsku, Belgii, Holandsku a Francii.”

Stalin chápal, že Hitler je na něm výrazně, ne-li naprosto, závislý.

Proto použil taktiku kroucení rukou za záda. Trockij předpověděl, že

Stalin „bude chtít plně využít výhod svého postavení”. A jak vidíme, Stalin teď těchto výhod skutečně využívá. Hitler vypráví Molotovovi, že zisky Německa za jediný rok války jsou tak veliké, že k strávení těchto zisků bude Německo potřebovat 100 let, a navrhuje: pokud máme zapotřebí prostor, tak se obraťme na jih. Německo na jih od svých hranic a Sovětský svaz rovněž na jih od svých hranic. Molotov s tím vyslovuje souhlas, ale dodává, že by měl být posouzen problém dánských průlivů, Sund, Kattegat a Skagerrak. Nebyl to tedy Hitler, kdo požadoval životní prostor na Východě; byl to Molotov, kdo požadoval životní prostor na Západě. Dánsko je okupováno Německem. Hitler je ničema a agresor, ale jak máme nazvat Stalina s Molotovem, kteří mají v úmyslu urvat kus dokonce i z toho, co už ukořistilo Německo? Pro Německo představuje kontrola dánských průlivů životní nutnost. K čemu ji však potřeboval Sovětský svaz?

Hitler říká Molotovovi: „Dokud je válka, Německo je krajně zainteresováno na dodávkách niklu a dříví z Finska.” A zajímá se o to, jestli Sovětský svaz nepřipravuje novou válku proti Finsku. A pokud ji připravuje, vznáší Hitler dotaz, zda by ji nebylo možné přesunout na pozdější období. Na to Molotov odpovídá, že Finsko se nachází v sovětské zájmové sféře a že Německo musí z Finska odvolat své jednotky. Molotov „nechápe, proč musí Rusko odkládat realizaci svých plánů o šest měsíců nebo o rok. Konec konců, německo – ruská smlouva neobsahovala žádná časová omezení a v hranicích svých sfér vlivu nebyly žádné straně svázány ruce”. Jinými slovy:

Hitler tvrdí, že Německo nemůže žít a bojovat bez niklu a dříví, dodávaného z Finska, a prosí, aby se Finsko prozatím nechalo na pokoji. Na to Molotov odpovídá: Finsko je v naší sféře a my si budeme dělat, co budeme chtít. Hitler mluví o tom, že Německo je plně závislé na ropě, dodávané z Rumunska, a že Německo bude rumunská ropná pole hájit, děj se co děj. Hitler tím vyslovuje narážku, že by nebylo špatné, kdyby Sovětský svaz přestal rumunskou ropu ohrožovat. Sovětský svaz už obsadil severní Bukovinu. To je kus území, který patřil Rumunsku. Touto anexí porušil Sovětský svaz smlouvy o rozdělení sfér vlivu. Molotov na to odpovídá, že Sovětský svaz od Rumunska opravdu cosi utrhl a že tím opravdu porušil dříve uzavřené smlouvy s Německem. Od svých anexí však Sovětský svaz nehodlá ustupovat, přičemž to, co bylo již v Rumunsku anektováno, je pro sovětskou stranu málo. Ještě by to chtělo urvat k té severní Bukovině i jižní Bukovinu. A kromě kousků Rumunska se Sovětský svaz hlásí ještě o celé Bulharsko. „Sovětský svaz se zajímá i o osud Rumunska a Maďarska, který mu za žádných okolností nemůže být lhostejný!”

IV

Sovětský svaz měl dostatek své ropy jak pro vnitřní potřebu, tak na vývoz. Rumunskou ropu tedy Sovětský svaz k ničemu nepotřeboval. Zato pro Německo představovalo Rumunsko jediný zdroj ropy.

„SSSR považuje loňskou smlouvu za splněnou, s výjimkou otázky Finska… Nyní přišel čas hovořit o širší dohodě mezi SSSR a Německem.” Dále se rozhovory vedly v témž duchu. Během těch rozhovorů Molotov nevznášel žádné otázky ohledně bezpečnosti Sovětského svazu. To ho vůbec nezajímalo. Jeho zajímaly Írán a Irák, Finsko, sovětské základny v černomořských průlivech atd. Otázky bezpečnosti, a to vzhledem k hrozbě sovětského vpádu do území, jež byla životně důležitá pro Německo, vznášel Hitler. Žádné uklidňující reakce se však nedočkal.

