Disertační práce Souběh ochrany průmyslových vzorů s ochranou autorskoprávní a známkoprávní

Část II.
Souběh ochrany průmyslových vzorů, autorských děl a ochranných známek v českém právním řádu

V českém právu se v případě „souběhu autorskoprávního“ uplatňuje „modifikovaný princip plného souběhu“ (4.2.3), neboli též princip „souběhu částečného“. Je tedy možné chránit průmyslové vzory právem autorským „obousměrně“, avšak pouze v omezené míře. Co se týče „souběhu známkoprávního“, ten přichází do úvahy potud, pokud konkrétní předmět splňuje jak kritéria zápisné způsobilosti podle zákona o ochraně průmyslových vzorů, tak zákona o ochranných známkách.

V deváté kapitole je zaměřena pozornost na obecnou charakteristiku „známkoprávního souběhu“ v českém právním řádu a současně je pojednáno o možných kolizích ochrany průmyslových vzorů s ochranou známkoprávní. Důraz je kladen zejména na vztah řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky (resp. námitkového řízení) k řízení o výmazu průmyslového vzoru a jsou rozebírány výmazové a námitkové důvody (resp. důvody prohlášení neplatnosti) stanovené v příslušných právních předpisech.

Kapitola 8
Souběh ochrany průmyslových vzorů a ochrany autorskoprávní

8.1 Souběh stanovený předchozím autorským zákonem a zákonem o vynálezech

Při výkladu těchto dvou vzájemně ne příliš konzistentních ustanovení bylo třeba brát v úvahu zejména to, že ne každé dílo užitého umění bylo (resp. je) současně dílem autorským (resp. dílem výtvarného umění).²⁸⁴ Existovala (a i v dnešní době samozřejmě existují) totiž díla, která sice byla výsledkem tvůrčí duševní činnosti (výtvorem), nikoliv však výsledkem jedinečným. Vždy se mohlo jednat o hmotné předměty ve smyslu občanskoprávním, které byly vytvořeny například na základě smlouvy o dílo (§ 631 a násl. ObčZ), o autorské dílo se však mohlo jednat až v případě, že splňovalo znak statistické jedinečnosti autorských děl. Z dikce ustanovení § 52 zákona č. 35/1965 Sb. „ochrana děl užitého umění podle tohoto zákona“ skutečně výkladem a contrario vyplývalo, že existovala i díla užitého umění, která nemusela splňovat kriteria pro autorskoprávní ochranu. Ustanovení § 52 zákona č. 35/1965 Sb. potom stanovilo, že pokud díla užitého umění splňovala požadavky ochrany podle tohoto (tj. autorského) zákona, mohla být rovněž chráněna předpisy o ochraně průmyslových vzorů.

Ustanovení § 78 zákona č. 84/1972 Sb. ve své hypotéze předpokládalo, že předmět přihlášky průmyslového vzoru byl vytvořen užitím díla chráněného podle autorského zákona. Z této skutečnosti vyplývalo, že se mohlo jednat jak o autorské dílo původní, tak o autorské dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla původního, tedy o dílo odvozené.²⁸⁵ Vždy se však muselo jednat o užití oprávněné, tedy o takové užití, ke kterému dal souhlas autor díla původního. Pouze v tomto případě se mohlo aplikovat pravidlo, že na užití takového průmyslového vzoru se použijí pouze předpisy o průmyslových vzorech. Jestliže tedy došlo k neoprávněnému užití díla v původní podobě, popř. k neoprávněnému zpracování díla a neoprávněnému užití takto zpracovaného díla, nemohl se majitel průmyslového vzoru dovolávat výlučné ochrany poskytované průmyslovým vzorům. Současně nikdo nemohl bránit autorovi autorského díla, které bylo bez jeho souhlasu přihlášeno jako průmyslový vzor, aby se bránil s pomocí prostředků, které mu svěřoval autorský zákon, tj. aby se domáhal u soudu zákazu neoprávněného užití. Stejně tak se mohl autor bránit v případě, že uživatel průmyslového vzoru změnil předmět ochrany oproti původní podobě (zde mohlo dojít ke kolizi jak s osobnostním právem autora na nedotknutelnost díla [§ 12 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb.], tak s majetkovým právem dílo užití v původní nebo i změněné podobě [§ 3 odst. 1, § 14, § 15 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb.]).

