Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

S nástupem sovětské moci začali řidit dělostřelectvo energičtí diletanti. Jedním z nich byl Michail Nikolajevič Tuchačevskij… Vzdělání získal v Alexandrovském vojenském učilišti, které absolvoval roku 1914. Víc už nikde nestudoval, jen učil jiné… Bojová zkušenost tohoto podporučíka se blížila nule. Na frontě se objevil koncem září 1914, ale již 21. února 1915 se dostal do zajeti… V občanských válkách se generály nestávají stratégové, nýbrž křiklouni, schopni jen vyřvávat hesla…

A. Širokoraď⁰⁸

I

Nejrozšířenější vysvětlení katastrofy roku 1941 je následující: Sověti měli největšího génia strategie jménem Tuchačevskij, ale Stalin onoho génia zabil. Za to pak museli Sověti v červnu 1941 zaplatit mořem krve… Legendy o Tuchačevského neuvěřitelném talentu se stále upevňovaly, a to mimo jiné i díky úsilí dalšího velkého génia strategie v jeho „nejpravdivější knize o válce”:

„V M. N.Tuchačevském se skrýval gigant vojenského myšlení, hvězda první velikosti v plejádě skvělých vojenských velitelů Rudé armády.”¹”⁹ Podívejme se nyní na Tuchačevského díla a činy. Po zhodnocení názorů této „hvězdy v plejádě” si pak učiníme obrázek i o Zukovovi, protože tento vzor k následování si Žukov sám vybral. Žukov byl okouzlen předvídavostí a pronikavostí onoho giganta vojenského myšlení:

„Již ve třicátých letech M. N. Tuchačevskij předvídal, že naším nepřítelem číslo jedna je Německo, že se usilovně připravuje na velkou válku, a to stoprocentně v prvé řadě proti Sovětskému svazu.”

Mýtus o Tuchačevského „předpovědích” byl utvořen za Chruščovových časů, kdy také získal širokou publicitu. Na Chruščovův rozkaz byla Tuchačevského „skvělá díla” vydána v obrovských nákladech.

V každé plukovní knihovně, v každém důstojnickém domě stály tyto novoučké svazky. A novoučké byly pořád. Nikdo je totiž nikdy nesundával z polic. A proč taky? Když hřímá lektor politického oddělení z tribuny, že Tuchačevskij předvídal, pak tedy předvídal. Má snad smysl ta geniální díla ještě i číst?

Ale lektoři jsou taky jenom lidi. Jako všichni. Sovětští. Oni ta díla samozřejmě také nikdy nečetli. Jim taky pouze někdo řekl, že

Tuchačevskij byl génius a bašta. Oni sami si ovšem na prolistování

Tuchačevského veleděl nenašli čas. A tak to šlo samospádem. Tak se to vžilo. Když vyprávěl o Tuchačevského „předvídavosti” Georgij Konstantinovič Žukov, samozřejmě ani on nic nečetl. Měl však kolem sebe velkou ideologickou obsluhu. A právě tito tvůrci „nejpravdivější knihy o válce” se snad do pramenného materiálu podívat mohli. 1 oni však byli sovětští lidé: když to říkají všichni, že byl Tuchačevskij génius, no tak byl génius.

V dávných dobách chodili sběratelé ústní lidové slovesnosti po vesnicích a zapisovali písně, vyprávění, přísloví a pověsti. Tato pramenná vrstva je nevyčerpatelná, protože když už člověk zapíše všechny staré legendy, objeví se zase nové. Za komunistů bylo tvoření legend postaveno na státní bázi. Legend bylo vymyšleno nespočet. A jejich šíření bylo nezastavitelné. Aby se tvůrci Žukovových pamětí zbytečně příliš neunavili prací, shromáždili prostě dohromady ony legendy o válce, které kolovaly mezi lidem, a pod Žukovovým jménem je pak publikovali: máte tam hloupého Stalina, jeho snahu oddálit válku a neprovokovat Hitlera, máte tam zastaralé tanky i 40 000 popravených vojevůdců, geniálního Tuchačevského i jeho moudré předpovědi, a ještě 40 sudů s arestanty.

U Tuchačevského předpovědí jsem se už jednou pozastavil. Nyní tedy jen připomenu, že ve své první „předpovědi” mluvil Tuchačevskij o zákeřných úmyslech „ministrů Ameriky, Anglie, Francie a dalších kapitalistických zemí”. Tím tedy Tuchačevskij prohlásil za nepřátele všechny budoucí spojence Sovětského svazu ve druhé světové válce. O Německu se však velký předvídavec kupodivu nezmínil. Samozřejmě lze předpokládat, že pod termínem „a další” měl na mysli právě Německo. Dodnes se však pro tento smělý předpoklad nepodařilo nalézt žádné potvrzení. V druhé předpovědi psal Tuchačevskij o německé vojenské hrozbě vůči Francii, Belgii, Polsku, Československu a Rakousku. Kupodivu však zapomněl na hrozbu vůči Sovětskému svazu. Se smělým názorem, že Tuchačevskij předvídal usilovnou přípravu Německa „na velkou válku, a to stoprocentně v prvé řadě proti Sovětskému svazu”, přišel až Žukov a (nebo) jeho spoluautoři. Sám Tuchačevskij však o ničem takovém nemluvil ani nepsal. Abychom se o tom přesvědčili, stačí prostě otevřít Vojennyj věstník č. 4 z roku 1935. V ústředních moskevských knihovnách je tato kniha k dispozici. Rovněž můžeme prolistovat i ta „veledíla” zmíněného „génia”, publikovaná za Chruščova. Ani tam se o přípravě Německa na válku proti Sovětskému svazu nikde nepíše. Žukov však ne a ne přestat: „Svůj pronikavý vlastenecký projev podpořil seriózní analýzou s daty o vyzbrojování Německa a o jeho agresivním směřování. Hlas M. N. Tuchačevského však zůstal ‚hlasem volajícího na poušti‘.”

Zde prostě musím oponovat: Tuchačevskij totiž nikdy žádné vlastenecké projevy nepronášel, protože to nebyl žádný vlastenec a ani se za vlastence nepovažoval. Tuchačevskij se považoval za marxistu, komunistu a internacionalistu. Měl za to, že národní zájmy

Sovětského svazu musejí být obětovány zájmům světového proletariátu. A právě tohle prohlašoval v každém svém projevu. O tom se může přesvědčit každý zájemce. 1 k tomu existuje nespočet pramenného materiálu. Dále se Tuchačevskij ústně i písemně nazýval okupantem. A byl na to hrdý. A psal vědecké traktáty o tom, jak ustavit režim okupace své vlastní země
Je to zvláštní, ale po tom všem nebylo v Rusku zatím otevřeno jediné muzeum okupace. Takhle se tedy chováme k vlastním dějinám.

Ani s Tuchačevského „seriózní analýzou” to není vůbec jednoduché. Kdo se donutí k tomu, aby si to sám přečetl, nemůže s Žukovem rozhodně sdílet jeho nadšené hodnocení. Posuďte sami: „Dnešní analýza Tuchačevského článku pro Pravdu ukazuje, že ohledně vojenských možností Německa zde byla uvedena přehnaná data. Tuchačevskij výrazně přeháněl potenciál německého loďstva a letectva, čímž de facto dezinformoval jak Stalina, tak veřejnost. Němci dále neměli roku 1935 žádné tankové jednotky, a mimochodem neměli ani žádné tanky. Pokud jde o tehdejší tančíky PzKpfw I s pancéřováním proti pěchotním zbraním, rozhodně nepředstavovaly žádnou vážnou hrozbu. Není vyloučeno, že kdosi tomuto náměstkovi lidového komisaře obrany prostě podstrčil mylné informace, a to ve snaze prokázat potom před celým světem jeho nekompetenci a neprofesionalitu.” A tak se také stalo. Tuchačevskému se smál celý svět. „Gigant vojenského myšlení” prokázal svou naprostou nevzdělanost a profesionální neschopnost. Žukov však tehdy podle vlastních slov poslouchal nejpitomější výklady jmenovaného giganta „s okouzlením”. A když pak po třech desetiletích jeho žvásty opěvoval, ukázal celému světu i svou vlastní nekompetenci a naprostou absenci profesionality.

Tuchačevskij tedy (máme-li věřit Zukovovi) požadoval, aby se

Sovětský svaz připravil na válku, a aby kul zbraně, jenže „hlas volajícího na poušti” nebyl vyslyšen. Z toho vyplývá, že naše milovaná vlast se válela v bohorovném pacifismu a žádné zbraně nekula. V tom se Žukov, jako ostatně vždy, zmýlil. Počínaje rokem

1927 přece Sovětský svaz nebudoval nic jiného než koncentrační tábory a vojenské továrny. No moment, a co třeba obří vodní dílo

Dněproges? Správně, stavěl se i Dněproges. A stavěl se proto, aby zásoboval energií největší kombinát na výrobu hliníku v Evropě.

A ten hliník byl používán pro výrobu bojových letadel a tankových motorů. Takže Dněproges není rozhodně žádnou výjimkou z pravidla. Jednalo se o čistě vojenskou stavbu. Sovětský svaz produkoval tolik zbraní, kolik jich nevyráběl nikdo na světě. Kvůli tomuto vyzbrojení byly v době míru zahubeny desítky milionů lidí. Za produkci zbraní zaplatila celá země tak obrovskou cenu, že pravidelná Rudá armáda pak prostě odmítla bojovat za její zřízení a nechala stát všechnu tu výzbroj v polích, lesích a bažinách.

Žukov však vystupuje s následující stížností. Vždyť Tuchačevskij přece žádal, aby byly vyráběny zbraně, ale nebyl vyslyšen, takže jsme pak zbraně neměli! „Když jsme v prvních dnech Velké vlastenecké války vzpomínali na M. N. Tuchačevského, vždy jsme vysoce hodnotili jeho moudrou prozíravost a odsuzovali jsme omezenost těch, kdo si neviděli ani na špičku nosu, v důsledku čehož nedokázalo naše vedení včas utvořit mohutné tankové jednotky a muselo je pak budovat až v průběhu války.”

“¹

Moudrý Tuchačevskij tedy navrhoval zbrojní programy, ale bránil mu v tom někdo, kdo „si neviděl ani na špičku nosu”. Kdopak to byl, ten zločinec, který neměl žádnou chuť do zbrojení? Tato Žukovova narážka se dá rozluštit velmi snadno. Všichni, kdo se trochu zajímají o válku, dobře vědí, že hodnocení Tuchačevského šílených projektů psal přímo na jejich rukopisy osobně Stalin. Tak vida, on to tedy byl soudruh Stalin, kdo trpěl těžkou formou pacifismu. To on si tedy nepřál naslouchat volání Tuchačevského na poušti. Proto tedy „nedokázalo naše vedení včas utvořit mohutné obrněné jednotky a muselo je pak budovat až v průběhu války”! Píseň o tom, že Rudá armáda neměla před válkou tankové jednotky, zapěl poprvé jistý Goebbels. V roce 1943, když Rudá armáda změnila průběh války ve svůj prospěch a hnula se na západ, Goebbels svým dobrým burgerům důvtipně osvětlil příčiny na první pohled nevysvětlitelných úspěchů nižší rasy: Ti ruští kočkodani teď kopírují německou zkušenost. Jsou to holt opice, co si budeme povídat… Toto vysvětlení se zalíbilo. A bylo široce využito. I po válce pak bylo opakováno nesčetněkrát. A zalíbilo se i zaoceánským mudrcům: No jistě, ruští kočkodani jsou sami o sobě naprosto neschopní, všechnu moudrost prostě převzali od Němců… A mimochodem: my Američané jsme Němce dokázali pomlátit.

Ani první, ani řada následujících vydání Žukovových pamětí neobsahují odhalení, že by Rudá armáda před válkou neměla mohutné obrněné jednotky. Jenomže Žukovova dcera měla šťastnou ruku: našla „původní rukopis”, a zničehonic se ukázalo, že Sovětský svaz řídili nějací idioti, kteří si neviděli ani na špičku nosu, neudělali vůbec nic pro přípravu na válku a dokonce ani nezformovali tankové jednotky. Ty pak musely být budovány až během války… V zahraničí se prodej oné knihy okamžitě zvýšil. Kdysi, jak víme, říkal totéž Goebbels. Takže on tedy nelhal! Vždyť Žukov mluví o tomtéž:

Rudá armáda neměla mohutné tankové jednotky a ty musely být formovány až během války, což vlastně automaticky znamená, že musela být přejímána německá zkušenost. A hleďme: časopis Rodina

(Vlast) se ihned vrhl do obhajoby názorů Žukova, či spíše Goebbelse a Žukova. Nyní byla tedy konečně odhalena skutečná pravda o válce! Čtěte! I školákům doporučujeme věřit jen posledním vydáním počínaje desátým, které již bylo srovnáno s původním rukopisem… A sovětský maršál tankového vojska Oleg Losik tomu přizvukuje: Ano, konečně byla odhalena pravda o válce! Soudruhu maršále tankového vojska, důrazně vám doporučuji četbu učebnice pro budoucí brance. V ní jsou dějiny vývoje sovětských tankových jednotek vyloženy stručně a zcela srozumitelně dokonce i pro maršály. Pevně věřím, že dozvědět se něco o tancích bude pro maršála tankového vojska určitě zajímavé. Šéfredaktorovi časopisu Rodina pak doporučuji, aby si nejdřív znovu přečetl Žukovova odhalení, že před válkou neměli Sověti mohutné tankové jednotky, a potom aby v téže knize otočil tři listy…

I my teď obrátíme ty tři listy v „nejpravdivější knize o válce”.

Na straně 121 podává Žukov dějiny formování mechanizovaných sborů, a to „se zdůrazněním priority naší armády v této záležitosti”.

„V roce 1929 potvrzuje (na základě hlášení V. K. Triandafillova)

rozhodnutí o jejich výstavbě Revoluční vojenská rada … V rámci plnění tohoto rozhodnutí byl toho roku vytvořen zkušební mechanizovaný pluk. Tento pluk se už roku 1929 účastnil vševojskových cvičení v našem Běloruském vojenském okruhu. Cvičení řídili K. J. Vorošilov, B. M. Šapošnikov a V. K. Triandafillov.” Zde je nutno povšimnout si těch jmen: nikoli na základě hlášení Tuchačevského, nýbrž Triandafillova. Ani cvičení neřídil Tuchačevskij, nýbrž Vorošilov.

Pojďme však dál: „V roce 1930 byl pluk rozšířen na mechanizovanou brigádu, která byla ihned vyzkoušena při manévrech okruhu.

V roce 1932 byly utvořeny první mechanizované sbory na světě, z nichž každý zahrnoval dvě mechanizované brigády, pěší kulometnou brigádu a samostatný oddíl protiletadlového dělostřelectva.

V každém sboru bylo přes 500 tanků a přes 200 obrněných aut. Na počátku roku 1936 byly vytvořeny už čtyři mechanizované sbory, šest samostatných mechanizovaných brigád a stejný počet samostatných tankových pluků, 15 mechanizovaných pluků v rámci jezdeckých divizí a přes 80 tankových praporů a rot v rámci pěších divizí.” I dále v Žukovových pamětech tu a tam probleskují náznaky v tom smyslu, že tankové jednotky v rudé armádě přece jen existovaly. A že rozhodně nebyly nijak slabé. Uveďme si například úryvek vztahující se k počátku roku 1939: „V případě vypuknutí války jsem měl převzít velení jezdecko-mechanizované skupiny, sestávající ze čtyř až pěti jezdeckých divizí a tří až čtyř samostatných tankových brigád.” Jezdecko-mechanizované skupiny si rozhodně nezaslouží žádný výsměch. Během útočných operací se takové skupiny naprosto osvědčily, a to až do srpna 1945. A osvědčily by se i nadále, nebýt ovšem toho, že válka tehdy právě skončila.

S jediným rozdílem, bylo ještě silnější. Bylo přitom velmi závažné, že německé tankové skupiny si samy musely prolamovat nepřátelskou obranu. Zato v Rudé armádě byl tento úkol svěřen armádám prvního sledu, bohatě zásobeným dělostřelectvem a průlomovými tanky, včetně těžkých. Tyto jednotky prolamovaly obranu, mobilní skupiny pak mohly vstoupit do boje přes vytvořený průlom v nepřátelské obraně, a to na úseku, kde se předpokládal úspěch operace.

Jednodušeji řečeno: německé tankové skupiny musely ztrácet své síly na prolomení obrany, zatímco sovětská tanková uskupení vjížděla do průlomů v celé své neporušené mohutnosti.

