Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo
|
|  Yüklə 1.48 Mb.
|
|
„D-d-d-d-d,“ zadrhával se kvestor a pokoušel se odstrčit i s křeslem od stolu. „Prášky ze sušených žab,“ pochopil arcikancléř. „Sáhněte mu pro ně někdo do kapsy.“ Nikdo s tím příliš nespěchal. V mágových kapsách můžete najít cokoliv - hrách, prapodivné živé věci na nožičkách, malé pokusné vesmíry, prostě cokoliv… Čtenář Neviditelného písemnictví natáhl krk, aby zjistil, co jeho kolegu tak vyvedlo z míry. V kvestorově ovesné kaši bylo vidět dolík dokonale kruhového tvaru. „A k sakru, další kruh v obilninách,“ užasl děkan. Mágové se uklidnili. „Ty nesmysly se letos objevují snad všude,“ zavrtěl hlavou arcikancléř. On sám si nesundal klobouk ani u stolu. Ne proto, že by byl nevychovaný, ale proto, že pod ním skrýval obklad z koňského hnoje a medu a malý elektrostatický generátorek poháněný jednou myší silou (MP). Ten pro něj po jistém nátlaku vyrobili mládenci z výzkumného oddělení fakulty Silnoproudé magie. Byli to chytří hoši a arcikancléř si v duchu pomyslel, že když se bude dost snažit, mohl by jednoho dne porozumět alespoň polovině toho, o čem se mu občas jeden přes druhého snaží vyprávět… Zatím však pro jistotu nechával klobouk na hlavě. „A jsou letos výjimečně silné,“ řekl děkan. „Zahradník mě upozornil, že včera se mezi zelím rozpoutalo pravé peklo.“ „Já měl dojem, že se tyhle věcičky objevují jen v obilí a podobných porostech,“ podíval se na něj Výsměšek. „Je to přece docela normální přírodní jev.“ „Jestliže se vyskytne dostatečně vysoká hladina proudění, může pravděpodobně tlak interkontinua přesáhnout i vysoký základní kvocient reality,“ prohlásil čtenář Neviditelného písemnictví. Konverzace utichla. Všechny hlavy se obrátily k tomuto nejzanedbatelnějšímu a nejmladšímu členu magického sboru. Arcikancléř se zamračil. „Nepřeji si ani to, abyste se pokusil vysvětlit to, co jste teď řekl,“ prohlásil. „Pravděpodobně se už zase chystáte vyrazit do chodeb univerzity s gumovými plachtami, na jejichž koncích budou připevněna závaží, co?“ „No, neměl jsem na mysli přesně -“ „A už zase se vám na rty dere slovo ,kvantum‘, že?“ „No, víte -“ „A slovo ,kontinuum‘, předpokládám,“ pokračoval Výsměšek jízlivě. Čtenář Neviditelného písemnictví, mladý mág jménem Rozšafín Ctibum, si těžce povzdechl. „To ne, arcikancléři, chtěl jsem jen upozornit na to, že -“ „Nebo jsou to zase ty vaše díry po červech, no?“ Ctibum se vzdal. Používat metafory před mužem s tak omezenou představivostí, jako byl Výsměšek, bylo jako mávat rudým hadrem na bý… jako říkat něco velmi rozčilujícího před člověkem, který se velmi snadno rozčilí. Bylo velmi těžké být čtenářem Neviditelného písemnictví*. „Tak si myslím, že vy byste s námi měl jet také,“ prohlásil Výsměšek. „Já, arcikancléři?“ „Měl bych strach vás tady nechat bez dozoru. Zase byste mi bloumal po celém areálu a vymýšlel miliony jiných vesmírů, tak malých, že jsou pouhým okem neviditelné, a bůhví jaké další nesmysly kolem toho vašeho kontinutinutinua,“ pokračoval Výsměšek. „A vůbec, stejně budu potřebovat někoho, kdo mi ponese hůl, pruty a samost- mé věci,“ opravil se. Ctibum mlčky sklonil hlavu k talíři. Bylo zbytečné se přít. On si od života přál celkem málo, chtěl jen příštích pár set let strávit v klidném prostředí univerzity, pojídat pestrá a vydatná jídla a pokud možno neproplýtvat zbytečně mnoho času mimo stůl. Byl to obtloustlý mladík, jehož pleť měla podobnou barvu jako některé z oněch věcí žijících pod kameny. Lidé mu často říkali, že si musí život přetvořit k obrazu svému, a přesně to chtěl i on sám. Chtěl si z něj udělat pohodlnou postel. „Ale arcikancléři,“ začal opatrně lektor Zaniklých run, Je to vážně strašlivě daleko.“ „Nesmysl,“ odsekl Výsměšek. „Přednedávnem otevřeli tu novou cestu do Sta Helit. Pravidelně každou středu po ní jezdí dostavník. Kvestóóór! Sakra, dejte mu už někdo tu jeho sušenou žábu! A vy, pane Ctibume, buďte tak laskav a vraťte se duchem alespoň na chvilku do místního svatostánku vědy, ano? Tak! A teď se seberte a jděte nám zajistit jízdenky! Výborně. Takže všechno dohodnuto?“ Magráta se probudila. A uvědomila si, že už není čarodějka. Ta myšlenka se jí vplížila do hlavy jako součást kontrolního programu, kterým tělo automaticky prochází v prvních vteřinách potom, co se vynoří z hlubin spánku: ruce: 2, nohy: 2, existenční nejistota: 58 %, neodůvodněné výčitky svědomí: 94 %, čarodějné jsoucno: 0.0. Háček byl v tom, že si ani nedokázala vzpomenout, kdy byla něčím jiným. Vždycky byla čarodějkou. Magráta Česneková, třetí čarodějka, to byla ona. Ta mírná. Věděla, že jako čarodějka nebyla nijak skvělá. Samozřejmě znala různá zaklínadla a dokázala je dokonale využít, vyznala se v bylinách, ale nebyla onou čarodějkou až do morku kostí jako ty staré. A ty jí to nikdy neopomněly připomenout. Co naplat, bude se muset naučit královnování. Vždyť bude jedinou královnou v Lancre. Nikdo jí nesmí v jednom kuse nahlížet přes rameno a říkat věci jako „ani to žezlo neumíš držet správně“. Správně…
V noci jí někdo ukradl šaty. Vstala a v noční košili se rozeběhla po studené dlažbě ke dveřím. Byla v půli cesty, když se dveře samy od sebe otevřely. Objevila se v nich malá tmavá dívčina, ale skoro se ztrácela za vysokým sloupcem oblečení a prádla, které nesla v náručí. „Miluška Ochládková?“ Sloupec plátna přidřepl v náznaku poklony. „Prosím, madam?“ Magráta zvedla část látkového sloupce. „To jsem já, Magráta,“ řekla. „Nazdar.“ „Jak račte, madam.“ Další poklona. „Co je to s tebou, Miluško?“ „Jak račte, madam.“ Dřep, dřep. „Povídám, že jsem to já. Nemusíš na mě zírat tak vyděšeně.“ „Jak račte, madam.“ Nervózní podřepávání pokračovalo. Magráta cítila, jak její vlastní kolena povolují v rezonanci, ale protože se o něco opožďovala, když ona podřepávala, Miluška se narovnávala a naopak. „Jestli ještě jednou řekneš to svoje ,Jak račte, madam‘, tak to s tebou špatně dopadne,“ podařilo se jí křiknout, když se jejich tváře míjely. „J-, prosím, Vaše Veličenstvo.“ Magrátě se začalo pomalu rozjasňovat. „Poslyš, Miluško, já ještě nejsem královna. A znáš mě už dvacet let,“ vydechla Magráta cestou vzhůru. „Jak račte, madam. Jenže budete královnou. Naše mami mi řekla, že se k vám musím chovat s patřičnou úctou,“ odpověděla jí Miluška a neustále se při tom nervózně ukláněla. „Aha. No. Tak dobrá. Kde mám šaty?“ „Právě je tady nesu, Vaše Předveličenstvo.“ „Ty nejsou moje. A přestaň se pořád kývat nahoru a dolů, mám z toho žaludek jako na vodě.“ „Král je objednal až ze Sta Helit jen pro vás, madam.“ „Ano? A kdy?“ „To nevím, madam.“ Takže on věděl, že se vrátím, pomyslela si Magráta. Ale jak? Co se to tady děje? Na šatech bylo o pěkných pár metrů krajek víc, než na kolik byla Magráta zvyklá, ale jak se ukázalo, šaty byly vlastně jen něco jako poleva na dortu. Magráta se obvykle oblékala do jednoduchých šatů, pod nimiž toho, s výjimkou sama sebe, už moc nenosila. Vznešené dámy si takovou věc nemohou dovolit. Miluška byla vybavena něčím jako pořadníkem prací a technickým návodem. Nějakou chvíli papír společně studovaly. „Tak tohle je standardní vybavení královny?“ zeptala se nakonec Magráta. „Jo, to já nevím, madam. Myslím, že Jeho Veličenstvo král jen poslal do Sta Helit spoustu peněz a napsal jim, aby vám zaslali všechno potřebné.“ Rozložily jednotlivé kousky výbavy po podlaze. „Nejsou tohle pantoflíčky?“ Venku na hradbách se tou dobou měnil strážný. Tedy přesněji řečeno, strážný se převlékl do silné zástěry, změnil se v zahradníka a odebral se do staré růžové zahrady okopávat fazole. Uvnitř zatím probíhala vzrušená módní diskuse. „Já si myslím, že tohle máte obráceně, madam. Co je podle vás ta ,krimolína‘?“ „No tady říkají: ,Nasaď výztuž V do držáku D v kruhu K.‘ Jenže já nemůžu najít držák D.“ „A co tohle, madam?“ „To? To vypadá jako sedlové brašny. To na sebe nevezmu! A co je tohle?“ „Myslím, že se tomu říká okruží nebo taky krejzlík. Jo, to je ono. Můj bratr říká, že po tom poslední roky lidé ve Stu Helit přímo šílí.“ „To jako když to nosí delší dobu? A co je tohle za divnou látku?“ „To je brokát, myslím.“ „Mně to spíš připadá jako papundekl. A to musím tyhle věci nosit každý děn?“ „Nevím, madam. Ale řekla bych, že ano, když dovolíte, madam.“ „Ale Verence tady celý čas pobíhá v kožených rajtkách, které jsou mu malé, a ve staré vestě!“ „No ano, ale vy jste královna. Královny takové věci nedělají. Král si může klidně dovolit chodit v kalhotách, ze kterých mu kouká půlka zadku, ale -“ Ruka jí vyletěla k ústům. „To je v pořádku,“ přikývla Magráta. „Každý ví, že i královny mají nohy a že i králové mají stejný vršek nohou jako ostatní lidé. No, tak dopověz, co jsi chtěla říct.“ Miluška zrudla jako rak. „Já chtěla… já totiž… já myslela, já chtěla říct, že královny musí být za dámu,“ vykoktala nakonec. „Oblíkat se, chovat a tak. Král o tom má několik knih. Například tu o té cizí ženské, něco jako ,Ej ty, Kety!‘.“ Magráta se prohlížela kritickým zrakem v zrcadle. „Fakticky vám to sluší, Vaše už brzo královské Veličenstvo,“ tvrdila Miluška. Magráta se obracela hned na tu, hned na onu stranu. „Vlasy mám ale hrozné,“ prohlásila nakonec. „Odpusťte, madam, ale král říkal, že objednal kadeřníka až z Ankh-Morporku. Na svatbu.“ Magráta si přihladila jednu z mnoha neposlušných loken. Začínala si pomalu uvědomovat, že být královnou znamená začít žít úplně jiný život. „No tohle,“ zavrtěla hlavou. „A co teď?“ „To nevím, madam.“ „Co dělá král?“ „Oh, ten se časně nasnídal a vyrazil do Dílů, aby ukázal starému Mrvíkovi, jak chovat prasata podle knih.“ „A co mám dělat já? Jakou práci?“ Miluška se zatvářila zmateně, což ovšem proti jejímu normálnímu výrazu nepředstavovalo žádnou velkou změnu. „Já nevím, madam. Asi vládnout. Procházet se po zahradě. Bavit se se svým dvorem. Vázat gobelíny. To je teď mezi královnami velmi rozšířená zábava. A pak… ehm… později, přijde královský následník…“ „Tak v téhle chvíli,“ přerušila ji Magráta pevně, „se pustíme do toho gobelínu.“
„Shodou okolností jsem vaším arcikancléřem, pane!“ „Oook.“ „Určitě by se vám tam líbilo! Čerstvý vzduch! Stromů tři pytle! Víc, než na kolik byste dokázal vylézt!“ „Oook!“ „Okamžitě pojďte dolů, když s vámi mluvím!“ „Oook!“ „Knihy tady budou během našich prázdnin v naprostém bezpečí. Božíčku, vždyť sem sotvakdo ze studentů zabloudí před zkouškami, natož -“ „Oook!“ Výsměšek znovu zvedl obličej ke knihovníkovi, který visel hlavou dolů z nejvyšší police označené Parazoologie Ba-Mn. „No dobrá,“ řekl najednou vlídným a mírně vychytralým hlasem. „Za těchhle okolností je to dost škoda. Jak jsem slyšel, mají v lancreském hradu velmi slušnou knihovnu. No, oni tomu říkají knihovna - ale je to jenom hromada starých knih. Jak se zdá, nikdy je nikdo neroztřídil a nezkatalogizoval. Čert ví, co všechno tam vlastně mají.“ „Oook?“
„Tisíce knih. Někdo mi vyprávěl, že tam mají taky celou řádku inkunábulí. Je to vážně škoda, že se na ně nechcete podívat.“ Výsměškovým hlasem byste mohli mazat zarezlá soukolí. „Oook?“
„No nic, vidím, že už jste se napevno rozhodl. Tak já abych šel. Na shledanou.“ Výsměšek vyšel ze dveří knihovny, zastavil se a začal v duchu počítat. Když došel k číslovce tři, vyběhl ze dveří knihovník, klepající klouby rukou po dlaždicích. Lapil se do pasti inkunábulí. „Takže ty lístky čtyři, že?“ usmál se Výsměšek.
Lidé včely podceňují. Bábi Zlopočasná je nepodceňovala. Měla šest úlů plných včel a věděla například, že včela jako individuum neexistuje. Existuje však organismus zvaný včelstvo, jehož jednotlivé základní částečky jsou prostě jen pohyblivější než řekněme říční škeble. Včelstvo vidí všechno a cítí ještě víc. Včelí roje si pamatují věci celé roky, i když větší část jejich paměti je, jak se zdá, externí a postavená z vosku. Paměť úlu představují plástve - umístění komůrek s vajíčky, s pylem, komůrky s královnou, s medem, s různými druhy medu, to vše je součástí paměťového vzorce. A pak jsou tam velcí tlustí trubci. Lidé si myslí, že trubci se jen tak celý rok potulují kolem úlu a čekají na těch několik krátkých minut, kdy si královny všimnou jejich přítomnosti, ale to nevysvětluje, proč mají trubci víc smyslových orgánů, než byste našli na střeše budovy CIA. Bábi vlastně včely nechovala. Každý rok si vzala trochu vosku na svíčky a občas tu trochu medu, o které si včely myslely, že by ji mohly postrádat, ale hlavně je měla proto, aby si měla s kým popovídat. Poprvé od chvíle, kdy se vrátila domů, zašla k úlům. A nevěřila vlastním očím. Ze všech česen se rojily včely. Bzukot křídel plnil vzduch na té normálně tiché loučce za malinovým houštím. Žlutočerná tělíčka svištěla vzduchem jako vodorovný déšť. Byla by ráda věděla proč. Včely byly její jediný neúspěch. V celém Lancre nebylo jediné vědomí, které by si nedokázala Zapůjčit. Dokázala se dokonce podívat na svět očima žížal*. Jenže včelstvo, tvořené tisíci pohyblivých částeček, bylo mimo její dosah. Byla to ta nejtěžší zkouška. Znovu a znovu zkoušela proniknout do vědomí některého z nich a spatřit svět deseti tisíci složených očí najednou, ale marně. Po oněch pokusech pravidelně dostával silnou migrénu a chuť pomilovat se s kytičkami. Člověk se však mohl dozvědět mnoho i z pouhého pozorování včel. Jejich rychlost, směr, způsob, jakým se chovaly včelí hlídky… A ty se chovaly výjimečně poplašeně… Tak se šla raději na chvilku natáhnout, jak to dokázala právě jen Bábi Zlopočasná. Stařenka Oggová to zkoušela jinak. Její způsob měl máloco společného s čarodějnictvím, ale měl hodně společného s jejím Oggovstvím. Chvíli tiše seděla ve své dokonale čisté kuchyni, pila rum, kouřila páchnoucí dýmku a upírala oči na obrázky na protější zdi. Vytvořila je tam její nejmladší vnoučata, a to za použití několika druhů bláta. Mazanice, doplněné mnoha otisky malých dlaní, většinou představovaly tutéž pokřivenou hůlkovitou postavu a pod nimi bylo téměř nečitelnými rozmazanými písmeny namatláno STAŘKA. Před Stařenkou ležel na zemi kocour Silver, šťastný, že je zase doma. Ležel na zádech, všechny čtyři tlapy měl vystrčené ke stropu a předváděl své proslulé vtělení „chcíplá věc nalezená v kanále“. Nakonec Stařenka vstala a zamyšleně vykročila k Jasoňově kováme. Kováři vždycky ve vesnici zastávali důležité místo. Jejich kovárna často nahrazovala radnici, poradní místnost a byla všeobecným shromaždištěm lidí, kteří si chtěli užít kousek řeči a vyslechnout nějaký ten klípek. I teď tam postávalo a posedávalo několik mužů, kteří si krátili čas mezi obvyklým zaměstnáním pánské poloviny lancreských obyvatel, což bylo pytlačení a pozorování žen při práci. „Jasoni Oggu, na slovíčko!“ Kovárna se jako kouzlem vyprázdnila. Možná že to způsobilo něco v tónu Stařenčina hlasu. V jednom okamžiku se však Stařenka natáhla a chytila za paži muže, který se kolem ní pokoušel proklouznout přikrčený a s odvrácenou tváří. „To jsem ráda, že vás potkávám, pane Kvárníku,“ řekla. „Jen mi neutíkejte. Obchod jde dobře?“ Jediný lancreský kupec na ni vrhl pohled, jaký by mohla vrhnout třínohá myš na atletickou kočku. Pokusil se. „Špatně, strašně špatně, obchod se vůbec nehýbe, krám je pořád prázdný, paní Oggová.“ „To znamená, že slušně jako vždycky, co?“ Na tváři pana Kvárníka se objevil prosebný výraz. Věděl, že neunikne jen tak, ale chtěl vědět, co ho to bude stát. „Tak poslyšte,“ pokračovala Stařenka, jako když másla ukrajuje, „znáte vdovu Skřuskovou, co žije v Dílech?“ Kárný zalapal po dechu. „Ale ona přece není vdova,“ prohlásil. „Ta -“ „Vsadíte se o půltolar?“ natáhla k němu Stařenka dlaň. Ústa pana Kvárníka zůstala otevřená a zbytek jeho tváře kolem nich se naaranžoval do výrazu užaslé hrůzy, „Takže jí poskytnete úvěr, dokud nepostaví farmu na nohy,“ oznámila mu Stařenka v nastalém tichu. Kvárník němě přikývl. „A to samý platí pro vás všechny,“ obrátila se zvýšeným hlasem k mužům, kteří ještě postávali na zápraží. „Donést jí jednou týdně kus zvěřiny, to nikomu neuškodí, co? A taky bude potřebovat pomoct při žních. Vím, že se na vás můžu spolehnout. Do posledního. Tak a teď můžete jít…“ Rozběhli se, jako když do vrabců střelí, a nechali Stařenku Oggovou, které se na tváři rozhostil spokojený výraz, stát ve dveřích. Jasoň Ogg, stopadesátikilový obr, na ni zíral s bezmocným výrazem čtyřletého chlapce. „Jasoni?