Ana səhifə

Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r


Yüklə 4.04 Mb.
səhifə18/28
tarix24.06.2016
ölçüsü4.04 Mb.
1   ...   14   15   16   17   18   19   20   21   ...   28

KAPITOLA DVACÁTÁ

Proč Stalin nespěchal s výrobou tanku T-35?

Ihned po podepsání smlouvy o neútočení s Německem se celý stát začal připravovat na válku s Německem. Do armády byli povoláváni absolventi běžných a odborných středních škol, studenti prvních ročníků vysokých škol, absolventi vysokých škol, kteří ještě neprodělali vojenskou službu a osoby odsouzené k nižším trestům či pobývající ve vyšetřovací vazbě.

A. Zinovjev100



I

Svým nadšením pro Hitlera a vyzdvihováním vyšší árijské rasy spolu s prázdnou hitlerovskou mašinérií provozuje nejvyšší vojenské velení Ruska hanebné zneuctění vlastního lidu a jeho schopností i úspěchů. Mluvíme zde o těžkých tancích. Zde je model chování nejvyšších vojenských činitelů Ruska k sovětskému těžkému tanku T-35. Tomuto tanku se ruské ministerstvo obrany řehtá na celé kolo:

„V Rudé armádě existovala také jistá monstra, vhodná ovšem tak nanejvýš pro vojenské přehlídky: těžké tanky T-35. O jejich bojových kvalitách netřeba dlouho mluvit. Stačí uvést, že ty tanky měly pancíř o síle 10 až 30 mm, rychlost 30 km/hod a tři věže s kanóny ráže 76 mm, 45 mm a 37 mm. Celkem bylo vyrobeno celých 61 strojů, a prakticky všechny z nich byly dislokovány u Moskvy. Kromě vojenských přehlídek se účastnily jen protiútoku u Moskvy v prosinci 1941, kde prokázaly svou naprostou nemohoucnost.”101 V každém normálním státě by byl ministr obrany už jen za tento odstavec odvolán z funkce, a to nejen jako pomlouvač, ale prostě jako nevzdělaný člověk, kterému nelze svěřovat žádné velení. Nejnebezpečnějším člověkem na ministerstvu obrany je totiž vždy ignorant.

Občane ministře, tank T-35 neměl tři věže, měl jich pět. Zpočátku byly vyrobeny dva zkušební modely. Každý měl jeden kanón ráže

76 mm, dva kanóny ráže 3 7 mm a k tomu kulomety. Poté byla zahájena sériová výroba. Výzbroj každého sériově vyráběného tanku byla následující: jeden kanón ráže 76 mm, dva kanóny ráže 45 mm a 6 až 7 kulometů. Nikdy nebyl žádný tank T-35 vyzbrojen kanóny tří různých ráží. Čelní pancíř prvních tanků T-35 měl sílu 30 mm. To je tedy správně. Strop korby a věží měl pancíř o síle 15 mm. Byly však u tanků T-35 používány pancéřové pláty o síle 10 mm? Ano, byly. Jednalo se o tzv. přídavný pancíř. Nepřátelský granát zkrátka musel prorazit nejprve těch 10 mm přídavného pancíře a teprve poté musel ještě prorazit skutečné pancéřování tanku o síle 20 mm. Jinými slovy, celá korba měla tedy pancéřování o síle 30 mm. Jen s tím rozdílem, že čelní pancíř byl monolitní, zatímco postranní pancéřování bylo dvojité. Již během zimní války byly započaty práce na zesílení pancéřové ochrany sovětských tanků, včetně T-35. Výsledek – čelní pancíř 80 mm, postranní pancíř 50 mm.

Tanky T-35 představovaly svého času skutečně zlatý hřeb moskevských vojenských přehlídek. Jenže, občane ministře, většina z nich nebyla vůbec dislokována v Moskvě, nýbrž v Charkovském vojenském okruhu. Byla jimi vyzbrojena 5. těžká tanková brigáda.

