Mamut a srstnatý nosorožec
|
|  Yüklə 90 Kb.
|
| Obecná charakteristika
Po odeznění poslední doby ledové zhruba před 10 tis. lety začíná geologická současnost – holocén. Za postupného oteplování se rozšiřují lesy a lesní zvířena vytlačuje chladnomilnou faunu, jejíž největší zástupci – mamut a srstnatý nosorožec – vymizeli už dávno předtím. Pouze ve zbytcích stepí přežívala poslední stáda koní. Lov lesní zvěře (hlavně jelenů, losů, prasat, ale i kožešinových zvířat jako jsou kuny a lišky) nevyžadoval spolupráci celé skupiny lovců a už vůbec ne setkávání lovců několika skupin. To nebylo nutné ani při rybolovu a obstarávání potravy sběrem, který v tehdejším teplém klimatu s bohatším rostlinstvem nabyl na významu. Kromě lískových oříšků a jiných plodů se jistě hojně sbírali měkkýši a vybíral med divokých včel.To se však v teplejších úsecích paleolitu mohlo odehrát již několikrát. Klimatické důvody tedy určitě nepředstavují hlavní důvod, proč se nyní prohlubuje vazba na místní zdroje potravy a na určité sídelní prostředí. Zmíněným změnám odpovídá změna technologie, jejímž hlavním novým rysem je adaptabilita. Štípané kamenné nástroje nabývají drobných geometrických tvarů, jejichž různým složením bylo možno získat nářadí a zbraně nejrůznějšího účelu. Ty se mohly uplatnit při lovu (šipky, harpuny), rybolovu (harpuny a udice), sběračství i pozdějším zemědělství (srpy). Kromě toho se hlavně v severní Evropě objevily sekery, potřebné hlavně při kácení stromů, ale užívané i jako zbraně a snad i jako symboly (sekeromlaty bez ostří). Největší loveckou vymožeností byl luk, známý možná již v pozdním paleolitu. Zvláště prudkým rozvojem prochází rybolov, o němž jsme dostatečně informování ovšem jen z těch oblastí, kde se v rašelinách a na zatopených lokalitách dochovalo dřevěné a proutěné náčiní (udice, harpuny, vrše, zátěže sítí, čluny, vesla). To se týká hlavně severního Německa, Skandinávie a severovýchodní Evropy. Na Blízkém východě, kde rostlo divoké obilí, vede týž důraz na všestranné využití drobných místních zdrojů potravy k prvním zemědělským pokusům. Zkrátka, mezolitický člověk si v každém prostředí dokázal najít dostatek zdrojů obživy a vynalézt nové způsoby jejich využívání. Přechod k zemědělství však vyžadoval ještě výraznou změnu ideologie, kdy se kult plodivých sil neobracel jen k zemi a k lovné zvěři, ale byl zaměřen i na rozmnožení lidského rodu. Předtím, jak je u lovců a sběraček obvyklé, se velikost skupiny záměrně omezovala, aby nebyla ohrožena její výživa a pohyblivost (žena je při nomádském způsobu života schopna nosit jen jedno dítě). Odrazem vztahu k sídelní oblasti jsou první pravidelná pohřebiště, na nichž už byla pohřbívána většina nebožtíků. Mimo to se v zacházení se zesnulými projevuje i vztah předků ke konkrétnímu obydlí, tedy zřejmě k určité rodině (domodelované lebky pod podlahami domů v izraelském natúfienu, kostrové hroby u ohnišť a oltářů v chýších z Lepenského Viru). Uzavřenost a soběstačnost jednotlivých skupin vede k daleko většímu rozrůznění stylu nástrojů, než tomu bylo v paleolitu. Mezolitická Evropa se rozpadá na řadu drobných archeologických „kultur“, vyčleňovaných na podkladě různých typů