Ana səhifə

Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo


Yüklə 1.48 Mb.
səhifə3/22
tarix27.06.2016
ölçüsü1.48 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   22

„Ale no, tak už toho nechtě, vy dvě,“ začala Stařenka Oggová, která byla od přírody dobrotivým prostředníkem. „Koukněte, vždyť královnou může být každý a čarodě-“

„Mně je to přece jedno,“ ušklíbla se Magráta a pustila koště. „Já už ne­mám zapotřebí starat se o takové hlouposti.“

Otočila se, podkasala si sukni a dala se na útěk. Její postava se rýsovala proti zapadajícímu slunci.

„Esme, ty pitomá stará ochechule,“ prohlásila zvučným hlasem Stařenka Oggová. „Jenom proto, že se má vdávat.“

„Víš, jak by to dopadlo, kdybychom jí to řekly, Gyto,“ podívala se na ni Bábi. „Pochopila by to všechno špatně. Šlechta. Kruhy. Řekla by, že je to… nádherné. Bude nejlepší, když ji z toho vynecháme.“

„Vždyť už o sobě nedali vědět roky a roky,“ uvažovala nahlas Stařenka. „Budeme potřebovat nějakou pomoc. Tím myslím… poslyš, kdy jsi byla naposled nahoře u Tanečníků?“

„No, víš, jak to chodí,“ odpověděla jí Bábi. „Když je pořád klid, tak si na ně skoro nevzpomeneš.“

„Měly bychom je pořádně vyčistit.“

„To je pravda.“

„Nejlepší by bylo, kdybychom tam zašly hned zítra ráno,“ pokračovala Stařenka Oggová.

„Dobrá.“

„A měly bychom si raději vzít i srpy.“


V Království Lancre není mnoho míst, na kterých byste mohli upustit míč a on se od vás okamžitě nezačal kutálet dolů. Většinu království tvoří blata a strmá, hustě zalesněná horská úbočí, která se s výškou rychle mění v příkré a nepřístupné hory, kam nechodí ani trollové. V oněch místech jsou rokliny tak hluboké, že se tam musí sluneční světlo přivádět potrubím.

Stezka k vřesovišti, kde stáli Tanečníci, byla napůl zarostlá, i když byla jen pár kilometrů od města. Občas, ale vždycky jen náhodou, tam zablou­dili lovci. Ne že by tam bylo málo zvěře, ale, nejednoduše -

- byly tam ty kameny.

Kamenné kruhy byly v horách dost běžná věc. Druidové je stavěli jako počítače pro předpovědi počasí, a protože bylo vždycky levnější postavit 33-mega-litový kruh, než doplňovat a zesilovat ten pomalý starý, bylo těch starých na horských mýtinách až až.

K Tanečníkům se však žádný druid nepřiblížil.

Kameny nebyly opracované. Nebyly ani umístěny v nějakém důmysl­ném postavení. Netýkaly se jich dokonce ony obvyklé věci, jako že v ur­čitý den ozářilo slunce určitý z nich. Někdo tady prostě a jednoduše vytvo­řil hrubý kruh z osmi narudlých balvanů.

Zato počasí se tam chovalo podivně. Lidé říkali, že když začne pršet, dopadnou první kapky v kruhu o několik vteřin později než ty vně kruhu, jako kdyby déšť přilétal odjinud, z mnohem větší vzdálenosti. Když mračna zakryla slunce, trvalo to stejně dlouho, než světlo v kruhu zesláblo.

Vilém Skřuska během několika minut zemře. Je však třeba říci, že je­lena, za kterým se hnal jako šílený, neměl štvát, když není sezóna, zvláště ne toho překrásného, a už vůbec ne dokonalého zástupce ramtopských čer­vených jelenů, protože tento druh je vážně ohrožený, i když momentálně ne tolik jako Vilém Skřuska.

Zvíře mu stále unikalo, prodíralo se vysokým kapradím a dělalo tolik hluku, že ho mohl sledovat i slepý.

Skřuska se mu neustále držel v patách.

Kolem kamenného kruhu ještě stála mlha, ne v souvislém závoji, ale v dlouhých, potrhaných cárech.

Jelen doběhl k okraji kruhu a zastavil se. Jednou dvakrát ustoupil a zase popošel kupředu, pak zvedl hlavu a podíval se přímo na Skřusku.

