Část I.
Obecná charakteristika vztahu průmyslových vzorů k autorským dílům a ochranným známkám; mezinárodní smlouvy; regionální systémy ochrany
Vzhledem k tomu, že tato práce pojednává o souběhu a vzájemných vazbách právních režimů, které jsou v mnoha směrech odlišné, je nezbytné nejdříve poukázat na základní vztahy, které mezi danými režimy ochrany existují. Abychom totiž mohli rozebrat a popsat jejich „styčné i třecí plochy“, vzájemnou kombinaci, doplňování, stýkání a potýkání, je vhodné nejdříve uvést vztahy všech tří režimů do širších souvislostí a především vymezit základní pojmy a principy, na kterých jednotlivé režimy ochrany stojí. V této souvislosti se samozřejmě nelze vyhnout ani jisté širší mezinárodní komparaci (především ve vztahu k ochraně průmyslových vzorů), stejně jako rozboru charakteristických institutů (je tedy třeba provést teoretický úvod k pojmům průmyslový vzor, autorské dílo, ochranná známka; popsat jednotlivé modely souběhu; rozebrat otázku vzniku práv k nehmotným statkům apod.) Jestliže mají být podrobněji zkoumány dílčí aspekty souběhu, je širší teoretické vymezení pojmového aparátu a základních principů conditio sine qua non.
V první kapitole této práce je nejdříve věnována pozornost obecné charakteristice nehmotných statků jako takových, posléze vymezení charakteristických rysů dvou základních odvětví práva duševního vlastnictví: (1) práv autorských/práv s autorským právem souvisejících a (2) práv průmyslových.
V druhé kapitole je proveden rozbor základních institutů ochrany průmyslových vzorů se zaměřením na rozdíly v pojetí ochrany v jednotlivých státech a regionech. Rozebírán je především pojem průmyslového vzoru, pojem práv, jež se k němu váží a jednotlivých mechanismů ochrany. Zvláštní pozornost je věnována problematice ochrany průmyslových vzorů v právu Evropských společenství.
Třetí kapitola pojednává o základních zásadách autorskoprávní ochrany a pojetí autorských děl v kontinentálním právu, a to ve vztahu k možnému souběhu s ochranou průmyslových vzorů ve světle čl. 2 odst. 7 Bernské úmluvy.
Ve čtvrté kapitole je pozornost věnována vztahu děl užitého umění k průmyslovým vzorům a v této souvislosti je proveden pokus o definování tří modelů vztahů mezi ochranou průmyslových vzorů a ochranou autorskoprávní. Současně je obecně nastíněn model souběhu v českém právním řádu.
V páté kapitole je proveden rozbor vztahu mezi ochranou průmyslových vzorů a technických řešení, především co se týká otázky vyloučení ochrany znaků technického předurčení z rozsahu ochrany průmyslových vzorů.
Kapitola šestá je věnována vztahu mezi ochranou průmyslových vzorů a ochranných známek. Vzhledem k tomu, že část druhá této práce v jednotlivých případech počítá i s mezinárodními a komunitárními ochrannými známkami, je nezbytné provést alespoň stručný rozbor mezinárodních forem známkoprávní ochrany, stejně jako ochrany prostřednictvím práva Evropských společenství.
Sedmá kapitola je potom zaměřena na vztah mezi ochranou známkoprávní a ochranou autorskoprávní. Jak již bylo uvedeno v úvodu, ačkoliv je jako primární pojímán v této práci režim ochrany průmyslových vzorů, je třeba se o problematice souběhu ochrany autorských děl a ochranných známek alespoň stručně zmínit a nastínit modelové situace, kdy k takovému souběhu může dojít.
Obecné srovnání jednotlivých úprav a vymezení základních předpokladů souběhu slouží v další části práce jako východisko pro zkoumání případů souběhu v českém právním řádu a v judikatuře Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu.
Kapitola 1
Vymezení základních pojmů, ideje, práva k nehmotným statkům a jejich klasifikace 1.1. Pojetí nehmotných statků jakožto idejí
Určujícím pojmem, od kterého se budou dále odvíjet úvahy o vzájemné kombinaci a konfliktech předmětných režimů ochrany, je pojem nehmotného statku13 (intangible assets, Immaterialgüter, biens immateriels), dále též „idejí“.14 Všechny následné rozbory jsou totiž úzce spjaty se skutečností, že právní řád prostřednictvím práva duševního vlastnictví považuje existenci nehmotných statků/idejí za určující právní skutečnost, od které jsou potom odvozována práva k nehmotným statkům se vážící. Přestože práva k nehmotným statkům (idejím) vznikají mnohdy až na základě kumulativních právních skutečností, existence nehmotného statku (ideje) vždy představuje pro vznik práv conditio sine qua non.
Je zřejmé, že řada lidských činností má svůj původ v oblasti idejí, tedy světa myšlenkového (duševního). Jestliže se například řemeslník rozhodne vyrobit židli, nejdříve musí (1) „idea židle“ projít jeho vědomím (řemeslník tedy musí mít představu o tom, jak židle vypadá) a před vytvořením hmotného předmětu musí (2) mít představu (ideu) o tom, (2) jakým způsobem židli sestrojit.
Nehmotné statky (ideje) se tedy obecně dají rozdělit na dvě základní skupiny, a to na ideje statické (tedy ideje, jejichž korelátem v hmotném světě je určitý hmotný předmět) a ideje dynamické (tedy ideje, jejichž korelátem v hmotném světě je určitý postup, proces, činnost, metoda).15
Vztah mezi idejemi statickými a idejemi dynamickými lze charakterizovat jako vztah teleologický. Jestliže tedy má být vytvořen určitý hmotný předmět (v jehož pozadí stojí idea statická), musí daná osoba nejdříve disponovat znalostí dynamické ideje, jakým způsobem (postupem, procesem, metodou apod.) daný předmět vytvořit.
Současně je třeba si povšimnout toho, že z kategorie idejí dynamických lze vyčlenit ještě kategorii idejí dynamických kognitivních, které slouží k poznávání nových statických či dynamických idejí (tj. nových předmětů či postupů). Takto nově poznávané ideje mohou mít jak charakter individuální (tj. nejsou známé pouze konkrétní osobě), nebo mohou mít charakter generální/globální (tj. nejsou známé obecně širší skupině lidí, popř. celému lidstvu).
Dynamické kognitivní ideje, které vždy označují proces poznávání (tj. duševní postup směřující k objevování, vynalézání, tvoření či označování nových statických či dynamických idejí) je možné z filozofického hlediska definovat pomocí fenoménu tzv. hermeneutického kruhu. Tento termín pocházející z oblasti tzv. hermeneutické filosofie16 charakterizuje proces poznávání tak, že pokud objevujeme určitou novou skutečnost (ideu), musíme o ní již dopředu něco vědět (hovoří se o tzv. předporozumění – Vorverständnis). Předpokladem porozumění tedy je předporozumění (včetně zkušeností, postojů a názorů interpreta), kterým je určen proces a směr našeho poznávání a výsledkem poznávání je v jistém smyslu návrat k původní hypotéze.17 Obecně tedy při poznávání nových statických či dynamických idejí jde o cílevědomou činnost, která vychází z dosavadních poznatků a zkušeností konkrétní osoby a která je zaměřena na objevování nových (ať již ve smyslu individuálním či generálním) idejí.
Přestože by se mohlo zdát, že tato definice vyhovuje spíše procesu vědeckého poznávání a již příliš nesouvisí s problematikou umělecké tvorby, domnívám se, že tomu tak není. I při umělecké tvorbě se jedná o „cíle - vědomou“ činnost, tj. autor chce
a) vědomě vytvořit (dynamická idea)
b) cosi nového a originálního (statická idea).
Skutečnost, že k vytváření uměleckých děl používá autor jiných prostředků než vědec/vynálezce, je nerozhodná.
Jak již bylo řečeno, v podstatě za každou lidskou činností je možné vidět ideu, myšlenku, která určuje lidské jednání. Právní řád historicky bral za určující právní skutečnosti pouze hmotné výsledky (koreláty) dynamických idejí18 a samotné ideje existovaly zcela v mimoprávní rovině.19 Ochrana hmotným korelátům byla poskytována především prostřednictvím práva vlastnického, ochrany držby a prostřednictvím práva závazkového.
V určitém období pokroku lidského poznání však došlo k zásadnímu přelomu v nazírání na problematiku idejí a právo začalo spojovat právní následky nikoliv jen s hmotnými výsledky lidské duševní činnosti, ale již se idejemi samotnými.
Z historického pohledu je rozhodující, že se již od 17. století začaly formovat dvě základní koncepce ochrany nehmotných statků/idejí – utilitaristická a přirozenoprávní/vlastnická.
