Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

„Romantické kouzlo. Elfové jsou krásní. Mají,“ a Bábi následující slovo jakoby s odporem vyplivla, „styl. Krásu. Půvab. A na tom záleží. Kdyby kočky vypadaly jako ropuchy, okamžitě bychom si uvědomili, jak zlá a krutá stvoření to jsou. Styl. To je to, co si většina lidí pamatuje. Pamatují si to romantické kouzlo. A všechno ostatní, skutečná pravda, se mění na… povídačky starých bab.“

„Magráta mi o nich nikdy nic neřekla.“

Bábi zaváhala.

„Magráta o elfech ještě moc neví,“ odpověděla. „Vždyť ta ještě není ani mladá paní. A kromě toho, o elfech se už dneska skoro nemluví. Není dobré o nich mluvit. Je lepší, když se na ně zapomene. Když je někdo při­volává… tak přijdou. Tím nemyslím nějaké to ,hej ty tam‘. Tím myslím, že na ně lidé myslí. Nosí myšlenku na ně v hlavě. Stačí, když si někdo přeje, aby se tady objevili.“

Verence nervózně zamával rukou.

„Jenže já se pořád ještě učím základům monarchie,“ řekl. „Tomuhle vů­bec nerozumím.“

„Tomu nemusíš rozumět. Ty jsi král. Poslyš. Slyšel jsi někdy o slabých místech světa? O místech, kde se náš svět dotýká jiných světů?“

„Ne.“

„Aha.“

„Aha.“

„No, když na ně volají. Přitahují jejich pozornost.“

„Aha. Takže co mám dělat?“

„Jen pokračuj a vládni. Myslím, že jsme v bezpečí. Nemohou projít. Za­razila jsem ty holky, takže k dalšímu oslabování brány tady nedojde. To­hohle drž pevně pod zámkem a Magrátě o něm nic neříkej. Nemá cenu ji děsit, rozumíš? Branou prošlo ještě něco, ale na to už si dohlídnu.“

Bábi si v pochmurném uspokojení zamnula ruce.

„Takže si myslím, že jsem to všechno zvládla,“ prohlásila nakonec.

Zamrkala.

Pak si prsty sevřela můstek nosu.

„Co jsem to právě řekla?“

„No… řekla jste, že jste to všechno zvládla,“ odpověděl jí král.

Bábi Zlopočasná znovu zamrkala.

„Ano, to je ono,“ přikývla. „To jsem řekla. Ano. A jsem na hradě, že? Ano.“

„Cítíte se dobře, paní Zlopočasná?“ zeptal se král a hlas se mu naplnil obavami.

„Skvěle. Skvěle. Tak na hradě. A děti jsou v pořádku, doufám?“

„Promiňte, já vám nerozumím?“

Znovu zamrkala.

„Cože?“

„Nevypadáte dobře…“

„Ano. Hrad. Já jsem já, ty jsi ty, Gyta je nahoře s Magrátou. To je v po­řádku.“ Pak zaostřila pohled na krále. „Jsem jenom tak trochu… přetažená. Nic vážného, žádné starosti. Vůbec žádné starosti.“

„Obklad z rozmáčeného plesnivého chleba… to mně moc kouzelné ne­připadá,“ řekla nakonec.

„Dobrácká Sejkonopná na to přísahala. Zatím ale nevím, co budeme dělat s tím jejím bezvědomím.“

Magráta s nadějí listovala vysušenými listy prastaré knihy. Minulé ča­rodějky si většinou zapisovaly myšlenky tak, jak je napadaly, takže se často stávalo, že důležitá zaklínadla a návody byly proloženy poznámkami o stavu kuřích ok momentální pisatelky.