Ten pozvedl kuši.

Jelen se obrátil a vskočil mezi kameny.

Pak už začalo být všechno nezřetelné a zmatené. Tak především to byla -

- vzdálenost. Kruh měl jen pár metrů v průměru a nebylo možné, aby se v něm najednou našla tak obrovská vzdálenost.

Další byla -

- rychlost. Z kruhu se něco přibližovalo, bílá tečka, která rostla a rostla.

Skřuska věděl, že pozvedl kuši, a chystal se zamířit, ale když do něho ta věc narazila, vypadla mu zbraň z ruky a najednou měl jediný pocit -

- pocit věčného klidu.

Teprve pak si vybavil krátkou bolest.

Vilém Skřuska zemřel.

Vilém Skřuska se podíval mezi prsty na polámané kapradí. Kapradí bylo polámané, protože na něm leželo jeho vlastní tělo. Jeho právě zesnulé oči obhlížely okolí. Mrtví nepodléhají žádným sebeklamům. Umřít, to je něco, jako když se probudíte po skutečně skvělém flámu. Během několika málo vteřin si vybavíte všechny ty věci, které jste včera dělali, které byly v té chvíli tak logické, skvělé a vtipné. Vzpomenete si dokonce na tu úžas­nou taškařici, kterou jste provedli s cylindrem od petrolejky a dvěma míči spojenými provázkem, ale současně vám dojde, že dnes se všem těm lidem musíte podívat do očí, a i když jste už střízlivý a oni také, všichni si to pa­matujete.

„Oh,“ vypravil ze sebe.

Krajina kolem kamenů se podivně ohýbala. Teď, když kruh pozoroval zvenčí, to bylo tak jasné…

Naprosto zřetelné. Žádná okna, jen dveře. Žádné rohy, jen samé kouty.

viléme skřusko.

„Ano?“


budete tak laskav? prosím tudy.

„Vy jste lovec?“

JÁ O SOBĚ RADĚJI UVAŽUJI JAKO O SBĚRATELI POSTRADA­TELNÝCH MALIČKOSTÍ, BEZ KTERÝCH TO NEJDE

Smrť se usmál. Skřuskova posmrtná obočí se stáhla u kořene nebohého nosu.

„Cože? Něco jako sherry, hořčice, koření… takové věci?“

Smrť si povzdechl. Bylo zbytečné plýtvat na lidi metaforami. Někdy měl pocit, že ho nikdo nebere vážně.

myslel jsem tím, že sbírám lidské životy, nebo PŘES­NĚJI ŘEČENO JE LIDEM BERU.

„A kam je berete?“

TAK TO BUDEME MUSET TEPRVE ZJISTIT, ŽE?

Vilém Skřuska se už pomalu měnil v mlhavý obláček.

„Ta věc, co mě dostala -“

ano?


„Myslel jsem, že už dávno vyhynuli!“

ale vůbec ne jen odešli

„A kam?“

Smrt natáhl kostěný ukazovák.

TÁMHLE
Magráta původně neměla v plánu přestěhovat se do zámku před svatbou hlavně proto, že nestála o všechny ty lidské řeči. Byla pravda, že v paláci, který měl nesmírné množství komnat, žil asi tucet lidí, ale přesto, byla by s ním pod jednou střechou a to bylo pro lidi jako záminka dobré až až. Přes­něji špatné až až.

Ale to bylo předtím. Teď v ní krev doslova pěnila. Jen ať si lidé poví­dají. Dovedla si docela živě představit, kteří lidé to budou. No dobrá, ať si klidně mluví.

Vstala časně a zabalila si všechen svůj majetek. Domek nebyl její a vět­šina nábytku jakbysmet. Čarodějky přicházely a odcházely, ale jejich domky byly věčné a obvykle měly na střeše tytéž došky, kterými byly po­kryty při stavbě.

Co jí patřilo, to byla sada magických nožů, tajemné barevné provázky, dva poháry, několik alchymistických zkušebních tyglíků a skříňka plná prstenů, náhrdelníků a náramků, které byly pokryty mystickými symboly alespoň tuctu různých náboženství. To všechno naházela do pytle.

Pak tady byly knihy. Dobrácká Sejkonopná platila mezi čarodějkami za knihomola. Byl jich skoro tucet. Nad knihami Magráta zaváhala a nakonec je nechala stát v policích.

