Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo
|
|  Yüklə 1.48 Mb.
|
|
„Mohla bych to dát ukončit,“ řekla Magráta. „To by sis udělala nepřítele na celý život.“ „Já si myslela, že Bábi už je můj nepřítel na celý život.“ „Jestli sis to opravdu myslela, děvče, pak ničemu nerozumíš,“ zavrtěla hlavou Stařenka. „Jednoho krásného dne zjistíš, že Bábi Zlopočasná je nejlepší přítel, jakého jsi v životě měla.“ „Ale něco přece musíme udělat! Cožpak tě vůbec nic nenapadá?“ Stařenka Oggová upřela zamyšlený pohled směrem ke kruhu. Z dýmky, která jí trčela z koutku úst, tu a tam vyletěl obláček dýmu.
„Souboj již jednu hodinu a hodiny půl trval, když tu náhle malý pacholík příčmo náměstím se rozběhl, do magického kruhu vstoupil a v témže okamžiku se strašlivým výkřikem a za jasného blesku k zemi padl jako podťatý. Stará čarodějka se ohlédla, ze židle své nato vstala, pacholíka zvednuvši, k bábě jeho odnesla. Pak se na své místo znovu vrátila, zatímco během celého času toho mladá čarodějka očí z koule sluneční nespustila. Nato mladé čarodějky žádaly, by byl souboj ukončen, řkouce, pohleďte, naše družka Diamanda vítězství dosáhla, neb každému jasno jest, že Zlopočasná zrak svůj odvrátila. V té chvíli však bába onoho pacholíka kupředu postoupila a slova tato hlasem zvučným pravila: „Takž vy smýšlíte? Jdětehlež za nohu tahat ty, kteříž rolničky šaškovské na ní mají, ne mne, ženu zkušenou. Tohle není souboj, kde o sílu se jedná, vy hloupé mládí, toť souboj o to, co čarodějnictví obnáší, a vy, jak vidno, ni poněť nemáte, co býti skutečnou čarodějkou se páčí. Což není jen ta pravá čarodějka, která všechno zapomene a ohlédne se, když slyší pláč malého pacholete?!“ A lidé z městečka v ten okamžik zvolali hlasem mocným: „Tak jest!“ „To bylo úžasné“ řekla paní Kvárníková, kupcova žena. „Celé městečko jásalo. Prostě něco dokonalého.“ Byly v zadní místnosti hostince. Bábi Zlopočasná ležela na lehátku a přes obličej měla přehozený vlhký ručník. „Opravdu úžasné, že ano?“ přitakávala Magráta. „Ta holka prostě dokonale ztratila půdu pod nohama, to vám řekne každý.“ „To ano,“ přikývla Magráta. „Odtáhla s dlouhým nosem, říkají lidé.“ „Jistě,“ řekla Magráta. „Ten chlapeček je v pořádku?“ Všechny se podívaly na Žuchlíka, který seděl v podezřelé loužičce v rohu místnosti, v ruce svíral velký sáček všemožných sladkostí a kolem pusy měl ulepený kruh. „Ten? Je zdravý jako řípa,“ odpověděla Stařenka Oggová. „Nic víc, než jako kdyby se přichytil na sluníčku. On, chudinka, je už takový, pro každou maličkost ječí, jako když ho na nože bere, díky bohům,“ pokračovala pyšně, jako kdyby šlo o nějaký vzácný talent. „Gyto?“ ozval se Bábin hlas zpod ručníku. „Copak?“
„Víš, že se normálně žádné silnější lihoviny ani nedotknu, ale slyšela jsem, jak ses zmiňovala o tom, že brandy se používá k medicinálním účelům.“ „Už běžím.“ Bábi si stáhla ručník z obličeje a zaostřila na Magrátu jedno oko. „Dobré odpoledně, Vaše Předveličenstvo,“ řekla. „Přišla jste sem, abyste se ke mně zachovala s vznešenou laskavostí?“ „Skvělá práce,“ odpověděla jí Magráta chladně. „Mohla bych si s teb… s vámi promluvit, paní Oggová? Venku?“ „Jak si račte, Vaše Královno,“ odpověděla Stařenka. V uličce za domem se Magráta s otevřenými ústy obrátila ke Stařence. „Vy -“