„Tady je napsáno: ,Malým špičatým a ostrým kamenům, které občas na­cházíme, se říká elfí střely, protože jsou to hroty elfích šípů, které tady zbyly z minulosti.‘ Nic víc jsem tady zatím nenašla. A taky je tady obrázek. Ale já takové kamínky viděla na vlastní oči.“

„No jo, těch je všude plno,“ přikývla Stařenka a dovedně obvazovala Diamandě rameno. „Já je v zahradě vykopávám pořád.“

„Ale elfové nestřílejí po lidech. Elfové jsou přece hodní.“

„No, možná po tý holce a po Esme stříleli jen tak ze srandy, ne?“

„No ale -“

„Podívej, zlato, ty budeš královnou. To je moc důležitá práce. Ty si do­hlídni na krále a my s Esme už dohlídneme na… na to ostatní.“

„Být královnou? To je pořád jenom samé vázání gobelínů a procházky v nepohodlných šatech. Znám Bábi. Ta nemá ráda nic, co má… styl a půvab. Je tak zakyslá.“

„No, skoro bych řekla, že pro to má své důvody,“ upozornila Stařenka Magrátu přátelsky. „Takže to děvče jsme zalátaly. A co s ní teď?“

„Máme tady několik volných ložnic,“ odpověděla jí Magráta. „Všechny jsou už připravené pro svatební hosty. Uložíme ji do jedné z nich. Hm. Sta­řenko?“

„Copak?“

„No, to ani ne, drahoušku. Na tyhle věci už jsem trochu stará.“ Stařenka zaváhala. „Nechtěla by ses mě náhodou na něco zeptat, co?“

„Jak to myslíš?“

„No, to víš, tvoje maminka už je dlouho mrtvá a jiné ženské příbuzné taky nemáš, a tak jsem si myslela, jestli -“

Magráta se tvářila pořád stejně nechápavě.

„No, o těch věcech hned po svatbě… jsem myslela,“ napovídala Sta­řenka.

„Aha, tohle. O většinu se postará dodavatel. Kuchařka dorty, cukroví a chlebíčky moc neumí.“

Stařenka zvedla pátravě oči ke stropu.

„A co takhle potom?“ zkusila to znovu, Jestli mě tedy chápeš.“

„Je tady spousta ochotných dívek na úklid. Podívej, jen si se mnou ne­dělej starosti. Myslela jsem na všechno. Přála bych si, abyste se mnou vy s Bábi přestaly konečně zacházet jako s malou holkou, která vůbec nic neví.“

Stařenka si odkašlala. „Ten tvůj nastávající,“ začala zeširoka, „přece je­nom byl ve světě. Až v Ankh-Morporku. Jistě chodil s několika dívkami, o tom nepochybuju.“

„O čem to mluvíš? Nemyslím, že s někým chodil. Šašci si soukromého života moc neužijí a od té doby, kdy se stal králem, je zaneprázdněný až až. Kromě toho je, co se dívek týče, velice stydlivý.“

Stařenka se vzdala.

„No dobrá,“ povzdechla si. „Předpokládám, že nakonec přijdete sami na to, co a jak, až -“

Vešla Bábi Zlopočasná s králem.

„Tak jak na tom je to děvče?“ zajímala se Bábi.

„Vytáhly jsme jí hrot šípu a vyčistily ránu,“ od­pověděla Magráta. „Ale obávám se, že se tak rychle neprobere. Bude nej­lepší, když zůstane tady.“

„Jseš si jistá?“ podívala se na ni Bábi. „Potřebuje někoho, kdo by na ni pořádně dohlídl. Mám doma volný pokojík pro hosty.“

„Nemělo by se s ní hýbat.“

„Oni si ji označkovali,“ upozornila ji Bábi. „Víš jistě, že si s tím doká­žeš poradit?“

„No, jsem si především jistá tím, že je to ošklivé zranění,“ odpověděla Magráta popuzeně.

„Já teď nemyslela na to zranění,“ řekla Bábi. „Oni ji zasáhli i duševně, to jsem ti chtěla říct. Je -“

„Jsem přesvědčená, že vím, jak zacházet s nemocnou osobou,“ odsekla jí Magráta. „Já nejsem úplně pitomá, abyste věděla.“

„Nesmí zůstat sama,“ trvala na svém Bábi.

„Bude tady všude kolem dost lidí,“ vmísil se jim do řeči Verence. „Už od zítřka se začnou sjíždět hosté.“

„Být sama není totéž jako nemít kolem sebe ostatní lidi,“ upozornila je Bábi.

„Tohle je hrad, Bábi.“

„Já vím. No dobře. Takže my už vás nebudeme dál zdržovat,“ přikývla Bábi. „Tak pojď, Gyto.“

Stařenka Oggová si právě posloužila kotletkou z postaršího jehněte, kte­rou objevila pod dalším stříbrným poklopem, a tou teď neurčitě pokynula královskému páru.

