Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

Pochopitelně že existují takové věci jako paralelní vesmíry, i když „pa­ralelní“ je stěží to správné slovo, protože vesmíry se prolínají a stáčejí je­den kolem druhého v podivných kličkách a spirálách jako vlákna nějakého šíleného tkacího stroje nebo letka Yossarianů se zánětem středního ucha.

A dělí se. Ale, a to je důležité, ne stále. Vesmír se celkem málo stará o to, jestli jste zašlápli motýla. Motýlů je dost. Bohové si možná všimnou, když z nebe spadne nějaký ten špaček, ale nenamáhají se ho chytat. Mys­líte, že když zastřelíte diktátora, zabráníte válce? Jenže diktátor je jenom jediná kapka z celé rozkládající se várky sociálního kalu. Zastřelte jednoho a během několika minut se objeví jiný. Zastřelit ho také? Proč nepostřílet všechny a neobsadit Polsko? Během nějakých padesáti třiceti deseti let se svět stejné vrátí téměř do svých původních kolejí. Jednou ze složek historie je i poměrně velké inertní pole. Téměř vždycky…

Zato v kruhovém čase, kde jsou stěny mezi tímto a tamtím mnohem tenčí, kde dochází k mnoha různým průnikům i tichému prosakovaní… Oh, to je jiná, pak se může volit a rozhodovat, pak můžeme roztočit celý vesmír a poslat ho tou či onou nohavicí oněch dobře známých kalhot času.

Na druhé straně ovšem existují i jezírka stojaté vody, vesmíry odříznuté od minulosti i budoucnosti. Takové vesmíry musí krást svou minulost i bu­doucnost z vesmírů jiných. Jedinou jejich nadějí je se na čas přisát na ži­votaschopné, dynamické vesmíry, a to v oněch prchavých okamžicích, kdy se dotknou nebo setkají, stejně jako se štítonoš přichytí a přiživuje na žra­lokovi. Právě to jsou parazitní vesmíry, a když se kruhy v obilí množí jako kruhy na vodě za deště, mají svou velkou příležitost…

Hrad se toulal široko daleko. Nikdo nevěděl, kam až sahá jeho podzemí.

V těchto dnech ovšem všichni žili ve věžích a síních co nejblíže k hlavní bráně.

„Povídám, podívej se na cimbuří,“ opakovala Magráta.

„Kamžeto, m’m?“

„Takové ty vykousané kousky na vrcholku zdí. Tady by se dala zadržet celá armáda.“

„Ale na to se přece hrady stavějí, m’m?“

Magráta si povzdechla. „A nemohla bys přestat s tím ,madam‘, prosím? Vypadáš, jako když se nedokážeš rozmyslet, co chceš říct.“

„Hm, m’m?“

„Ptala jsem se, kdo by tady vůbec mohl bojovat? Přes hory se sem ne­dostanou dokonce ani trollové a každý, kdo by se pokusil sem proniknout po cestě, by si koledoval o pořádný balvan na hlavu. Kromě toho by stačilo zbourat lancreský most.“

„Já nevím, m’m. Králové prostě musí mít nějaký ten hrad, řekla bych.“

„Copak tebe nikdy nic nepřekvapí, ty hloupá holko?“

„A k čemu by to bylo, m’m?“

Řekla jsem jí ty hloupá holko, pomyslela si Magráta. Mám pocit, že už se mě chytají královské způsoby.

„No dobrá,“ řekla, „kam jsme se to dostaly?“

„Budeme potřebovat dva tisíce metrů modrého kartounu potištěného malými bílými kvítky,“ řekla Miluška.

„A to jsme ještě nezměřily ani polovinu všech oken,“ posteskla si Ma­gráta a začala stáčet pásmo.

Podívala se Dlouhou chodbou. To, co na chodbě bylo, ji činilo tak zvláštní a zajímavou. První věc, které si každý musel všimnout, bylo to, že je velmi dlouhá. Sdílela některé společné části nejen s Velkou síní, ale i s Hlu­bokým podzemím. Její jméno ji dokonale popisovalo. A bylo by to, jak by jistě řekla Stařenka Oggová, k potentování, kdyby do ní měl jeden položit koberec.