Ustanovení § 78 zákona č. 84/1972 Sb. se tak vztahovalo pouze na ty případy, kdy autor dal svolení k tomu, aby dílo bylo přihlášeno jako průmyslový vzor, a to buď v podobě původní nebo odvozené (zpracované). V případě, že na takto „oprávněně přihlášený“ průmyslový vzor byl udělen patent (osvědčení), mohla se stát nositelem práv k předmětu ochrany osoba odlišná od autora, přičemž z ustanovení § 78 zákona

8.2 Souběh podle zákona o ochraně průmyslových vzorů
a současného autorského zákona

8.2.1 Obecná charakteristika „autorskoprávního souběhu“

Ustanovení § 105 AutZ a § 1 odst. 2 PrůmVz spolu (narozdíl od předchozí právní úpravy) korespondují. V obou ustanoveních je zakotvena zásada vzájemné „souběžnosti“ obou právních režimů. Marginální rubrika hlavy V autorského zákona (§105 AutZ) ostatně zní: Souběh ochrany. Z ustanovení § 105 AutZ výslovně vyplývá, že ochrana autorskoprávní nevylučuje ochranu stanovenou jinými právními předpisy (ve smyslu ustanovení § 105 AutZ však musí jít o takové předpisy, jejichž působnost se vůbec může vztahovat na autorská díla).²⁸⁷ Takovými předpisy bude zejména: zákon o ochraně průmyslových vzorů, zákon o ochranných známkách, obchodní zákoník

Z ustanovení § 1 odst. 2 PrůmVz vyplývá, že ustanoveními tohoto zákona není dotčena ochrana poskytovaná shodným předmětům podle jiných právních předpisů. Oproti předchozí právní úpravě se tak již neaplikuje výlučnost právní úpravy průmyslových vzorů ve vztahu k užití daného předmětu ochrany, ale uplatní se princip „obousměrného“, avšak „modifikovaného“ souběhu (tedy „souběhu částečného“).

Obě zákonná ustanovení se tváří (lze říci, že poměrně naivně), jako by se souběžné právní režimy vždy vzájemně pouze doplňovaly a jako by mezi nimi nemohlo dojít ke kolizi. Právě v tom však, dle mého názoru, spočívá hlavní problém současného pojetí souběhu. Zákon o průmyslových vzorech sice řeší otázku střetu jednotlivých režimů ochrany, avšak pouze v případě výmazu průmyslového vzoru (§ 27 PrůmVz). Autorský zákon otázku střetu, bohužel, neřeší vůbec, přestože by to bylo více než záhodno. ²⁸⁸

Je přitom zřejmé, že ke vzájemným kolizím docházet může, a to zejména v případech, kdy sice autor dá svolení k užití díla a nabyvatel licence získá souhlas přihlásit autorské dílo jako průmyslový vzor, avšak strany ve smlouvě neupraví eventuality, které se v případě takového užití (především díky konstituování nového předmětu ochrany - průmyslového vzoru s vlastním právním režimem) mohou vyskytnout.

Při rozboru ustanovení § 1 odst. 2 PrůmVz je možné narazit na určitou výkladovou nejasnost legislativního termínu „shodné předměty“.

Pojem „shodný předmět“ je, domnívám se, nutné vyložit tak, že se jedná o předmět odpovídající definici ustanovení § 2 písm. a) a § 3 odst. 1 PrůmVz a současně definici obsažené v jiném předpise (např. v autorském zákoně). V případě autorských děl příslušná ustanovení autorského zákona počítají s tím, že předmět ochrany musí být jedinečným výsledkem duševní činnosti (nikoliv mít pouze individuální povahu). Jestliže porovnáme množinu předmětů, které jsou jedinečné, a množinu předmětů majících individuální povahu, dospějeme k závěru, že předměty jedinečné tvoří podmnožinu předmětů majících individuální povahu. Z hlediska zákonů formální logiky a jazykového výkladu obou termínů lze dovodit, že každý předmět, který je jedinečný, má současně i individuální povahu (viz obrázek).

Přestože pojem individuální povaha je, jak bylo naznačeno v předcházející části textu (2.4.5.2.7), interpretován spíše ve smyslu distinktivity než originality/kreativity, pokud český zákonodárce pro autorská díla zakotvuje kritérium statistické jedinečnosti, lze si jen obtížně představit situaci, kdyby jedinečné autorské dílo požadavky zápisné způsobilosti průmyslových vzorů „nepřesahovalo“. Ačkoliv teoreticky může dojít k tomu, že autor nezávisle vytvoří dílo, které bude spadat do rozsahu ochrany zapsaného průmyslového vzoru Společenství,²⁸⁹ je namístě uvažovat o tom, zda by v takovém případě český soudce neměl spíše konstatovat, že z povahy věci se o autorské dílo nejedná (neboť takový případ s ohledem na požadavek statistické jedinečnosti autorských děl není možný).

Jak již bylo řečeno, autorské právo rozhodně automaticky nechrání shodné předměty ochrany jako právo průmyslových vzorů. Právě v tom spočívá určité výkladové úskalí ustanovení § 1 odst. 2 PrůmVz. Ustanovení § 1 odst. 2 PrůmVz, pokud má mít smysl, říká, že množina předmětů majících individuální povahu a splňujících podmínku novosti (tyto je možné podřadit pod legislativní pojem „shodné předměty“) může být současně chráněna i autorským právem (resp. jejich autorskoprávní ochrana není dotčena), avšak pouze v těch případech, kdy předmět ochrany splňuje požadavky přísnější autorskoprávní ochrany (tedy spadá do podmnožiny předmětů jedinečných). Abych byl úplně konkrétní, pojem „shodný předmět“ je třeba nahradit pojmem „průmyslový vzor“.

Pojem „shodný předmět“ dále, podle mého mínění, znamená předmět ochrany v obecné rovině (tedy v rovině zákonné definice), nikoliv v rovině konkrétní (tj. konkrétního výtvoru). Jinými slovy termín „shodný“ nelze vykládat jako vnější vizuální shodu konkrétních předmětů, ale jako shodnost ve smyslu podřaditelnosti určitého předmětu současně pod definici autorského díla a průmyslového vzoru. Pokud bychom termín shodný chápali ve smyslu vnější vizuální shody, došli bychom k poněkud absurdním závěrům v případě, že přihlašovatel průmyslového vzoru pouze pozmění autorské dílo a přihlásí ho bez souhlasu autora jako průmyslový vzor. V takovém případě by totiž nebyla naplněna podmínka shodnosti a z ustanovení

8.2.2 Jednotlivé aspekty „autorskoprávního souběhu“

8.2.2.1 Neformálnost autorskoprávní ochrany

Autorskoprávní ochrana vzniká v okamžiku zachycení díla v objektivně vnímatelné podobě, zatímco ochrana průmyslových vzorů v zásadě vzniká až zápisem do rejstříku (s výjimkou nezapsaného průmyslového vzoru Společenství –
srov. 2.4.5.4.2). Znamená to tedy, že ochrana autorskoprávní bude vždy předcházet ochraně průmyslových vzorů, neboť vzniká automaticky, bez nutnosti učinění určitého formálního úkonu (tj. zápisu). Tato skutečnost bude rozhodující především pro otázku sporu o právo k průmyslovému vzoru (§ 12 PrůmVz), jakož i pro otázku výmazu z důvodu ustanovení § 27 odst. 1 písm. f) PrůmVz.

Autorskoprávní ochrana bude dokonce předcházet i ochraně poskytované

8.2.2.2 Právo na nedotknutelnost díla a změny průmyslového vzoru

Tvůrce autorského díla má právo dílo užít, což mj. znamená i právo přihlásit dílo jako průmyslový vzor. V případě souběhu tedy bude autor vždy původcem. Přihlašovatelem však může být osoba od autora odlišná, například zaměstnavatel, objednatel, případně licenciát.²⁹¹

Autor má právo užít (přihlásit) své dílo jak v podobě díla původního, tak v podobě díla odvozeného (tj. díla pozměněného). Je zřejmé, že ke změnám díla (resp. hmotného nosiče) bude v případě souběhu docházet poměrně často, neboť v (1) průběhu průmyslové výroby určitého předmětu chráněného autorským právem bude třeba řešit otázku nezbytných úprav z důvodů provozních či marketingových. Dále bude třeba řešit otázku úprav již při (2) přihlašování průmyslového vzoru, kdy bude nezbytné určité prvky (znaky) konkrétního autorského díla upravit tak, aby výrobek mohl plnit svou technickou funkci (vyobrazení průmyslového vzoru zapsaného v rejstříku potom nemusí přesně odpovídat původnímu dílu).

Ke změnám díla v zásadě musí dát souhlas autor (v opačném případě by se jednalo o zásah do osobnostního práva na nedotknutelnost díla), pokud však nepůjde dílo zaměstnanecké.²⁹² V případě zaměstnaneckého díla má zaměstnavatel (pokud vykonává majetková práva autorská) právo na úpravy a zpracování díla, spojení s jiným dílem apod.

Je třeba poukázat na to, že oproti dílu zaměstnaneckému v případě díla vytvořeného na objednávku a soutěžního díla (§ 61 AutZ) zákon výslovně otázku úprav díla objednatelem neřeší.²⁹³ Proto nelze než doporučit, aby ve smlouvě o vytvoření díla byla otázka úprav výslovně zakotvena. V opačném případě by objednatel musel argumentačně a důkazně unést tvrzení, že účelem smlouvy o dílo bylo nejen právo přihlásit dílo jako průmyslový vzor v podobě původní, ale současně i právo k případným nezbytným změnám pro přihlášení, popř. ke změnám díla v průběhu průmyslové výroby.

Zákon o ochraně průmyslových vzorů otázku úprav průmyslového vzoru vlastníkem rovněž výslovně neřeší. V takovém případě je třeba vycházet z obecné parémie „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“ - čl. 2 odst. 3 LZPS, čl. 2 odst. 3 Ústavy). Vlastník průmyslového vzoru tedy samozřejmě může (pokud neporušuje jinou zákonem uloženou povinnost stanovenou například v autorském zákoně) měnit vzhled vlastních výrobků podle libosti. Pokud jsou změny takového charakteru, že překročí rozsah ochrany průmyslového vzoru, vlastník pouze riskuje (pokud změněný předmět nepřihlásí znovu jako průmyslový vzor), že třetí osoba změněný předmět napodobí a on se nebude moci ve vztahu k novému předmětu domáhat práv vyplývajících ze zapsaného průmyslového vzoru.²⁹⁴

Otázku změn autorského díla přihlášeného jako průmyslový vzor česká právní úprava (oproti britské – viz pozn. č. 288) opět výslovně neřeší. Jedná se o situaci, kdy sice vlastník průmyslového vzoru na první pohled není ničím omezován (zákon o ochraně průmyslových vzorů mu změny nezakazuje), na druhou stranu však jeho „neomezené“ vlastnické právo naráží na osobnostní právo autora na nedotknutelnost díla (§ 11 odst. 3 AutZ). Problematika změn (úprav) díla je velmi citlivá jak z pohledu platné právní úpravy, tak z pohledu určité úcty k autorské tvorbě. Autor totiž k dílu má citový vztah, současně je dílo projevem jeho osobnosti a umělecké tvořivosti. Právě z těchto důvodů jsou autoři k jakýmkoliv změnám na díle velmi citliví.

O problematice úprav autorského díla hovoří ustanovení § 51 AutZ,²⁹⁵ a to ve vztahu k omezení nabyvatele licence provádět na díle změny. V této souvislosti bude vždy záležet na tom, zda nezbytné úpravy (pro nabyvatele licence důležité například z důvodů marketingové strategie) je možné od autora spravedlivě očekávat, a to s ohledem na okolnosti užití díla.

Autor má při provádění změn na díle vždy silnější pozici než nabyvatel licence, neboť může (kromě toho, že přesvědčí soud o tom, že změny byly provedeny v rozporu s požadavky spravedlivého očekávání) argumentovat i tak, že právo udělit souhlas k jakýmkoliv změnám díla je právem osobnostním, kterého se autor nemůže vzdát

Jak jsem již naznačil, je otázka provádění změn pro nabyvatele licence (vlastníka průmyslového vzoru) otázkou velmi citlivou, a proto je skutečně více než vhodné, aby si strany mezi sebou tuto problematiku předem výslovně vyjasnily v písemné smlouvě.

Problematika změn díla je naopak poměrně jednoznačným způsobem řešena v případě děl zaměstnaneckých. V takové situaci výše uvedené výkladové problémy odpadají s tím, že zaměstnavatel nesmí dílo pozměnit pouze takovým způsobem, že by to snižovalo jeho hodnotu (§ 11 odst. 3 AutZ ve vazbě na ustanovení § 58 AutZ).

8.2.2.3 Souhlas dílo užít a výlučná práva vlastníka průmyslového vzoru

Domnívám se, že v případě, kdy autor uděluje souhlas s tím, aby objednatel přihlásil dílo jako průmyslový vzor, dává tímto úkonem souhlas i k užití průmyslového vzoru ve smyslu § 19 a násl. PrůmVz. Objednatel proto, podle mého názoru, nemusí mít výslovný souhlas k dalšímu užití autorského díla jako průmyslového vzoru (jako zvláštního předmětu ochrany), neboť z logiky věci vyplývá, že objednatel (přihlašovatel) přihlašuje průmyslový vzor právě proto, aby jej užíval, a to výlučným způsobem.

Vzhledem k tomu, že práva k průmyslovému vzoru jsou práva absolutní povahy (erga omnes), lze se domnívat, že souhlas autora s přihlášením průmyslového vzoru je současně projevem vůle zakládajícím výhradní autorskoprávní licenci ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 AutZ.²⁹⁶ Znamená to tedy, že v takovém případě autor sám je povinen se zdržet výkonu práva užít dílo, a to všemi způsoby, který vyplývají z ustanovení § 19 a násl. PrůmVz (s největší pravděpodobností se bude jednat o skutečně všechny druhy užití, neboť ustanovení § 19 PrůmVz obsahuje demonstrativní výčet způsobů užití). V případě, že by licence nebyla považována za výhradní, docházelo by k obtížně řešitelným konfliktům mezi výlučnou ochranou autorskoprávní a výlučnou ochranou vyplývající ze zápisu průmyslového vzoru.²⁹⁷

Problematickou v této souvislosti zůstává otázka časového úseku, po který je licence udělena, stejně jako otázka formy licence. Z povahy věci (viz výše), domnívám se, vyplývá, že licenční smlouva obsahující právo přihlásit autorské dílo jako průmyslový vzor musí mít, jakožto licence pojmově výhradní (§ 47 odst. 2 AutZ), písemnou formu. Otázku trvání takové licence s ohledem na možnost obnovy zápisu průmyslového vzoru by měla taková smlouva výslovně řešit. Nabízí se buď možnost vázat maximální délku trvání licence na rozvazovací podmínku zániku či výmazu průmyslového vzoru, popř. na určitý časový úsek s tím, že by si nabyvatel měl být vědom skutečnosti, že práva vyplývající ze zápisu průmyslového vzoru jsou nejen časově omezena, ale současně je prodlužování doby platnosti vázáno (narozdíl od práv autorských) na provedení určitého formálního úkonu (tedy na žádost o obnovu a zaplacení poplatku). Zároveň však samozřejmě není vyloučeno, aby strany sjednaly licenční smlouvu s delším časovým rozsahem, než je maximální doba platnosti průmyslového vzoru (25 let).

8.2.2.4 Výmaz průmyslového vzoru a autorská práva

V předchozím textu bylo uvedeno, že ani ustanovení § 105 AutZ, ani ustanovení § 1 odst. 2 PrůmVz výslovně neřeší otázku konfliktů předmětných režimů ochrany. Jediným ustanovením, které problematiku vzájemné kolize řeší výslovně, je ustanovení § 27 odst. 1 písm. f) PrůmVz týkající se výmazu průmyslového vzoru. Pouze na okraj podotýkám, že narozdíl od průmyslového vzoru autorské dílo (a tedy i práva k němu se vztahující) žádným zásahem správního orgánu (potažmo soudu) vymazat nelze. Je však možné autorská práva omezit (v zásadě se však bude jednat o případy, kdy k omezení dochází buď na základě zákona nebo na základě souhlasu autora; výkon autorských práv dále může omezit soud zejména dle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ).

Ustanovení § 27 odst. 1 písm. f) PrůmVz stanoví, že Úřad průmyslového vlastnictví (dále též „Úřad“) vymaže průmyslový vzor z rejstříku, pokud průmyslový vzor představuje neoprávněné užití díla chráněného podle autorského zákona. Návrh na výmaz může podat pouze osoba, jejíž práva jsou dotčena. Podle tohoto ustanovení je tedy možné bránit se vůči neoprávněnému užití díla, které již bylo jako průmyslový vzor zapsáno do rejstříku.

V případech, kdy autor zjistí, že teprve byla podána přihláška, má možnost se bránit tak, že zahájí spor o právo na průmyslový vzor (§§ 12 až 15 PrůmVz). V daném sporu bude muset prokázat své autorství, přičemž současně může namítat, že neoprávněný původce průmyslový vzor nevytvořil vlastní tvůrčí činností. V případě, že došlo při přihlášení ke změně díla, mohou nastat dvě varianty. Buď došlo k neoprávněnému vzniku odvozeného díla (tj. došlo k neoprávněnému tvůrčímu zpracování díla), nebo došlo k devalvaci původního díla v tom směru, že již nesplňuje požadavky kladené autorským právem.²⁹⁸ V prvním případě bude muset soud posoudit, zda a do jaké míry je tvůrčí činnost přihlašovatele (resp. namítaného původce) skutečně vlastní, v druhém případě je situace poměrně jednoduchá, neboť pokud někdo devalvuje určitý výtvor, těžko lze hovořit o tom, že konal tvůrčí duševní činnost (§ 2 písm. d) PrůmVz), a proto není původcem ze samotné podstaty.

Autor může vyvolat spor o právo na průmyslový vzor podáním žaloby na určení v zásadě do dvou let od zápisu průmyslového vzoru do rejstříku (§ 15 odst. 2 PrůmVz). Po této lhůtě pouze v případě, jestliže přihlašovatel nejednal v dobré víře. Po uplynutí dvouleté lhůty se však může domáhat výmazu průmyslového vzoru podle ustanovení

Výmaz průmyslového vzoru na základě autorskoprávní námitky je možný vždy, pokud průmyslový vzor představuje neoprávněné užití díla chráněného podle autorského zákona. Autorskoprávní námitka je tedy přípustná pouze pokud:

(1) došlo k užití určitého výtvoru,

(2) tento výtvor je autorským dílem,

(3) napadaný průmyslový vzor představuje užití tohoto díla,

(4) toto užití díla je neoprávněné,

(5) námitku podává osoba, jejíž práva jsou dotčena.

V případě, že bude mít protistrana „chytrého právního zástupce“, první „protinámitkou“ bude popírání skutečnosti, že v daném případě bylo užito autorské dílo. V této souvislosti se můžeme ptát, kdo tuto otázku bude posuzovat, tedy zda si o ní může učinit úsudek referent Úřadu průmyslového vlastnictví, který o návrhu na výmaz bude rozhodovat, nebo zda je o této otázce oprávněn rozhodnout pouze soud.

Nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) nám do řešení této otázky příliš světla nevnáší. V zásadě totiž nabízí správnímu orgánu tři možnosti (§ 57 odst. 1), jak postupovat v případě, že se v rámci řízení ukáže nezbytné vyřešit otázku, kterou nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto (předběžná otázka). Správní orgán v takovém případě může buď (1) sám dát podnět k zahájení řízení orgánu, kterému přísluší takovou otázku rozhodnout, nebo (2) může vyzvat účastníka řízení (navrhovatele), aby se sám k danému orgánu obrátil, anebo (3) si může o této otázce učinit úsudek sám.

Je zřejmé, že správní orgán bude v takových případech muset v podstatě volit mezi zásadou rychlosti/hospodárnosti správního řízení a mezi zásadou legality/dělby státní moci. Samozřejmě, že z pohledu rychlosti a efektivity správního řízení se jeví jako optimální, pokud by Úřad průmyslového vlastnictví danou otázku posoudil sám,

V takovém případě by samozřejmě připadala pro navrhovatele (jinou osobu)

Uvedený problém však nenastane v případě, že navrhovatel podá návrh na výmaz i z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 27 odst. 1 písm. f) PrůmVz (především půjde o výmazové důvody dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. a), b) a c) PrůmVz). V této souvislosti si Úřad průmyslového vlastnictví samozřejmě bude muset učinit úsudek nejdříve o tom, zda v daném případě nedochází ke kolizi se starším průmyslovým vzorem.

Zde potom mohou nastat dvě situace. Pokud Úřad průmyslového vlastnictví shledá, že napadaný průmyslový vzor byl skutečně do rejstříku zapsán v rozporu s ustanovením § 3 až 8 PrůmVz, například proto, že spadá do rozsahu ochrany staršího průmyslového vzoru (který je v návrhu na výmaz současně označován jako autorské dílo), nemusí se již dále zabývat autorskoprávní námitkou dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. f) PrůmVz, neboť pro rozhodnutí o výmazu bude postačující, pokud dojde k naplnění výmazového důvodu dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) PrůmVz (jak již bylo řečeno, množina autorských děl tvoří podmnožinu průmyslových vzorů, a proto Úřadu stačí, když označí dané autorské dílo za starší průmyslový vzor). Jestliže však Úřad neshledá, že by napadaný průmyslový vzor spadal do rozsahu ochrany staršího průmyslového vzoru a navrhovatel by současně namítal, že došlo k neoprávněnému užití autorského díla, měl by se Úřad s námitkou vypořádat (k tomu viz 8.2.2.5).

Aby mohla být autorskoprávní námitka shledána oprávněnou, musí být užití díla považováno za neoprávněné. V tomto ohledu je situace poměrně jednoznačná, neboť autorský zákon jasným způsobem definuje, které užití je oprávněné, a které nikoliv. V daném případě lze postupovat následujícím vylučovacím způsobem:

1) Nejdříve je třeba zjistit, zda se nejedná o dílo volné (§§ 27, 28 AutZ).

2) Dále se ověří, zda se vůbec jedná o užití (užití díla pro osobní potřebu dle ustanovení § 30 AutZ se vůbec nepovažuje za užití díla).

3) Poté se vyloučí možnost, že se na užití díla vztahuje některá z bezúplatných zákonných licencí (§§ 31 až 39 AutZ).

4) Konečně je třeba zjistit, zda dílo bylo užito se souhlasem autora (popř. nositele majetkových práv - zaměstnavatele).

Dílo je tedy užito neoprávněně, pokud jsou vyloučeny možnosti ad 1) až 3) a současně nositel majetkových práv nesouhlasil s užitím díla.

Otázkou zůstává, zda může dojít k výmazu průmyslového vzoru také v případě, kdy dojde k zásahu do osobnostních práv autora (např. bude popíráno autorovo autorství nebo budou provedeny neoprávněné změny díla). Autorský zákon totiž pojem užití chápe jako majetkové právo autora, které je definováno v ustanovení § 12 odst. 4 AutZ (a následně v ustanoveních §§ 13 až 23 AutZ). Přesto, že z hlediska jazykového výkladu situace není zcela jednoznačná, lze dospět k závěru, že pokud dojde k zásahu do osobnostních práv autora, dojde současně i k neoprávněnému užití díla. Například při provedení neodsouhlasených změn díla je sice dílo užito na základě souhlasu autora, avšak nikoliv na základě souhlasu kvalifikovaného, resp. užití změněného díla je neoprávněným užitím, neboť je v rozporu s ustanovením § 11 odst. 3 (případně § 51 AutZ). S ohledem na to bude třeba pod pojem neoprávněné užití zahrnovat i případy, kdy bylo dílo neoprávněně zveřejněno (rozpor s ustanovením § 11 odst. 1 AutZ), případně kdy v přihlášce průmyslového vzoru nebyl uveden jako původce autor, popř. tam uveden byl, ačkoliv si přál své autorství (původcovství) utajit.

Poslední otázka, kterou ustanovení § 27 PrůmVz vyvolává, je, zda se může proti neoprávněnému užití autorského díla představovaného průmyslovým vzorem bránit i licenciát, případně jiná osoba.

V případě, že autor udělí určité osobě výhradní licenci, případně se jedná o takový výkon majetkových práv k dílu, který je určité osobě svěřen ze zákona, má podle ustanovení § 41 AutZ právo domáhat se příslušných nároků pouze osoba, jejíž takto smluvně nebo zákonem nabyté výhradní oprávnění bylo ohroženo nebo porušeno.²⁹⁹ Může se jednat o případy, kdy budou dotčena práva zaměstnavatele (§ 58 AutZ), výrobce prvotního záznamu audiovizuálního díla (§ 63 AutZ), nebo kolektivního správce, v případě, že spravuje povinně kolektivně spravovaná práva (§ 96 AutZ). Poslední dvě varianty však budou v případě souběhu s ohledem na zákonem vymezené způsoby užití spíše málo pravděpodobné.

Z ustanovení § 41 AutZ vyplývá, že se v případě udělení výhradní licence
(a tedy i licence k přihlášení průmyslového vzoru) bude moci domáhat výmazu práv v zásadě pouze licenciát, nikoliv autor (autor se může v takovém případě sám domáhat určení autorství a práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, případně zveřejnění rozsudku v takovém sporu). Přestože ustanovení § 27 odst. 4 PrůmVz používá širší termín „fyzická nebo právnická osoba, která je užíváním dotčena“, bylo by protismyslné vykládat toto ustanovení v rozporu s ustanovením § 41 AutZ. Domnívám se tedy, že v případě udělení výhradní licence bude moci podat návrh na výmaz v zásadě pouze licenciát.

8.2.2.5 Rozhodnutí Audi v. Röder Zelt- und Veranstaltungsservice³⁰⁰

Problematika autorskoprávní námitky byla předmětem řízení v případě sporu společnosti AUDI AG (dále též „navrhovatel“) proti vlastníku zapsaného průmyslového vzoru Společenství (RCD 000027826-0001) společnosti Röder Zelt- und Veranstaltungsservice GmbH.

Napadený průmyslový vzor Společenství č. 000027826-0001 byl zapsán na jméno vlastníka průmyslového vzoru do rejstříku dne 2. května 2003. Údaj o výrobku, pro který byl průmyslový vzor přihlášen (resp. na kterém byl aplikován) zní „přístřešky“. Průmyslový vzor Společenství je charakterizován čtyřmi pohledy, které jsou následujícím způsobem zveřejněny ve Věstníku průmyslových vzorů Společenství.³⁰¹

Dne 17. května 2005 navrhovatel podal návrh na vyslovení neplatnosti průmyslového vzoru Společenství. Navrhovatel požadoval, aby byl průmyslový vzor Společenství prohlášen za neplatný, „neboť předpoklady ochrany podle čl. 4 odst. 1 Nařízení 6/2002 nebyly splněny a průmyslový vzor Společenství představoval nedovolené užití díla, jež je chráněno německým autorským právem“. Podle jeho názoru již byly všechny charakteristické znaky průmyslového vzoru známy v odborných kruzích v rámci Evropských společenství k datu priority (6. listopadu 2002) a dílčí přetrvávající rozdíly mezi průmyslovými vzory byly na překážku zápisného kriteria individuální povahy.

Navrhovatel v návrhu poskytl ke svým tvrzením níže uvedené důkazy:

1) Kopie brožury „Architektura Směrnice 1.3: Fasády“ (dále jen „D1“) s následujícím vyobrazením.

2) Kopie z časopisu „Autohaus – 13/1999“ (dále jen „D2“), v němž byla uveřejněna následující fotografie.

3) Důkaz svědeckou výpovědí k potvrzení skutečnosti, že předmětná budova byla postavena podle předložených podkladů přede dnem přihlášení průmyslového vzoru Společenství.

Vlastník napadaného průmyslového vzoru ve svém vyjádření k návrhu poukázal na rozdíly mezi průmyslovým vzorem Společenství a namítaným průmyslovým vzorem a v souvislosti s otázkou míry volnosti původce při vývoji průmyslového vzoru uvedl, že ten by svou tvůrčí volnost rozvinul zejména ve znacích jako je utváření střechy, výška a sklon podlouhlých stěn, stavební materiál postranních částí, vřazení vchodového prostoru, jakož i utváření ochrany před sluncem a deštěm. Tyto znaky/oblasti byly podle vlastníka průmyslového vzoru Společenství u zapsaného předmětu utvářeny jinak než u namítaného průmyslového vzoru, a proto průmyslový vzor splňuje zápisné kritérium individuální povahy.

Oddělení pro řízení o prohlášení neplatnosti (dále též „oddělení“) v daném sporu návrh zamítlo a průmyslový vzor Společenství ponechalo v platnosti. Oddělení konstatovalo, že ačkoliv navrhovatelem předložené důkazy D1 a D2 dokládají, že byl veřejnosti přístupný ve smyslu čl. 7 odst. 1 Nařízení 6/2002 starší průmyslový vzor, a to přede dnem priority napadaného průmyslového vzoru Společenství, ze srovnání konkurujících si průmyslových vzorů vyplývá, že se odlišují v následujících znacích:

1) U staršího průmyslového vzoru je střecha průběžně obloukově vyklenuta, zatímco u napadaného průmyslového vzoru je střecha složena z přímé části a obloukového segmentu.

2) Obloukový segment u napadaného průmyslového vzoru je přetažen daleko přes podlouhlou stěnu budovy a předstřeší je na svých koncích podepřeno svislými pilíři.

3) U staršího průmyslového vzoru není obloukovitý segment přetažen výrazně přes podlouhlou stěnu budovy a nenachází se u něj ani žádné pilíři podepřené předstřeší.

4) Vchod a okna jsou u staršího průmyslového vzoru umístěny v nižší části budovy; dílenská část potom leží ve vyšší části budovy. Naopak v případě průmyslového vzoru Společenství se vchod a okna nachází na podlouhlejší straně.

5) V případě napadaného průmyslového vzoru je potom boční výhled charakteristický jednolitou plochou, zatímco u staršího průmyslového vzoru sestává z okenní plochy a zděného čtverce.

Podle názoru Oddělení pro řízení o prohlášení neplatnosti výše uvedené rozdíly nebylo možné považovat za nevýznamné detaily (jak tvrdil navrhovatel) a napadaný průmyslový vzor proto nebyl identický se starším průmyslovým vzorem ve smyslu čl. 5 Nařízení 6/2002. Starší průmyslový vzor tedy nebyl na překážku novosti zapsaného průmyslového vzoru Společenství.

Co se týče naplnění zápisného kriteria individuální povahy, zde oddělení konstatovalo, že informovaný uživatel, ve vztahu k němuž je individuální povaha posuzována, je obeznámen se vzhledem budov. Zvláště je mu známo, že míra svobody tvorby návrháře má své hranice, které vyplývají z účelu výrobku jakožto budovy. Budova tak obsahuje nezbytné elementy jako střechu, boční stěny a vchod. V těchto prvcích je tvůrce průmyslového vzoru omezen, a nelze je tedy zahrnovat do rozsahu ochrany. Dalekosáhle svobodný je však původce při utváření podoby znaků jako je např. forma střechy, vřazení vchodu apod.

U napadaného průmyslového vzoru Společenství rozdělení střechy na přímou část a obloukový segment vyvolává jiný celkový dojem u informovaného uživatele než jednotně obloukovitě formovaná střecha staršího průmyslového vzoru. Střecha napadeného průmyslového vzoru má hřeben, z něhož obě části v přímé, popř. zahnuté formě spadají směrem dolů. V důsledku toho působí budova napadaného průmyslového vzoru více jako dům či stan tradičního stavebního stylu. Budova staršího průmyslového vzoru naproti tomu sestává z jediného obloukovitého segmentu, a působí tedy moderněji. Stejně tak i zcela rozdílné zasazení vchodu do podlouhlé strany u napadaného průmyslového vzoru a nižší strany u staršího vzoru vede k tomu, že vyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem.

V případě napadaného průmyslového vzoru vidí uživatel, který se blíží k budově z její vchodové strany, budovu v její plné výšce, naproti tomu u staršího průmyslového vzoru vidí před vchodem stojící pozorovatel pouze nižší stranu budovy, přičemž plná výška budovy se mu ukáže až po vkročení do prostoru vchodu.

Podle závěru Oddělení pro řízení o prohlášení neplatnosti tedy bylo možné shrnout, že zapsaný průmyslový vzor Společenství vyvolává celkový dojem tradičního, těžkého stavebního stylu, naproti tomu starší průmyslový vzor působí moderněji a lehčeji. Zapsaný průmyslový vzor společenství měl proto ve vztahu k namítanému staršímu průmyslovému vzoru individuální povahu a naplnil tak obě zápisná kriteria stanovená v čl. 4 odst. 1 Nařízení 6/2002.

K problematice autorskoprávní námitky oddělení konstatovalo, že se (s ohledem na shora uvedené rozdíly obou konkurujících si průmyslových vzorů) u budovy vyobrazené na důkazech D1 a D2 nejedná o užití díla, které by mohlo být předmětem napadeného průmyslového vzoru. Podle názoru oddělení tedy bylo možné ponechat stranou, zda předmět napadeného průmyslového vzoru požíval v Německu ochrany autorského práva. Navrhovatelkou uplatněný důvod neplatnosti podle čl. 25 odst. 1 písm. f) Nařízení 6/2002 podle oddělení nebránil ponechání napadeného průmyslového vzoru v platnosti.

Přestože se oddělení prohlášení neplatnosti vypořádalo celkem zdařile s námitkami popírajícími novost a individuální povahu, nelze přehlédnout, že se s otázkou námitky užití autorského díla podle ustanovení čl. 25 odst. 1 písm. f) Nařízení 6/2002 (§ 27 odst. 1 písm. f) PrůmVz) příliš nezabývalo. Jestliže podle čl. 96 odst. 2 Nařízení 6/2002 platí, že podstata průmyslových vzorů a autorských děl je odlišná, je třeba se v případě autorskoprávní námitky zaměřit i na to, zda se skutečně v případě napadaného průmyslového vzoru nejedná o užití autorského díla. Zde by se posuzující správní úřad měl zaměřit na všechny aspekty, které byly nastíněny v části 8.2.2.4 (tedy zda se vůbec jednalo o autorské dílo, zda šlo o užití neoprávněné a zda námitku podala oprávněná osoba). Ve vztahu k uplatněné autorskoprávní námitce v konkrétním případě oddělení prohlášení neplatnosti pouze konstatovalo, že průmyslové vzory si nejsou podobné, a proto ani nemohlo dojít k užití autorského díla. Osobně se domnívám, že takové stručné vypořádání se s autorskoprávní námitkou je nedostatečné a v České republice by nejspíše u správního soudu takové rozhodnutí zřejmě neobstálo a bylo by zrušeno pro nepřezkoumatelnost.