Stařenka ji zarazila pozvednutou rukou. „Vím, co chceš říct,“ prohlásila. „Ale tomu malému nehrozilo ani to nejmenší nebezpečí.“ „Ale ty -“ „Já?“ žasla Stařenka. „Vždyť já ale vůbec nic neudělala. Ty dvě přece nemohly vědět, že vběhne do kruhu, nemyslíš? Obě se zachovaly přesně tak, jak by se zachovaly normálně. Komu čest, tomu čest.“ „No dobrá, to je jistým způsobem pravda, ale -“ „Nikdo tady nepodváděl.“ upozorňovala ji Stařenka. Magráta se ponořila do nespokojeného mlčení. Stařenka ji poklepala po rameni. „Takže nebudeme nikomu vykládat, že jsi mě na něj viděla mávat sáčkem cukroví, že ne?“ řekla. „Ne, Stařenko.“ „Tak, to je hodná budoucí královna.“ „Stařenko?“ „Copak, drahoušku?“ Magráta se zhluboka nadechla. „Jak mohl Verence vědět, kdy se vrátíme?“ Magrátě se zdálo, že Stařenka přemýšlela o pár vteřin déle, než bylo potřeba. „Tak to nevím,“ odpověděla nakonec. „Podívej, králové jsou svým způsobem také trošičku kouzelní, víš? Umějí vyléčit lupy a tak. Pravděpodobně se jednoho krásného rána probudil a lechtal ho jeho královský majestát.“ Potíž se Stařenkou Oggovou byla v tom, že vypadala, jako když lže pořád. Stařenka Oggová měla k pravdě velmi svérázný přístup; říkala ji, když se to hodilo a nenaskýtalo se nic zajímavějšího, co by mohla říci. „Dost tě tam zaměstnávají, co?“ zeptala se, aby řeč nestála. „Jeden se snaží, a celkem to jde, díky za optání,“ odpověděla jí Magráta a doufala, že v tom byl dostatek královské vznešenosti. „Který?“ podívala se na ni Stařenka. „Který co?“ „Který se snaží?“ „Já přece!“ „Tak proč jsi to neřekla rovnou,“ Stařenčina tvář byla nehybná jako obličej hráče pokeru. „No, dokud máš co dělat, je to všechno v pořádku.“ „Ale on opravdu věděl, že se vracíme,“ vrátila se Magráta rozhodně k načatému tématu. „Dokonce už měl i připravené pozvánky s datem. Ach ano, mimochodem, je tam jedna i pro tebe -“ „Já vím, jeden ji dostal dnes ráno,“ přikývla Stařenka. „Má tak krásně okousané okraje a všechno to zlato! Kdo je Pú?“ Magráta už před nějakým rokem dokázala srovnat krok se Stařenčiným pohleděn na svět. „PÚ,“ řekla. „Potvrďte účast. To znamená, že jim máš napsat, jestli přijdeš.“ „Oh, jeden tam bude, to si piš. Jeden by si to nedal ujít ani za nic,“ odpověděla jí Stařenka. „Tak jednoho napadlo, poslal náš Jasoň jednomu svoji pozvánku? Asi ne, co? Ten náš Jasoň, nikdy se mu do práce s perem moc nechce.“ „Pozvánku na co?“ nechápala Magráta. Už měla jednoho plné zuby. „Cožpak Verence ti to neřekl?“ podivila se Stařenka. „Je to speciální hra, která byla napsána speciálně pro tebe.“ „Aha,“ pochopila konečně Magráta, „myslíš představení.“ „To je ono,“ přikývla spokojeně Stařenka. „Bude se to hrát na den svatého Jana.