Proč? Proč hrad v Lancre?“ opakovala Magráta spíš pro sebe, protože mluvit na Milušku bylo jako mluvit na sebe. „Vždyť jsme nikdy s nikým nebojovali, když nepočítám ty pranice každou sobotu večer před hospo­dou.“

„Tak to já nevím, m’m, o tom opravdu nic nevím,“ vrtěla Miluška hla­vou. Magráta si povzdechla. „Kde je dnes král?“

„Otvírá parlament, m’m.“

„Pch! Tak parlament?“

To byl další z Verencových nápadů. Pokoušel se v Lancre zavést efeb­skou demokracii, dát každému volební hlas, nebo alespoň každému, kdo byl pověsti dobré, pohlaví mužského, věku alespoň čtyřmecítmo let a domu majetníkem, kterýžto (rozuměj ten dům) vynášel přinejmenším tři a půl kozla každoročně, protože Verence zas nebyl tak hloupý, aby dal volební právo lidem chudým, zločincům, bláznům nebo ženským, protože ti by volební právo nedokázali užít smysluplně. Víceméně to fungovalo, i když členové parlamentu se účastnili jeho zasedání jen tehdy, když se na to cí­tili, kromě toho se v parlamentu stejně nikdy nic nezapisovalo, a navíc tam nikdy nikdo Verencovi neodporoval, protože Verence byl jednou král. K čemu by to bylo, mít krále, mysleli si, kdyby si člověk měl vládnout sám? Měl by plnit své povinnosti, i když neumí pořádně mluvit. Od něj toky ni­kdo nechtěl, aby spravoval doškové střechy nebo dojil krávy, že?

„Nudím se, Miluško. Nudím, nudím, nudím. Půjdu se projít do zahrad.“

„Mám přivolat Jeníka s trumpetou?“

„Jestli chceš zůstat naživu, tak bych ti to neradila.“

Ne všechny zahrady byly rozorány pro zemědělské pokusy. Byla tady například bylinková zahrada

Magrátině zkušenému oku připadala jako pěkně ubohá bylinková za­hrada, protože v ní rostly jen byliny, které se používaly pro dochucování pokrmů

A co se těch týkalo, repertoár a fantazie paní Kurdějcové končily u máty a šalvěje. Nikde nezahlédla ani malý záhonek řebříčku, slézu nebo dědeč­kova žabohryzu.

Taky tady bylo proslulé bludiště, nebo přesněji bludiště, které mělo být proslulé v budoucnosti. Verence je vysázel, protože se někde dočetl, že vznešené hrady by měly mít bludiště, a všichni se shodli v tom, že jakmile keře jednou povyrostou nad svou základní výšku čtyřiceti centimetrů, bude to jistě velmi proslulé bludiště a lidé v něm dokážou zabloudit, i když ne­zavřou oči a nebudou se ohýbat hluboko k zemi.

Magráta se pomalu a sklíčeně nesla po cestičce a její těžké a rozměrné šaty za sebou nechávaly dokonale uhrabaný písečný povrch.

Za nedalekým hustým křovím se ozval výkřik, ale Magráta ten hlas po­znala. V lancreském hrade vládly jisté tradice, se kterými už se seznámila.

„Dobré ráno, Červenkauvo,“ řekla.

Za křovím se vynořil hradní sokolník a tupoval si tvář kapesníkem. Do druhé paže mu zatínal jako mučicí nástroje své spáry velký pták. Přes zo­bák ostrý jako břitva se na Magrátu upíraly dvě zlé rudé oči.

„Mám nového jestřába,“ oznámil jí Červenkauva pyšně. „Je to lancre­ský vranostřeb. Krotím ho. Už jsem ho naučil, že nesmí útočit na můjauva -“

Pleskal vranostřebem zoufale chvíli o stěnu, dokud pták nepustil jeho nos.