A co oficiální špičatý klobouk? Stejně ho nikdy neměla ráda a nebrala si ho nikdy, když se tomu mohla vyhnout. Do pytle s ním.

Naposled se kolem sebe rozhlédla vzteklýma očima a na stoličce v rohu u krbu uviděla malý kotlík. To je ono. Šup s ním do pytle. A to bude asi všechno. Ústí pytle zavázala tkanicí.

Když cestou do paláce přecházela most přes lancreskou rokli, vhodila pytel do řeky.

Chvilku poskakoval na hladině divokého proudu, ale pak se potopil.

Tajně doufala, že se za ním potáhne například řada pestrobarevných bublin nebo že bude ve vodě syčet. Ale pytel se jednoduše potopil. Jako kdyby nebyl ani trochu důležitý.


Jiný svět, jiný zámek…

Přes zamrzlý vodní příkop cválal elf na koni. Jak z vraníka, tak z věci, kterou měl přehozenou přes krk před sedlem, stoupala pára.

Jezdec vyjel po schodišti a vjel do haly, kde seděla Královna pohrou­žená do svých snů…

„Pane Hladhubene?“

„Jelen!“

Zvíře bylo stále ještě živé. Elfové měli velké zkušenosti s tím, jak v pří­padě potřeby nechat různé tvory dlouho naživu. Často celé týdny.

„Je ze světa za kruhem?

„Přesně tak, má paní.“

„Kruh slábne. Neříkala jsem to?“

„Ale jak dlouho ještě? Jak dlouho?

„Brzo. Už brzo. A co prošlo opačným směrem?“

Elf se pokoušel vyhnout jejímu pohledu.

„Váš… domácí mazlíček, paní.“

„No, ten bezpochyby daleko nezaběhne.“ Královna se zasmála. „Dou­fejme, že se dobře pobaví…“


Před ránem krátce, ale vydatně sprchlo.

Nic není odpornější než prodírat se mokrým kapradím, které vám sahá po ramena. Okamžik, je. Je mnoho věcí, kterými prodírat se by bylo mno­hem odpornější, zvláště pokud by vám sahaly po ramena. Ale jak si po­myslela Stařenka Oggová, právě tady a teď ji stěží nějaká taková věc napa­dala.

Samo sebou se rozumí, že čarodějky nepřistály mezi Tanečníky. Do­konce i ptáci volili raději okliku, než by přeletěli nad oním kruhem. Babí léta, stěhovaví pavoučci, kteří se na svých vláknech vznášeli často i něko­lik set metrů vysoko, ho oblétala. Mračna se dělila a proudila kolem.

Kolem kamenů se vznášela mlha. Lepkavá, vlhká mlha. Stařenka se ne­přítomně ohnala svým srpem po velkém kapradí, které jí stálo v cestě. „Jsi tam, Esme?“ zabručela. Hlava Bábi Zlopočasné vyhlédla z chomáče kap­radí o pár metrů dál.

„Tady se musely dít věci,“ oznámila Stařence klidným vážným hlasem. „Jako třeba co?“

„Kapradí a plevel kolem kamenů jsou celé zdupané. Řekla bych, že tady někdo tančil.

Na Stařenku Oggovou měla její slova stejný účinek, jaký by měla na ja­derného fyzika zpráva, že hned za rohem někdo o sebe tluče dvěma pod­kritickými množstvími uranu, protože se chce zahřát.

„To by si nikdo nedovolil!

„Ale ano. A je tady ještě jedna věc.“

Bylo těžké si představit, co dalšího by tady mohlo být, ale Stařenka Og­gová poslušně řekla: „Ano?“

„Někdo tady byl zabit.“

„Ale ne,“ zasténala Stařenka Oggová. „Snad ne v kruhu?

„To ne. Nebuď blázen. Venku. Vysoký, štíhlý muž. Jednu nohu měl o trošku kratší. A měl plnovous. Asi to byl lovec.“

„Jak to všechno víš?“

„Zakopla jsem o něho.“

Z mlhy se vyhouplo slunce.


O osm set kilometrů dál laskaly tytéž ranní paprsky prastaré kameny Neviditelné univerzity, nejproslulejší magické školy Zeměplochy.

Toho si ovšem z mágů všímal jen málokdo.