“ „Musí to být něco výjimečnýho, co předvedeme ve svatojánskej den,“ prohlásil Jasoň Ogg. Vrata do kovárny byla zastrčena zevnitř. Uvnitř bylo jen osm členů lancreského týmu Morrisova tance, šestinásobní vítězové veřejného celohorského Morrisova mistrovství*, pořádaného už patnáct let rok co rok, kteří se teď pouštěli do křížku s novou uměleckou formou. „Teda řeknu vám, jsem z toho dost nervózní,“ prohlásil právě Bestián Povozník, jediný lancreský pekař. „V ženských šatech! Doufám, že mě neuvidí moje žena!“ „Tady se říká,“ oznámil jim Jasoň Ogg, jehož obrovský prst váhavě postupoval od slova ke slovu, „že to je oko-uzlující příběh o lásce krá-lovny vil - to jseš ty, Bestiáne -“ „- tak to ti pěkně děkuju -“ „- ke smrdel-telníkovi. A k tomu komiks-cká mezihra s veselými arti-sty.“ „Co jsou to ar-ti-sti?“ „To nevím. Myslím, že jsou to takový studně.“ Jasoň se poškrabal za uchem. „Kdysi jsem pro takovou jednomu opravoval pumpu. Artistská studna.“ „A co je na nich veselého?“ „Možná do nich lidi nějakým veselým způsobem padají?“ „Proč, k sakru, nemůžeme tančit náš normální, Morris?“ zabručel nespokojeně Obadiah Tesař, krejčí*. „Morris je tanec pro každý den,“ odpovídal mu Jasoň. „My musíme udělat něco uměleckého, nějakou skutečnou kultůru. Tuhle hru nám poslali až z Ankh-Morporku.“ „Mohli bysme zatančit Tanec kbelíku a hole,“ navrhl tkadlec Pekař. „Tady už nikdo Tanec kbelíku a hole tančit nebude,“ zavrčel výhružně Jasoň. „Starej pan Vybrnkal pořád ještě kulhá, a to už je přes tři měsíce.“ Doškář Tkadlec zašilhal do své kopie textu. „A co je to za chlapa ten Exeunt Omnis?“ zeptal se. „Já teda o tom svým kousku nemám valný mínění,“ hlásil Tesař, „Je hrozně krátkej.“ „Chudák jeho žena,“ zabručel automaticky Tkadlec. „A proč?“ nechápal Jasoň**. „A proč v tom musí bejt nějakej lev?“ ptal se tkadlec Pekař. „Protože je to divadelní hra!“ odsekl mu Jasoň. „Nikdo by to nechtěl vidět, kdyby v tom hrál například… osel! Nedovedu si představit, jak se lidi choděj dívat na hru, protože v ní hraje osel! Ta hra byla napsaná skutečným hrotepcem! Pch, už vidím skutečnýho hrotepce, jak si vymejšlí do svý hry osly! Píše, že je hrozně zvědavej, jak se nám to vydaří. Tak a teď už laskavě všichni držte zobáky!“ „Jenže já si vůbec nepřipadám jako Královna vil,“ lkal Bestián Povozník***. „Do toho dorosteš,“ těšil ho Tkadlec. „Já doufám, že ne!“ „A taky musíme mít zkoušku,“ upozorňoval je Jasoň. „Vždyť tady není místo,“ prohlásil povozník Doškář. „No, já to v žádným případě nemíním zkoušet někde, kde na mě budou čumět lidi,“ oznámil společnosti Bestián. „Dokonce i kdybysme to cvičili někde v lese, najdou se zvědavci, co nás tam najdou. A já v ženskejch šatech!“ „Vždyť by tě pod líčidlem ani nepoznali,“ odbyl ho Tkadlec. „Jaký líčidlo?“ „To víš, že budeš nalíčenej a budeš mít paruku,“ ujišťoval ho s mírnou škodolibostí druhý přítomný tkadlec Krejčí. „Jasně že má pravdu,“ potvrzoval Tkadlec. „Když už ze sebe máme dělat blbečky, tak nechci, aby mě při tom kdokoliv viděl dřív, než v tom budem fakticky dokonalí.“ „Zmizme někam, jak se říká, mimo vyšlapané cesty světa,“ souhlasil povozník Doškář. „Někam za hranice království,“ rozvíjel onu úchvatnou teorii dráteník Dráteník. „Kam vůbec nikdo nepřijde,“ nedal se zahanbit pekař Povozník. Jasoň Ogg se poškrábal na bradě, která se podobala struhadlu na sýr. Bude muset nějaké to „někde“ vymyslet. „A kdo teda bude hrát toho Exeunta Omnese?“ naléhal Tkadlec. „Ten toho totiž taky moc nenamluví, všimli jste si?“
„Kdo uhodne, na co myslím?“ odříkal kvestor známou formulku. „Je to velké a začíná to na… H!“ „Oook!“ „Ne!“
„Horizont!“ řekl Rozšafín. „Ty jsi uhodl!“ „Jasně že jsem uhodl. U mě se čeká, že uhodnu. Máme N pro nebe, Z pro zelí, O pro… oook a jinak to nejde.“ Tak jestli to chceš pokaždé uhádnout, tak já nehraju,“ urazil se kvestor, stáhl si klobouk přes uši a pokusil se stulit na tvrdém sedadle do klubíčka. V Lancre toho uvidíme až až,“ chlácholil je arcikancléř. „Jediný kus rovné země, který tam měli, vystavili v místním muzeu.“ Rozšafín mlčel. „Trávil jsem tam kdysi celá léta,“ zasnil se arcikancléř. Pak si povzdechl. „Jak bych to řekl… všechno to mohlo být úplně jinak.“ Výsměšek se rozhlédl. Když se chystáte prozradit nějaký důvěrný kousek osobní historie, chcete mít jistotu, že vás někdo poslouchá. Knihovník se díval z okna na ubíhající, stále stejnou krajinu. Byl nevrlý a uražený. Měl s tím jistě mnoho společného i onen úplně nový, jasně modrý obojek s velkým nápisem PONGO, který měl kolem krku. Tohle si někdo ošklivě odnese. Kvestor se pokoušel zalézt do svého klobouku jako šnek do ulity. „Víte, kdysi jsem znával jedno děvče!“ „Rozšafín Ctibum, kterého krutý osud určil za jediného Výsměškova posluchače, se zatvářil překvapeně. Uvědomoval si, že i arcikancléř kdysi byl, tedy technicky, mladý. Koneckonců, byla to přece jen otázka času. Obecná logika vám napovídá, že mág nezačne existovat v sedmdesáti letech a ve sto dvaceti kilech živé váhy. Jenže i obecná logika potřebuje tu a tam nějaké ty věci připomenout. Cítil, že by měl něco říci. „Byla hezká, pane?“ zeptal se. „Ne. To ne. To bych o ní říci nemohl, že byla hezká. Měla zvláštní kouzlo. To je ono! Vysoká. Vlasy tak světlé, že byly skoro bílé. A oči jako dva nebozezy, to vám povídám!“ Rozšafín si to musel trochu přebrat. „Nemyslíte tím toho trpaslíka, co vede jídelnu s lahůdkami v -“ „Ne, já tím myslím, že při jejím pohledu měl člověk dojem, jako by vás skrznaskrz provrtávala,“ odpověděl Výsměšek ostřeji, než měl v úmyslu. „A jak uměla běhat…“ Pak upadl do mlčení a listoval si v pestrobarevně ilustrovaných sebraných spisech své paměti. „Víte, že bych si ji byl vzal?“ řekl po delší chvíli. Rozšafín mlčel. Když jste korkovou zátkou, kterou unáší proud cizích vzpomínek, nemůžete dělat nic jiného než se otáčet a kývat v jeho zátočinách. „Jaké to máme překrásné léto,“ zamumlal Výsměšek spíš pro sebe. „Skoro stejně krásné jako tamto. Kruhy v porostech se dělaly rychleji než kruhy na vodě při dešti. A… já tak trochu pochyboval, víte? Magie se mi nezdála dost. Připadal jsem si tak trochu… ztracený. Byl bych se toho všeho vzdal… kvůli ní. Každého pitomého osmiúhelníku a magického zaklínadla. Nezaváhal bych ani vteřinu. Víte, jak se to říká: ,Její smích zurčel jako horský potůček.