Od 31. března 1939 se 5. těžká tanková brigáda stala součástí Kyjevského zvláštního vojenského okruhu a byla umístěna v Žitomiru. Na jaře 1941, po dlouhé době přeformování a redislokace, se 51 tanků T-35 ocitlo v 67. a 68. tankovém pluku nově vytvořené 34. tankové divize 8. mechanizovaného sboru. Tato divize byla – kdo ví proč dislokována ve lvovském výběžku, a to přímo na jeho špici, v prostoru Rava-Russkaja – Javorov – Sudova Višňa. Skutečně stojí za to podívat se na mapu, aby člověk tuto informaci plně docenil. Tank T –35 byl vyvinut jako průlomový tank. Jeho základním určením bylo kvalitativní posílení jednotek při průlomu opevněných prostorů.

Celé roky hledám vysvětlení, kdo vysunul průlomové tanky přímo k hraničním sloupům. A proč.



II

Tanky T-35 byly ztraceny, nikoli však proto, že by byly špatné, ale prostě proto, že jistý veliký strategický génius neměl před válkou čas na to, aby vypracoval plány protiútoku. Po zahájení války honil zmíněný génius mechanizované armádní sbory bezúčelně po Ukrajině, dokud nevyčerpal všechny jejich pohonné hmoty. Mimochodem, o jaké protiútoky mělo vlastně jít? Vysvětlíme si to na příkladu 34. tankové divize. Hranice mezi Hitlerovým a Stalinovým panstvím si lze představit jako dvě ozubená kola: jedno je rudé a druhé hnědé. Rudé zuby se zařízly do německého panství a hnědé zase do sovětského. Na špicích svých výběžků soustředilo německé velení své skupiny tanků. Sovětské velení soustřeďuje na špicích svých výběžků svá vlastní, mnohem silnější tanková uskupení.

Výsledkem bylo, že německé úderné skupiny byly umístěny severně a 100 km východně od hlavního sovětského uskupení v prostoru Lvova. Tedy v jeho týlu. Avšak i sovětská vojska byla umístěna jižně a 100 km západně od německé skupiny, a tudíž také v jejím týlu. Toto udivující postavení německých jednotek je naprosto pochopitelné, hitlerovští generálové se připravovali k zasazení náhlého zrádného úderu do zad mírumilovného Sovětského svazu a k bleskovému postupu na východ. Proč ale naprosto stejným způsobem jednalo i velení sovětské?

Na to odpovídají naši seriózní historikové dvěma způsoby.

Odpověď první. Dělo se tak z hlouposti. Stalin a jeho generálové ničemu nerozuměli a naprosto nesmyslně šíbovali s divizemi, jako šachisté, kteří pohybují figurami bez toho, aby se zamysleli, kam je postavit a s jakým záměrem. Uskupení sovětských vojsk u západních hranic se rychle rozrůstalo, ba překypovalo, ale jak je nám vysvětlováno, sovětské velení tím nesledovalo pražádný cíl. Přemisťování milionových armádních mas nebylo podmíněno žádnou myšlenkou a žádným, byť sebemenším záměrem. Jednotky byly shromažďovány u hranic bez jakéhokoli smyslu. Jen tak. Byli to volové, řečeno stručněji.

Odpověď druhá. Dělo se tak za účelem vedení protiúderů v případě německého útoku. První reakce na tuto odpověď zní: skutečnost, že Rudá armáda se v prvních dnech války snažila vést protiúdery, vůbec neznamená, že tyto operace byly zamýšleny už před válkou. Promysleme si to: jak mohly elitní sovětské jednotky, soustředěné v prostoru Lvova, Przemyślu a Javorová, vést protiúder, když německá uskupení se už v míru nacházela za jejich zády? A pokud bylo zmíněné rozmístění jednotek vybráno s úmyslem vést protiúdery, kde jsou pak plány oněch protiúderů? Proč nás Žukov do těch plánů nezasvětil? Proč nebyly ty plány nikomu ukázány? A pokud přece jen existovaly, proč tedy skončily pokusy o jejich uskutečnění rozdrcením celé pravidelné Rudé armády, ztrátou 20 000 tanků, stejného počtu bojových letadel, 4 000 000 vojáků a nevyčíslitelného množství strategických zásob? Kdo za to nese odpovědnost? Kdo takové pitomé plány sestavil? Jak byl potrestán ten stratég, který odpovídal za válečné plány? Zde je přece mimo jakoukoli pochybnost, že se zcela zpronevěřil svým povinnostem. Proč tedy nebyl souzen?

