Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

Jenže pro toho, kdo chce najít cestu v mnohovesmíru, který má příliš mnoho rozměrů, obvyklé směry neexistují. Proto musely být vymyšleny směry nové, aby cesta mohla být nalezena.

Jako: na východ od slunce, na západ od měsíce.

Nebo: dál než za severní vítr.

Nebo: tam a zase zpět.

Nebo: minulostí napříč.

Nebo: za krajní meze.

A občas najdete dokonce nějakou tu zkratku. Dveře do léta nebo nebes­kou bránu. Kruh stojících kamenů, starý strom rozštípnutý bleskem, pře­cpanou skříň.

Může to být dokonce jen nějaké zapomenuté místečko někde na vřeso­višti…

Místo, kde tam je skoro jako tady.

Ach, ano. Trubci.

Existují jisté věci, kterým se říká trubčí sněmy. Někdy, za překrásných letních dnů, se na jednom místě sletí trubci i z hodně vzdálených úlů, krouží v hustých mračnech kolem dokola a bzučí jako malý varovný systém, a přesně to vlastně jsou.

Včely jsou nesmírně vnímavé. Bohužel to je lidský výraz. Jenže včely jsou stvoření řádu a ve své nejniternější podstatě mají zakódovánu nenávist k chaosu a nepořádku.

Kdyby jistí lidé věděli, kde jsou ona místa, kdyby oni lidé věděli, co se tam odehrává, když se tam a tady prolne - mohli by, kdyby věděli jak, označit ta místa jistými kameny.

V marné naději, že většina neinformovaných hlupáků to vezme jako va­rování a vyhne se jim velkým obloukem.

„Ta malá buclatá, co skoro nemluvila, má jistý přirozený talent,“ při­pustila Stařenka Oggová. „Cítila jsem to. Ty ostatní jsou tam jen tak, aby si užily trochu vzrušení, to mi nikdo nevymluví. Hrajou si na čarodějky. Znáš to, věštecké tabulky, vykládací karty a taky černé krajkové rukavice bez prstů a plácají se v okultismu.“

„Já nesouhlasím s tím, aby se někdo plácal v okultismu,“ řekla Bábi pevně. „Jakmile se jednou začneš zaobírat okultismem, začneš věřit na du­chy, a když začneš věřit na duchy, klidně začneš věřit i na démony, a než se vzpamatuješ, věříš na bohy. A to už je opravdu malér.“

„Vždyť všechny ty věci přece existují,“ upozornila ji Stařenka Oggová.

„Ale to neznamená, že musíš plýtvat časem na to, abys na ně věřila. To jim pomáhá a dodává jim to sílu a odvahu.“

Bábi Zlopočasná zpomalila do klidné chůze.

„A co ona?“ nadhodila.

„Co jako přesně myslíš?“

„Cítila jsi tu silu?“

„Samozřejmě. Až se mi vlasy ježily.“

„Někdo jí tu sílu poskytl a já vím kdo. Je to taková rozmazlená holka s hlavou plnou nehotových nápadů, které pochytala v těch svých knihách. Najednou dostala sílu a neví, jak s ní naložit! Karty! Svíčky! To není čaro­dějnictví, to jsou obyčejné společenské hrátky. Patlá se v okultismu. Všimla sis jejích černých nehtů?“

„No, abych se přiznala, tak moje taky nejsou zrovna nejčistší -“

„Jenže já tím chtěla říct, že je měla na černo nabarvené!“

„Já, když byla mladá,“ zasnila se Stařenka Oggová, „tak jsem si malo­vala na červeno i nehty u nohou.“

„Nehty u nohou to je něco jiného a červená barva už teprve,“ zkonstato­vala bez zaváhání Bábi. „A navíc tys to dělala jen proto, abys vypadala svůdně.“

„A kdybys viděla, jak to fungovalo!“

„Pch!“

Další kus cesty ušly mlčky.

„Ano. Já vím.“

„Spoustu.“

„Ano.“

„Takže ty máš dojem, že ztrácím svou soudnost, co?“

„No, já -“

„Ona mě fakticky namíchla, Gyto. Nemohla jsem si pomoct. Teď mu­sím vést souboj se sedmnáctiletou holkou, a jestli vyhraju, budu zlá, stará a nafoukaná čarodějnice, a když prohraju…“

Kopla do hromádky suchého listí.

„Nedokážu se včas zarazit, v tom je můj problém.“

Stařenka Oggová mlčela.

„A taky se rozčilím nad kdejakou pitomou -“

„No jo, ale -“

„Ještě jsem nedomluvila.“

„Promiň, Esme.“

Kolem proletěl netopýr. Bábi mu kývla na pozdrav.

„Neslyšela jsi něco o tom, jak se má mladá Magráta?“ pokračovala pak Bábi tónem, který jako korzet svírala nucená lhostejnost.

„No, náš Jeník říká, že se docela zabydluje.“

„Výborně.“

Došly na rozcestí. Bílý prach pěšin slabě světélkoval v měsíčním svitu. Jedna cesta vedla do Lancre, kde žila Stařenka Oggová. Druhá se ztrácela v lese, měnila se ve stezku, pak v uzoučkou pěšinu a končila u domku Bábi Zlopočasné.

„Kdy… sejdeme se… my dvě… zase?“ řekla Stařenka Oggová.

„Poslyš,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná, „tu z toho úplně vynecháme, rozumíš? Bude jako královna mnohem šťastnější!“

„Vždyť já mlčím! Neřekla jsem ani slovo!“

„To vím taky, že jsi neřekla ani slovo! Slyším, že mlčíš. To tvoje mlčení je nejhlasitější, jaké jsem slyšela od někoho, kdo není mrtvý!“

„Takže zítra kolem jedenácté?“

„Dobrá!“

Věděla, že má namále. Musela toho tolik udělat. Magrátu z toho vy­šoupla a Stařenka se o sebe dokáže postarat, ale Dámy a Pánové… s těmi nepočítala.

Byla tady navíc jedna podstatná věc. Bábi Zlopočasná měla totiž pocit, že umře. A to jí začínalo jít na nervy.
To, že znáte čas své smrti, je jednou z oněch podivuhodných výhod, které se dostávají každému poctivému uživateli magie. A když si to vez­mete kol a kolem, je to jistá výhoda.

Mnoho mágů například šťastně umíralo při dopíjení posledních zbytků ze svého vinného sklepa. Navíc většina z nich s mnohem většími dluhy, než by si troufali pořídit předtím.

Bábi Zlopočasná vždycky přemýšlela, jaký je to pocit, co se to před vámi najednou vztyčí. A jak se ukázalo, byla to jen obyčejná prázdnota.

Lidé si představují vlastní život jako tečku, která se přesouvá z minu­losti do budoucnosti a za sebou táhne jako kometami chvost vzpomínky. Jenže paměť se prostírá právě tak před ní, jako za ní. Většina lidí neví, co si s pamětí před sebou počít, a ta se pak projevuje jako všechny ty předtu­chy, věštby a intuice. Čarodějky ji však umějí používat, a když pak najed­nou narazí na úplně prázdná místa tam, kde měly být výběžky a cestičky budoucnosti, může mít taková věc na čarodějku stejný účinek jako na pi­lota dopravního letadla pohled na užaslou partu šerpů, které spatřil na svahu nad svou hlavou poté, co se vynořil z mračen.

Má ještě několik dní a potom maucta. Vždycky doufala, že bude mít na­konec alespoň nějakou tu chvíli pro sebe, aby stačila dát do pořádku za­hrádku a uklidit domek, aby ta, co přijde po ní, nemohla říct, že Bábi Zlo­počasná byla šmudla. Taky by si vymyslela, co a jak s pohřbem, a pak by strávila pár klidných hodin v houpacím křesle, nedělala nic, jen se dívala na stromy a vzpomínala na to, co bylo. A teď… ani nápad.

A děly se jiné věci. Měla dojem, že jí selhává paměť. Možná že to tak bývá. Možná že ke konci už jste ji všechnu vyčerpali jako stará Sousedka Břichobolná, která v posledních dnech svého života stavěla kočku na plotnu a konvici na čaj pouštěla na noc ven.

Bábi za sebou zavřela dveře a zapálila svíčku.

Na prádelníku stála krabice. Bábi ji odnesla na kuchyňský stůl, otevřela a vytáhla z ní pečlivě složený kus papíru. Bylo tam i pero a inkoust.

Chvíli se zamyslela a pak navázala v místě, kde skončila předtím:

…a své přítelkyni Gytě Oggové odkázuju svý ložní prádlo a peřiny a se­šívaný koberec, co pro mě udělal kovář z Kyselé Prdele, a taky mycí sou­pravu - porcelánovou konvici a umyvadlo a… prostě celou tu sadu, na které vždycky mohla oči nechat, a taky svoje koště, které s trochou práce bude jako nové.

Zvenčí se ozval jakýsi zvuk. Kdyby byl s Bábi Zlopočasnou v místosti ještě někdo jiný, byla by odvážně otevřela dveře dokořán, ale ona byla sama. Velmi opatrně vzala od krbu pohrabáč a až neuvěřitelně tiše, vez­meme-li v potaz rozměry a váhu jejích bot, přešla ke dveřím a napjatě po­slouchala.

Něco bylo v zahradě.

Nebyla to žádná zvláštní zahrada. Měla tam bylinky, pár keřů rybízů, angreštů, malin, ostružin a lísek, kousek trávníku a samozřejmě úly. Za­hrádka nebyla oplocená. Místní fauna věděla, že lézt do zahrady čarodějce se nevyplácí. Bábi opatrně otevřela dveře. Měsíc zapadal. Jeho bledé světlo přeměnilo celý svět v černobílou fotografii.

Na trávníku stál jednorožec. Vzduchem se šířil jeho pach.

Bábi popošla kupředu a pohrabáč držela napřažený před sebou. Jedno­rožec ustoupil a zahrabal přední nohou.

Bábi teď viděla svou budoucnost jasně. Kdy, to už věděla. Teď začínala chápat jak.

„Tak,“ řekla tiše, „dobře vím, odkud jsi sem přišel. A jestli ti můžu po­radit, tak bych se tam na tvém místě sakra co nejrychleji vrátila.“

Tvor se ji pokusil bodnout, ale napřáhla proti němu pohrabáč.

„Nesnášíš železo, co? Tak teď pěkně odpal ke své paničce a řekni jí, že my u nás v Lancre víme o železe všechno. A o ní taky. Ať nám dá pokoj, rozumíš? Tohle je moje zem!“

Na tom, co místní obyvatelé s jistou dávkou pýchy vydávali za hlavní náměstí, se shromáždil slušný zástup lidí. V Lancre se většinou nic nedělo a souboj mezi čarodějkami byl každopádně něčím, co stálo za zhlédnutí.

Bábi Zlopočasná dorazila ve čtvrt na dvanáct. Stařenka Oggová ji už netrpělivě čekala na lavici před hospodou. Kolem krku měla přehozený ručník a u nohou jí stál kbelík s vodou, ve kterém měla namočenou houbu.

„Na co to máš?“ zeptala se Bábi.

„Až bude poločas. A taky jsem ti oloupala pár pomerančů.“

Pozvedla talíř. Bábi si odfrkla.

„Stejně vypadáš, jako že by ti něco na zub neuškodilo,“ pokračovala Stařenka. „Tak se mi zdá, že jsi dneska ještě neměla ano sousto, co?“

Podívala se na Bábiny zablácené boty a mokrý lem jejích dlouhých čer­ných šatů. Zachytily se v něm kousky kapradí a vřesu.

„Ty pitomá stará důro!“ zasyčela. „Co jsi to zase kde dělala?“

„Musela jsem -“

„Ty jsi byla nahoře u kamenů, že? Pokoušela jsi se zastavit šlechtu!“

„Samozřejmě,“ přikývla Bábi. Její hlas nebyl slabý. Nepotácela se. Ale jak Stařenka Oggová dobře viděla, Bábin hlas nebyl slabý a nepotácela se jen proto, že tělo Bábi Zlopočasné bylo v pevném sevření její vůle.

„Někdo to udělat musel,“ řekla.

„Měla jsi přijít za mnou!“

„Ty bys mi to zase rozmluvila.“

Stařenka Oggová se naklonila kupředu. „Jsi v pořádku, Esme?“

„To víš, že jo! Je mi bezvadně!“

„A spala jsi vůbec?“ podívala se na ni Stařenka.

„No -“

„Nespala, co? A potom všem si myslíš, že sem přijdeš a tu holku jen tak vyklepneš, co?“

Stařenka Oggová se na ni pozorně zadívala.

„Tak ty to nevíš?“ řekla poněkud mírnějším tónem. „No nazdar… radši si sedni, než mi upadneš. A sněz si pomeranč. Ty holky tady musí být kaž­dou chvilku.“

„Ne, ještě je chvilku čas,“ zavrtěla Bábi hlavou. „Přijde pozdě.“

„Jak to víš?“

„Na jeviště je nejlepší vstoupit ve chvíli, kdy už jsou všichni na místech a vidí tě, rozumíš? To je hlavologie.“

A skutečně. Skupina mladých čarodějek dorazila dvacet minut po dva­nácté a zaujaly místo na druhé straně pětiúhelníkového náměstí.

„Podívej se na ně,“ ušklíbla se Bábi Zlopočasná. „Zase celé v černém.“

„No, ale my přece taky chodíme v černém,“ odporovala jí Stařenka lo­gicky.

„Jenže my to děláme proto, že je to praktické a hodí se to k našemu věku,“ odsekla jí Bábi, „a ne z nějaké falešné romantiky. Pch. Touhle do­bou už tady klidně mohli být Dámy a Pánové.“

Po jistém počtu vyzývavých pohledů se Stařenka Oggová vydala přes náměstí a setkala se s Perditou zhruba uprostřed. Mladá rádoby čarodějka vypadala nervózně i pod silnou vrstvou svého bledého mejkapu. V rukou měla černý krajkový kapesníček, který nejistě žmoulala.

„Dobré ráno, paní Oggová,“ řekla.

„Hezké odpoledne, Anežko.“

„Ehm. A co bude teď?“

Stařenka Oggová si vytáhla z úst dýmku a poškrabala se s ní za uchem.

„No, to já nevím. To záleží na vás, řekla bych.“

„Diamanda se ptá, proč to musí být právě teď a tady?“

„Přece, aby to všichni viděli,“ podivila se Stařenka. „V tom to všechno vězí, ne? Na tom není nic tajného a není důvod, proč to provozovat jako něco pokoutního. Každý má právo vědět, kdo je v čarodějnictví nejlepší. Celé město. Ať všichni vidí, jak vítěz vyhrál a poražený prohrál. V tako­vém případě pak nemůže dojít k žádnému nedorozumění, že?“

Perdita vrhla rychlý pohled k lavici před hospodou. Bábi Zlopočasná usnula.

„To je ta její tichá sebedůvěra,“ řekla Stařenka Oggová a za zády si dr­žela všechny palce.

„A… paní Oggová… co se stane té, která prohraje?“ pokračovala Per­dita.

„No, vlastně nic,“ odpovídala jí Stařenka. „Obvykle ta poražená odejde z kraje. Nemůžete být dál čarodějkou tam, kde lidé viděli vaši porážku.“

„Diamanda říká, že by nerada staré paní nějak moc ublížila,“ řekla Per­dita. „Chce jí dát jen pořádnou lekci.“

„To je hodná. Esme se učí opravdu rychle.“

„Hm. Přála bych si, aby se to vůbec nestalo, paní Oggová.“

„Jsi hodné děvče.“

„Diamanda říká, že paní Zlopočasná má velmi imponující pohled, paní Oggová.“

„To je od ní hezké.“

„Takže ta zkouška je… prostě upírat pohled, paní Oggová.“

Stařenka si vsunula dýmku zpět do úst. „Vy myslíte takové to známé: kdo-první-mrkne-ten-prohrál?“

„No, ano.“

„Dobrá.“ Stařenka se nad tím chvilku zamyslela, ale pak pokrčila ra­meny. „Dobrá. Ale měly bychom předtím udělat magický kruh. Nechceme přece, aby se někomu něco stalo, že?“

„A chcete použít Skorhianské runové písmo, nebo Osmihran trojího za­klínání?“

Stařenka Oggová naklonila hlavu ke straně. „O takových věcech jsem v životě neslyšela, děvče. Já vždycky dělám magický kruh takhle…“

Pomalým kulhavým pohybem se začala pozpátku vzdalovat od buclaté dívky a jednu patu táhla prachem za sebou. Tak postupovala ve víceméně kulatém kruhu o průměru asi pět metrů, dokud nakonec zády nenarazila do Perdity. „Promiň. No prosím. A je to.“

„Tohle je magický kruh?“

„To víš, že jo. Jinak by mohli lidi přijít k úrazu. Když bojujou čaro­dějky, sviští kolem všechny možné druhy magie.“

„Ale vždyť vy jste neříkala žádná zaklínadla, neříkala jste vůbec nic!“

„Ne?“

„Ale musí se při tom říkat nějaké zaklínadlo, ne?“

„Oh.“

„No, raději ne. Díky.“ Perdita sice nikdy neslyšela Stařenku zpívat, ale špatné zprávy se šíří rychle.

„Moc se mi líbí ten váš černý krajkový šnuptychlík,“ udržovala Sta­řenka hovor. „Když se vysmrkáte, určitě na něm nejsou vidět bubáci.“

Perdita zírala na kruh jako hypnotizovaná. „Hm. Takže můžeme začít?“

„Proč ne?“

Stařenka Oggová se přesunula zpět k lavici před hospodou a strčila Bábi loktem do žeber.

„Prober se!“

Bábi otevřela jedno oko.

„Já nespala, já jen tak odpočívala očím.“

„Jediné, co musíš udělat, je přinutit ji sklopit oči!“

„No, alespoň ví něco o tom, jak je pohled důležitý. Pch! Co si o sobě ta holka vlastně myslí? Já upírám na lidi pohledy celý svůj život.“

„Ano, právě to mi dělá starost, že - alenono… dopa je Stařenčin chlape­ček, no?“

Právě dorazil zbytek Oggová klanu.

Bábi Zlopočasná malého Žuchlíka nemohla ani cítit. Malé děti neměla v lásce všeobecně, a proto nimi vždycky tak skvěle vycházela. V Žuchlíkové případě cítila, že nikomu by nemělo být dovoleno pobíhat po světě jen v košili, byť by mu byly teprve čtyři roky. Navíc tomu dítěti neustále teklo z nosu a mělo by být vybaveno pořádným kapesníkem, myslela si Bábi, a pokud to nešlo, tak alespoň špunty.

Stařenka Oggová oproti tomu byla v ručkách svých vnoučat tvárná jako vosk, zvlášť v ručkách tak upatlaných, jako byly ty Žuchlíkovy.

„Ceš koko,“ zabrumlal Žuchlík tím zvláštním hlubokým hlasem, jaký někdy malé děti mívají.

„Chviličku, moje kačátko, mluvím s paní,“ zacukrovala na něj Stařenka.

„Ceš koko ned!“

„Zmiz, můj poklade, Stařenka má zrovna teď důležitou práci.“

Žuchlík s cílevědomou neodbytností a podivuhodnou silou zatahal Sta­řenku za sukni. „Teď ned ceš koko!!“

Bábi Zlopočasná se sehnula, až se její úctyhodný nos ocitl v úrovni uš­ňupaného čeníšku malého Žuchlíka.

„Jestli okamžitě neodpálíš,“ sdělila mu hrobově vážným hlasem, „osobně ti ukroutím hlavu a vycpu ti ji jedovatými hady.“

„Tak a teď opravdu běž,“ prohlásila Stařenka Oggová. „V Klači je spousta ubohých chudých dětí, které by za takovou kletbu daly já ne­vímco.“

Žuchlíkova malá tvářička na okamžik znejistěla, ale nakonec se na ní objevil úsměv připomínající strašidelnou dýni, jakou si děti vydlabávají v předvečer Všech svatých.

„Slandovní pani,“ zabroukal.

„Něco ti řeknu,“ prohlásila Stařenka, pohladila Žuchlíka po hlavě a pak si bezmyšlenkovitě pečlivě otřela ruku do sukně. „Vidíš tamty mladé paní na druhé straně náměstí? Ty mají moc bonbonů a sladkostí.“

Žuchlík se odkymácel.

„Tomuhle tedy já říkám bakteriologická válka,“ odfrkla si Bábi Zlopo­časná.

„Tak pojď,“ vzala ji Stařenka za loket. „Náš Jasoň postavil do kruhu dvě židle. Jseš si jistá, že jsi v pořádku?“

„Já to zvládnu.“

Napříč náměstím znovu připlula Perdita Nulíčková.

„Ehm… paní Oggová?“

„Ano, má drahá?“

„Ehm. Diamanda říká, že jste jí asi dobře nerozuměly, protože se prý nebudou dívat do očí jedna druhé…“

Utěšovala se tím, že se pravděpodobně všechno zlepší, až bude opravdu královnou, i když nevěděla proč. Zatím se toulala nekonečnými hradními komnatami a šustot jejích šatů téměř zanikal v hukotu turbín té strašlivé nudy.

Strávila celé dopoledne v marné snaze naučit se vyšívat jednoduché ob­razy, protože Miluška ji ujišťovala, že to je přesně to, co královny dělají, a předtištěná předloha se svým přáním „Pokoj budiž tomu domu“ teď ležela zapomenutá na židli.

V Dlouhé chodbě byly obrovské goblény, vytvořené předchozími znu­děnými královnami, zachycující prastaré bitvy. Bylo úžasné, pomyslela si Magráta, že se někomu podařilo přinutit všechny ty bojující, aby zůstali na potřebný čas nehybně stát. A pak si prohlížela mnoho, velmi mnoho por­trétů královen, všechny krásné, všechny oblečené podle momentální módy jejich doby a všechny znuděné k smrti.

Nakonec se vrátila do solária. To byla velká místnost na vrcholku hlavní věže. Teoreticky měla zachycovat sluneční světlo. Zachycovala. Jenže taky zachycovala vítr a déšť. Byla něco jako univerzální síť zachycující všechno, co nebesa upustila.

Zatáhla za šňůru od zvonku s představou, že tak přivolá sloužícího. Ne­stalo se nic. Po několika dalších zatáhnutích se v duchu zaradovala a vyra­zila sama do kuchyně. Byla by tam ráda strávila víc času. V kuchyni bylo teplo a vždycky se tam našel někdo, s kým si mohla promluvit. Ale podle všech předpisů musely královny žít nad hlavním schodištěm.

Pod hlavním schodištěm byl jen Jeník Ogg, který čistil obrovský sporák a tvářil se tak, aby každý pochopil, že to není zaměstnání vhodné pro muže od vojska.

„Kde jsou všichni?“

Jeník vyskočil a udeřil se hlavou o sporák.

„Au! Promiňte, slečno! Hm. Všichni… všichni jsou dole na náměstí. Já jsem tady jen proto, že paní Kurdějcová řekla, že když neočistím všechnu tu rez, stáhne ze mě kůži.“

„A co se děje na náměstí?“

„No, říká se, že se tam má odehrát souboj čarodějek, slečno.“

„Cože? Ne snad vaše maminka a Bábi Zlopočasná?“

„Oh ne, slečno. Nějaká nová čarodějka.“

„V Lancre? Nová čarodějka?“

„Tak nějak to naše mami říkala.“

„Jdu se tam podívat.“

„Počkejte, já si myslím, že to není nejlepší nápad, slečno,“ řekl Jeník.

Magráta se pyšně narovnala.

„V nejbližší době se máme stát královnou,“ řekla. „Už brzo. Takže nám neříkej, co máme a nemáme dělat, nebo tě pošleme čistit záchody!“

„Jenže já už čistím záchody,“ odpověděl jí Jeník. „Dokonce i osobní skříně -“

„A ty se budou muset zrušit, už jsme je viděli,“ řekla Magráta a otřásla se.

„Tak to by mi nevadilo, slečno, to bych měl volné středeční odpoledne,“ řekl Jeník, jenže já myslel, že byste měla počkat, než si skočím do zbroj­nice pro roh, abych mohl odtroubit fanfáru.“

„My nepotřebujeme fanfáru, děkujeme ti.“

„Jenže vy musíte mít fanfáru, slečno.“

„My umíme hrát na trubku sami, díky.“

„Jistě, slečno.“

„Slečno co?“

„Slečno královno.“

„Na to nezapomínej.“

Našla kruh několika set lidí a na jeho okraji trudomyslnou Stařenku.

„Co se děje, Stařenko?“

Stařenka se otočila.

„Hopla, račte prominout, ale neslyšela jsem fanfáry,“ řekla.

„Vysekla bych poklonu, ale ty moje nohy, ty moje nohy.“

Magráta jí vrhla přes rameno rychlý pohled na dvě postavy sedící v kruhu.

„Co to dělají?“

„Utkání na pohledy.“

„Ale vždyť se dívají někam k nebi!“

„Hrom aby udeřil tu Poťuklovic holku. Přinutila Esme, aby zkusila pře­zírat slunce,“ vysvětlovala Stařenka. „Nesmí odvrátit hlavu, nesmí mrk­nout…“

„Jak dlouho už to provozují?“

„Asi hodinu,“ sdělila jí zachmuřeně Stařenka.

„To je strašné!“

„Především je to hrozně pitomé, to to je,“ ušklíbla se otráveně Stařenka. „Nedovedu si představit, co to do Esme vjelo. Jako kdyby moc bylo to je­diné, co na čarodějnictví je. Ona to přece ví. Čarodějnictví to není síla, ale to, jak si ji dovedeš okšírovat.“ Kolem kruhu se začal tvořit slabý opalizu­jící závoj, který vznikal díky magickému spadu.

„Budou toho muset nechat při západu slunce,“ napadlo Magrátu.

„Esme do západu slunce nevydrží,“ zavrtěla hlavou Stařenka

„Podívej se na ni. Už teď toho začíná mít dost.“

„Předpokládám, že bys nemohla užít trochu nějaké magie, abys -“ za­čala Magráta.

„Měj rozum,“ odpověděla jí Stařenka. „Kdyby na to Esme přišla, nepře­stala by do mě kopat, dokud by se mnou neobešla celé království. A kromě toho, tamty by na to jistě přišly.“

„A co kdybychom udělaly třeba nějaký malý mráček?“ nevzdávala se Magráta.

„Ne! To by byl podvod!“

„No, ale ty přece vždycky trochu švindluješ.“

„Jenže to švindluju za sebe. Za druhé lidi švindlovat nemůžeš.“

Bábi Zlopočasné poklesla ramena o další kousek.