“ „Musím dodělat tady tu mosaznou mříž pro starého -“ „Takže,“ pokračovala Stařenka, jako by ho neslyšela, „co se to tady dělo, zatímco jsme byly pryč, chlapče?“ Jasoň s nepřítomným výrazem prohrábl výheň železnou tyčí. „No, co by, vo Noci prasečí hlídky tady byla strašlivá vichřice, jedna ze slepic paní Synoluskový snesla jedno a to samý vajíčko třikrát po sobě a stará Chudokurovic kráva porodila sedmihlavýho hada… jo a nad Dílama taky pršely žáby -“ „Takže nic zvláštního,“ zabručela Stařenka. Začala si nedbalým, ale přesto neobyčejně významným způsobem nacpávat dýmku. „No jo, všude klid,“ přikývl Jasoň. Vytáhl tyč z ohně, položil ji na kovadlinu a pozvedl kladivo. „Víš dobře, že na to dřív nebo později přijdu,“ řekla Stařenka. Jasoň se neotočil, ale ruka s kladivem se mu zastavila ve vzduchu. „Vždycky se to dozvím, jako bys to nevěděl.“ Železo zatím vychladlo a změnilo barvu ze slámově žluté na jasně červenou. „Víš, že se ti vždycky uleví, když se svěříš svý starý mámě,“ kula Stařenka své železo, dokud bylo ještě žhavé. Tyč na kovadlině přešla z jasné červené do tmavé bordó. Zato Jasoň, zvyklý stát den co den u rozpálené výhně, se začínal potit. „Něco bych s tím na tvém místě udělala, než ti to vychladne docela,“ řekla Stařenka. „Já za nic nemůžu, mami! Nemohl jsem jim v tom zabránit!“ Stařenka se posadila do starého křesla a spokojeně se usmála. „A kdopak jsou ti ,oni‘?“ „No, ta mladá Diamanda a ta Perdita a eště jedna holka z Kyselý Prdele, co má červený vlasy, a pár dalších. Řikal jsem starýmu Synoluskovi, že se ti to určitě nebude líbit, říkal jsem jim všem, že až se o tom dozví paní Zlopočasná, tak se z toho - bude jistě moc a moc jízlivá, jak ji znám,“ bránil se Jasoň. „Ale vony se jenom hihňaly. Řikaly, že se učej, jak bejt čarodějkama.“ Stařenka přikývla. Proč ne. Skutečně se můžete naučit čarovat. Ale jak žák, tak učitel musí být ty správné osoby. „Diamanda? To jméno si, chlapče, nějak nepamatuju.“ „No, vona se menuje Lucie Poťuklová,“ vysvětloval jí Jasoň. „Říká, že Diamanda je víc… víc… čarodějnický.“ „Aha. To je ta, co nosí ten široký plstěný klobouk, že?“ „Jo, to je vona, mami.“ „Ta, co si barví nehty na černo?“ „Jo.“
„Starý Poťukl ji poslal do nějaké školy, že?“ „Jo. Jenže zatímco jste byli pryč, tak se vrátila.“ „Aha.“ Stařenka přistoupila k výhni a připálila si dýmku. Široký klobouk, nehty nabarvené načerno a vzdělání. No nazdar. „A kolik těch děvčat vlastně je?“ „No asi půl tuctu. Ale jsou docela dobrý, mami.“ „Ano?“
„A nevypadá to, že by dělaly něco špatnýho.“ Stařenka upírala pohled do žhavých uhlíků. Její mlčení mělo nekonečné kvality. A také jakousi směrovací složku. Jasoň si byl jistý, že tentokrát matčino mlčení míří jeho směrem. Vždycky to na něj zabralo. Pokoušel se to ticho vyplnit. „A Diamanda má vopravdu dobrý vzdělání. Zná překrásný slova.“ Ticho. „Vzpomínám, jak jsi dycky říkala, jak málo je dneska mladejch děvčat, který by se zajímaly o čarodějnický řemeslo,“ pokračoval maličko umíněně Jasoň. Pootočil si tyč a jen tak, aby řeč nestála, do ní několikrát udeřil kladivem. Tím se ovšem ani zdaleka nevyhnul dalšímu tichu, které proudilo jeho směrem. „Vždycky o úplňku choděj nahoru do kopců a tančej tam.“ Stařenka Oggová vytáhla dýmku z úst a soustředěně zkoumala obsah její hlavičky. „Lidi řikaj,“ sděloval jí Jasoň tlumeným hlasem, „že přej tam tančej docela jen tak.“ „Docela jak?“ zvedla Stařenka hlavu. „Ale, mami, dyť víš. Úplně nahatý!“ „A jejdamane. To jsou věci. A ví někdo, kam to chodí tančit?“ „Kdepak. Pan Tkadlec, doškář, řiká, že mu vždycky nějak zmizej.“ „Jasoni?“ „Copak, mami?“ „Ony tančí kolem kamenů.“ Jasoň Ogg se poprvé po letech udeřil do palce. V horách a hlubokých lesích Lancre byla celá řádka bohů. Jeden z nich byl Herne Štvaný. Byl bohem honů a lovu. Tedy víceméně. Většina bohů je stvořena a udržována při životě vírou a nadějí. Lovci tančili ve zvířecích kůžích kolem ohňů, a stvořili tak bohy lovu, kteří měli sklony být stejně srdeční a bouřlivě bodří jako přílivové vlny. Jenže to nejsou jediní bohové lovu. Ve chvílích, kdy se zpění krev a rozštěkají ohaři, vydává i kořist svůj tajemný okultní hlas. Tak vznikl Herne, bůh štvaných a pronásledovaných a všech malých tvorů, jejichž osud se má naplnit krátkým bublavým zaječením. Herně byl asi metr vysoký, měl králičí uši a malé růžky. Byl také neobyčejně rychlý a svou rychlost právě teď využíval naplno. Hnal se lesem jako šílený a ječel: „Přicházejí! Přicházejí! Vracejí se zpět!“ „A kdo to vlastně je?“ zeptal se Jasoň Ogg, který si máčel palec v kádi s vodou. Stařenka Oggová si povzdechla. „Oni“ řekla. „Vždyť víš. Oni. Nejsme si jisté, ale…“ „No jo, ale kdo jsou to ti oni?“ Stařenka zaváhala. Jsou jisté věci, které se obyčejným lidem nevykládají. Na druhé straně byl Jasoň kovář, což znamenalo, že není obyčejný člověk. Kováři musí udržet tajemství. A navíc byl z rodiny. Stařenka Oggová sice prožila bouřlivé mládí a počítat moc neuměla, ale byla si skoro stoprocentně jistá, že Jasoň je její syn. „To máš tak,“ začala a neurčitě zamávala rukama, „ty kameny… Tanečníci… víš, za starých dnů… podívej, jednou za čas…“ Zarazila se a pak se mu znovu pokusila objasnit základ podstaty a nevyrovnané materie reality. „Ono je to tak… V podstatě reality existují místa, která jsou slabší než její vrstvy jinde, jsou to místa, kde dřív bývaly dveře… pochop, nebyly to skutečné dveře, já tomu sama nikdy přesně neporozuměla, ne dveře, jen místa, kde je svět tenčí… No prostě, celá věc je v tom, že Tanečníci… to je určitý druh stěny… a my, když říkám my, myslím tím lidi před mnoha tisíci lety… no ony to nejsou jen obyčejné kameny, je to jakýsi druh hromového železa… existují takové věci jako příliv, jenže ne s vodou… každopádně, jak se kolem kamenů začnou ochomýtat lidi, je zle…, když si nedáme velký pozor, oni se vrátí.“ „Jací oni?“ „V tom je celá ta potíž,“ řekla Stařenka nešťastně. „Když ti to řeknu, pochopíš to celé špatně. Žijí na druhé straně Tanečníků.“ Syn se na ni upřeně díval. Pak mu po tváři přeběhl krátký chápavý úsměv. „Aha,“ řekl. „Já už vím. Slyšel jsem, že mágové v Ankh-Morporku každou chvíli tuhle matérii skutečnosti natrhnou a z Podzemních rozměrů pak začnou vylejzat různý příšernosti. Velký obludy s tuctem očí a některý přej mají víc nohou než celej soubor Morrisovejch písní a tanců.“ Pevně sevřel svoje největší kladivo - pětku. „Žádnej strach, mami, jestli mi sem začnou lízt, tak si s nima brzo -“ |