Ráno 14. listopadu 1940 odjel Molotov zpět do Moskvy a 25. listopadu bylo německému velvyslanci předáno prohlášení, že Německo musí neprodleně odvolat své jednotky z finského území.

Mimoto zde byly potvrzeny všechny požadavky, které vyslovil

Molotov při jednání s Hitlerem a Ribbentropem, a to včetně požadavku na vytvoření sovětských vojenských základen v Bosporu a Dardanelách.¹²³ Molotovův požadavek, aby byly z Finska odvolány německé jednotky, nebyl vysloven jen tak. Téhož dne, 25. listopadu 1940, totiž maršál Sovětského svazu Semjon Konstantinovič Timošenko (lidový komisař obrany) a armádní generál Kirill Afanasjevič Měreckov (náčelník Generálního štábu Rudé armády) připravili směrnici o vypracování plánu nové agresivní války proti Finsku.¹²⁴ Vyprávějí nám, že Stalin se hrozně bál války a že se všemožně snažil ji oddálit. Veškeré jeho akce prý byly diktovány snahou upevnit bezpečnost Sovětského svazu. K zajištění bezpečnosti tedy potřeboval jen ovládnout Finsko, Irák, Irán a Bulharsko. A vojenské základny ve Středozemním moři a Perském zálivu. Pro úplné bezpečí by ještě rád držel dánské průlivy a Dardanely s Bosporem…
Stalin s Hitlerem (rukama Ribbentropa a Molotova) rozdělili v srpnu 1939 Evropu mezi Německo a Sovětský svaz. Uplynul rok.

Sovětský svaz porušil smlouvu a urval si víc, než mu patřilo. Ale i to mu bylo málo. Hitler se teprve připravoval na velkou válku proti

Velké Británii, a Stalin už požadoval nová území v Evropě. A to zrovna taková území, na nichž plně záviselo hospodářství a s ním i ozbrojené síly Německa. Pokud bude Německo vyčerpáno válkou proti Velké Británii, co bude Stalin požadovat potom? Hitler našel odpověď na všechny Stalinovy požadavky. „Po Molotovově odjezdu shromáždil Hitler několik svých podřízených a dal jim jasně na vědomí, že se rozhodl vtrhnout do Ruska.”¹²⁵

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

K čemu držet tankové divize u hraničních sloupů?

Co to bylo? Něčí zločinné lajdáctví nebo čísi promyšlená zrada?

R. Irinarchov¹²⁶

Stačí si jen zakreslit do mapy pohraničních oblasti mista dislokace mechanizovaných sborů a záměr nadcházející bouře se nám rozkryje v celé své nádheře.

M. Solonin¹²⁷

I

Řekněme si nyní něco o osudu jednoho člověka. V tomto osudu se jako v kapce vody odráží příčiny nejostudnějšího krachu 20. století, jakož i všech staletí předcházejících. Narodil se 5. června 1921 v obci Věrchnjaja Ljubovša v Orelské oblasti. Ten název! Obešel jsem skoro celou zemi, ale s takovou romantikou jako u nás na Rusi jsem se nikde nesetkal… Dne 21. prosince 1939 byl náš hrdina povolán pod prapory a pochodoval rovnou do vojenského učiliště. Dále už o sobě vypráví sám: „10. června 1941 jsem absolvoval pěchotní učiliště v Grozném a přijel jsem do Kyjevského zvláštního vojenského okruhu. Zařadili mě do 41. tankové divize, jejíž štáb se nacházel v pohraničním městě Vladimír-Volyňskij. K Západnímu Bugu, který zde tvořil naši státní hranici, se bezmála dalo dosáhnout rukou… Byl jsem jmenován zástupcem velitele průzkumné roty. A v této funkci mě zastihla válka. 22. června v 03.15 hodin se naše vojenské městečko ponořilo do moře ohně…”¹²⁸

A to nikoli všichni, nýbrž třetina či dokonce jen čtvrtina odvodního ročníku. V roce 1941 vypukla válka, jak nás učili, náhle jako blesk z čistého nebe. Když jsme tedy žádnou válku nečekali, pak ovšem onen mladý muž nemohl být v okamžiku německého útoku v armádě. Vždyť v červnu 1941 mu bylo teprve 20 let. No prosím, ale on už (kdovíproč) v armádě je, dokonce stihl absolvovat učiliště, je vlastně důstojníkem a plní funkci zástupce velitele průzkumné roty.