Dále Žukov vypráví, jak bojoval na Chalchyn-Golu, kde hlavní mobilní sílu představovaly silné brigády tanků a obrněných automobilů. Takhle tedy u nás probíhá proces debilizace vlastního národa: na jedné stránce se vypráví o tom, že Sověti zformovali první mohutná tanková uskupení na světě, jako první rovněž rozpracovali teorii jejich bojového užití, jako první ověřili při manévrech správnost teoretických předpokladů, jako první použili mohutná tanková uskupení k rozdrcení celé japonské armády, měli nejlepší tanky a tankové jednotky na světě… A zničehonic se pak o několik stránek dále dozvíme, že sovětští vůdcové si neviděli ani na špičku nosu a nestihli před válkou zformovat tankové jednotky.

K 21. červnu 1941 měla Rudá armáda 25 000 tanků. To musel přiznat i list Krasnaja zvězda.^nl Druhé místo na světě tehdy zaujímalo

Německo, které proti Sovětskému svazu vrhlo 3 712 tanků, tedy podle informace, kterou uvedl Žukov ve svých pamětech. A z toho má tedy vyplývat, že ruští idioti si neviděli ani na špičku nosu a nedokázali před válkou zformovat mohutné tankové jednotky. Vyplývá z toho rovněž, že jen moudrý Hitler viděl dál než na špičku svého nosu.

Nebo snad to byl Churchill, kdo dohlédl dál. Ten měl v červnu 1940 na obranu celých Britských ostrovů 89 zcela nevyhovujících tanků.

Oněch 25 000 tanků, které měla Rudá armáda 21. června 1941, představuje vrchol vojenské síly od počátku až do konce druhé světové války. Ani jeden stát, včetně Sovětského svazu, neměl během války takové množství tanků najednou. Zatímco jedny vyjížděly z továren, jiné už se proměnily ve šrot. Během války se tedy nepodařilo zformovat tak mohutné tankové jednotky, které měl Sovětský svaz už před vstupem do války. Až do konce války byl takový počet tanků naráz ve výzbroji Rudé armády už jen nedosažitelným snem sovětských maršálů.

Prohlášení, že Rudá armáda neměla před válkou mohutná tanková uskupení, není než ošklivá pomluva naší země a jejího lidu. V každé normální zemi by takové pomlouvače, kteří sesmolili „původní rukopis” Žukovových pamětí, dávno odhalili a soudili. V dané otázce se však shodly zájmy hitlerovců a komunistů. Pro jedny i pro druhé je velmi výhodné prezentovat náš lid jako stádo blbů. Proto časopis Rodina tak ochotně opakuje Goebbelsovy a Žukovovy výmysly o naší rasové méněcennosti.

IV

A nyní se podíváme na Tuchačevského návrhy a vyhodnotíme míru hlouposti těch, kteří si dle Žukovova vyjádření „neviděli ani na špičku nosu” a nevytvořili tudíž před válkou mohutná tanková uskupení. V roce 1929 předložil Tuchačevskij Stalinovi hlášení, v němž požadoval, aby byla okamžitě zahájena hromadná výroba tanků. Tuchačevskij tehdy navrhoval, aby bylo během onoho roku 1929 vyrobeno 50 000 až 100 000 tanků. To byl ovšem neuvěřitelný nesmysl.

Takový počet tanků za rok nemohl Sovětský svaz vyrobit ani v době míru, ani za války, ani za Stalina, ani za Brežněva, ani za Gorbačova. Ani za nikoho jiného. Žádný stát na světě nemohl ani při nejvyšším vypětí válečné ekonomiky vyrobit 50 000 tanků za rok. Ani Německo, ani Velká Británie, ani Spojené státy americké. O počtu 100 tisíc ročně už nemluvím vůbec.

A přesně tak to chápali i v Kremlu v roce 1929. Pravda, Stalin se neuchýlil k ostrým slovům. Stalin se snažil vysvětlit velmi, ale opravdu velmi jemným tónem, že zde Tuchačevskij poněkud přestřelil. Tuchačevskij s tím však nepřestal a 30. prosince 1930 napsal Stalinovi další dopis. A v něm tvrdil: Já naše možnosti tankové produkce nezveličuji, nýbrž podhodnocuji! Neměl jsem mluvit o 100 000 tanků ročně: my jich můžeme vyrobit ještě víc! Nejvyšší Tuchačevského funkcí byla funkce náměstka lidového komisaře obrany pro záležitosti výzbroje. Jeho činnost v této funkci byla Sovětskému svazu na škodu. Osobní přínos giganta vojenského myšlení byl patrný všude.