Ráno 22. června provedly německé jednotky úder a obrovskou rychlostí se hnaly kupředu, přičemž obcházely obludná shromaždiště sovětských vojsk velikou oklikou. Před sebou neměla německá vojska téměř žádnou překážku. Německým generálům se hned prvního dne války podařilo vtrhnout na všech hlavních směrech do operačního prostoru. A došlo k tomu právě proto, že jistý génius nahnal hlavní masy vojsk do hraničních výběžků, čímž se hlavní uskupení sovětských vojsk hned ocitla v týlu útočících německých tankových kolon. A co teď?

Existovalo několik operačních variant.

První varianta. Jednotky Rudé armády musí zaujmout obranu tam, kde je válka zastihla. Němci soustředili své síly do úzkých úseků, ale po celé délce hranic vlastně bojové operace neprováděli.

K tomu prostě neměli síly. Hnali se kupředu v úzkých kolonách na několika málo místech. No tak ať se ženou! Až postoupí základní německá úderná síla daleko na východ a až začnou přes jejich průlomy proudit zásobovací vlaky a žebřiňáky, pak za nimi měla být zaklapnuta past. Příklad takovýchto operací už sovětské velení mělo k dispozici. V zimní válce měly finské jednotky v prostoru na sever od Ladogy svá opevnění jen v určitých směrech. Všude, kde se dalo, stály v obraně, a v místech, kde měla Rudá armáda zjevnou převahu, ustoupily a nebránily sovětským vojskům v jejich rychlém postupu kupředu. Na objednávku Agitpropu byla už před oním osvobozeneckým tažením vytvořena píseň „Vítej nás, krasavice Suomi”. V té písni žádá básník krasavici, aby víc rozevřela vrata pro drahé hosty.

A právě to pak krasavice Suomi udělala. Rozevřela vrata víc. A když se tanky s rudými hvězdami rozjely daleko kupředu, Finové uzavřeli hrdlo průlomu. A hotovo. Pohonné hmoty v nádržích tanků, kdo ví proč, hrozně rychle dochází. A tanky se zastavily. A dělostřelecké tahače taky. A pak už to byla jen záležitost čistě technická… Tak právě takhle měla jednat Rudá armáda v létě 1941. Ve správné rvačce se má využít protivníkovy síly proti němu. Čím je silnější, tím hůř pro něj. Těžký úder provede protivník nejen svou pěstí, nejen rukou, ale celým tělem. A my jeho úder propustíme vedle sebe. A všechna ta masa svalů letí mimo. Pak mu stačí nastavit nohu, a když ho přitom ještě třískneme do zátylku, určitě tím nic nezkazíme. Přesně tak se zachovali Finové: čím více sovětských jednotek se prodere na finské území a čím dále postoupí kupředu, tím hůř pro ně, tím strašnější bude jejich porážka. Tuto taktiku nebylo možné využít jedině na Karelské šíji, vždyť za Mannerhaimovou linií leželo centrální území státu, kde bylo soustředěno téměř všechno. V Sovětském svazu je ale místa dost. Bylo by zde klidně možné dovolit Němcům, aby se vyhrnuli daleko kupředu. Například až na západní Ukrajinu a k Dněpru. A pak zezadu přehradit úseky, kudy byl veden průlom.

Existovala i druhá varianta. Němci se derou na východ, a proč by se naše jednotky nemohly rozjet na západ? Konkrétně do velkého meziříčí Odra – Visla. Nepřítel vrhl nevelký počet tanků do nesmírných prostor, zatímco my bychom mohli táhnout s obrovským množstvím tanků na poměrně kompaktní území, kde se vlastně žádné německé jednotky nenacházely, vždyť se právě bleskově hnaly na východ. To by bylo, udělat si projížďku v jejich týlu. Jenže…




III

Jenže velký stratég rozkázal ve své jedinečné směrnici svým jednotkám: všemi silami a prostředky se obořit na nepřítele a zničit jej v prostorech, kde narušil sovětské hranice. No, a teď si představte tu situaci. Nepřátelské síly narušily hranice úplně jinde než tam, kde jsou soustředěny masy sovětských vojsk. V daném případě byl průlom uskutečněn severně od lvovského uskupení a o 100 km východně. Tak honem všeho nechat a jede se tam, kde nepřítel narušil hranice. Jede se tedy… na východ! Ale těžký průlomový tank nebyl konstruován pro dlouhé pochody. Tyto tanky se mají soustředit tam, kde je připravován hlavní úder a kde má velení v plánu prolomit nepřátelskou obranu. Nejprve zde musí udělat pořádný kus práce dělostřelectvo, a potom prorazí pěchota spolu s tanky trhlinu. Provede-li nepřítel protiúder, úkolem tanků pro průlom je odrazit jej. Ale není už jejich věc hnát se hluboko do průlomu. K tomu jsou určeny tanky pro rozvinutí úspěchu, BT a T-34.