geometrických mikrolitů. Smysl takového podrobného dělení je ovšem velmi omezený, jak o tom konečně svědčí i to, že archeologové tyto skupiny stále přeskupují a mění. Naše lokality se dříve vesměs řadily k západoevropskému tardenoisienu, nyní spíše ke komornické kultuře. Význačné naleziště Mačanské vršky na jižním Slovensku s drobnými vyštípanými trojúhelníčky patří snad sauvetterienu, který představuje jednu ze starších mezolitických kultur středomořského původu. Mladší mezolit se vyznačuje geometickými mikrolity v podobě spíše lichoběžníků a vyspělejší čepelovou technikou. Na našem území zanechalo mezolitické lidstvo jen málo stop, což naše badatele vedlo k podceňování historické role této doby v obecném měřítku. Mezolitici byli považováni jen za skomírající zbytky paleolitických lovců a byla jim upírána i jakákoli role na utváření produktivního hospodaření našeho neolitu. Proto se svého času pro mezolit ujalo označení „konečný paleolit“. V současné době se hlavně v mladší generaci prosazuje názor britských a skandinávských badatelů o celosvětově progresivní roli uvedené epochy. Proces začleňování místních mezolitických kořistníků do zemědělské civilizace mladší doby kamenné ovšem zůstává předmětem diskuze. 2-1-1 Vývoj podnebí Během 11. tisíciletí před dneškem se výrazně otepluje klima. Víme to z hlubokých vrtů v ledovcích, např. u Cap Century v Grónsku. Tam se podařilo analyzovat izotopy kyslíku, které nás informují o teplotě mořské vody. Nárůst teploty lze odhadnout i z šířky letokruhů na starých kmenech stromů. Cenné poznatky o květeně poskytují rozbory pylů z jezerních a říčních náplavů a posléze i z rašelin a travertinů. Odtávání pevninského ledovce vrcholilo po polovině 11. tisíciletí před dneškem, a teprve poté začala na oteplení reagovat květena a zvířena. Paleontologové by proto počátek geologické současnosti – holocénu – raději kladli do doby o něco pozdější. Přesto se lze shodnout, že holocén začíná někdy kolem roku 8.300 př. n. l., tj. asi před 10.300 lety. Odtávání ledovců způsobilo, že oproti období největšího chladu v poslední době ledové stouply hladiny světových oceánů asi o 20 metrů. Prvními klimatickými úseky holocénu jsou preboreál a boreál, kdy se z jihu šíří lesy a teplomilná zvířena. Předpokládá se, že průměrné roční teploty byly v preboreálu sice ještě o 5 stupňů nižší, ale koncem boreálu – asi před 8 tisíci roky – již o 2 stupně vyšší než dnes. Balt tehdy tvořil tzv. Ancylové jezero (nazvané podle typického měkkýše), protože jižní Švédsko se propojilo s Jutským poloostrovem (dnešním Dánskem). Zvyšování teploty a hlavně nárůst srážek pokračoval i v období zvaném atlantik, kdy mělo podnebí až oceánský ráz (odtud také jeho název). Protože hladiny oceánů vystoupily dokonce až o 3 m nad dnešní stav, Ancylové jezero se opět propojilo se Severním mořem a podle dalšího typického měkkýše je nazýváme moře litorinové. Hranice ledové tříště v Severním moři ležela severněji než dnes. Hojné srážky způsobily větší průtoky řek a vznik přirozených jezer, které dnes už neexistují. V jeskyních se tehdy vytvářejí měkké sintry – pěnitce, s nimiž se dnes můžeme setkat už jen ve vlhkém horském prostředí. Vznikají rezivé lesní půdy a úrodné černozemě, které v dalším průběhu atlantiku posloužily prvním zemědělcům jako „orná“ (ale ještě neoraná, nýbrž jen kypřená) půda. Průměrné roční teploty byly asi o 3 stupně vyší než v současné době. Lze říci, že od té doby se klima už jen ochlazovalo ( i když s nepravidelnými výkyvy) a zřejmě spěje k další ledové době. Představa, že severský ledovec by opět přejel celou Skandinávii a zastavil se až někde v Polsku je jistě děsivá, avšak my a několik generací našich potomků se toho ještě nemusíme obávat. Proti geologickým procesům je lidský život příliš krátký. A navíc nevíme, jaké změny, mnohem rychlejší, si způsobí sami lidé. Vždyť v současné době se v důsledku znečištění atmosféry našimi zplodinami zemské klima opět otepluje. 2-1-2 Vývoj fauny Oteplení koncem pleistocénu přivodilo změnu zvířeny. Nevíme, kdy přesně naše země opustili mamuti a srstnatí nosorožci, aby odtáhli k severovýchodu. Patrně to bylo ještě někdy během magdalénienu nebo i dříve. Již dávno předtím vymizel jeskynní medvěd, jehož poslední útočiště se nacházela v době před 18 tis. lety v Alpách. Konce pleistocénu se v každém případě u nás dožili sobi, které ovšem už v pozdním glaciálu vytlačovali jeleni a srnci. Z velkých stádních zvířat přežil do mezolitu pouze kůň, z ostatních pratuři (příp. zubři) a divoká prasata. Ještě koncem boreálu se však můžeme setkat s některými hlodavci, typickými pro dobu ledovou, stejně jako s určitými chladnomilnými druhy stepních měkkýšů. K nim ovšem už přistupují lesní druhy.Bohaté srážky svědčily vlhkomilným zvířatům jako jsou bobři a losi. Bohatě zastoupená a jistě i lovená byla kožešinová zvěř, zejména kuny, méně tchoři. O přírodní rovnováhu se staraly šelmy, hlavně divoké kočky, lišky, vlci a hnědí medvědi. Jejich častou kořist představovali zajíci a různí drobní hlodavci. Vody se hemžily bohatým výběrem ryb a vzduch oživovala hejna ptáků, mezi nimiž však chyběly stepní druhy. 2-1-3 Vývoj flóry V období boreálu se v důsledku oteplení klimatu rozšiřují smíšené doubravy s jilmem a později s lípou. Na nezalesněných plochách rostla xerotermní (suchomilná) vegetace. V atlantiku se za dalšího oteplování rozšiřuje i buk, tis a jedle. Celkově byla ovšem květena značně závislá na rázu okolní krajiny. V severočeských pískovcových skalách se stejně jako dnes nejlépe dařilo lesním borovicím. Teprve na druhém místě se tu vyskytovaly duby, dále bříza a lípa. Z nížin se do pahorkatin valem šířily lískové keře, které byly neocenitelným zdrojem oříšků. V jižní části Českomoravské vrchoviny během boreálu lísky zcela vytlačily předtím hojné jalovce. V nížinách převládaly doubravy, v nichž rostly i jilmy, lípy a jasany. Výskyt lísky v jejich podrostu nebyl nikdy v pozdějších dobách předstižen. Spolu s ní se tu vyskytovaly i jeřáby. Všechny tyto poznatky poskytly palynologcké (pylové) rozbory rašeliniště u Vracova na jižní Moravě, provedené E. Rybníčkovou. II-1 Co poskytuje příroda Před více než 10 tisíci lety skončila poslední doba ledová a s ní i období starších čtvrtohor – pleistocénu. V následujícím holocénu, v němž žijeme i my, došlo ke značnému oteplení a tím k rozvoji lesů. V nížinách se rozšiřovaly dubové lesy s jilmem, jasanem a lípou, na chudších písčitých a skalnatých polohách se dařilo především lesní borovici. Z nížin do pahorkatin postupovaly lískové keře, které tehdy doznaly svého největšího rozšíření. Na počátku nejteplejšího holocénního období, zvaného díky vlhkému oceánskému podnebí atlantik, se průměrné teploty pohybovaly o několik stupňů výše než dnes. V lesích se vyvíjely rezivé lesní půdy a v otevřeném stepním terénu černozemě, jejichž úrodnost mohli využít teprve první zemědělci. S postupujícím oteplováním vymizela zejména stáda sobů, které nahradili jeleni a srnci. Zbytky stepí, kterých s rozvojem lesů začalo valem ubývat, hostily ještě poslední stáda divokých koní. V lesích kromě vysoké zvěře žila divoká prasata a četné drobné šelmy, např kuny, lišky a divoké kočky. Největším zvířetem byl los a pratur. Na březích vod, bezpochyby velmi bohatých na ryby, si bobři stavěli své hráze z kmenů ohlodaných stromů. Zdá se tedy, že na nepřízeň přírody si mezolitičtí lidé opravdu nemohli stěžovat. 2-2-1 Lov Loveckému způsobu obživy skýtalo přírodní prostředí mezolitu poněkud jiné podmínky než v paleolitu. Vymizela stáda sobů, jejichž sledování a vybíjení tvořilo základ kořistnického hospodaření na konci mladého paleolitu. Ve zbytcích stepí však bylo stále ještě možno lovit poslední divoké koně, jak tomu bylo na našem největším mezolitickém sídlišti ve Smolíně u Pohořelic. Je ovšem možné, že stepi se stády koní přetrvávaly jen v některých regionech, hlavně na jižní Moravě. Zcela jiné zdroje obživy nabízelo lesnaté prostředí pískovcových skal na severu Čech, kde bylo možno lovit spíše menší zvířata, žijící individuálně. V ulovené fauně tam převládají kuny, chytané zřejmě do pastí kvůli kožešině. Zatímco lov velkých rychlých koní vyžadoval kolektivní spolupráci, malá lesní zvěř se stávala spíše kořistí zkušených jedinců. V obou dosud nejlépe prozkoumaných prostředích mezolitického osídlení se bezpochyby dařilo rybolovu. Drobné kůstky ryb se v archeologických vrstvách ovšem zpravidla nedochovaly. Mezolit je prvním obdobím, kdy je bezpečně doložen luk, který jistě představoval hlavní loveckou zbraň. Lze si snadno představit, že ve společnosti mezolitických lovců patřila dovednost lukostřelce mezi hlavní zdroje prestiže, a že muži trávili volný čas střeleckým výcvikem a soutěžením. Mezolitickou společnost však tvořily i ženy – sběračky. V teplejších obdobích jsou výsledky sběru leckdy vydatnějším a stálejším zdrojem potravy než náhodné úlovky. Nezapomeňme, že v této době se značně rozšiřuje líska s chutnými oříšky. V poslední době se někteří badatelé domnívají, že lískové keře byly úmyslně rozšiřovány, protože poskytovaly nejpohodlnější zdroj potravy. 2-2-2 Sídliště Předtím, než se budeme věnovat samotným sídlištím, se musíme zmínit o celkovém způsobu živta mezolitických lidí. Protože stále ještě šlo o lovce a sběračky, nemohli budovat trvalé vesnice na jednom místě, ale museli svá tábořiště zakládat u potravních zdrojů, které byly v té které době právě nejvydatnější. Podle toho se skupiny samozřejmě dělily a opět slučovaly. Lze předpokládat, že ke slučování a delšímu pobytu celé skupiny na jednom místě (a tudíž ve větším a důkladněji založeném sídlišti) docházelo spíše v zimě, zatímco v létě se lidé rozešli za potravou do pahorkatin. Pokud ovšem okolní příroda poskytovala dostatek potravy v každé době, nebylo tábor nutno přemísťovat třeba i po řadu let. Takové podmínky mohly nastat nejspíše u vodních toků a jezer, bohatých na ryby, kde se navíc nablízku nacházely zbytky stepních biotopů se stády koní a pahorkatiny s menší lesní zvířenou. Typickým příkladem jsou jihomoravské písčiny kolem řek Jihlavy a Dyje, kde také u Smolína a u Přibic leží naše dvě nejbohatší mezolitická sídliště. Jiná obživná strategie se zřejmě uplatňovala v členité skalnaté krajině severočeských pískovců, kde se vedle krátkodobějších tábořišť pod širým nebem objevují četné úkryty pod skalními převisy. Díky rychlejšímu nanášení sedimentů z opadu pískovcových stěn se tu stopy mezolitického osídlení dochovaly ve větší mocnosti a zachovala se i ohniště, vykládaná kameny. Někdy mohl být prostor pod převisem chráněn ještě nějakou koženou či rostlinnou zástěnou. Na nechráněných sídlištích pod širým nebem se musely stavět nějaké chýše, které měly většinou ráz pouhých přístřešků z trav a kůží, zavěšených na několik zapíchnutých větví. Jen na místech, kde lidé chtěli zůstat po delší dobu, byly zakládány mírně zahloubené chaty. Jen takové lze v našich podmínkách archeologicky rozpoznat. Největší z nich, nepravidelně oválného tvaru, se našly ve Smolíně, jiné pocházejí z Tašovic, Putimi, Hořína u Mělníka, Břeclavi – Pohanska atd. Uvnitř se vždy nachází nějaké málo výrazné ohniště (nevyložené kameny) a na okrajích se někdy objevují domnělé kůlové jamky. Rekonstrukce jejich vzhledu bývá sporná. V důsledku vlhkého klimatu se osady zakládaly především na písčitém podloží. Na krátkodobých loveckých stanovištích se žádné stopy přístřešků nedochovaly. Lovci jsou na svých toulkách zvyklí přespávat pod širým nebem pod přikrývkou nebo pod lehkou zástěnou proti dešti. Po takových zastávkách lovců, cestujících pěšky nebo po řekách, většinou zůstalo jen několik odražených úštěpků a čepelek, které dnes nedovedeme časově zřadit. K jejich rozpoznání může napomoci pouze nějaký zapomenutý geometrický mikrolit, který je pro mezolit typický. 2-2 Obydlí a obživa V mezolitu došlo k významným hospodářským změnám. Člověk se soustředil na využívíní malých místních zdrojů potravy, které měly ovšem tu přednost, že byly předvídatelnější a tím i spolehlivější než např. sledování stád velké zvěře. Tyto zdroje se nenacházely jen na zemi, ale též ve vodních tocích a ve vzduchu. Právě v mezolitu dochází k ovládnutí vodního živlu prostřednictvím člunů a nejrůznějšího rybářského náčiní (udice, harpuny, vrše, sítě s plováky a zátěžemi). Kromě rybolovu hrál důležitou roli sběr mušlí, z jejichž skořápek se na mořských pobřežích hromadily celé haldy, zvané v Dánsku kjökkenmöddingy. Vyhledávanou laskominou byl jistě med divokých včel. K lovu drobnější zvěře a ptáků se místo oštěpu více hodil luk, který je zřejmě nejvýraznějším mezolitickým vynálezem. Ten má sice o něco menší účinný dostřel než vrhač oštěpů, ale je zato přesnější a pohotovější. Z kamenných mikrolitů různých geometrických tvarů se mohly sestavovat nejrůznější zbraně a nářadí, např udice, harpuny, šipky, ale např. i srpy ke sběru rostlinné stravy. Srpy se ovšem plně uplatnily až v neolitu při sklizni obilí. Zmíněné nové přístupy k využívání bezprostředního okolí se u nás nemohly plně projevit, protože divoké oblí tu nerostlo a nemáme ani moře či velká jezera. Naše mezolitická sídliště navíc neleží v rašelinách jako v severní Evropě, takže všechny dřevěné výrobky (tj. téměř celá rybářská výbava) podlehly zkáze. Sběr a lov menší zvěře nevyžadoval součinnost většího kolektivu lovců (a tím ani spojování lovců z různých tlup), což může být jedním z důvodů, proč se velikost mezolitických komunit zmenšuje a dochází i k jejich vzájemné izolaci. Rychlým přesunům na velké vzdálenosti bránilo i rychlé zalesňování krajiny. Určité společenské kontakty však přece jen přetrvaly, jak svědčí ojedinělé ukázky velmi vzdálených surovin kamenných nástrojů (např. obsidián z vých. Slovenska) a nálezy baltského jantaru. Využívání místních zdrojů obživy vedlo spíše k omezení pohybu skupin a k vazbě na určité nevelké území. V jeho rámci ovšem docházelo k přesunům za právě nejvydatnějšími zdroji potravy. S většími a trvalejšími sídlišti se zahloubenými chatami se proto v našem mezolitu setkáváme jen výjimečně (např. Smolín u Pohořelic nebo okolí rybníka Řežabince u Putimi). Drobná přechodná stanoviště zase nezanechala dostatek rozpoznatelných stop. Taková malá tábořiště se výjimečně zachovala pod pískovcovými převisy v severních Čechách, kde se nacházejí i dobře zachovaná ohniště vyložená kameny a ve vzácných případech i obklopená varnými jamkami. 2-4-2 Umění Umělecké projevy mezolitu jsou oproti předcházejícímu mladšímu paleolitu velmi chudé a žádný z nich se nenašel na našem území. Jedinými ne zcela jistými nálezy (protože pocházejí z povrchových sběrů) jsou 2 rytiny na plochých kamenech. První z nich je z Přibic a zobrazuje snad ženský klín, druhá se našla na sídlišti více kultur (včetně mezolitu) v Putimi 3. Na plochém oblázku prachovce vidíme jen nesrozumitelnou změť rýh. V severní i jižní Evropě se na předmětech praktického účelu (parohové hole, dřevěná pádla) objevuje geometrická výzdoba v podobě klikatek, žebříčků, křivých linií, trojúhelníčků apod., přecházející někdy do podoby jakýchsi hadů, ryb a vzácně i lidských postaviček.. Ze severu Evropy jsou známy dovedné řezby zvířecích postav z jantaru, a z Pobaltí i siluety zvířat, vyštípané z pazourku. Jejich datování do mezolitu je ovšem leckdy sporné, mohly přetrvávat i později. Z pohřebiště na Jelením ostrově v Karélii pocházejí skvělé dřevořezby losích hlav. Znázornění lidských postav jsou mnohem vzácnější – v Itálii (Ripari Gaban) se našel realistický reliéf ženské postavy v parohu a ve Volkeraku v Holandsku neumělá figura muže ze dřeva. Kamenné lidské hlavy s výraznými rybími rysy obličeje tvořily součást některých obydlí v Lepenském Viru v Srbsku. Hlavně kolem Baltu se poměrně početně vyskytují ozdoby v podobě zdobených jantarových závěsků nebo jen provrtaných zubů a ulit. Od mezolitu se rozvíjí i známé „levantské“ skalní umění z východního Španělska, kterému věnujeme zvláštní kapitolu (2-6-1).