A to ne jen tak někde, nýbrž… přímo na hranici. Jak se něco takového mohlo stát?

Vysvětlení je ovšem velice jednoduché. V srpnu 1939 podepsali

Stalin a Hitler (Molotov a Ribbentrop) mír. Zdálo by se tedy, že nyní už není povolávání branců nutné vůbec. Do Rudé armády stačilo brát dobrovolníky a branná povinnost se mohla vůbec zrušit. Ale kdeže.

Mír s Hitlerem totiž vůbec neznamenal mír, nýbrž něco úplně opačného. Jakmile soudruh Stalin podepsal pakt o neútočení, okamžitě povolal nikoli čtvrtinu povolávacího ročníku jako v předchozích letech, ba ani ne třetinu, ani polovinu, nýbrž všechny muže, kteří dosáhli věku 21 let. A mimoto také všechny, kteří dosáhli 20 let. A taky 19 let. Pod prapory šli dále i ti, kteří měli přes 21 let. Logika zde byla jednoduchá: Dřív jsi přece nesloužil, no tak teď přišel čas. A nezapomnělo se ani na osmnáctileté. Nemáš-li střední vzdělání, ještě počkej. Ale pokud je ti 18 let a střední školu jsi absolvoval, postav se do řady.

Mladík, o kterém zde mluvíme, patřil právě do této kategorie:

18 let, 10 tříd. A už ho brali. Ale ne do pluku, nýbrž do vojenského učiliště. Nebyl to tedy výsledek jeho vlastního rozhodnutí, pokračovat ve studiu a skládat zkoušky. Ne. Prameny hovoří o tom, že se neocitl v armádě z vlastní volby, nýbrž na povolávací rozkaz. A nějaký moudrý člověk sestavil tak úžasné plány, že mohli desetitisíce mladých kluků, povolaných ve druhé polovině roku 1939, přesně na začátku června 1941 absolvovat učiliště. A bez dovolenky uháněli rovnou k jednotkám. Kdo tohle nezažil, nedokáže to pochopit: byl jsi bezmocný frekventant, drezírovali tě na úrovni světových standardů a ještě víc, oheň, voda a měděné trumpety, presovali tě a dusili, máčeli tě ve vodách studených, sušili na slunci žhnoucím i v mrazu třeskutém, zkoušeli tě v tahu, ve výkrutu, v ohybu i v lomu a najednou se v jediném okamžiku proměníš z frekventanta v důstojníka.

Zničehonic se ocitneš nejen prostě v jiném světě, ale přímo v jiném rozměru. A ihned dostaneš první důstojnický plat. Žádné čekání, až si odmakáš první měsíc. Kdepak! První výplatu dostaneš jenom tak.

Hned první den. Za to, že ses stal důstojníkem. A co uděláš jako první věc? Správně: odpočinek. První věc je dovolenka. Tak to bylo vždy zavedeno.

Jenomže právě roku 1941 bylo toto pravidlo zrušeno.

Zde máte živý důkaz. Náš hrdina absolvoval učiliště 10. června, stihl dojet z Grozného do Kyjeva a získat ve štábu okruhu zařazení, dorazit ke své divizi, představit se, přijmout funkci… A kde je měsíc zákonem zaručené, zasloužené, odpracované a tak toužebně očekávané dovolené? Vždyť onen novopečený poručík neměl být válkou zastižen na hranicích. Vždyť on měl přece být ve své rodné vsi!

Tam měl až do rozbřesku za slavičích trylků zpívat a tančit a užívat si Ljubovšu, a to jak horní, tak dolní… A jedné nádherné neděle asi tak k polednímu s ním měli zalomcovat v posteli, probrat ho aspoň trochu a říct mu: Molotov má projev! Stal se však zázrak. Německý útok nikdo nečekal, ale desetitisíce mladých důstojníků absolvovaly předčasně, bez zkoušek, svá učiliště a ihned poté byly namísto zasloužené dovolené poslány k jednotkám. A to ne kamkoli, ale na západní hranice. A přímo k hraničním sloupům. Když je Hitler kamarád, tak kam ten spěch? Proč nebylo poručíkům umožněno, aby si na dovolené dosyta užili, co bylo jejich právem?