Pokud jde o průlomové tanky, ty měly být po splnění úkolu opraveny, připraveny k novým bojům a přesunuty na místo, kde se chystá další průlom. Jejich přesun se předpokládal pokud možno po železnici, protože jejich dojezd byl omezen. Ovšem nutit tanky do vyčerpávajících dalekých pochodů bylo čirým šílenstvím. Nebo škůdcovstvím. Při dlouhém přesunu po vlastní ose se těžký tank příliš rychle opotřebovává. Asi jako těžká váha při maratónském běhu.

Jenomže… v červnu 1941 vrhl jistý velký strategický génius těžké tanky pro průlom do honby za německými lehkými tanky. Ze lvovského výběžku až do míst, kde se nepřítel prodral na sovětskou půdu.

Vedro. Žár. Venkovské cesty. Hluboké koleje v písku nebo uschlém blátě. Nekonečné kolony sovětských tanků. Mraky prachu. Ve vzduchu létají německé bombardéry a výzvědné letouny. Sovětské letectvo nikde…

Výsledek takovéto honby byl následující: 35 tanků T-35 zanechaly jejich posádky na cestách. Proto se do střetů s nepřítelem dostaly jen některé tanky T-35. Ty, které se dokázaly dokodrcat až do prostoru bojů. Vstupovaly však do bitvy po vyčerpávajících pochodech s posledními litry benzínu, bez podpory letectva, dělostřelectva a pěchoty a bez znalosti, kde je nepřítel a co dělá. Němci ovšem přesně věděli, kdy a kam se sunou tito váleční sloni a už předem se připravili na jejich uvítání. K přímé palbě přichystali těžká polní a protiletadlová děla. Sovětští velitelé vrhali své jednotky do boje po částech, tak, jak se dostavovaly do bojového prostoru. A nepřítel je také hezky po řadě, tak, jak mu šly do rány, likvidoval. Tanky se pouštěly do boje přímo z chodu, přestože posádky nespaly 24 hodin, ba déle. Šest tanků T-35 z 34. tankové divize se zmíněné honby neúčastnilo, protože 22. června bylo v opravě. A v opravárenských dílnách byly také tyto tanky ponechány osudu. Pokud ovšem byly porouchané, kdo a proč je postavil přímo na hranice? A vůbec, jakým potahem by porouchaný stroj k těm hranicím dotáhl? Na to existuje jediná odpověď: tanky dorazily na hranici neporouchané a pouze procházely údržbou, která měla předcházet velké události.

Kdyby všechny tyto tanky, a s nimi tisíce dalších, stály připravené k obraně, všechno by bylo jinak.
IV

A ještě lepší by to bylo, kdyby se Sovětský svaz… nepřipravoval na válku. Pokusme se určit důsledky podobného jednání, nebo vlastně takové nečinnosti, na příkladu tankových jednotek, vyzbrojených tankem T-35. Kdyby se Rudá armáda nepřipravovala na válku, pak by zpráva o náhlém útoku nepřítele zastihla základní masu tanků T-35 v „rodném” Žitomiru. Byl by zde tedy dostatek času na vyhlášení poplachu, provedení nezbytných prací na strojích bez velkého spěchu, doplnění jednotek, ukončení oprav porouchané techniky, zjištění, kam se nepřítel žene, přesun tanků do prostoru, kde by bylo nejvhodnější zorganizovat jeho vřelé uvítání. Na západ od Žizomiru se nacházel 7. opevněný prostor (Novograd-Volyňskij), a ještě dále na západ byl další 15. opevněný prostor (Šepetovska). Zde byla Stalinova linie zdvojena. A východně od Žitomiru je 1. opevněný prostor (Kyjev). Žitomir představuje bránu do Kyjeva.

Dřív nebo později se tu nepřítel musel objevit, a proto nebylo kam se hnát. Stačilo prostě zůstat na místě a uvítat drahé hosty palbou ze zálohy. Tehdy by teprve poznal, co to je 50 dobře ukrytých těžkých tanků, které náhle udeří z bezprostřední blízkosti. Bylo by možné vrhnout tyto tanky na pomoc opevněným prostorům. Než by nepřítel dorazil k prvním opevněním, tanky mohly být vysunuty do týlu nebo na křídla daných prostorů. Porouchané tanky mohly být umístěny na čekanou k pravděpodobným trasám pohybu nepřítele, předem zakopány, pečlivě zamaskovány a zajištěny podporou pěchoty a dělostřelectva.

Dokonce i porouchané tanky mohly být vytaženy z dílen v Žitomiru a proměněny ve statické palebné body k posílení obrany města. Tanky bez poruch pak bylo možno použít k výjezdům ze zálohy nebo k protiútokům na místech, kde by se nepřítel dokázal vklínit do pozic opevněných prostorů nebo kde by se pokusil obejít je po křídlech… Všechno však bylo jinak, než to být mohlo. Všechny tanky T-35 z 34. tankové divize byly ztraceny do 27. června 1941, aniž předtím dokázaly nepříteli způsobit třeba jen nepatrné škody.

V listopadu se několik T-35 účastnilo bojů u Moskvy. Byly to tanky sebrané ze střelnice a od výcvikových jednotek. Všechny byly cvičně-bojové či cvičné, takže jejich motory, osy, výzbroj a všechno ostatní bylo pořádně opotřebované.

Stojí-li tenista daleko od sítě, má dost času uvědomit si, kam letí míček a uhánět ke smeči. Stojí-li však přímo u sítě, nemá možnost na úder reagovat. Míček prosvištěl mimo a hnát se za ním je už pak zbytečné. A právě takto prosvištěl německý úder mimo lvovské uskupení sovětských vojsk. A nejen mimo ně. Velký stratég ovšem vydal moudrý rozkaz dohnat a zastavit nepřítele. A dnes hází ruské ministerstvo obrany prostřednictvím zaoceánského mudrce na náš lid: Vidíte, Rusové, jací jste pitomci! Tanky jste měli špatné. Vy dokážete stavět jenom tanky pro přehlídky a parády. Velký stratég v šachové partii roku 1941 neprojevil zrovna oslnivý ostrovtip. A hleďme, ono to bylo tím, že měl nekvalitní figurky. Kdyby dostal figury vyřezávané ze slonoviny, to by každému dočista vytřel zrak!


V

A není proč se vysmívat počtu tanků T-35, občane ministře: „bylo jich až 61”! Tato opovržlivá přezíravost není vůbec na místě. Raději si položte otázku: A kolik byste těch tanků chtěli v létě 1941 mít?

Číslo 61 je pro ruské ministerstvo obrany směšnou cifrou, která je tam terčem halasného řehotu. Kdyby těch tanků bylo sto, nebylo by to o moc víc. Myslím, že i tato cifra by chytráky z ruského ministerstva obrany pobavila. Kolik tanků T-35 by vlastně v Rudé armádě chtěli vidět v létě 1941? 300? 700? 1000? A k čemu by jich bylo zapotřebí v takových velkých počtech, když Rudá armáda už tehdy měla k dispozici tanky KV? Nuže, občané stratégové, soudruh Stalin nebyl hloupější než ti lajdáčtí basketbalisté, kteří z jakéhosi nedorozumění řídí ruské ministerstvo obrany. O směrech vývoje tanků se po první světové válce diskutovalo ve všech státech světa. Těžký tank budoucnosti byl viděn jako velký stroj s množstvím kanónů.

Není divu, že plánovači měli před očima vizi bitevní lodi: velký objekt s kanóny do všech stran. Takto si představovali tank budoucnosti, jako miniaturu námořního obrněnce. Mnohověžové tanky byly vyvíjeny ve Velké Británii, ve Francii, v Německu i v Japonsku. Za experimenty a kusové modely to však nikde nešlo. Nejdále dospěl na této cestě Sovětský svaz. Byl vyvinut T-35, nejvýkonnější mezi všemi podobnými protějšky. Na rozdíl od nich byl tento tank vyráběn sériově.