Koncepce utilitaristická20 nalezla své výslovné vyjádření v čl. 8 Ústavy Spojených států amerických:
„Kongres je oprávněn přijmout opatření k podpoře vědy a umění tím, že na omezenou dobu poskytne autorům a vynálezcům výlučná práva k jejich výtvorům a vynálezům“.21
Utilitaristé tvrdí, že ochrana nehmotným statkům nemá být poskytována absolutně, ale pouze v odůvodněných případech. Hlavním účelem poskytnutí zákonného monopolu k určité ideji je skutečnost, že společnost má z takového výtvoru/vynálezu prospěch. Ochrana duševních výtvorů tedy je odůvodňována potřebou podpory inovací.
J. Bentham vyjádřil tuto premisu následovně:
„To, co bylo vynalezeno, je možné kdekoliv na světě napodobit. Bez existence zákonného monopolu by vynálezce mohl být vytlačen z trhu svými konkurenty, kteří samotní, bez nutnosti vynakládat prostředky na výzkum či vývoj, získávají neoprávněnou konkurenční výhodu a mohou tak na trhu prodávat za nižší cenu, než ten, kdo se o vynalezení nového předmětu zasloužil svou prací a vynaložením finančních prostředků.“22
V oblasti práva patentového lze uvést jako příkladného zastánce utilitaristického přístupu Thomase Jeffersona, který, kromě jiných politických zásluh, byl autorem autorství článku 8 Ústavy Spojených států amerických, stejně jako amerického patentového zákona z roku 1793 (1793 Patent Act). Jefferson, stejně jako řada jiných Američanů, měl výrazný odpor k monopolům, a to jakéhokoliv druhu (ostatně jedním z důvodů vypuknutí Americké revoluce bylo odstranění monopolu na dovoz čaje). Jeho odpor k monopolům se promítal i do jeho postoje k patentovému právu. Z Francie napsal Madisonovi (dopis z července 1788), že pouze časově omezený monopol může sloužit k podpoře tvůrčí a vědecké činnosti (only limited monopoly might serve to incite „ingenuity“). Jefferson odmítal přirozenoprávní teorii duševního vlastnictví a zdůrazňoval hlavně sociální a ekonomický význam patentového systému. Podle jeho názoru monopol majitele patentu není přirozeným právem plynoucím z tvůrčí duševní činnosti (the patent monopoly is not designed to secure to the inventor his natural right in his discoveries). Jde o odměnu za to, že vynálezce přinesl společnosti nový objev/technické řešení (it was a reward to bring forth new knowledge).23
Druhým přístupem k problematice ochrany nehmotných statků byla koncepce přirozenoprávní/vlastnická, která nalezla své uplatnění především v kontinentální Evropě. Přesto sem ze své podstaty patří i britský model „ochrany práce a námahy“ (labour-based theory), který čerpá svou inspiraci z prací Johna Lockea.
Locke k ospravedlnění poskytnutí výlučných práv uvádí:
„Můžeme říci, že práce autorova těla a dílo jeho rukou jsou ze své povahy jeho majetkem. Jestliže autor investoval do něčeho, co vytvořil, svůj um a energii a zanechal tuto investici ve hmotném předmětu, potom na hmotném předmětu ulpívá určitá osobnostní přidaná hodnota, kterou ze samotné podstaty nemohou užívat cizí osoby bez souhlasu tvůrce. Jestliže tato investice je z přirozené podstaty věcí považována za majetek autora, potom žádný jiný člověk není oprávněn takový tvůrčí počin užívat a rozhodně nelze říci, že se tvůrčí akt stává předmětem obecného užití.“24
Jiným příkladem přirozenoprávní teorie je koncepce, která našla své zakotvení v kontinentálních úpravách (především v oblasti autorskoprávní jde o francouzské pojetí droit d´autheur a německé Urheberrecht). Jedná se o tzv. osobnostní pojetí duševního vlastnictví (personhood approach).25 Své filosofické opodstatnění nalézá především v pracích G. W. F. Hegela (Philosophie des Rechts), který tvrdil, že soukromé vlastnictví je projevem promítnutí individuální vůle do vnějšího objektu (externího předmětu). Obdobně jako Locke potom Hegel konstatuje, že pokud osoba vloží určitou míru své osobnosti do hmotného předmětu, zůstává její osobnost v této věci trvale přítomna.26 Hlavním opodstatněním ochrany nehmotných statků podle osobnostních teorií tedy je skutečnost, že nehmotné statky jsou projevem osobnosti tvůrce/vynálezce, který k nim má stejná práva, jako vlastník klasické (tj. hmotné) věci. Ochrana nehmotných statků tak má být absolutní a v zásadě nepodmíněná.
Oba rozdílné přístupy nacházejí své projevy i v otázkách omezení práv k nehmotným statkům. Zatímco v případě utilitaristického přístupu jde o přirozený projev zásady poskytnutí zákonného monopolu na čas, v případě koncepcí přirozenoprávních jde o nucené omezení práv tvůrce/vynálezce ve prospěch společnosti.
---
Jestliže v předchozích úvahách bylo předpokládáno, že tzv. nehmotné statky/ideje skutečně existují, pro úplnost je třeba poukázat na to, že existují i takové právní názory, které reálnou existenci nehmotných statků/idejí popírají a tyto objekty považují za pouhou právní fikci.27 Otázka, zda tzv. nehmotné statky skutečně existují nebo zda se jedná o pouhou právně-ekonomickou fikci, je obdobná sporu o univerzálie, který vedli scholastičtí učenci a filosofové ve středověku.28
Namísto pojmu nehmotných statků/idejí se v odborné literatuře používá pojmu duševní vlastnictví (intellectual property, geistiges Eigentum, propriété intellectuelle). Přestože jde o termín původně převzatý ze zahraničních právních úprav a odborných publikací, je možné jej (s jistými výhradami – viz pozn. č. 13) používat i v českém právním prostředí, neboť tohoto termínu se používá v mezinárodních smlouvách vztahujících se k duševnímu vlastnictví,29 které jsou v českém právním řádu v souladu s článkem 10 Ústavy závazné a mají aplikační přednost před zákonem.30 Důležité je povšimnout si skutečnosti, že mezinárodní smlouvy, narozdíl do české právní doktríny, nerozlišují mezi duševním vlastnictvím (nehmotnými statky/idejemi) a mezi právy vážícími se k těmto nehmotným předmětům. Dle článku 2 bodu viii Smlouvy
o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví (pozn. č. 29), stejně jako v čl. 1 odst. 2 Dohody TRIPS (tamtéž) je duševní vlastnictví definováno prostřednictvím pojmu práv k duševnímu vlastnictví. Lze tedy usuzovat, že přístup zakotvený v mezinárodních smluvách ohledně problematiky nehmotných statků je obdobný, jako přístup, který byl českému právnímu prostředí vlastní až do přijetí středního občanského zákoníku
(pozn. č. 13). V mezinárodních smlouvách tedy nedochází ke striktnímu rozlišování mezi přímým a nepřímým předmětem právních vztahů a celá koncepce stojí na předpokladu, že výlučná práva duševního vlastnictví mají majetkovou hodnotu, která se přičítá k ostatnímu majetku (vlastnictví) jejich nositele a tvoří tak vlastnictví v širším slova smyslu.
Jestliže však máme být důslední, je při analýze a kategorizaci nehmotných statků/idejí nezbytné rozlišovat mezi
(1) právy k nehmotným statkům/právy k duševnímu vlastnictví a
(2) nehmotnými statky/duševním vlastnictvím samotnými.
Hlavním důvodem je především skutečnost, že existence nehmotných statků ještě sama o sobě nemusí znamenat existenci práv k nehmotným statkům (viz dále).
1.2 Vlastnosti nehmotných statků
Pokud odhlédneme od teoretických a filosofických aspektů ochrany nehmotných statků (idejí), z pohledu pozitivního práva musíme konstatovat, že právo s nehmotnými statky počítá a činí je předmětem právních vztahů (ovšem s tím, že předmětem právních vztahů nejsou všechny nehmotné statky, ale pouze ty, které jsou pro společnost natolik významné, že je zákonodárce považoval za nezbytné učinit předmětem právních vztahů).
Nehmotné statky31 jakožto nepřímé předměty právních vztahů (ať již právních vztahů osobnostních nebo majetkových - § 1 odst. 2 ObčZ) mají oproti hmotným předmětům jisté specifické vlastnosti, které si zaslouží bližší rozbor.
Základním charakteristickým rysem nehmotných statků je jejich úzké sepjetí s
(1) člověkem a jeho
(2) zvláštními schopnosti myšlení (vědeckého bádání) a tvorby.
Zatímco hmotný statek (např. kus země, kámen, ovladatelné přírodní síly apod.) existuje ve světě a v přírodě bez ohledu na osobnost člověka, nehmotné statky by bez lidských bytostí a jejich zvláštních schopností neexistovaly.32
Ad 1) S existencí člověka jako takového jsou spojeny nehmotné statky jako život, zdraví, čest, lidská důstojnost, projevy osobní povahy (dopisy, nahrávky apod.). Těmto hodnotám je poskytována ochrana prostřednictvím tzv. všeobecných osobnostních práv (§§ 11 až 16 ObčZ), která patří každému člověku bez rozdílu a člověk se těchto statků nemůže vzdát ani s nimi disponovat.
Ad 2) Jiné nehmotné statky jsou charakteristické tím, že jejich povaha je určována lidskou schopností myslet, tvořit, organizovat, podnikat apod. (jedná se tedy o projevy osobnosti autora, tvůrce [původce] či osoby vykonávající hospodářskou činnost, které jsou výsledky jeho tvůrčí duševní práce nebo hospodářské činnosti). Z pohledu klasifikace provedené v předchozím textu tedy jde o výsledky dynamických kognitivních idejí.
Právě u těchto nehmotných statků se tradičně hovoří jako o tzv. duševním vlastnictví. Vzhledem k tomu, že předmětem našich úvah jsou jen ty nehmotné statky, které jsou projevem lidské osobnosti (výsledkem dynamických kognitivních idejí), budou dále rozebírány pouze charakteristické vlastnosti této skupiny nehmotných statků.
Nehmotné statky patřící do skupiny dynamických kognitivních idejí (dále jen „nehmotné statky“) jsou vždy nějakým způsobem zachyceny ve smysly objektivně vnímatelné podobě (jejich hmotné zachycení je tedy jejich hmotným korelátem). V souladu s českou právní doktrínou nemusí jít o zachycení trvalé (např. v písemné podobě), je možné i zachycení efemerní, tedy dočasné (např. odezněním projevu či kázání).33
Všechny nehmotné statky vyplývající z duševní či hospodářské činnosti přitom existují nezávisle na svém hmotném vyjádření. Nehmotný statek (in concreto např. autorské dílo - divadelní hra) může být zachycen (zpracován) v podobě tištěné (kniha, scénář), hrané (shlédnutí divadelní hry v divadle), v podobě zvukového (jako zvuková nahrávka) či zvukově-obrazového záznamu (např. jako videonahrávka), přičemž poslední dvě uvedené podoby zachycení nehmotného statku je možné realizovat jak prostřednictvím nahrávacích nosičů (např. audiokazety, videokazety, DVD nosiče apod.), tak v elektronické podobě v harddisku počítače či na internetu. Ve všech případech jde o tentýž nehmotný statek - „příběh“ (drama, komedie, muzikál, opereta apod.), pouze zachycení nehmotného statku v hmotné podobě je jiné.
Další vlastností nehmotných statků je, že se v okamžiku, kdy došlo k jejich zachycení v objektivně vnímatelné podobě, mohou stát předmětem právních vztahů a mohou být neomezeně využívány bez ohledu na místo i čas, tedy kdekoliv a kdykoliv na světě, a to blíže neurčeným počtem subjektů. Tato vlastnost nehmotných statků se nazývá potencionální ubiquita (všudypřítomnost). Nehmotný statek tak může kdekoliv na světě v kteroukoliv dobu kdokoliv užívat a dokonce platí, že i kdyby byly zničeny všechny hmotné nosiče tohoto nehmotného statku, dále by existoval v myslích těch, kteří se s nehmotným statkem seznámili a kdykoliv v budoucnosti by mohl být znovu inkorporován (zhmotněn).
Z výše uvedeného rozboru vyplývá důležitý závěr. Nehmotné statky nejsou existenčně spjaty se svým nosičem (jakožto vyjádřením nehmotného statku v objektivně vnímatelné podobě) a práva, která jsou s nehmotnými statky spjata, zničením nosiče nezanikají.34 Opačně tomu je u věcných práv (např. u práva vlastnického), která ulpívají na předmětu, a jsou vázána na jeho existenci. Proto zničením věci vlastnické právo k ní zaniká.
1.3 Rozsah pojmu nehmotných statků/duševního vlastnictví ve výkladovém stanovisku Appelate Body WTO v tzv. Havana Club Case35
Problematika duševního vlastnictví (resp. jeho normativní definice vymezené v čl. 1 odst. 2 Dohody TRIPS) se stala předmětem sporu mezi Evropským společenstvím a Spojenými státy americkými.
Spornou otázkou zde bylo určení, zda Dohoda TRIPS pokrývá i ochranu obchodního jména (trade name) podnikatelských subjektů. Spor předložila Světové obchodní organizaci Komise Evropských společenství, která namítala, že v tomto bodě existuje na straně USA nesoulad mezi závazky plynoucími z Dohody TRIPS a mezi americkou národní legislativou.36
V předmětném sporu bylo nezbytné vyřešit jako předběžnou otázku rozsah pojmu duševního vlastnictví tak, jak jej definuje Dohoda TRIPS,37 konkrétně zda se závazky Dohody TRIPS vztahují i na obchodní jména.
Panel WTO (dále též „Panel“), který původně o věci rozhodoval, dospěl k závěru, že se pojem druhy (categories) duševního vlastnictví dle článku 1 odst. 2 Dohody TRIPS vztahuje pouze na ty předměty ochrany, které vyplývají z nadpisů oddílů části I až VII Dohody TRIPS. Přestože ustanovení čl. 7 Pařížské úmluvy hovoří o ochraně obchodních jmen, tento závazek se vztahuje pouze na tuto úmluvu samotnou a s ohledem na znění článku 1 odst. 2 Dohody TRIPS nelze, dle závěru Panelu, považovat obchodní jména za kategorii duševního vlastnictví, na kterou by se vztahovaly závazky vyplývající z Dohody TRIPS.38
Odvolací senát (Appelate Body) s takto restriktivním výkladem článku 1 odst. 2 Dohody TRIPS nesouhlasil. Dle názoru Odvolacího senátu především nelze zužovat pojem druhy/kategorie duševního vlastnictví pouze na nadpisy jednotlivých oddílů části II Dohody TRIPS. V takovém případě by totiž byla vyloučena nejen ochrana obchodních jmen, ale i například ochrana nových odrůd rostlin, neboť nadpis článku 27 zní „Patenty“ a při použití výkladového stanoviska Panelu by se závazky vyplývající z Dohody TRIPS nevztahovaly na tuto zvláštní formu ochrany, což by však bylo v přímém rozporu s ustanovením článku 27 odst. 3 Dohody TRIPS, která se o ochraně nových odrůd rostlin výslovně zmiňuje.39 Znamená to tedy, že slovo druh (categorie) duševního vlastnictví nelze zužovat pouze na nadpis jednotlivých oddílů, ale na výčet druhů duševního vlastnictví v celém textu příslušných článků části II Dohody TRIPS.
Narozdíl od Panelu, který považoval výčet kategorií duševního vlastnictví dle čl. 1 odst. 2 Dohody TRIPS za taxativní (exhaustive list),40 dospěl Odvolací senát k závěru, výčet kategorií duševního vlastnictví je demonstrativní a zahrnuje i ty předměty ochrany, které jsou chráněny smlouvami, jejichž ustanovení Dohoda TRIPS inkorporuje.
---
Uvedené rozhodnutí je poměrně zásadní, neboť jde v podstatě o jediné rozhodnutí na mezinárodní úrovni, které se blíže zabývá otázkou rozsahu pojmu duševního vlastnictví/nehmotných statků. S výkladovým stanoviskem Odvolacího senátu nelze než souhlasit, neboť závěr, který ve věci učinil Panel, má skutečně značné interpretační i logické mezery. Současně je však třeba říci, že daný případ se zabýval pouze problematikou rozsahu pojmu duševní vlastnictví tak, jak je vymezen v příslušných mezinárodních smlouvách (konkrétně v Dohodě TRIPS a Pařížské unijní úmluvě), nikoliv obecným vymezením tohoto pojmu.
Panel nastolil otázku, zda je pojem duševního vlastnictví co do svého rozsahu (tedy co do kategorií duševního vlastnictví) pojmem uzavřeným nebo otevřeným. Pro zodpovězení této otázky je třeba zaměřit se na historické souvislosti technického a kulturního vývoje. Ještě na konci 19. století, kdy vznikly základní mezinárodní smlouvy v oblasti duševního vlastnictví (Pařížská unijní úmluva a Bernská úmluva) například vůbec nebyla chráněna práva výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, ani práva výkonných umělců. Stejně tak neexistovala zvláštní ochrana topografií polovodičových výrobků, zvláštní ochrana databází apod. Lze tedy konstatovat, že okruh předmětů ochrany (okruh právem chráněných nehmotných statků) se v průběhu 20. století rozšiřoval41 a pojem duševního vlastnictví je pojmem časově proměnlivým. Současně platí, že pojem duševního vlastnictví je i pojmem elastickým, a to v tom směru, že se postupně rozšiřuje rozsah ochrany jednotlivých kategorií duševního vlastnictví. Zde je možné poukázat například na to, že původně byla z patentové ochrany vyloučena řada výrobků či postupů (potravinové výrobky, léčiva apod.), které v dnešní době patentové ochraně podléhají.42 U pojmu autorských děl rovněž došlo v průběhu 20. století ke značnému rozšíření jeho rozsahu, takže dnes jsou chráněna i tzv. autorská díla fiktivní (počítačové programy, fotografie, databáze - § 2 odst. 2 AutZ). Lze tedy shrnout, že právo duševního vlastnictví reaguje na technologický a kulturní vývoj, a postupně je rozšiřován rozsah poskytované ochrany na nově objevované nehmotné statky.
1.4 Základní formy ochrany nehmotných statků a charakteristické znaky práv k duševnímu vlastnictví
Ve světe existují v zásadě dvě formy ochrany nehmotných statků:43
(1) forma odpovědnostní (liability-based regime), kam spadá ochrana prostřednictvím práva na ochranu proti nekalé soutěži (unfair competition regime) 44 a
(2) forma výlučných (absolutních) práv (property-based regime), kam spadá ochrana autorskoprávní (copyright regime), ochrana prostřednictvím zapsaných předmětů ochrany (registered sui generis approach) a ochrana nezapsaných předmětů ochrany (unregistered protection).
Práva k duševnímu vlastnictví spadají do druhé z kategorií ochrany jehmotných statků (property-based regime) a jejich podstatou je právo zápovědi - právo zakázat jiným osobám v neoprávněném nakládání s příslušným nehmotným statkem.
Práva k duševnímu vlastnictví se obvykle rozdělují na dvě velké skupiny:45
1) Autorská práva a práva související s právem autorským a
2) práva průmyslová a práva související s právy průmyslovými.
Práva autorská (copyright) a práva související s právem autorským (rights of performers, producers of phonograms and broadcasting organisations) lze stručně charakterizovat tím, že se jedná o práva chránící nehmotné předměty vznikající při umělecké tvorbě, vědeckém bádání či uměleckém projevu (autorská práva a práva výkonných umělců), nebo o práva vznikající v souvislosti s přenášením autorských děl, resp. výkonů (práva výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, práva rozhlasového a televizního vysílatele apod.)
Průmyslová práva (industrial property) jsou práva k těm předmětům ochrany (nehmotným statkům), které jsou využitelné v průmyslu, včetně práv k označením využívaných při hospodářské činnosti. V rámci skupiny průmyslových práv můžeme rozlišovat mezi průmyslovými právy k výsledkům tvůrčí duševní činnosti (patentové právo, právo průmyslových vzorů, právo užitných vzorů, právo topografií polovodičových výrobků, právo nových odrůd rostlin) a mezi průmyslovými právy na označení (známkové právo, právo označení původu a zeměpisných označení, právo obchodní firmy [obchodního jména]).
U všech kategorií duševního vlastnictví je třeba rozlišovat mezi vznikem nehmotného statku a vznikem práv k němu se vážících. Platí to dokonce i v případě autorského díla, kdy tradičně existuje v myslích právníků jistý mýtus, že autorská práva vznikají v okamžiku vytvoření díla. Obvykle tomu tak bude, avšak mohou existovat případy, kdy autorské dílo (například hudební skladba, báseň apod.) dlouhou dobu existuje pouze v mysli tvůrce a teprve po letech dojde k jejímu hmotnému zachycení,46 od něhož se obecně odvozuje doba trvání majetkových práv autorských.47 V případě vynálezu dochází k plnému nabytí práv (ve smyslu zákona o vynálezech) až v okamžiku udělení patentu (jakožto ochranného dokumentu), resp. v okamžiku oznámení o udělení patentu ve věstníku.48
Rozlišování mezi vznikem nehmotného statku a vznikem práv k němu se vážících ve smyslu jednotlivých speciálních zákonů je velmi důležité (srov. 2.4.5.3.6, 2.4.5.4.1). Mnohá práva totiž potřebují ke svému vzniku určitý formální akt - registraci (zápis) či udělení (současně však není vyloučeno, aby nehmotný statek byl ještě před vznikem těchto práv chráněn jiným způsobem, např. prostřednictvím ochrany před nekalou soutěží).
Nejlépe je rozlišení mezi vznikem nehmotného statku a práv k němu se vážících zřetelné u průmyslových vzorů. Zákon o ochraně průmyslových vzorů (§ 19) stanoví, že „zápis průmyslového vzoru poskytuje jeho vlastníku výlučné právo užívat průmyslový vzor...“ Současně zákon správně rozlišuje mezi průmyslovým vzorem (např. ustanovení § 2 písm. a) PrůmVz) a mezi zapsaným průmyslovým vzorem (marginální rubrika - Hlava VIII - účinky zapsaného průmyslového vzoru). Průmyslový vzor je definován zákonem jako vzhled výrobku nebo jeho části. Dále zákon v ustanovení § 3 stanoví, že „průmyslový vzor je způsobilý ochrany (dle zákona o ochraně průmyslových vzorů), je - li nový a má - li individuální povahu“. Průmyslovým vzorem, jakožto nehmotným statkem, je tedy každý vzhled výrobku nebo jeho části. Výlučná práva ve smyslu zákona o ochraně průmyslových vzorů však vznikají pouze k tomu průmyslovému vzoru, který byl za podmínek stanovených zákonem zapsán do rejstříku průmyslových vzorů.
S ohledem na skutečnosti uvedené v předchozím odstavci je třeba poukázat na to, že Nařízení 6/2002 rozlišuje mezi zapsaným průmyslovým vzorem a nezapsaným průmyslovým vzorem. Ochrana před úmyslným kopírováním nezapsaného průmyslového vzoru vzniká naprosto neformálně, bez nutnosti jakékoliv registrace, pouze zpřístupněním veřejnosti způsobem stanoveným v Nařízení 6/2002. I zde však platí, že vznik práv je odlišný od okamžiku vytvoření nehmotného statku (průmyslového vzoru).
Z výše uvedeného vyplývá závěr, že práva k nehmotným statkům můžeme rozdělit na práva, která pro svůj vznik potřebují formální úkon (udělení či registraci), mezi něž patří většina práv průmyslových. Další skupinou jsou práva, která ke svému vzniku formální úkon nepotřebují, vznikají současně s inkorporací nehmotného statku - mezi ně patří některá práva průmyslová (především právo na původcovství u tvůrčích práv průmyslových), zejména ovšem práva autorská a práva s autorským právem související. Dalo by se říci, že u práv průmyslových je princip formality pravidlem, z něhož existují příslušné výjimky (například ochrana nezapsaných průmyslových vzorů dle čl. 11 odst. 1 a 19 odst. 2 Nařízení 6/2002), zatímco u práv autorských a práv s autorským právem souvisejících je tomu naopak.
S principem formality se pojí princip poplatkový, což znamená, že za formální úkon nezbytný ke vzniku práv je žadatel (přihlašovatel) povinen zaplatit příslušné správní poplatky/poplatky za udržování patentu v platnosti. Princip poplatkový se obdobně jako princip formálnosti váže k právům průmyslovým.
Principem, který je pro všechna práva k duševnímu vlastnictví společný, je princip teritoriality. Nehmotný statek je chráněn vždy na určitém teritoriu (území). Původně se jednalo pouze o území konkrétního státu. Postupem času, zejména v souvislosti s rozvojem mezinárodního obchodu, s procesem globalizace a v souvislosti s procesem evropské integrace, dochází k postupnému prolamování tohoto principu.49
Pro shrnutí uvedeného obecného srovnání je možné zjednodušeně říci, že základní rozdíl mezi právem autorským na straně jedné a právy průmyslovými (tj. právem známkovým a právem průmyslových vzorů) je ten, že vznik práv autorských nastává automaticky v okamžiku inkorporace díla (tedy v okamžiku jeho vyjádření ve smysly vnímatelné podobě), zatímco u práv k průmyslovým vzorům a k ochranným známkám je třeba (s výjimkou práva k nezapsaným průmyslovým vzorům) formálního aktu (zápisu do rejstříku), za který je třeba zaplatit příslušný poplatek. Ostatní základní principy (tj. princip teritoriality,50 časového omezení trvání práv, absolutní povaha práv, oddělení nehmotného statku a práv k němu se vážících, oddělenost nehmotných statků a jejich „inkorporátů“) jsou v zásadě totožné.
|
Yüklə 3.23 Mb.