Jak se dělá ne/spravedlnost páchaná lidmi na (ostatních) zvířatech Obsah
|
|  Yüklə 125.5 Kb.
|
| Adámek, Kašparová, Uličná, Zilvar
Jak se dělá ne/spravedlnost páchaná lidmi na (ostatních) zvířatech Obsah: Úvod ………………………………………………………………. 1 Spravedlnost a zvířata z pohledu organizací na ochranu zvířat …… 2 Boj za spravedlnost - analyzovaný případ boxera Doxyho ….. 3 Vizuální dokumenty v procesu týrání zvířat …………………. 5 Mediální obraz ……………………………………………………... 7 Závěr ……………………………………………………………….. 9 Literatura ………………………………………………………..….. 9 Úvod Tato seminární práce je společným mezivýstupem týmu čtyř lidí se čtyřmi souvisejícími dílčími projekty. Všechny tedy zkoumají adekvátní vztah člověka ke zvířeti, a to zejména skrze různé situace či oblasti, kde dochází dle jistých názorů k jejich porušení. Standa Adámek tak zkoumá mediální zobrazování neadekvátního chování, argumentaci a způsoby působení médií jakožto jistého názorového vůdce apod.; Vendula Kašparová zkoumá pojímání spravedlnosti lidmi – zejména „laiky“, kteří zasáhli proti neadekvátnímu přístupu druhé osoby či druhých osob ke zvířeti či zvířatům; Mirka Uličná zkoumá roli vizuálna jakožto pohyblivých i nepohyblivých obrazů v kauzách a v médiích a Lukáš Zilvar se zabývá pohledem a požadavky organizací na ochranu zvířat (jakožto v jistém smyslu „partizánů“ v této oblasti) ve vztahu k záknům jakožto „mainstreamového“ pojetí adekvátna. Rádi bychom tímto podali ucelenější obrázek této problematiky v naší společnosti. Než tedy představíme mezi-výstupy každého z nás, rádi bychom zdůraznili, jaké prozatimní “zjištění” jsou nám společné. Především je to fakt, že spravedlnost úzce souvicí s morálkou a emocemi. Je tedy implicitně obsažena v rozhořčeních a křivdách, ačkoliv explicitní výraz „spravedlnost“ (či od tohoto výrazu odvozené slovo) není zcela běžný. Např. v případu Doxyho (druhý příspěvek) je však toto slovo spíše odkazem na ono „základní právo“, které by mělo být ve společnosti pojištěno zákony. Tuto „spravedlnost“ tedy zajišťují státní zřízenci, kteří (podobně jako média) nikdy nemohou být zcela „nestranní“ a „féroví“, přesto však existuje jistý předpoklad „přijatelnosti“ výkonu této funkce, který je-li zklamán, je jednání úředníků považováno za nespravedlivé (v rozhovoru byla “spravedlnost” spojováno s “normalitou”). Ne/spravedlnost jakožto rovnováha, morálnost atd. však existuje ve společnosti ve vícero podobách dle různých vyznání a příslušnotí do sub/kultur. Např. Raphael při výkladu Leibnize uvádí, že spravedlnost je pro něj to, „co je poslušno moudrosti a dobru dohromady. Nespravedlivý zákon je tedy pak ten, ve kterém moc, která je zákonem upevňovaná, postrádá moudrost a dobrou vůli.“ Je jasné, že „moudrost“ a „dobrá vůle“1 jsou druhy kvalit, které se mohou v různých (sub)kulturách lišit – lidé mohou mít jednak odlišný pohled na svět nebo mohou např. různými způsoby prokazovat svou moudrost a dobrou vůli a toto bude navíc spjato s emocionálními výrazy, přesvědčivou argumentací atd.. V jistém smyslu pak chtějí-li jisté skupiny lidí bojovat za svou „moudrost“ a „dobrou vůli“ (a tedy potažmo „spravedlnost“), mohou se buď spolehnout, že jejich pojetí je většinové (nebo že ono většinové pojetí nebude od toho jejich natolik vzdálené) a řešit pouze překročení zákonů (k čemuž se ovšem mohou uchýlit i čistě z pragmatických důvodů, aby něčeho vůbec dosáhli a nebyli považováni za menšinové „extremisty“), nebo se mohou uchýlit k „osvětě“ (zde záměrně není použit pojem „věrozvěstování“ neboť tyto skupiny považují většinou svoji pravdu a spravedlnost, kterou se rozhodnou šířit, za tu, jejíž argumenty by měl uznat jako „pravdivé“ a „spravedlivé“ každý, je-li k sobě upřímný2). Přejděme tedy nyní k jednotlivým kapitolám. Spravedlnost a zvířata z pohledu organizací na ochranu zvířat Úvod Jedním z dílčích závěrů, který jsem si v průběhu výzkumu doposud vytvořil, je to, že chápání slova spravedlnost a jeho výklad není zas tak jednoznačnou věcí. Kromě různých zákonů a zákoníků, které to co je spravedlivé (v souladu s právem) jasně vymezují, zde nacházíme ještě „jiné“ pojetí spravedlnosti, které je dosti individuální, neboť není určeno nějkými formálními pravidly, nýbrž individuálně vyvinutým svědomím a soucitem. Z tohoto hlediska jsou pak lidé z organizací na ochranu zvířat dosti specifickou skupinou a jejich pojetí toho, co je ve vztahu „člověk – zvíře“ spravedlivé, respektive nespravedlivé, se od většinové populace značně liší. Srovnání těchto pojetí pak bude z výzkumného hlediska jistě velice zajímavou věcí a i z těchto důvodů chci jakousi analýzu těchto organizací zpracovat. Z metodologického hlediska jsem prozatím přistoupil „pouze“ k jakési obsahové analýze dokumnetů, které tyto oragnizace poskytují, a to zejména analýze textů (včetně jejich oficiálních prohlášení), které mají na svých internetových stránkách Obecná typologie organizací na ochranu zvířat, jejich cíle a argumenty Dalo by se shrnout, že takovým základním a společným cílem těchto organizací je zlepšit ve společnosti vztahy a přístup ke zvířatům. Svých cílů pak dosahují v první řadě bojem proti zakořeněné představě o lidské nadřazenosti vůči zvířátům. V minulosti totiž převládalo přesvědčení (a často převládá i dnes), že lidé jsou na rozdíl od zvířat obdařeni duší a vědomím, což staví člověka do jiné kategorie. Zvířata jakoby tedy žádnou duši a vědomí neměli a jsou proto pouhé stoje či automaty, které nejsou schopné pociťovat radost nebo bolest a fungují na stejném principu jako například hodinky. Základním argumentem, který tedy jejich cíle legitimizuje je skutečnost, že svým jednáním můžeme zvířatům způsobovat bolest a utrpení, které si nezaslouží. Na základě této skutečnosti pak lze jednotlivé organizace rozdělit dle myšlenkových směrů, ze kterých převážně vycházejí. Takové nejobecnější myšlenkové směry jsou dva. Radikálnější, který prakticky ztotožnuje práva zvířat s lidskými právy a zvířata by se podle tohoto postoje neměla vůbec využívat, neboť mají svá nepřekročitelná práva, svou vlastní hodnotu a nejsou tu pro náš užitek. Mají tedy právo na svobodný nezotročený život. Neměla by být chována ani pro potravu, ani využívána pro výzkum či zneužívána jakýmkoli jiným způsobem, který by měl za následek jejich utrpení popřípadě smrt. Ti umírněnější se pak spíše snaží prosadit jakýsi zvířecí welfare (životní pohoda zvířat). Dle tohoto postoje se zvířata využívat smějí a smějí se také zabít, ale pouze za předpokladu, že jim umožníme vést důstojný život a budeme s nimi zacházet ohleduplně. Součástí toho by mělo bý „rozumné“ stanovení hranic pro využití zvířat pro lidský prospěch. V rámci své činnosti, respektive v rámci ospravedlňování těchto činností se často odkazují na různá fakta, výzkumy a autority, což jejich práci ještě více legitimizuje. Další strategií je vizualizace utrpení zvířat, jejíž hlavním cílem je jednoznačně šokovat a vyvolat soucit. Často využívanou strategií je i „koncept spoluviny“, který lze nalézt předvším v souvisloti s obhajobou vegetariánského a veganského způsobu života. Základní myšlenka tohoto konceptu spočívá v tom, že kdokoliv jí maso, podílí se tím vlastně již na smrti samotného zvířete. Organizace na ochranu zvířat se pak zabývají především informační a vzdělávací činností. Komunikují s politickými představiteli a spolupracují při tvorbě zákonů. Mají statut nevládních neziskových organizací, většinou se jedná o občanská sdružení nebo obecně prospěšné společnosti, někdy o nadace. Z hlediska aktivit je lze dále dělit na ty umírněné, jejihž aktivity respektují zákon a odmítají vlastně cokoliv, co by jej překračovalo. Pak jsou zde i takové, které zákon respektují daleko méně, nebo ho vysloveně překračují. Příkladem muže být Animal Liberation Front (Fronta za osvobození zvířat) jejíž členové osvobozují zvířata přímo z farem, případně provádí i různé ekonomické sabotáže. Ačkoliv se tyto organizace v České republice svou činností, prosazováním zájmů, nebo rozsahem či prioritou sledovaných problémů dost často překrývají, lze u jednotlivých organizací vysledovat přeci jen určitou specializaci. Dle tohoto rozdělení patří mezi nejrozšířenější organizace, které bych zařadil do kategorie „útulky a zprostředkovatelé umísťování ztracených nebo opuštěných zvířat“ kteří se soustředí zejména na pomoc opuštěným nebo jinak týraným psům a kočkám. Do druhé kategorie bych zařadil všechny ostatní a tuto kategorii bych označil jako „bojovníci s veškerou nespravedlností, která se děje na zvířatech“. Na základě struktury jejich webových stránek a konec konců i na základě jejich oficiálních prohlášení, se hlavní oblast zájmu a prioritní témata téměř dokonale překrývají. U každé lze totiž najít nějaký postoj, (ale i konkrétní aktivní činnost) k otázkám chovu hospoodářských zvířat, vivisekci, neboli pokusům na zvířatech, chovu a lovu kožešinových zvířat, transportů zvířat, vegeteriánství, dále otázkám souvisejícím s údajným utrpením zvířat v cirkusech, v zoologických zahradách, při dostizích, koridech, nebo při lovu velryb. Samostatnou oblastí zájmu je pak legislativa, u níž se pohledy, především na její funkci, u jednotlivých organizací poněkud liší. Jak jsem se již zmínil, tyto organizace kladou důraz především na osvětu (co jim ostatně taky zbývá) a to zejména na osvětu dětí a mládeže (hold starého psa už novým kouskům nenaučíš). Mimojiné se ale často zaměřují i na propagaci vegetariánského a veganského stylu života, jakožto životního stylu, který dle jejich slov nejenom zdravotně, ale také eticky, duchovně a morálně přispívá k soucítění člověka se zvířaty a nenásilí. Nejčastěji má tato osvěta podobu informačních kampaní (mezi činnosti těchto organizací je tedy nutné zařadit rovněž vyhledávání a shromažďování informací), často spojených s příslušnou peticí, popřípadě (zvláště pokud se jedná o nadaci) nějakou dílčí sbírkou. Poměrně velká část těchto oraganizací neposkytuje tyto informace jen prostřednictvím internetových stránek, ale také formou publikační činnosti, neboli vydáváním knížek, časopisů, různých zpravodajů, letáků, plakátů a brožůr, samolepek, ale i videodomumentů nebo obřích bilboardů apod. Dále pořádají nebo se účastní různých výstav, veřejných mítinků, přednáškek a seminářů, zřizují infostánky, v některých případech i s možností ochutnávky vegetariánských či veganských jídel a v neposlední řadě organizují i poklidné demonstrace. Velká část těchto oragnizací je činorodá i na poli legislativy tzn. zajímají se o nedodržování potažmo o neúčinost zákona na ochranu zvířat, připomínkují návrhy zákonů a vyhlášek týkajících se ochrany zvířat a vypracovávájí z hlediska zvířat příznivější návrhy, dále jednají s úřady, zúčastňují se správních řízení, aj. Mezi činnosti některých těchto oragnizací patří ale i kontrola životních podmínek zvířat v ZOO, nebo řeší případy týrání zvířat – snaží se medializovat tyto kauzy a přimět příslušné státní a zastupitelské orgány, aby oprávněné stížnosti skutečně řešily. Boj za spravedlnost - analyzovaný případ boxera Doxyho Mým výzkumným záměrem je zjistit, jak je pojímána a na čem je stavěna ne/spravedlnost v jistém smyslu „laiky“3, kteří se nějak setkali s neadekvátním zacházením se zvířaty a rozhodli se zasáhnout. Pro rozhovory jsem měla připravené polostrukturované otázky, které se však netýkaly jen samotného incidentu, ale i obecnějších názorů a postojů respondentů na vztah člověka k různým druhům (ostatních) „zvířat“ či spíše „tvorů“. Zatím jsem přepsala a zanalyzovala první případ, při čemž jsem využila zejména diskursivní způsob analýzy. V této krátké zprávě bych ráda stručně představila některé z poznatků, ke kterým jsem došla. (Obsáhlejší verzi mohu poskytnout). Zde nejprve představím ústřední bytost celé kauzy – psa Doxyho, resp. jeho identitu, kterou mu (zejména) respondentky přisuzovaly, a dále různá pojetí spravedlnosti, na která jsem v případu narazila. Boxer Doxy byl záchranářský pes, který zachránil několik lidských životů. To jej pro respondentky a jiné osoby, které vystoupily ve prospěch potrestání jeho tyrana, uvedlo do pozice, ve které byl Doxy začleněným individuem do lidského světa, ve kterém navíc nabyl status hrdiny, který si zasluhuje úctu. (Pokud by mu pak byla tato úcta ostře odepřena, jak tomu bylo i u Doxyho, vrhá toto dle respondentek zároveň špatný obraz na lidstvo jako druh). Respondentky tedy oddělovaly svět přírody a svět lidí, kdy člověk má především své povinnosti k těm tvorům, které si zdomestikoval, a které tak zapadají do řádu lidského světa se všemi pravidly chování. V přírodním světě vládne řád, podle kterého příroda zvířata netýrá a člověku je neradno do tohoto řádu příliš zasahovat (jakoby sám ani nebyl součástí tohoto celku – respondentky opovrhují střílením divoké zvěře, kor zezadu, což je dle nich „podraz“, a zastávají názor, že „moudrá příroda“ si sama vše vyselektuje a zařídí k harmonii celku, ve kterém by lidské zásahy byly chápány jako vnější a tudíž problematické). Respondentky tak byly názoru, že týrání je specificky lidský fenomén a v souladu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání viděly nutnost ochrany zvířat zejména jakožto nutnost ochrany před lidskými negativními činy či vlivy. Boxer Doxy měl v sobě dle respondentek kromě svých zásluh hodně lidského i v jiném smyslu. Jak se respondentky vyjádřily: „D: =to byl krásnej pes, (=D2: Nádhernej=) byl úžasnej komunikativní (T2: Hmhm) (..) D2: Ten opravdu jenom mluvit, ten pes.“ Jinde padlo slovo, že Doxy ve sklepě „brečel“: „a (..) ona vlastně, tam i vypovídá, že ho slyšela dole ve sklepě brečet, jenže..“ Doxymu navíc bývalá manželka pana Saláta přisuzovala stejné vnímání křivdy, jako ji sama pociťovala, když tvrdila, že Salátovi jeho chování k Doxymu nikdy neodpustí, „tak jak to neodpustí ten pes jemu.“ Respondentky dále mj. mluvily o tom, že takový pes, který pracuje pro společnost, si také zaslouží solidní „psí důchod“. Doxy byl tedy (plno)hodnotný člen společnosti, individualita a osobnost. Zároveň byl však také bezbranné a nevinné zvíře, které se nemůže nijak bránit proti příkoří ze strany svého „pána“ (ať již cvičitele či majitele či pod.).Jak se respondentky vyjádřily: „D: Tady byla klika ta, že on jí dal ty klíče, protože (.) (=D2: No, ta, to bylo jediný, že =) odjel někam, takže mu nic nezbylo, jo, to byla jediná záchrana pro toho Doxe, jo, protože jinak (.) (D2:to nikdo nevěděl). (T: Hm). Že ho tam má. D2: Ty zvířata (.) nemůžou volat, nemůžou telefonovat, nemůžou nic prostě.. (T: Hm).“ Co se spravedlnosti týče, bylo možné ji identifikovat v následujících podobách: Jednak ji bylo možné rozeznat v emocionálních projevech respondentek, které v průběhu rozhovoru vyjadřovaly svůj citově stále aktuální smutek (i po dvou letech po uzavření kauzy), své rozhořčení nad spáchanou křivdou (která je dokonce dle bývalé Salátovy manželky pociťovaná i Doxym a trvá navěky), svou náklonnost, vděk, soucit až lásku k Doxymu a zlost na Saláta, své obavy, podezírání a nedůvěru, kterou v Salátovo další konání mají, svou nechuť z bezmoci poté, co se odvolávaly, kam jen mohly. Obecně zákonné pojmenování skutků a následné řešení, ač jej respondentky plně respektovaly, bylo podle nich naproti jejich emocím „suché“ a samotné jednání úřadů v případu Doxyho pak navíc laxní, podivné a stranilo Salátovi, tudíž nespravedlivé – neboť neodpovídalo jejich představě obecně „přijatelného“ postupu práce úřadů a jejich zacházení s důkazy a se zákony. Jejich laxnost, nedbalost až zaujatost jsem identifikovala i já – a to sice v korespondenci, kdy jeden z vyšetřovatelů např. ulpíval na slovech, která neměla dle obecných pravidel velkou váhu (neboť je pronesla nezasvěcená osoba, o které nelze předpokládat, že by měla patřičné znalosti) místo toho, aby si vše ověřil v příslušných úředních písemnostech (nebo spíše: aby se na ně odkazoval). Vzhledem k tomu, že je zvíře vedeno jako věc, která však je (dle výpovědí respondentek jinde, k jinému případu) pečlivě evidovaná, za kterou se platí poplatky atd., byl by tento postup vskutku na místě. Moc úředníků však byla velká a ač některá jejich slova z korespondence rozhodně neodkazovala k profesionálnímu přístupu v této společnosti, cítili se vyšetřovatelé oprávnění považovat se za profesionály a respondentky pasovat na laiky. A také vynášeli resumé, proti kterým nebylo odvolání.. Právě tato bezmoc respondentky sužovala – jako dopis, který pro ně byl nejvýznamnější označily resumé, že nejde ani o přestupek a že se již nelze odvolat. „Spravedlnost“, na kterou se respondentky odvolávaly v korespondenci, tak byla do značné míry slovem jakožto rétorickým prostředkem boje. Výrazem „spravedlivý“ mínily především nestranné, normální, standardní řešení, založené na společenské dohodě, resp. jejich představu o takovém postupu. Tím se také respondentky postavily do pozice nezaujatých členů společnosti, ve vztahu k úřadům na sebe nebraly zvláštní identitu „ochranářek“, jejichž pohled je čímsi specifický a které by rády svým dílčím způsobem „změnily svět“. Svou ochranářskou identitu vyjadřovaly pouze v rozhovoru s námi a spíše v obecných filozofických postojích. K výše nastíněné definici jejich pojetí spravedlnosti jsem došla i z analýzy úseku rozhovoru, kde se respondentky vyjadřovaly ke svému očekávání, jak bude kauza probíhat, ke své představě ideálního řešení – potrestání viníka, kde respondentky odlišily pojem spravedlivý jakožto normální (tj.ono nestranné, standardní řešení, založené na společenské dohodě) a ideální, čímž mínily princip potrestání „oko za oko, zub za zub“. Přestože však toto potrestání respondentky označily za ideální a jedna prohlásila „to by se mi líbilo“, druhá z respondentek se dále (jinde) v rozhovoru vyjádřila, že by si ve skutečnosti nepřála, aby se takové potrestání opravdu „stalo“, čímž zřejmě (spíše na emotivní rovině skrze vciťování se) vyjádřila svůj názor, že násilí a fyzické utrpení je špatné samo o sobě (což je v souladu s dnešní podobou trestů a přístupu k provinilcům). Tato obava z existence násilí, ať už jakkoliv podmíněného, může být také obavou z jeho šíření, z toho, že by se stalo „normálním“, že by si na něj lidé zvykli. To však již z výpovědi respondentky vyčíst nelze. Další podobou spravedlnosti, kterou jsem v rozhovoru identifikovala, bylo jisté „zvažování“, kdy porovnávají právě onu specifičnost Doxyho – jeho kvality a co pro lidi všechno udělal – se Salátovým přístupem k němu. To se vyskytovalo jak v rozhovoru, tak i v korespondenci respondentek s úřady. Např.: „Pes Doxy pro záchranu lidí mnoho udělal a proto si zaslouží, aby byl potrestán ten, který jeho stáří proměnil v týrání. Nežádáme nic víc než pečlivé a spravedlivé vyšetřování.“ Nebo: „Protože když si vezmete, že on ho dal do výkalů, psa, kterej zachraňoval lidský životy, místo aby byl na polštáři, tak si to zvažte!“ Na nevděčnost a neférovost Saláta však respondentky odkazují vícekrát a různými způsoby. Ona specifičnost Doxyho jakožto hrdiny přitom v jejich promluvě vystupuje jako zesilovač činu, který je již sám o sobě nemorální: „ano, vo to je to horší (T: Hm), že si neumíme vážit ve společnosti zvířat, který pro lidi něco dělaly. (D2: =I=) Mně by to vadilo, i kdyby to bylo normální zvíře.(D2= Který nic neudělalo=), jo? D2: Je to jenom živý zvíře, živý tvor. D:=ale tohle je ještě jakoby na druhou=D2: =ještě navíc, to trošku, jo= D:= že ani ten stát a vůbec ta organizace, že dopustila todleto. (T: Hm)“. Respondentky se na morálku odkazovaly i v korespondenci, např.: „Když není zájem věc posuzovat z hlediska morálky, je to boj marný.“ Nebo: : „Pro nás je daleko smutnější poznání, že slušnost a morálka nevyhrává.“ Dle jistého hejtmana se však obracely s žádostí o zadostiučinění na špatné místo, kde o morálku prý vůbec nejde: „Věc morálky a míru pochopení a soucitu nelze s výkonem státní správy slučovat. Věřím, že nikdo nesouhlasí se špatným zacházením s jakýmkoliv zvířetem, zvláště jedná-li se o psa záchranáře. Jsem rád, že je o Doxyho v jeho stáří dobře postaráno.“ Tímto vyjádřil, že perspektiva, s jakou se k případu respondentky stavěly, mu byla velice srozumitelná na lidské úrovni a vyjadřuje předpoklad, že s tímto postojem souzní snad každý. Avšak jde-li o výkon úředníka, tak ten je od tohoto lidského vidění již odcizený, odtržený a jeho úkolem není sloužit morálce. V situaci, kdy „oko úředníka“ vidí něco jiného než „oko (normálního) člověka“, je pocit zmaru a nespravedlnosti pochopitelný. Pokud totiž jednání úředníků (nebo příp. i zákony) alespoň rámcově nesouzní s morálkou4, jak je pociťovaná a skrze emoce vyjevovaná v širší společnosti, nemůže toto jednání ani přispět k soudržnosti a pocitu spravedlnosti běžných lidí. Jak respondentky uvedly, vynaložily na případ obrovské množství energie a času, a jediné, co se jim nakonec povedlo, bylo, že zajistily Doxymu spokojený konec života. Toho se jim však povedlo také spíše „podvodem“ (jak uvedly), kdy psa na Salátovi vylákaly, a jediným štěstím, že jim pes zůstal v péči i poté, co na Saláta podaly trestní oznámení, zřejmě bylo, že zjistily, že Doxy Salátovi fakticky nepatřil a že jim bývalá manželka jeho zesnulého pána (jejíž děti psa údajně zdědily) dala souhlas k péči o něj (pozn.: Doxy původně patřil právě jí, ale nechala ho ještě za života svého bývalého manžela na něj přepsat). V jedné chvíli jedna z respondentek namítá, že hlavním problémem byla neochota úředníků k nestrannému a důkladnému šetření: Jedna z respondentek tedy lamentuje, že zde nepomůže snad ani žádný Bůh: „Ne, prostě jakmile se nechce a někdo někde někoho známého a tak dále, tak není Boha, není Boha, kterej by to zlomil.“ Přesto však na úplném konci rozhovoru vyjádřila jistou naději na transcendentální vyrovnání, když pronesla: „Ale (.) jak se říká, české přísloví: na každou svini se vaří voda. Takže (?já jsem si jistá???)“. Silná, stále přetrvávající křivda v respondentkách tak zřejmě může najít svou naději na odčinění leda v této oblasti, a tak se k ní (alespoň v náznacích) obrací. Možná, že tedy naděje na spravedlnost umírá poslední.. Přestože zatím pořízené rozhovory jsou různorodější, může být tato analýza podle mého názoru návrhem na to, jak s pojmem „spravedlnost“ nakládat a kde jej v naší oblasti zkoumání hledat. Vizuální dokumenty v procesu týrání zvířatV tomto příspěvku se budu věnovat roli vizuálních materiálů v procesu vyjednávání spravedlivého přístupu ke zvířatům. Základem mých úvah jsou rozhovory s účastníky kauz týrání zvířat, případů, které byly nahlášeny úřadům a řešeny na institucionální úrovni podle platných zákonů. Půjde mi především o nalezení odlišností mezi přístupy k vizuálním materiálům a jejich užití (ve vyprávěních) nahlašovatelů – laiků, veterinářů – profesionálů. Dotknu se také přístupu k foto a video záznamům ochranářů zvířat z občanských združení. Uvádím zde jen některé přístupy aktérů na základě vnějších charakteristik vizuálního materiálu, které jsou zjevné nebo aktéry procesu připsané. Obsah fotek a videa jsem do analýzy nezařadila. V této analýze chybí ještě pohled na způsob, jakým přistupují k týraní média. Důležitost médií (novin ale především televize) v procesu vyjednávání, vystupovala zřetelně v rozhovorech s nahlašovateli i ochránaři. Zveřejnění nespravedlnosti pacháné na zvířeti je vnímáno ochránáři i laiky jako důležitá součást boje za spravedliv(ější)ý přístup ke zvířatům a mediální obraz je z velké části postaven na obrazu vizuálním. Vizuální dokumenty jsou zcela jistě součástí procesu vyjednávání spravedlnosti ve vztahu zvířat a lidí. Jedná se o fotky a videa zvířete, prostředí, ve kterém žilo, kontextu týrání (další objekty, které patří k případu). Role obrázků v případech týraní je různá, stejně jako účel pořízení a tvůrci. Obecný přehled podává tabulka.
Přístup laiků Společnou vlastností fotek a videa v případech, kdy byly pořízeny laiky (nahlašovateli), je přirozená spontánnost s jakou byly pořízeny. Použití snímků, zejména fotek, je součástí laické představy o vyjednávání spravedlnosti v jednání se zvířaty, jejich přítomnost je nezpochybňovaná. Laikové jsou překvapeni otázkami na detaily o snímku a nejsou příliš schopni komentovat obsah fotky. Je to zřejmě i důsledek obecně přítomné neschopnosti mluvit o vizuálním. Fotka nahrazuje verbální vyjádření, ulehčuje vyjádření pocitů. Důvod, proč pořizují záběry ukazující prostředí a samotné týrané zvíře, laikové samotní jakoby neznají. Používají je spontánně, nevědomě, nemají zdůvodňovat, neznají proč a co, jak fotily, jsou motivováni pořízením důkazů, zprostředkováním něčeho, co v nich vyvolalo pocity nespravedlnosti.
Svět ochranářů se často prolíná se světem nahlašovatelů. Mnoho z nahlašovatelů se z rekrutuje z poboček Ligy na ochranu zvířat nebo ze zástupců útulků, kteří jsou citlivější a poučenější o procesech vyjednávání spravedlivého přístupu ke zvířatům. Snímky jsou podobného rázu jako ty, které pořizují nahlašovatelé-laici. Kromě toho, jakýsi typický obraz týraného, trpícího zvířete je používán jako zbraň v boji za spravedlivé jednání se zvířaty na webových stránkách různých organizací a sdružení na ochranu zvířat. Nezbytnou součástí stránek jako nejdostupnějšího zdroje informací o týrání zvířat (spolu s tištěnými letáky) jsou fotky týraných zvířat, odkazy na stáhnutí videí, např. o týrání hospodářských a laboratorních zvířat. Snímky jsou používány jako jasná, nezpochybnitelná ukázka páchání nespravedlnosti (jedna z mnoha). Zviditelňují veřejnosti nepřístupné případy a prostory týrání (laboratoře, kožešinové farmy, přeprava koní). Video a fotky obžalovávají ve jménu zvířat odpovědné lidi z nespravedlivého zacházení, mnoho z nich má za účelem vyvolání co největšího znepokojení a následné aktivity, šokovat. Kromě záběrů prostředí, které korespondují s některými „dokazujícími“ prvky fotek veterinářů (s obžalujícími komentáři), jsou ve větší míře zastoupeny emoce vyvolávající a na emoce působí záběry. Některé ze záběrů jakoby mají snahu ukazovat lidskou podobu zvířete (pohledy zblízka do očí zvířete, apod.)
Automatickou, neodůvodňovanou přítomnosti fotek lze do jisté míry rozšířit i na charakteristiku pořizování snímků profesionály. Pro potřeby vyšetřování, je nutné podle zákona nesprávné jednání se zvířetem dokázat, k tomu slouží objektivní posouzení faktů a připojení všech průkazných dokumentů. Pořizování fotografie (video je používáno v menší míře), je moderní, běžně dostupný způsob dokumentace faktů. Fotografický, případně video snímek má zachycovat všechny podstatné vnější znaky případu a doplňuje jiné důkazy. Doplňující charakter je důležitý. Sama o sobě fotka ve vyjednávání spravedlnosti neslouží, pro veterináře, vyšetřovatele je použitelná jen v kombinaci s jiným, textuálním svědectvím. Je to pozorovatelné i na úrovni jednotlivých konkrétních záběrů. Snímek, aby měl svou „plnou funkčnost“ objektivního důkazu začleněného do vyšetřovací složky případu, musí být opatřen nezbytně popisem ( ke kterému případu patří např. datum, místo pořízení, číslo případu). Fotka je z pohledu profesionála sama o sobě obyčejnou věcí, která se v jeho rukou, správným zacházením, promění ve faktický důkaz, se skutečnou hodnotou. Dokazuje detailně a typicky. Až v tom momentě, kdy zachycuje realitu správným způsobem, zachycuje spravedlivé/nespravedlivé zacházení se zvířaty.. Fotka laika (poslaná veterinární správě) nemá tuto hodnotu, musí být ověřena výjezdem profesionála, který ji nahradí vlastnoručně pořízeným materiálem. Případ Tábor (boxer Doxy) Pro lepší názornost přístupu jsem zvolila na závěr krátký komentář ke konkrétnímu řešenému případu hlášeného týrání psa, člena záchranářského sboru v Táboře. Je ojedinělý tím, že jde o velmi dobře i vizuálně zdokumentovaný případ, ve kterém podstatnou roli hrálo amatérské video. Video ukazuje boxera Doxyho ve stavu týraného psa s viditelnými znaky zanedbání a je natočeno přímo v prostředí sklepa, ve kterém k tomu došlo. K dispozici jsou také jeho fotky po léčení, na kterém je vidět v zotavujícího se boxera v zahradě na trávě u nových majitelů. Ještě předtím, než tyto fotky vyšly v tisku a než televize natočila reportáž o jeho případu (obsahovala take amatérské video), byl boxer Doxy mediálně znám z televize a novin jako výborný záchranařský pes s úspěchy v zahraničí. V rozhovoru s účastnicemi případu, které proces dopodrobna znaly a osobně se zasazovaly o vyřešení (členky táborské ligy na ochranu zvířat), docházelo k častému odkazování na amatérské video, pomáhalo vyjádřit to, co se událo (odkazy typu „tam bylo vidět...“). Video jakoby podle nich obsahovalo to nejcharakteričtější, to co se dá sice vysvětlit, ale obtížněji a zdlouhavě. Na přímou otázku, zda obecně fotka může případu pomoci v oficiálním vyšetřování, ale odpověděly, že „možná trošku“, stěžejní je podle nich i tak výjezd veterináře, který situaci sám zhodnotí („ale on se tam stejně musí dojet podívat“). Fotografie sama o sobě neusvědčí z týrání (na „na fotografii nepoznáte, že byl někde zavřenej, to poznáte, až když k němu přijdete“). Také video je sice spontánně užíváno v popisování událostí, ale spíše díky jeho vlastnostem, zachytí lépe to, co se kdysi v případu odehrálo. Část rozhovoru jsme s ochránářkami vedly nad záznamem reportáže o osudu boxera tak jak ho vysílala televize. Rozhovor se rozplynul v komentáře typu „sledujete to, jo?“. Další byly popisy postav („to je ta slušná kantorka“) a času (“to je když u nich začínal“) a vztahovaly se ke konkrétnímu, co se na obrazovce dělo. Pro ochranářky byla reportáž připomínkou toho, co jim případ přinesl, vyvolávala v nich emoce z dřívějška („to je drzost. No, tak pan Salát, to je kalibr. “). Video snímek o boxerovi Doxym zpřítomnil prostorově a časově něco, co se událo na jiném místě a čase, navrátil je do situace tehdy a tam, zpřítomnil také jejich zážitky. Tím, že video jsme sledovaly s nimi a staly jsme se aktéry zpřítomnění minulé situace, ubyla potřeba vysvětlovat. Video jakoby mluvilo samo a za všechno. Mediální obraz Ve sledovaném období od 11.8. 2005 do 11.8. 2006 bylo v databázi monitorovaných médií společnosti NewtonIT nalezeno 223 relevantních příspěvků5 s výskytem slovního spojení týrání zvířat. Shodný výskyt týrání zvířat a spravedlnost byl ve sledovaném období nalezen pouze ve dvou relevantních příspěvcích. Největší množství zmínek a samotných článků o týrání zvířat přinesl tisk, který lze jednoznačně označit za bulvární a z těchto titulů především Blesk s 26 příspěvky, jehož příspěvky-komentáře jsou velice emotivního charakteru. Z tištěných médií nejvíce příspěvků obsahujících „týrání zvířat“ přinesl denník MF DNES s 43 příspěvky, většinu ve svých regionálních mutacích. Z televizí nejvíce příspěvků odvysílala TV NOVA – 15 příspěvků, především ve své hlavní zpravodajské relaci, která koresponduje s koncepcí zábavního zpravodajství komerčních televizí, dále 14 příspěvků odvysílala ČT1 ve zpravodajských pořadech z regionů ČR. Typologie medializovaných případů ve sledovaném období Slavná zvířata (zasloužilá zvířata, zvířata „z televize“) Domácí zvířata (převažují v příspěvcích) Chovná zvířata (kožešinové farmy, zvířata pro potravinářský průmysl, užitková zvířata) Zvířata v útulcích (v souvislosti s nedostatkem finančních prostředků a následným špatným stavem) Volně žijící zvířata (převážně v souvislosti s pytláctvím, toulavá zvířata) Zvířata zabíjena pro zábavu (korida, býčí běh) Laboratorní zvířata, zvířata v cirkusech a prodávaná ve zverimexech, na která upozorňují některé organizace ochránců zvířat, se v příspěvcích nevyskytují vůbec. Pro případy domácích a chovných zvířat je typické vybíjení si zlosti či zanedbání. Dva zaznamenané případy spojení týrání zvířat a spravedlnosti byli v časopise Rytmus života a druhý v týdeníku Televize. Zoopark Neverland Časopis Rytmus života z 23.1. 2006 informoval o situaci, kdy organizace na ochranu zvířat PETA (People for the Ethical Treatment of Animals) zvažuje žalobu na zpěváka Michaela Jacksona, který při svém stěhování z ranče Neverland do Bahrajnu, zanechal zvířata osamocena ve svém zooparku v katastrofálním stavu. Spravedlnost je zde chápána jako trestně právní odpovědnost zpěváka za zanedbání a týrání zvířat. Případ je medializován v souvislosti s předešlými obviněními zpěváka ze zneužívání mladistvých. Labrador Aura Druhý příspěvek v týdeníku Televize z 25.10. 2005 je reakcí na rozhořčené dopisy čtenářů, kteří v pořadu TV NOVA Výměna manželek z 10.10. 2005 viděli uzavření labradora Aury do přepravní klece6. Autorka článku dává do souvislosti týrání zvířat a násilí mezi lidmi schématem - kdo týrá zvířata může podobným způsobem i ubližovat lidem7. Dále si pochvaluje přínos reality show, že i na příště „nějaký běžný zvyk v jiné domácnosti znovu probudí cit pro spravedlnost“ (Kupsová, Daniela. Smutná realita všedního dne. Týdeník Televize. Str.3). Tuto kauzu postupně rozvíjí Blesk a Super Spy, které se již nezabývají pojetím spravedlnosti, ale vlastním týráním zvířete. Kromě deníku Právo o kauze jiná média neinformují. Právo zveřejnilo 14.10. 2005 informaci, že pro podezření z týrání zvířat celou situaci šetří pražská policie. Po odvysílání pořadu Výměna manželek dochází k nárůstu příspěvků a pobouřených reakcí diváku, bulvár následně přináší rozporuplné informace o rodině a celé události. V příspěvku z 15.10. Blesk popisu zmizení fenky a vypsání odměny 50. 000 Kč za informace vedoucí k jejímu nalezení. Ve stejném článku Blesk uvádí, že již obdržel přes 7000 pobouřených reakcí diváků a některé dopisy cituje. Postupně se v bulvárním tisku objevují informace, že fenka byla pouze u náhradní majitelky, jelikož původní majitelé mají údajně alergickou dceru, avšak jaká byla příčina takovéhoto jednání není již vysvětleno a média o kauze již nadále neinformují. Toto je typický vzorec většiny sledovaných kauz; dochází k tomu, že média po zveřejnění několika počátečních informací ztrácejí o celou situaci zájem a jen v několika případech se ke kauze vrátí s informací o završení policejního vyšetřování či vynesení soudního verdiktu. Nejčastějším tématem všech příspěvků je legislativa přejatá z EU dotýkající se ochrany zvířat nebo postihů za jejich zanedbání a samotné týrání. Nejvíce příspěvků přinášejících informace o případech týrání zvířat popisuje tyto události ve spojitosti se sousedskými spory, kde se zvířata stávají oběťmi přímé agrese souseda majitele zvířete nebo je jeho majitel sousedy obviněn z týrání zvířat. Závěr: Na závěr bychom rádi zdůraznili, že tyto zprávy je nutné brát jako mezi-výstupy a budou následovány dalším zkoumáním (tj. zkoumáním dalších dat, bližším rozborem stávajících dat atd.). Proto je náš „závěr“ zatím neuzavřen… Literatura: Bourdieu, Pierre. O televizi. Doplněk. Brno, 2002. Čejka, J. (2005): Jejich jest království. Nakl. Práh: Praha. Des Jardins, J.R. (2001): „Ethical Theory and the Environment“ in: Environmental ethics: An introduction to environmental philosophy. Wadsworth, Thomson learning, Toronto, Canada. Derrida et Roudinesco (2003): Co přinese zítřek?. Karolinum: Praha. Harper, Douglas (1993). „On the Authority of the Image. Visual Methods at the Crossroads“. in: N.Denzin and Y.Lincoln, ed. Handbook of Qualitative Research. Beverly Hills, CA: Sage, 403-412. Herman, Edward; Chomsky, Noam. Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media. Pantheon. New York, 2002. Kohák, E. (1996): Závod s časem. Texty z morální ekologie. Nakl. Torst: Praha. Kohák, E. (2000): Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. Nakl. Slon: Praha. Komárek, S. (2000): Příroda a kultura. Svět jevů a interpretací. Nakl. Vesmír: Praha. Kourim, H. (2005): Ochrana zvířat. Vydalo OS Svoboda zvířat: Plzeň. Lorenz, K (1997): Odumírání lidskosti. Nakl. Mladá fronta: Praha. Lorenz, K. (2000): Osm smrtelných hříchů. Nakl. Academia: Český Těšín. Nussbaum, M. (Jan. 1988): Narrative Emotions: Beckett´s Genealogy of Love. Ethics, Vol.2, p. 225-254. Ondok, J.P. (1998): Člověk a příroda. Karmelitánské nakl. V Kostelním Vydří. Patterson, Ch. (2003): Věčná Treblinka: ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté. Nakl. Práh: Praha. Postman, Neil. Ubavit se k smrti – veřejná komunikace ve věku zábavy. Mladá fronta. Praha, 1999. Raphael, D.D. (2003): Concepts of Justice.Clarendon Press: Oxford. – zatím jen některé kapitoly.. Rushkoff, Douglas. Media virus. Ballantine Books. New York, 1996. Sarah Pink (2001). Doing Ethnography: Images, Media and Representation in Research. London: Sage. Seed, J., Macyová, J., Flemingová, P. a Naess, A. (1993): Myslet jako hora. Nadávka Zelená Nádej – Abies Publishers: Přerov. Šiler, Vladimír (1996): Etika ochrany zvířat. Scholarforum: Ostrava. Singer, P. (2001): Osvobození zvířat. Nakl. Práh: Praha. Vercors (1965): Nepřirozená zvířata. Nakl. Mír: Praha. Wagner, Jon (2002). Contrasting images, complementary trajectories: sociology, visual sociology and visual research. Visual Studies: 17, 160-171.
Arluke, Arnold (2004): The Use of Dogs in Medical and Veterinary Training: Understanding and Approaching Student Uneasiness. Journal of Applied Welfare Science, 7(3), str. 197-204 Frommer, S.S. and Arluke, A. (1999): Loving Them to death: Blame-Displacing Strategies os Animal Shelter Workers and Surrenders. Society and Animals, Vol.7, No.1, str.1-16 Herzog, H.A.Jr. ; Dinoff, B. and Page, J.R. (1997): Animal Right: Moral Debate over the Internet. Qualitative Sociology, Vol.20, No.3, str. 399-418. Kanigel, Robert (1987): Specimen No. 1913. A Rat´s Brief Life in the Service of Science. The Sciences 27,1 (Jan./Feb.), p.30-37. Knight, Sarah; Nunkoosing, Karl; Vrij, Albert; and Cherryman, Julie: Using Grounded Theory To Examene People´s Attitudes Toward How Animals are Used, Society and Animals, 11:4, Koninklijke Brill NV, Leiden: 2003 Michael, M. and Birke, L. (Feb.,1994): Enrolling the Core Set: The Case of the Animal Experimentation Controversy. Social Studies of Science, Vol.24, No.1, p.81-95 Michael, M. and Birke, L. (Spring,1994): Accounting for Experiments: Identity and Disreputable “Others“. Science, Technology and Human Values, Vol.19, No.2, p. 189-204 Philips, Mary T.(1994): Proper Names and the Social Construction of Biography:The Negative Case of Laboratory Animals. Qualitative Sociology, Vol.17, No.2, p.119-142 Sanders, Clinton R. (1995): Killing with Kindness: Veterinary Euthanasia and rhe Social Construction of Personhood. Sociological Forum, Vol.10, No.2 (Jun.,1995), str.195-214. 1 Zde poznamenejme, že tyto kvality jakoby směřují k podstatě, pravdě, nestrannosti. „Dobrá vůle“ odkazuje ke zvažování v prospěch dobra (a snad tedy i rovnováhy) a spolu s „moudrostí“ je i směřováním k tomu, co je podstatné a má alespoň ambice být trvalejší hodnotou. 2 Ve vícero zdrojích lze nalézt narážky na to, jak lidé, kteří např. jedí maso, „nechtějí nic slyšet“ o zvířeti, které požírají apod. (např. Čejka, Singer, Knight, Sarah; Nunkoosing, Karl; Vrij, Albert; and Cherryman, Julie apod.). 3 učinila jsem výjimku a z osmi zatím provedených rozhovorů jsou dva s „ochranářkami“, které však v jistém smyslu mohou před zákonem také být v pozici „laiků“ 4 pod kterou patří i spravedlnost 5 Regionální mutace totožného příspěvku nebyla započítána. 6 Není to jediný příspěvek zabývající se týráním zvířat v reality show, více příspěvků se objevilo v souvislosti s kauzou Big Brother kde účinkovalo prase Oskar, které následně skončilo ve veterinární péči. 7 Spojení týrání zvířat s násilím mezi lidmi nebo ochranou lidských práv je typické pro většinu příspěvků, které mají charakter komentáře. |