Stalin však nespěchal. Vyrábělo se devět tanků T-35 ročně. Průměrně. Nejméně to bylo v roce 1932, dva kusy. Vrcholem byl rok

1936, 15 kusů. Poté byla výroba postupně snižována. K čemu by těch tanků taky mělo být víc? Pokud náhle zaútočí Rumunsko nebo řekněme Estonsko, jistě by bylo čím odrazit jejich věrolomný vpád samozřejmě i bez těch tanků. A hrůznější nepřátelé než Polsko na sovětských hranicích nestáli. Přičemž mi dovolte vyslovit silnou pochybnost o tom, že by se Polsko v těch letech chystalo k tažení na

Ural a dále. Počet tanků T-35, které měla Rudá armáda ve výzbroji, plně dostačoval pro bojovou přípravu, pro vypracování způsobů jejich bojového užití i pro vyjasnění jejich silných i slabých stránek.

Byla vytvořena těžká tanková brigáda. Jediná na světě -mimochodem. Sovětský svaz měl přitom hned čtyři těžké tankové brigády, ale ostatní tri byly vyzbrojeny tanky T-28. Tato brigáda sloužila kromě svého přímého bojového určení také jako základna pro přípravu kádrů a jako mobilizační středisko pro budování nových tankových jednotek v době hrozby války a za války.

Hlavní je však to, že model pro sériovou výrobu v Sovětském svazu byl vyvinut a sériová výroba byla zavedena. Při případném vypuknutí války by bylo možné je montovat po stovkách a po tisících. Pokud však válka nevypukne, kam potom s nimi? Měly by se snad nasolit nebo marinovat? Nebylo by lepší vytvořit dobrý model, zavést jeho výrobu a produkovat tank v malých sériích, zatímco suroviny se použijí na vypracování modernějších modelů?

Stalin se zachoval přesně tak. Kdyby vypukla válka třeba zrovna teď, zahájíme masovou výrobu těžkého tanku T-35 a středního tanku



T-28. Na masovou výrobu je průmysl připraven. Válka však není, a proto jich vyrábíme jen pomalu. Všechny síly a prostředky byly přitom použity na utvoření ještě výkonnějších a modernějších modelů. A roku 1939 už byly tyto modernější modely vyvinuty: T-34

a KV. Jestliže tedy válka vypukne teď, samozřejmě se budou vyrábět nejlepší střední a těžké tanky na světě, a nikoli ty, které byly vyvinuty na počátku třicátých let.



VI

Na konci třicátých let už bylo jasné, že koncepce mnohověžového tanku je cestou do slepé uličky. Důvod si nyní povíme. Tank má, pravda, mnoho společného s námořní bitevní lodí: oboje jsou mobilní pancéřované pevnosti, schopné ničit nepřítele a čelit jeho úderům. Je tu však i jeden rozdíl. Jaké jsou maximální rozměry válečné lodě? Jak velikou loď můžeme postavit? Jakoukoli. Neomezuje nás vlastně nic. A letadlo? I letadlo může být velké, jak je libo. Ale tank, tank ne. A to z toho důvodu, že na velké vzdálenosti se tank přepravuje... po železnici. Proto nemůže být širší než železniční plošinový vagón. Ani o centimetr. Když tank sjede z plošiny, vydá se kupředu po vlastní ose. A před sebou má… mosty. Samozřejmě lze vybudovat obrovský a nesmírně těžký tank, ale čím je větší a těžší, tím víc s ním bude potíží. Vzpomeňte na mosty, na tunely, soutěsky, srázy, bažiny, drolivou půdu, jízdu do kopce a z kopce, ostré zatáčky, úzké průseky v lese, bláto, projezděné koleje v písku atd. Stručněji řečeno: 60t je zde lépe nepřekračovat. Potom by totiž tank neprojel přes jediný most.

Na základě této znalosti teď zkusíme provést zkušební náčrt ideálního těžkého tanku. Mnoho věží, to znamená mnoho mužů osádky. Velká osádka, velký vnitřní objem. Dá se velký vnitřní objem zaštítit tlustým pancířem? Dá. Jenomže pak se nevejdeme do zadané hmotnosti.

Vývod: čím méně věží, tím menší posádka, tím menší vnitřní objem.

A tím spíš můžeme těžké pancéřování použít pro ochranu menšího objemu. Jaký je minimální počet věží? Jedna. To je ideál. Budeme se tedy snažit dosáhnout tohoto ideálu. Minimální posádka těžkého tanku činí pět mužů. Během války byl tento počet v případě těžkých tanků IS-1 a IS-2 snížen na čtyři muže. Ve středním tanku T-35/85 sedělo pět mužů, zatímco v těžkém IS jen čtyři. Zato pancéřování bylo skvělé. I kanón, instalovaný do tohoto tanku, byl hotovým postrachem nepřátel a předmětem jejich závisti. Zato na krasavci T-35 bylo pět věží a osádku tvořilo 11 chlapů. Bylo možné zlepšit pancéřování, a tak bylo pancéřování zlepšeno. I přídavné pancíře se daly instalovat, a tak se stalo. Jenže tak jako tak to byla slepá ulička.

Stalin vrhl síly konstruktérů do hledání nových řešení a k začátku druhé světové války od nich dostal zkušební modely těžkých tanků.

Pěti věží se už konstruktéři vzdali: to bylo evidentně příliš mnoho.

Jejich počet byl snížen na tři. Ale i tři věže byly příliš. Daná otázka se řešila ve Stalinově pracovně. Soudruh Stalin natáhl ruku a sňal z makety třetí věž: dojde k úspoře hmotnosti? Jistěže. Hmotnost se snížila nejen tím, že byla odstraněna nadbytečná věž, nýbrž i proto, že tím bylo umožněno zkrátit délku pancéřové korby, a tudíž opět došlo ke snížení hmotnosti. V důsledku intenzivního výzkumu byly roku 1939 vytvořeny těžké průlomové tanky T-l00 a SMK, které měly jen dvě věže, a dále typ KV jen s jednou věží. Tank KV nakonec udělal za celým sporem definitivní tečku. Pokud má někdo v daný okamžik na daném místě zapotřebí použít dva tankové kanóny zároveň, pak tam raději přivezte dva tanky KV místo jednoho dvouvěžového SMK. Nakonec je to i spolehlivější. Jestli bude jeden z nich zasažen, druhý se může pomstít. K témuž došlo i s tanky středními, namísto T-28 se třemi věžemi byl vyvinut T-34 s věží jednou.

Jenže! Ani těžké tanky T-35, ani střední T-28 nelze považovat v létě 1941 za zastaralé. A to z toho důvodu, že nikde na světě nebylo nic podobného a nic srovnatelného. Prostě se v Sovětském svazu objevilo něco zásadně nového, něco, co překonávalo vše, co tehdy existovalo na celém světě, včetně všeho toho, co měla ve své výzbroji Rudá armáda.
VII

Hitlerovi obdivovatelé samozřejmě nepřestávají: říkej prý si, co chceš, ale T-35 byl typem směřujícím do slepé uličky Správně. Tak to opravdu bylo. Jenže, soudruzi fašisté, podívejte se taky na sebe.



PzKpfw I byl slepou uličkou. PzKpfw II byl slepou uličkou.

PzKpfw III byl slepou uličkou. PzKpfw IV byl slepou uličkou.

Všechny modely tankové techniky, které byly v Německu před válkou vyvinuty, představují slepou uličku. Během války byl vyvinut



Tiger. I to byla slepá ulička. Panther byl slepou uličkou. Ferdinand byl slepou uličkou. Maus byl slepou uličkou. Zkrátka i všechno, co

Německo vyvinulo za války, bylo slepou uličkou. Všechno, co bylo vyvinuto ve Velké Británii před válkou i v jejím průběhu, bylo slepou uličkou. Věřím, že jednou vyjde v ruštině kniha Davida Fletchera o britské tankové technice za druhé světové války. Tato kniha je průvodcem po slepých uličkách. Všechno, co bylo vybudováno ve Francii před válkou (za války už zde pochopitelně nebylo vyvinuto nic), bylo slepou uličkou. Co bylo vyvinuto v Japonsku, bylo slepou uličkou. Co bylo vyvinuto ve Spojených státech amerických…

Životaschopné potomstvo po sobě na celém světě zanechalo pouze dva tanky druhé světové války. Tank T-34, který se plynule proměnil v T-34/85 a následně v T-44, T-54 atd. Tank KV, který prodělal cestu od KV-1 po KV-85 a dále působil se změněným jménem jako IS-I T-JOM. To bylo umožněno pouze tím, že ve třicátých letech se Sovětský svaz neomezil na výrobu experimentálních těžkých a středních tanků, nýbrž je dovedl k sériové výrobě a k opravdovému užívání v jednotkách. Mnohaletá praxe v jednotkách pak umožnila nalézt optimální cesty dalšího vývoje. Kdyby nebyly jednotky vyzbrojeny tanky T-35, nikdy by se neobjevil tank KV.

VIII


A nyní o tempu výroby. V důsledku šťastné shody okolností byl první zkušební model KV vyroben a představen státní komisi dne

31. srpna 1939. Tedy několik hodin před prvním výstřelem druhé světové války. Tank KV prošel státními zkouškami a zkušebním nasazením během zimní války. Ještě před úplným zakončením zkoušek, 19. prosince 1939, byl přijat do výzbroje Rudé armády společně se středním tankem T-34 a plovoucím T-40. A začala jejich výroba.

To ovšem není žádná legrace, pustit do sériové výroby tank zcela nového typu. A ještě v podmínkách, kdy se nikde ve světě nic podobného nevyrábí dokonce ani v experimentálním stadiu. Výrobci museli překonat hotovou masu problémů, načež byl tank KV do sériové výroby skutečně uveden a, jak bylo výše řečeno, během půl roku bylo vyrobeno 711 kusů. Čím to bylo, že se všechna ta síla neuplatnila v létě 1941? Bylo to tím, že tanky KV byly tehdy použity přesně tak jako tanky T-35. Nejprve je nahnali do hraničních výběžků, a potom jim poručili dohánět proniknuvšího nepřítele několikadenními pochody. Kdyby Stalin před válkou nechal vyrobit velké množství T-35, ruské ministerstvo obrany by se dnes popadalo smíchy za břicho: To byl ale blb, utratil drahocenné suroviny na výrobu tanku, který neměl perspektivu dalšího zdokonalování. Stalin se však rozhodl neutrácet drahocenné suroviny na sériovou výrobu již vyvinutého tanku, jehož další zdokonalování bylo sporné. Využil je místo toho na hledání nových řešení, na vývoj zásadně nových, unikátních modelů. Ale ani tím dnešní ruské ministerstvo obrany neuspokojil. Tomu se nelíbí ani tato alternativa. Ministerstvo se smíchy popadá za břicho i nad tímto řešením: Hohó! Tanků T-35 bylo až 61! Málo! Mělo jich být vyrobeno mnohem víc!

Zde stojí za to obrátit pozornost na následující detail. Dokud byl

Hitler nepřítelem, v Sovětském svazu se vyrábělo průměrně devět těžkých průlomových tanků ročně. Od roku 1936 začala křivka jejich výroby klesat. V srpnu 1939 se stal Hitler přítelem a spojencem.

Vztahy s hitlerovským Německem byly tou dobou zrovna tak přátelské a vřelé, jako vztahy se spojenci v antihitlerovské koalici o dva roky později. Sověti uspořádali společně s hitlerovci vojenskou přehlídku v Brestu Litevském, a s Brity a Američany pak v rozvráceném Berlíně. A právě v tom okamžiku, kdy se Hitler stal přítelem, zahajuje Stalin výrobu nejnovějších těžkých tanků pro průlom. A vyrábí už nikoli devět těchto tanků ročně, nýbrž 40 kusů měsíčně, a to s ostře vzestupnou tendencí výroby a spolu s přípravou uralských a povolžských továren vyrábějících vagony, lodě a traktory, na profilovou změnu a na přechod k výrobě tanků, včetně tanků těžkých.

Se středními tanky to bylo úplně stejné: dokud byl Hitler nepřítelem, Stalin vyráběl jednotlivé kusy T-28. Jakmile se Hitler stal přítelem, v tom okamžiku dochází k nástupu moderního modelu a továrny přecházejí na válečný režim… Říkají nám: To všechno proto, že Stalin uvěřil Hitlerovi…

1   ...   14   15   16   17   18   19   20   21   ...   28


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət