Ana səhifə

Translation 2008 by Bruno Solařík Cover & layout 2008 by Jiří Pánek Czech edition 2007 by Naše vojsko, s r


Yüklə 4.04 Mb.
səhifə16/28
tarix24.06.2016
ölçüsü4.04 Mb.
1   ...   12   13   14   15   16   17   18   19   ...   28

II

Od září 1939 do června 1941 se ale ledacos změnilo i v tankových jednotkách Rudé armády.

Změna první: Počet tanků všech typů se výrazně zvýšil, a to včetně tanků BT (na 7 549) a T-26 (na 10 000).

Změna druhá: Po zimní válce byla zahájena modernizace sovětských středních tanků T-28 a těžkých T-35. Součástí modernizace bylo zesílení ochrany pancíře za pomoci přídavných pancéřových desek. Síla pancíře byla zvýšena na 50 až 80 mm. Zároveň byly vypracovány verze zesílení pancíře tanku T-26. Několik desítek tanků T-26 bylo „oblečeno” už před válkou. V případě nezbytnosti bylo možné posilovat pancéřovou ochranu i na ostatních tancích, a to v továrních i polních podmínkách.

Změna třetí: Sovětský svaz zahájil, jako první stát na světě, masový přechod na tankové dieselové motory. Až do konce války zůstal Sovětský svaz jedinou zemí, kde byly dieselovými motory vybaveny hlavní typy tanků.

Změna čtvrtá: Do výzbroje Rudé armády byly během těchto necelých dvou let zavedeny nejnovější tanky BT-7M, T-34, T-40, KV-1a KV-2. Mimoto byl zkonstruován a prošel státními zkouškami tank T-50, který měl nahradit tank T-26. Tento tank se měl stát nejpočetnějším tankem Rudé armády i celého světa. Avšak německý útok tyto plány zhatil. Tank T-50 byl za války vyráběn jen v malé sérii.

Všech šest zmíněných typů nemělo na celém světě žádné protějšky. Svými parametry měly tyto tanky výraznou převahu nad všemi zahraničními vzory. V téže době nepřešel do výzbroje německé armády ani jeden jediný nový typ tanku. Dokonce nebyl v Německu za tu dobu vytvořen ani jeden nový experimentální prototyp.


III

V létě 1941 vrhl Hitler proti Sovětskému svazu určité množství tanků: Podle Guderiana jich bylo 3 200, podle Žukova 3 712. Dohady ohledně přesného počtu německých tanků pokračují. A nebude jim nikdy konce. Podle mého názoru se nejvíc přiblížil pravdě Igor Šmeljev:91 PzKpfw 1-180; PzKpfw II – 746; PzKpfw III – 965; PzKpfw IV – 439; útočná děla na podvozku PzKpfw-III – 250. Mimoto ukořistěné československé tanky PzKpfw 35 (t) – 149; PzKpfw 38 (t) -623. Navíc měli Němci ještě 230 tzv. velitelských tanků. Jednalo se o PzKpfw I bez věže. Jeho hmotnost činila 5,91, osádku tvořili 3 muži a ve výzbroji byl jen jeden kulomet. Tento stroj byl velice vhodný při velení jednotkám na bojišti. Sotva jej však lze považovat za tank, ten jediný kulomet by nedokázal zajistit obranu ani proti pěchotě. Bylo možné z něj vést palbu jedině přímo vpřed. Podle vojenských měřítek se vlastně jednalo o velitelský obrněný transportér na podvozku tančíku. Proti Sovětskému svazu byla vržena nepochybně obrovská vojenská síla. Nelze tu však konstatovat úplnou rovnocennost. Typy PzKpfw I a PzKpfw II nepředstavovaly už ve Španělsku žádný problém ani pro nejzastaralejší sovětský tank.

Ukořistěné československé tanky o hmotnosti 10t, vyzbrojené kanóny ráže 37 mm a chráněné tenkým nýtovaným pancířem, rovněž nemohly přinutit Sověty k nervovému záchvatu. Tanky PzKpfw IV

s krátkohlavňovými kanóny a útočná děla na podvozku PzKpfw III

se stejnými kanóny se jen pramálo hodily do tankových střetů. Nebezpečí představovalo 612 tanků PzKpfw III s kanóny ráže 50 mm, svou výkonností srovnatelnými se sovětskými kanóny ráže 45 mm tanků BT, T-26 a obrněných automobilů BA-10.

Není pochyb o tom, že 711 tanků KV překonávalo svou výkonností všechny německé tanky dohromady Tank KV se německým tankům mohl s klidem postavit, zatímco obráceně to nešlo. Kdyby stály tanky KV v záloze u mostů, kdyby byly zásobeny střelivem a pohonnými hmotami, kdyby byly kryty pěchotou, kdyby zde byl organizován průzkum, spojení a protiletadlové krytí, pak by proti Sovětskému svazu nebyla žádná blesková válka myslitelná. Rovněž 1 400 tanků T-34 překonávalo svou výkonností všechny německé tanky. Při správném užití byly schopny německý vpád odrazit samy.

Také 7 500 tanků BT překonávalo svou výkonností všechny německé tanky. I tyto tanky by dokázaly zastavit útok vlastními silami. Dodejme, že 3 000 těžkých obrněných automobilů BA-6, BA-10 a BA-11, vyzbrojených kanóny ráže 45 mm, by také dokázalo zastavit nepřátelský vpád bez další pomoci.

IV

Jenže pak přijde nějaký velmi seriózní historik, a přeškrtne veškerou tuto aritmetiku jedinou větou: Němci měli kanón ráže 105 mm s dlouhou hlavní, který louskal sovětské tanky všech typů jako ořechy. Onen badatel by si zasloužil velmi zvučnou odpověď, avšak elementární slušnost nám nedovoluje tlumočit zde její obscénně jadrný obsah. V červnu 1941 mělo Německo k dispozici 788 kanónů ráže 105 mm. A to na všech frontách. Od Norska po Libyi. Název zněl těžký polní kanón, jenže ve skutečnosti byly touto zbraní vybaveny jednotky zálohy vrchního velení. Na východní frontě musela tato děla čelit 1 400 tankům T-34 a 711 tankům KV. Přitom do konce roku 1941 bylo vyrobeno dalších 56 těchto kanónů, zatímco tanky T-34 a KV byly produkovány po tisících kusů.



Polní dělostřelectvo Rudé armády bylo mnohem silnější, a to jak pokud jde o kvalitu, tak pokud jde o kvantitu. V červnu 1941 měla

Rudá armáda ve výzbroji 1 300 kanónů ráže 122 mm a 2 800 houfnic stejné ráže. Svými parametry měly nad oním německým kanónem ráže 105 mm navrch. Nemluvě o tom, že na německé straně neexistovalo nic, co by se vyrovnalo tankům T-34 a KV. Mimoto byl z iniciativy maršála Sovětského svazu Grigorije Ivanovice Kulika v Sovětském svazu vyvinut a roku 1940 uveden do výroby kanón

M-60 ráže 107 mm. Byl téměř o polovinu lehčí než německý kanón ráže 105 mm a přitom jej překonal ve všech parametrech. Těchto děl bylo vyrobeno 124 kusů. Výroba byla zastavena v důsledku evakuace. Běžně je maršál Kulik za vývoj zmíněného kanónu označován za idiota, zatímco Němci jsou za starší, slabší, nedokonalejší, těžší a neohrabanější kanón chváleni coby géniové.

Dne 21. září 1942 prodělaly v prostoru stanice Mga svůj první bojový křest tanky Tiger. A to s velice nevalnými výsledky. Zkrotila je 1. baterie 1225. houfnicového dělostřeleckého pluku. Velitelem baterie byl kapitán Koropčuk, velitelem pluku major Balagušin. Tanky typu Tiger byly tehdy zle pošramoceny palbou houfnic ráže 122 mm.

Opakuji: houfnic! Palbou houfnice ráže 122 mm bylo možné zastavit i Tiger. V létě 1941 měla Rudá armáda 8 100 těchto houfnic. A Hitler tehdy neměl ještě ani jeden Tiger. V roce 1941 mohl KAZDY sovětský kanón či houfnice zastavit každý německý tank. Na každý německý tank přitom připadalo 15 sovětských kanónů a houfnic ráže

45 až 152 mm. Přitom nebylo nutné používat hned děla. Maršál Sovětského svazu Kirill Semjonovič Moskalenko, který byl na začátku války generálmajorem a velitelem protitankové brigády, informuje, že německé lehké tanky zaháněla jeho brigáda palbou z velkorážných kulometů DŠK. Je obtížné určit, do jaké míry musí velký historik nenávidět vlastní lid, aby se v Hitlerově případě pustil do sčítání tanků, polních děl a protiletadlových děl, zatímco v sovětském případě započítává pouze tanky, a na tomto základě pak činí závěry o německé převaze. A co říct o hloubce hanebnosti, do níž klesli vydavatelé, kteří takovou ničemnost publikují a vychvalují?


V

Musím splnit jeden slib. Napsal jsem, že není možné srovnávat nejzastaralejší sovětský tank T-26 s německými protějšky, protože Německo prostě žádné takové protějšky nemělo, a tudíž není co s čím srovnávat. A skutečně je tomu tak. Hitler neměl nic srovnatelného, nic blízkého a dokonce ani nic vzdáleně podobného tanku T-26. Ani během války, a to až do jejího konce, nebylo v Německu vyvinuto nic, co by se sovětskému tanku T-26 vyrovnalo. Samozřejmě mi nikdo neuvěřil. Slíbil jsem, že své tvrzení dokáži, ale zatím jsem se pořád zaobíral jen nepodstatnými maličkostmi. Teď už je konečně necháme stranou a přejdeme k tomu hlavnímu.

Chápání úlohy tanků v bojové akci prošlo třemi etapami. V první etapě, za první světové války, užily všechny bojující státy, které je měly k dispozici, tanky jako podpůrnou zbraň pěchoty. V některých státech, jako například v Japonsku, se tato představa o úloze tanků udržela až do druhé světové války a dokonce přetrvala i v jejím průběhu. Ovšem na konci dvacátých let 20. století se někteří vojenští teoretikové pozdvihli na druhý stupeň chápání úlohy tanků ve válečném střetu: tanky musí být shromážděny do mohutných úderných uskupení, posíleny motorizovanou pěchotou a dělostřelectvem (ať samohybným či taženým pásovými tahači), a užity pro vedení samostatných válečných operací do velké hloubky, daleko před pomalou hlavní masou vojsk. Teoreticky to pochopili mnozí.

V praxi však byla velká tanková uskupení určená pro samostatné operace utvořena… v Sovětském svazu. Podrobně se k tomu vyjádřím ve třetím díle knihy. Sovětský svaz následovalo Německo, po Hitlerově nástupu k moci bylo v Německu zahájeno formování tankových divizí. Tehdy se však Sovětský svaz vyzdvihl na třetí stupeň chápání bojové úlohy tankových jednotek. V Sovětském svazu bylo zjištěno, že je samozřejmě nezbytné mít mohutná tanková uskupení pro samostatné operace, ale mimoto že je nutno mít též k dispozici poměrně malé jednotky a oddíly tankových vojsk v rámci pěchoty, a to za účelem bezprostřední vzájemné součinnosti v bojové situaci.

Nuže. První stupeň, tanky jako podpora pěchoty. Druhý stupeň, mohutná tanková uskupení pro samostatné operace. Třetí stupeň, oboje zároveň, jak tanky pro pěchotu, tak mohutná tanková uskupení. V roce 1939, v okamžiku zahájení druhé světové války, existovala v Rudé armádě mohutná tanková uskupení pro samostatné operace, a to na úrovni sborů a brigád. Mimoto měla každá sovětská střelecká divize svůj vlastní tankový prapor pro podporu pěchoty.

Každá jezdecká divize měla svůj vlastní tankový pluk, což z ní činilo jezdecko-mechanizovanou skupinu, jejíž základní a údernou silou byly tanky, zatímco z koníků se stal jejich doprovod. Tank T-26

byl utvořen speciálně pro operace v rámci pěchoty, a to ve vzájemném propojení. Přítomnost tankového praporu ve střelecké divizi výrazně zvyšovala její údernou sílu v útoku a zároveň výrazně zvyšovala její odolnost v obraně. Pokud jde o palebnou a údernou sílu, sovětská střelecká divize měla navrch nad každou divizí pěchoty na světě. Každá střelecká divize čítala pět pluků (tři střelecké a dva dělostřelecké) a několik samostatných praporů, a to včetně praporu tankového a průzkumného. Tankový prapor měl ve stavu 54 tanků

T-26. V průzkumném praporu byla mj. rota obojživelných tanků,

16 strojů T-37A nebo T-38.Každá sovětská střelecká divize tedy měla 70 tanků.

Německo, jak známo, vstoupilo do druhé světové války bez přípravy. Hitler do druhé světové války prostě zabředl. Již 3. září 1939 vydal výkřik zoufalství: „Co teď budeme dělat?” Dobře tehdy chápal, že Německo není na novou světovou válku připraveno. A zde k tomu máme další pádný důkaz: ani před válkou, ani v jejím průběhu němečtí konstruktéři nikdy nevyvinuli tank přímé podpory pěchoty.

V případě nezbytnosti mohla být pěchota samozřejmě vyzbrojena jakýmikoli tanky. Jenže německý průmysl vyráběl tak málo tanků, že tankové jednotky se nikdy nestaly organickou součástí pěších divizí. Všechno, co vyráběl německý průmysl, pohltily tankové divize, a na pěchotu nezbylo nic.

Slyším námitku: vždyť v případě nezbytnosti mohla být německá pěší divize posílena tanky vyčleněnými právě z tankových divizí.

Správně. Jenže i sovětská střelecká divize mohla být takto posílena.

Rozdíl spočívá v tom, že v Rudé armádě existovaly v okamžiku zahájení druhé světové války průlomové tankové brigády. Byly vyzbrojeny tanky T-28, což byly tanky přímé podpory pěchoty, a tanky T-35, což byly tanky zvláštní přímé podpory. Do budoucna měly být tanky T-28 a T-35 nahrazeny novějšími tanky KV, které již byly vyvinuty, byla zahájena jejich výroba a začaly přicházet k jednotkám.

V případě nezbytnosti tedy mělo sovětské velení čím posilovat střelecké divize. Zato německá armáda neměla ani průlomové tanky, ani speciální jednotky určené k přímé podpoře pěchoty na hlavních operačních směrech. Ano, německá pěší divize mohla být posílena tanky. Ale jen teoreticky.



VI

Poté, co jsme se nyní vyzbrojili vědomím, že tank T-26 byl tankem přímé podpory pěchoty, pokusíme se na něj podívat z jiné strany a jinýma očima. Náhle se nám všechny jeho evidentní nedostatky promění v přednosti… Slabý motor? Správně. Ale dá se to říct i jinak, úsporný. Představte si, že na frontě dlouhé 2 000 km máte v boji na hlavnějších operačních směrech mohutné tankové formace, ale kromě nich že máte ještě po celé délce oné fronty dvě stovky střeleckých divizí, z nichž každá má k dispozici svůj vlastní tankový prapor. Ve válce panuje nedostatek pohonných hmot za jakýchkoliv okolností. My ovšem musíme kromě mohutných tankových uskupení zásobovat ještě 200 tankových praporů v rámci střeleckých divizí. Potíž není jen v tom, že nikdy není dost pohonných hmot. Navíc je nutno uvažovat i o jejich přepravě. Jak mají být distribuovány do dvou set praporů, rozptýlených po celé té nesmírně dlouhé frontě? Proto byl v daném konkrétním případě a pro daný tank mnohem výhodnější méně výkonný motor, protože tolik nežere.

Ale i rychlost je nízká! Správně. Ale kam tolik spěchat? Jsme přece u jednotek pěchoty. Sovětská pěchota, stejně jako pěchota německá, se přesouvala pěším pochodem. Pokud jel tank T-26 nikoli snad svou maximální rychlostí, ale jen středně rychle, stejně pěchotu předjel. Tak co byste ještě chtěli?

Nyní si představme, že divize zaujala obranu. Její obranná linie čítá 20 až 30 km. Svůj tankový prapor má v záloze, ve vzdálenosti

5 až 7 km od frontové linie. V případě vyhlášení bojového poplachu mohl tento prapor kdykoli dorazit za několik minut do linie, pokud byla jeho pomoc zapotřebí přímo ve středu bojové sestavy.

Ale ani ke každému z křídel to neměl o mnoho dál. Takže i rychlost měl tento tank naprosto dostatečnou. Hledat nedostatky je velmi příjemná práce. U tanku T-26 našli kremelští akademici takových nedostatků celou hromadu. Když se však nad tímto sovětským pěchotním tankem smíchy popadají za břicho, já jim navrhuji: Pojďme učinit srovnání! Tento sovětský tank měl slabý motor? A nízkou rychlost?

A pancéřování typu „překližka”? Nu dobrá, dejme tomu. Ale jaký motor měl… německý pěchotní tank? A jaké měl pancéřování? Jaký kanón a kolik kulometů? No, a máte to.

Tanky s nedostatky, to je přece určitě lepší než naprostá absence takových tanků. Sovětská pěchota může používat tanky s nedostatky a německá pěchota nemá nic. Stalin má pro pěchotu „špatný” tank, ale Hitler nemá ani to. Sovětský pěchotní tank osočují ze „zastaralosti”, neupřesňují však, ve srovnání s čím. Proč? No právě proto, že není s čím jej srovnávat. Německá armáda prostě žádný protějšek tohoto stroje neměla. A ještě něco: vždyť tank T-26 byl pouze DOPLŇKEM. Takříkajíc pomocným prostředkem pro hlavní tankovou sílu.



VII

Finská armáda použila v zimě 1939/1940 britské Vickersy s velkým úspěchem. A to bez ohledu na skutečnost, že byly vyzbrojeny jen slaboučkými kanóny ráže 37 mm. A ani jeden sovětský generál nikde netvrdí, že tyto Vickersy byly v roce 1940 zastaralé. Jak tedy mohly o rok později zastarat sovětské tanky T-26? Základem finské obrany byly linie ženijních zátarasů, kryté palbou stálých železobetonových pevnůstek, vhodně zasazených do terénu a dobře zamaskovaných. A mezi nimi kočují lehké Vickersy, tank vystřelí ze zálohy a ztichne, v noci přejede jinam a zase hledá svou oběť. Jako ostřelovač. Pokud by Rudá armáda vybudovala roku 1940 podél západních hranic linii zákopů a ženijních zátarasů, a pokud by pak použila své „zastaralé” tanky T-26 coby mobilní i stabilní palebné body, nikdo by takovou obranu nedokázal prolomit. Zvláště kdyby se zákopová linie opírala o mohutné železobetonové objekty Stalinovy linie. Můžete samozřejmě říct, že tanky T-26 byly zastaralé. Ale tím se nic nemění, protože 200 divizí se zastaralými tanky, to je, jak řečeno, rozhodně lepší než 200 divizí bez tanků. Pěchota spolu s tanky je vždy silnější než pěchota bez tanků. A to v jakémkoli druhu bojové činnosti, v obraně, při protiútoku, při útoku, při průlomu obrany, při pronásledování nepřítele. V jakékoli situaci je vždy lepší mít tanky, než je nemít.

Vlastní, nikoli tedy odněkud přisunutý, tankový prapor byl v rukou velitele každé sovětské střelecké divize čímsi jako trumfovou kartou. V každé kritické situaci sloužil tankový prapor jako ocelový korzet, kolem něhož bylo možno organizovat jakýkoli druh bojové činnosti. Protitanková obrana sovětských střeleckých divizí byla vpravdě neprostupná. Každý velitel střeleckého praporu měl svou vlastní protitankovou četu, dva protitankové kanóny ráže 45 mm, které mohly v první etapě války (tj. před bitvou u Stalingradu) likvidovat jakékoli německé tanky. V boji přesouval velitel praporu tato děla do nejnebezpečnějšího směru na pomoc té ze svých rot, která zažívala nejhorší peklo. Mimoto měl velitel každého střeleckého pluku svou vlastní protitankovou baterii o šesti totožných kanónech.

Nerozděloval je rovnoměrně mezi své prapory, nýbrž je v kritickém okamžiku přesouval do nejohroženějšího úseku na pomoc tomu praporu, proti kterému zasadil nepřítel hlavní úder. Kromě toho měl pak i velitel střelecké divize vlastní protitankový oddíl, 18 kanónů.

Ani on nerozděloval tato děla mezi své pěší pluky, nýbrž vyčkal, až bude zjištěn směr hlavního úderu nepřítele. A jakmile určil, kde se nachází nejžhavější půda, vrhl tam svůj protitankový oddíl. Celkem tedy měla každá sovětská střelecká divize 54 protitankových kanónů: 18 v rukou velitelů devíti střeleckých praporů, 18 v rukou velitelů tří střeleckých pluků a 18 v rukou velitele divize. Tato organizace umožňovala nerozptylovat protitanková děla po celém divizním úseku, nýbrž postupně soustřeďovat úsilí do toho směru, který byl v dané situaci podle všeho nejohroženější. Kromě toho používali velitelé střeleckých pluků proti tankům Grabinovy kanóny ráže

76 mm. Část z nich byla v prvních měsících války ukořistěna německou armádou. Z nich se pak staly nejvýkonnější německé protitankové kanóny v prvním období války. Nic podobného ani rovnocenného nevyvinula tou dobou ani německá, ani žádná jiná armáda na světě. A kromě tohoto dělostřelectva mohl každý velitel sovětské střelecké divize v kritickém okamžiku přesunout na ohrožené místo svůj tankový prapor, celkem 54 tanků T-26. Tank T-26 vlastně představoval stejný protitankový kanón ráže 45 mm, jenže samohybný a navíc též s kulomety a s pancéřováním, byť třebas jen lehkým. Téměř 200 sovětských střeleckých divizí s tanky (opakuji, kromě mohutných tankových uskupení) mohlo v případě náhlého německého útoku představovat velmi mohutnou sílu. S vlastními tanky mohla každá střelecká divize na kterémkoli místě rychle zorganizovat nepřekonatelnou obranu, a to právě za použití tanků T-26 v úloze pancéřovaných protitankových děl, umístěných v záloze, ať už coby do země zahrabané statické palebné body, nebo coby mobilní protitankové zálohy. K tomu však nedošlo. A už dávno je načase položit otázku: Proč? A přišel též čas hledat zde viníka.


V létě 1941 se náhle ukázalo, že své vlastní tanky T-26 nemají sovětské střelecké divize k dispozici. Ani vlastní tankové prapory.

Vždycky je měly, a jakmile vypukne válka, nejsou… Pěchota zůstala bez tanků. Jak se něco takového mohlo stát? Kam se ty tanky poděly? A čí vinou? To ovšem není otázka pro mě, nýbrž pro jistého vynikajícího vojevůdce. Takovým dotazem však onoho vojevůdce nikdo nevyrušil. A on sám se mu zdaleka vyhnul. Neštěstí nespočívá v tom, že T-26 byl špatný tank, nýbrž v tom, že na jaře 1941 byly na rozkaz Georgije Konstantinoviče Žukova tanky T-26 střeleckým divizím odebrány. A že pak byly použity bez ohledu na svůj původní účel. Na tento zločin proti Rudé armádě si Žukov nikterak nevzpomněl. Ani uvažovat o něm nehodlal. Bylo pro něho totiž mnohem pohodlnější prohlásit tisíce a tisíce sovětských tanků za lehké a zastaralé, a tím diskusi uzavřít.



KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Ještě jednou o těžkých tancích

Německé branná moc měla ve své výzbroji rovněž ukořistěné tanky. S výjimkou tanků ukořistěných Rusům byly ostatní stroje zcela zastaralé a netvořily pro frontu žádnou bojovou hodnotu.

B. Müller-Hillebrand92



I

Zhodnocení úlohy těžkého tanku v boji je velmi jednoduchá záležitost. Představte si krvavou rvačku v kasárnách. Ode zdi ke zdi, s proměnlivým úspěchem na obou stranách. Náhle, jak učí vojenská věda, se v rozhodujícím okamžiku objeví veselý mazák s kyjem v ruce. A nadchází zlom. Součástí tohoto bojového zlomu jsou mnohočetné zlomeniny klíčních kostí a žeber. Povstalí bažanti se s řevem rozutíkají, zatímco mazák, který se dostal do ráže, s třeskotem a křupáním nadšeně rozbíjí lebky. Přibližně totéž se děje na bitevním poli. Když se na něm objeví těžký tank, pak je pro střední a lehké tanky velmi rozumné vzdálit se co nejrychleji z boje. Vždyť je to rozhněvaný slon, který svými kly rozpárá břicho každému zvířeti, které najde odvahu se mu postavit. Je to profesionální hokejista, který švihne o mantinel každým brýlatým amatérem, pokud tomu amatérovi přijde do hlavy měřit s ním své síly. Je to boxer těžké váhy, který přerazí čelist každému drzounovi z jakékoli nižší hmotnostní kategorie. Těžký tank, to je zkušený chlap. S kyjem v ruce.

A úderům toho kyje se nikdo neubrání.

Pokud tedy nemá taky páčidlo.

Po celá desetiletí vyprávěli kremelští ideologové svému ohloupenému lidu a rovněž všemu pokrokovému lidstvu ohromující historky o „nepřipravenosti” Rudé armády na válku. Máme zde však co do činění s jistou potíží. Ta potíž spočívá v tom, že 22. června

1941 měla Rudá armáda sedmkrát více tanků než německá branná moc. Kromě kvalitativní převahy měla tedy i drtivou převahu početní. Německo, jak již každý ví, nebylo na velkou válku připraveno. A jedním z nesčetných aspektů této skličující nepřipravenosti byl naprostý nedostatek těžkých tanků. Dne 21. června 1941 byla Rudá armáda vyzbrojena 711 těžkými tanky KV a 59 těžkými tanky T-35.91 Tentýž zdroj informuje, že dne 21. června měl Sovětský svaz přesně 1 400 tanků T-34. K nim se ještě vrátíme. Nyní si však představme nějakou ulici, z níž nemůže nikdo nikam utéct. Ode zdi ke zdi se tu na naší straně nahromadilo, mimo jiné, 770 chlapů s kyji, zatímco na druhé straně není ani jeden. Naše armáda je tedy vyzbrojena a hitlerovci jsou bezbranní. V situaci, kdy nepříteli těžké tanky úplně chybí, představuje 770 sovětských těžkých tanků absolutní kvalitativní i kvantitativní převahu, a to právě pokud jde o nejstrašnější válečnou zbraň. Nic děsivějšího, než je těžký tank, neměl tehdy ve výzbroji nikdo na celém světě. A nejen nic děsivějšího, nikdo přece neměl právě ani ty těžké tanky, o nichž je zde řeč. Letadlo přiletí, zastřílí si, shodí bomby a letí pryč. Ale tank, ten je pořád k dispozici přímo na místě! Na rozdíl od nejděsivějšího letadla a od nejhrůzostrašnějšího dělaje tank schopen nejenom zabíjet, ale také i obsazovat území. A udržet je.

Ten, kdo je pro boj vyzbrojen těžkými tanky a přitom dobře ví, že protivník nemá ani jeden, ten se může pustit do boje bez obav. Už jen vědomí tohoto faktu má samo o sobě za následek… úplné zhroucení teorií marxisticko-hitlerovských ideologů o technické zaostalosti Sovětského svazu i o rozumové a fyzické neschopnosti Rusů.

To však ještě není všechno. Nejenže měl Stalin ve výzbroji 770 těžkých tanků, mimoto byla v Sovětském svazu rozvinuta jejich sériová výroba. Dne 22. června válka neskončila, nýbrž teprve začala. K večeru téhož dne už sovětský průmysl zvýšil počet těžkých tanků. A následujícího dne jej zvýšil opět. A jak plynuly dny, týdny a měsíce, sovětské továrny dodávaly desítky, stovky a nakonec tisíce těžkých tanků, a tyto tanky stále doplňovaly počet těch strojů, které měla Rudá armáda ve výzbroji v okamžiku německého vpádu. Německý průmysl na to nemohl odpovědět ničím: roku 1941

neexistoval v Německu těžký tank ani ve výzbroji, ani v sériové výrobě, ani ve zkušebních modelech, nýbrž jen a pouze ve smělých plánech. První jednotlivé modely německých těžkých tanků se objevily na frontě až koncem roku 1942… Co si mají kremelští vůdcové v této situaci počít? Jak teď mají dokázat převahu vyšší teutonské rasy nad tupohlavými, ožralými a línými Ivany?

1   ...   12   13   14   15   16   17   18   19   ...   28


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət