Disertační práce Souběh ochrany průmyslových vzorů s ochranou autorskoprávní a známkoprávní

a) odlišný celkový dojem od předuveřejného průmyslového vzoru,

b) informovaný uživatel,

c) míra volnosti, kterou měl původce při vývoji průmyslového vzoru.

2.4.5.2.7.1 Odlišnost od předuveřejněného průmyslového vzoru (distinctivity)

Směrnice 98/71/ES při definici pojmu individuální povaha používá odlišné kriterium, než které se objevovalo v právních řádech členských zemí do doby přijetí Směrnice 98/71/ES. Požadavky na míru osobitého vzhledu výrobku byly v jednotlivých státech nastaveny různým způsobem.¹¹⁹ Například německá judikatura požadovala, aby průmyslový vzor měl individuální povahu co do formy a barevného uspořádání, a to v míře, které přesahuje tvůrčí schopnosti průměrného designéra.¹²⁰ Kritérium „Eigentümlichkeit“ v ustanovení § 1 odst. 2 Geschmacksmustergesetz mohlo být naplněno pouze v tom případě, že průmyslový vzor ztělesněný ve výrobku vykazoval vyšší míru estetického dojmu (Gestaltungshöhe). V Itálii dle čl. 5 Královského nařízení č. 1411 z 28. srpna 1940 platilo, že průmyslový vzor byl způsobilý ochrany, pokud jeho zvláštní zdobení (speciale ornamento) bylo dáno jeho tvarem nebo uspořádáním linií, barev a dalších prvků (sia per la forma, sia per una particolare di linee o colori).¹²¹ Ve Francii potom platilo, že průmyslový vzor musel vyjadřovat osobnost svého tvůrce.¹²²

Poté, kdy byla přijata Směrnice 98/71/ES, uvedená kriteria přestávají hrát podstatnou roli, neboť kriterium individuální povahy je odlišné od všech zmiňovaných požadavků míry tvůrčího přínosu. Pojem individuální povaha je totiž založen spíše na principu rozlišovací způsobilosti (distinctivity), než na principu originality/kreativity.¹²³

Míra odlišení od předuveřejněného průmyslového vzoru (the degree of distinction) neznamená hodnocení ve smyslu „kvality“ předmětného průmyslového vzoru (tedy zda jde o průmyslový vzor estetický, vizuálně působivý apod.)¹²⁴ Rozhodující je, zda se podstatným způsobem odlišuje od dříve uveřejněných průmyslových vzorů.¹²⁵ Otázka, do jaké míry je třeba naplnit požadavek odlišnosti, je potom otázkou otevřenou a je třeba ji posuzovat vždy v každém jednotlivém případě. Lze se však domnívat, že odlišnost musí být zřejmá zjevně, tedy na první pohled.¹²⁶

Současně je třeba při hodnocení odlišností brát do úvahy oblast (resp. třídu Locarnského třídění), do které daný průmyslový vzor spadá. V kategorii určitých výrobků totiž panuje taková různost předuveřejněných tvarů, že by mohlo být prakticky nemožné získat ochranu prostřednictvím zapsaného průmyslového vzoru. V tomto směru platí úměra, že čím více průmyslových vzorů se nachází v dané třídě, tím mírnější by měly být požadavky na míru odlišnosti. Opačně potom platí, že u tříd výrobků, kde „není příliš velká konkurence“, by měl být kladen větší důraz na „distinktivitu“ průmyslového vzoru, aby nedošlo k neoprávněné monopolizaci určitého tvaru.

2.4.5.2.7.2 Informovaný uživatel (informed user)

Hlavním znakem individuální povahy je vizuální působení (visual perception). Znamená to, že průmyslový vzor musí vykazovat určité zvláštní prvky, které jsou zachytitelné zrakem, a to zrakem „informovaného uživatele“. Pokud vyjdeme z jazykového výkladu pojmu informovaný uživatel, dojdeme k závěru, že se v jeho případě musí jednat o osobu, která se setkává s obdobnými průmyslovými vzory při své činnosti. Odlišný termín zvolil francouzský zákonodárce, který namísto pojmu „utilisateur averti“ použil pojmu „observateur averti“, tedy průměrný pozorovatel.¹²⁷ Přestože se zdá být tento termín svým způsobem logičtější, než termín použitý ve Směrnici 98/71/ES, jde zde o jistý významový posun, neboť průměrný pozorovatel se nemusí při své činnosti s průmyslovými vzory vůbec setkávat, zatímco informovaný uživatel ano.

Informovaný uživatel je tedy osoba, která má určité povědomí o průmyslových vzorech, jež se nacházejí na trhu, nemusí to však být nutně designér nebo osoba, která se profesionálně zabývá průmyslovými vzory (například patentový zástupce, znalec, novinář přispívající do módního časopisu apod.) Jedná se tedy, svým způsobem, o aktivního spotřebitele, který se zajímá o designy v určitém oboru.¹²⁸

2.4.5.2.7.3 Míra volnosti při vytváření průmyslového vzoru (the degree of freedom of the designer in developing the design)

Pro definici zápisného kritéria „individuální povahy“ je dále zásadní míra volnosti, kterou měl původce při vývoji průmyslového vzoru. Zde je výkladová situace jednodušší, neboť je zřejmé, že určité znaky průmyslových vzorů jsou do značné míry předurčeny funkcí, k níž výrobek slouží, popřípadě jsou předurčeny materiálem a konstrukčními prvky. Musí tedy být provedeny z technických důvodů předem daným způsobem, a v tomto směru je tedy původce průmyslového vzoru omezen při své tvůrčí činnosti.

K interpretaci důvodů vyloučení znaků technického předurčení (byť ve známkoprávní věci) se vyjádřil i Evropský soudní dvůr v rozhodnutí ve věci PHILIPS:¹²⁹

„Různé důvody zamítnutí zápisu vyjmenované v čl. 3 Směrnice 89/104 musí být vykládány ve světle veřejného zájmu vázaného ke každému z nich. Smyslem výluk ze zápisu stanovených čl. 3 odst. 1 písm. e) Směrnice 89/104/ES je zabránit tomu, aby známkoprávní ochrana udělovala svému nositeli monopol k technickému řešení nebo k užitným vlastnostem výrobku. Čl. 3 odst. 1 písm. e) má vyloučit, aby známkoprávní ochrana nešla nad rámec ochrany označení, tedy mimo sféru, které slouží k rozlišení výrobků nebo služeb od výrobků či služeb konkurentů, a aby zákonný monopol nevytvářel překážku bránící konkurentům nabízet k prodeji výrobky, jež zahrnují technická řešení nebo užitné vlastnosti...“¹³⁰

V případě ochrany průmyslových vzorů lze dovodit, že individuální povaha průmyslového vzoru je dána, kromě dvou shora uvedených požadavků, i mírou tvůrčí svobody původce. Tato míra může mít různou intenzitu, nesmí však klesnout pod kritickou mez, u níž by již nebylo možné hovořit o tom, že původce měl vůbec „volné pole působnosti“.

S fenoménem tvůrčí svobody/volnosti úzce souvisí otázka znaků
tzv. technického předurčení. Směrnice 98/71/ES v tomto směru stanoví, že průmyslový vzor nespočívá ve znacích, které jsou předurčeny technickou funkcí či musí být nutně reprodukovány v přesném tvaru a rozměrech.¹³¹ Je tedy představitelné, že průmyslový vzor sice bude mít na první pohled originální vzhled, avšak bude tvořen výhradně znaky předurčenými technickou funkcí. Takový průmyslový vzor může dokonce vyvolávat i odlišný celkový dojem než průmyslový vzor předuveřejněný, avšak měl by být prohlášen za neplatný (v české terminologii „měl by být z rejstříku vymazán“), neboť Směrnice 98/71/ES stanoví, že k uvedeným znakům se nepřihlíží.

Směrnice 98/71/ES však spojuje pojem znaky technického předurčení se slůvkem „pouze“ (solely). Znamená to tedy, že pokud daný znak může plnit i jinou funkci, neměl by být považován za znak, který je vyloučen z celkového dojmu, jenž průmyslový vzor vyvolává u informovaného uživatele. V tomto směru existuje teorie, která charakterizuje znaky technického předurčení jako „vyloučení alternativ“ (absence of alternatives).¹³² Jestliže tedy existuje alespoň jedna jiná možnost, jak tvar příslušného znaku uspořádat/vytvořit, nelze hovořit o tom, že znak je výlučně předurčen technickou funkcí.

Co se týče problematiky zápisné podmínky individuální povahy, zde lze odkázat například na rozhodnutí HK Ruokatalo Group Oyj v. Atria Yhtymä Oyj¹³³. V daném případě byl zapsaný průmyslový vzor Společenství (RCD 330782-0001), registrovaný pro masné výrobky, prohlášen za neplatný právě s ohledem na absenci podmínky individuální povahy ve vztahu k předuveřejněnému průmyslovému vzoru. Oddělení prohlášení neplatnosti při Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu konstatovalo, že zde není dán důvod prohlášení neplatnosti z důvodu absence podmínky novosti (v jiných případech Oddělení obě zápisné podmínky kombinuje), nýbrž s ohledem na to, že se  celkový dojem, které oba průmyslové vzory vyvolávají v informovaném uživateli, shoduje. V této souvislosti není rozhodující ani odlišný charakter a hloubka rýh. Struktura povrchu obou masných výrobků je výrazně podobná a zapsaný průmyslový vzor tak spadá do rozsahu předuveřejněného průmyslového vzoru.

S pojmem individuální povaha velmi úzce souvisí pojem rozsah ochrany. Jde totiž o to, že kriterium individuální povahy je kriteriem relačním – vždy je posuzováno ve vztahu k předuveřejněným průmyslovým vzorům. U starších průmyslových vzorů, které byly zapsány do rejstříku průmyslových vzorů, je nejdříve třeba stanovit tzv. rozsah ochrany (tedy určit, které znaky průmyslového vzoru je možné brát při hodnocení v potaz a které nikoliv). Rozsah ochrany Směrnice 98/71/ES vymezuje v článku 9 tak, že ochrana prostřednictvím průmyslového vzoru zahrnuje všechny průmyslové vzory, které nevyvolávají u informovaného uživatele odlišný celkový dojem.¹³⁴ Při hodnocení rozsahu ochrany se potom přihlíží k míře volnosti, kterou měl původce při vývoji průmyslového vzoru.¹³⁵ Zde si nelze nepovšimnout toho, že Směrnice 98/71/ES v podstatě používá definici v kruhu, neboť jak při hodnocení zápisné způsobilosti dle čl. 5, tak při hodnocení rozsahu ochrany zapsaných vzorů (čl. 9) používá zcela stejné pojmy. Přihlašovaný průmyslový vzor má zápisnou způsobilost, pokud má individuální povahu, která je však definována totožně jako rozsah ochrany předuveřejného průmyslového vzoru. Takový přístup jistě není ideální, v praxi však nastávají situace, kdy je jako předuveřejněný průmyslový vzor namítán takový předmět, který nebyl nikdy do rejstříku průmyslových vzorů zapsán. V tomto případě tedy ani nelze hovořit o rozsahu jeho ochrany (pokud pomineme případ, že se jedná o nezapsaný průmyslový vzor), přičemž rozhodující bude pouze srovnání míry podobnosti dle čl. 5 Směrnice 98/71/ES. V případě střetu dvou průmyslových vzorů, které byly oba zapsány do rejstříku, bude samozřejmě rozhodující okamžik podání přihlášky průmyslového vzoru (čl. 11 odst. 1 písm. c) Nařízení 6/2002).

2.4.5.2.9 Rozpor se zásadami veřejného pořádku nebo uznávanými principy morálky (designs contrary to public policy or morality)

Směrnice 98/71/ES ve vztahu k zápisné způsobilosti dále stanoví, že nebudou zapsány průmyslové vzory, jejichž zápis by byl v rozporu se zásadami veřejného pořádku nebo uznávanými principy morálky.¹³⁶ Vzhledem k tomu, že pojem veřejný pořádek a uznávané principy morálky se bude v jednotlivých členských státech lišit, mohou nastat situace, kdy průmyslový vzor bude v jednom státě zapsán do rejstříku, zatímco v jiném státe bude takový vzor považován za nemravný.

Zatímco pojem veřejný pořádek je pojmem, který se váže k určitým hodnotám společnosti, jako je ochrana bezpečí, zdraví a majetku občanů, tedy určitých materiálních společenských hodnot, přičemž svou roli mohou hrát i takové skutečnosti, jako existence významné náboženské či etnické menšiny v daném státě, pojem uznávané principy morálky je spíše pojmem, který se váže k hodnotám duchovním a morálním.¹³⁷ Zde hraje roli morální klima dané společnosti s tím, že uznávané principy morálky jsou často určovány normami náboženskými (svou úlohu zde proto nehraje pouze morálka, ale i náboženství). Za nemravné proto mohou být považovány vzory, které dehonestují kulturní a náboženské symboly, případně vybočují z rámce běžných mravních zvyklostí (2.4.5.3.1).

2.4.5.2.10 Výlučná práva vyplývající ze zápisu (exclusive rights)

Směrnice 98/71/ES stanoví, že ze zapsaného průmyslového vzoru vyplývají pro jeho vlastníka absolutní práva (erga omnes), a to výlučné právo užívat průmyslový vzor a bránit třetím osobám užívat průmyslový vzor bez souhlasu jeho vlastníka.¹³⁸ Takové výlučné právo je potom za určitých okolností omezeno, jedná se zejména o případy neobchodního užívání, užívání pro experimentální účely nebo užití ve formě reprodukcí průmyslového vzoru pro účely výuky a vzdělávání.¹³⁹ Omezení však musí splňovat kriteria zakotvená v ustanovení čl. 26 odst. 2 Dohody TRIPS,¹⁴⁰ a proto Směrnice 98/71/ES stanoví, že „taková jednání jsou slučitelná s poctivou obchodní praxí a nejsou nepřiměřeně na úkor řádnému užívání průmyslového vzoru“.¹⁴¹

2.4.5.2.11 Důvody prohlášení průmyslového vzoru za neplatný (invalidation of designs)

a) se nejedná o průmyslový vzor dle čl. 1 Směrnice,¹⁴³

b) průmyslový vzor nesplňuje podmínky čl. 3 až 8 Směrnice (průmyslový vzor není nový nebo nemá individuální povahu),¹⁴⁴

c) vlastník průmyslového vzoru nebo přihlašovatel nebyl oprávněn k podání přihlášky průmyslového vzoru (neměl tzv. právo na průmyslový vzor),¹⁴⁵

d) průmyslový vzor je v kolizi se starším zapsaným průmyslovým vzorem, který byl zpřístupněn veřejnosti po datu podání přihlášky průmyslového vzoru.¹⁴⁶

Co se týče relativních důvodů prohlášení neplatnosti, Směrnice považuje za relevantní situace, kdy je v průmyslovém vzoru použit určitý prvek (označení), jenž koliduje s jinými režimy ochrany (typicky pokud je použito v průmyslovém vzoru označení tvořící ochrannou známku, označení původu apod.) Směrnice 98/71/ES stanoví, že důvodem prohlášení neplatnosti mohou být (any Member State may provide) následující skutečnosti:

a) použití rozlišovacího označení, které před vznikem práva přednosti průmyslového vzoru poskytuje vlastníku označení právo takové užití zakázat,¹⁴⁷

b) představuje-li průmyslový vzor neoprávněné užití díla chráněného podle autorského práva,¹⁴⁸

c) představuje-li průmyslový vzor zneužití některého z prvků uvedených v článku 6 ter Pařížské unijní úmluvy nebo jiných symbolických znaků, vlajek, erbů, na které se sice nevztahuje článek 6 ter Pařížské unijní úmluvy, avšak které představují v příslušném členském státě zvláštní veřejný zájem.¹⁴⁹

Ve vztahu k důvodům prohlášení neplatnosti uvedeným v ustanovení čl. 11 odst. 1 písm. c), d) a odst. 2 písm. a), b) Směrnice 98/71/ES stanoví, že prohlášení neplatnosti se může dovolávat pouze osoba, která na věci má určitý právní zájem nebo jejíž práva jsou užíváním příslušného označení v průmyslovém vzoru dotčena.¹⁵⁰ Takovou osobou nemusí vždy nutně být pouze nositel příslušných výlučných práv (co se týče autorských děl může se jednat i o kolektivního správce, u ochranných známek to mohou být nejrůznější organizace na ochranu spotřebitelů apod.)

V případech uvedených v čl. 11 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. c) Směrnice 98/71/ES může rovněž dojít k prohlášení neplatnosti z úřední povinnosti.¹⁵¹ Směrnice dále umožňuje jak úplné prohlášení neplatnosti, tak prohlášení pouze částečné (čl. 11 odst. 7). Stejně tak Směrnice připouští možnost, aby v případech, kdy je průmyslový vzor prohlášen za neplatný podle ustanovení čl. 11 odst. 1 písm. b) a odst. 2, průmyslový vzor mohl zůstat v platnosti, pokud jeho vlastník učiní prohlášení o vyloučení ochrany určitých znaků (disclaimer). Toto prohlášení je však možné učinit pouze v případě, že to není v rozporu s požadavky ochrany průmyslových vzorů a s celkovou povahou průmyslového vzoru (if it complies with the requirements for protection and the identity of the design is retained).

Konečně Směrnice 98/71/ES ve vztahu k prohlášení neplatnosti uvádí, že je možné prohlásit průmyslový vzor za neplatný i po skončení doby jeho ochrany. Takové prohlášení může být rozhodné pro vydání bezdůvodného obohacení, případně pro jiné soudní spory, které před prohlášením neplatnosti vyvolal vlastník neplatného průmyslového vzoru.

Přestože Směrnice 98/71/ES neuvádí, jaké účinky prohlášení neplatnosti vyvolává, lze z jazykového, systematického a historického výkladu dovodit, že se jedná o neplatnost absolutní, tedy že se na průmyslový vzor hledí, jako kdyby nebyl nikdy do rejstříku zapsán.¹⁵²

2.4.5.3 Rozdíly českého zákona o ochraně průmyslových vzorů oproti Směrnici 98/71/ES

Český zákon o ochraně průmyslových vzorů představuje v podstatě plnou implementaci Směrnice 98/71/ES. Oproti Směrnici však existují jisté odlišnosti, na které je třeba upozornit. Tyto odlišnosti nejsou dány tím, že by byla Směrnice nesprávně transponována do českého právního řádu. Jde spíše o promítnutí jistých legislativních tradic, stejně jako o výraz skutečnosti, že Česká republika je jednou z mála evropských zemí, která provádí před zápisem průmyslového vzoru do rejstříku tzv. plný věcný průzkum zápisné způsobilosti. V oblasti použitých legislativních termínů je situace zcela konvenující se Směrnicí, což například nelze plně říci o implementaci ve francouzském Code de la propriété intellectuel (viz 2.4.5.2.7.2).

2.4.5.3.1 Rozsah ochrany (§ 10 PrůmVz)

Český zákon o ochraně průmyslových vzorů definuje rozsah ochrany poněkud jiným způsobem, než jak vyplývá přímo z ustanovení čl. 9 Směrnice 98/71/ES.

Český zákonodárce si byl zřejmě vědom toho, že Směrnice definuje rozsah ochrany pomocí tautologické definice, tedy zcela stejným způsobem, jako je definována individuální povaha průmyslového vzoru, který má být zapsán do rejstříku. Z tohoto důvodu zvolil jiné řešení, současně je třeba říci, že toto řešení odpovídá i jistým tradicím, které zakotvovala předchozí právní úprava.¹⁵³

Rozsah průmyslového vzoru dle ustanovení § 10 odst. 1 PrůmVz je dán jeho vyobrazením v rejstříku průmyslových vzorů. Současně zákon (aby vyhověl požadavkům směrnice) stanoví, že do rozsahu ochrany nespadají

„znaky, které jsou předurčeny technickou funkcí průmyslového vzoru, nebo znaky, které musí být nutně reprodukovány v přesném tvaru a rozměrech, aby mohl výrobek, v němž je průmyslový vzor ztělesněn nebo na kterém je aplikován, být mechanicky spojen s jiným výrobkem nebo umístěn do jiného výrobku, kolem něj nebo proti němu tak, aby oba výrobky mohly plnit svou funkci. Do rozsahu ochrany vyplývající ze zápisu průmyslového vzoru spadá každý průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem “. Dále platí, že „při posuzování rozsahu ochrany musí být přihlédnuto k míře volnosti, kterou měl jeho původce při vývoji průmyslového vzoru“ (§ 10 odst. 2 PrůmVz).

Rozsah ochrany podle ustanovení § 10 PrůmVz je zákonem pozitivně vymezen čtyřmi kategoriemi: 1) zobrazení v rejstříku; 2) shodný/odlišný celkový dojem od předuveřejněného průmyslového vzoru; 3) informovaný uživatel a 4) míra volnosti při vývoji průmyslového vzoru. Pátá kategorie je vymezením negativním: 5) nepřihlíží se ke znakům technického/funkčního předurčení.

2.4.5.3.2 Výhrada ochrany (disclaimer)

Zatímco Směrnice 98/71/ES v ustanovení čl. 11 odst. 7 upravuje případ, kdy průmyslový vzor zůstává v platnosti, pokud vlastník průmyslového vzoru učiní prohlášení o vyloučení určitého prvku z ochrany (disclaimer), český zákon o průmyslových vzorech tuto možnost neupravuje.

Oficiální český překlad Směrnice 98/71/ES používá pro překlad pojmu disclaimer termín „vzdání se práv“, což je nejen velmi nepřesné, ale dokonce i zavádějící. Směrnice totiž předpokládá nikoliv to, že by se vlastník vzdával výlučných práv (jak jsou definována v čl. 12 Směrnice 98/71/ES, resp. v ustanovení § 19 PrůmVz), ale že se vzdá určitého prvku z dosavadního rozsahu ochrany tak, aby takto upravený průmyslový vzor mohl být i nadále v rejstříku zapsán nebo aby mohl být do rejstříku zapsán opětovně.

Zákon o ochraně průmyslových vzorů sice v ustanovení § 27 odst. 5 stanoví, že „má-li být zapsaný průmyslový vzor vymazán podle odstavce 1 písm. b) nebo písm. e) až g), může být vymazán i částečně“, možnost vlastníka učinit prohlášení o zúžení rozsahu ochrany (disclaimer) zde ale upravena není. Je otázkou, zda je možné tuto skutečnost považovat za nedostatečnou implementaci Směrnice 98/71/ES a zda by se vlastník průmyslového vzoru nemohl dovolávat nepřímého účinku Směrnice a požadovat po Úřadu průmyslového vlastnictví, aby disclaimer zapsal. V tomto směru by zřejmě nastal problém ve vztahu k ustanovení § 10 PrůmVz, které stanoví, že rozsah průmyslového vzoru je dán vyobrazením průmyslového vzoru tak, jak je zapsán v rejstříku, přičemž žádné ustanovení zákona o průmyslových vzorech nezná pouze „částečné vyobrazení v rejstříku“. Současně je třeba vzít do úvahy i skutečnost, že Směrnice 98/71/ES v anglickém znění používá pojem „may be registered“, který odpovídá spíše tomu, že dané ustanovení je fakultativní a členské státy nemají povinnost jej implementovat.

2.4.5.3.3 Právo na průmyslový vzor a zaměstnanecký průmyslový vzor

Zákon o ochraně průmyslových vzorů stanoví, že „právo k průmyslovému vzoru má původce nebo jeho právní nástupce“ (§ 12 odst. 1). Původcem průmyslového vzoru je potom podle ustanovení § 2 písm. d) PrůmVz osoba, která průmyslový vzor vytvořila vlastní tvůrčí činností.

Průmyslový vzor tak podle zákona o ochraně průmyslových vzorů musí vykazovat jistou míru tvůrčí práce a, co je podstatné, musí se jednat o vlastní práci původce. Z tohoto pohledu tedy nepůjde o vlastní práci, pokud dojde k okopírování jiného průmyslového vzoru nebo pokud míra inspirace jiným průmyslovým vzorem nabude takové intenzity, že nelze hovořit o vlastní práci určité osoby.

Původcovství k průmyslovému vzoru je základní podmínkou pro možnost podání přihlášky průmyslového vzoru (byť tuto okolnost Úřad průmyslového vlastnictví v průběhu zápisného řízení neprověřuje). Ustanovení § 12 odst. 2 PrůmVz totiž stanoví, že „přihlášku průmyslového vzoru je oprávněn podat ten, kdo má na něj právo“.

Kromě původce může mít právo na průmyslový vzor, který byl vytvořen ke splnění úkolu vyplývajícího z pracovního poměru, z členského nebo z jiného obdobného vztahu, také zaměstnavatel (resp. zadavatel) za předpokladu splnění zákonných podmínek.¹⁵⁵ V takovém případě dochází k přechodu práva na průmyslový vzor na zaměstnavatele (zadavatele).

Právo na průmyslový vzor je dle českého práva chápáno jako právo na udělení ochrany (tj. právo na zápis průmyslového vzoru). Toto právo se nijak nedotýká práva na původcovství („právo na původcovství tím není dotčeno“ - § 13 odst. 1 PrůmVz), které je třeba chápat jako samostatné právo osobností povahy.

Spory o právo na průmyslový vzor rozhodují podle českého práva soudy. Úřad průmyslového vlastnictví je oprávněn na základě soudního rozhodnutí odejmout zápis průmyslového vzoru „neoprávněnému původci“ a přepsat ochranu ve prospěch „původce oprávněného“ (§ 13 PrůmVz). Další možností, jak postihnout práva neoprávněného původce je podání návrhu na výmaz průmyslového vzoru podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. c) PrůmVz.

2.4.5.3.4 Počátek ochrany prostřednictvím zapsaných průmyslových vzorů

Podle zákona o ochraně průmyslových vzorů (§ 19 odst. 2) platí, že práva ze zapsaného průmyslového vzoru platí zpětně ode dne podání přihlášky. Jde o zákonnou konstrukci, která jde jaksi nad rámec Směrnice 98/71/ES, těžko však hovořit o tom, že by český zákon byl v tomto směru v rozporu s požadavky Směrnice. Výlučná práva totiž skutečně vznikají na základě zápisu, rozdíl je pouze v tom, že okamžik jejich účinnosti je jaksi „předsunut“, a to ke dni podání přihlášky.

2.4.5.3.5 Právo předchozího uživatele

Česká koncepce průmyslových vzorů stojí na tom, že může být vytvořen nezávisle na zapsaném průmyslovém vzoru design, který spadá do rozsahu jeho ochrany. V případě průmyslových vzorů je tvar průmyslového vzoru často do značné míry určován funkcí, jíž má plnit výrobek, ve kterém je průmyslový vzor ztělesněn. Jednotlivé varianty uspořádání výrobku se tak například mohou lišit pouze barevným provedením nebo několika tvůrčími znaky. V takových případech se tedy může stát, že skutečně dojde k tomu, že dva tvůrci nezávisle na sobě vytvoří shodné nebo velmi podobné průmyslové vzory.

Ustanovení § 25 PrůmVz stanoví, že osoby, které mohou prokázat, že před datem podání přihlášky/datem priority započaly na území České republiky s užíváním průmyslového vzoru spadajícího do rozsahu ochrany zapsaného průmyslového vzoru, nebo které za účelem užívání učinily vážné přípravy, mohou užívat při své podnikatelské činnosti takový průmyslový vzor, jestliže však tento průmyslový vzor byl vytvořen nezávisle na zapsaném průmyslovém vzoru. Ustanovení o právu předchozího uživatele se tak nevztahuje na všechny subjekty, ale pouze na ty osoby, které provozují podnikatelskou činnost. Právo předchozího uživatele představuje (kromě omezení užití průmyslového vzoru pro nekomerční a vzdělávací účely, omezení užití na letadlech, lodích apod.) jedno z omezení výlučných práv vyplývajících ze zápisu průmyslového vzoru do rejstříku.

Současně s tímto omezením může nastat i případ, kdy předchozí uživatel může podat návrh na výmaz průmyslového vzoru podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) PrůmVz (absence novosti), ovšem jen v případě, že bude prokázáno, že namítaný průmyslový vzor byl zpřístupněn veřejnosti způsobem uvedeným v ustanovení § 6 PrůmVz. Stejně tak je možné podat návrh na výmaz i z důvodu absence individuální povahy, neboť celkový dojem zapsaného průmyslového vzoru je shodný s celkovým dojmem, který vyvolává v informovaném uživateli starší průmyslový vzor.

V kontextu kriterií zápisné způsobilosti není příliš zřejmé, jaký praktický význam vlastně právo předchozího uživatele má. Je totiž zřejmé, že pokud by vlastník průmyslového vzoru začal uplatňovat svá výlučná práva proti předchozímu uživateli, tento by nejspíš podal návrh na výmaz z výše uvedených důvodů (absence novosti a individuální povahy). Jediná situace, která má jakýsi smysl, je případ, kdy předchozí uživatel teprve začal podnikat přípravy k užívání (§ 25 odst. 1 PrůmVz) a kdy dosud nebyl průmyslový vzor zpřístupněn veřejnosti. Takto by byla v podstatě chráněna investice předchozího uživatele, kterou již vynaložil do vývoje průmyslového vzoru. Lze však předpokládat, že pokud ustanovení § 25 počítá se situací, kdy byl průmyslový vzor užíván, ve většině případů (pokud pomineme užívání v rámci podniku) současně muselo dojít i ke zpřístupnění takového průmyslového vzoru veřejnosti (§ 6 PrůmVz). Taková skutečnost potom může být výmazovým důvodem podle citovaného ustanovení § 27 PrůmVz.

Celá situace je navíc komplikována tím, že k užívání a k přípravám na užívání má docházet pouze na území České republiky, nikoliv v rámci Evropských společenství (§ 6 odst. 1 PrůmVz). Právem předchozího uživatele tak nebude disponovat například nizozemský podnikatel, který nezávisle na vlastníku českého zapsaného průmyslového vzoru užíval v Nizozemí shodný průmyslový vzor.

Osobně jsem toho názoru, že tak, jak je právo předchozího uživatele v současné chvíli upraveno, jde o nadbytečné ustanovení, které z praktického hlediska nemá žádný význam. Kolize staršího průmyslového vzoru a zapsaného průmyslového vzoru budou řešeny především prostřednictvím výmazového řízení s poukazem na absenci podmínky novosti (resp. individuální povahy). Současně nelze odhlédnout od toho, že Nařízení 6/2002 sice poskytuje ochranu vlastníku průmyslového vzoru Společenství vůči osobě, která nezávisle na vlastníku průmyslového vzoru Společenství vytvořila průmyslový vzor, jenž spadá do jeho rozsahu, ovšem pouze v případě nezapsaného průmyslového vzoru (čl. 19 odst. 2 a 3 Nařízení 6/2002).¹⁵⁷ Co se týče zapsaného průmyslového vzoru Společenství, zde je poskytována ochrana předchozímu uživateli pouze v případě, že vlastník zapsaného průmyslového vzoru požádal o odklad zveřejnění zápisu.

2.4.5.3.6 Zapsaný průmyslový vzor jako předmět vlastnictví

Hlava V části I zákona o ochraně průmyslových vzorů má název: „Zapsaný průmyslový vzor jako předmět vlastnictví“. Tento název jakoby navozuje dojem, že průmyslový vzor je předmětem práva vlastnického, což však nekoresponduje ani s ustanovením § 123 a násl. ObčZ, podle kterého předmětem vlastnictví mohou být pouze hmotné věci (práva mohou být toliko předmětem držby), ani s příslušnými ustanoveními zákona o ochraně průmyslových vzorů.

V jednotlivých ustanoveních hlavy V zákona o ohraně průmyslových vzorů se již totiž nehovoří o dispozicích se zapsaným průmyslovým vzorem, ale o převodu práv k průmyslovému vzoru (§ 30 PrůmVz: „Práva k průmyslovému vzoru se převádí písemnou smlouvou, která nabývá účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku průmyslových vzorů“). Je to logické, neboť majetkovou hodnotu, s níž by bylo možné disponovat, mají pouze výlučná práva vyplývající ze zápisu, nikoliv průmyslový vzor jakožto nehmotný statek. Český právní řád, oproti stavu do 31. 12. 1950, nezná pojem nehmotné věci, a proto nelze považovat nehmotné statky za nepřímé předměty vlastnického práva, a to ani analogicky.¹⁵⁸

Nedůslednou terminologii zákon o ochraně průmyslových vzorů potom používá v ustanovení § 31, kda hovoří o tom, že předmětem zástavního práva může být zapsaný průmyslový vzor. Přestože ustanovení § 153 ObčZ hovoří o tom, že zástavou (nepřímým předmětem zástavního práva) mohou být i předměty průmyslového vlastnictví, jde o právně nečisté legislativní vyjádření skutečnosti, že předmětem zástavního práva jsou „práva vyplývající z přiznané ochrany“. Průmyslový vzor jako takový je nehmotným statkem a s ohledem na jeho potencionální ubikvitu jej nelze ani převést ani jinak zcizit, například formou přechodu práv. Průmyslový vzor tedy sám o sobě nemůže být předmětem práva zástavního, nelze jej totiž zastavit. Zastavit lze pouze majetková práva, která vyplývají ze zápisu do rejstříku. Ustanovení § 153 ObčZ ve vztahu k „předmětům průmyslového vlastnictví“ je tedy třeba vykládat tak, že se jedná o „jiný“ nepřímý předmět průmyslového vlastnictví, tedy o práva vyplývající z přiznané/udělené ochrany, nikoliv o nehmotné statky, jako jsou ochranné známky či průmyslové vzory.

Tato situace bude, podle mého názoru, trvat do té doby, než se změní koncepce pojetí věci v právním slova smyslu. V současnosti totiž s ohledem na znění ustanovení § 118 a § 123 ObčZ nelze nehmotné věci považovat za předmět vlastnického práva. Opačný stav by ostatně zřejmě nebyl v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který hovoří o tom, že „vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“, přičemž v případě nehmotných statků nelze hovořit o tom, že práva vyplývající z udělené ochrany (ze zápisu) mají stejný zákonný obsah jako právo klasického vlastníka (tedy vlastníka hmotné věci).¹⁵⁹

2.4.5.4 Nařízení Rady č. 6/2002 o průmyslovém vzoru Společenství

Na Nařízení 6/2002 navazují prováděcí předpisy, které vydala na základě zmocnění Evropská Komise (jedná se o Nařízení Komise [ES] č. 2246/2002 ze dne 16. prosince 2002 o poplatcích placených Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) a Nařízení Komise [ES] 2245/2002 ze dne 22. října 2002, kterým se provádí nařízení o průmyslovém vzoru Společenství).

Základním ustanovením celého Nařízení je článek 1 odst. 3, který stanoví, že

„Průmyslový vzor Společenství má jednotnou povahu. Má stejné účinky v celém Společenství: může být zapsán, převeden, lze se ho vzdát, může být zrušen nebo prohlášen za neplatný a jeho užívání může být zakázáno pouze pro území celého Společenství. Tato zásada platí, nestanoví-li Nařízení jinak.“¹⁶³

Jedinou výjimkou ze zásady jednotnosti průmyslového vzoru jsou licence, kterými lze poskytnout užívání průmyslového vzoru jak pro území celého Evropského společenství, tak pouze na území jednoho nebo několika členských států (čl. 32 odst. 1 Nařízení 6/2002). Z logiky věci plyne, že toto ustanovení se vztahuje pouze k zapsaným průmyslovým vzorům, neboť z nezapsaných průmyslových vzorů Společenství vyplývá pouze právo bránit se proti kopírování průmyslového vzoru (jiná práva, jako právo udělit souhlas k užití, z nezapsaného průmyslového vzoru Společenství nevyplývají).

Jednotná povaha průmyslového vzoru Společenství v sobě zahrnuje dva aspekty. Prvním je koncentrace řízení a sporů u jednotných orgánů Evropských společenství, druhým je jednotný účinek soudních rozhodnutí, která se týkají práv k průmyslovým vzorům Společenství.

V případě zapsaných průmyslových vzorů Společenství totiž ve většině případů probíhá proces registrace a prohlášení neplatnosti v jednom místě, kterým je Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu v Alicante, přičemž k zápisu dochází na základě jednotné hmotněprávní a procesněprávní úpravy. Co se týče prohlášení neplatnosti, to může být učiněno rovněž v rámci řízení o uplatňování práv ze zapsaného průmyslového vzoru Společenství, a to tzv. „soudy pro průmyslové vzory společenství“.¹⁶⁴ I zde se však opět jedná o orgány sui generis, tedy specializované národní soudy, které jsou povinny aplikovat ustanovení čl. 88 odst. 1 Nařízení 6/2002, který stanoví, že „soudy pro průmyslové vzory Společenství se řídí ustanoveními tohoto nařízení“.¹⁶⁵ Rozhodnutí těchto soudů je závazné pro Úřad v Alicante a stejné pravidlo platí i obráceně. Současně platí, že konečná (pravomocná) rozhodnutí soudů pro průmyslové vzory Společenství jsou závazná pro všechny členské státy.¹⁶⁶ Takové rozhodnutí tedy představuje res iudicata pro všechny orgány v členských státech Evropských společenství. Nezapsaný průmyslový vzor Společenství může být prohlášen za neplatný pouze soudem pro průmyslový vzor Společenství, a to v rámci řízení o uplatňování práv (counterclaims) z nezapsaného průmyslového vzoru Společenství (čl. 24 odst. 3 Nařízení 6/2002).¹⁶⁷ Místní příslušnost ve věcech soudních sporů ohledně uplatňování práv z průmyslových vzorů Společenství (včetně návrhů na prohlášení neplatnosti) se řídí pravidly stanovenými v čl. 82 Nařízení 6/2002.¹⁶⁸

Druhým aspektem jednotné povahy průmyslových vzorů Společenství je možnost vydání soudního příkazu s „celoevropským dosahem“. Jestliže totiž soud shledá v rámci řízení o uplatňování práv z průmyslového vzoru Společenství, že žaloba je důvodná, je povinen v souladu s ustanovením čl. 89 Nařízení 6/2002 vydat příkaz (order), kterým žalovanému zakáže pokračovat v jednání, jež představuje porušení nebo hrozbu porušení průmyslového vzoru Společenství, příkaz k zabavení výrobků porušujících práva z průmyslového vzoru nebo příkaz k zabavení materiálů a nástrojů, používaných převážně k výrobě výrobků porušujících průmyslový vzor Společenství.¹⁶⁹ Takové soudní rozhodnutí má dle Nařízení 6/2002 bezprostřední účinky ve všech státech Evropských společenství.¹⁷⁰ Současně Nařízení 6/2002 v čl. 90 stanoví, že za podmínek, které zakotvují národní procesní předpisy jednotlivých členských států, je možné vydat i předběžné opatření, které má obdobný „celoevropský“ účinek, jako zmiňovaný příkaz s negatorními účinky.

2.4.5.4.1 Zapsaný Průmyslový vzor Společenství

Jediným výraznějším rozdílem oproti národním zápisům dle Směrnice 98/71/ES je otázka výluky zápisné způsobilosti z důvodu veřejného pořádku a mravnosti. Tento pojem je totiž vykládán nezávisle (autonomně) na morálních a bezpečnostních kriteriích jednotlivých členských států. Úřad v Alicante tuto otázku posuzuje skutečně supranacionálně a poměrně liberálně. K zamítnutí z důvodů uvedených v článku 9 Nařízení 6/2002 dochází pouze ve výjimečných případech, kdyby zápis konkrétního průmyslového vzoru byl v rozporu se základními hodnotami evropské civilizace, nikoliv s hodnotami, které mohou mít význam pouze v určitých členských státech.

Úřad tak například povolil zápis průmyslového vzoru RCD 50976 – 003, 006, a akceptoval i průmyslový vzor RCD 559653-0013 nebo RCD 256326-0001.

U všech těchto průmyslových vzorů si lze představit možné výhrady vůči jejich zápisné způsobilosti s ohledem na interpretaci pojmu dobré mravy/veřejný pořádek například v Polsku, Irsku, Řecku apod. Jestliže však průmyslový vzor Společenství má mít jednotnou povahu, je třeba odhlédnout od partikulárních hodnot a pojmy dobré mravy/veřejný pořídek vykládat s ohledem na celoevropskou morálku a bezpečnost.

V této souvislosti Úřad v Alicante celkem pochopitelně zamítl zápis průmyslového vzoru RCD 50976, který zobrazoval styk se zvířetem a orální sex.

Stejně tak Úřad odmítl přihlásit průmyslový vzor bílé šachové figurky zobrazující Usámu bin Ládina (RCD 160569) - naproti tomu však povolil zápis černé figurky George Bushe jr.

Hlavními zápisnými kriterii průmyslových vzorů Společenství jsou novost a individuální povaha, přičemž Preambule k Nařízení 6/2002 zdůrazňuje, že podmínkou zápisné způsobilosti není estetická úroveň průmyslového vzoru.¹⁷¹ Pro posuzování kriteria novosti je samozřejmě rozhodné datum podání přihlášky průmyslového vzoru Společenství, resp. datum uplatňovaného práva přednosti (čl. 5 odst. 1) písm. b).

Zápisné řízení probíhá před Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu v Alicante, přičemž v rámci řízení sice dochází k věcnému průzkumu zápisné způsobilosti, avšak Úřad pouze prověřuje formální náležitosti přihlášky, hodnotí, zda se vůbec jedná o průmyslový vzor podle čl. 3 písm. a) Nařízení 6/2002 a posuzuje podmínku výluky zápisné způsobilosti z důvodu ochrany dobrých mravů/veřejného pořádku (čl. 9 Nařízení 6/2002). Otázky splnění předpokladů novosti a individuální povahy jsou potom řešeny až rámci sporného řízení o prohlášení neplatnosti (a to buď před Úřadem v Alicante nebo před některým ze soudů pro průmyslové vzory Společenství).

Nařízení oproti Směrnici 98/71/ES upravuje v čl. 14 až 18 samostatně otázku práva k průmyslovému vzoru Společenství (obdobně jako v ustanovení § 12 PrůmVz), stejně jako otázku nakládání s průmyslovým vzorem Společenství (hlava III). V této souvislosti Nařízení hovoří o tom, že průmyslový vzor se považuje za předmět vlastnictví (Community designs as objects of property) a současně může být předmětem i jiných věcných práv, například práva zástavního (registered Community design may be given as security).

V předchozím výkladu bylo pojednáno, z jakých důvodů nelze dle české právní doktríny považovat nehmotné statky za nepřímé předměty vlastnického práva. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že český oficiální překlad Nařízení 6/2002 není v otázce pojetí průmyslového vzoru jakožto předmětu vlastnictví zcela přesný. Z anglického znění Nařízení 6/2002 (čl. 27) totiž lze dovodit, že s průmyslovým vzorem, jakožto předmětem vlastnictví (Community design as an object of property), má být nakládáno jako s právy z národního průmyslového vzoru (shall be dealt as a national design right) státu, v němž má vlastník bydliště nebo sídlo (the holder has his seat or his domicile) nebo kde má vlastník umístěnou svou pobočku (the holder has an establishment). Nařízení 6/2002 ve své anglické verzi tedy jistým způsobem operuje s tím, že předmětem vlastnictví jsou majetková práva (design right), nikoliv průmyslový vzor jakožto ideální nehmotný předmět.

Přes tuto skutečnost je zřejmé, že „evropský zákonodárce“ si v Nařízení 6/2002 příliš „nelámal hlavu“ s odlišením nehmotného statku (průmyslového vzoru) od práv, která se k nehmotnému statku váží. Současně si tuto práci nedal ani překladatel českého oficiálního znění Nařízení neboť kupříkladu anglický text Nařízení 6/2002 (oproti českému) rozlišuje mezi pojmem design a Community design.¹⁷² Pojem Community design je používán ve smyslu ochranného dokumentu a označuje v podstatě výlučná práva, která vyplývají ze zápisu průmyslového vzoru Společenství do rejstříku. V jistém smyslu (byť nedůsledně) tedy nakonec dochází k odlišení průmyslového vzoru, který je jakožto nehmotný předmět nadán všemi zvláštními vlastnostmi nehmotných statků (nepostižitelností výkonem rozhodnutí a potencionální ubikvitou), od práv, jež vyplývají ze zápisu.

Nařízení 6/2002 ve vztahu k majetkovým právům vyplývajícím ze zápisu upravuje v čl. 32 rovněž otázku poskytování licencí, přičemž, jak již bylo řečeno, lze poskytnout licenci jak pro celé území Společenství, tak pouze pro jeden nebo několik členských států.¹⁷³ Účinnost licence vůči třetím osobám je (obdobně jako účinnost zápisu převodu, účinnost vzniku zástavního práva apod.) je podle článku 33 Nařízení 6/2002 vázána až na zápis do rejstříku průmyslových vzorů Společenství.¹⁷⁴

Další podstatnou záležitostí, kterou Nařízení 6/2002 ve vztahu k zapsaným průmyslovým vzorům Společenství upravuje, je otázka domněnky držitele práv (presumption in favour of the registered holder of the design). V článku 17 Nařízení 6/2002 je stanoveno, že pro účely řízení před Úřadem v Alicante, stejně jako pro jakákoliv jiná řízení bude za oprávněného nositele práv považována osoba, která je uvedena jakožto vlastník v rejstříku průmyslových vzorů Společenství, nebo (v případě, že dosud k zápisu nedošlo), jejíž jméno je uvedeno v přihlášce.¹⁷⁵

S otázkou domněnky držitele práv souvisí i záležitost předpokladu platnosti průmyslového vzoru Společenství (presumption of validity). V této věci Nařízení 6/2002 v článku 85 stanoví, že průmyslový vzor je v soudních řízeních považován za platný a prohlášení jeho neplatnosti je možné učinit pouze z důvodů a způsoby, které Nařízení 6/2002 stanoví.¹⁷⁶ Jedná se především o prohlášení neplatnosti před Úřadem v Alicante, nebo jakožto protinávrh v rámci řízení o uplatňování práv.

2.4.5.4.2 Nezapsaný průmyslový vzor Společenství

O nezapsaném průmyslovém vzoru Zelená kniha o právní ochraně průmyslových vzorů uvádí:¹⁷⁷

„Průmysl vyžaduje účinnou ochranu (efficient protection). Důraz je kladen na dvě formy ochrany (two different requirements according to the nature of the interests involved), a to v závislosti na povaze dotčených zájmů. Jistá průmyslová odvětví, která produkují výrobky s krátkou dobou životnosti (sectors of industry dealing with short-lived products), vyžadují ochranu, jež nebude zatížena povinností registrace (require protection without the burden of registration) a u níž délka trvání práv nehraje zásadní roli (the term of protection playing a secondary role). V jiných odvětvích průmyslu je naopak oceňována možnost chránit průmyslové vzory formou registrace (registration), kterou nositelé práv považují za projev právní jistoty (as far as legal certainty is concerned) a současně vyžadují takovou délku ochrany, která odpovídá době životnosti příslušných výrobků na trhu (and require a term of protection corresponding to the foreseeable life of their products on the market). Oba rozdílné požadavky jsou relevantní, a proto se navrhuje, aby ochrana prostřednictvím nezapsaného průmyslového vzoru Společenství (unregistered Community design) nepodléhala formálním požadavkům (not subject to any deposit formalities) a aby doba ochrany byla krátká (short term of protection).“

Již z této pasáže Zelené knihy je zjevné, jaké důvody vedly „evropského zákonodárce“ k zakotvení neformální a krátkodobé formy ochrany prostřednictvím nezapsaných průmyslových vzorů. Především v oblasti textilního průmyslu, kde dochází k prezentaci vzorů/modelů na módních přehlídkách a kde je vzhled určitého oblečení krátkodobou záležitostí módy (která je již v podzimní kolekci odlišná), by požadavky registrace vedly k nedůvodným překážkách ochrany. Dohoda TRIPS ostatně v článku 25 odst. 2 ostatně ve vztahu k textilním průmyslovým vzorům výslovně požadavky neformálnosti ochrany zakotvuje.

Přestože je zřejmé, že určitou formu ochrany je možné nezapsaným průmyslovým vzorům poskytovat i prostřednictvím práva autorského nebo prostřednictvím ochrany před nekalou soutěží, způsob ochrany prostřednictvím nezapsaného průmyslového vzoru má své opodstatnění.

Na rozdíl od autorského práva není třeba, aby průmyslový vzor dosahoval uměleckých kvalit, oproti ochraně nekalosoutěžní (založené na odpovědnostním principu) zase ochrana formou nezapsaných průmyslových vzorů zakládá výlučná práva (právo na ochranu proti kopírování), přičemž není rozhodné, zda imitující jednání je jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, či nikoliv.

Nařízení 6/2002 rozhodně nechápe režim nezapsaných průmyslových vzorů jako režim přísně oddělený od tradičního režimu registračního. Naopak se předpokládá, že se oba režimy budou vhodně doplňovat. Hlavním důvodem je především skutečnost, že Nařízení poskytuje vlastníku průmyslového vzoru ochrannou lhůtu (grace period), v rámci níž je možné přihlásit (dosud nezapsaný) průmyslový vzor k ochraně, aniž je předchozí zveřejnění vlastníkem na překážku novosti a individuální povahy (čl. 7 odst. 2 Nařízení 6/2002).

Jestliže se hovoří o právech vyplývajících z nezapsaného průmyslového vzoru Společenství, nelze se pro srovnání nezmínit o britské koncepci nezapsaného průmyslového vzoru (UK unregistered design right).

Po přijetí Copyright, Designs and Patents Act v roce 1988 je podle britského práva možné chránit průmyslový vzor (design) prostřednictvím autorského práva (artistic copyright), ochrany zapsaných průmyslových vzorů (registration of design), jakož i prostřednictvím nezapsaných průmyslových vzorů (unregistered design right). Nezapsaný průmyslový vzor podle britské úpravy požívá ochrany,¹⁷⁸ pokud není „běžný“ v oblasti průmyslových vzorů v době, kdy byl vytvořen. Přesto, že nezapsaný průmyslový vzor poskytuje ochranu zejména individuálním prvkům, může být ochrana poskytnuta i „funkčním průmyslovým vzorům“ (průmyslovým vzorům předurčeným technickou funkcí), za podmínky, že nejsou v oblasti průmyslových vzorů běžné (commonplace in the design field).¹⁷⁹ Doba trvání práv je maximálně patnáct let od chvíle, kdy byl průmyslový vzor poprvé zachycen v psaném dokumentu nebo aplikován na výrobku. Pokud dojde v průběhu prvních pěti let trvání k obchodnímu využití nezapsaného průmyslového vzoru, platí, že ochrana trvá deset let od prvního uvedení na trh.¹⁸⁰

Z uvedeného vyplývá, že britská koncepce nezapsaných průmyslových vzorů je odlišná od koncepce, kterou zvolil „evropský zákonodárce“ v Nařízení 6/2002. Rozdílné je především samotné pojetí (britská ochrana je založena na principu „neběžnosti v oblasti průmyslových vzorů“, zatímco komunitární ochrana na principu novosti a individuální povahy) a dále doba ochrany (podle Nařízení 6/2002 jde o tři roky, podle Copyright, Designs and Patents Act je doba ochrany 10, resp. 15 let). Ke vzájemnému vztahu obou režimů ochrany nezapsaných průmyslových vzorů je třeba dodat, že nezapsaný průmyslový vzor Společenství nemá na existenci britského nezapsaného průmyslového vzoru žádný vliv a obě úpravy existují nezávisle na sobě.

---

Definiční kriteria (jakási quasi zápisná způsobilost) nezapsaného průmyslového vzoru Společenství jsou stejná, jako v případě zapsaného průmyslového vzoru. Oproti zapsanému průmyslovému vzoru je však pro posuzování novosti a individuální povahy rozhodný okamžik zpřístupnění průmyslového vzoru veřejnosti a nikoliv okamžik podání přihlášky (resp. okamžik uplatňovaného data přednosti).

Oproti zapsanému průmyslovému vzoru poskytuje nezapsaný průmyslový vzor značně zúžený katalog výlučných práv. Jediné právo, které Nařízení 6/2002 vlastníku nezapsaného průmyslového vzoru přiznává, je právo zápovědní, a to pouze v případech, kdy „napadané“ užití vyplývá z kopírování průmyslového vzoru. Kopírováním je s ohledem na ustanovení čl. 10 Nařízení 6/2002 třeba rozumět nejen vytváření totožných průmyslových vzorů (resp. kopií výrobků, v nichž je průmyslový vzor ztělesněn/na nichž je aplikován), ale i vytváření takových vzorů, které spadají do rozsahu nezapsaného průmyslového vzoru (tj. jde o všechny průmyslové vzory, které nepůsobí na informovaného uživatele odlišným celkovým dojmem).

Zápovědní právo se však nevztahuje na takové užívání průmyslového vzoru, které vyplývá z nezávislé tvůrčí práce původce nezapsaného průmyslového vzoru, u něhož se lze důvodně domnívat, že nebyl obeznámen s průmyslovým vzorem, který byl zpřístupněn veřejnosti jeho vlastníkem. V tomto směru, jak již bylo řečeno, existuje značný rozdíl mezi českým zákonem o ochraně průmyslových vzorů a mezi Nařízením 6/2002 (čl. 22), které omezení tzv. „právem předchozího uživatele“ vztahuje pouze k nezapsanému průmyslovému vzoru (český zákon o ochraně průmyslových vzorů v ustanovení § 25 omezuje právem předchozího uživatele vlastníka zapsaného průmyslového vzoru).

Nezapsaný průmyslový vzor může být prohlášen za neplatný pouze Soudem pro průmyslové vzory Společenství (je to logické, neboť žádné zápisné řízení před Úřadem v Alicante neprobíhá). V souladu s čl. 24 Nařízení 6/2002 je možné nezapsaný průmyslový vzor prohlásit za neplatný pouze v rámci řízení o prohlášení neplatnosti nebo v rámci řízení o uplatňování práv na základě návrhu protistrany.¹⁸¹

Oproti zapsanému průmyslovému vzoru Společenství vlastník nezapsaného průmyslového vzoru nepožívá presumpce oprávněnosti jednání v řízeních před Úřadem v Alicante nebo před Soudem pro průmyslové vzory Společenství (čl. 17 Nařízení 6/2002) a průmyslový vzor ani nepožívá presumpce platnosti (čl. 85 odst. 1 Nařízení 6/2002).¹⁸² Stejně tak nezapsaný průmyslový vzor Společenství nemůže být (oproti vzoru zapsanému) předmětem věcných práv (iura in rem), je však možné poskytnout k užívání nezapsaného průmyslového vzoru licenci (čl. 32 Nařízení 6/2002).

2.4.5.4.3 Srovnání ochrany prostřednictvím průmyslového vzoru Společenství a ochrany prostřednictvím autorského práva

Průmyslový vzor Společenství poskytuje oproti 27 národním autorskoprávním ochranám značné výhody. Úspěch projektu průmyslového vzoru Společenství v budoucnu zapříčiní, že do rejstříku průmyslových vzorů Společenství bude zapisováno stále větší množství předmětů, a to i takových, jejichž povaha je ve vztahu k definici průmyslového vzoru (tj. vzhled výrobku) hraniční (jde o nejrůznější loga, grafické symboly apod.) Lze očekávat, že tak jako v případě ochrany počítačových programů, které od autorskoprávní ochrany pomalu přecházejí do sféry práva patentového,¹⁸³ dojde i v oblasti průmyslových vzorů k podobnému vývoji. Lze si představit, že v průběhu času, především díky tlaku nositelů práv, dojde k extenzivní interpretaci pojmu výrobek, který bude moci zahrnovat i výrobky nehmotné (například hudební dílo, knihu apod.) a dojde tak k faktickému nahrazení pojmu „výrobek“ pojmem „předmět ochrany“.

Oproti národním formám ochrany prostřednictvím autorského práva poskytuje ochrana průmyslových vzorů Společenství zjednodušení především v oblasti vymáhání práv. Zatímco v případě autorskoprávních sporů je třeba podat žalobu v každém členském státě, Nařízení 6/2002 výslovně stanoví, že soudní rozhodnutí o prohlášení neplatnosti má bezprostřední účinky ve všech členských státech (čl. 87). Obdobné účinky má i předběžné opatření či rozhodnutí ve věci samé, které soud pro průmyslové vzory Společenství vydává v rámci řízení o uplatňování práv (jde o projev již zmiňované jednotné povahy průmyslového vzoru Společenství).

Vlastník zapsaného průmyslového vzoru Společenství má dále oproti nositeli autorských práv výhodu zákonné domněnky oprávněnosti vystupování v řízeních (čl. 17 Nařízení 6/2002) a stejně tak zapsaný průmyslový vzor požívá presumpce platnosti (čl. 85 odst. 1 Nařízení 6/2002).¹⁸⁴ Současně je vlastník zapsaného průmyslového vzoru chráněn vůči všem osobám, které užívají průmyslový vzor spadající do rozsahu jeho zapsaného průmyslového vzoru, a to i vůči těm subjektům, které nezávisle vytvoří podobný/shodný předmět.

Na druhou stranu autorská práva mají oproti právům ze zapsaných průmyslových vzorů Společenství (o nezapsaných vzorech ani nemluvě) podstatně delší dobu trvání (70 let post mortem auctoris počítaje od okamžiku zachycení díla ve smysly vnímatelné podobě).¹⁸⁵ Navíc je autorskoprávní ochrana automatická a není třeba vynakládat prostředky na nezbytné formality (jako zápis, placení poplatků, obnova zápisu apod.) Bernská úmluva v tomto směru stanoví, že od okamžiku vytvoření je dílo chráněno ve všech členských státech Bernské unie bez jakýchkoliv dalších požadavků (notifikace, registrace apod.) Navíc národní režim aplikovaný Bernskou úmluvou zajišťuje ve všech členských státech Bernské unie zahraničním autorům srovnatelnou ochranu, jako autorům domácím (zakazuje se tedy diskriminace na základě státní příslušnosti). Oproti tomu zahraniční původci průmyslových vzorů jsou do jisté míry znevýhodněni tím, že otázka novosti (zpřístupnění průmyslového vzoru veřejnosti) je vázána na zveřejnění v rámci členských států Evropských společenství (čl. 7 odst. 1 Nařízení 6/2002).

Jistou výhodou autorskoprávní ochrany oproti ochraně poskytované průmyslovým vzorům Společenství je požadavek určité míry tvůrčího přínosu (originality), nikoliv novosti. Podobnost s předuveřejněným výtvorem tedy není na překážku autorskoprávní ochrany a stejně tak není na překážku ani zpřístupnění díla veřejnosti/vydání díla. Oproti tomu, jak již bylo řečeno, požadavky zápisné způsobilosti průmyslových vzorů Společenství jsou novost a individuální povaha. Podobnost s předuveřejněným průmyslovým vzorem, který byl znám odborným kruhům v rámci Společenství, je na překážku novosti, případně individuální povahy. Co se týče zapsaného průmyslového vzoru Společenství je sice kriterium novosti ve vztahu k vlastníku/přihlašovateli průmyslového vzoru určitým způsobem „změkčeno“ ochrannou lhůtou (grace period), v případě sporu však bude třeba dokazovat, že průmyslový vzor byl zveřejněn 12 měsíců před podáním přihlášky jeho vlastníkem nebo oprávněnou třetí osobou. V případě autorskoprávní ochrany tato podmínka samozřejmě odpadá.

2.5 Shrnutí základních principů ochrany průmyslových vzorů

a) průmyslový vzor musí být vnímatelný zrakem (capable of being judged by the sense of sight). Současně se předpokládá, že průmyslový vzor je vnímatelný zrakem při běžném užití konečným spotřebitelem;

b) průmyslový vzor musí mít osobitý vzhled (special appearance) a má dodávat výrobku, na kterém je aplikován, určitou osobitost či individualitu (individual character, special, particular appearance). Vzhled výrobku nemusí být jedinečný, jako je tomu u autorských děl, musí být však alespoň v minimální míře originální, aby byl odlišitelný od vzhledu jiného výrobku (distincitivty);

c) do rozsahu pojmu průmyslový vzor spadají pouze tvůrčí znaky (non-technical aspects), které nejsou předurčeny technickou funkcí průmyslového vzoru (functional features). Přestože celkový dojem, který průmyslový vzor vyvolává, je určen jak znaky technickými, tak znaky tvůrčími, pouze tvůrčím znakům může být poskytnuta ochrana;

d) průmyslové vzory (embodiment in an utilitarian article) jsou definičně spjaty s požadavkem ztělesnění ve výrobku, tedy produktu majícím užitný charakter. Jde o vztah mezi idejí/nehmotným statkem a jejím hmotným vyjádřením. Tyto výrobky nemusí primárně působit esteticky (zde je rozdíl oproti autorským dílům, jejichž hlavním cílem je působit na lidský krasocit), ale slouží užitným účelům.