‘“ „No já jsem se s tím osobně nesetkal,“ zavrtěl hlavou Rozšafín, „ale četl jsem verše, které -“ „Básničky? To je snůška pitomostí,“ ušklíbl se Výsměšek. „Já poslouchal horské bystřiny a ty prostě zurčí, bublají, šplouchají a předou. A v nich jsou různé ty věci, takový hmyz s maličkýma… no prostě. Tím chci říci, že horské bystřiny se vůbec nesmějí. Básníci to vždycky vezmou za nějaký špatný konec. Jako třeba s tím: ,Měla rty jako zralé višně!‘ Pitomost! Malé, kulaté a uprostřed pecku? Pch!“ Zavřel oči. Po nějaké chvíli se ozval Rozšafín. a jak to dopadlo, pane?“ „Cože?“ „S tou dívkou, o které jste mi vyprávěl.“ „S jakou dívkou?“ „S tamtou.“ „Aha, s tamtou dívkou. Hm, nechala mě. Řekla, že je spousta věcí, které chce ještě udělat. A že budeme mít času dost.“ Další pomlka. „A co se stalo potom?“ nadhodil Rozšafín, kterého ta věc začala docela zajímat. „Co se stalo? Co by se mělo stát? Odjel jsem a začal studovat. Začal semestr. Napsal jsem jí spoustu dopisů, ale nikdy mi neodpověděla. Možná je ani nikdy nedostala, tady v horách si asi poštu dávají k obědu. Další rok jsem se celé léto učil a nedostal jsem se tam. Nikdy jsem se tam potom nevrátil. Zkoušky a tak dál. Předpokládám, že už je mrtvá neboje z ní kulatá stará babka se spoustou dětí. Byl bych se s ní oženil v tu ránu. V tu ránu!“ Výsměšek se poškrábal na hlavě. „Hm… akorát kdybych si tak dokázal vzpomenout, jak se jmenovala. .“ Natáhl se a nohy si opřel o kvestora. „To je fakt legrace,“ zabručel, „vážně si nedokážu vzpomenout, jak se jmenovala. Dokázala předběhnout koně -“ „Všichni z vozu a prachy sem!“ Dostavník se skřípěním a praskotem zastavil. Výsměšek otevřel jedno oko. „Co je to?“ zeptal se. Rozšafín se vymanil z představ řady rtů podobajících se horským bystřinám a vyhlédl z okna. „Já bych řekl, že je to velmi malý silniční lupič.“ Vozka upíral užaslý pohled na postavičku na cestě. Z výšky kozlíku toho moc neviděl, protože útočník byl velmi malý a měl neobyčejně široký klobouk. Vypadal jako dobře oblečená muchomůrka s perem za kloboukem. „Já se vám omlouvám,“ řekl velmi malý lupič, „ale jsou chvíle, kdy si člověk připadá na jisté věci krátký.“ Vozka si povzdechl a odložil opratě. Pečlivě připravená, ohlášená a provedená přepadení organizovaná cechem banditů a silničních lupičů byla jedna věc, ale ať ho vezme čert, jestli se nechá obtěžovat zbojníkem, který mu nesahá ani k pasu, a dokonce nemá kuši. „Ty mizerná malá kryso,“ prohlásil vozka, „teď slezu z toho kozlíku a odkopnu tě až na další křižovatku.“ Potom se mírně naklonil. „A co to máš na zádech? Hrb?“ „Aha, tak vy jste si všiml mých štafliček,“ zabzučel malý bandita spokojeně. „Dovolte, abych vám demonstroval -“ „Co se to tam děje?“ ozval se Výsměšek, který se pohodlně opíral uvnitř vozu. „Hm, nějaký trpaslík právě vylezl na takové malé štafle a skopl vozku na zem,“ hlásil Rozšafín. „Tak to je něco, co se nevidí každý den,“ přikývl Výsměšek. Vypadal šťastně. Až dosud byla jejich cesta zcela bez půvabu. „Teď jde k nám.“ Lupič překročil sténajícího vozku a rázným krokem zamířil ke kočáru. Štafličky při tom vlekl za sebou. Otevřel dvířka. „Prosil bych vaše peníze, nebo, i když to nerad dělám, váš -“ Z vozu vyletěl oktarínový blesk a srazil mu klobouk. Trpaslíkův výraz se nezměnil. „Napadlo mě, jestli bych nemohl své požadavky poněkud přeformulovat?“ Výsměšek si prohlédl elegantně oblečeného cizince zdola nahoru a naopak, tedy přesněji úplně odzdola dolů a zdola úplně nejníž. „Nevypadáte jako trpaslík,“ usoudil, „tedy až na tu výšku.“ „Takže já až na tu výšku nevypadám jako trpaslík?“ „No, tím jsem chtěl říct, že oddělení helmic a kovových bot jste nenavštívil,“ pokračoval Výsměšek v hovoru. Trpaslík se uklonil a vytáhl z umaštěného, ale krajkou zdobeného rukávu malý kartónový obdélníček. „Zde moje navštívenka,“ oznámil. Na navštívence stálo:
„A jste skutečně nepřekonatelný lhář?“ „Nejsem.“ „A proč se pokoušíte vylupovat dostavníky?“ „Byl jsem k tomu přinucen bandity, kteří mě oloupili.“ „Ale tady je napsáno,“ nedal se odbýt Výsměšek, „že jste nejlepší šermíř.“ „Byli v přesile,“ „A kolik jich bylo?“ „Tři miliony.“ „Tak si nastupte,“ usmál se Výsměšek. Casanovlez vhodil štafličky do vozu a pak nahlédl do šerého prostoru. „Nespí to támhle nějaká opice?“ „Spí.“ Knihovník otevřel jedno oko. „A co smrad?“ „Snad mu nebude vadit.“ „Neměl byste se raději vozkovi omluvit?“ nadhodil Rozšafín. „To tedy určitě ne, ale mohl bych ho kopnout ještě silněji, kdyby chtěl.“ „A tohle je náš kvestor,“ řekl Výsměšek a ukázal na spící postavu. Kvestor spal hlubokým spánkem člověka téměř předávkovaného prášky ze sušených žab. „Kvestore? Hej, kvestóóór! Houby, ten je úplně mimo sebe. No, strčte ho pod sedadlo. Neumíte náhodou Mordýřovu sudou?“ „Moc ne.“ „Tak to je skvělé!“ O půl hodiny později už dlužil Výsměšek Casanovlezovi osm tolarů. „Ale já si to pro jistotu nechal vytisknout na navštívenku, bránil se trpaslík. „Nepřekonatelný lhář. Tady prosím.“ „No ano, ale já si myslel, že lžete!“ Výsměšek si povzdechl a k Rozšafínovu údivu vytáhl odněkud z hlubin pláště sáček mincí. Byly to velké mince a vypadaly podezřele pravě a zlatě. Casanovlez možná byl sexuálně náruživější voják Štěstěny povoláním, ale rodem byl trpaslík a jsou jisté věci, které trpaslíci neomylně poznají. „Hmm,“ zabručel. „Vy náhodou nemáte na své navštívence ,Nepřekonatelný lhář‘, co?“ „Ne!“ zvolal Výsměšek napjatě. „Já jen, že dokážu poznat čokoládové mince od zlatých.“ „Víte,“ nadhodil Rozšafín, když dostavník projížděl úzkým kaňonem, „připomíná mi to jednu proslulou logickou hádanku.“ „Jakou logickou hádanku?“ zajímal se arcikancléř. „No,“ začal zeširoka Rozšafín Ctibum, vděčný za všeobecnou pozornost, „bylo,to tak. Byl jeden muž, rozumíte, a ten musel projít jedněmi ze dvou dveří. Mohl si vybrat. Před každými dveřmi stál hlídač a jeden mluvil vždycky pravdu a druhý vždycky lhal. Háček byl v tom, že za jedněmi dveřmi toho muže čekala jistá smrt a za druhými svoboda a on nevěděl, který z těch strážců je který, a mohl se jich zeptat jen jednu otázku. Takže hádanka zní, co se jich zeptal?