Na Blízkém východě se na samém prahu neolitu, kdy ještě výrazně převažovala lovecko-sběračská obživa, setkáváme s mohutným vzestupem kultu předků a plodivých přírodních sil. Lidské lebky jsou v očních důlcích vyloženy mušlemi a domodelovány sádrou, objevují se antropomorfní a zoomorfní stély a velké kamenné sloupy s ptačími hlavami (Göbekli v Turecku). V anatolském Čatal Hüyüku prozkoumal J. Mellaart celé chrámové město, kde se v čtyřúhelníkových domech nacházely nástěnné malby rituálních lovů a oltáře s býčími hlavami nad plástvemi medu, nebo pod ženou se zvýrazněným pohlavím. Na jiných oltářích vidíme lidi, vyrůstající z leopardů, nebo ženu na trůně ze zvířecích postav, s nohama na lidských lebkách. Vzývání přírodních sil a světa předků mělo zřejmě napomáhat růstu populace a současně jej legitimizovat, protože až dotud se velikost skupiny naopak záměrně omezovala, aby nepřesáhla možnosti obživy. Přijetí produktivního způsobu hospodaření musela předcházet proměna ideologie. Bez ní by volně žijící lovci a sběračky nikdy nepřešli ke každodenní zemědělské dřině. 2-6-1 Mezolitické skalní umění
Následující 4. fáze (asi 4500 let před dneškem) zachycuje ukázky pokojného zemědělského života, např sklizeň a pastevectví (Caňada de Marco v Teruelu). Do 5. fáze se kladou schematizované postavy z Almérie a z Andalusie, které mají pocházet z eneolitu a z doby bronzové. Ke konci této doby byl asi vytvořen obraz jezdce s helmou v El Cingle de Gasulla. Většina obrazů je namalována červenou, černou, a vzácněji i bílou barvou a jejich velikost kolísá mezi 3 a 110 cm. Jejich ochrana proti působení povětří i proti vandalům a nepovolaným sběratelům je proto tvrdým oříškem. Je takřka nepochybné, že nějaké malby a rytiny existovaly i v jiných oblastech Evropy, ale nedochovaly se. U nás by mohly přicházet v úvahu pískovcová skalní města severních Čech s bohatým mezolitickým osídlením. 2-3 Pohřbívání Mezolit je první epochou, v níž se objevují pohřebiště všech příslušníků místní skupiny, tedy nikoli jen ojedinělé htroby výjimečných jedinců jako v paleolitu. To zřejmě souvisí s utužením vazby na místní prostředí – uložením zesnulých předků do země se měly symbolicky zdůraznit nároky na sídliště a na okolní zdroje. Zda se v zakládání pohřebišť odráží i růst populace, nelze bezpečně doložit, ale je to možné. Z našeho území nejsou prozatím žádné mezolitické pohřby známy. Snad sem patří ženská kostra ze Starého města u Uh. Hradiště. To ovšem nutně neznamená, že by u nás nějaká mezolitická pohřebiště neexistovala, pouze se v mělkém písku asi nedochovala. Největší hřbitovy známe z východní Evropy (Vasiljevka, Olenij ostrov, Popovo, Zvejnieki), Skandinávie (Skateholm I a II, Vedbaek), ostrůvků Téviec a Hoedic u Bretaně, portugalského pobřeží Atlantiku (Cabeco da Aruda, Moita da Sebastiao) a z oblasti Železných vrat na Dunaji (Lepenski Vir, Vlasac). Důležitá pohřebiště byla zkoumána i v Izraeli a v severní Africe. Nebožtíci jsou pohřbeni v různých polohách, to znamená natažené na zádech, skrčené, v sedě a dokonce i ve stoje (šamani?). Často jsou zasypáni okrem a doprovázeni milodary, vesměs různými nástroji, provrtanými zvířecími zuby a mušlemi. Objevují se i několikanásobné hroby, např. žena s novorozencem, ležícím na labutím křídle (Vedbaek – Bogebakken v Dánsku). Množství milodarů vesměs souvisí s věkem a pohlavím, ale na bretaňských pohřebištích a na Jelením ostrově v Karélii se objevují i známky dědičného postavení, neboť bohatě vypravené tam jsou i hroby dětí. Kromě lidí se pohřbívali i psi. Na rozdíl od paleolitu se nyní často setkáváme se stopami násilí, protože část zesnulých má v kostech zapíchnuté střely z luku. Zhoršil se i zdravotní stav populace – objevují stopy infekčních zánětů kostí (lidově zvaných kostižer), kloubních zánětů a zubní kazy. 2-6-1 Ofnet
2-6-3 Star Carr (Yorkshire, Anglie) Klasické sídliště staršího mezolitu, zkoumané v letech 1949 a 1951 Grahamem Clarkem. Datovaní do poloviny 8. tisíciletí př.n.l. jej klade do preboreálu. Poblíž březového lesa se na ploše 17 x 15 m nalézala stanice lovců, jejíž výklad se v poslední době stále mění. Zatímco dříve se mělo za to, že jde o zimní či celoroční sídliště několika rodin, nyní se uvažuje spíše o krátkodobém táboře lovců z přechodu jara a léta. Svědčí o tom rozbor přírůstku vrstviček skloviny na jeleních zubech. Kromě jelena byl hojně loven srnec, los, pratur, vzácně i divoké prase, a jako kožešinová zvěř i liška a vlk. Ptáci se vyskytovali jen ojediněle, kosti ryb chyběly. Pomocníkem lovců již byli psi. Masky z jeleních lebek mohly sloužit ke krytí lovců, pokud ovšem nešlo o kultovní rekvizity. O intenzivním sběru svědčí zbytky asi tuctu druhů poživatelných rostlin. Kromě početných hrotů šípů v podobě geometrických mikrolitů se vyskytlo hodně škrabadel, z nichž většina sloužila ke zpracování kůže, některé však i na kost a dřevo. O tom nás informují mikroskopické rozbory pracovních stop (trasologie). Zřetelné půdorysy chýší se nedochovaly, celé sídliště se nacházelo na plošině z březových větví, možná ovšem přirozeného původu. O rozsáhlé práci se dřevem však svědčí masivní sekery a tesly (sekera s vodorovným ostřím) z pazourku. Po ohništích se dochovaly jen popelovité skvrny. Velmi početná šídla, harpuny a palice z jeleních parohů se nalezly i jako nedokončené polotovary. Z dřevěných výrobků se zachovaly svitky z březové kůry a nejstarší pádlo. 2-6-4 Lepenski Vir Toto sídliště lovců a rybářů v oblasti Železných vrat v Srbsku, ležící na terase nad Dunajem, můžeme označit již za opravdovou vesnici. Při stavbě přehrady tu D. Srejovič prozkoumal plochu 2500 m2 v mocnosti 3,5 metrů. Pod neolitickou vrstvou byly zachyceny 3 etapy osídlení se 7 stavebními horizonty. Komplex Lepenski Vir I (v nadloží nevýrazné mezolitické vrstvy s ohništi) má 5 horizontů s 85 chatami, následující komplex II jen jeden. Chaty měly lichoběžníkový půdorys o délce stěn 3 – 4 m, otevřený směrem k Dunaji. Stěny tvořily větve či prkna, opřené o společnou střední tyč.Uprostřed částečně vydlážděné podlahy se nacházely obdélníkové krby z kamenných desek. Za nimi se od fáze Ib objevují i jakési domácí svatyně. Jejich hlavní součást představovaly valouny s plastickou výzdobou v podobě geometrických vzorů či hlav s kulatými ústy a očima, jež nezapřou výrazné rybí rysy. Rozměry oltářů i soch se přizpůsobovaly velikosti obydlí, největší z plastik měřila 62 cm, nejmenší 16 cm. V sousedství „oltářů“ se přímo uvnitř chat ukládali v natažené poloze nebožtíci. V poměrně chudém inventáři převládají kamenné mikrolitické nástroje a zbraně z kosti a parohu. Z kostí, zubů a ulit měkkýšů jsou zhotoveny i ozdoby. Kosti pocházely většinou z ryb a psů, ale i z lovné zvěře. V nejmladší fázi se snad objevoval i zdomácnělý tur a prase. Radiokarbonová data mezi 7750 a 6250 lety před dneškem jsou pro mezolit již dost pozdní a svědčí o tom, že tato jedinečná enkláva lovců a sběraček tu v mimořádně příznivých podmínkách přežívala ještě v době, kdy se v okolí již usazovali první zemědělci. Nešlo tedy o doklad počátku neolitizace, jak se snažil dokázal D. Srejovič. Podle jeho předpokladů zde mohla současně žít až stovka lidí. Podobná, ale ne tak výrazná sídliště se nacházela ještě v Padině a ve Vlasaci na rumunském břehu Dunaje. |