II

Několik dnů před oním osudovým okamžikem se pak náš známý dostane do 41. tankové divize… To číslo, mimochodem, nebylo vymyšleno jenom tak: v číslování sovětských tankových divizí panoval naprostý pořádek, od 1. až do 61. Hitler se roku 1939 vrhl do druhé světové války s šesti tankovými divizemi, nu a mírumilovný Stalin nyní na jeho hranicích soustředil i 41. tankovou divizi, i řadu dalších.

Tisíce poručíků padly a nikdy si svou dovolenou nevybraly. Z každých sta se jich konce války dožili tři. Těsně před válkou vyslal soudruh Stalin k hranicím 70 000 mladých, čerstvých absolventů učilišť naráz. Válku přežila… tři procenta z těchto důstojníků.

Jen proto, že nezahynuli všichni, jen proto, že jich bylo vrženo k hranicím tolik desítek tisíc, měl po válce kdo vyprávět o tom, co se přihodilo. Jejich vyprávění jsou podivuhodně stejná. Je v nich patrný jednotný standard: Jakmile byl s Hitlerem podepsán mír, ihned mě strčili do důstojnického učiliště, vyřadili mě pár týdnů před válkou a na západní hranice! A 22. června… blesk z čistého nebe. Každý zájemce může takových vyprávění shromáždit mraky. Z těch mnoha jednotvárných variant jsem tu citovanou vybral proto, že mladík, o kterém se v ní mluví, to po válce dotáhl vysoko. Hodně vysoko.

Stal se členem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, prvním náměstkem ministra obrany Sovětského svazu, náčelníkem Generálního štábu Ozbrojených sil SSSR a nakonec hlavním velitelem Spojených ozbrojených sil členských států Organizace varšavské smlouvy. Hodnost – maršál Sovětského svazu. Jméno – Viktor Georgijevič. Příjmení – Kulikov.

Ráno 22. června 1941 bylo v tankové divizi, do které se dostal poručík Kulikov, 415 tanků. Mimoto měla divize obrněné automobily, děla a minomety, dělostřelecké tahače, traktory a motocykly, 682 nákladních automobilů atd. Ani v jedné německé divizi nebylo takové množství tanků. A ani nikdo na světě neměl takovéto tankové divize. Z pěti německých tankových divizí, operujících proti vojskům Jihozápadního a Jižního frontu, měla nejsilnější (19. tanková divize) pouhých 149 tanků. V ostatních německých tankových divizích bylo těch tanků ještě méně. A v německých motorizovaných divizích a pěších divizích nebyly vůbec žádné tanky. A ani v jediném z německých motorizovaných sborů, které operovaly na jih od Polesí, nebylo tolik tanků, kolik jich bylo v jedné jediné 41. tankové divizi Rudé armády. Obraz porážky je velmi dobře znám. Podél celé hranice se dělo totéž. Známý je i závěrečný akord: velitel 41. tankové divize, plukovník Pavlov, byl prohlášen za viníka a postaven ke zdi, a to stejně jako jeho jmenovec, velitel Západního frontu armádní generál Pavlov.

Představme si však, že jsme sami takovým velitelem divize. Co budeme dělat, když nepřítel náhle zahájí dělostřeleckou palbu na vojenská městečka, v nichž stojí pěkně seřazeny tanky a další vozidla? Co budeme dělat, když jsme dostali rozkaz od největšího vojevůdce všech dob a národů, abychom odebrali všem jednotkám střelivo a odevzdali je ve skladech? Co budeme dělat, když na našem stole leží přísně tajný rozkaz nereagovat na provokace, neodpovídat na palbu palbou a neprovádět ŽÁDNÉ akce bez rozkazu z Moskvy? I na těchto rozkazech stojí podpis téhož strategického génia. V červnu 1941 měl poručík Kulikov štěstí. Třetího dne války se kolem 41. tankové a 87. střelecké divize, spolu s řadou dalších jednotek 5. armády Jihozápadního frontu, uzavřel kruh obklíčení, v němž byly všechny tyto jednotky zničeny. Poručíku Kulikovovi se však podařilo probít se ven…

IV

V každé normální zemi by po válce bylo zahájeno soudní řízení.

V

Kremelští ideologové měli dvě možnosti: buď Žukova jasně prohlásit za zrádce, nebo vysvětlit smysl jeho mírně řečeno nerozumné činnosti těsně před začátkem války. Nikdo z dvorních historiků však dosud Žukova za vlastizrádce neprohlásil. Ba co víc, nikdo ani nevysvětlil to jeho podivné jednání. On sám ovšem rovněž na tuto svou práci nevzpomínal, ani o ní neuvažoval. Místo toho bylo třem generacím obyvatel planety Země vtloukáno do hlav cosi, co mělo příčiny oné ostudné porážky Rudé armády uměle vysvětlit.

Odpovídáme. A není to jedno? Ať byly zastaralé nebo moderní, stejně přece stály v těsných řadách přímo u hranic, v dostřelu nepřátelského dělostřelectva!

Příčina druhá. Tanky potřebovaly opravu.

Příčina třetí: Řidiči neměli zkušenosti.

Na druhou a třetí tezi odpovídáme naráz. A není to jedno, jestli má někdo zkušenosti nebo ne a jestli tanky potřebují opravu nebo ne? Představme si, že ve 41. tankové divizi, stejně jako v ostatních, jsou výhradně ty nejlepší tanky na světě a že každý řidič má za sebou 100 hodin praxe. Co se tím změní, když nepřátelské dělostřelectvo tříská do štábů, kasárenských budov, skladů, do úhledných řad tanků a vozidel v garážích i remízách? A když se celá ta neporazitelná síla hned v prvním okamžiku války utopila v moři ohně? Když osádky nemají možnost se dostat ke svým tankům? Když tanky nejsou doplněny střelivem ani pohonnými hmotami? Když velitelé nemohou velet svým jednotkám? Když mají velitelé všech stupňů, počínaje veliteli čet a konče veliteli armád a frontů, nejpřísněji (pod hrozbou popravy) nařízeno neprovádět odvetné akce a vůbec nic nedělat?!

Vysvětlení čtvrté. Mechanizované sbory, tankové a motorizované divize v jejich rámci a vůbec všechny hlavní síly Rudé armády se nenacházely tak blízko u hranic jen tak pro nic za nic, nýbrž s moudrým Žukovovým záměrem zasadit pronikajícímu nepříteli protiúdery!

Odpovím otázkou. A proč je tedy nezasadily? A kde jsou předválečné plány oněch protiútoků? Tam, kde skutečně k nějakým protiútokům došlo, se může každý přesvědčit, že se jednalo o naprostou improvizaci, o akce bez jakékoli předběžné přípravy. Pokud byly protiúdery plánovány skutečně už před válkou, proč byl tedy jejich výsledek tak sebevražedný? Kdo nese za takové plánování osobní odpovědnost? Zkusme si opět na příkladu oné 41. tankové divize představit, jak mohla proboha zasazovat nějaké protiúdery v té situaci, do které ji postavil Žukov?

Existovala a existuje ještě celá řada všemožných dalších vysvětlení: staletá zaostalost Ruska… To ostatně tvrdil sám maršál Sovětského svazu Viktor Georgijevič Kulikov. Viktore Georgijeviči, co do toho taháte nějakou zaostalost, když, jak jste se vy sám uvolil vyjádřit, se dalo rukou dosáhnout k hraničním sloupům? Kdyby se divize odsunula takových 100 km od hranic, nejlépe ovšem až na linii starých opevněných prostorů, kdyby se vojska rozptýlila, zakopala tanky až po věže do země a dobře je zamaskovala, pak by byl i ten vliv staleté zaostalosti ostře snížen.

VI

Nyní je nejvyšší čas připomenout si Žukovovo vyprávění o tom, jak se on a maršál Timošenko snažili přesvědčit Stalina, aby vydal rozkaz o uvedení vojsk do pohotovosti. Timošenko a Žukov prý předkládali důkazy, ale Stalin nesouhlasil. Tehdy prý Timošenko prohlásil: „Nemáme na hranicích dostatek sil dokonce ani k jejich krytí. Nemůžeme organizovaně čelit úderu německých vojsk a odrazit jej.” Tato slova maršála Timošenka uvedl Žukov ve svých pamětech jako argument na podporu zvýšení stupně pohotovosti jednotek. Žukov byl s onou Timošenkovou pomocí plně solidární. Plně podporuje Timošenka a odsuzuje hloupého Stalina. Problém je v tom, že sám Semjon Konstantinovič Timošenko na nic podobného nikdy nevzpomínal, nikdy nic takového nenapsal a nikomu nic takového nevyprávěl. Timošenko zemřel a po 20 letech od jeho smrti se pak tato jeho údajná slova objevila v pamětech jiného maršála, který už mezitím také dávno zemřel. Když už nás však jednou přesvědčují o tom, že máme věřit pouze desátému a následujícím vydáním Žukovových pamětí, tak jim tedy uvěříme. Nuže, nebyl dostatek jednotek dokonce ani pro krytí hranic. Na příkladu 41. tankové divize jsme však viděli, že jednotek bylo dost. A kdyby nebylo to obrovské množství tanků drženo pohromadě u hraničních sloupů, kdyby bylo odsunuto alespoň na vzdálenost 10km od hranic, raději však na 100km, kdyby tam pak byly soustředěny po délce a hloubce fronty, kdyby tam byly pro tanky a další techniku vykopány okopy a kdyby byly zamaskovány, pak by se ta divize nikdy nemohla během jediné hodiny proměnit v moře ohně.

Značná část divizního dělostřelectva byla zničena nepřátelskou palbou nebo zůstala kvůli nedostatku tahačů v remízách.”¹²⁹ Dále následuje výtka o „nevhodném umístění divize” a hořká stížnost, že to způsobilo „v prvních hodinách války obrovské ztráty mužstva a zničení většiny divizní techniky a zásob”. Zde se jednalo o jiný úsek fronty, ale obraz byl úplně stejný.

V Brestu byly ovšem zrovna tak „nevhodně” umístěné ještě i dvě střelecké divize a řada dalších jednotek. Uvádím zde pro zamyšlení několik informací: Ona 4. armáda zahrnovala dva střelecké sbory

(jeden měl štáb v Brestu), dvě tankové divize (jedna se nacházela v Brestu), čtyři střelecké divize (dvě se nacházely v Brestu), jednu motorizovanou divizi, jednu leteckou divizi, jeden opevněný prostor (měl štáb v Brestu), jeden ženijní pluk (nacházel se v Brestu).

Ten 33. ženijní pluk ostatně nesídlil v Brestu jen tak pro nic za nic.

Celkem bylo ve 4. armádě 14 dělostřeleckých pluků (sedm z nich v Brestu). Tam byla umístěna vojenská nemocnice, neuvěřitelné množství skladišť podřízených armádě, frontu i centru, pohraniční oddíl Lidového komisariátu vnitřních věcí atd. Veliteli 4. armády bylo podřízeno 11 uskupení, kterým zpravidla veleli generálové

(dva sbory, osm divizí a jeden opevněný prostor). Štáby pěti z těchto uskupení se nacházely v Brestu. Aniž bych jakkoli přeháněl, konstatuji tedy, že jen v samotném městě Brest byly soustředěny… hlavní síly celé armády. Prakticky polovina všech jejích sil. Jen v jednom městě bylo soustředěno 18 plnohodnotných, zcela doplněných pluků (dva tankové, šest střeleckých, sedm dělostřeleckých, jeden motostřelecký, jeden ženijní a jeden pohraniční). A to nepočítám řadu menších jednotek a týlových oddílů, a nepočítám divize, které byly soustředěny v těsné blízkosti Brestu. To všechno bylo rozdrceno a rozehnáno během několika… hodin.

Obrana Brestu by se mohla stát hrdinskou stránkou ve válečných dějinách Ruska. Namísto toho zde došlo ke strašlivé ostudě, která zůstane po celá staletí nesmazatelná. Když přišla řeč na Brest a brestskou pevnost, sovětští maršálové si většinou povytahovali límce, aby nebylo vidět, jak jim hanbou červenají uši. A opět zde platí následující: kdyby byla ta obrovská masa vojsk odsunuta od hranic a navíc rozptýlena, a hlavně kdyby to všechno bylo rozmístěno do obranných pozic, pak by průběh války rozhodně nebyl tak ostudný. Brest představoval bránu do země. A v prostoru této brány bylo určitě možné zorganizovat krytí hranic. Jak totiž vidíme, síly k tomu bezpochyby existovaly.

Němci, jak se nám vštěpuje, prý vítězili proto, že jejich divize byly soustředěny v úzkých úsecích. Je to pravda. Ale ne celá. Je to vlastně jen polovina pravdy. A zde je ta druhá polovina: Němci vítězili proto, že i divize Rudé armády byly soustředěny v úzkých úsecích. Tedy tak, jak je to výhodné pro útok, avšak přímo sebevražedné pro případ obrany. Kdyby Rudá armáda udeřila jako první, stalo by se na druhé straně hranic totéž. A to právě proto, že německé divize se soustředily v úzkých úsecích: v takovém případě totiž útočník nemůže při úderu minout.