„Tak si to hezky užijte,“ prohlásila. „Teda pokud zjistíte, jak na to.“

„Gyto!“

„Vždyť už jdu.“

Elfové jsou zázrační. Působí zázraky.

Elfové jsou romantičtí. Sesílají romantické sny.

Elfové jsou kouzelní. Spřádají kouzla.

Elfové jsou strašliví. Budí strach.

Slova jsou zvláštní tím, že se jejich význam dovede zkroutit jako had, a když chcete najít hada, hledejte ho za slovy, která změnila svůj význam.

Nikdo nikdy neřekl, že jsou elfové hodní.

Elfové jsou zlí.

„Ještě to neskončilo,“ odpověděla jí Bábi.

„Vždyť jsi sama řekla, že teď už projít nemůžou. A z místních lidí si ni­kdo netroufne potulovat se kolem kamenů, nebo si tam dokonce zahrávat s magií, to si můžeš být jistá.“

„To je pravda, jenže doba kruhů ještě nějaký ten den potrvá. A víš sama dobře, že v tom čase se může stát cokoliv.“

„Podívej, to děvče, Diamanda, z toho vypadlo a ty ostatní jsi dost vy­strašila,“ zavrtěla Stařenka hlavou a odhodila okousanou kost do suchého vodního příkopu, „a nikdo jiný, kdo by je přivolával, tady není.“

„Pořád je tady ten, co jsme ho zavřely dole v hladomorně.“

„Chceš se ho zbavit?“ zeptala se Stařenka. „Pošlu Jeníka za králem Ru­dykopalssonem na Ploskolebčí horu, jestli chceš. Nebo hupsnu na svý starý koště a promluvím si, s Králem hory. Trpaslíci i trollové se ti o něj posta­rají, než řekneš švec. Žádnej problém.“

Bábi si jejích slov nevšímala.

„Je v tom ještě něco jiného,“ zabručela. „Něco, co nás zatím nenapadlo. Ona bude hledat cestu dál.“

Došly na náměstí. Bábi si ho prohlédla. Samozřejmě, Verence byl král, tohle bylo jeho království a tak to mělo být. Ale v tom hlubším slova smyslu tohle království patřilo jí. A stejně tak Gytě Oggové.

Verencova práva a nároky sahaly jen k činům a životům lidí, dokonce už trollové nebo trpaslíci ho za svého krále nepovažovali, i když to vyjad­řovali velmi ohleduplně. Ale když pak došlo na stromy, kameny a samot­nou zem, ty považovala Bábi Zlopočasná za své. Byla citlivá k jejich nála­dám.

Jenže tohle její království teď někdo pozoroval. Cítila tu napjatou po­zornost. Když něco pozorujete dostatečně dlouho a dostatečně zblízka, změní se to. A tady někdo pozoroval celé království. Někdo útočil na celou zem a ona tady stála a její myšlenky stále ještě nebyly dostatečně jasné…

„Víš, co je legrační?“ začala Stařenka Oggová spíš jakoby pro sebe, „když jsem tam tak u těch Tanečníků dneska ráno seděla, tak jsem si vzpomněla … víš, byla to fakticky psina…“

„Tak to ze sebe vysyp, Gyto.“

„No, vzpomněla jsem si, že když jsem byla mladá, žilo tady jedno děvče úplně stejný jako Diamanda. Byla svéhlavá, netrpělivá, ale i hodně nadaná a všechny starý čarodějky v okolí ji měly rády jako osinu v zadku. Tak ti nevím, ale nepamatuješ si na ni náhodou taky?“

Prošly kolem Jasoňovy kovárny, která duněla zvukem jeho kladiva.

„Nikdy jsem na ni nezapomněla,“ odpověděla Bábi tiše.

„Je to vážně směšné, jak se to všechno opakuje, co…?“

„To tedy ne,“ odpověděla rozhodným tónem Bábi Zlopočasná. „Já ne­byla jako ona. Vzpomeň si, jaké tehdy byly staré čarodějky. Měly svoje vyšlapané cestičky. Nebyly nic jiného než spolek léčitelek bradavic. A já na ně nebyla drzá. Já byla jen… zásadová. Otevřená. Stála jsem si sama za sebou. Víš, že součást toho být čarodějkou spočívá v tom, že si stojíš sama za sebou - ty! Ty se šklebíš!“

„To byl jen větříček, přísahám!“

„S tou holkou je to úplně něco jiného. O mně nikdo nikdy nemohl říct, že nejsem přístupná novým věcem!“

„No, musím přiznat, že co se týče nových nápadů, tak to je pravda,“ přikývla Stařenka. „Vždycky a každému říkám, že Esme Zlopočasná je vždycky přístupná novým nápadům.“

„Správně.“ Bábi se rozhlédla po zalesněných kopcích, které obklopo­valy městečko, a zamračila se.

„Háček je v tom,“ řekla, „že ta dnešní děvčata nevědí, jak si uchovat jasnou hlavu. Musíš myslet přesně a jasně a nesmíš se dát rozptýlit kdečím. To je například problém s Magrátou, ta se vždycky myšlenkami toulá bůhví kde. A to ti potom brání v tom vykonat tu správnou věc.“ Najednou se zastavila. „Já ji cítím, Gyto. Královnu vil! Dokáže vyslat své myšlenky přes stěnu těch kamenů. Čert aby tu holku vzal! Pomohla jí najít cestu! Je všude. Kamkoliv se v duchu podívám, všude ji cítím.“

„Všechno bude v pořádku,“ uklidňovala ji Stařenka a poklepala ji po rameni. „Uvidíš.“

„Hledá cestu,“ opakovala Bábi.

Zbytek Morrisových tanečníků se k němu mlčky obrátil.

„Ty jsi nějaký nemocný, nebo co?“ zeptal se po chvilce mlčení doškář Tkadlec.

„Já se jen pokouším proniknout do ducha té věci,“ odpověděl Povozník. „Tak asi mluví jednoduché mechaniky, co se tam o nich píše.“

„A to je zač, ty jednoduchý mechaniky?“ zeptal se Pekař, tkadlec.

„No, já si myslím, že to je něco jako ti komičtí artisti,“ řekl pekař Po­vozník.

„Ptal jsem se naší mami, co to jsou ti komičtí artisti,“ řekl Jasoň.

„Jo? No a?“

„To jsme přej my.“

„A jednoduchý mechaniky jsme taky?“ vyzvídal tkadlec Pekař.

„Asi jo.“

„No maucta.“

„Ale my v žádným případě nemluvíme jako ti šílenci v tom spisku,“ prohlásil pekař Povozník. „Já v životě neřekl ,toť věru idyla přímo pasto­rální‘. A taky nerozumím ani jedinýmu z těch vtipů, co tam jsou.“

„Ty těm jednotlivejm vtipům nepotřebuješ rozumět, tohle je divadelní kus,“ zarazil ho Jasoň.

„Tak s tím mi táhni na kolo,“ prohlásil tkadlec Pekař.

„Ty buď zticha a radši pořádně zatlač.“

„Já stejně pořád nechápu, proč bysme nemohli tančit Tanec kbelíku a hole… zabručel druhý tkadlec, Krejčí.

„My prostě Tanec kbelíku a hole tančit nebudeme, jasný? O Tanci kbe­líku a hole už nechci nikdy slyšet. Pořád ještě mám v koleně rosol. Takže o Tanci kbelíku a hole laskavě mlč!“

„Tak co nějakej jinej?“ vykřikl Pekař, který se svých nápadů vzdával velmi nerad.

Kára naložená potřebnými věcmi se natřásla a drkotala po nerovné cestě.

Jasoň musel v duchu připustit, že obyčejné Morrisovy tance byly mno­hem jednodušší než divadlo. Když tančili, nezastavovali se u nich lidé a významně se nepochechtávali. Nepostávaly kolem nich malé děti a nezí­raly na ně vytřeštěnými zraky. Tkadlec a Doškář se už téměř otevřeně vzbouřili a úmyslně komolili slova. Celý večer se změnil v bezúspěšné hledání míst, kam by se mohli se svou hrou utéci.

Ani hluboký les jim neposkytl potřebné soukromí. Bylo neuvěřitelné, kolik lidí chodilo i tam náhodou kolem.

Tkadlec se přestal opírat do káry a otřel si zpocené čelo.

„Člověk by si myslel, že u Rozštípnutého dubu bude mít klid,“ zavrtěl hlavou. K nejbližší pěšině je to skoro kilometr, a ať mě vezme čert, jestli do pěti minut si nemáš ani kam odplivnout kvůli davu uhlířů, poustevníků, lovců, dřevorubců, stopařů, trollů, ptáčníků, košíkářů, pasáčků vepřů, sbě­račů lanýžů, trpaslíků, holčiček v červených kloboučcích a podezřelých chlápků v širokých pláštích s kápí. Mě jenom překvapuje, že je v tom lese pořád ještě místo na ty pitomé stromy. Tak kudy teď?“

Dorazili na křižovatku, pokud se tak to místo dalo nazvat.

„Tady si to nějak nepamatuju,“ ozval se pytlák Tesař. „A to jsem si byl jistej, že v okolí znám každej kámen.“

„To je tím, že to tady znáš jenom potmě,“ ušklíbl se Jasoň.

„Jasně, každý ví, co je tvým potěšením za hvězdných nocí,“ přisadil si povozník Doškář.

„Každej ví, že je to jeho potěšení noc co noc,“ opravil ho Jasoň Ogg.

„Poslyšte,“ ozval se tkadlec Pekař, „že ale začínáme bejt docela dobří v těch ,jednoduchejch mechanikách‘, co?“

„Pojďme doprava,“ navrhl Jasoň.

„Houby, je to tam samý trní.“

„No dobře, tak doleva.“

„Tam je zas cesta hrozně klikatá,“ bránil se Tkadlec.

„A co rovně?“ nadhodil Povozník.

Jasoň upřel oči kupředu.

Střední cesta nebyla nic víc než stezka vyšlapaná zvěří, která se vinula v mírných obloucích pod stinnými stromy. Těsně kolem rostlo husté kapradí a za ním se rozprostíral pás hebké, husté a tmavě zelené trávy, které se říká „pohádková“.

Jeho kovářské smysly se vzepjaly na zadní a zařičely.

„Tamtudy ne,“ zavrtěl hlavou.

„Ale, no tak jdi,“ ušklíbl se Tkadlec. „Co se ti na ní nelíbí?“

„Tahle stezka vede nahoru k Tanečníkům,“ odpověděl Jasoň. „Naše mami říkala, že nahoru k Tanečníkům nemá nikdo chodit, protože ty mladý holky kolem nich tancujou nahatý.“

„Jo, jenže už mají po ftákách,“ informoval společnost Doškář. „Stará Bábi Zlopočasná si na ně tvrdě došlápla a přinutila je natáhnout si spoďáry.“

„A už tam samozřejmě nechoděj,“ přidal se Povozník. „Takže tam bysme měli na zkoušení fakt klid.“

„Naše máma ale říkala, že tam nemá chodit vůbec nikdo,“ zavrtěl Jasoň znovu nejistě hlavou.

„No jo, to možná říkala, ale ona určitě myslela… rozumíš… jako nikdo s magickejma záměrama,“ nedal se Povozník. „Na tom, když budem po­skakovat kolem v parukách a pláštích, přeci není nic magickýho.“

„To je pravda,“ přikývl Doškář. „A budem tam mít soukromí.“

„A ještě něco,“ dodával Tkadlec. „Kdyby se tam náhodou objevily ně­jaký ty mladý ženský, kdyby se tam proplížily s úmyslem, že tam budou zase tančit nahatý, i bez kalhotek, tak bysme je určitě zpozorovali.“

Nastal okamžik hlubokého ticha, které poskytovalo dostatečný prostor představivosti.

„Teda,“ začal Doškář, a vyjádřil tak nevyslovený názor téměř většiny přítomných, já bych řekl, že to je něco, co dlužíme celý společnosti.“

„Noó,“ začal maličko povolovat i Jasoň, „když ale naše máma stejně ří­kala -“

„Fakt je, že vaše máma to umí říct od plic, to je pravda,“ přiznal Tkad­lec. „Je to zajímavý, protože náš táta říká, že když byl mladej, tak vaše máma přej s tím moc řečí nenadělala…“

„No tak jo,“ přikývl nakonec Jasoň, který byl očividně v menšině. „Asi tím vážně nemůžeme ničemu uškodit. Vždyť je to jenom divadlo. Je to přece všechno jenom… jenom jako. To není, jako kdyby to bylo doopravdy. Ale nikdo tam nebude tancovat, rozumíte? Zvlášť ne, a to bych byl rád, abyste si zapsali za uši, zvlášť ne Tanec kbelíku a hole.“

„No bodejť, vždyť my tam budeme hrát divadlo,“ přisvědčoval Tkadlec. „A taky hlídat, že jo, hoši?“

„To je naše povinnost k celý společnosti,“ potvrdil jeho slova Doškář.

„Když je to jenom jako, tak to bude určitě v pořádku,“ ujišťoval sám sebe Jasoň.
Klink, břinnk, bonng, dink…

Ten zvuk se rozletěl celým Lancre.

Dospělí muži okopávající zahrady odhodili motyky a prchali do bezpečí domů…

Klink břinnk dzinnk donk…

Ve dveřích se objevily ženy a hlasitě a naléhavě svolávaly domů děti…

…BANG, kruciš, donk, břinnk…

Okenice zapadaly. Někteří z mužů, pozorovaní zděšenými rodinami, zalévali ohně a pokoušeli se ucpat krbové komíny pytli…

Stařenka Oggová žila sama, protože říkala, že staří lidé potřebují své sebevědomí a nezávislost. Kromě toho z jedné strany jejího domku si při­stavěl dům Jasoň a on nebo jeho žena, jaksevlastnětaženskájmenuje, mohli být snadno vzbuzeni i v noci několika údery botou do zdi. Z druhé strany měl přistavěný svůj dům zase Jeník a Stařenka ho přinutila natáhnout dlouhý kus prádelní šňůry ze svého obývacího pokoje až k němu do haly, kde byla šňůra zakončena přehršlí prázdných plechovek pro případ, že by si žádala jeho přítomnosti. Ale to bylo jen pro skutečně naléhavé případy, jako třeba když chtěla šálek čaje nebo se nudila.

Bonk, kuš kráme, klink…

Stařenka Oggová neměla koupelnu, ale co měla, to byla velká vana z pocínovaného plechu, která obvykle visela na velké skobě zatlučené zvenčí do zadní stěny jejího záchůdku. Teď ji táhla dovnitř. Byla už skoro na konci zahrady a cestou vanu otloukala o různé stromy, zdi a zahradní tr­paslíky.

Na ohništi měla postavené tři obrovské černé konve s vodou. Vedle nich měla připraveno půl tuctu ručníků, žínku z přírodního vlákna, kus pemzy, mýdlo, další mýdlo, kdyby se jí to první náhodou ztratilo, sběračku na lo­vení pavouků z vody, gumovou kachničku s promáčknutým zobákem, na­půl plnou vody, dřevěnou škrabku, velký kartáč na záda, malý kartáč na záda a kartáč na dlouhé násadě, kterým dosáhla i do těch nejnedosažitel­nějších proláklin, bendžo, jakousi věc s trubkami a kohoutky, jejíž účel ni­kdo neznal, a láhev tělového šamponu Klačské noci, jehož jediná kapka spolehlivě odstraňovala i olejové nátěry.

Břinnk, třísk, dzoinnk

Každý v Lancre se už dávno naučil poznat ony charakteristické zvuky Stařenčiny předočistné aktivity, a to z čiré nutnosti sebeobrany.

„Ale vždyť ještě není duben!“ sdělovali si zoufalí sousedé, když rychle zavírali okna a zatahovali závěsy.

V dřevěnici na úbočí kopce, přímo nad Stařenčiným domem, chytila paní Zkůžená svého manžela za ruku.

„Koza je venku!“

„No a co? Myslíš, že jsem šílenej? Teď ven nejdu!“

„Víš, co se stalo minule! Tři dni byla vochrnutá na jednu stranu těla, muži, a jak dlouho nám trvalo, než jsme ji dostali dolů ze střechy?“

Pak Zkůžený opatrně vystrčil hlavu ze dveří. Venku najednou zavládlo ticho. Až příliš hluboké ticho.

„Máš minutku dvě,“ dodávala mu jeho žena odvahu. „Běž, nebo zase budeme celý tejdny pít místo mlíka jogurt.“

Pan Zkůžený stáhl z háku na dveřích ohlávku a začal se plížit k místu, kde koza ještě před chvílí klidně ohryzávala živý plot. I koza rozpoznala zvuky koupacího obřadu a teď byla ztuhlá hrůzou. Nemělo cenu se ji po­koušet odvést. Nakonec si ji pan Zkůžený přehodil přes ramena a vykročil k domku.

V tom okamžiku se ozvalo vzdálené, ale nepřeslechnutelné šplouchnutí a zadunění letící pemzy, která narazila na stěnu vany.

Pan Zkůžený se dal do běhu.

Ozvaly se potrhané tóny laděného bendža.

Svět zadržel dech.

„Áááléééééé -“

Květináče za oknem jeden po druhém popraskaly. Jeden ze střepů hvízdl panu Zkůženému kolem ucha.

„- hóóólééé máágůůů, to néééjsou přéééludýýý, býýývajííí na koncíííí zdobenýýý žááludýýý -“

Vhodil kozu dveřmi do domku a skočil za ní. Jeho žena už čekala a hned za ním dveře s třesknutím zabouchla.

Celá rodina včetně kozy zalezla pod stůl.

Nebylo to proto, že by Stařenka Oggová zpívala tak špatně. Jenže ona dokázala vyzpívat noty, které zesíleny trychtýřem plechové sedací vany přestávaly být zvukem a staly se jakousi všepronikající materií.

Existuje mnoho pěvců, při jejichž zpěvu praskají sklenice, ale Stařen­čino vysoké C dokázalo skleničky vyčistit.
Lancreští Morrisovi tanečníci seděli zachmuřeně na trávě a podávali si velký kameninový džbán. Nebyla to dobrá zkouška.

„Nějak nám to nefunguje, co?“ řekl Doškář.

„No jo, ale to není žádná sranda,“ zabručel Tkadlec. „Nedokážu si před­stavit, že by se král tloukl smíchy nad tím, jak hrajeme nějaký mechanický artisty, kteří nejsou moc dobrý ve hraní divadla.“

„Prostě a jednoduše nám to nejde,“ těšil ho Jasoň.

„Ale vždyť přesně to je to, o čem to je,“ upozorňoval je Tkadlec, „my v tom právě nemáme bejt dobří.“

„No jo, jenže my nejsme dobří v těch rolích lidí, co nejsou dobří ve svejch rolích,“ uvažoval Dráteník. „Nevím, jak je to možný, ale je to tak. Nemůžete čekat, že všechny ty vznešený dámy a pánové -“

Nad vřesovištěm přeletěl závan větru, ze kterého teď uprostřed léta čišel ledový chlad.

„- se budou popadat za břicha nad tím, jak neumíme zahrát ty lidi, co neuměj zahrát to, co maj zahrát.“

„Já ale stejně nevidím nic srandovního na spolku neohrabanejch artistů, který se pokoušej hrát divadlo,“ upozorňoval Tkadlec.

Jasoň pokrčil rameny.

„Řiká se, že všechna vznešená šlechta -“

Další poryv větru a ve vzduchu kovový pach přicházejícího sněhu…

„- v Ankh-Morporku se tomu prej smála tejdny a tejdny,“ pokračoval. „Na Široký cestě se to přej hrálo tři měsíce.“

„Co je to Široká cesta?“

„To je taková ulice, co jsou tam všechny divadla. Paní Zlopočasná mi vyprávěla, že voni tam tomu říkají cizozemsky Broad Way, to je jako po jejich Široká cesta. Jsou tam všechny ty divadla, Plocha, U Wynkinsono­vejch mužů, Medvědí jáma…“

„Ti ve městě se taky smějou kdejaký pitomosti,“ zabručel pohrdavě Tkadlec. „A o nás z venkova si myslej, že jsme prostě přiblblí prosťáč­kové. Myslej si, že se tady zdravíme ,čágo bágo, děcka‘, hrajeme dechovku a zpíváme lidovky. Taky si myslej, že máme v hlavě jediný tři mozkový buňky, který se k sobě tisknou, aby jim nebyla zima, a to že máme z toho, že do sebe lejeme proudem mačkadlici.“