“ Dostavník nadskočil na výmolu cesty. Knihovník se ve spánku obrátil. „Tak to mi připadá, jako kdyby to vymyslel Hargon, šílený lord z Quirmu,“ oznámil po chvilce svým společníkům Výsměšek. „To je fakt,“ souhlasil Casanovlez. „To byl skutečně ďábel ve vymýšlení podobných vtipů. Kolik studentů najednou se vejde do železné panny? a takové ty věci.“ „Takže tohle se stalo u něj v paláci?“ obrátil se Výsměšek k Rozšafínovi. „Cože? No, to já nevím,“ odpověděl mírně zmatený Rozšafín. „A jak to, že ne? Já měl dojem, že o tom víte kdeco.“ „Já si nemyslím, že se to někde stalo. Je to prostě hádanka.“ „Moment!“ zvolal Casanovlez. „Myslím, že už to mám. Takže jen jedinou otázku?“ „Ano, jen jednu,“ přikývl Rozšafín s úlevou. „A kterého z těch dvou se zeptá, je jedno?“ „Samozřejmě!“ „Tak to je jasné. Půjde za tím menším strážným a řekne: ,Ty mi teď fofrem řekneš, který dveře vedou na svobodu, tedy jestli nechceš vidět na vlastní oči barvu svejch ledvin, a aby bylo jasno, těma dveřma projdu až po tobě, takže jestli si myslíš, že bys vyhrál cenu Chytráka roku, tak si raději uvědom, kdo těma dveřma proleze první.“ „Ne, ne, ne!“ „Ale mně se to zdá naprosto logické,“ souhlasil Výsměšek. „Tohle je podle mě logická úvaha. Myslím, že byste se mohl od tohohle člověka -“ „Trpaslíka -“ „Pardon, trpaslíka ještě mnoho přiučit. Ten určitě v jednom kuse nemluví o nějakých parazitních vesmírech.“ „Paralelních!“ zvýšil Rozšafín popuzeně hlas, protože podezíral Výsměška, že ono slovo komolí zcela cílevědomě.
„Žádné takové neexistují! Tedy chtěl jsem říct, že nic takového neexistuje, arcikancléři*. Paralelní jsem říkal. Jsou to vesmíry, kdy se věci nestanou úplně stejně jako -“ zaváhal. „Podívejte, pamatujete na tu dívku?“ „Na jakou?“ „Přece na tu, co jste si ji chtěl vzít.“ „Jak to víte?“ „Mluvil jste o ní hned po obědě.“ „Vážně? To ode mě byla ale pitomost. Dobrá, a co je s ní?“ „No… svým způsobem jste si ji vzal,“ řekl Rozšafín. Výsměšek rázně zavrtěl hlavou. „Houby. Jsem si jistý, že ne. Takové věci si člověk pamatuje.“ „No ano, v tomhle vesmíru ne, ale -“ Knihovník otevřel jedno oko. „To jako naznačujete, že jsem přešel do nějakého jiného vesmíru, abych se tam mohl oženit?“ „Ne! Já tím myslím, že v tom vesmíru jste prostě ženatý, i když v tomhle nejste,“ vysvětloval mu Rozšafín. „Vážně? To že bych udělal? Celý obřad a všechny ty blbůstky kolem -“ „Určitě!“ „Hmm,“ Výsměšek si projel prsty plnovous, „jste si jistý?“ „Naprosto jistý, arcikancléři.“ „No tohle. Tak to slyším prvně!“ Rozšafín začínal mít dojem, že učinil jistý pokrok. „No jo, ale -“ „Prosím?“ „Proč si to vůbec nepamatuju?“ Na tohle byl Rozšafín připravený. „Protože vaše já v tamtom vesmíru je jiné než vaše já v tomhle vesmíru,“ vysvětloval. „To bylo jiné vaše já, které se tam oženilo. Pravděpodobně se někde usadilo a teď už je dávno pradědečkem.“ „No ale za celou tu dobu mi nenapsal ani řádku, to jsem si jistý,“ vrtěl hlavou Výsměšek. „Dokonce mě ten bastard nepozval ani na svatbu.“ „Kdo?“ „On.“
„Ale on je přece vy!“ „Vážně? Pch. Já bych na sebe přece jistě myslel, nemyslíš? To je ale mrzák mrzácká!“ |
