Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

„Ne, je to trochu jinak. Tamti žijou jinde. Ale tihle žijí… no prostě támhle.“

Zdálo se, že to Jasoně dokonale zmátlo.

„Dámy a Pánové.“

„A co jsou zač?“

Stařenka se rozhlédla. Koneckonců, tohle přece byla kovárna. Ta ko­várna tady byla dávno předtím, než postavili hrad, dokonce mnohem dřív, než tady bylo království. Všude bylo vidět podkovy. Železo snad proniklo do samotných stěn. Nebylo to jen místo, kde byla spousta železa, bylo to místo, kde železo umíralo a zase se rodilo. Kdyby člověk nemohl říci ta slova tady, nemohl by je už říci nikde jinde.

I tak by to raději nedělala.

„Ale vždyť víš,“ zabručela nakonec. „Krásný národ. Šlechta. Zářiví. Hvězdní lidé. Vždyť víš.“

„Cože?“

Zamračená Jasoňova tvář se začala rozjasňovat, i když stejně pomalu, jako když vychází slunce.

„Ti?“ řekl. „Ale vždyť ti jsou milí a -“

„Vidíš?“ zamračila se Stařenka. „Říkala jsem ti, že to celé pochopíš špatně.“

„Berte, nebo zůstaňte tady,“ ušklíbl se na něj vozka.

„Je mi to líto, pane,“ obrátil se k Výsměškovi Rozšafín Ctibum. „To je jediný dostavník, který jezdí.“

„Padesát tolarů za osobu, to je loupež za bílého dne.“

„Tak to tedy ne,“ utrhl se na něj vozka. V jeho hlase zněly autoritativní tóny člověka, který má své zkušenosti. „Loupež za bílého dne je, když se vám uprostřed hlubokého lesa postaví do cesty někdo s namířenou kuší a pak ze stromů seskáčou a zpoza balvanů vylezou jeho kamarádi a seberou vám peníze a všecko. Pak je ještě loupež za temné noci, to akorát lupiči navíc zapálí dostavník, aby viděli, co loupí. Tak. A když si vezmete loupež za šera, to znamená brzo ráno nebo v podvečer, tak klasická loupež za šera probíhá tak, že -“

„Tím chcete říct, že v ceně těch jízdenek je zahrnuto i být oloupen?“ podíval se na něj ošklivě Výsměšek.

„Cech banditů a silničních lupičů,“ přikývl vozka. „Smluvní poplatek čtyřicet tolarů za hlavu, věřil byste?“

„A co by se stalo, kdybychom nezaplatili?“ zeptal se Výsměšek.

„Skončil byste bez hlavy.“

Mágové se shlukli do kroužku.

„Máme sto padesát tolarů,“ oznámil jim arcikancléř. „A víc z pokladny nedostaneme, protože kvestor včera spolkl klíč.“

„Mohl bych vyzkoušet jednu věc, pane?“ řekl Rozšafín.

„Samozřejmě.“

Rozšafín se na vozku široce usmál.

„Domácí zvířata cestují zdarma, že?“ prohlásil hlasem plným přesvěd­čení.

„Oook?“
Koště Stařenky Oggové klouzalo jen několik metrů nad lesními pěši­nami a zatáčkami prolétalo tak rychle, že Stařenka botami strhávala listí z keřů. U domku Bábi Zlopočasné seskočila s takovým spěchem, že zapo­mněla koště vypnout a to letělo dál, dokud nenarazilo do Bábina záchůdku a nevypnulo se samo.

Dveře do domu byly otevřené.

„Hej!“

Bábi Zlopočasná ležela nehybně na posteli. Tvář měla šedivou a byla studená jako led.

Lidé už ji v podobném stavu našli několikrát a vždycky z toho byl velký poprask. Proto teď uklidňovala případné návštěvníky, ale dráždila všudy­přítomný osud tím, že v nehybných rukou svírala malou cedulku s nápi­sem:

JÁ NEJSEM MRTVÁ.

Okno bylo otevřeno a podepřeno kusem dřeva.

„Aha,“ řekla Stařenka spíš pro sebe než pro koho jiného, „vidím, že jsi venku. Skočím postavit vodu na čaj, co říkáš? A pak počkám, než se vrá­tíš.“

Esmeraldino dokonalé umění v Zapůjčování Stařenku Oggovou vyvá­dělo z míry. Bylo to úplně v pořádku, vstoupit do vědomí jiných živých tvorů, ale příliš mnoho čarodějek se už nevrátilo. Stařenka například už několik let věšela kousky tuku a plátky slaniny na strom za Oggovic do­mem pro sýkoru modřinku, která se tam pravidelně vracela. Stařenka si byla téměř jistá, že je to Matka Postulátová, která se jednoho dne vydala na Zapůjčení a nikdy už se nevrátila. Pokud čarodějky vůbec dokáží považo­vat něco za záhadné, tak pro Stařenku to bylo Zapůjčení.

Zašla do umývárny za kuchyní, spustila vědro do studny a naštěstí si vzpomněla, že než postaví konvici s vodou na oheň, musí z ní vylovit všechny čolky.

Pak se vyložila z okna a pozorovala zahradu.

Netrvalo dlouho a nad záhonky se zatřepetalo něco malého, co zamířilo k hornímu oknu.

Stařenka nalila čaj. Opatrně nabrala z cukřenky lžičku cukru, zbytek cukru si nasypala do šálku a lžičku vrátila do cukřenky. Pak položila cuk­řenku a oba šálky na podnos a vyšla nahoru.

Bábi Zlopočasná seděla na posteli.

Stařenka se rozhlédla.

Z jednoho stropního trámu visel hlavou dolů velký netopýr.

Bábi Zlopočasná si rukama několikrát protřela uši.

„Strč pod něj nočník, Gyto, buď tak hodná, jo?“ zabrumlala. „Těm ne­stydům nedělá nic tak dobře, jako když se ti můžou vytentočkovat na kobe­rec.“

Stařenka vyhrábla zpod postele nejutajovanější kus vybavení ložnice Bábi Zlopočasné a nohou ho přešoupla pod visícího netopýra.

„Přinesla jsem ti hrnek čaje,“ oznámila Stařenka sedící Bábi.

„To jsi hodná holka. V puse mám strašlivou pachuť po můrách,“ ocenila její snahu Bábi.

„A já myslela, že jsi to naposled zkoušela se sovami?“

„To jo, jenže ještě několik dnů potom se člověk pokouší otočit si hlavu kolem dokola,“ odpověděla jí Bábi. „Netopýři aspoň pořád koukají jedním směrem. Nejdřív jsem zkusila divoké králíky, ale víš, jakou mají mizernou paměť. Kromě toho, co ti mám povídat, myslí pořád na to jedno jediné. Jsou tím proslulí.“

„Na trávu, co?“

„Správně.“

„Zjistila jsi něco?“

„Bylo tam alespoň půl tuctu lidí. Vždycky při úplňku,“ přikývla Bábi. „Podle tvaru jsou to děvčata. Když jsi netopýr, vidíš jen siluety.“

„No, tak to jsi zjistila dost,“ přikývla opatrně Stařenka. „A myslíš, že by to mohla být místní děvčata?“

„Musí být místní, protože nepoužívají košťata.“

Stařenka Oggová si povzdechla.

„Je tady jedna, jmenuje se Anežka Nulíčková, dcera starého Tregroše. A pak ta holka Poťuklovic. A ještě pár dalších.“

Bábi Zlopočasná na ni zírala s otevřenými ústy.

„Zeptala jsem se našeho Jasoně,“ vysvětlovala jí Stařenka. „Promiň.“

Netopýr si hlasitě říhl. Bábi si okamžitě společensky zakryla ústa rukou.

„To jsem ale stará hlupačka, co?“ řekla Bábi po chvilce.

„Ne, vůbec ne,“ odporovala jí Stařenka. „Zapůjčení je skutečně velké umění a ty jsi v něm skvělá.“

„Jsem nafoukaná nána, to jsem, abys věděla. Aspoň občas by mě mělo napadnout zeptat se lidí, než začnu dělat takové nesmysly, jako je Zapůj­čit si netopýra.“

„Tobě by to náš Jasoň neřekl. A mně to řekl jen proto, že mu bylo jasné, že bych mu jinak udělala z života pravé peklo,“ uklidňovala ji Stařenka. „K tomu přece matky jsou, ne?“

„Nějak ztrácím kontakt, to je to. Stárnu, Gyto.“

„Já vždycky říkám, že každý je tak starý, jak starý se cítí.“

„No, vždyť právě o tom mluvím.“

Stařenka Oggová se zatvářila ustaraně.

„Představ si, že by tady byla Magráta a viděla, jak jsem nemožná,“ smušila se Bábi dál.

„No tak, ta je v klidu na zámku,“ uklidňovala ji Stařenka. „Učí se, jak být královnou.“

„Jediná zajímavá věc na celém tom kralování je, že nikdo nepozná, když to děláš špatně. Musí to být dobře, protože to dělám právě já.“

„Je to směšná věc, tihle králové,“ přikyvovala Stařenka, spokojená, že se hovor bere jiným směrem. „Je to tak trochu jako magie. Představ si ně­jakou holku, která kroutí zadkem, jako když zabalíš dva čuníky do jednoho pytle, a hlavu má prázdnou jak buben. Ta si najednou vezme krále nebo prince nebo kdoví koho, a v tu ránu je z ní překrásná a pravá královská osoba. Psinézní svět, fakticky.“

„No já jí poklonkovat nemíním, to ti říkám rovnou,“ prohlásila Bábi po­puzeně.

„Ty jsi stejně nikdy nikomu nepoklonkovala,“ hovořila Stařenka opa­trně dál. „Co si pamatuju, tak starému králi ses ani jednou neuklonila. Na mladého Verence sotva kývneš, a to ještě jen občas. Jak říkám, nepamatuju si, že bys ty kdy komu poklonkovala.“

„Správně,“ rozveselila se Bábi Zlopočasná. „To je součástí toho, když je člověk čarodějkou.“

Stařenka se poněkud uklidnila. To, že by měla být Bábi stará, v ní vy­volalo silný pocit nejistoty. Bábi v tomhle stavu, kdy tak tak kontrolovala svou zlost, už byla mnohem víc sama sebou.

Bábi vstala.

„Tak děvče Poťuklovic, říkáš?“

„No právě.“

„Nebyla její matka za svobodna Keeblová? Co si pamatuju, byla to slušná a hodná ženská.“

„To je ona, jenže když umřela, tatík poslal holku do školy do Sta Lat.“

„Já na tyhle školy moc nedám,“ zavrtěla hlavou Bábi. „Většinou ti zne­možní získat potřebné vzdělání. Všechny ty knihy! Knihy? K čemu jsou vlastně dobré? Lidi dneska příliš mnoho čtou. Dobře si pamatuju, že když jsme byly mladé my, neměly jsme na žádné hloupé čtení čas.“

„Vždyť jsme měly plné ruce práce s našimi vlastními zábavami.“

„Bodejť, ale teď už bychom měly jít. Čas letí.“

„Počkej, co tím myslíš?“

„To nejsou jen ty holky. Kolem kamenů je ještě něco jiného. Nějaký mozek, vědomí, které se pohybuje v okolí.“

Bábi se otřásla. Cítila to stejným způsobem, jakým vycítí zkušený lo­vec, který prochází mezi kopci, přítomnost jiného lovce. Tam, kde by mělo být slyšet zvuky lesa, vládne jen ticho, tu a tam zapraská větvička, kterou nezlomila noha zvířete, a ve vzduchu poletují podrážděné včely.

Stařenka Oggová neměla Zapůjčování ráda a Magráta ho dokonce od­mítla vyzkoušet vůbec. Staré čarodějky na druhé straně hor už měly tolik starostí, jak se udržet ve svých věkovitých fyzických schránkách, že nebyly ochotné je jen tak zbůhdarma opouštět, i když jen duševně. To znamenalo, že Bábi měla celý okolní duševní prostor jen pro sebe. Po království se po­hybovala jakási neznámá mysl a Bábi Zlopočasná jí nerozuměla.

Provedla Zapůjčení. Musela být velmi opatrná. Bylo to jako droga. Mohli jste využívat mozky zvířat i ptáků, opatrně je řídit a dívat se na svět jejich očima. Včelí vědomí se tak použít nedalo. Bábi Zlopočasná už mno­hokrát putovala cestičkami myslí, které měla všude kolem sebe. Pro ni to byla dovednost, která patřila k samé podstatě čarodějnictví. Dívat se kolem sebe jinýma očima…

…očima blech pozorovat, jak se vzorec ubíhajícího času pomalu mění díky jinému vzorci v rychlém běhu jediného dne, jak myšlenky těch ma­lých tvorečků pádí jako blesk…

…naslouchat broučím tělem a zjišťovat, že svět je vlastně trojrozměr­ným systémem chvění a otřesů…

…vidět svět nosem psa, pro nějž se všechny barvy mění v pachy a vůně…

Jenže tady byla cena. Nikdo vás nenutil, abyste ji platili, ale právě ten naprostý nedostatek onoho požadavku byl sám o sobě dostatečně silným morálním závazkem. Nic jste nerozmáčkli. Záhonky jste okopávali pomalu a opatrně. Krmili jste i toulavé psy. Platili jste. Svou péčí. Ne proto, že byste chtěli dělat nějaké dobro, ale proto, že to tak bylo správné. Nezane­chali jste po sobě nic než vzpomínky a nevzali jste si nic víc než zkušenost.

Ale tahle toulající se mysl… ta pronikala do ostatních vědomí jako řetě­zová pila a brala, brala, brala. Cítila její tvar, tvar dravce prosycený kru­tostí a chladnou neláskou, mozek plný inteligence, která využívala jiné myslící bytosti a zraňovala je, protože to bylo zábavné.

Dokázala podobné vědomí pojmenovat.

Byl to elf.

Bábi se Stařenkou kráčely dlouhými kroky lesem. Tedy Bábi kráčela dlouhými kroky a Stařenka rychle cupitala a snažila se s ní udržet krok.

„Dámy a Pánové se pokoušejí najít cestu,“ řekla Bábi. „A ještě něco. Něco už sem prošlo. Nějaké zvíře z druhé strany. Skřuska pronásledoval jelena, který vběhl do kruhu. To zvíře bylo nablízku a vždycky jsem slý­chala, že odtamtud se může něco dostat na naši stranu, jen když z naší strany něco vběhne tam -“

„Jaké zvíře?“

„Víš, jak jsou na tom netopýři s očima. Viděla jsem jen takový velký temný obrys. Něco zabilo starého Skřusku. Je to pořád ještě někde tady. Není to… nikdo z Dam a Pánů,“ pokračovala Bábi, „ale něco z El… tam z toho místa.“

Stařenka se rozhlédla po okolních stínech. V nočním lese je mnoho stínů.

„Nemáš strach?“ zeptala se.

Bábi si propletla prsty až zapraskaly klouby.

„Já ne. Ale doufám, že to zvíře má.“

„Hmm, takže je to přece jen pravda, co o tobě říkají. Ty jsi zatraceně pyšná povaha, Esmeraldo Zlopočasná.“

„A kdo to o mně říká?“

„No, tak například ty sama. Zrovna jsi to řekla.“

„Necítím se dobře.“

Jiní lidé by pravděpodobně řekli: nejsem ve své kůži. Ale Bábi Zlopo­časná nikdy v životě nestála o to být v kůži někoho jiného.

Obě čarodějky spěchaly lesem, kterým protahoval stále sílící vítr.

Z úkrytu v trnitém křoví je pozoroval jednorožec.

Perdita Nulíčková, která ještě přednedávnem, než se dala na čaroděj­nictví, bývala obyčejnou Anežkou Nulíčkovou, nosila taky černý klobouk se závojem, ale ona to dělala především proto, že ho nosila Diamanda. Přála si, aby byla od přírody hubená jako Diamanda, ale když už člověk nemůže být vyhublý, může alespoň vypadat nezdravě. Aby zamaskovala svou přirozeně zdravou růžovou barvu, nosila tak silnou vrstvu bílých šmi­nek, že kdyby byla prudce otočila hlavu, přesunula by se jí tvář pravděpo­dobně do týla.

Provozovaly vztyčování kužele síly a také nějaká kouzla se svícemi a také čtení z magických tabulek. Teď je Diamanda učila, jak číst z karet.

Tvrdila, že karty obsahují destilovanou moudrost Prastarých. Perdita se znepokojeně přistihla při pomyšlení na to, kdo asi ti Prastaří jsou - celkem očividně nebyli totéž, co starý národ. Starý národ, jak říkala Diamanda - to byli samí hlupáci, ale už nedokázala vysvětlit, proč byli Prastaří chytřejší než například moderní lidé.

Také nechápala základy feminismu. A nebyla příliš moudrá, co se tý­kalo činnosti jejího vnitřního já. Začínala mít nepříjemné podezření, že žádné nemá. Taky by si přála, aby dokázala vrhat takové pohledy jako Di­amanda.

A aby mohla nosit vysoké podpatky jako Diamanda.

Amanita DeMijonová jí pod rouškou tajemství prozradila, že Diamanda spí v opravdické rakvi.

Přála si mít taky dost odvahy jako Amanita a nechat si na paži udělat lebku a dýku jako ona, i když to nebylo pravé tetování, ale obyčejný in­koust a Amanita si ho musela večer co večer umýt, aby na to nepřišla její matka.

Slaboučký, zlý hlásek odněkud z hlubin Perditina vnitřního já jí říkal, že Amanita vůbec není dobře vybrané jméno.

Když na to přijde, tak Perdita taky ne.

A tentýž hlásek jí říkal, že by se Perdita neměla plést do věcí, kterým nerozumí.

Přála si, aby si troufla nosit černé krajky jako Diamanda.

Diamanda měla výsledky.

Perdita by tomu nevěřila. Vždycky samozřejmě věděla, že jsou čaro­dějky. Byly to staré ženy, které se oblékaly do černé barvy jako vrány, snad jen s výjimkou Magráty Česnekové, která nebyla ani tak čarodějka, jako spíše potrhlá a prakticky neustále vypadala, že má pláč na krajíčku.

Perdita si vzpomínala, jak jednou Magráta přinesla na zábavu o svátku Prasečí hlídky kytaru a nejistým hlasem zpívala lidové písničky. Zavírala při tom oči způsobem, který naznačoval, že na tyhle lidové pitomosti opravdu věří. Neuměla na kytaru hrát, ale to vůbec nevadilo, protože neu­měla ani zpívat. Lidé jí tleskali, protože… koneckonců, co jiného mohli dělat?

Diamanda však četla knihy. Věděla, o co jde. Tak třeba vyvolat sílu z kamenů. A ono to skutečně fungovalo.

Průběžně je učila zacházet s kartami.

Dnes v noci se zase zvedl pěkný vítr. Lomcoval okenicemi a shazoval komínem do krbu návěje sazí. Perditě se zdálo, jako by vítr odvál všechny stíny v místnosti do rohů -

„Dáváš pozor na to, co říkám, sestro?“ řekla najednou Diamanda odmě­řeně.

To byla další taková věc. Museli jste říkat těm ostatním „sestro“, aby stanovy bratrstva nepřišly zkrátka.

„Jistě, Diamando,“ řekla odevzdaně.

„Tohle je Měsíc,“ opakovala Diamanda. „To říkám kvůli těm, které ná­hodou nedávaly pozor.“ Pozvedla kartu. „A co na ní vidíme - no, třeba ty, Muskáro?“

„No… je na ní obrázek měsíce, ne?“ odpověděla váhavě Muskára (alias Zuzana).

„Samozřejmě, že to není obyčejný měsíc. Ve skutečnosti je to nemime­tický symbol, který nemá nic společného s konvenčními informačními systémy,“ odpověděla jí pohrdavě Diamanda.

Poryv větru otřásl domkem. Dveře se rozletěly dokořán, narazily do stěny a odhalily pohled na nebe zahalené potrhanými černými mračny, ji­miž prosvítal srpek nemimetického symbolu.

Diamanda mávla rukou. Vyšlehl krátký záblesk oktarínového světla. Dveře se s nárazem zavřely. Diamanda se usmála způsobem, který Perdita považovala za chladný a vědoucí.

Pak Diamanda položila na černý samet před sebou další kartu.

Perdita ji zasmušile pozorovala. Bylo to všechno velmi krásné, karty byly vybarveny jako malé kartónové šperky a měly zajímavá jména. Jenže ten slabý zrádný hlásek šeptal: jak, u všech čertů, můžou vědět, co ukrývá budoucnost? Karton zvláštní inteligencí neoplývá.

Na druhé straně jejich skupinka pomáhala lidem… víceméně. Sbírala sílu a dělala podobné věci. Ó bože, co kdyby se zeptala mě?

Perdita si najednou uvědomila, že pociťuje obavy. Něco nebylo v po­řádku. Prostě se to zvrtlo. Nevěděla, co je to, ale právě teď se to zvrtlo. Zvedla hlavu. „Požehnání budiž tomu domu,“ řekla Bábi Zlopočasná.

Stejným tónem lidé říkají věci jako: „Vypij to horké olovo, Kincaide,“ nebo „Předpokládám, že po všem tom zmatku by vás zajímalo, zda nám zbyly nějaké nádoby a stínítka na lampy.“ Diamandě spadla brada.

„Poslyšte, děvenko, to děláte špatně. S takovouhle krásou v ruce ne­smíte otálet,“ prohlásila přátelsky Stařenka Oggová, která jí nahlížela přes rameno. „Vždyť vy máte Dvojitý mord!“

„Kdo jste?“

Objevily se tam tak náhle. Perdita si pomyslela: V jedné vteřině tady nebyl nikdo, vzápětí tu stály skutečné jako každá z přítomných.

„Ale božíčku, proč máte zem celou pomalovanou křídou?“ pokračovala Stařenka Oggová. „Celá zem umazaná od křídy, no tohle! A pohanské znaky. Ne že bych měla cokoliv proti pohanům,“ dodávala s úsměvem. Zdálo se, že se na tím na okamžik zamyslela. „Já jsem vlastně sama takový pohan,“ pokračovala, „ale na podlahu jsem nikdy nepsala. Proč by měl kdo psát na podlahu?“ Strčila loktem do Perdity. „Tu křídu už z té země nikdy nedostanete. Zapije se vám rovnou do dřeva.“

„No, jaksi, to je totiž magický kruh,“ odpověděla jí v rozpacích Perdita. „Ehm, dobrý den, paní Oggová. To má… má to držet v povzdálí temné síly…“

Bábi Zlopočasná se mírné nahnula kupředu.

„A řekněte mi, drahoušku,“ zadívala se na Diamandu, „máte dojem, že to funguje?“

Nahnula se o další kousek.

Diamanda se o stejný kousek zaklonila.

Ale pak se pomalu nahnula kupředu.

Skončily nos proti nosu.

„Kdo je to,“ utrousila Diamanda koutkem úst.

„No, to je Bábi Zlopočasná,“ odpověděla jí Perdita. „Je to, ehm, čaro­dějka.“

„Jaké úrovně?“ řekla Diamanda.

Stařenka Oggová se rychle rozhlédla po něčem, za co by se mohla schovat. Obočí Bábi Zlopočasné se srazila nad kořenem nosu.

„Tak úrovně říkáte?“ prohlásila. „No, řekla bych, že jsem jednička.“

„Takže právě začínáte, co?“ ušklíbla se Diamanda.

„No maucta. Já ti něco řeknu, holka,“ obrátila se Stařenka Oggová poti­chu k Perditě. „Kdybychom převrátily ten stůl, tak bychom se za něj mohly schovat.“

Jenže v duchu si myslela: Esme nikdy neodolá výzvě. Žádná z nás to nedokáže. Když nemáte sebedůvěru, nemůžete být čarodějkou. Jenže háček je v tom, že nemládnem. Být skutečně dobrou čarodějkou, to je jako být nájemným šermířem. Myslíte si, že jste dobří, ale víte, že někde existuje někdo mladší, který denně cvičí, zdokonaluje své umění, a pak jednoho krásného dne jdete svou cestou a za sebou uslyšíte hlas „šáhni po svým netopýru“ nebo něco podobného.

To se může stát dokonce i Esme. Dřív nebo později se setká s někým, kdo bude v čarodějném umění rychlejší než ona.

„Ano,“ přikývla Bábi klidně, „vlastně máš pravdu, teprve začínám. Každý den začínám.“

Stařenka Oggová si pomyslela: Ale dneska to neplatí.

„Ty hloupá stará ženská,“ prohlásila Diamanda, „Mě nevystrašíš. Mě ne. Já vím všechno o tom, jak vy staré čarodějky děsíte pověrčivé venko­vany. Mumláte si pro sebe a vrháte na ně šilhavé pohledy. Všechno je v myšlení a v hlavě. Je to jen jednoduchá psychologie. Žádné skutečné čaro­dějnictví.“

„Já bych, é, já bych zašla do kuchyně, ehm, tedy, a mrkla bych, jestli, rozumíte, jestli není potřeba třeba nanosit trochu vody, co?“ prohlásila Sta­řenka Oggová, aniž se obracela konkrétně k někomu z přítomných.

„Takže můžu předpokládat, že vy o čarodějnictví víte všechno,“ pokra­čovala Bábi Zlopočasná.

„Hodně studuju, to je pravda,“ přikývla Diamanda.

Stařenka Oggová si v té chvíli uvědomila, že si bez vlastního vědomí sundala klobouk a teď nervózně ohryzává jeho okraj.

„Vy jste v tom určitě strašlivě dobrá,“ ukrajovala másla Bábi Zlopo­časná.

„Dost dobrá,“ potvrdila Diamanda.

„Ukažte mi jak.“

Je vážně dobrá, pomyslela si Stařenka Oggová. Vydržela se dívat Bábi do očí déle než minutu. Po minutě to vzdávali většinou i hadi.

Kdyby do toho malého prostoru nabitého pohledem obou čarodějek za­bloudil hmyz, byl by se zřítil k zemi v plamenech.

„Naučila jsem se své umění od Sousedky Břichobolné,“ prohlásila Bábi Zlopočasná, „a ta chodila do učení k Bylinářce Hekalové, která získala své vědomosti od Paňmaminky Visvislé a ta se vyučila přímo u Černé Alissy, která -“

„Takže vy mi tady vlastně říkáte,“ ušklíbla se zase Diamanda a svá slova vkládala do věty jako náboje do zásobníku zbraně, „že za celou tu dobu se ani jedna z vás nenaučila nic nového?“

Ticho, které následovalo, nakonec přerušil nejistý hlásek Stařenky Og­gové. „A kurňa! Teď jsem si ho prokousla! Úplně naskrz!“

„Tak vy to berete takhle!“

„Podívej se na to,“ strčila Stařenka do třesoucí se Perdity. „Díra skrz podšívku a všechno. Stál mě dva tolary a musela jsem kloboučníkovi vylé­čit čuníka. Takže dva tolary a jedna léčba čuníka jsou v háji!“

„Poslyšte, stará paní,“ usekla Diamanda, „seberte se a klidně můžete jít.“

„Měly bychom se ale znovu setkat,“ přikývla Bábi Zlopočasná.

Stará a mladá čarodějka se navzájem odhadovaly pohledy.

„O půlnoci?“ navrhla Diamanda.

„O půlnoci? Na půlnoci není nic zajímavého. O půlnoci může být čaro­dějkou prakticky každý,“ potřásla Bábi pohrdavě hlavou. „Co takhle v pravé poledne?“

„Proč ne. O co bojujeme?“ přikývla Diamanda.

„Bojujeme? My nebojujeme. Chceme si jen navzájem ukázat, co doká­žeme. V přátelském duchu,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná.

Vstala.

„A co dostane vítěz?“ zeptala se Diamanda. Teď se v jejím hlase objevil slaboučký náznak nejistoty. Byl tak slaboučký, že v Richterově stupnici pochybnosti by ho nejspíš popsali jako malý plastikový šálek padající ve vzdálenosti deseti kilometrů z nízké poličky na vysoký koberec, ale byl tam.

„Ale co by,“ usmála se Bábi, „vítěz přece bude mít své vítězství. O to přece jde. Ne nemusíte nás doprovázet a otevírat nám dveře, když jsme šly sem, taky jsme si je otevřely samy.“

Dveře s tupým úderem zapadly a obě starší čarodějky zmizely.

„To byla jen jednoduchá psychokineze,“ vzpamatovala se Diamanda.

„No bodejť! Jakpak by to mohlo být něco jiného,“ zabručela popuzeně Bábi Zlopočasná, která právě mizela v noční temnotě. „To přece vysvětluje všechno, ne?“