Pro většinu mágů Neviditelné univerzity byl prvním denním jídlem oběd. Ve většině případů si na snídaně nepotrpěli. Jediní dva, kteří věděli, jak vypadá slunce zepředu, byli arcikancléř a knihovník. Ráno, to byla doba, kdy mívali prakticky celou Neviditelnou univerzitu několik hodin sami pro sebe.

Knihovník vstával vždycky časně, protože byl orangutan a ti vstávají časně už od přírody, i když on neměl zapotřebí každé ráno vyrážet hrdelní výkřiky, kterými by zahnal ostatní samce ze svého území. Jemu stačilo odemknout knihovnu a připravit knihy.

A Vzoromil Výsměšek, současný arcikancléř univerzity, miloval chvíle, kdy se mohl potulovat prázdnými chodbami spících budov, kývat na po­zdrav sloužícím a nechávat psané vzkazy svým podřízeným, které měly jen jediný účel: dát jim jasně najevo, že on je vzhůru a stará se o záležitosti univerzity, zatímco oni ještě tvrdě spí*.

Dnes měl ale v hlavě něco jiného. Doslova.

Bylo to kulaté a polehlé. Přísahal by, že včera to tam ještě neměl.

Otáčel pomalu hlavou sem a tam a zíral do zrcadla na odraz druhého zr­cadla, které si držel nad hlavou.

Další člen sboru, který se budil po knihovníkovi a arcikancléři, byl kvestor. Nevstával proto, že by se sám od sebe časně budil, ale proto, že zhruba kolem desáté hodiny ranní došla arcikancléři omezená zásoba trpě­livosti. Vzoromil Výsměšek doběhl na úpatí hlavního schodiště a křičel, co mu síly stačily:

„Kvestóór!“

- tak dlouho, dokud se kvestor neobjevil.

Stávalo se to tak často, že kvestor, od přírody nervožravec*, se většinou přistihl při tom, že ve spánku vstal a napůl se oblékl několik minut před­tím, než chodbou zazněl arcikancléřův křik. Když se tentokrát ozval první kancléřův výkřik, byl už oblečený a v půli cesty ke dveřím a teprve pak otevřel oči.

Výsměšek nikdy neplýtval slovy na nezávazné fráze. Buď šel rovnou na věc, nebo nic.

„Ano, arcikancléři?“ ohlásil se kvestor posmutněle.

Arcikancléř si sundal klobouk. „Tak co si o tom myslíte?“ dotazoval se. „Ehm, tedy, jaksi… o čem, arcikancléři?“

„O tomhle, člověče, o tomhle!“ Kvestor, který cítil, že se ho zmocňuje panika, vyděšeně prohlížel temeno arcikancléřovy hlavy. „Co? Aha. Vy myslíte to kolečko?“

„Jenže já jsem žádné kolečko neměl!“

„No, pak ale -“

„Tím chci říci, že včera to tam určitě ještě nebylo!“

„Aha. Tak dobře. Hm.“ Občas nastaly okamžiky, kdy se v kvestorovi něco zlomilo a on se nedokázal ovládnout. „Poslyšte, tyhle věci se prostě stávají a můj dědeček vždycky klel jako pohan nad směsí medu a koňského trusu, kterou si denně vtíral do -“

„Já neplešatím!

Po kvestorově tváři přeběhl tik. Slova mu začala proudit z úst o vlastní vůli, aniž s tím měl jeho mozek mnoho společného.

„- a pak si někde sehnal takové zařízení, kde byla skleněná tyč a tu bylo potřeba, tu musel, tu třel hedvábným klůckem a -“

„Já tím chci říci, že je to nehorázné! V naší rodině nebyl jediný holo­hlavý, když nepočítám jednu ze svých tet!“

„- a pak, pak taky sbíral ranní mlhu a myl si v ní hlavu a a a -“

Vzoromil Výsměšek se pro tuto chvíli vzdal. Byl v jádru laskavý muž.

„Dobrá, co na to vždycky berete?“ zabručel.

„Suché, suché, suché,“ zasekl se kvestor.

„Vy myslíte ty pilulky ze starých, dobrých, sušených žab?“

„Spr- spr- spr-“ nedokázal se zarazit kvestor.

„V levé kapse?“

„Spr- spr- spr-“

„Dobrá, okamžik… ták, hezky polkněte…“

Chvilku na sebe mlčky zírali.

Pak kvestorovi poklesla ramena.

„Už-už-už je to mnohem lep-lepší, arcikancléři, díky.“

„Něco se určitě děje, kvestore. Cítím to v kostech.“

„Když myslíte, arcikancléři.“

„Kvestore?“

„Ano, arcikancléři?“

„Nejste náhodou členem nějakého tajného spolku nebo něčeho podob­ného, že ne?“

„Já? V žádném případě, arcikancléři.“

„Pak by možná nebylo špatné, kdyby ste si z hlavy sundal ty podvlíkačky.“
„Znáš ho?“ zeptala se Bábi Zlopočasná.

Stařenka Oggová znala v Lancre každého, dokonce i tenhle opuštěný pozůstatek člověka, který ležel v kapradí.

„To je Vilém Skřuska z Dílů,“ odpověděla. „Je ze tří bratrů. Vzal si mladou Bledvorníkovou, pamatuješ? Tu, co měla zuby stavěné jako vzdu­chem chlazený model?“

„Doufám, že má ta chuděra ženská slušné černé šaty,“ zabručela Bábi Zlopočasná.

„Vypadá to, že ho někdo probodl,“ řekla Stařenka. Jemnou, ale pevnou rukou tělo obrátila. Mrtvá těla ji nijak neděsila. Čarodějky všeobecně slou­žily nejen jako porodní báby, ale i jako ošetřovatelky umírajících a ohledá­vačky mrtvých. První a poslední věc, kterou mnoho obyvatel Lancre v ži­votě vidělo, byl právě obličej Stařenky Oggové a ve srovnání s tím se celý ten kus mezi začátkem a koncem zdál zcela bezvýznamný.

„Skrznaskrz,“ pokračovala Stařenka. „Je propíchnutej durchumdurch. To mi teda, holka, vysvětli. Kdo by dělal něco takovýho?“

Obě čarodějky se jako na povel otočily a zadívaly se ke kamenům.

„Nevím sice, co to bylo, ale můžu ti říct, odkud to přišlo.“

Teď si všimla i Stařenka Oggová, že kapradí kolem kamenů je polehlé, udupané a úplně zhnědlé.

„Tak tomu se musím podívat na zoubek,“ prohlásila popuzeně Bábi. „Na můj vkus to došlo příliš daleko!“

„Jestli ti můžu poradit, kam bys neměla chodit ty, tak -“

„Vím sama nejlíp, kam až můžu zajít, děkuju ti pěkně.“

Tanečníky tvořilo osm kamenů. Tři z nich měly jména. Bábi se pomalu vydala kolem kruhu, až došla k balvanu, jemuž se říkalo Pištec.

Zvedla ruku a vytáhla jednu z těch mnoha jehlic, které procházely jejím účesem a přidržovaly klobouk na hlavě, a podržela ji nějakých deset cen­timetrů od povrchu kamene. Pak ji pustila a pozorovala, co se bude dít.

Po chvíli se vrátila ke Stařence.

„Pořád ještě zbývá nějaká síla,“ oznámila jí. „Už ne moc, ale kruh ještě drží.“

„Jenže kdo by byl tak pitomý, aby sem chodil a tančil kolem kamenů?“ vrtěla hlavou Stařenka Oggová a pak, když se jí do hlavy vplížila zrádná myšlenka, rychle dodala: „Magráta byla přece celou tu dobu s námi.“

„To právě musíme zjistit,“ odpověděla jí Bábi a na tváři se jí objevil po­chmurný úsměv. „Pojď, pomoz mi s tím chudákem.“

Stařenka Oggová se sehnula. „Jejdamane, ten má ale váhu! Teď by se nám tady hodila Magráta.“

„Myslím, že ne. Je přelétavá a nemá dost zodpovědnosti,“ zavrtěla hla­vou Bábi. „Snadno se jí zatočí hlava.“

„Ale je to hodné a příjemné děvče.“

„A taky strašně sentimentální. Myslí si, že se může v životě chovat, jako by pohádky fungovaly a lidové písně byly ryzí pravda. Ne, že bych jí ne­přála co nejvíc štěstí.“

„Doufám, že si jako královna povede dobře,“ přikývla Stařenka.

„Všechno, co umí, se naučila od nás,“ zabručela Bábi Zlopočasná.

„Jasněže,“ souhlasila s ní Stařenka, když mizely v kapradí. „Ty, po­slyš… podívej… možná že…?“

„Tak se vymáčkni!“

„Nemyslíš, že by stálo za to naučit ji všechno, co umíme my?

„To by trvalo moc dlouho.“

„No jo, to máš asi pravdu.“
Než se dopisy dostaly až k arcikancléři, trvalo to nějakou dobu. Poštu od Hlavní brány, kde byla odkládána, bral kdokoliv, kdo právě vcházel do­vnitř. Podle toho, kdo ji vzal, ji pak ona dotyčná osoba odložila někam na polici, zapálila si s ní dýmku nebo ji použila jako záložku do knihy. Kni­hovník si například dopisy s oblibou podestýlal na spaní.

Tomuhle dopisu to ovšem trvalo pouhé dva dny, a když si odmyslíme několik koleček od hrnků s kávou a čajem a pár velkých otisků prstů pách­noucích banány byl téměř nepoškozený. Objevil se na stole spolu s ostatní poštou ve chvíli, kdy mágové seděli u oběda. Děkan jej otevřel lžící.

„Ví náhodou někdo z vás,“ zeptal se, „kde je nějaké Lancre?“

„Proč?“ zvedl Výsměšek prudce hlavu.

„Žení se tam nějaký král a chce, abychom přijeli.“

„No ne, to jsou věci!“ zahlaholil lektor Zaniklých run. „Tak nějaký mr­ňavý králíček se žení a chce, abychom mu přijeli na svatbu, ano?“

„Je to dost vysoko v horách,“ ozval se arcikancléř tiše. „Křišťálové po­toky plné pstruhů, pokud si vzpomínám. To mi věřte. Lancre. Dobrý bože. Už roky jsem si na to místo nevzpomněl. Věřili byste, že jsou tam ledov­cová jezírka a v nich ryby, které v životě neviděly člověka s udicí? Lancre. Ano, Lancre.“

„A musí to být strašlivě daleko,“ ozval se znovu lektor Zaniklých run.

Vzoromil Výsměšek ho ale neposlouchal. „A jací jsou tam jeleni! Tisí­cihlavá stáda jelenů. A losi. Vlci, kam se podíváte. Nepřekvapilo by mě ani trochu, kdyby tam člověk potkal horského lva. Taky jsem slyšel, že tam zahlédli lední orly.“

Oči mu zářily.

„Už jich prý zbývá sotva tucet,“ dodal.

Vzoromil Výsměšek dělal pro vzácné druhy zvířat i ptáků, co mohl. Především se ze všech sil snažil, aby vzácnými zůstaly.

„A lišky tam musí dávat pac a pusu na dobrou noc,“ ušklíbl se děkan. „Vždyť se to už skoro nevešlo na mapu, jak je to daleko.“

„Jezdil jsem tam o prázdninách ke strýčkovi,“ pokračoval zasněně Vý­směšek. „Jak já si tam užíval! To byly časy! Ta léta… a nebe tam je mod­řejší než kdekoliv jinde, takové… a ta tráva… a…“

Pak se najednou vrátil z krajiny vzpomínek zpět.

„Musím tam zajet, to se nedá nic dělat. Je to moje povinnost. Žení se hlava státu. Velmi důležitá příležitost. Musí tam být pár mágů. Už proto, aby dodali celé té události většího lesku. Nobblyess obligay.“

„No, tedy nejedu nikam,“ prohlásil rezolutně děkan. „Venkov - to je proti přírodě. Naprosto nepřirozené. Příliš mnoho stromů. To bych ne­snesl.“

„Kvestorovi by podle mě neškodilo trochu se provětrat,“ řekl Výsmě­šek. „Zdá se mi v poslední době nějaký nervózní. Nedokážu si představit proč.“ Naklonil se kupředu, aby viděl podél horního stolu. „Kvestóóór!“

Kvestor upustil lžíci do své ovesné kaše.

„No? Vidíte, co tím myslím?“ rozhlédl se Výsměšek po svých souse­dech. „Doslova uzlíček nervů. Právě jsem říkal, že by vám neškodilo se trochu provětrat, kvestore!“ Pak strčil do děkana. „Doufám, že mu z toho nezačalo skřípat pod kloboukem, chudákovi,“ a snažil se udržet hlas v síle, o které se domníval, že je to šepot. „Tráví příliš mnoho času pod střechou, to si myslím já.“

Děkan, který vycházel ven zhruba jednou do měsíce, pokrčil rameny.

„Co byste řekl tomu, odpočinout si na pár dnů od svých povinností, he? Vyrazit si z univerzity? Udělat si volno?“ obrátil se arcikancléř znovu ke kvestorovi a přitom na něj zuřivě mával. „Mír a klid? Zdravý venkovský život?“

„Já, já, já, já… to bych moc rád, arcikancléři,“ odpověděl mu kvestor a výraz naděje se mu na tváři rozléval jako jarní záplava.

„Skvěle, člověče. Výborně. Můžete jet se mnou,“ rozzářil se Vzoromil Výsměšek.

Kvestorovi ztuhla tvář.

„Potřebujeme ještě někoho,“ pokračoval arcikancléř. „Nějací dobrovol­níci?“

Mágové jsou do posledního založeni jako městští lidé, proto se teď všichni rychle sklonili ke svým talířům a začali se soustředěně zabývat jídlem. Vždycky se svým jídlem zabývají soustředěně, ale tentokrát se nad talíři shýbali ještě hlouběji, aby se vyhnuli Výsměškovu pohledu.

„A co takhle knihovník?“ nadhodil lektor Zaniklých run a předhodil tak onu nevinnou duši vlkům.

Kolem stolu náhle zazněly hlasy naplněné úlevou.

„To je ono,“ rozzářil se děkan. „Výlet přesně pro něho. Venkovská kra­jina. Stromy… a… stromy.“

„Horský vzduch,“ přikývl lektor Zaniklých run.

„No bodejť, stejně je v poslední době nějaký nevrlý,“ souhlasil asistent - čtenář katedry Neviditelného písemnictví.

„Bude to pro něj skutečné dobrodiní,“ přisadil si lektor Zaniklých run.

„Druhý domov, řekl bych,“ přikyvoval děkan. „Stromy, kam dohléd­neš.“

Většina mágů zvedla hlavy a s výrazy plnými očekávání se obrátila k arcikancléři.

„Ale vždyť on chodí jen tak,“ zabručel nejistě Výsměšek. „A pořád říká jen to svoje ,ook‘.“

„Občas přece nosí takový ten hábit,“ upozornil děkan.

„No jo, ale jen když se vykoupe.“

Výsměšek si prohrábl plnovous. Měl knihovníka docela rád, protože ten se svým arcikancléřem nikdy nehádal a udržoval se ve formě, i když to byla forma hruškovitá. Koneckonců, pro orangutana to byl ten správný tvar. Podstatné na knihovníkovi bylo to, že si vlastně nikdo ani nevšiml, že je orangutanem, pokud na to neupozornil některý z návštěvníků univerzity. V takovém případě řekl někdo z přítomných: „A vidíte? To máte vlastně pravdu. Byla to jakási magická nehoda, pokud si vzpomínám. Jsem si skoro jistý, že se to přihodilo při nějaké magické události na univerzitě. V jedné chvíli člověk, vzápětí opice. Když už o tom mluvíte, je to legrační věc… víte, že si nedokážu vzpomenout, jak vypadal předtím? Abyste mně rozuměl, samozřejmě, že předtím byl člověkem… určitě byl. Ale já ho vždycky bral tak nějak spíš jako lidoopa, věřte mi. Takhle si je mnohem více podobný.

Ten dotyčný měl pravdu. Byla to skutečně nehoda, kterou měly na svě­domí mocné magické knihy Univerzitní knihovny, které jako zcela zane­dbatelný průvodní jev své vzpoury vrátily knihovníkův vývojový cyklus a poslaly ho po jiné vývojové větvi. Výsledkem toho všeho bylo, že na ní teď dokázal spokojeně viset za nohy a hlavou dolů.

„No, tak tedy dobrá,“ přikývl nakonec arcikancléř. „Ale musí si na sebe během obřadu něco obléct, už jenom kvůli té chudince nevěstě.“

Kvestor hlasitě zasténal.

Všichni mágové se obrátili jeho směrem.

Jeho lžíce s tichým plesknutím dopadla na podlahu. Jedl dřevěnou lžící. Mágové mu taktně odebrali kovový příbor už ve chvíli, kdy došlo k tomu, čemu mezi sebou říkali Nešťastná událost při večeři.

1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   22


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət