Disertační práce Souběh ochrany průmyslových vzorů s ochranou autorskoprávní a známkoprávní

Kapitola 4
Díla užitého umění a jejich vztah k průmyslovým vzorům

4.1 Obecná charakteristika, zachycení v mezinárodních smlouvách

Rozlišení mezi dílem užitého umění a uměleckým dílem užitého umění našlo svou oporu i v rozhodnutí George Hensher Ltd v Restawile Upholstery (Lancs) Ltd z roku 1976.²²⁷ Přestože se jedná o rozhodnutí britské, tedy o rozhodnutí opírající se o doktrínu „skill and labour“, lze podstatu soudního rozhodnutí použít pro interpretaci pojmu „dílo užitého umění“ i v kontinentálním pojetí autorského práva.²²⁸

Soud rozlišil mezi dílem užitého umění (work of craftmanship), jakožto trvalým užitným předmětem denní potřeby (durable useful handmade object), a mezi uměleckým dílem užitého umění (work of artistic craftmanship), které má kromě funkce užitné rovněž estetickou hodnotu samo o sobě (owner values because of its artistic character). Estetická hodnota (artistic effect) je podle soudu kategorií subjektivní, neboť různí lidé mohou mít rozdílné pohledy na to, co je estetické a co nikoliv. Proto je důležité, zda tvůrce předmětného díla (maker or designer) zamýšlel dílo vytvořit tak, aby estetický charakter mělo, přestože to nebylo z hlediska funkce, kterou má daný předmět plnit, nezbytné (though it was not to be regarded as either necessary or conclusive).

Lze říci, že dílo užitého umění, aby bylo chráněno autorským právem, musí mít uměleckou hodnotu (estetický charakter). Současně platí, že právě tato umělecká hodnota (projevující se v osobitém vzhledu výrobku) odlišuje daný výrobek od výrobků jiných, a stává se tak „přidanou hodnotou“, která je jedním z důvodů, proč si spotřebitel daný předmět koupí.

Ačkoliv se v oblasti autorského práva obecně aplikuje zásada, že účel, pro nějž je dílo vytvářeno, je pro vznik autorskoprávní ochrany nerozhodný (§ 2 odst. 1 AutZ),
u děl užitého umění je účel do jisté míry důležitým kriteriem. Díla užitého umění jsou díla „účelově zaměřená“, mají sloužit jak účelu estetickému, tak účelu užitnému.


(Daný předmět například slouží jako židle a přitom je v něm současně zachycen originálním způsobem její majitel, fotografie pořízena v penzionu Rejvíz, Rejvíz na Jesenicku)

(Český zapsaný průmyslový vzor s názvem „stolní hodiny“ [číslo zápisu 22867].

Tento předmět plní jak funkci signalizátora časomíry, tak funkci ozdobného artefaktu, který ozvláštňuje obytnou místnost).

4.2 Modely vztahů autorskoprávní ochrany a ochrany průmyslových vzorů

4.2.1 Souběžná ochrana (cummulative protection)²²⁹

Souběžná ochrana je přípustná především ve Francii a je založena na doktríně „jednotnosti umění“ (unity of art/l´unité de l´art).²³² Podle této doktríny může být umělecké dílo zachyceno v mnoha podobách a může být vyjádřeno jakýmkoliv prostředkem. Umění je pojímáno jako jednotný koncept, přičemž umělecké výtvory nemají být rozlišovány podle estetické hodnoty nebo způsobu vyjádření. Umělecký výtvor by neměl být zbavován ochrany pouze proto, že je ztělesněn v užitném předmětu. Pokud určité dílo vyjadřuje osobnost svého tvůrce, je považováno za dílo umělecké.

Při souběžné ochraně bude ve většině případů určitý předmět chráněn právem autorským, pouze pokud je trvale zachycen v hmotné podobě (podotýkám, že některé právní řády požadavek trvalého zachycení díla v hmotné podobě nevyžadují). Podstatou souběžné ochrany potom logicky je, že ten samý předmět bude chráněn prostřednictvím zvláštních zákonů o průmyslových vzorech (buď od okamžiku zápisu v příslušném rejstříku, nebo od okamžiku zpřístupnění vzoru veřejnosti).

Souběžná ochrana je obvykle výslovně vyjádřena v příslušných vnitrostátních předpisech, a to tím způsobem, že ochrana průmyslových vzorů (nebo děl užitého umění) nevylučuje ochranu stejného předmětu prostřednictvím jiných zákonných ustanovení, a současně, že ochrana autorskoprávní nevylučuje ochranu stanovenou jinými právními režimy.²³³

Pro shrnutí lze zjednodušeně nazvat model „plného souběhu“ jako model „obousměrný“ (je tedy umožněna „prostupnost“ ochrany v obou směrech bez omezení). Oboustranná prostupnost je základním rozlišovacím kriteriem oproti modelu „ochrany samostatné“. Model „plného souběhu“ však může být modifikován tím, že příslušná zákonná ustanovení stanoví přísnější podmínky ochrany (například požadují větší míru kreativity/jedinečnosti) pro autorská díla. V praxi se tak v mnoha zemích uplatňuje režim „souběhu částečného“, přičemž tento model „částečného souběhu“ je modifikací modelu „souběhu plného“. Rozdíl u „částeč ného souběhu“ je v tom, že pokud je určitý výtvor chráněn jako průmyslový vzor, nemůže být automaticky chráněn jako autorské dílo, neboť nemusí splňovat přísnější podmínky autorskoprávní ochrany (autorské dílo obvykle musí splňovat kriterium statistické jedinečnosti tvůrčího výkonu, zatímco u průmyslového vzoru bývá zakotveno kritérium distinktivity/individuální povahy). Tato podmínka v režimu „plného souběhu“ odpadá, neboť zde množina autorských děl nepředstavuje z hlediska míry tvůrčího přínosu podmnožinu průmyslových vzorů. Jedná se spíše o dvě na sobě nezávislé množiny předmětů ochrany.

4.2.2 Samostatná ochrana (separate protection)²³⁴

Mezi státy, které uplatňují tento přístup (nikoliv však výlučně), patří především Spojené státy americké (dříve mezi tyto země patřila rovněž například Itálie²³⁵

Vyloučení průmyslových vzorů z autorskoprávní ochrany je založeno na principu „oddělitelnosti“ (separability) a „nezávislosti“ (independence) určitého tvaru nebo uspořádání od výrobku, na němž je tvar aplikován.²³⁷ Aby mohl být určitý tvar chráněn autorským právem, musí být možné jej oddělit (tvar musí být schopen samostatné existence) od výrobku, resp. jeho technické funkce. Tvar tedy musí mít estetickou hodnotu sám o sobě, aniž jej pozorovatel spojuje s určitou technickou funkcí.²³⁸

Je zřejmé, že s požadavkem oddělitelnosti se běžně můžeme v jistém smyslu setkat v oblasti průmyslových vzorů, kdy většina států stanoví, že není možné chránit znaky technického/funkčního předurčení (srov. 2.5.3). V oblasti autorskoprávní je však požadavek oddělitelnosti jistým způsobem „zpřísněn“ v tom směru, že tvůrčí znaky musí být schopny samostatné existence a navíc musí dosahovat požadované míry kreativity (estetického působení).

Oddělení tvaru od výrobku, na němž je tvar aplikován, tedy implikuje, že výrobek sám musí být primárně vytvářen jakožto umělecké dílo (např. šperk),

S ohledem na princip „oddělitelnosti“ není v zemích uplatňujících koncepci oddělené ochrany možné chránit většinu tvarů předmětů denní potřeby. Obvykle totiž nelze u děl užitého umění striktně oddělit tvar výrobku od účelu, k němuž má výrobek sloužit. Tvar výrobku (např. nábytku, domácích potřeb, oděvů) proto nelze chránit autorským právem. Tvary těchto výrobků mohou být chráněny pouze prostřednictvím zvláštní ochrany průmyslových vzorů (sui generis registration approach).

4.2.3 Částečný souběh (partial overlap)²³⁹

Mnoho zemí, které umožňují autorskoprávní ochranu průmyslových vzorů, současně stanoví poměrně přísná kriteria pro míru estetického charakteru a tvůrčí jedinečnosti autorských děl.²⁴¹ Proto pokud má být určitý předmět chráněn jako dílo umělecké, musí obvykle dosahovat „zjevných uměleckých kvalit“ (marked artistic character). Jestliže však určitý předmět těchto kvalit nedosahuje, autorskoprávní ochrana nepřichází do úvahy.²⁴²

Ve shora uvedených zemích soudy často požadují, aby určitý průmyslový vzor, pokud má být chráněn autorským právem, měl „vyšší míru uměleckého přínosu“ (higher level of artisitc contribution).²⁴³ Vzory, které nemají umělecký (estetický) charakter, nemohou být považovány za umělecká díla, a proto nepožívají autorskoprávní ochrany.

Pro zjednodušení lze nazvat „částečný souběh“ modelem „obousměrným zúženým“. Je sice umožněna „prostupnost“ obousměrná, ale z pohledu průmyslových vzorů v „užším pásmu“ než v případě „plného souběhu“. Průmyslové vzory tedy mohou být chráněny autorským právem pouze tehdy, pokud splňují požadavky „vyšší míry tvůrčího přínosu“. Množina předmětů chráněných autorským právem tak tvoří podmnožinu předmětů chráněných (resp. chranitelných) právem průmyslových vzorů.

Kapitola 5
Průmyslové vzory a technická řešení – znaky technického předurčení

Vynálezům (technickým řešením) je poskytována ochrana prostřednictvím zvláštních právních režimů, obvykle se jedná o právo patentové (patents) nebo právo užitných vzorů (utility design, petty patents). Tato ochrana je poskytována za splnění poměrně přísných podmínek (kriterií) a na relativně krátký časový úsek.

Obvyklým požadavkem patentovatelnosti vynálezu je jeho novost (novelty), vynálezecká činnost (inventive step, non-obviousness) a průmyslová využitelnost (usefulness, industrial applicability).²⁴⁵ Doba ochrany je ve většině zemí 20 let od podání přihlášky. Délka trvání výlučných práv je ve srovnání s jinými instituty poměrně krátká, a to zejména proto, že patentové právo musí rozumným způsobem vyvažovat tři navzájem protichůdné zájmy - zájem majitelů patentu na ochraně (interest of the patent owner), zájem soutěžitelů (konkurentů) na snižování nákladů (interest of competitors) a zájem společnosti na urychlování technického vývoje a zlepšování životních podmínek (public necessity to reasonable economic incentive to innovate, improvement of living standards).²⁴⁶ Pokud by byl majitelům patentů udělen monopol na příliš dlouhou dobu, mohlo by docházet ke zpomalování rozvoje vědy a techniky. Aby mohl být patent udělen (a tedy i přiznán zákonný monopol), musí přihlašovatel splnit poměrně přísná kriteria, a to zejména kriterium celosvětové novosti. Státy se tak snaží zabránit tomu, aby nedocházelo k „vynalézání (a tím i mnohdy vynakládání nemalých státních prostředků na výzkum) již vynalezeného“. Současně, jestliže má být určité řešení chráněno patentem, musí být průmyslově využitelné, musí se tedy „zaplatit“ (a mělo by se současně přihlašovateli vyplatit, i přesto, že zaplatí mnohdy závratné sumy peněžních prostředků za patentovou ochranu).

Důvody ochrany vynálezů jsou tedy odlišné od ochrany uměleckých výtvorů a průmyslových vzorů. V případě autorských děl a průmyslových vzorů se totiž neuplatňuje tak výrazně požadavek společnosti na co nejrychlejším přístupu k novým technickým řešením (access technology at the earliest possible time) a na ekonomické stimulaci vědeckého a technického vývoje.²⁴⁷

Narozdíl od možných souběhů mezi právem autorským a právem průmyslových vzorů, není možný souběh mezi právem patentovým/právem užitných vzorů a právem průmyslových vzorů. Většina právních řádů totiž obsahuje výslovná ustanovení, která z ochrany poskytované průmyslovým vzorům vylučuje znaky předurčené technickou funkcí (functional features, technical aspects), a to zejména
z toho důvodu, aby nebyla obcházena přísná pravidla stanovená pro ochranu technických řešení.²⁴⁸

Ochrana technických řešení může být poskytována v zásadě pouze prostřednictvím speciálních právních úprav.²⁴⁹ Není možné, aby byla poskytována ochrana technickým řešením prostřednictvím práva průmyslových vzorů. Pokud by v případě průmyslových vzorů nebyla vyloučena ochrana „znaků technického předurčení“, mohlo by docházet k obcházení patentové ochrany, neboť v určitých případech není možné, aby technické řešení aplikované na výrobku mělo jiný tvar (tvar je zcela dán podstatou technického řešení). Dále lze dovodit, že znaky předurčené technickou funkcí mohou být z volného použití vyloučeny pouze patentovou ochranou. Jestliže tedy někdo je majitelem patentu na určité technické řešení, a toto řešení předurčuje (technické) znaky konkrétního průmyslového vzoru, má přednost ochrana poskytovaná patentem. V případě, že patentová ochrana znaků technického předurčení již vypršela, nemůže vlastníku (přihlašovateli) průmyslového vzoru nikdo bránit v užívání (přihlášení) průmyslového vzoru obsahujícího totožné technické znaky, jestliže však současně průmyslový vzor obsahuje i znaky tvůrčí.

Dále lze poznamenat, že pokud by bylo přípustné přihlásit tvar výrobku předurčený technickou funkcí jakožto průmyslový vzor, přihlašovatel by získal v podstatě totožnou ochranu, jako v případě patentu, s tím, že by výrazně ušetřil na poplatcích za překlady, za věcný průzkum, za udržování patentu v platnosti, a navíc by jeho technické řešení bylo (ve většině států) chráněno o pět let déle než v případě ochrany patentem.

Autorskoprávní ochrana, pokud jde o technická řešení, nepřichází do úvahy.

Výlučnost ochrany technických řešení je dána i ve vztahu k ochranným známkám. I zde je obvykle stanoveno, že dané označení nemá zápisnou způsobilost, pokud je tvořeno výlučně tvarem, který vyplývá z technické povahy věci či z technické funkce daného výrobku.²⁵² Opět lze poukázat na to, že pokud by výluka z ochrany technických znaků neexistovala, bylo by možné obejít přísnou ochranu patentovou a chránit po neomezeně dlouhou dobu určité označeníoznačení (v podstatě však technické řešení).

Kapitola 6
Průmyslové vzory a ochranné známky

6.1 Rozdílné účely ochrany, souběh, absence konverze přihlášek

Účelem průmyslových vzorů je poskytování ochrany užitným předmětům, které mají určitý zajímavý (osobitý) tvar. Tvůrce průmyslového vzoru se snaží vytvořit zvláštní tvar výrobku proto, aby zaujal spotřebitele. Osobitý tvar tak nemá pouze hodnotu estetickou, ale současně i hodnotu hospodářskou (ekonomickou). Právo průmyslových vzorů tak vlastně chrání investici, kterou tvůrce (resp. vlastník průmyslového vzoru) do osobitého vzhledu výrobku vložil. Tržní hodnota takového „ozvláštněného“ výrobku je obvykle vyšší, než hodnota výrobku, jehož tvar je čistě předurčen technickou funkcí. Ochrana průmyslových vzorů před neoprávněným napodobováním (kopírováním) je tedy založena na podobných principech jako ochrana literárních, uměleckých a vědeckých děl. Smyslem ochrany je podpora lidské tvořivosti, stejně jako ochrana prostředků (a úsilí), které byly do vytvoření určitého nehmotného statku investovány.

Ochrana poskytovaná prostřednictvím práva známkového je postavena na jiných základech. Označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jednotlivých osob v praxi slouží jako „obchodní identifikátor“. Hlavním účelem označení obecně (tedy jak ochranných známek, tak například obchodního/firemního jména) je jednak odlišit hospodářské subjekty jako takové, jednak odlišit výstupy hospodářské činnosti těchto subjektů (ochranné známky, označení původu, logo). V tomto ohledu je poměrně výstižná definice obsažená ve Světové deklaraci duševního vlastnictví, která v článku 3 uvádí:

„Duševní vlastnictví historicky je a nadále bude hlavním a nepostradatelným prvkem pokroku a vývoje celého lidstva..., ... od prvních značek na hrnčířském zboží, které označovaly autorství a pověst nestaršího mezopotámského hrnčíře, až k moderním ochranným známkám, které známe dnes..., lidstvo spoléhá na systémy s důvěryhodnou a nezkorumpovatelnou identifikací.“ ²⁵³

Každý subjekt nějakým způsobem dává najevo, že dané výstupy (výrobky či služby) pochází z jeho produkce (dílny, závodu, určité oblasti). Označení tedy působí vně subjektu směrem ke spotřebitelské veřejnosti, která si má s daným označením spojit buď určitý subjekt, nebo určitou kvalitu. Označení tak ale zároveň neslouží pouze ku „prospěchu“ (ochraně) hospodářských subjektů, ale rovněž k ochraně spotřebitelů, kteří se právě díky těmto označením orientují při uspokojování svých potřeb.

V průběhu času se postupně rozšiřoval počet označení, která mohla, pokud měla rozlišovací způsobilost, být chráněna jako ochranné známky. Dokladem (a současně i vyvrcholením) tohoto vývoje je ustanovení čl. 15 odst. 1 Dohody TRIPS, které obsahuje základní mezinárodní definici ochranných známek. Ochrannou známkou tak je „jakékoli označení nebo jakákoli kombinace označení, způsobilá odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb jiných podniků“.²⁵⁴ V současné době je ve většině zemí možné chránit jakékoliv označení, které je způsobilé odlišit výrobky (služby) různých účastníků trhu. Některé právní řády však požadují, aby takové označení bylo zachyceno v grafické podobě.²⁵⁵ Jiné stanoví, že dané označení musí být vnímatelné zrakem.²⁵⁶ Všeobecně přijímaná široká definice ochranných známek umožňuje považovat za ochranné známky rovněž trojrozměrné předměty, samozřejmě pokud splňují příslušné podmínky ochrany (v mnoha případech dokonce jsou trojrozměrné předměty výlovně uvedeny jako jeden z druhů ochranných známek).²⁵⁷

Základní podmínkou stanovenou pro ochranu určitého označení cestou známkového práva je naplnění kriteria rozlišovací způsobilosti (distinctiveness, capacity to distinguish), a to ve vztahu k vymezeným druhům zboží a služeb (goods and services). Je tedy nezbytné, aby si spotřebitelská veřejnost spojovala s daným označením určitého výrobce (poskytovatele služeb) nebo určitou kvalitu (quality or commercial entity).²⁵⁸

Shora zmiňovaná možnost ochrany tvaru výrobku nebo obalu jako ochranné známky samozřejmě naráží na to, že daný tvar může být současně chráněn jako průmyslový vzor. V předchozích kapitolách bylo pojednáno o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek může docházet k souběžné ochraně mezi ochranou poskytovanou průmyslovým vzorům a ochranou autorských děl. Obdobná situace existuje i v případě ochranných známek, a to jak obecně, tak specificky u trojrozměrných ochranných známek. Aby souběh mezi známkoprávní ochranou a ochranou průmyslových vzorů byl právně přípustný, musí tvar výrobku samozřejmě splňovat základní podmínku stanovenou známkového práva - rozlišovací způsobilost. Znamená to tedy, že určitý tvar si spotřebitelská veřejnost musí spojit s určitou kvalitou nebo hospodářským subjektem (particular entity or quality).²⁵⁹

Výrazným rozdílem mezi ochrannou známkovou a ochranou poskytovanou průmyslovým vzorům je skutečnost, že zatímco chráněný průmyslový vzor umožňuje vlastníku zabránit komukoliv v hospodářském užití příslušného tvaru bez ohledu na to, s jakým výrobky/službami bude spojován při uvádění na trh, v případě ochranných známek je možno bránit užití konkrétního tvaru pouze pro vymezenou skupinu výrobků (služeb). Dalším významným rozdílem je skutečnost, že průmyslový vzor může být chráněn pouze po omezenou dobu (obvykle max. 25 let). Ochranná známka, pokud je užívána a její vlastník ji udržuje v platnosti (tj. pravidelně žádá o obnovu a platí příslušné poplatky) oproti tomu může být chráněna neomezeně dlouho.

Rozlišovací způsobilost může mít příslušné označení samo o sobě (distinctiveness per se), nebo ji získá v průběhu užívání v hospodářském styku (acquired secondary meaning).²⁶⁰ V případě trojrozměrných ochranných známek (především u obalů) půjde obvykle o druhý případ. Rozlišovací způsobilost určitý tvar či obal získá například prostřednictvím masivní reklamy, v níž je přímo nebo podprahově spotřebitel upozorňován na to, že výrobky mající určitý tvar (obal) pochází z určitého zdroje.

Prostřednictvím ochrany průmyslových vzorů je samozřejmě možné chránit i dvourozměrné tvary výrobků, typicky loga. Kromě souběhu, který se odehrává v rovině trojrozměrných předmětů, tedy bude docházet i k souběhu v oblasti ochrany logotypů. Zejména v přístupu Úřadu v Alicante je zřetelně vidět, že hranice mezi ochrannými známkami a průmyslovými vzory se do značné míry stírají.²⁶¹ Vzhledem k tomu, že zápisný úřad logotypy zařazuje do třídy 99 Locarnského třídění²⁶² a akceptuje skutečnost, že logotyp může být aplikován na jakémkoliv výrobku, řada přihlašovatelů označení zjistila, že je pro ně tento způsob ochrany výhodnější než přihlašování ochranných známek. Především se za zápis průmyslových vzorů Společenství platí řádově nižší poplatky²⁶³ a navíc ochrana není vázána na konkrétní seznam výrobků a služeb. Dále oproti ochranným známkám dochází k zápisu průmyslových vzorů daleko rychleji a neprobíhá zde námitkové řízení. Nevýhodou však je podstatně kratší doba ochrany (25 let). V této souvislosti však lze namítnout, že přihlašovatelé často mění své marketingové strategie a průměrně jednou za 10 let dochází k určitým změnám v chráněných označeních, takže omezená doba platnosti není takovou překážkou, nehledě na to, že u skutečně významných označení je možné dodatečně podat přihlášku ochranné známky Společenství.

Značnou výhodu oproti ochraně známkoprávní však představuje absence povinnosti užívání průmyslového vzoru. Jestliže v případě ochranných známek „visí“ nad jejich vlastníkem „Damoklův meč“ v podobě možnosti zrušení ochranné známky pro její neužívání (§ 31 odst. 1 písm. a) OchrZn, čl. 50 odst. 1 Nařízení 40/94),

Přestože se v evropském prostoru známkoprávní režim ochrany značně sbližuje s režimem ochrany průmyslových vzorů, mezinárodní úprava tento konvergenční proces nereflektuje. Především chybí mechanismus konverze přihlášek průmyslových vzorů na ochranné známky a naopak. Historicky bylo právo průmyslových vzorů bližší právu užitných vzorů.²⁶⁴ Pařížská unijní úmluva na tuto skutečnost pamatuje v ustanovení

V případě ochranných známek však podobnou konverzi žádné ustanovení mezinárodní smlouvy nezakotvuje. Je jistě představitelné, že by tuto konverzi mohly zakotvit vnitrostátní právní předpisy, případně předpisy komunitárního práva, dosud se tak ale nestalo. Konverze by v případě vztahu průmyslových vzorů a ochranných známek měla být oboustranná, neboť zde nelze (oproti jiným konverzím: patent – užitný vzor; užitný vzor – průmyslový vzor) najít nějaký vztah generality/speciality. Jestliže tedy přihlašovatel ochranné známky zjistí, že přihlašované označení nemá zápisnou způsobilost ve smyslu známkoprávním, mohl by požádat o zápis do rejstříku průmyslových vzorů (pokud by samozřejmě daný předmět splňoval podmínky ochrany zapsaných průmyslových vzorů). Stejně tak by tento princip mohl platit i opačně – přihlašovatel průmyslového vzoru by nesplnil podmínku novosti, avšak splňoval by známkoprávní kriterium rozlišovací způsobilosti (například díky předchozímu užívání daného označení).

Úvahy o potřebnosti zakotvení konverze přihlášek ochranných známek na přihlášky průmyslových vzorů a naopak jistě budou nabývat na intenzitě s přibývajícím počtem „konvergenčních případů“, kdy přihlašovatelé budou vnímat absenci tohoto druhu konverze (oproti konverzi s užitnými vzory, které však například na komunitární úrovni dosud vůbec nejsou zavedeny)²⁶⁵ za svým způsobem diskriminační.

6.2 Zakotvení známkoprávní ochrany v mezinárodních smlouvách

Historicky nejstarší smlouvou je samozřejmě Pařížská unijní úmluva, která materii ochranných známek upravuje především v ustanovení čl. 6 až 9. Skutečností však zůstává, že samotná Pařížská unijní úmluva pojem ochranné známky (ani problematiku práv, která vyplývají ze zápisu známky do rejstříku) nedefinuje. Příslušná ustanovení mají především procedurální charakter a týkají se zejména práva priority.

Další mezinárodní smlouvou, která upravuje rovněž spíše procedurální otázky zápisu ochranných známek je Smlouva o známkovém právu. Tato smlouva se vztahuje na ochranné známky, které sestávají z viditelných značek (podmínka vnímatelnosti zrakem – visibility), ²⁶⁶ přičemž současně platí, že ty státy, které do okamžiku přijetí poskytovaly známkoprávní ochranu i trojrozměrným označením, jsou povinny aplikovat ustanovení Smlouvy o známkovém právu i na tyto známky.

Smlouva o známkovém právu se výslovně nevztahuje na ochranné známky hologramové a na známky, které nesestávají z viditelných značek, zejména na ochranné známky zvukové²⁶⁷ a čichové.

Z pohledu definičních znaků ochranných známek tedy Smlouva o známkovém právu přímo definuje požadavek vnímatelnosti zrakem. Dále smlouva upravuje řadu otázek týkajících se náležitostí přihlášky, zastupování, data podání, obnovy zápisu apod., přičemž z ustanovení čl. 3 odst. 7 bod I-IV) nepřímo vyplývá důležitá zásada, že známkoprávní ochrana nesmí být vázána pouze na podnikatelské subjekty, ani na to, zda přihlašovatel má v obchodním/podnikatelském rejstříku zapsán předmět podnikání, který se shoduje s výrobky/službami, pro které je ochranná známka přihlašována.²⁶⁸

Mezinárodní smlouvou, která obsahuje hmotněprávní ustanovení, je již mnohokrát zmiňovaná Dohoda TRIPS. Ta kromě definice ochranné známky (čl. 15 odst. 1 a 2) obsahuje i ustanovení upravující práva vyplývající ze zápisu (čl. 16), stejně jako problematiku obnovy zápisu (doba obnovy je stanovena na minimální lhůtu sedmi let s tím, že zápis ochranné známky bude obnovitelný neomezeně – čl. 17). Co se týče otázky povinného užívání, Dohoda TRIPS stanoví, že pokud se pro udržení zápisu vyžaduje užívání, může být zápis vymazán pouze pro neužívání po nepřerušené období nejméně tří let, jestliže však současně majitel ochranné známky neprokáže dobré důvody opírající se o existenci překážek pro takové užívání (čl. 19). Současně Dohoda TRIPS v článku 21 reguluje i otázku nucených licencí, která je citlivým tématem především pro rozvojové státy.

6.3 Mezinárodní a komunitární zápisy ochranných známek

Základními smlouvami v oblasti známkoprávní ochrany jsou Madridská dohoda o mezinárodním zápisu ochranných známek a Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek.²⁶⁹ Zápisný mechanismus se do značné míry podobá procesu, který uplatňuje ve vztahu k průmyslovým vzorům Africká organizace průmyslového vlastnictví – ARIPO (srov. 2.4.2). Zmiňované smlouvy tedy zakotvují určité formální náležitostí podání, po jejichž splnění bude příslušné označení zapsáno do mezinárodního rejstříku ochranných známek, který vede zápisný Úřad v Ženevě. Designované členské státy posléze mají lhůtu jednoho roku na to, aby odmítly ochranu mezinárodní ochranné známce, pokud by příslušný zápis odporoval jejich vnitrostátním předpisům (smluvní státy Madridského Protokolu potom mohou takové prohlášení učinit ve lhůtě 18 měsíců od mezinárodního zápisu). Doba ochrany mezinárodní ochranné známky je deset let a může být obnovována vždy na dalších deset let.

Na úrovni Evropských společenství existuje, obdobně jako v případě průmyslového vzoru Společenství, úspěšný projekt ochranné známky společenství (komunitární ochranné známky).

Orgány Evropských společenství přistoupily k problematice harmonizace a unifikace právní úpravy ochranných známek obdobným způsobem, jaký byl popsán u průmyslových vzorů, proto na tomto místě lze jen stručně shrnout základní principy.

Co se týče harmonizace vnitrostátních známkových úprav, zde hrála klíčovou roli Směrnice Rady ES ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (89/104/ES). Tato Směrnice obsahuje především hmotněprávní ustanovení, jež se týkají definice ochranné známky, absolutních důvodů odmítnutí zápisu nebo důvodů prohlášení ochranné známky za neplatnou (čl. 3 - absolute grounds for refusal or invalidity), relativních důvodů odmítnutí zápisu (čl. 4 - further grounds for refusal or invalidity concerning conflicts with earlier rights), rozsahu práv vyplývajících ze zápisu (čl. 5 - rights conferred by a trade mark), omezení práv k ochranné známce (čl. 6 - limitation of the effects of a trade mark), užívání ochranné známky (čl. 10 - use of trade marks) nebo důvodů zrušení ochranné známky (čl. 12 - grounds for revocation). Příslušná ustanovení se promítají do právních předpisů v členských státech Evropských společenství, přičemž se vztahují jak na zápisy prováděné národní cestou, tak na zápisy mezinárodních ochranných známek (zde především jde o důvody odmítnutí mezinárodního zápisu).

Evropská společenství kromě cesty sbližování právních řádů prostřednictvím harmonizační směrnice zvolila rovněž cestu unifikace, a to ve formě Nařízení 40/94, které zakotvilo možnost podávat přihlášky ochranných známek Společenství. Toto nařízení obsahuje totožná hmotněprávní ustanovení, se kterými se můžeme setkat ve Směrnici 89/104/ES, přičemž zakotvuje, obdobně jako Nařízení 6/2002, rovněž řadu procesněprávních ustanovení, ustanovení o nakládání s ochrannou známkou jako předmětem vlastnictví nebo ustanovení vztahující se k vymáhání práv.

Český zákon o ochranných známkách je s Nařízením 40/94 i se Směrnicí 89/104/ES plně harmonizován a oproti implementaci Směrnice 98/71/ES zde nenacházíme významnější odlišnosti.²⁷⁰ Důvodem je především skutečnost, že v případě ochranných známek byl v roce 2003 přijat nový známkový zákon (který již do sebe absorboval veškeré změny, jež komunitární právo přineslo od účinnosti předchozího známkového zákona č. 137/1995 Sb.), zatímco zákon o ochraně průmyslových vzorů byl přijat v roce 2000, a proto logicky nemohl reagovat na jisté změny, které v dané oblasti přineslo Nařízení 6/2002.

Ochranná známka Společenství má obdobně jako průmyslový vzor Společenství jednotnou povahu (s výjimkou licencí, které mohou být poskytovány i pro území jen některých členských států – čl. 22 Nařízení 40/94). Na základě podané přihlášky ochranné známky Společenství probíhá řízení před zápisným Úřadem v Alicante. V případě, že ochranná známka projde formálním průzkumem a průzkumem, při němž se zkoumají absolutní důvody zápisné způsobilosti, Úřad známku zveřejní v rejstříku a poté nastává možnost podání námitek proti zápisu. V případě, že jsou podány námitky oprávněnou osobou, Úřad věc posoudí a buď námitky zamítne a ochrannou známku zapíše, nebo naopak zamítne přihlášku ochranné známky. Po zápisu ochranné známky do rejstříku je možné navrhnout její zrušení (na základě důvodů, které spočívají v chování vlastníka ochranné známky), nebo navrhnout prohlášení její neplatnosti

Co se týče vztahu ochranných známek k průmyslovým vzorům a autorským dílům, je třeba poukázat především na to, že jak Směrnice 89/104/ES, tak Nařízení 40/94 obsahují námitkový důvod (důvod prohlášení neplatnosti) spočívající v tom, že v ochranné známce je použito takového prvku (označení), který představuje

a) užití staršího práva autorského (čl. 4 odst. 4 písm. c) bod iii) Směrnice 89/104/ES, čl. 52 odst. 2 písm. c) Nařízení 40/94),

b) užití staršího práva k průmyslovému vlastnictví (čl. 4 odst. 4 písm. c) bod iv) Směrnice 89/104/ES, čl. 52 odst. 2 písm. c) Nařízení 40/94).

Problematice souběhu ochranných známek a autorských děl je blíže věnována následující kapitola, o souběhu ochranných známek a průmyslových vzorů potom podrobněji pojednává kapitola 9.

Kapitola 7
Ochranné známky a autorská díla

Rozhodující v dané souvislosti je, že jako ochranná známka může být zapsáno nejen označení slovní, ale i označení obrazové či trojrozměrné. Právě posledně jmenované druhy označení v sobě často zahrnují umělecká díla (nebo se přímo jedná o umělecká díla). Takový stav je logický, neboť ochranná známka jako „obchodní identifikátor“ má upoutat pozornost spotřebitele a má charakterizovat subjekt, který je původcem určitých výrobků (služeb) nebo charakterizovat očekávanou kvalitu výrobku. Vlastníci ochranných známek se potom snaží pozornost spotřebitele získat tím, že své logo (ochrannou známku) ozvláštňují nejrůznějšími originálními výtvory, které mohou být (při splnění zákonných podmínek) rovněž považovány za autorská díla.²⁷¹

Co se týče rozsahu souběhu, dá se říci, že je širší než souběh ochranných známek a průmyslových vzorů. V případě „známkoprávně-autorského“ souběhu totiž může docházet k překrývání v následujících případech:²⁷²

1) Obrazová označení (logotypy, kresby, fotografie, malby)

V článku 2 odst. 1 Bernské úmluvy můžeme nalézt řadu předmětů (kresby, logotypy, fotografie), které pochází z oblasti umělecké tvorby a které současně mohou sloužit jako označení způsobilé rozlišit výrobky/služby různých subjektů. Dá se dokonce říci, že označení, která jsou autorskými díly a která v řadě států musí dosahovat „vyšší míry kreativity“, mohou lépe splňovat požadavky rozlišovací způsobilosti než označení, která autorskými díly nejsou. Oprávněné užití autorského díla v ochranné známce proto obecně posiluje postavení vlastníka ochranné známky proti případným námitkám, jež by zpochybňovaly jeho rozlišovací způsobilost.

Obdobné jako u maleb či kreseb platí i u trojrozměrných předmětů. Zde samozřejmě připadají do úvahy jak díla sochařská, tak díla užitého umění (pokud jsou považována za díla umělecká).

V těchto případech může docházet k souběhu tehdy, pokud je v přihlašovaném označení použito takové slovní vyjádření, které je pro svou originalitu možné považovat za dílo slovesné. Typicky půjde o případy tzv. character merchandising,²⁷³ a o ochranné známky typu Harry Potter, slovní spojení „NATŘI TO BALAKRYLEM, VOLE“ ²⁷⁴ nebo „Pij! Zítra už dělí nás hory, dělí nás mha a dělí nás brány nejistých budoucích let“.²⁷⁵

Je zřejmé, že s ohledem na rozvoj digitální techniky a zábavního průmyslu dochází na trhu k používání i takových označení, která nemají pouze povahu statickou, ale která se v čase mění. Půjde především o pohybové audiovizuální známky, s nimiž je možné se setkat například na začátku filmů nebo na internetu. I takováto označení jsou způsobilá tvořit ochranou známku. Stejná situace může být i u známek zvukových (auto, které vozí oblíbenou zmrzlinu; znělka rozhlasové či televizní stanice; znělka při spuštění počítače nebo mobilního telefonu apod.)

Takové druhy ochranných známek mohou být považovány za díla audiovizuální nebo za díla hudební. Ne vždy je však možné docílit ochrany prostřednictvím známkového práva, neboť řada států umožňuje známkovou ochranu jen označením, která jsou vnímatelná zrakem (vyloučeny jsou tedy zvukové ochranné známky – sound marks) ²⁷⁶ nebo se musí jednat o označení statická (vyloučeny jsou pohybové ochranné známky – motion marks).

Základním rozdílem mezi ochranou autorských děl a ochranných známek je především účel ochrany. Autorské právo chrání umělecké výtvory, jakožto plody lidské tvořivosti, zatímco právo známkové plní funkci ochrany tržního subjektu, stejně jako jeho zákazníků.²⁷⁷ Již z rozdílného účelu ochranných známek tedy vyplývá, že u nich oproti ochraně autorských děl nenalézáme žádná osobnostní práva (existují pouze práva majetková, která je dokonce možné převést).²⁷⁸ Vlastník ochranné známky tedy nemá právo například osobnostní právo domáhat se „zákazu znetvoření či zákazu provádění necitlivých zásahů do jeho ochranné známky“. Přestože by obvykle takové jednání bylo postižitelné prostřednictvím „majetkového zápovědního práva“

Pokud jde o dobu ochrany u obou právních režimů, je třeba říci, že ačkoliv je dnes u autorských děl poměrně značná (70 let post portem auctoris), přesto se nemůže srovnávat s dobou ochrany známkoprávní, která je v podstatě neomezená (pokud vlastník ochranné známky pravidelně ochranu obnovuje a současně se stará o to, aby se z ochranné známky nestalo druhové označení, díky čemuž by mohlo dojít ke zrušení ochranné známky - § 31 odst. 1 písm. b) OchrZn, čl. 50 odst. 1 Nařízení 40/94).

V této souvislosti lze poukázat i na kritické hlasy, které neomezenou dobu známkoprávní ochrany odmítají. Základním autorskoprávním postulátem totiž je, že po vypršení doby majetkových práv autorských může kdokoliv autorské dílo užívat. Jestliže však dochází k tomu, že toto dílo, které má být z pohledu autorského práva dílem volným, je i nadále chráněno prostřednictvím ochrany známkoprávní, poukazuje se na to, že dochází k „privatizaci obecně přístupné umělecké/vědecké sféry“ (privatizing of cultural assets in the public domain).²⁸⁰

Známkoprávní ochrana (narozdíl od ochrany autorskoprávní) poskytuje svému vlastníku „užívací monopol“ pouze ve vztahu k výrobkům/službám, pro které je ochranná známka zapsána v rejstříku (§ 8 OchrZn, § 9 Nařízení 40/94). U autorských děl však tato podmínka neplatí a autor (podobně jako vlastník průmyslového vzoru) se může bez dalšího bránit proti neoprávněnému užití díla bez jeho souhlasu (a to jak v podobě původní, tak v podobě díla odvozeného).

Na druhou stranu známkové právo, oproti právu autorskému (§§ 31 až 39 AutZ), nezná tolik výjimek a omezení z důvodů veřejného zájmu (free use, gratuituous legal licences). Je tedy zřejmé, že vlastník ochranné známky má v tomto směru silnější postavení. Nikdo mu totiž nemůže například namítat, že užití ochranné známky je kryto „bezúplatnou citační, školní nebo jinou zákonnou licencí“.

I v případě souběhu známkové a autorskoprávní ochrany platí, že autorskoprávní ochrana díky principu neformálnosti vzniku autorských práv předchází ochraně známkoprávní. Z tohoto důvodu je tedy možné podat návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou kvůli neoprávněnému užívání autorského díla v předmětné známce, není však již možné podat žalobu na prohlášení neplatnosti či neexistence autorského díla pro existenci staršího práva vyplývajícího ze zápisu ochranné známky. Autorské dílo je totiž „ostrovem pro sebe“ a je možné je poměřovat vždy jen s jinými autorskými díly. Důvodem pro „odnětí“ autorskoprávní ochrany tedy může být pouze konstatování skutečnosti, že

1) daný výtvor není autorským dílem (§ 2 odst. 1 AutZ), nebo

2) jde o dílo odvozené (§ 2 odst. 4 AutZ), nebo

3) uplatňování práv v konkrétním případě není v souladu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 ObčZ).

Autorské právo však nezná ani známkoprávní institut prohlášení neplatnosti