Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r

N. Chruščov⁶¹*

Kdyby byl měl Sovětský svaz zájem na uchování míru v Evropě, pak naprosto nepotřeboval jednat ani s Velkou Británií a Francií. Problém evropské bezpečnosti mohl totiž Stalin řešit vlastními silami.

Stačilo k tomu jen, aby Hitlerovi prostě a jasně vysvětlil: Zaútočíš proti Francii a dostaneš se do úplné blokády. Já ti ji zajistím. Velká

Británie se přidá. Dělej, jak myslíš. Stalin tudíž nemusel vést dlouhé rozhovory s Francií, protože mohl prostě říct: Nepůjde-li Hitler na západ, nýbrž na Sovětský svaz, a pokud se nám povede zle, potom se jednou dozajista dostane i na vás. Však on vám připomene Versailles, přečtěte si Mein Kampf. Jak se v takové situaci zachováte, to je vaše věc… S Polskem, Litvou, Estonskem, Lotyšskem a Finskem bylo ještě méně důvodů vést nějaká jednání. Kdyby si Hitler mohl vybrat, na koho zaútočit nejdříve, jestli na Polsko nebo na Sovětský svaz, v tom případě mohla být s Polskem uzavřena smlouva typu: Když na vás zaútočí, my vám pomůžeme, a když zaútočí na nás, pomůžete vy nám.

Hitler však na Sovětský svaz zaútočit nemohl, dokud předem nerozdrtil Polsko. Svou zeměpisnou polohou bylo Polsko první zemí na Hitlerově cestě. V takové situaci se úkol sovětské diplomacie obrovsky usnadňoval. Stačilo tudíž říct polské vládě: Bylo mezi námi mnoho zlého, ale tváří v tvář společnému nebezpečí zapomeňme na minulá příkoří. Při obraně své země vlastně Poláci bránili Sovětský svaz před nadcházejícím nájezdem. Proto nebylo nezbytné uzavírat zde žádné dohody. Polsku by se pomoci prostě muselo. Především bylo možné pomoci tak, že by bylo Hitlerovi vysláno předběžné varování: Útok na Polsko (stejně jako na Finsko, Estonsko,

Litvu, Lotyšsko, Rumunsko) hodnotíme jako útok na naši zemi. Se všemi z toho vyplývajícími důsledky… Polská vláda si nepřála uzavřít se Stalinem vojenské spojenectví. A měla k tomu dobré důvody.

Při bližším pohledu to však bylo pro Sovětský svaz vlastně výhodné:

bojujte si klidně jako první, my pak do toho půjdeme hned po vás.

Stačilo tehdy prostě ukázat Hitlerovi na prstech, že útok na Polsko bude signálem k uvedení Rudé armády do plné pohotovosti. Po porážce polského státu bude polský lid pokračovat v odporu a přijme jakoukoliv pomoc, pokud to bude pomoc upřímná. Sovětský svaz takovou pomoc poskytne, a to v neomezené míře.

Bylo zapotřebí oznámit Hitlerovi, že v případě agrese proti Polsku zajistí Sovětský svaz azyl polským běžencům, přijme polské děti a raněné a zformuje na svém území polské partyzánské oddíly, které vyzbrojí a bude je zásobovat vším nezbytným. Mimoto budou na sovětském území rozvinuty polské pluky, divize a později sbory a armády. Ty pak budou vrženy do boje. Od prvního okamžiku útoku proti Polsku bude mít Německo za nepřítele i Sovětský svaz.

Na straně Sovětského svazu bude celý svět. Akce sovětské vlády a sovětského lidu budou celému lidstvu jasně pochopitelné. V této

situaci nebude úder Německa proti Sovětskému svazu úderem nečekaným – a válka rozhodně nebude blesková. Takový scénář představuje pro Německo jistou záhubu. Takto bylo zapotřebí hovořit s Hitlerem. Tento scénář bylo nutno vyhlásit veřejně před celým světem.

V létě 1939 bylo nutno připomenout Hitlerovi, že sovětští piloti, ženisté, tankisté, dělostřelci a diverzanti bojovali ve Španělsku mimo jiné i proti německým vojenským specialistům. Tam se válka protáhla bezmála na tři roky. Přepravovat lidi a výzbroj do Španělska nebylo pro SSSR nic jednoduchého. Ale Polsko není Španělsko.

Polsko se Sovětským svazem sousedí. Do Polska může Sovětský svaz vyslat libovolný počet dobrovolníků, třeba pět milionů, nebo deset. A taky libovolný počet tanků, letadel a děl. Stalin mohl Hitlerovi říct: do Španělska jsem poslal 648 letadel a 347 tanků. A to proto, že Španělsko je moc daleko. Do Polska jich pošlu desetkrát i dvacetkrát víc. Ve Španělsku bylo 40 000 zahraničních vojáků, tvořících sedm interbrigád. Na obranu Polska shromáždím těch interbrigadistů milion.

Kromě tohoto způsobu jednání měl Stalin k dispozici řadu dalších možných variant. Druhá varianta: Podílet se na trhání Polska, ale ne úplně až do konce. Tady máš, Hitlere, kousek s Gdaňskem a s tzv. koridorem, a já si vezmu Rovno, Lvov a Tarnopol. Bratrské dělení. Ale nechť mezi námi vzkvétá neutrální okleštěné Polsko. Pokud by mezi Německem a Sovětským svazem zůstalo ležet polské území o šířce 300 až 400 kilometrů (nebo třeba jen 100 km!), pak by náhlý, nečekaný útok nebyl možný. Pak by nebylo nutné se znepokojovat tím, aby Hitlerovi nebyla poskytnuta záminka k útoku. Pak by se roku 1941 nedostaly předsunuté jednotky Rudé armády pod úder německého dělostřelectva hned v prvních minutách války. Pak by bylo dost času na to, aby si vojáci v polospánku natáhli kalhoty a vyzvedli si střelivo. Problém nespočívá v tom, jestli by Hitler s takovou variantou souhlasil nebo nesouhlasil. Je totiž jasné jako den, že by souhlasil. Vždyť se zcela oprávněně obával blokády Německa a žádal pouze Gdaňsk a komunikace do Východního Pruska. Nic víc nepožadoval. V takové situaci by i on sám mohl být klidnější. Problém spočívá jinde: Proč soudruh Stalin takovou variantu vůbec nenavrhl? Proč místo toho navrhl, aby bylo Polsko roztrháno úplně a aby tedy vznikly společné hranice mezi Německem a Sovětským svazem? K čemu to bylo dobré, udělat si z Hitlera svého souseda?

Třetí varianta. Podepsat smlouvu s Velkou Británií a Francií bez žádného vynucování koridorů přes Polsko. Co s nimi, s těmi koridory? K čemu by nám proboha byly? Ať bojuje proti Hitlerovi Velká Británie s Francií a Polskem. Kam bychom chtěli skrz ty koridory spěchat? Až na nás přijde řada, tak holt budeme bojovat. Ale k čemu bychom měli lozit daleko v Polsku rovnou do pekla?

Čtvrtá varianta. Nedělat vůbec nic. Ať se tam ti Evropané rvou sami mezi sebou, my nedáme Hitlerovi ani ropu, ani obilí, ani bavlnu, ani chrom. Neutralita! Ať bojuje Hitler bez našeho wolframu a vanadia.

Variant byla opravdu celá řada. A všechny byly výhodné. Až na jednu, právě tu, kterou Stalin zvolil. Tu, v jejímž důsledku vznikla společná hranice s Německem. Proč se tak Stalin rozhodl? Žádné jiné varianty Stalin nenavrhl. A dával Hitlerovi víc, než Hitler sám žádal. Bez handrkování.

III

Stalin věděl, co dělá. Za ono rozdělení Polska vyhlásily Velká

Británie a Francie Německu válku …

Zde se na chvíli přeruším. Na tomto místě vyprávění se totiž okamžitě zapojuje ještě jedna kremelská píseň. Píseň, která odtud zněla už nesčetněkrát, a to jak v duetu a kvartetu, tak v mnohohlasém sboru. Nyní si přehrajeme sólový výstup jednoho z nejzhovadilejších kremelských darebáků. Jmenoval se Alexandr Sergejevič

Jakovlev. Měl hodnost generálplukovníka. Byl leteckým konstruktérem, navíc náměstkem lidového komisaře leteckého průmyslu.

A také laureát Leninovy a Státní ceny a šesti Stalinových cen. Stalinův referent v otázkách letectva. Člen Akademie věd Sovětského svazu. Likvidátor nejperspektivnějších směrů rozvoje sovětského letectva. Dle hodnocení Marka Solonina to byl přímo král krysa.⁶⁹

A zde je ta slíbená árie krále krysy: „Anglie a Francie vyhlásily Německu válku. Vyhlásily… Ale nebojovaly, nehledě na to, že se nacházely ve velmi příznivé vojenské situaci. Celý svět očekával každým dnem, kdy Anglie a Francie konečně zahájí válečné akce…”⁷⁰

Takoví to byli ničemové! Válku vyhlásili, ale nic nedělali! A přitom byli ve výhodné situaci! Dejme tomu, vyslovme s tím souhlas. Pokusme se však také pochopit i ty ničemy. Velká Británie disponovala malou armádou, orientovanou v prvé řadě na obranu kolonií. V daném okamžiku se od ní tedy nedala očekávat žádná grandiózní vítězství. Zároveň však měla Velká Británie obrovské loďstvo. A pozor: to loďstvo bojovalo. A bojovalo s takovým úsilím, s jakým loďstvo Sovětského svazu nebojovalo nikdy v celých svých dějinách. Hitler obklíčil Británii ponorkami, které nemilosrdně potápěly britské obchodní lodě. Na ukázku si uvedeme vybraná čísla ztrát. V říjnu 1939 bylo potopeno 21 britských obchodních lodí, v listopadu 73 a v prosinci 79. V lednu 1940 bylo potopeno 72 lodí, v únoru 45, v březnu 46, v dubnu 58. A dále to šlo v podobném duchu. Celkový výtlak ztracených plavidel byl každý měsíc větší: 158 000 BRT, pak 226 000 BRT, 189 000 BRT, 214 000 BRT… Brzy už to byl celý milion. A bylo to stále víc a víc. Nemluvě o tom, že každá z těch lodí cosi někam vezla. Cosi hodnotného. A životně důležitého pro Velkou Británii. Britské válečné loďstvo bylo vrženo na obranu námořních cest, na nichž byla Velká Británie plně a totálně závislá. Mezi zářím 1939 a květnem 1940, v období tzv. podivné války, ztratilo britské válečné loďstvo letadlovou loď Courageous a bitevní loď Are Royal, vážně byly poškozeny bitevní lodě Nelson a Barham, křižníky Belfast, Ajacs, Exeter a Suffolk. Torpédoborce a ostatní drobotinu zde nebudeme uvádět.

Britské královské loďstvo utrpělo obrovské ztráty, splnilo však dva hlavní úkoly, pro něž bylo vybudováno. Jednak blokovalo německou námořní plavbu v Atlantiku, jednak, a to je nejdůležitější, nedovolilo, aby byla jejich vlast zardoušena námořní blokádou.

Někdo může tuto válku nazvat podivnou, nu dobrá. Já na ní však nic podivného nevidím: ve skutečnosti se jednalo o stále více krutější rvačku. I německé loďstvo dostalo v té rvačce pořádně na frak.

Např. 9. dubna 1940 potopila britská ponorka německý křižník

Karlsruhe, 10. dubna byl potopen křižník Königsberg, 11. dubna byla vážně poškozena kapesní bitevní loď Lützow a do Kielu byla dovlečena jinou lodí. Její oprava zabrala přes šest měsíců. (To není ten křižník Lützow, jenž byl prodán Stalinovi, jde o jinou loď, která dříve nesla jméno Deutschland. Kdosi však Hitlera varoval, že dojde-li k potopení lodi jménem Deutschland, rozhodně to nebude působit dobrým dojmem. Proto byl křižník urychleně přejmenován.)

Jen 13. dubna potopilo britské loďstvo v Narviku osm německých torpédoborců a jednu ponorku.

A co na pevnině? Na pevnině panovalo vesměs ticho. Ale jak také jinak? Francie spotřebovala veškerý svůj rozpočet na výstavbu obranné linie podél svých hranic, a to se záměrem, že pokud dojde k válce, budou Francouzi sedět ve svých pevnostech a nepustí nepřítele do země. Nyní tedy válka začala. A francouzská armáda je připravena jen k tomu, k čemu byla celou dobu cvičena: k sezení v pevnostech. Následně pak Německo Francii rozdrtilo. To už je však úplně jiná historie.

IV

Byli to tedy opravdu ničemové: Frantíci vyhlásili Hitlerovi válku, a sedí si v pevnostech, kde pijí čaj. Hanba těm žabožroutům na věčné časy! Jenže zrovna my nemáme sebemenší právo jim za to spílat. Kdyby byl Sovětský svaz vyhlásil v září 1939 válku Německu a kdyby pak v tomto smyslu vyvíjel nějakou činnost, pak by samozřejmě bylo možné soudit jiné: My jsme prolévali krev, a vy jste se schovávali v těch svých pevnostech! Předtím, než začal král krysa Alexandr Sergejevič obviňovat jiné z nečinnosti, měl se podívat sám na sebe. A měl se zeptat: A co dělal v těch slavných dnech Sovětský svaz? Jak on bojoval proti Hitlerovi? Proč Sovětský svaz po britském a francouzském vyhlášení války Německu neotevřel druhou frontu? Samozřejmě zde narazíme na námitku: Vždyť my jsme tehdy přece s Německem měli přátelské vztahy! Na to odpovíme s jedovatou škodolibostí: A kdo vás, občané komunisti, nutil, abyste s těmi lidojedy uzavírali přátelství? A když už jste vlezli do přátelství s Hitlerem, pak jste přece tu chybu mohli kdykoli napravit. Vždyť i s Japonskem bylo uzavřeno přátelství, a potom ten papír v Kremlu roztrhali na kousíčky a praštili umdlévající Japonsko perlíkem do zátylku. Proč jste tedy nepřerušili přátelství také s Hitlerem?

Souhlasím, že v srpnu 1939 bylo obtížné předpovídat vývoj situace.

Hitler však zaútočil na Polsko a Velká Británie s Francií mu okamžitě vyhlásily válku. Tím se však situace už naprosto vyjasnila. V tom okamžiku se měl Sovětský svaz zamyslet: S Hitlerem jsme podepsali pakt – no to jsme tomu dali! Snad jsme se zbláznili. No nic, chybička se vloudila. Pardon, pardon. My teď ten pakt takhle roztrhnem.

A vzápětí po Velké Británii a Francii vyhlašujeme Hitlerovi válku i my. K tomu nebylo ani zapotřebí hledat záminku. Stačilo prohlásit: S Hitlerem jsme podepsali pakt o neútočení, ale o žádném útoku na Polsko nebyla řeč. Když teď ovšem Hitler na Polsko zaútočil, pak mu ihned vyhlašujeme válku a otevíráme druhou frontu! Mimochodem, až do rozpadu Sovětského svazu trvala kremelská propaganda na tom, že Sovětský svaz se s Hitlerem dohodl výhradně o neútočení, ale žádná tajná smlouva že neexistovala, Polsko si s ním nikdo nedělil, tajné dodatečné protokoly nikdo nepodepisoval, a to, co nám někteří chytráci strkají před nos, to není než sprostý podvrh.

Miláček Západu Michail Sergejevič Gorbačov si položil dlaň na své dobré srdce a bez mrknutí svých poctivých očí tvrdě opakoval: Molotov a Ribbentrop podepsali pouze pakt o neútočení.

Žádné dodatečné tajné protokoly neexistují a nikdy neexistovaly!

Takovému poctivému člověku lze dozajista věřit. A tak se mu také věřilo. Zato ti chytráci, kteří nalezli kopie v německých archívech, ti byli pícháni jako medvěd dráždící tyčí do těla neodbytnou otázkou: Kde máte originál? Logika to byla zcela neprůstřelná: Komunisté žádný takový dokument nezveřejnili, a tudíž nic takového neexistuje. A nikdy neexistovalo! Dokument ovšem ležel v archívu politbyra… A Gorbačov si jej z toho archívu osobně objednal, četl jej a pak jej vrátil tam, kam neměl přístup nikdo mimo něho a jeho tlupy. To vše uvádím jen jako dodatek k tomu, že Sovětský svaz neměl zapotřebí hledat v září 1939 záminku k vyhlášení války Německu: Hitler zaútočil na Polsko, a to byl sám o sobě dostatečně závažný důvod k válce proti němu. Soudruh Stalin však nespěchal.

Bylo také možno projevit opatrnost a válku nevyhlašovat. Bylo možné zachovat neutralitu. Velká Británie a Francie, jak nám tvrdí propagandisté, vyhlásily válku, ale nic nedělaly. To však není pravda.

Velká Británie a Francie blokovaly Německu přepravu strategických surovin už tím, že seděly v pevnostech. Na jihu měl Hitler Alpy, pak je Středozemní moře, jehož ústí do Atlantiku ovládá opět Velká Británie. Z jihu se tedy rovněž nic nedalo dopravovat. Na severu leží

Baltské moře. Ze Švédska a Finska strategické suroviny proudily, avšak to byly suroviny velmi omezeného sortimentu: nikl, železná ruda, dřevo. Všechno ostatní získávalo Německo jedině z východu.

A právě v této věci měl soudruh Stalin zachovat neutralitu: Ty potřebuješ, Adolfe, bavlnu pro válečné účely a wolfram do protitankových granátů? Promiň, kamaráde, my sami máme málo. A hotovo.

Už jen v důsledku toho by Třetí říše prskla a zhasla docela. Stalin však druhou frontu neotevřel. Na rozdíl od těch, kteří „válku vyhlásili, ale nevedli”, soudruh Stalin válku nevyhlásil, ale vedl velmi mnoho akcí. Až příliš mnoho. Zásoboval Hitlera vším, co Hitler pro vedení války potřeboval. A to není všechno, 28. září 1939 byla v Moskvě podepsána smlouva s oficiálním názvem „O přátelství a o hranicích“. V tom okamžiku už se proti Hitlerovi sjednocovaly síly Kanady, Austrálie, Indie a jižní Afriky. Ani Spojené státy americké nemohly v této situaci zůstat úplně stranou. I ony musely dříve či později vystoupit proti Hitlerovi. Proč tedy Stalin v září ještě posiloval to, co s Hitlerem domluvil v srpnu?

V srpnu 1939 byl tedy podepsán pakt o neútočení, a v září ještě jeden: o přátelství! K čemu bylo Stalinovi takové přátelství? A pokud, jak tvrdí kremelští soudruzi, panovala v tom okamžiku příznivá situace pro porážku Německa, proč tedy neotevřít tu druhou frontu?

Když zde jaksi nebyla chuť bojovat, pak alespoň nebylo nutné uzavírat s hitlerovci přátelství.

Zopakujme si, že roku 1939 měl Stalin k dispozici řadu variant, a že všechny byly z morálního hlediska více či méně čisté. V případě jejich užití by tyto varianty vždy vedly k upevnění bezpečnosti jak Evropy, tak Sovětského svazu. Existovala však, jak řečeno, jedna výjimka. Existovala jedna varianta, která byla z morálního hlediska krajně špinavá: roztrhat Polsko na kusy a zřídit společné hranice s Německem. Tato varianta činila ze Stalina Hitlerova spojence. Užití této varianty znamenalo konec Polska, začátek války v Evropě a ostré snížení bezpečnosti Sovětského svazu, protože se utvořila situace, v níž byla válka mezi Německem a Sovětským svazem možná. Mimoto mohlo nyní Německo zahájit válku proti Sovětskému svazu právě náhlým, nečekaným útokem. Soudruh Stalin zvolil právě tuto nejšpinavější ze všech možných variant a okamžitěji podepsal, aniž by si vymínil jakékoli dodatečné podmínky a aniž by posuzoval jakékoli jiné varianty. Všechny nedostatky této varianty byly však vyváženy dvěma přednostmi: užití této varianty opravdu vedlo ke srážce mezi Velkou Británií, Francií a Německem, nemluvě o tom, že dávalo Stalinovi možnost zasadit Německu náhlý, nečekaný úder.

Proto nespěchal s otevíráním druhé fronty. Vysvětlení jeho jednání najdeme v deníku generálního tajemníka Komunistické internacionály Georgije Dimitrova, konkrétně v záznamu ze 7. září 1939. Vedl se tehdy rozhovor v úzkém kruhu. Záznam nebyl rozhodně určen k veřejné publikaci. Sovětští soudruzi se dávno naučili nezanechávat stopy. Jen bulharský soudruh si z nezkušenosti udělal písemný záznam takového rozhovoru v úzkém kruhu. Za přítomnosti soudruhů Molotova a Ždanova vysvětlil soudruh Stalin vůdci Komunistické internacionály Dimitrovovi podstatu své zahraniční politiky, a to těmito slovy: „Vede se válka mezi dvěma skupinami kapitalistických zemí… My však proti tomu nic nemáme, aby se pořádně porvali a oslabili se navzájem. Není to špatné, když bude rukama Německa rozvrácena situace nejbohatších kapitalistických zemí (především Anglie). Hitler, aniž by to chápal a aniž by si to přál, rozvrací a podrývá kapitalistický systém… My můžeme manévrovat a povzbuzovat jednu stranu proti druhé, aby se ještě lépe dotrhaly.”⁷¹ To je tedy celé tajemství Stalinovy politiky. A jakmile se ti rváči pokoušou do polomrtva, pak otevře soudruh Stalin druhou frontu.

J. Goebbels (1945)

Měl však Stalin v létě 1941 dost sil na to, aby rozdrtil Německo?

Podíváme se na to. Zastavíme-li libovolného kolemjdoucího na ulici a zeptáme-li se ho na důvody ostudných porážek Rudé armády v létě

1941, každý se bez přemýšlení rozhovoří o hloupém, tvrdohlavém a zbabělém Stalinovi, o armádě zbavené hlav, o jedné pušce na tři muže, o letadlech-rakvích a o zastaralých tancích.

Začneme tedy od toho nejzastaralejšího. Jeho oficiální název zněl lehký pěchotní tank T-26. Do výzbroje byl přijat 13. února 1931. Vyráběl se do července 1941. Vážil 101. Posádku tvořili tři muži. Motor měl výkon 90 k. Maximální rychlost činila 30km/hod. Tloušťka pancíře – korba 16 mm, věž 25 mm. Toto jsou základní parametry. Tank T-26 byl vyroben ve 23 sériích. Bojová hmotnost tanků první série činila 8 t. Postupně, spolu s modernizací, bojová hmotnost vzrůstala.

V posledních variantách přerostla 12 t. Do roku 1935 měl nýtovanou věž, od roku 1935 svařovanou. Roku 1936 byl zvýšen výkon motoru na 97 k. Tanky první série měly dvě věže. Celkem bylo vyrobeno

627 dvouvěžových tanků T-26, přičemž 1 176 z nich mělo po jednom kulometu v každé věži. Už roku 1931 však začaly být, zároveň s čistě kulometným typem, vyráběny tanky T-26 vyzbrojené kanónem. V pravé věži byl kanón ráže 37 mm, v levé kulomet. Rudá armáda dostala k dispozici 451 dvouvěžových tanků T-26 s kanónem ráže 37 mm a kulometem. Tanky T-26 všech následujících sérií měly jej jednu věž, ve které byl kanón ráže 45 mm a dva kulomety. Takticko-technická data tanku T-26 byla natolik špatná, že v Sovětském svazu nebyl nikdy ani zveřejněn jejich počet. Jestli takové tanky existovaly nebo ne, na tom vlastně ani nesejde. Tank T-26 byl tak špatný, že prostě nebyl zařazen do statistik.

Nad těmito parametry se kremelští ideologové a medailemi ověšení pamětníci popadali smíchy za břicho a smáli se až k slzám. Jen si to představte: motor o výkonu 90 k! A později celých 97 k! Haha!

A rychlost? No copak tohle je nějaká rychlost? Dvojnásobný hrdina

Sovětského svazu generálplukovník tankového vojska David Abramovič Dragunskij se řehtal, že pancíř tanku T-26 neměl co závidět dýhované překližce… V odpověď na generálsko-akademické pomluvy nyní řeknu něco, co se přede mnou ještě nikdo říct neodvážil:

HITLER NEMĚL NIC, CO BY SNESLO SROVNÁNÍ SE SKVĚLÝM SOVĚTSKÝM T-26. Němečtí konstruktéři dokonce nebyli schopni vyvinout nic, co by se vzdáleně podobalo tanku T-26, až do samého konce války. Nejprve se však pozastavme u počtu těchto tanků.

II

Počet, množství, jak nás učili, to je kvantita. Do června 1941 vyrobil sovětský tankový průmysl 11218 tanků T-26. Část z nich byla ztracena ve Španělsku, v Mongolsku a ve Finsku. Něco však zůstalo. Dne 22. června 1941 měla Rudá armáda k dispozici 10 026 tanků T-26.¹² Co to znamená, 10 000 tanků jednoho typu? Je to hodně nebo málo? Proveďme srovnání: 1. září 1939 vstoupil Hitler do druhé světové války s 2 977 tanky všech typů. A všechny byly lehké. Střední tanky tenkrát v Německu neexistovaly. Nemluvě už vůbec o těžkých. Zato jen tanků T-26 měla Rudá armáda na počátku září 1939 k dispozici 9 605.

Mimochodem, v Ledokolu jsem se dopustil chyby. Podle mých výpočtů měla Rudá armáda roku 1941 k dispozici asi 6 000 tanků

T-26. Rozhodl jsem se tehdy, že bude lepší, když se ve svých výpočtech spletu spíš ve směru snížení skutečného počtu, než kdybych oznámil cifru nadnesenou. Lépe se nedopočítat než to přehnat.

A pokud jde o tanky BT, tehdy jsem jich napočítal kolem 7 000.

Proto jsem napsal, že tanky BT byly vyrobeny v sérii, jež byla nej–

větší na světě. Nebylo divu, že jsem se tehdy zmýlil. V oněch letech, kdy jsem na koleně sbíral materiál pro Ledokol, byly veškeré informace o výrobě a počtech tanků T-26, T-27, T-28, T-35, T-37A,

Listujte metrákovými soubory oficiálních dějin války. Vždy dospějete ke stejnému výsledku. Ideologická obsluha ústředního výboru psala (a to se sníženými počty) pouze o množství nejnovějších tanků. Všechny ostatní byly zařazeny mezi „lehké a zastaralé” a naprosto byly vyloučeny, ba vymeteny ze statistik.

Avšak po pádu Sovětského svazu se obraz začínal vyjasňovat.

Kabinetní generálové a úředníci v oblasti vojenské vědy chránili svá tajemství se stejnou úzkostlivostí jako dřív. V zemi byl však jaksi čím dál větší zmatek, ve státním mechanismu se objevovaly trhlinky, mezery a díry, a tyto díry s potěšením využili zájemci o dějiny. Zrnko po zrnku sbírali informace o počtech tanků a dávali si je dohromady. A jakmile se tedy mlha státního tajemství poněkud rozptýlila, ihned se do mě pustili kritici: Tank BT byl vyráběn v největších sériích! Kdeže! V ještě větších počtech se vyráběly tanky T-26\ S těmito kritiky souhlasím. Beru svá slova zpět.

Mám však vůči svým kritikům jednu výtku. Teď jste tedy vzdělaní, když se za vás někdo dobral pravdy, sesbíral informace, dal je dohromady, analyzoval je, očistil od balastu a na prstech vám vysvětlil situaci. Ale kde jste byli předtím? V dobách totálního komunistického ohlupování lidu jsem o těch vašich lehkých tancích už psal a uváděl jsem počty, které lze alespoň důstojně srovnat s tím, jak to bylo ve skutečnosti. Ale kdo z vás se tehdy odvážil na ty tanky byť upozornit a uvést aspoň nějaká čísla, byť ne úplně přesná?

A proč mě právě vy soudíte? Moje tehdejší nevědomost byla přece plně pochopitelná. Neobviňujte z toho mě! A nesuďte mě. V Sovětském svazu byly přece všechny archívy nikoli v mých rukou, nýbrž v rukou drahé komunistické strany, sovětské vlády, státní bezpečnosti, ministerstva obrany, generálního štábu a dalších zrovna tak úctyhodných struktur. Takže svá obvinění prosím adresujte tam.

Od roku 1941 až do dne svého ostudného pádu neudělala všemi milovaná moc za 50 let pro výzkum války nic. Naopak, udělala všechno možné pro to, aby z paměti lidu vymlátila, vykopala a chemicky rozpustila všechnu paměť o oné válce. Výzkum války a uchování paměti o ní, to vše bylo nahrazeno vytvářením zrůdných dokumentů a pompézními oslavami. Za sladkých řečí a bravurních pochodů, za salutování a výkřiků o vlastenectví poschovávala drahá moc pravdu o válce do archívů a nikoho k nim nepřipouštěla. Čtěte hanebné oficiální chruščovské dějiny o šesti svazcích. Co se tam říká o počtech tanků T-261 No vůbec nic, samozřejmě. Tam není o tomto nejmasovějším tanku na světě ani slovo. A co se tam píše o tanku 577 O bombardovacích letounech Je-2, Su-2 a Ar-21 Čtěte ještě hanebnější oficiální brežněvovské dějiny o 12 svazcích. Co se tam říká o tanku T-26? Taky nic.

Já jsem neměl přístup k přísně tajným materiálům o výrobě tanků v Sovětském svazu a dospěl jsem ve svém odhadu k takovému počtu tanků T-26, který byl o 40% nižší ve srovnání se skutečností. Ovšem

maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov, který měl v souladu se svou dobovou funkcí válku plánovat, ten vůbec nevěděl, že tyto tanky existují. Nevěděl to před válkou, za války, a po válce to nevěděl rovněž. A ani to vědět nechtěl. Já jsem se nedopočítal 40%, ale „maršál vítězství” je úplně na nule. Žukov se tudíž naprosto nezajímal o studium války. A ostatním to zakazoval, dokud k tomu měl moc. Člověk by předpokládal, že když už tedy Žukov neměl o válku zájem, pak snad o ní neměl psát paměti… A když už se do toho pustil, pak si snad mohl aspoň jednou zajít do archívů…

Vždyť právě on do nich přístup měl. Jaký byl výsledek? No vůbec žádný. Žukov nejenže neuvedl, kolik měl k dispozici tanků BT a T-26, kolik T-35 a T-38… Do takových maličkostí se samozřejmě nepouštěl. Horší však je, že on neznal ani celkový počet sovětských tanků.

Dokonce ani přibližně. Neznal jej před válkou. Neznal jej za války.

A ani po válce si neudělal čas na to, že by si to nějak zjistil. Ve své

„nejpravdivější knize o válce” neuvedl ani počet tanků BT, ani počet tanků T-26. A nehledejte u něho informace o dálkových bombardovacích letadlech DB-3F a Pě-8.

Nuže, občané kritici, právě tam jsme měli směřovat svou kritiku. Zde jste měli koho zuřivě chytat za slovo, za ruce či třeba za hýždě… Já jsem neměl odpovídající možnosti, ale já jsem aspoň něco udělal. On však měl všechny možnosti – a neudělal nic. On celý život tančil a hrál na harmoniku. Ale pokud jde o jeho vlastní vzpomínky a úvahy o válce, nenašel si čas dokonce ani na to, aby si je byť jen přečetl.