Po pravdě řečeno, on se nejmenoval Červenkauva. Na druhé straně, po­kud budeme vycházet ze základního předpokladu, že ten a ten člověk se jmenuje tak, jak se vám představí, musel se jmenovat Červenkauva.

Bylo to tím, že všichni hradní sokolové a jestřábi byli chyceni v okolí, a proto byli obdařeni onou nezávislostí mysli typu „trhni si nohou“, jakou měli ve větší či menší míře všichni tvorové zrození v Lancre. Po dlouhém a namáhavém výcviku se Červenkauvovi podařilo ptáky naučit pustit něčí zápěstí a teď pracoval na tom, jak je odnaučit, aby zuřivě neútočili na osobu, která je nese, což je ve všech případech on, Červenkauva. Přes veš­keré obtíže to byl velmi optimistický a dobromyslný člověk, který žil jen pro ten den, kdy bude moci dokázat, že jeho dravci jsou nejlepší na světě. Jeho ptáci naopak žili jen pro ten den, kdy mu budou moci utrhnout i to druhé ucho.

„Vidím, že máš úspěchy,“ usmála se na něj Magráta. „Nemyslíš, že by se třeba lépe vychovávali, kdybys s nimi zacházel přísněji a tvrději?“

„Ó, to ne, slečno,“ bránil se Červenkauva, „oni potřebují laskavost. Mu­síte mezi sebou a jimi vybudovat určité pouto. Jakmile vám jednou začnou důvěřovat máte vyhrauva -“

„No takže já tě raději nebudu dál zdržovat, co?“ přikývla Magráta, když viděla, jak se vzduch plní poletujícím peřím.

Magrátu v jejích pochmurných náladách ani nepřekvapilo, když zjistila, že i v sokolnictví existuje třídní a druhové odlišení - tak Verence coby král mohl k lovu užívat rarohů, ať už to bylo, co bylo, hrabata v zemi směla lo­vit se sokoly a kněžím byl povolen krahujec. Poddaným pak bylo dovoleno házet holí^*. Magráta se přistihla, že myslí na to, co asi bylo povoleno Sta­řence Oggové - nejspíš malé kuře na velikonoce.

Pro čarodějky totiž neexistoval žádný zvláštní druh dravců, ale jí jako královně povolovaly zákony sokolnictví používat k lovu jekostřába neboli škarohlída laločnatého. Byl to malý krátkozraký pták, který si nejraději všude došel pěšky. Při pohledu na krev ztrácel vědomí. Asi dvacet škaro­hlídů dokázalo zabít jednoho holuba, když nebyl příliš silný. Strávila s jed­ním z nich celou hodinu. Nejdřív jí seděl na předloktí a sípal na ni, ale na­konec přepadl hlavou dolů a usnul.

Navíc to poskytovalo Červenkauvovi zaměstnání. Hrad byl plný lidí, kteří tam vykonávali své zaměstnání. Každý měl něco užitečného na práci, kromě Magráty ovšem. Ona měla prostě jen existovat. Samozřejmě, každý si s ní povídal, pokud si s tím začala. Ale vždycky měla dojem, že ty lidi vytrhuje z důležité práce. Kromě zajištění královské posloupnosti - Ve­rence si už poslal pro knihu, která se týkala tohoto poněkud tajemného té­matu - neměla vůbec nic -

„Už ani krok, děvče! Dál už opravdu nechoď,“ ozval se jakýsi hlas.

Magráta zvedla uraženě hlavu.

„Děvče? Stojíte před osobou, která sňatkem nabude krve královské!“

„Možná, ale to včely nepoznají,“odpověděl jí hlas.

Magráta se zastavila.

Právě přešla hranice toho, co byly zahrady z pohledu královské rodiny, a dostala se do míst, která byla považována za zahrady všemi ostatními - to znamená za hranice ozdobných živých plotů, tvarovaných stromů a bylin­kových zahrad - do světa starých kůlen, hromad květináčů, kompostu a - jako tady - včelích úlů.

Jeden z úlů byl otevřený a vedle něj, uprostřed hnědého bzučícího mračna pokuřoval svou speciální včelí dýmku pan Zapotečný.

„Oh,“ řekla omluvným hlasem Magráta. „To jste vy, pane Zapotečný.“

Technicky vzato byl pan Zapotečný královský nadúlní. Jenže vztah královské rodiny k jeho osobě byl poněkud opatrný. Tak především, i když většině služebnictva a zaměstnanců se říkalo prostě a jednoduše příjmením, sdílel královský nadúlní spolu s kuchařkou a majordomem privilegium společenského oslovení. Pan Zapotečný měl totiž jisté tajné schopnosti. Věděl všechno o stavu medových toků a milostném životě včelích králo­ven. Věděl, jak na roje, a uměl ničit vosí hnízda. Dostávalo se mu oné vše­obecné úcty, jaké se těší ti, kdo jako čarodějky nebo kováři znají věci, do kterých se ostatním nepodařilo ani nahlédnout. Většinou jste ho našli buď Při nějaké tajemné činnosti kolem úlů, nebo ve spěchu, když pronásledoval některý z uprchlých rojů napříč královstvím, nebo při odpočinku, s dým­kou v zubech, v jeho skryté kůlně vonící starým medem a vosím jedem. Pana Zapotečného si člověk snažil nerozzlobit, pokud nechtěl najít třeba na svém záchůdku rozzuřený včelí roj, zatímco se pan Zapotečný spokojeně pochechtával ve své kůlně.

Opatrně zavřel úl a pomalu poodešel. Z otvorů jeho ochranného obleku vyletělo několik včel.

„Hezké odpoledne, madam,“ pozdravil Magrátu.

„Dobrý den, pane Zapotečný. Copak to děláte?“

Pan Zapotečný otevřel dvířka své tajemné kůlny a chvilku se přehrabo­val uvnitř.

„Letos se rojí velice pozdě,“ ozval se po chvíli. „Jen tak si je kontroluju. Nemáte chuť na šálek čaje, děvče?“

S panem Zapotečným jste nemohli příliš dbát na bonton. Choval se ke každému jako k sobě rovnému, nebo spíš s maličkou převahou; to pravdě­podobně pramenilo z toho, že denně vládl statisícům. Ale mohla si s ním alespoň v klidu popovídat. Měla vždycky dojem, že pan Zapotečný je jí tak blízko jako čarodějce, jak jen kdy obyčejný muž může být.

Kůlna byla plná součástí úlů, podivných mučících nástrojů pro získá­vání medu, starých sklenic a malého sporáčku, na kterém stála velká pánev a kouřila stará čajová konvice.

Vyložil si její mlčení jako souhlas a nalil dva kameninové hrnky.

„To je bylinkový?“ zeptala se.

„Ať jsem zatra, jestli to vím. Jsou to jen takové hnědočerné pokroucené lístky z támhleté plechovky.“

Magráta nejistě nahlédla do hrnku, jehož stěny začínal čistý tanin barvit do hněda. Rychle se však vzpamatovala. Jedna věc, o kterou se musíte sna­žit, když jste královnou, je chovat se tak, abyste své poddané nevyvedli z míry. Rychle v mysli zalovila po nějaké jednoduché a uklidňující otázce.

„Musí to být moc zajímavá práce, chovat včely,“ řekla.

„Ano, to je.“

„Jeden častokrát přemýšlí o tom -“

„Nu, o čem?“

„Jak vyje vlastně dojíte?“
Jednorožec bloudil hustým lesem. Cítil se napůl slepý a měl pocit, že je někde, kam nepatří. Nebe tady bylo modré, a ne planoucí všemi barvami ohně. A čas ubíhal. Pro tvora, který se zrodil v místech, která nepodléhala času, to byl podobný pocit jako pro obyčejného smrtelníka volný pád.

Také cítil kdesi hluboko v hlavě svou paní. To bylo ještě horší než běh času.

Krátce řečeno, jednorožec byl šílený.
Magráta seděla a poslouchala s otevřenými ústy.

„Já si vždycky myslela, že královny se rodí!“

„Ne ne,“ potřásl hlavou pan Zapotečný, „něco takového jako královské vajíčko neexistuje. Včely se prostě rozhodnou, že jednoho z červíčků vy­krmí na královnu. Dávají jí mateří kasičku.“

„Co když ji nekrmí tou mateří kasičkou?“

„No, pak je z ní obyčejná dělnice, madam,“ odpověděl pan Zapotečný s podezřele republikánským úsměvem.

„Tak taková včela má docela štěstí, pomyslela si Magráta.

„A když mají novou královnu, co se stane s tou starou?“

„Ty staré se obyčejně vyrojí,“ vysvětloval jí pan Zapotečný. „Vyletí a část úlu se k nim přidá. Já už viděl snad tisíce rojení. Ale královské rojení jsem ještě neviděl.“

„Co je to královské rojení?“

„No, jistě to nevím. Četl jsem o tom v jedné z těch starých včelařských knih. To je roj rojů. Je to prý něco, co stojí za vidění.“ Starému včelaři přeběhl po tváři toužebný výraz.

„Samozřejmě,“ pokračoval po chvilce, když se probral ze zasnění, „skutečná legrace začne teprve tehdy, když je špatné počasí a ty staré krá­lovny se nemohou vyrojit, rozumíte?“ Začal pomalu pohybovat oběma dlaněmi v kruzích. „Potom totiž se obě ty královny - máme tady tu starou, že? a tu novou - začnou v úle pronásledovat, prolézají mezi plástvemi, za­tímco na střechu úlu dopadá déšť a všude kolem probíhá normální život, na jaký je úl zvyklý.“ Pan Zapotečný to plasticky naznačoval rukama a Ma­gráta se napjatě naklonila kupředu. „Plíží se mezi plástvemi kolem komů­rek, trubců, v temnotě a monotónním bzukotu a celou tu dobu ví jedna o druhé, protože na to mají zvláštní smysl, rozumíte, až nakonec jedna dru­hou objeví a -“

„No? No?“ nakláněla se k němu Magráta.

„Sek! Pích!“

Magráta leknutím narazila hlavou na stěnu kůlny.

„V úlu smí být jen jedna královna,“ vysvětloval jí klidně pan Zapo­tečný.

Magráta se podívala na řadu úlů. Úly se jí vždycky líbily. Až dodnes.

„Mnohokrát jsem našel před úlem po několika dnech špatného počasí mrtvou královnu,“ pokračoval pan Zapotečný šťastným tónem. „Žádná královna nedovolí, aby byla v úlu ještě jiná. Ale je to spravedlivý boj, víte? Stará královna je mnohem chytřejší a zkušenější. Jenže ta mladá, ta opravdu bojuje o všechno.“

„Nerozumím.“

„Když chce být oplodněna…“

„Oh.“

„Přestaňte! To je hrozné!“ přerušila ho Magráta. „Já si myslela, že vče­lařství je takové… takové hezké a milé.“

„Ale samozřejmě, podzimek je taky čas, kdy část včel dosluhuje,“ po­kračoval pan Zapotečný. „Je to takhle, rozumíte, obyčejná, průměrná včela, ta pracuje, dokud to jde, a když už pracovat nemůže - no pak vidíte celou řádku starých bezmocných včel lézt sem a tam před úlem, protože ty ostatní -“

„Dost! Vážně, to už je trochu moc! Já jsem královna, rozumíte? Tedy skoro.“

„Promiňte, slečno,“ potřásl pan Zapotečný hlavou, „ale já myslel, že se chcete dozvědět něco o včelaření.“

„To ano, ale ne tohle.“

Magráta vyrazila z kůlny.

„No nevím,“ volal za ní pan Zapotečný. „Určitě by vám neuškodilo, kdybyste se víc přiblížila přírodě.“

Vesele pokýval hlavou, když zmizela mezi živými ploty.

„V úlu nikdy nesmí být víc než jedna královna,“ zabručel spokojeně. „Sek! Pích! Hehehe!“

Odněkud z dálky sem dolehl výkřik chudáka Červenkauvy, jemuž se naopak přiblížila příroda.
Kruhy v porostech vznikaly všude.

Právě teď se vesmíry dokonale seřadily. Zanechaly na okamžik svého tance vařících se špaget, a aby prošly tímhle ústrkem dějin, vyrazily, ra­meno na rameni, k závodu napříč pružnou plochou živelného času.

V takových chvílích, jak Rozšafín Ctibum mlhavě předpověděl, se ovlivňovaly navzájem. Záblesky reality poletovaly sem a tam, jak se ves­míry snažily získat co nejvýhodnější místo.

Kdybyste své vědomí trénovali v oněch zvláštních věcech a udělali z něj ten nejcitlivější přijímač a kdybyste je teď hnali na tak plný plyn, že by vám praskl pedál, možná byste zachytili opravdu velice podivné signály…
Hodiny tikaly.

Bábi Zlopočasná seděla před otevřenou krabicí a četla. Občas přestala, zavřela oči a štípla se do nosu.

Nevěděla zatím, jak špatná bude budoucnost, ale začínala pomalu chá­pat proč. Teď prožívala záblesky déjà vu. Tak to šlo už skoro celý týden. Ale nebylo to její déjà vu. Něco takového zažívala poprvé - záblesky vzpomínek, které nemohly existovat. Prostě nemohly. Byla Esmeralda Zlo­počasná, skutečná a praktická jako vypálená cihla a vždycky byla taková, nikdy nebyla -

Někdo zaklepal na dveře.

Zamrkala a byla ráda, že ji něco osvobodí od oněch podivných myšle­nek. Trvalo jí to dvě tři vteřiny než se vrátila zpět do přítomnosti. Pak slo­žila papír, vrátila ho do obálky, zastrčila obálku do svazečku a svazeček do krabice, krabici zamkla malým klíčkem a ten pověsila nad krb. Pak vykro­čila ke dveřím. V poslední minutě se ještě pro jistotu zkontrolovala, aby se ujistila, že se mimoděk nevysvlékla do naha, nebo něco takového, a ote­vřela.

„Brej večír,“ zašvitořila Stařenka Oggová a napřáhla před sebe ruku s miskou přikrytou čistým plátnem. „Přinesla jsem ti trochu -“

Bábi Zlopočasná jí zírala přes rameno.

„Co je to za lidi?“ zamračila se.

Tři dívky vypadaly rozpačitě.

„Podívej, přišly ke mně a řekly mi -“ začala Stařenka Oggová.

„Nic neříkej. Nech mě hádat,“ zarazila ji Bábi. Vyšla ven a obhlédla si trio.

„No ne, no ne,“ řekla. „Věřili byste tomu? Tři děvčata, která se chtějí stát čarodějkami, mám pravdu?“ Její hlas přešel do fistulky. „,Oh, prosím, paní Oggová, my jsme si uvědomily nesprávnost svého počínání, moc toho litujeme, ale chtěly bychom se naučit správné čarodějnictví.‘ Je to tak?“

„Jo. Tak nějak,“ přikývla Stařenka. „Akorát, že -“

„Tohle je čarodějnictví, a ne nějaká… to není jako hrát školku.“

„Ach, propánajána!“

Prošla podél kratičké řady roztřesených dívek.

„Jak se jmenuješ, děvče?“

„Purpura Šprotová, madam.“

„No, vsadila bych se, že tak ti tvoje máma neříká.“

Purpura sklopila oči k zemi.

„Ta mi říká Viola.“

„No prosím, fialová je mnohem pěknější barva než purpurová. Chceš být trošku tajemná, co? Chceš, aby si lidé mysleli, že ovládáš okultismus? Že umíš provozovat magii? Vaše přítelkyně vás jistě něco naučila, že? Tak mi shoď klobouk.“

„Cože, madam?“

Bábi Zlopočasná o kousek ustoupila a zatočila se dokola.

„Shoď mi klobouk. Nepokusím se ti v tom zabránit. Dej se do toho.“

Purpura, měnící barvu do fialová, zrudla.

„Ehm… já se nikdy nenaučila tu teleki- cosi…“

„Ale božíčku! No tak se podívejme, co dokážou ty ostatní… A ty se jmenuješ jak, děvče?“

„Amanita, madam.“

„Ale! Takové překrásné jméno! Tak copak dokážeš ty?“

Amanita se nervózně rozhlídla.

„Já, é, když se na mě tak díváte, tak se nedokážu -“ začala.

„No, to je dost ostuda. A co ty tam na konci?“

„Anežka Nulíčková,“ představila se Anežka, která chápala o něco rychleji než její dvě kolegyně a velmi rychle si uvědomila, že jako Perdita by byla dvakrát ztracená.

„Tak do toho, teď to zkus ty.“

Anežka se soustředila.

„A jejkote. No tohle,“ broukala si Bábi. „A můj klobouk je pořád ještě na svém místě. Tak jim to předveď, Gyto.“

Stařenka Oggová si povzdechla, sebrala ze země kus suché větve a ho­dila jí po Bábině klobouku. Bábi klobouk zachytila rukou.

„Ale to - řekla jste, abychom použily magii a -“začala Amanita.

„Tak, to jsem tedy neřekla,“ zavrtěla Bábi klidně hlavou.

„Ale takhle by to přece dokázal každý,“ zamračila se Purpura.

„Ano, ale to není důležité,“ řekla Bábi. „Důležité je, že vy jste to nedo­kázaly.“ Usmála se, což u ní bylo dost neobvyklé. „Podívejte, já na vás ne­chci být ošklivá. Jste mladé. Svět je plný věcí, které byste mohly dělat. Vy vlastně nechcete být čarodějkami. Rozhodně byste jimi nechtěly být, kdy­byste věděly, co to znamená. A teď prostě běžte pryč. Běžte domů. Ne­zkoušejte být paranormální, dokud se nenaučíte být normální. Běžte! Utí­kejte.“

„Ale to jsou jen takové obyčejné triky! Přesně to Diamanda říkala! Vy jednoduše používáte jen slova a triky -“ protestovala Purpura. Bábi zvedla hlavu. Ptáci v celém širém okolí umlkli.

„Gyto?“

„Hele, Esme, ten klobouk mě stál celé dva tolary -“

Lesy otřásla ozvěna výbuchu.

Z nebe se pomalu snášely zbytky podšívky klobouku.

Bábi ukázala prstem na trojici dívek, které se pokoušely uhnout jim z cesty.

„A teď,“ řekla, „proč byste nezaskočily za svou přítelkyní? Byla pora­žena. Asi jí není nejlíp, a tohle není nejlepší čas na to, nechávat nešťastné a zklamané lidi o samotě.“

Tři dívky na ni mlčky zíraly. Jak se zdálo, její prst je přímo hypnotizo­val.

„Právě jsem vás poprosila, abyste se vrátily domů. Dokonale normál­ním hlasem. To snad chcete, abych na vás křičela?“

Obrátily se a daly se na útěk.

Stařenka Oggová prostrčila ruku otvorem v dýnku klobouku.

„Trvalo mi celou věčnost vyléčit to prase,“ zabručela otráveně. „Potře­buješ k tomu listí z osmi druhů bylin. Vrbové, z mochny husí, listí z dě­dečkových kalhot… sbírala jsem to celý den. To není, jako když trháš listí ze stromů -“

Bábi Zlopočasná se dívala za prchajícími dívkami.

Stařenka chvíli mlčela a pak řekla: „Vzpomínáš, jaké to bylo, co? Pa­matuji si, že když mi bylo patnáct a stála jsem před starou Bedřichou Před­pokladovou, která mi tím svým hlasem řekla: ,Čím že byste to chtěla být?‘ byla jsem tak vyděšená, že jsem si skoro cvrnkla do -“

„Tak takhle jsem já před nikým nikdy nestála,“ podívala se na ni Bábi Zlopočasná. „Já se utábořila staré Sousedce Břichobolné na zahradě a od­mítla jsem odejít, dokud mi neslíbila, že mě naučí všechno, co zná. Pch. Trvalo jí to týden, a to jsem měla odpoledne volná.“