Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

Těžké, střední a lehké tanky si můžeme představit jako olympijské medaile: zlaté, stříbrné a bronzové.

Úspěchy v čestném olympijském zápolení lze hodnotit podle různých metod. Ta nejjednodušší ovšem spočívá v tom, že spočítáme, kdo získal kolik medailí, a uvedeme, jaké medaile to jsou. Výsledky pak prostě srovnáme. Tuto metodu nyní vyzkoušíme na našem případě. Těžké tanky tedy představují zlaté medaile: Sovětský svaz – 770, Německo – 0. Nyní spočítáme střední tanky. Rudá armáda má 1 400 tanků T-34 a 481 tanků T-28. Německá armáda má na východní frontě 965 PzKpfw III, 439 PzKpfw IV a 250 útočných děl na podvozku PzKpfw III. Stříbrné medaile tedy udělíme v následujícím poměru:

Sovětský svaz – 1881, Německo – 1654. Nezapomeňme přitom, že 264 tanků PzKpfw III byly tanky prvních sérií. Byly vyzbrojeny kanóny ráže 37 mm a jejich hmotnost nedosahovala 20 t. Kremelská propaganda je zapsala do kolonky „těžké a střední tanky”. Tyto tanky však nepatří do kategorie středních tanků ani svou výzbrojí, ani bojovou hmotností. Tím méně se ovšem mohou řadit do kategorie tanků těžkých. Máme-li tedy podat skutečně spravedlivou statistiku, pak bude srovnání středních tanků následující: Sovětský svaz

– 1 881, Německo – 1 390. Zde jsme tedy ve statistice ponechali i tanky s kanóny ráže 37 mm, avšak alespoň s hmotností, která středním tankům odpovídá.

Nezapomeneme však přitom, že nejnovější typy PzKpfw III s kanóny ráže 50 mm, stejně jako typy PzKpfw IV a útočná děla s krátkohlavňovými kanóny se ani svou výzbrojí, ani pancéřováním, výkonem motorů a schopností jízdy v terénu nemohly rovnat sovětským tankům, a to nejen typu T-34, ale dokonce ani typu T-28. Do kolonky „střední a těžké tanky” většinou kremelští ideologové zapisují ještě takzvané „35tunové” a „38tunové” německé tanky. Jenže každý, kdo se o dějiny války zajímá, dobře ví, že tyto tanky nebyly ani těžké, ba ani střední.⁹⁴

A nyní se soustředíme na medaile bronzové. Rudá armáda byla vyzbrojena 10 000 tanky T-26, 7 596 tanky BT a 3 737 plovoucími tanky T-37A, T-38 a T-40. Německá armáda měla ve výzbroji

180 tanků PzKpfw I, 746 tanků PzKpfw II a 772 ukořistěných československých tanků. Celkový počet lehkých tanků byl tedy následující: Sovětský svaz – 21 359, Německo – 1 698.1 kdybychom tedy z tohoto grafu vyloučili plovoucí tanky, i tehdy bude sovětská převaha v lehkých tancích DESETINÁSOBNÁ. Přitom tanky PzKpfw II, vyzbrojené kanónem ráže 20 mm, i československé tanky, vyzbrojené kanónem ráže 37 mm, se hodily pouze pro boj proti sovětským lehkým tankům. Typ PzKpfw I, vyzbrojený kulomety, se nehodil ani k tomu. Ovšem 17 622 sovětských lehkých tanků BT a T-26 dokázalo čelit JAKÝMKOLIV německým tankům z roku 1941.

Celkový obraz je tedy následující. V těžkých tancích je sovětská převaha absolutní. Ve středních tancích mluví vzájemný poměr rovněž mírně ve prospěch sovětské strany, pokud jde o počet, přičemž pokud jde o kvalitu, je sovětská převaha drtivá. V lehkých tancích je sovětská převaha drtivá jak ohledně počtu, tak ohledně kvality. V plovoucích tancích je sovětská převaha absolutní.

III

Olympijské medaile lze ovšem sčítat i na základě jiného systému.

Lze totiž udat celkový počet všech medailí a dodat, včetně tolika a tolika zlatých. Někteří badatelé udávají celkový počet sovětských tanků číslem 25 508. Ba i více. Já s tím souhlasím. Aby mě však nikdo neobviňoval z přehánění, udám zde minimální počet sovětských tanků, zatímco počet německých tanků na východní frontě udám maximální, v souladu s nejštědřejším hodnocením, jehož autorem je… Žukov. Takže celkový počet: Sovětský svaz – 24 010, Německo – 3 712. Včetně tolika a tolika zlatých… No nic, tuto otázku jsme už řešili a nebudeme hned za každou cenu škodolibí. Dá se vymyslet ještě nějaký jiný systém srovnání tankové síly?

Dá. A vymysleli jej kremelští klaunové. Tento systém sestává z několika triků.

Trik první: Nesrovnávat celkové počty, ale prostě prohlásit, oni jich měli tolik a tolik, a ty naše byly zastaralé.

Trik druhý: Zcela vyloučit ze statistiky lehké tanky, jak to činí list Krasnaja zvězdď⁵ při srovnávání sovětských typů BT a T-26 s německými lehkými tanky: „Ano, v základních parametrech byly lepší než německé lehké tanky T-l a T-ll. Stejně jsou to však pouze tanky lehké.” No, a je to. Lehké tanky jsou lehké tanky, no tak proč je započítávat do nějaké statistiky? Moment. Tank PzKpfw 1 měl benzínový motor o výkonu 57 k a byl vyzbrojen kulomety, zatímco

Trik třetí: Střední a těžké tanky se započítají, ale nikoli zvlášť, nýbrž dohromady. Chlapi s kyji a chlapi bez kyjů se tedy v grafu ocitají vedle sebe jako rovný s rovným. Do tohoto grafu je tudíž řazen sovětský těžký tank KV-2 (hmotnost 521, dělo ráže 152 mm, hmotnost granátu 48,6 kg) a zároveň německý PzKpfw IIIF (hmotnost 19,51, kanón ráže 37 mm, hmotnost granátu 0,68 kg). A stojí zde opět kus proti kusu, jako kdyby se jednalo o stroje téže kategorie. Jako kdyby mezi nimi v podstatě nebyl žádný rozdíl. V létě 1941 měl nejtěžší německý tank, PzKpfw IVF, hmotnost 22,3 t. První stroje dostala armáda do výzbroje v dubnu 1941. Tank byl vyzbrojen kanónem ráže 75 mm s krátkou hlavní a dvěma kulomety. V Sovětském svazu však byla již v červnu 1939 ukončena výroba tanku T-35 se třemi kanóny a sedmi kulomety. Přitom počáteční rychlost granátu jeho 76mm kanónu činila 555 m/s, o čemž mohli němečtí konstruktéři tou dobou pouze snít. Tanky T-28 a T-35, stažené již z výroby, podstatně překonávaly německé tanky, jejichž předávání do výzbroje jednotek bylo právě teprve zahájeno, i v síle pancíře a výkonu motoru. Jenže, v grafu se opět ocitá kus proti kusu. A je opět vyrovnáno.

Trik čtvrtý: Započítávají se úplně všechny německé tanky, a to včetně těch, které byly v záloze a do dějiště bojových operací se jen přesouvaly nebo se k přesunu teprve chystaly, zatímco na sovětské straně se počítají pouze těžké a střední tanky, a to ještě ne všechny, nýbrž jen ty nejmodernější. A dokonce ani ty nejmodernější typy se nezapočítají všechny, nýbrž pouze ty, které už stojí u hraničních sloupů.

A už máme skvělý výsledek: Německo mělo 3 712 tanků, zatímco Sovětský svaz měl 1 800 tanků. Tohle bylo publikováno v knize, jejíž anonymní autoři v ní vyjadřují dík za spolupráci armádnímu generálovi M. Garejevovi, generálplukovníkovi J. Gorkovovi, generálmajorům J. Solnyškovovi, J. Muchinovi, A. Lanščikovovi, G. Baranovskému, G. Ivanickému a ještě celému seznamu stejně vážených světlonošů vědy. A spokojení světlonoši s tím souhlasí. A přikyvují moudrými hlavami. A neprotestují. Hlavní je pro ně vlastenecká výchova mladé generace. Hlavní je pro ně, aby byla před celým světem vyslovena pravda o méněcennosti národů Sovětského svazu.

Náčelník generálního štábu, armádní generál Anatolij Vasiljevič

Kvašnin načrtl poněkud odlišný, leč zrovna tak smutný obraz situace: v létě roku 1941 měla německá armáda dvaapůlkrát tolik těžkých a středních tanků než Rudá armáda.⁹⁶ K dosažení takového senzačního výsledku použil náčelník ruského generálního štábu právě onu dávno vypracovanou metodiku falzifikace: neuvedl celkový počet tanků v sovětských a německých jednotkách, lehké tanky zcela vyloučil ze statistiky, těžké a střední tanky naházel do jednoho pytle a vytvořil tak iluzi, že i Hitler snad byl přece jen do jisté míry připraven na válku a že i v jeho armádě byly těžké tanky. Hlavní ovšem je, že při tvrzení o německé převaze v těžkých a středních tancích se náčelník ruského generálního štábu zcela vyhnul podrobnostem a detailům. Ani ho nenapadlo upřesnit, že tenhle typ čítal tolik strojů a onen zase tolik. Přitom by si uvedením podrobností jedině pomohl a každý by ho pochválil. No prosím, řekli by si lidé, konečně se Rusko trochu vyšvihuje nad Žukovovu ignoranci a nevědomost!

Konečně máme taky nějaké vzdělané vojevůdce, kteří jsou schopni dokázat svá tvrzení…

Jenomže soudruh velký náčelník stojí ohledně svých vojenských znalostí stále na téže hanebné úrovni jako maršál Žukov. Používá týchž pouličních zlodějských triků, s jejichž pomocí Žukov předhazoval vlastnímu lidu svá svinstva a své nesmysly. A proč vlastně občan velký náčelník cválá po vrcholcích a nezastavuje se u žádného detailu? Inu proto, že jeho vynalézavá stavba je až příliš jemná a křehká. Stačí se jí dotknout, a celá konstrukce se zřítí.

Po přečtení oněch výkladů generála Kvašnina mi prolétla hlavou hříšná myšlenka, že náčelník ruského generálního štábu prostě opakuje… Goebbelsovy výmysly. Ale kdeže! Kvašnin totiž Goebbelse překonal. Goebbels věděl, že roku 1941 nemělo Německo vůbec žádné těžké tanky a že až koncem roku 1942 se objevily jen jednotlivé modely, které se daly spočítat na prstech. Goebbels si chránil svou reputaci: jednou to přeženeš a podruhé ti nikdo neuvěří.

Z obavy, aby nebyl usvědčen z příliš nehorázné lži, tudíž Goebbels nikdy netvrdil, že v prvním období války mělo Německo ve výzbroji těžké tanky. Zato generál Kvašnin nemá důvod, proč by si chránil reputaci. Jeho reputace je totiž už dávno a jednoznačně určena. Občane náčelníku, tuto otázku jsem vám už pokládal mnohokrát. Ale při této příležitosti se s ní na vás obrátím osobně. Vysvětlete, prosím, lidem, jak mohlo Německo dvaapůlkrát převyšovat Sovětský svaz ve středních a těžkých tancích, když Německo vůbec nemělo žádné těžké tanky?

V

Točte si čísly sebevíc, mažte sovětské tanky svinstvem, ale ta velká nula z kolonky „německé těžké tanky” stejně nezmizí. Po celá desetiletí nedala ta nula spát učeným hlavičkám. A už mnoho osobností se vrhlo do vědeckého výzkumu s nadějí, že najdou aspoň něco, čím tu nulu přinejmenším nějak zamaskovat. Štěstí se nakonec usmálo na badatele, kterému předpovídám skvělou kariéru.

Jmenuje se Pěreslegin. Tento vědec ohromil svět následujícím odhalením: Hitler roku 1941 těžké tanky měl! A jaké stroje to byly? No přece ukořistěné francouzské tanky B-lbis\ No sláva! Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde! Tato senzace se okamžitě roznesla přes oceán a v kruzích seriózních historiků vyvolala hotové nadšení. Tak vida, konečně se podařilo dokázat, že Hitler se na válku přece jen taky trochu připravoval.

A ruské ministerstvo obrany hned objednalo u seriózního historika z Chicaga sérii článků o sovětských tancích. A slavný badatel neprodleně posílá do ruského ministerstva obrany dlouhé traktáty o naprosté nepřipravenosti hloupých ruských Ivanů na válku a o úplné převaze teutonské rasy. A ústřední tiskový orgán ruského ministerstva obrany to všechno publikuje. Mezi mnoha ohromujícími objevy chicagského rasisty se nachází i tento: „Přicházejí mírně řečeno ‚mytologové‘ a kážou bludy; jejich oponenti mají naprostou pravdu, když říkají, že v okamžiku útoku na Sovětský svaz měli hitlerovci ve výzbroji těžké tanky. A sovětské pohraniční jednotky se v celkovém počtu těžkých a středních tanků skutečně nevyrovnaly jednotkám německým.”

A už pěje vzdálený zaoceánský vědec hymnus na francouzské tanky B-lbis, které ukořistila německá armáda roku 1940: „Tanky vyzbrojené kanóny ráže 75 mm a 47 mm a s pancéřováním celé korby o síle 60 mm se používaly pod názvem PzKpfw Bl (f). Těchto tanků Němci ukořistili řádově kolem 400 a používali je na východní frontě, mimo jiné jako tanky plamenometné.”⁹⁷ Jakmile byl tento epochální objev v listu Krasnaja zvězda zveřejněn, štafety se ihned chopili další seriózní zaoceánští historici. Celý systém funguje na principu dvou zrcadel. Jedno odráží druhé a tím vzniká iluze nekonečného prostoru. Pro ruské ministerstvo obrany je výhodné odvolávat se nikoli na nějakého Pěreslegina, nýbrž na zaoceánského mudrce:

Vidíte, tento názor zastávají seriózní vědci na celém světě! A pro americké badatele je zase výhodné odvolávat se nikoli na svého domorodého chicagského znalce, nýbrž na ruské ministerstvo obrany:

Hleďme, sami Rusové uznávají, že jsou méněcenní a že vyšší rasa má nad nimi navrch! A sami to prohlašují před celým světem! Ten materiál přišel přímo z Moskvy! Z první ruky! Z ruského ministerstva obrany! A po každém dalším přelétnutí přes oceán nabírá tato senzace na síle. Začalo to krátkým článečkem soukromé osoby, vyzdvihlo se to na úroveň oficiálního mínění vědeckých kruhů ruského ministerstva obrany, a nyní už se jedná o celosvětově akceptovanou a vědecky potvrzenou pravdu.

Občane ministře, dokud byly německé tanky opěvovány všemožnými prodejnými Pěresleginy a jim přizvukujícími chicagskými znalci, mlčel jsem. Už klasik varoval: Nehádej se s pitomcem! Ale když už tenhle nesmysl káže ústřední tiskový orgán ruského ministerstva obrany a poskytuje tím potravu zaoceánským žvanilům a ničemům, dovolte mi, abych vás zde upozornil na některé nepřesnosti.

Z textu, který zveřejnil vám podřízený tiskový orgán, vyplývá, že Němci ukořistili řádově kolem 400 francouzských těžkých tanků a že všechny tyto tanky byly využity na východní frontě. Přečteme si ty citáty ještě jednou: opravdu se v nich nikde nemluví o tom, že by byla na východní frontě použita jen část těchto tanků. Z textu zjevně vyplývá, že jich tam bylo použito všech 400. A to od samého počátku války. Ve Francii bylo skutečně vyrobeno 36 tanků

B-l a 362 tanků B-lbis. Nebyly však všechny ukořistěny německými jednotkami a ne všechny byly vhodné k opravě. Tanků tohoto typu, které bylo možné dále použít, ukořistili Němci 161. Některé z nich posléze vskutku bojovaly i na sovětském území. Nepohybovalo se jich tam však 400, nýbrž… 12. A neobjevily se na sovětské půdě v červnu 1941, nýbrž… v dubnu 1942.

Dovoluji si vás informovat, občane ministře, že těmito tanky byla vyzbrojena 223. samostatná tanková rota. Celou složku materiálů o této rotě si můžete vyžádat v německém vojenském archívu ve

Freiburgu. Jsem si jist, že i v ukořistěných německých vojenských archívech, shromážděných v ruském Podolsku, lze objevit ledacos zajímavého. Nemáte-li čas jezdit do archívů, doporučuji vám jistou britskou odbornou encyklopedii.⁹⁸ Oněch 12 tanků nezapisuji do statistiky proto, že zde diskutujeme o příčinách porážky roku 1941. Pokud má někdo zájem srovnávat sovětskou vojenskou sílu s tím, co se u Hitlera objevilo téměř rok po zahájení sovětsko-německé války, v tom případě pak bude nutno srovnávat 12 ukořistěných tanků B-l s tím, co měl Stalin k dispozici ke dni 21. června 1941 plus se sovětskými těžkými tanky, vyrobenými do dubna 1942.

VI

Nyní obraťme náš pronikavý zrak na těžký francouzský tank.

Název tanku B-l Němci zachovali, ale tank B-lbis přejmenovali na B-2. Při četbě výše zmíněného odhalení zaoceánského příznivce zde máme co do činění s čímsi velmi mohutným a silným. Sovětský tank KV byl vyzbrojen jedním kanónem ráže 76 mm, zatímco hrůzu nahánějící francouzský výrobek měl nejen kanón téměř stejné ráže

(75 mm), ale ještě další kanón ráže 47 mm a k tomu navíc i plamenomet. A měl nejen čelní pancíř o síle 60 mm, ale stejně silný pancíř byl na celé korbě. Jenom kdyby nás ještě informovali o výkonu motoru. Jenomže v tomto místě se zaoceánský objevitel, kdo ví proč, odmlčel. Také by stálo za to potěšit se pohledem na fotografii daného tanku, jenže list Krasnaja zvězda nepublikoval ani tu fotografii. Přitom by určitě bylo lepší jednou zázrak francouzské techniky uvidět než tisíckrát slyšet zaoceánské trylky. Proto si zobrazení zkoumaného objektu seženeme sami. A ohodnotíme je. Co vidíme?

Vidíme především předpotopní korbu, evidentně inspirovanou tanky první světové války. Což není žádný div. Po oné válce přece

Francie spala na vavřínech. Její maršálové byli prohlášeni za národní hrdiny. Jejich zářivá autorita sahala přes oblaky až ke hvězdám. A v tom také spočívá celé neštěstí. Vítězní generálové se nepřipravují na budoucí válku, nýbrž vždy na válku minulou. A nemají přitom nikterak naspěch. Od roku 1918 probíhala ve Francii diskuse o požadavcích na budoucí tank. Tyto požadavky byly se všemi zainteresovanými instancemi definitivně prodiskutovány až roku 1927.

To ale ještě nikterak neznamená, že výsledné požadavky odrážely progresivní názory roku 1927. Nikoli, odrážely názory roku 1917.

Co bránilo francouzským stratégům roku 1917 v tom, aby rozdrtili německou armádu? Bránily jim v tom kulomety. Co je tedy nutno mít v budoucnosti? V budoucnosti je nutno mít obrněné vozidlo, které pojede rovnou proti kulometu, z bezprostřední blízkosti ho rozstřílí a otevře tak cestu své pěchotě. Jak se usnesli, tak učinili.

Svým vzhledem připomíná námi sledovaný tank nejvíc ze všeho první britské tanky. Rozdíl je v tom, že Francouzi opatřili svůj zázrak nahoře malou věží. O ní bude řeč zanedlouho.

Co ještě vidíme? Vidíme kované „polštářové” články pásů. Spojení s terénem je tedy minimální. Do kopce a z kopce tank klouzal a v měkké půdě se zarýval do země. Povšimněme si též nýtů. Zde nebudu čtenáře obtěžovat obsáhlým vysvětlováním: kdo chápe, co je tím řečeno, zhodnotí si to sám.

Co dále? Dále velmi podivné rozmístění výzbroje: kanón ráže

75 mm s krátkou hlavní není umístěn ve věži, nýbrž v čelní části korby. Nad ním pak trůní ona malá věž s kanónem ráže 47 mm a kulometem. Délka hlavně kanónu činí 34 ráží, tedy žádný důvod k nadšení. Nedostatkem všech francouzských tanků, včetně onoho námi sledovaného, byla těsná věž určená jen pro jednoho muže. Ten byl jak velitelem, tak mířičem a nabíječem. To je něco, jako když je někdo švec i žnec. V nejzastaralejším sovětském tanku T-26, vyzbrojeném kanónem ráže 45 mm, sledují bojiště dva muži, mířič neustále a velitel s výjimkou okamžiků, kdy nabíjí kanón. Ve všech francouzských tancích však sedí ve věži jediný muž. Vystřelí a musí sledovat, kam granát doletěl, potom se od mířidel odvrátí, nabije kanón a zase kouká do průzoru a hledá, co se kde změnilo za tu dobu, kdy se nedíval. V sovětském tanku se mířič o nabíjení starat nemusel. Zatímco granát letí k cíli, mířič už je připraven provést další výstřel.

Ve francouzském tanku seděl ve věži velitel tanku. Nejenom, že střílel ze svého kanónu a kulometu, ale jako velitel musel ještě vydávat pokyny hlavnímu kanónu, instalovanému dole v korbě. Pokud byl zároveň i velitelem dané jednotky, musel navíc řídit i činnost celé jednotky.

To ale není všechno. Kulomet ve věži nebyl spřažen s kanónem. V nejzastaralejším tanku T-26 stál kanón a kulomet v jednom bloku, takže stisknutím jedné spouště vystřelil kanón a stisknutím druhé i kulomet. Ve francouzském tanku se však kulomet, kdo ví proč, mohl točit o 10° doleva či doprava vzhledem k hlavni kanónu.

K čemu, proboha, pokud věž se stejně otáčí o 360°? V sovětských tancích T-28 a T-35 byl kulomet rovněž instalován bez součinnosti s kanónem. Ale ve věžích těch tanků taky seděli tři muži. S kulometem operoval zvlášť k tomu účelu určený voják. Tím pádem mohl kanón i kulomet vést palbu jak najeden cíl zároveň, tak proti navzájem odlišným cílům. Ve francouzské věži však musel jeden muž točit věží a k tomu ještě vrtět do různých stran s kulometem. K čemu ještě komplikovat už tak extrémně složitý stroj? Toto veledílo vojenské techniky mělo ještě jednu podivnou zvláštnost: hlavní kanón ráže 75 mm mohl střílet pouze vpřed. A jak řečeno, jeho hlaveň byla příliš krátká. Hned vám řeknu, měla délku jen 17 ráží. To je dokonce horší než u německých tanků. Ty měly kanón stejné ráže, ale o délce 24 ráží. Když Němci říkali svému kanónku „vajgl” a „pahýl”, jak tedy máme nazývat tohoto krasavce?

Ani to však není konec seznamu všech podivností. Rozinku na dortu představuje fakt, že mířič hlavního kanónu ovládal jeho náměrový mechanismus, nikoli však mechanismus odměrový. A co tedy dělal? Inu, k tomu byl vynalezen velmi komplikovaný mechanismus manipulace s kanónem prostřednictvím… celého těla tanku. Mířič manipuloval zbraní po vertikále za pomoci náměrného mechanismu, a řidič horizontálně za pomoci… řízení, otáčel prostě celý tank směrem na cíl. Po druhé světové válce uskutečnili Švédové podobnou myšlenku u svého tanku, kde byla manipulace s kanónem prováděna vertikálně i horizontálně celým tankem. To ale bylo založeno na technologii šedesátých let. Ani tento systém pak nebyl dále rozvíjen a nikam se nerozšířil. Francouzi ovšem vyráběli své tanky na základě technologií dvacátých let. A z toho, mírně řečeno, nemohlo vzejít nic. Kdyby se francouzský tank B-l objevil během první světové války, byl by tehdy nedocenitelný. A jeho použití v boji by bylo zcela bez problémů: řidič drží kurs přímo proti střílejícímu nepřátelskému kulometu a mířič už jen nasměruje kanón. Střelba se vede téměř z bezprostřední blízkosti, téměř pod vlastní nohy.

Jenomže ve druhé světové válce se objevilo množství dalších, mnohem nebezpečnějších cílů. Hlavním z nich byl nepřátelský tank.

Nepříteli stačí otočit věž, zatímco nemotorný Francouz se musí otočit celý. Ale ani tím si moc nepomůže: krátká hlaveň plus extrémně komplikovaný způsob míření v podstatě znemožňovaly cílenou palbu na jakoukoli větší vzdálenost.

Němci kanón ráže 75 mm z ukořistěných tanků B-l a B-2 odstraňovali. A to z důvodu jeho naprosté bezúčelnosti. A našli pro dané tanky následující uplatnění. Jako statické palebné body na pobřeží Atlantického oceánu, stejně jako na okupovaných britských ostrovech Guernsey a Jersey, nacházející se přímo u francouzských břehů. K doplnění týlových tankových jednotek, které se v nejbližší perspektivě neměly účastnit bojových operací, např. v roce 1943

byla těmito tanky vyzbrojena 21. tanková divize, která byla rozprášena v Africe, ale pak znovu postavena v Normandii. Pro výcvik řidičů. Coby podvozek pro houfnici ráže 105 mm, která byla instalována bez jakékoli ochrany na korbě. Celkem bylo takto přebudováno 16 strojů a všechny byly použity ve Francii. Jako plamenometný tank: plamenomet byl umístěn namísto kanónu ráže 75 mm. „Vzhledem k omezeným funkčním schopnostem věže pro jediného muže, stejně jako vzhledem k nízkým jízdním vlastnostem, nebyly tyto tanky ihned přijaty do výzbroje německých vojsk. Počínaje rokem 1942, poté, co byly vybaveny německým rádiovým spojením, byly tyto tanky rozdělovány do týlových tankových jednotek, a to především na Západě. Některé byly použity pro výcvik řidičů. Z takových strojů byla odstraněna věž… Jedinými případy použití těchto tanků za francouzskými hranicemi bylo odeslání 223. tankové roty do Ruska a 7 tanků tohoto typu získala divize SS Prinz Eugen, která bojovala na Balkáně.”⁹⁹

A nyní máme nejvyšší čas věnovat se též motoru. Tank B-l bis byl vybaven benzínovým motorem o výkonu 300 k. Nejnovější verze měly motor o výkonu 307 k. Sovětský tank BT-7 měl motor o výkonu 500 k, ale my křičíme na celý svět: lehký, zastaralý! Tank BT-7Mměl rovněž motor o výkonu 500 k. Nebyl to však motor benzínový, nýbrž dieselový. A zde tedy máme benzínový motor o výkonu 307 k. V lepším případě. Ale nikdo nekřičí, ani nešeptá nic, co by se podobalo slovům „lehký, zastaralý”… Ba přímo naopak: To je síla! Tady máte důkaz o připravenosti Německa na válku! To je ten německý těžký tank! U nás nezapočítáváme do statistiky tisíce tanků s motory o výkonu 500 k, a to s tím, že ani nestojí za pozornost, a Hitlerovi zapisujeme do statistiky tank se slaboučkým srdcem, tank, který navíc v roce 1941 vůbec nebyl na frontě…

Ale pozor: vždyť my jsme se ještě nestihli občana ministra pozeptat, jakou ten těžký tank vlastně měl hmotnost! Občane ministře, jste připraven nám odpovědět? Tank B-l měl hmotnost 251 a měl pancíř o síle 40 mm. Tank B-lbis měl pancíř zesílen na 60 mm a jeho hmotnost vzrostla na 321. Podle řady zcela důvěryhodných zdrojů to bylo 31,5 t. Ale… kdo, kde a kdy určil, že tank o hmotnosti 321 má být tankem těžkým?! Přitom je nutno mít na paměti, že vysoká hmotnost ještě vůbec nemusí znamenat vyšší sílu. Když váží nějaký chlap 150 kg, vůbec z toho neplyne, že je to lamželezo. Francouzské tanky měly archaickou konstrukci, jejich hmotnost byla použita neracionálně, a jen proto byly holt tak těžké. I když… ono se řekne těžké.

Jde o to, s čím se to porovná. V Sovětském svazu byl tou dobou součástí výzbroje tank T-28. První typy vážily 251 a poslední 32 t. A nikdo je přece nepovažuje za tanky těžké. Ostatně, až do rozpadu Sovětského svazu nebyly ani včleněny do žádné statistiky. A přitom byly o hodně mocnější než ty francouzské „těžké” tanky. Poslední modely T-28 byly vyzbrojeny kanónem s počáteční rychlostí střely

555 m/s, schopným střílet na všechny strany, do 360°. V palebné síle tento tank svého francouzského pobratima převyšoval. A měl pancíř o síle až 80 mm. A motor o výkonu 500 k. Ovšem tank T-28 už představoval překonanou etapu. Namísto něj byla roku 1939 zahájena sériová výroba tanku T-34. První typy tohoto tanku měly bojovou hmotnost 26,5 t. Poslední typy vážily 32 t. S tímto tankem se francouzský dinosaurus nemohl srovnávat vůbec v ničem. Už nejlehčí první verze T-34 byla svou bojovou silou o dva řády výše než předpotopní francouzský „těžký tank”. Mimochodem: proč nikdo netvrdí, že tank T-34 by měl patřit mezi tanky těžké?

Zde tedy vidíte skutečnou tvář seriózní historické vědy. Objednávka zní: dokázat, že Hitler byl připraven na válku a že měl roku 1941 těžké tanky. Žádný problém. Tank o hmotnosti 321 je prohlášen za těžký. Jiná objednávka zní: dokázat, že hitlerovcům se ve druhé polovině války podařilo vyvinout střední tank, který měl ve své bojové síle navrch nad tankem T-34. A opět jde všechno bez potíží. Titíž historikové lehkého chování prohlašují tank Panther vážící 45 tun za střední tank.

Hmotnost 321 – těžký tank. Hmotnost 451 – střední tank. Marxisté nazývají svou vědeckou metodu moudrým termínem dialektika. V překladu do všeobecně pochopitelného jazyka to asi znamená: dvojsmyslnost.