Tuchačevskij byl zásadovým nepřítelem minometů, které považoval za „nedomrlé dělostřelectvo”. Za Tuchačevského byly práce na vývoji minometů úplně zastaveny. Stejně hněvivě vystupoval gigant vůči protiletadlovým dělům malé ráže. Tedy proti právě těm zbraním, které jednotky potřebují. Samopaly považoval Tuchačevskij za „policejní zbraně”, jež jsou pro naše podmínky zbytečné, protože přece nežijeme v Chicagu. Děgťarevův samopal, vytvořený v polovině třicátých let, byl přijat do výzbroje nakonec i navzdory gigantovi vojenského myšlení, jenže Tuchačevskij se pak proslavil objednávkou, v níž požadoval, aby bylo pro potřeby armády vyrobeno… 300 samopalů. Důvod byl přímo jedinečný: za války bude mít Rudá armáda asi 300 divizí, takže každý velitel divize bude mít samopal pro svou obranu.

Tuchačevskij tedy neplánoval nasazení samopalů v jednotkách.

Samopal byl podle Tuchačevského prostě osobní zbraní velitele divize: až vtrhnou nepřátelé na velitelské stanoviště, bude mít velitel možnost je odrazit a vyhnout se zajetí. Logika je to úchvatná. Proč ale v tom případě nevyzbrojit stejnou zbraní také velitele pluků?

A proč by samopal nemohl pro svou sebeobranu dostat rovněž náčelník divizního štábu? Aby bylo možno velet třem stovkám divizí, musí existovat sto sborových velitelství, třicet armádních velitelství a přibližně deset frontových velitelství. Proč proboha mají mít samopaly k sebeobraně jen velitelé divizí? A velitelé sborů se budou bránit jak?

Ještě děsivější důsledky měl osobní přínos Žukovem tak milovaného Tuchačevského ve věcech dělostřelectva. Tuchačevskij neústupně trval na úplném přezbrojení armády bezzákluzovými Kurčevského kanóny. Kurčevskij navrhl přes sto různých verzí bezzákluzových kanónů pro pěchotu, jezdectvo, dělostřelectvo, tanky, letadla, motocykly a válečné lodě. Ani jedno z těchto děl však nikdy neprošlo nejen vojskovými a státními zkouškami, nýbrž ani zkouškami továrními. Na celý nápad byly promrhány nesmírné prostředky, ztratil se drahocenný čas a Kurčevského soupeři byli zneškodněni a zahubeni. Výsledkem Kurčevského překypující aktivity byla dokonalá nula.

V oblasti letectva byl Tuchačevskij stoupencem hromadné výroby letadel s kostrou z bambusových tyčí… Podivínství Tuchačevského by bylo k smíchu, kdyby však toto podivínství plynule nepřerůstalo ve škůdcovství.
V

Tuchačevského teoretické názory na vývoj výzbroje byly zásadně mylné a nesprávné. „Za stejných podmínek má kolo-pásový tank převahu nad tankem pásovým. Stejně jako plavající tank má převahu nad tankem neplávajícím,” psal Tuchačevskij v jedné své práci. Tuchačevskij trval na tom, že kolo-pásový tank je za všech podmínek lepší než tank čistě pásový, protože jede na silnici rychle jako automobil a v terénu jako traktor. Byl stoupencem univerzálních prostředků: v letectvu stíhacích bombardérů, v dělostřelectvu protiletadlových a zároveň protitankových kanónů atd. Teoreticky se zdá, jako by bylo všechno v pořádku: Potřebujeme v daném okamžiku stíhačky? Prosím, prosím, všechna naše letadla mohou operovat jako stíhačky. Za hodinu potřebujeme bombardéry, a opět není co řešit, všechna naše letadla zasazují údery proti pozemním cílům. Jakmile shodí bomby, bombardéry se opět promění ve stíhačky a samy odrážejí dotírající nepřátele. Existují protiletadlové kanóny a polní děla. Když přelétají nepřátelská letadla, pálí po nich pouze protiletadlové kanóny. Běžná polní děla mlčí, protože nahoru střílet nemůžou. Jindy je zase nutno rozdrtit nepřátelské dělostřelecké baterie. Nyní operuje polní dělostřelectvo a protiletadlové kanóny mlčí. Ale proč vlastně nevyvinout univerzální dělo? Letí nepřátelská letadla a už po nich pálí celé naše dělostřelectvo naráz! Když je zapotřebí udeřit na pozemní cíle, řeže do nich opět celé dělostřelectvo! Na první pohled je to skvělý nápad…

Pokud však dostane jakýkoli konstruktér za úkol sjednotit v jednom modelu parametry odlišných typů zbraní, neznamená ten úkol nic jiného, než vyzvat ho, aby se rozběhl za dvěma zajíci najednou.

Ne-li za třemi. Mají-li být v jednom stroji sjednoceny kvality závodního a nákladního automobilu, bude pak takový stroj prohrávat jako závodní vůz na okruzích stejně jako náklaďák na stavbě. A právě tak nemůže být za stejných podmínek stíhací bombardér v leteckém boji lepší než obyčejná stíhačka. A to prostě proto, že je větší, složitější a těžší. Tudíž ani jeho obratnost a rychlost nemohou být tak vysoké jako u stíhačky, vyvinuté stejným konstruktérem, z týchž materiálů a s využitím stejné technologie.

Stejný stíhací bombardér nemůže být lepší než obyčejný bombardér, a to prostě proto, že je lehčí. Protiletadlový a zároveň protitankový kanón je o mnoho těžší, dražší a náročnější na výrobu, obsluhu i opravu, než obyčejný protitankový kanón. Tento hybrid má nižší mobilitu na bojišti, má vyšší siluetu, a tudíž je také zranitelnější. Pro obsluhu protiletadlově-protitankového kanónu je zapotřebí více vojáků a pro jeho přepravu pak mnohem výkonnější tahač: nejenže je totiž těžší; navíc se pohybuje na dvou osách. Z běžného protiletadlového kanónu lze v případě potřeby vést palbu i proti tankům. Jedná se však o drahou a nebezpečnou možnost. Běžný protitankový kanón se dá snáze přesunout do chvatně určeného stanoviště, na které hrozí útok tanků, a je také snazší vykopat a zamaskovat jeho úkryt, stejně jako změnit v nepřátelské střelbě jeho palebnou pozici. Hlavní však je, že protiletadlové-protitankové kanóny nejsou k ničemu potřebné.

Proč? Proti hlubokému týlu státu operují těžké nepřátelské bombardéry. Tam se však nenacházejí nepřátelské tanky. K čemu vám tedy bude v hlubokém týlu takový hybrid dobrý? A na bojišti používá nepřítel bitevní letouny a střemhlavé bombardéry. Na ně se z velkých děl nestřílí. Zde je zapotřebí něčeho rychlopalného o ráži 20-40 mm. Jenže vývoj těchto protiletadlových kanónů Tuchačevskij zastavil.

VI

Tuchačevského názory na konstrukci tanků jsou zrovna tak chybné a mylné. Za stejných podmínek je čistě pásový tank levnější, nenáročnější na výrobu, obzvlášť pak na výrobu hromadnou, jednodušší na použití i opravy, a tudíž spolehlivější než tank kolo-pásový.

Nikdo nepopírá, že plovoucí tank je velmi žádoucí věc. Je však nutno si vybrat, buď schopnost plavat nebo mohutný pancíř, buď schopnost plavat, nebo výkonná výzbroj. S plovoucím tankem je lépe se na bojišti nepouštět do křížku s obyčejným středním tankem nepřítele. To by asi dopadlo bledě. Žukov prohlásil, že dějiny nám daly málo času na přípravu k válce. Nebudeme se, pravda, hádat s géniem. Všimněme si však toho, jak byl ten čas využit. Pod Tuchačevského ochranným křídlem rozkvétaly konstrukční kanceláře řízené šarlatány typu Kurčevského. Ty kanceláře požíraly kolosální státní prostředky, zavalovaly průmysl množstvím malosériových zakázek na extravagantní, fantastické modely výzbroje, které se nakonec ukázaly být nevhodné jak pro masovou výrobu, tak pro vyzbrojení jednotek.

Skvělí konstruktéři válečné techniky – Šavyrin, Spagin, Děgťarev,

Grabin, Petrov a mnoho dalších byli v téže době kvůli kapricům nevzdělaného milostpána Tuchačevského zbaveni možnosti tvořit to, co bylo pro válku nezbytné. Byli zaháněni do technologických slepých uliček a nuceni konstruovat univerzální modely výzbroje, jako byly například zmíněné proti letadlově-protitankové kanóny. Vinu za to nesla dodnes nijak nevysvětlená Stalinova měkkost ve vztahu k Tuchačevskému. Tohoto giganta vojenského myšlení Stalin sice odvolával z řízení vývoje zbraní, ale pak mu tuto svrchovaně důležitou oblast opět svěřoval. To musel přiznat dokonce i list Krasnaja zvězda: ^m „Stalo se to proto, že nebyl včas zcela neutralizován vojenský Chlestakov, tedy Tuchačevskij, náměstek lidového komisaře pro vyzbrojení a zároveň ‚rudý militarista‘. Mimoto nebyla v Lidovém komisariátu obrany vykořeněna ‚gigantománie‘ (Stalinův výraz z projevu na generálním štábu ohledně Tuchačevského návrhů).

To byl jeden z důvodů rozptýlení prostředků na většinou zcela zbytečné projekty vývoje vojensko-technické exotiky namísto přípravy průmyslu k výrobě kvalitní a moderní výzbroje.”

VII

tanků ani 150 000 letadel vyrobeno nebylo, Tuchačevského záměry byly na Stalinovo naléhání zavrženy.”

Nyní opět otevřeme nejpravdivější knihu o válce: „Dlouho před válkou vyvinul velmi schopný konstruktér B. I. Šavyrin minomety ráže 82 a 120 milimetrů. K opravdovému nasycení armády minometnou výzbrojí došlo později.” “⁵ No tak prosím: měli jsme talentovaného konstruktéra minometů. Už dlouho před válkou vyvinul nejlepší minomety na světě. Kupodivu však hned tehdy nedošlo k nasycení armády minometnou výzbrojí. Přitom byly ty minomety natolik podařené, jednoduché, použitelné a spolehlivé, že jsou ještě i na počátku nového tisíciletí součástí výzbroje a věrně slouží v mnoha armádách světa, včetně armády ruské. Kdyby tak Žukov konkrétně jmenoval onoho giganta vojenského myšlení, který dlouho před válkou zaujímal funkci náměstka lidového komisaře obrany pro výzbroj; giganta, který považoval minomety za „nedomrlé dělostřelectvo” a všemožně brzdil proces jejich vývoje i jejich distribuce v armádě, a to s tím, že se z nich nedaří střílet na letadla a nedá se s nimi vést boj s tanky.

A ještě jedna perla z téže stránky v téže nejpravdivější knize:

„Někteří vojenští činitelé dokonce uvažovali o přechodu dělostřelectva na univerzální a polouniverzální kanóny. ÚV VKS (b) poukázal na mylnost této tendence.” My bychom ovšem opět docela rádi znali i jména oněch vojenských činitelů, kteří v otázkách rozvíjení výzbroje zaujímali tak hloupé stanovisko…

Když Žukov vzpomíná na domnělé Tuchačevského zásluhy, včetně na jeho skvělé „předpovědi”, nazývá giganta vojenského myšlení jménem. Jakmile se však jedná o jeho konkrétní aktivitu, jako byl například onen dementní návrh převést veškeré dělostřelectvo na univerzální či polouniverzální kanóny, zde Žukov na jméno hlavního a jediného ideologa tohoto náhledu úplně zapomíná. V těchto případech schovává Tuchačevského do množného čísla jakýchsi neznámých blbounů: „někteří vojenští činitelé”. Když má být konkretizován člověk, který přibrzďoval překypující aktivitu „hvězdy v plejádě” a který si neviděl ani na špičku nosu, tam se u Žukova najde zřetelná narážka na Stalina.

Jakmile je však řeč o konkrétním rozhodnutí zarazit Tuchačevského třeštění, už se Žukov zmiňuje o… moudrém Ústředním výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků), který „poukázal na mylnost této tendence”. Generální tajemník ústředního výboru si tedy neviděl ani na špičku nosu. Zato dalekozraký ústřední výbor pod jeho vedením všechno viděl, všechno věděl a pro všechny problémy nacházel správná řešení.